Co znamená DV dnes?

Již pěknou řádku let můžeme video zpracovávat na počítači digitálně, ale
vstupní videomateriál máme stále uložen analogově na magnetických páskách.

Firmy Sony, Panasonic, JVC a celá řada dalších si řekly, že je načase, aby

analogový záznam ustoupil digitálnímu, a tak daly hlavy dohromady a přišly s

technologií DV (Digitální Video).

ODV se poprvé hovořilo již v roce 1980. Postupem času se jednotliví výrobci po

dlouhých diskusích dohodli na přesné specifikaci DV formátu, a to jak na

způsobu ukládání (formátu) dat na pásku, tak i na fyzických parametrech kazety.

Poté následovala léta vývoje čipů, které by dokázaly zpracovat to, na čem se

inženýři usnesli. První výsledky se dostavily počátkem 90. let, ovšem opravdový

boom začal až v roce 1995, kdy bylo rozhraní IEEE-1394, známé spíše pod názvem

FireWire, přijato za standard pro přenos digitálního videa a audia. Ve stejném

roce přišly firmy Sony a Panasonic každá s vlastní verzí rozšíření původní

definice spotřebního DV formátu, tak aby vyhovoval i pro profesionální použití

v televizním průmyslu. Se svou troškou do mlýna přišlo též JVC a opět Sony s

dalšími formáty.

Současný stav novodobých profi digitálních videoformátů tedy zahrnuje Sony

DVCAM, Sony Betacam SX, Panasonic DVCPRO, Pana-sonic DVCPRO 50 a JVC Digital-S.

Mimo tyto nové digitální formáty je tu samozřejmě celá řada analogových, jako

jsou VHS, S-VHS, Vi-deo8, Hi8, Betacam SP a další. Postupně se podíváme na

každý z výše uvedených nových formátů, ale nejlepší bude začít od píky, tedy u

DV.



DV

Jaký byl vlastně důvod pro zavedení tohoto nového digitálního formátu, když už

tu jeden byl a byl velice kvalitní? Důvod byl zcela prozaický cena. Stávající

formát (Digital Betacam) byl v době jednání o vzniku nového velice drahou

záležitostí a to platí dodnes. Ačkoli cena Digital Betacamu výrazně klesla, tak

se stále drží mimo možnosti většiny potenciálních uživatelů (rekordér stojí cca

1,5 mil. Kč). Jedná se o formát, který je určen především pro studiové použití,

kde je upřednostňována kvalita před cenou. Všechny nové formáty nabízejí

kvalitu více (DVCAM) či méně (DVCPRO 50) horší, než jakou disponuje Digital

Betacam.

Formátem nejjednodušším, ze kterého se všechny ostatní později odvodily, je

právě DV. Je to formát, na němž se shodly všechny zainteresované společnosti

vyrábějící videozařízení, a tudíž se můžeme setkat s výrobky různých značek,

které by měly být 100% datově kompatibilní. V praxi to znamená, že pokud

zaznamenáte obraz na DV pásek kamkordérem Sony, tak jej bez problémů přehrajete

na rekordéru třeba od firmy Sharp. U všech ostatních digitálních formátů jste

závislí na jediném dodavateli.

Široká skupina výrobců znamená pro zákazníky nejen bohatší nabídku výrobků,

nýbrž i neustálý tlak na jejich zlevňování. V současnosti se DV kamkordéry

pohybují již v cenách okolo 35 000 Kč, což je částka snesitelná i pro

zapáleného videoamatéra. DV je určeno pro spotřební trh a mělo by postupně

vytlačit současný formát Video 8 a Hi8. Zajímavé je, že se s DV nepočítá

jakožto s nástupcem tradičních kazet VHS zde by mělo nastoupit DVD. Prozatím se

neuvažuje ani o tom, že by se dávaly do prodeje nahrané DV kazety, DV by mělo

sloužit pouze jako pořizovací formát. Kvalitou obrazu se DV řadí mezi Hi8 a

Beta-cam SP (což je standard pro příspěvky do TV vysílání).



Jak funguje DV?

Pokud bychom chtěli převést realitu, která se kolem nás neustále míhá, do

počítače, tak vezmeme-li v úvahu rozlišovací schopnost našeho oka, jednalo by

se o terabyty dat za sekundu. Avšak jakýkoli videosystém, ať analogový nebo

digitální, musí získané informace převést do podoby, ve které je lze uložit na

pásek. Zde platí přímá úměra se zhoršující se kvalitou obrazu klesá množství

dat a tím i cena jejich uložení (a následného zpracování). DV formát se snaží

najít vyvážený kompromis mezi kvalitou obrazu, datovým tokem a cenovou

dostupností. Podívejme se podrobněji na proces digitalizace videa, tak jak se

provádí v zařízeních DV.



Obraz

Světlo pronikající objektivem kamery dopadá na CCD prvek, jenž světlo

navzorkuje a převede je na elektrické signály, které popisují RGB signál. Celý

obraz je navzorkován do matice o rozměrech 525 × 500 bodů, přičemž každý bod

nese informaci o R, G a B složkách světla, které zasáhlo odpovídající CCD

prvek. Spotřební kamery disponují jediným CCD prvkem, jenž zpracovává všechny

složky, zatímco profesionální přístroje jsou vybaveny skleněným hranolem, který

rozloží dopadající světlo na R, G a B složky a takto upravené paprsky směruje

na odpovídající CCD prvky (zde existuje zvláštní CCD prvek pro každou složku).

Při použití 3 CCD prvků se samozřejmě dosahuje znatelně vyšší kvality obrazu. V

tomto okamžiku odpovídá datový tok přibližně 31 MB/s.

Dále jsou jednotlivé hodnoty R, G a B převedeny do barevného prostoru kamery

YUV. Y představuje složku jasovou, U a V jsou barvonosné složky. Jasová (Y)

složka je vzorkována čtyřikrát, U a V jsou vzorkovány pouze dvakrát. Odtud

pochází známé označení videosignálu YUV 4 : 2 : 2. Na rozdíl od klasického

videa DV vytváří složkový (komponentní) videosignál. (Video8 a VHS používají

pouze kompozitní signál, Hi8 a SVHS pracují s Y a C). Jasová složka se vzorkuje

více proto, že je dokázáno, že lidské oko je daleko citlivější na změnu jasu

než na změnu barevného odstínu. Prakticky všechny typy ztrátové komprese obrazu

jsou založeny na znalosti funkce našeho oka. A tak aniž by uživatel zaznamenal

jakoukoli viditelnou změnu v obraze, je datový tok převodem z RGB do YUV 4 : 2

: 2 snížen o třetinu z původních 31 MB/s na 20,5 MB/s.

Až do této fáze se všechny videoformáty chovají takřka totožně, ovšem

následující informace již budou přesně odpovídat pouze formátu DV. Při dalším

zpracování obrazových informací přicházejí na řadu zákaznické DV čipy, které

zredukují signál na YUV 4 : 1 : 1 pro NTSC nebo 4 : 2 : 0 pro PAL. Každý

obrazový bod si tak zachovává pouze svou jasovou složku, zatímco informace o

barvě musejí sdílet čtyři sousedící body dohromady. Pře-vodem z YUV 4 : 2 : 2

na YUV 4 : 1 : 1 je pochopitelně opět snížen datový tok, tentokrát na 15,5

MB/s. Ačkoli je výsledný formát 4 : 1 : 1 poměrně vyhovující pro záběry přírody

a okolního světa vůbec, nehodí se již pro další zpracování v rámci náročnějších

trikových kompozic (např. natáčení na modré pozadí, které se při kompozici

vyklíčuje a je nahrazeno jiným záběrem) a pro počítačové animace. Silně

zredukovaná barevná informace ztěžuje přesné určování hran objektů, což je pro

tyto kompozice naprostá nezbytnost.

Poslední komprese zanechala datový tok na 15,5 MB/s, což je stále ještě příliš

mnoho, a tak se dostává ke slovu DV kompresní algoritmus, jenž je integrován do

DV čipů a který dokáže vstupní data zkomprimovat ještě na pětinu. DV používá

intraframe kompresi (komprese v rámci jednoho snímku bez návaznosti na snímky

okolní), jež je podobná M-JPEG kompresi, která je běžná u většiny karet pro

digitalizaci a zpracování analogového videa (např. Fast, Targa).

Ačkoli komprese každého snímku zvlášť nedovoluje videodata zkomprimovat tak

jako intraframe komprese (tzn. s ohledem na několik snímků za sebou, jako např.

MPEG), umožňu-je však na druhou stranu přesný střih bez vedlejších účinků, což

je vzhledem k předpokládanému dalšímu zpracování videa žádoucí (nezapomínejme,

že DV slouží na rozdíl od MPEGu především jako pořizovací formát). DV nicméně

vůči sobě porovnává jednotlivé půlsnímky, a v případě, že jsou si velmi podobné

(např. detail na hovořící postavu tzv. „mluvící hlava“), tak jsou oba půlsnímky

komprimovány současně; v opačném případě (např. záběr listnatého stromu, jehož

listy se třepotají ve větru) se půlsnímky komprimují odděleně. Během komprese

se dále využívá celé řady kvantizačních tabulek (Q-table).

Celý obraz je rozdělen do bloků 8 × 8 bodů, které jsou dále seskupeny do skupin

po čtyřech blocích. Každá taková skupina bloků je samostatně analyzována a je

jí přiřazena nejvhodnější kvantizační tabulka. Ve výsledku to znamená, že

některé části obrazu jsou komprimovány více než jiné. To je velký rozdíl oproti

M-JPEG kompresi, kde je přiřazena jedna kvantizační tabulka celému snímku. DV

je natolik inteligentní, že dokáže prostor získaný vyšší kompresí částí obrazu

s málo detaily použít pro snížení komprese v částech obrazu, kde je buď detailů

více, nebo kde dochází k velkým pohybovým změnám.

Možná se divíte, proč DV jednoduše neuloží na pásku méně informací, ve finále

by se tak na pásku vešlo více minut záznamu toto není možné kvůli způsobu,

jakým jsou data na pásku ukládána a požadavku na stejnorodý datový tok. Po

skončení DV komprese je dosaženo toku 3,1 MB/s, což je hodnota, která se

vývojářům DV formátu zdála jako ideální při vyvažování technické náročnosti,

kvality obrazu a výsledné ceny.

Dosud jsme se věnovali pouze kompresi videa, ovšem na pásek se během záznamu

ukládá kromě videa ještě celá řada dalších informací, a sice audio, ITI a

Subcode.



Zvuk

Ve specifikaci DV formátu se můžeme setkat hned se třemi možnostmi nahrávání

audia. Zvuk se obecně na DV pásek nahrává v nekomprimované podobě, jednotlivé

možnosti se liší počtem audiokanálů a vzorkovací frekvencí.

První způsob nabízí 1 stereokanál při vzorkování 16-bit 44,1kHz, což odpovídá

kvalitě CD. Druhou možností je 1 stereokanál při vzorkování 16-bit 48 kHz, což

je ekvivalent zvuku na DAT páskách. Poslední varianta zvyšuje počet

stereokanálů na 2, ovšem za cenu snížení kvality na 12bitové 32 kHz. Tato

variabilita ve způsobech nahrávání bohužel přináší v praxi jistá úskalí, na něž

je třeba upozornit. Jedná se především o kompatibilitu jednotlivých nástrojů

používaných pro záznam a následné zpracování materiálu. Velmi snadno se vám

může stát, že kamera umožňuje pouze jeden z výše uvedených formátů (žel

nejčastější je 12 bitové 32 kHz), který však není podporován právě vaším

střihovým softwarem. V takovém případě je nutno zvuk převzorkovat do formátu

střihového softwaru, což s sebou ovšem nese určité snížení kvality a zanesení

nepřesností do synchronizace audia s videem.

Se synchronizací je v DV vůbec trošku problém. Dle specifikace DV formátu není

audio přímo svázáno s videem (zvuková data nejsou přesně nasazena na začátek

příslušného snímku), takže nelze počítat s tím, že budou video a audio 100%

synchronní (zejména při střihu). V praxi není situace tak vážná, ale pro

profesionální práci je vzhledem k tomuto faktu DV formát jen stěží použitelný.

Problém přesné synchronizace audia s videem řeší až formáty, jež byly od DV

odvozeny (DVCAM, DVCPRO).



A další

Další informace, které se na pásku zaznamenávají, jsou ITI (Insert and Track

Information) a Subcode, obsahující důležité informace, jež jsou nutné pro

přesné přetáčení pásky a nastavení záznamových a čtecích hlav videa. Mezi

nejdůležitější patří Timecode, což je časový údaj, jenž přesně sděluje, v které

části pásky se hlava právě nachází. V části Subcode je dostatek prostoru pro

přenos dodatečných informací o záznamu, přičemž přesný obsah není definován a

záleží na výrobci záznamového zařízení. Mezi takové informace může patřit i

teletext, titulky, obsah pásky či vícejazyčné texty k hudebním záznamům typu

Karaoke.



Závěr

Jak vidíte, budoucnost je digitální. Ovšem zatím není zdaleka jasné, jakou

cestou se bude přesně ubírat. Jednotlivé digitální formáty mezi sebou neustále

bojují, a ani jeden se zatím nehodlá vzdát svého místa na televizním slunci.

Každý týden přinášejí agentury zprávy o tom, že ta a ta TV stanice se rozhodla

pro ten a ten digitální formát a vedly ji k tomu ty a ty důvody. Žádný formát

se zatím nestal jasným favoritem, a na vykrystalizování stávající nepřehledné

situace si zřejmě budeme muset ještě chvíli počkat. Je pravděpodobné, že se

časem ujmou jen dva, maximálně tři z výše uvedených formátů, kdy každý bude

navíc svými vlastnostmi předurčen pro konkrétní použití.

Důležitým faktorem, který jsem při popisu formátů záměrně neuvedl, je hmotnost

a objem videovybavení. Každý kameraman vám potvrdí, že je rozdíl mezi tím, když

nosíte na rameni 8kg nebo 12kg kameru. Hmotnost a objem kamery se projeví

především při práci v terénu při pořizování reportáží. Vzhledem k neustálému

vývoji a inovacím výrobků ze strany výrobců by bylo velmi nepřesné uvést, že

hmotnost kamery pro určitý páskový formát činí např. 12 kg, jelikož v době

vydání článku už může být situace úplně jiná. Navíc existuje od každého formátu

celá řada výrobků, které se liší nejen svými technickými schopnostmi, ale

pochopitelně i fyzickými vlastnostmi jako je hmotnost nebo velikost totéž platí

i pro cenu vybavení.

Za samostatnou úvahu též stojí porovnání mechanického provedení kazet a pásků

pro jednotlivé formáty, které má vliv na odolnost pásku a následně i na kvalitu

záznamu. Tyto a další podobné otázky již však překračují rámec tohoto článku,

ale v případě vašeho zájmu (dotazy směřujte na pcworld@idg.cz) se jim můžeme

věnovat v některém z příštích čísel.

8 0700/DĚD



Slovníček pojmů

FireWire Jen málokdo ví, že s FireWire rozhraním přišla původně firma Apple,

která na něj dodnes vlastní registrovanou obchodní známku. FireWire je vlastně

vysokorychlostní sériové rozhraní, které své uplatnění našlo, ale až později, a

to v rámci komunikačního systému známého jako IEEE 1394. Podívej-me se na tento

systém trochu podrobněji. Jedná se o obousměrný sériový komunikační systém s

propustností až 100 Mb/s. Velkou výhodou pro použití v oblasti digitálního

videa je možnost posílat po jediném kabelu zároveň audio, video a dodatečné

informace (např. lze bez jakéhokoli dalšího propojení ovládat kamkordér přímo z

počítače = přenášet instrukce pro přetáčení, přehrávání a zastavení pásky).

Na PC je prozatím FireWire rozhraní doménou samostatných PCI karet, stejně jako

tomu bylo v kamenných dobách PC XT/AT s ISA kartami obsahujícími sériové a

paralelní porty. Bě-hem příštího roku se ovšem budeme stále častěji setkávat s

FireWire rozhraním integrovaným přímo na motherboardu, až se tam nakonec

uhnízdí natrvalo a budeme jej vnímat se stejnou samozřejmostí, jako v dnešní

době paralelní nebo sériové rozhraní.

Intraframe komprese Komprimuje každý snímek samostatně, bez ohledu na to, zda

se skutečně něco oproti předchozímu změnilo. Je proto vhodná pro střih dá se s

ní stříhat s přesností na 1 snímek bez jakýchkoli vedlejších účinků na datový

tok a kvalitu obrazu.

Interframe komprese Tato komprese bere do úvahy předchozí i následující snímky

a ukládá pouze ty části obrazu, které se nějakým způsobem změnily. Přináší tedy

výhodnější poměr kvality obrazu vůči dosaženému datovému toku, ale je zároveň

méně vhodná pro další střih než intraframe komprese.

CCD prvek -ĘCharged-coupled device světlocitlivý prvek skládající se z tisíců

bodů, jenž světlo navzorkuje a převede na elektrické signály, které je dále

možné zpracovávat elektronickou cestou. Počet bodů na CCD udává reálné

rozlišení kamery.

RGB Definici barevného bodu lze provést několika způsoby. CCD snímači je

vlastní rozklad do RGB red-green-blue, neboli na červenou, zelenou a modrou

složku. Stejnou cestou (z RGB) tvoří barevný obraz i televizní obrazovka můžete

se hodně z blízka podívat a uvidíte.

YUV Jiný způsob definice barevného bodu složkou jasovou (Y) a barvonosnými (U a

V). Tento formát je výhodnější pro další zpracování, mimo jiné i proto, že

barevné informace stačí přenášet v menší kvalitě. A už se dostáváme k dalšímu

obvyklému pojmu: YUV 4 : 2 : 2 ten znamená, že jasová (Y) složka je vzorkována

čtyřikrát, U a V jsou vzorkovány pouze dvakrát.

NTSC Americká norma pro způsob přenosu obrazu a zvuku, má jiné rozlišení,

obrazovou frekvenci a kódování barev než PAL.

PAL Převážně v Evropě používaná norma pro přenos obrazu. Jsou různé varianty

zvuku.

M-JPEG Motion-JPEG je upravená verze obrazové komprese JPEG pro komprimaci

videa. Používá se jak u DV, tak u většiny karet pro střih klasického videa na

počítači. Každý snímek se v ní komprimuje samostatně (intraframe).

MPEG-2 Komprese používaná u DVD a digitálního satelitního vysílání, dosahuje

vysokého kompresního poměru při dostatečné kvalitě obrazu. Komprimuje vždy

několik obrázků dohromady a ukládá pouze změny (interframe).



Rozšíření DV profesionální formáty

Reakcí na nedostatky DV formátu byl příchod dalších digitálních formátů. Mezi

nejdůležitější patří DVCAM od Sony a DVCPRO od Panasonicu. Oba přední výrobci

profesionální videotechniky si byli vědomi omezení DV formátu, která

znemožňovala jeho masové nasazení v profesionální oblasti, kde do té doby

kraloval Betacam SP, a sice ve zpravodajství. Vzhledem k tomu, že základní

myšlenka DV formátu byla výborná, tak stačilo přijít jen s několika rozšířeními

a výsledek byl na světě.

DVCAM Oproti standardnímu DV formátu byla zvětšena šířka stopy z 10 mikronů

(jedna miliontina metru) na 15 mikronů, což mělo za následek i zvýšení

rychlosti posuvu pásku z 18,81 mm/s na 28,22 mm/s. Typ pásky zůstává shodný s

DV, tj. ME (Metal Evaporated). Jediná standardní DVCAM kazeta (rozměry 125 × 78

x 16,6 mm) dokáže pojmout až 184 minut videozáznamu. V kamkordérech se z důvodu

snížení hmotnosti přístroje využívají výhradně MiniDV kazety (rozměry 56 × 49 x

12,2 mm), na něž se vejde maximálně 40 minut videa. Každá kazeta je vybavena

pamětí o kapacitě 16 KB, v níž se uchovávají informace o jednotlivých záběrech

(začátek záběru, konec záběru, náhled 1. snímku záběru), které lze s výhodou

použít při následné editaci.

Vyšší modely kamkordérů a rekordérů dokáží přenášet data čtyřnásobnou

rychlostí, čímž se výrazně zkrátí doba potřebná pro natažení zdrojového

materiálu na disky nelineárního střihového pracoviště. Mimo konektoru FireWire

se objevuje i proprietární verze rozhraní SDI (Serial Digital Interface),

nazvaná SDDI (Serial Digital Data Interface). Právě SDDI umožňuje přenášet data

čtyřikrát rychleji. Samozřejmostí je kompatibilita s DV formátem, takže je

možné číst i zapisovat na DV kazety. Na rozdíl od DV již DVCAM netrpí

nesynchronním audiem.

DVCPRO Rozšíření tohoto formátu oproti DV se typově víceméně shodují s DVCAM.

Šířka stopy je 18 mikronů, což zvyšuje rychlost posuvu pásky na 33,82 mm/s,

změnil se však typ pásky na MP (Metal Particle), která je oproti ME

trvanlivější a odolnější. Právě odolnost pásky vůči vnějším vlivům je při

častém používání důležitým faktorem v oblasti zpravodajství, kam DVCAM i DVCPRO

směřují. Maximální délka záznamu na jednu standardní DVCPRO kazetu činí 123

minut (což je o více jak hodinu méně než konkurenční DVCAM) a 63 minut na mini

DV kazetu. Kamkordéry mohou používat oba typy kazet.

MP pásky disponují kromě příčných stop i stopami podélnými, do nichž DVCPRO

ukládá řadu informací. Za prvé je to CUE track, což je vlastně další

audiostopa, která slouží pro odposlech audia během přetáčení pásky (to je velmi

důležité při hledání místa střihu). Druhou podélnou stopou je CTL track, která

obsahuje dodatečné informace pro rychlé a přesné přetáčení a vyhledávání na

pásce. DVCPRO rekordéry dokáží přehrávat DV i DVCAM kazety. Stejně jako DVCAM

disponuje i DVCPRO svou variantou SDI pro přenos dat čtyřnásobnou rychlostí.

Tentokrát se rozhraní nazývá CSDI (Compressed Serial Digital Interface). Opět

jako u DVCAM je odstraněn problém DV s nesynchronním zvukem.

DVCPRO 50 Ačkoli přineslo DVCPRO řadu vylepšení oproti DV standardu, tak přeci

jen stejně jako DVCAM nedostačovalo pro nasazení, kde jsou skutečně výjimečné

nároky na kvalitu zdrojových záběrů, např. náročné kompozice a speciální

efekty. V této oblasti stále kraloval Digital Betacam. A tak se u Panasonicu

rozhodli pro upgrade svého dosavadního digitálního formátu a zvolili k tomu

cestu nejmenšího odporu: zdvojnásobili rychlost posuvu pásky, čímž

zdvojnásobili datový tok při použití běžné DVCPRO pásky (dvojnásobná rychlost s

sebou nese pochopitelně daň v podobě poloviční délky záznamu při stejném typu

kazety). Tyto změny měly samozřejmě pozitivní vliv na kvalitu záznamu: komprese

videa je již pouze 3,3 : 1 při vzorkování obrazu 4 : 2 : 2 oproti kompresi 5 :

1 a vzorkování 4 : 1 : 1 (popř. 4 : 2 : 0) u DV, DVCAM a DVCPRO. Změny se

pochopitelně dotkly i zvuku, DVCPRO 50 již disponuje dvěma 16bit 48kHz

stereokanály.

Ovšem ani po tomto drastickém zvýšení kvality se stále DVCPRO 50 nemůže

vyrovnat Digital Betacamu, ten totiž disponuje zatím nepřekonanou kvalitou

obrazu s kompresí pouze 1,77 : 1, vzorkováním 4 : 2 : 2 a pozor! 10bitovými

barvami (oproti 8bit barvám u všech ostatních formátů). Uvedených 8 (10) bitů

se samozřejmě vztahuje na každou složku zvlášť, a nikoli na všechny dohromady.

Digital-S proprietární formát JVC, který nabízí téměř shodné charakteristiky

záznamu jako předešlé DVCPRO 50. Komprese 3,3 : 1 při vzorkování 4 : 2 : 2, dva

16bit 48kHz stereokanály, dvě lineární analogové audiostopy a jedna lineární

kontrolní stopa. Změna nastává u typu použité pásky, ten má šířku celých 1/2"

na rozdíl od 1/4" DVCPRO (50). Pásek je uložen v kazetě ne nepodobné VHS, a

některé Digital-S dokonce dokáží přehrávat S-VHS kazety. Maximální délka

záznamu na jednu kazetu činí 104 minut, což je plný dvojnásobek ve srovnání s

DVCPRO 50.

Betacam SX tento formát se poněkud vymyká z řady pžedchozích, a to zejména díky

použitému typu komprese. Betacam SX totiž není jen dalším derivátem DV, nýbrž

přichází s vlastním kompresním algoritmem, jenž je založen na technologii

MPEG-2 jedná se o interframe kompresi, která bere do úvahy předchozí i

následující snímky. Betacam SX se nesnaží být přímou konkurencí pro DVCAM či

DVCPRO (ze strany Sony by to znamenalo vnitrofiremní konkurenci). S nasazením

Betacamu SX se počítá zejména pro satelitní vysílání (které probíhá ve formátu

MPEG-2).

Betacam SX má totiž mezi digitálními formáty jednu vlastnost, jež po určitou

dobu přechodu od analogového záznamu k digitálnímu může pro potenciální

investory do této technologie znamenat mnoho. Onou unikátní vlastností je

kompatibilita s formátem Betacam SP znamená to, že dosavadní studia, která jsou

vybavena převážně Betacam SP technikou, nemusí provést změnu technologie naráz,

ale mohou je používat společně.

Z technických parametrů Betacamu SX stojí mimo použité komprese za zmínku i

velikost datového toku, která činí pouhých 18 MB/s, data se zaznamenávají na

1/2" pásku (oproti 1/4" páskám u většiny předchozích formátů), komprese 10 : 1

při vzorkování 4 : 2 : 2. Na jednu kazetu se vejde maximálně 60 minut záznamu,

což je dvojnásobná délka v porovnání s dosavadním standardem Betacam SP. Sony o

svém formátu tvrdí, že díky interframe kompresi dosahuje nízkého datového toku,

a netrpí přitom kvalita obrazu.