Internet guru

<internet@guru.cz>



Vše, co jste chtěli vědět o Internetu… Nebojte se zeptat!



(Guru)

Alternetivní připojení

(Přehled netradičních možností připojení do Internetu)



Ať již akce „Internet proti monopolu“ (tento článek vzniká těsně

po jejím vyvrcholení jednodenním bojkotem služeb SPT Telecom)

přinese ovoce v podobě menších či větších ústupků našeho stále

monopolního telefonního operátora, je vcelku zřejmé, že faktický

monopol (daný solidní infrastrukturou, vybudovanou z tržeb

v období nekonkurenčních cen) bude trvat i řadu let po konci

tisíciletí.

Mnozí poskytovatelé přiopojení i koncoví uživatelé proto hledají

jakoukoliv prakticky a ekonomicky reálnou alkternativu realizace

spojení. Tímto článkem se vám zase já pokusím usnadnit základní

orientaci v této oblasti.



Proč alternativy?



Případní konkurenti SPT totiž mohou poměrně rychle vybudovat

(a v oblasti datových přenosů, kde u nás zanikl monopol na podzim

1995 s koncem výhradní licence společnosti NexTel, již budují)

vysokokapacitní páteřní sítě mezi krajskými a později i okresními

městy, ale tzv. „last mile“ – spojení mezi nejbližším přístupovým

bodem poskytovatele a zákazníkem je (a ještě dlouho bude) do

značné míry závislé na místních rozvodech, vlastněných právě

Telecomem.

Ten pronajímá pevné telekomunikační okruhy za ceny, odvíjející se

od kvality spojení a překlenované vzdálenosti. Podle cen z konce

roku 1998 tak za analogovou linku (garantována stejná kvalita

jako u běžného telefonického spojení – max. modem 33,6 Kb/s),

realizovanou dvoudrátovým vedením, zaplatíte v místě 1 050 Kč za

každou ústřednu, přes kterou linka povede (tedy 1 050 jsou-li

koncové body v dosahu stejné ústředny, 2 100 pokud jsou v dosahu

sousedních ústředen atd.). Digitální linky, jimiž se rozumí

místní okruhy se zaručenými parametry vedení či meziměstské

okruhy, které SPT pronajímá včetně koncových zařízení pro přenos

dat, jsou samozřejmě podstatně dražší. Pokud se však dostanete za

hranice města a budete chtít „pouhý analog“ zavést do vsi či

městečka vzdáleného cca 10–20 km, tak díky počtu zúčastněných

ústředen a překročení hranice MTO (Místního Telefonního Obvodu

- nedejte se zmást, se sjednocením tarifu v rámci UTO pouze

zmizely z mapek v telefonních seznamech a jinak se na ně „hraje“

dál) zaplatíte něco mezi 8 a 12 tisíci měsíčně (v těchto relacích

je v některých případech levnější družicové připojení pomocí

terminálů VSAT – Very Small Aperture Terminal s prakticky

obdobnou propustností).



Radiomodemy, packet radio



Radiové modemy a tzv. packet radio (amatérský standard pro přenos

dat pomocí radiostanic v pásmu velmi krátkých vln) jsou jednou

z nejlevnějších variant digitální radiové komunikace. Jejich

výhodou je poměrně velký dosah a možnost realizace spojení

i v případech, kdy mezi spojovanými body není přímá viditelnost.

Obojí je dáno kmitočtovými pásmy v oboru krátkých vln, které se

šíří za podobných fyzikálních podmínek, jako např. pozemní

vysílání televize. Poměrně nízké kmitočty jsou však také příčinou

malé přenosové kapacity.

Typické využití radiomodemů jsou proto především rozlehlé sítě

pro sběr dat či řízení automatických technologických zařízení

(pokud bydlíte v blízkosti vodárny či kompresorové stanice

plynovodu, možná jste si všimli malých, televizním podobných,

antén), kde se s výhodou uplatní jejich poměrně velký dosah, daný

použitým kmitočtovým pásmem.

Pro připojení do Internetu je však jejich nasazení spíše nouzovým

řešením, a to jak kvůli poměrně malé propustnosti spojení

(v závislosti na konkrétním pásmu a technologii od 1,2 do 19,2

Kb/s), tak faktu, že z principu technologie je u nich poměrně

dlouhá prodleva mezi přepnutím z příjmu na vysílání a naopak, což

při větším zatížení v duplexním (obousměrném) provozu značně

snižuje efektivní přenosovou rychlost.

Přesto může být připojení pomocí radiomodemu, zejména

v případech kde lze tolerovat nižší rychlost, výhodnou variantou.

P.S. Naposledy zmiňovaná nevýhoda s malou rychlostí přepínání

vysílání/příjem je do značné míry eliminována u radiomodemů firmy

RACOM (viz vložený článek „Zdroje na WWW“), které jsou schopny

přepnout za cca 2 ms.



Radiové sítě LAN, Spread Spectrum



V loňském roce se v ČR odehrával boom bezdrátových sítí LAN,

které pracující na principu rozprostřeného spektra (Spread

Spectrum). Tato technologie využívá volného kmitočtového pásma

2,4 GHz, respektive 2 400 až 2 483 MHz, jež je rozděleno na 79

samostatných kanálů. Při komunikaci pak systém jednotlivé kanály

střídá každých 100 ms podle přesně definovaného pořadí (tzv.

frequency hopping). Tím se jednak eliminuje možnost odposlechu

sítě, a jednak podstatně snižuje možnost kolize dvou systémů

provozovaných ve stejné lokalitě.

Tyto sítě tvoří jak po cenové, tak po technologické stránce

jakýsi mezistupeň mezi radiomodemy a vysoce výkonnými

mikrovlnnými spoji. Jejich maximální přenosová rychlost se

pohybuje od 2 do 3 Mb/s a spojení lze navázat (podle konkrétního

použitého zařízení a anténního systému) na vzdálenosti od stovek

metrů až do 30 km. Jejich další výhodou je, že většina

konkrétních produktů se svým chováním podobá celulární síti

– jednotlivé stacionární stanice jsou schopny si navzájem

předávat řízení nad komunikací s mobilními adaptéry, takže

např. notebook s PC kartou pro přístup do sítě můžete bez

problémů používat ke komunikaci v rámci celého pokrytého území

(např. celé městské aglomerace). Při investici do připojení

koncové stanice mezi 30–60 tisíci korunami jsou pak sítě tohoto

typu velmi lákavou alternativou ke klasickým pevným linkám

osazeným base-band modemy.

Na domácím trhu se můžete setkat především s produkty firem

Aironet (ARLAN), BreezeCOM (BreezeNET), Lucent Technologies

(WaveLan), SilTec (AirLAN), Symbol Technologies (Spectrum24)

a Xircom (NetWave), z poskytovatelů nabízejí standardně připojení

pomocí těchto prostředků InWay, CESNET, SnisNet a v rámci

individuálních projektů i mnozí další.

Stejnou technologii využívá ještě jeden produkt, na nějž rozhodně

nemohu zapomenout – síť HomeFree společnosti Diamond Multimedia.

Je to bezdrátová síť určená pro domácí a SOHO aplikace, která

umožňuje přímé propojení až 16 počítačů pomocí ISA, PCI nebo

PCMCIA síťových karet s vestavěnou plochou anténou. Deklarovanému

použití sítě odpovídá udávaný dosah okolo 50 m, ale tomu zase

odpovídá cena kolem 3 500 Kč za síťovou kartu do PC a 4 400 za PC

kartu pro notebooky, která dělá z HomeFree zajímavý prostředek

třeba pro sdílení připojení k Internetu se sousedem či kolegou ve

vedlejší kanceláři.



Mikrovlnné spoje

Pozemní radioreléové spoje, pracující v kmitočtových pásmech

jednotek až desítek GHz, nabízejí poměrně vysokou spolehlivost

a přenosovou kapacitu od 2 až po 34 Mb/s přenášenou na vzdálenost

až 4 km.

Jedná se o řešení zajímavé především pro poskytovatele připojení

a větší podniky, kde lze nalézt řadu aplikací, u nichž by náklady

na pronájem digitálního pevného okruhu byly srovnatelné i vyšší

s možnými leasingovými splátkami na příslušné zařízení, které

z pravidla nabízí vyšší přenosovou kapacitu a po splacení

investičních nákladů jsou náklady na jeho provoz téměř nulové.

Mezi nevýhody patří naprosto striktní požadavek na přímou

viditelnost mezi koncovými body spojové trasy, a tudíž případná

nutnost investic do retranslačních stanic, které pak trasu značně

prodražují.



Infračervená a laserová pojítka



jsou na domácím trhu poměrně čerstvou novinkou. Jako aktivní

prvky zpravidla využívají výkonové IR LED (infračervené svítivé

diody) a výkonnější verze GaAlAs laser, a jejich hlavní výhodou

je velká šířka pásma optického spoje a tím daná vysoká přenosová

kapacita – rychlost od 2 do 662 Mb/s. Nevýhodou je oproti

mikrovlnným spojům poměrně malý dosah (od stovek metrů do 5 km),

citlivost na povětrnostní vlivy (mlha, sněžení, atd.) a poměrně

vysoká cena (cena realizace dvoubodového spoje se však

i u nejslabších zařízení pohybuje v řádu několika stovek tisíc

korun).

Tato charakteristika je předurčuje především pro využití v roli

překlenovacích spojů ve vysokorychlostních kabelových sítích, kde

se uplatní jejich vysoký přenosový výkon.



Satelitní spoj



Od prvních úvah A. C. Clarka na téma telekomunikační družice

uběhlo několik desítek let a nad našimi hlavami se to družicemi

s velkou parabolou jen hemží. Protože samotné družice, jejich

zařízení i rakety, které je vynášejí na oběžnou dráhu, jsou velmi

nákladné, je využití jejich služeb také zpravidla poměrně drahé.

Z pohledu koncového uživatele dokonce tak, že se „jimi mohou

pyšnit někteří poskytovatelé připojení“, ale jako náhrada

klasické podnikové pevné linky nepřipadají v úvahu.

Situace však není rozhodně tak dramatická. Hlavní výhodou

satelitní komunikace (radiokomunikace v mikrovlnných pásmech) je,

že signál jedné družice pokrývá poměrně velké území (celé

kontinenty či téměř polokoule) a její využití je efektivní všude

tam, kde není z různých důvodů potřebná pozemní infrastruktura

a jedná se o přenos velké vzdálenosti. Ve srovnání s pozemními

mikrovlnnými spoji je telekomunikační družice vlastně jediným

retranslačním bodem, který má „přímou viditelnost“ na 99 % míst

na zemském povrchu.

Kromě velkých profesionálních satelitních systémů, jež mají své

ekonomické opodstatnění při mezinárodní či mezikontinentální

komunikaci, existuje i řešení použitelné pro některé koncové

uživatele. Jmenuje se VSAT: Very Small Aperture Terminal, tj.

terminál s velmi malou ‚světlostí‘ – rozuměj malým průměrem

parabolické antény. Technologie terminálů VSAT využívá

dostupnosti moderních výkonných satelitů, které spolu s výkonnou

centrální pozemní stanicí (tzv. hubem) dovolují jednotlivým

koncovým uživatelům použít pro komunikaci malé, cenově dostupné

anténní terminály.

Konkrétně např. plné připojení do Internetu – ekvivalent pevné

linky lze (podle ceníku firmy GTS) pořídit za cenu v rozmezí od

8 100–35 100 Kč (podle konkrétní realizace a délky kontraktu) na

jeden terminál měsíčně, přičemž efektivní přenosová rychlost

terminálu se (díky dopravnímu zpoždění – cca 260 ms trvá, než

dorazí signál z centrální pozemní stanice na geostacionární

družici 35 000 km nad rovníkem a odtud zpět na přijímač

zákazníka) pohybuje na úrovni synchronní pevné linky 25 Kb/s,

respektive asynchronní linky 33,6 Kb/s. V optimálním případě je

tak spoj přes VSAT levnější a často není dražší než náklady na

srovnatelnou pevnou linku, pronajatou od STP Telecomu,

a v každém případě je zajímavou alternativou pro místa, kde je

jakákoliv jiná infrastruktura nedostupná, či se jedná o dočasné

využití po dobu konání konkrétní akce.

Další zajímavé řešení rychlého přístupu k Intenetu představuje

služba DirecPC (vyvinutá americkou firmou Hughes Network

Systems). Její varianta Turbo Internet, kterou nabízí společnost

Gity, umožňuje jednosměrný přenos dat z Internetu k zákazníkovi

rychlostí až 400 Kb/s, přičemž druhý směr (požadavky na data

– typicky adresy WWW stránek) jsou odesílány přes klasické

modemové připojení, jehož rychlost není vzhledem k poměrně malým

objemům dat kritická. Po finanční stránce představuje DirecPC

jednorázové náklady (zařízení a zřizovací poplatek) okolo 20

tisíc korun, měsíční paušál od 857 Kč (v ceně přenos 30 MB) a od

28 do 20 Kč za každý „nadlimitní“ MB. Platí se zde především za

rychlost – stažení 1 MB trvá v ideálním případě 20 sekund, kdežto

modemem při rychlosti 33,6 téměř 6 minut při poplatku za telefon

ve dne, okolo cca 8–12 Kč. V případě horší dostupnosti zdroje

se však může čas a tím i cena hovoru protáhnout na

několikanásobek, kdežto u DirecPC zůstává konstantní.



CATV, kabelové modemy



V mnoha městech dnes existuje vedle telekomunikační sítě ještě

další, poměrně výkonná komunikační síť – rozvody kabelové

televize (CATV – Cable TeleVision), pokrývající zpravidla

sídliště a další, podobně hustě osídlené městské aglomerace. Její

využití i pro další komunikační služby je již dlouho nasnadě, ale

až teprve popularita Internetu představuje pro jejich

provozovatele dostatečný zákaznický potenciál.

Z technického i ekonomického hlediska se jedná o velmi lukrativní

způsob permanentního připojení. Samotné rozvody již existují

a investice do nich je již z velké části spalcená provozem

kabelové televize a jejich další využití (data jsou v síti

většinou přenášena v pásmu, které odpovídá jednomu televiznímu

kanálu) pro provozovatele neznamená velkou finanční zátěž. Po

technické stránce představuje jeden (do stromu organizovaný)

segment kabelového rozvodu obdobu lokální sítě se sdíleným

médiem, s podobným chováním jako např. ethernet rozvedený

koaxiálním kabelem. Vlastní připojení na straně uživatele pak

začíná zásuvkou kabelové televize, k níž je připojený kabelový

modem, který je propojen na běžnou síťovou karta v počítači PC.

Dosažitelná přenosová rychlost závisí na typu rozvodu, použitém

kódování a zátěži příslušného segmentu a je volitelná v rozmezí

14 Kb/s až 2 Mb/s (typicky je pro standardní připojení na

americkém trhu 1,2 Mb/s směrem k zákazníkovi a 350 Kb/s směrem

opačným).

Všechny uvedené vlastnosti činí tento způsob připojení jedním

z nejzajímavějších pro individuálního uživatele.

V polovině roku 1998 bylo v Severní Americe připojeno do

Intenretu již více jak 200 000 z celkového počtu 70 milionů

domácností, v nichž je zavedena kabelová televize, a koncem roku

se na celém světě prodlo přes 500 000 kusů kabelových modemů. To

výrobcům postupně umožňuje stlačovat jejich ceny levnějších typů

z počátečních výšin mezi 20 a 30 tisíci korun, na cenu blízkou

ceně lepšího analogového modemu, t.j. mezi 4 až 10 tisíci.

Důvody, proč je u nás připojení přes kabelovou televizi popelkou,

lze hledat jednak v technických překážkách – některé starší typy

sítí kabelové televize totiž umožňují pouze jednosměrný přenos

signálu, jednak je trh kabelové televize poměrně roztříštěný

a menší firmy přesi jen hůř hledají další kapacity jak na

investice, tak na personálně-organizační zvládnutí nových

technologií.

Důvodem ještě nedávno poměrně malého rozšíčení těchto služeb ve

vyspělých zemích pak byl především poměrně neustálený stav

standardizace jednotlivých, zpravidla firemních přenosových

technologií. V rámci IEEE (nyní ITU) vznikla sice příslušná

pracovní skupina již v květnu 1994, ale k přijetí standardu došlo

až v dubnu 1998 (norma ITU J.112, definující transparentní

obousměrný přenos dat IP protokolem s síti CATV). Prakticky se

tak více rozšířil neoficiální, a dnes „de facto“ standard

sdružení MCNS (Multimedia Cable Network Systems Partners) z roku

1996 nazvaný DOCSIS (Data Over Cable Service Interface

Specification), který podporuje již více než dvacet výrobců

kabelových modemů.

Domácím průkopníkem v připojení do Internetu prostřednictvím CATV

se na jaře 1998 stala firma TELCOM (malý operátor kabelové

televize z Kralup nad Vltavou). Ta postavila svoje služby na

technologii LANcity společnosti Bay Networks, jejíž kabelové

modemy pronajímá koncovým zákazníkům, Zaváděcí ceny za připojení

pro domácnosti o rychlosti 64 Kb/s se pohybovaly pod hranicí

neuvěřitelných 2 000 Kč.



Elektrorozvodná síť



je další sítí, která již existuje a lze jí využít k přenosu dat

(navíc oproti kabelové televizi) pokrývá téměř všechna sídla od

měst až po nejmenší vesnice a většinu samot. První zprávy

o výsledcích výzkumu v oblasti přenosu dat přímo po silnoproudém

elektrickém vedení přinesly výsledky v roce 1996, kdy proběhla

médii vlna poměrně optimistických zpráv. Od té doby urazilo

konsorcium Nor.Web (společný podnik společností Nortel a United

Utilities) značný kus cesty a jaře 1998 představilo komerčně

použitelné řešení pod názvem „technologie Data PowerLine“.

Zároveň bylo oznámeno uzavření smluv o připojování koncových

uživatelů a domácností s 10 největšími elektrorozvodnými

společnostmi z USA a dalšími v Singapuru, Velké Británii,

Švédsku, Německu a Dánsku, přičemž první připojení koncových

uživatelů v Evropě byla realizována v září 1998 v Německu

a v říjnu 1998 ve švédském Stockholmu.

Technologie PowerLine umožňuje koncovému uživateli dosáhnout

v ideálním případě rychlosti až 1 Mb/s pomocí koncového zařízení

v částce nepřevyšující cenu běžných analogových modemů. Jedinou

její nevýhodou je, že z technických důvodů je třeba přemostit

každý galvanicky oddělený přechod (transformátor), vyskytující se

na cestě dat od místa připojení na Internet až k elektroměru

koncového uživatele – tedy všechna místa, kde přechází vedení

vysokého napětí na nízkonapěťový rozvod – běžné domovní vedení

220/380 V. Pro rozšíření do menších obcí, kde lze (především

vzhledem k jejich vylidnění) očekávat poměrně malou poptávku, to

může být zpočátku značnou překážkou.

Pokud vás zajímají pokroky v šíření této technologie u nás, jistě

se o nich dočtete na „prvním nezávislém serveru o silnoproudé

elektrotechnice“ na adrese http://www.elektrika.cz .



Pozn. autora: V minulém čísle jsem, v článku věnovaném bezplatným

službám „Internet za babku“ – v přehledu bezplatných e-mailových

služeb uvedl u služby ATC organizér adresu http://email.atc.cz/.

Jak mě informoval její provozovatel, jedná se o starší verzi

adresy – služba již několik měsíců funguje na nové hlavní adrese

http://email.cz/.



**********vložený článek*************



Zdroje na WWW



Informační zdroje



Spread Spectrum Scene Online

On-line magazín, zaměřený na oblast radiokomunikací využívajících

technologie rozloženého spektra.

http://www.sss-mag.com



TAPR – Tucson Amateur Packet Radio

WWW server mezinárodní organizace zaměřené na amatérské digitální

radiokomunikace.

http://www.tapr.org



Wireless Week

Magazín o radiové komunikaci.

http://www.wirelessweek.com



Firmy



BRIXÍ LD, s. r.o.

Připojení do Internetu přes terminály VSAT.

http://www.brixild.cz



CBL-EAST, s. r. o.

Bezdrátové optické a mikrovlnné spoje.

http://www.cbl.cz



Data Net, a.s.

Provozovatel neveřejné datové sítě X.25.

http://www.datanet.cz



Intelek, s. r.o.

Dodávky klasických i bezdrátových sítí LAN.

http://www.intelek.cz



Kaiser Data, s.r.o.

Komplexní dodávky prostředků pro bezdrátové datové komunikace.

http://www.kaiser.cz



KODYS, s.r.o.

Distributor bezdrátových sítí Spectrum24 firmy Symbol

Technologies.

http://www.kodys.cz



MICROCONTROL COMPUTERS

Nabídka produktů pro satelitní komunikace, především firmy CASE

Technology.

http://www.microcontrol.cz



Nor.Web

Konsorcium firem Nortel a United Utilities, které vyvinulo a od

jara 1998 dodává technologii Digital PowerLine pro přenos dat po

silnoproudých elektrických rozvodech.

http://www.nortel.com/powerline

http://www.nor.webdpl.com



RACOM, s.r.o.

Česká firma zabývající se vývojem a výrobou rádiových modemů

a výstavbou rádiových datových paketových sítí systému MORSE

v pásmech 160, 300 a 400 MHz.

http://www.racom.cz



Radiometrix, Ltd.

Anglická firma zabývající se výrobou modulů pro přenos dat

k běžným radiostanicím, tuzemské zastoupení firma Advanced Radio

Telemetry, s.r.o. < http://www.artbrno.cz >.

http://www.radiometrix.co.uk



WIRELESSCOM

Progresivní radiokomunikační technologie, terminály VSAT.

http://www.wirelesscom.cz



----



(On Net)

Host … hosting … webhosting!

(Vše o vaší prezentaci na Internetu)



Pokud již nějakou dobu využíváte možností a výhod připojení

k Internetu a nejste tudíž úplnými začátečníky, pak vám jistě

neunikla další z jeho velkých výhod – možnost poměrně levně

a s potenciálně velkým účinkem prezentovat své myšlenky, názory,

projekty či firmu a její aktivity. Nezáleží na tom, jakým

kapitálem disponujete, ale na tom, jak dynamicky a poutavě se

umíte prezentovat, což nabízí téměř stejné šance pro každého.

Před o něco více než dvěma lety znamenala prezentace na Internetu

poměrně luxusní záležitost. Možnost provozovat vlastní webstránky

nabízeli pouze poskytovatelé připojení, a i ti se snažili

(zejména větší) zákazníky tlačit k nákupu připojení pevnou linkou

s tím, že je to ideální, či dokonce jediné plnohodnotné řešení

pro firemní prezentaci v prostředí sítě. Koncem roku 1996 však

vznikl na půdě brněnské firmy Zoner Software první, na naše

poměry průkopnický projekt poskytování služeb webhostingu –

komerční WWW server Czechia, který spolu s uvolněním pravidel pro

registraci doménových jmen o rok později znamenal v této oblasti

doslova historický průlom.



Co je webhosting?



Označení pro webhosting se v posledních letech vžilo jako název

služby pronájmu virtuálních WWW a poštovních serverů,

umožňujících plnohodnotný provoz domény zákazníka, nezávisle na

jeho vlastním připojení k síti (viz tato rubrika v minulém čísle

PC WORLDu). Jednotlivé virtuální servery jsou přitom umístěny na

výkonných počítačích připojených k páteřním sítím velkých

poskytovatelů připojení, takže mají pro jejich potenciální

návštěvníky vynikající dostupnost (většinou lepší než servery na

firemní pevné lince).

V praxi to znamená, že svoji prezentaci na Internetu – v podobě

webserveru s konvenční adresou www.firma.cz a poštovním serverem,

umožňujícím provoz schránek typu info@firma.cz , která může být

k nerozeznání od prezentace nadnárodního holdingu – si může

pořídit i ta nejmenší firmička o třech lidech.



Kdo webhosting nabízí?



Poskytovateli služeb webhostingu jsou zpravidla malé a dynamické

počítačové firmy, které se primárně nezabývají poskytováním

přístupu k síti, ale stávají se jakýmisi prostředníky mezi ISP

(Internet Service Provider), jako provozovateli sítě, a koncovými

zákazníky. S ISP mají uzavřenu smlouvu o provozu svého

samostatného PC serveru, připojeného k páteřní síti (což by bylo

pro menší a středně velké firmy/projekty zbytečně výkonné a také

nákladné řešení), na němž pronajímají část diskového prostrou

a přenosové kapacity pro provoz virtuálního serveru zákazníka.

Konfigurace a zálohování dat na serveru je, stejně jako technická

podpora jednotlivých zákazníků, záležitostí poskytovatele

webhostingu. Taková spolupráce je výhodná pro všechny strany –

ISP získá slušný příjem za připojení celého serveru, které by

bylo pro jednotlivé menší zákazníky příliš nákladné, aniž by se

musel starat o (personálně poměrně náročnou) podporu jednotlivých

zákazníků. Naproti tomu poskytovatel webhostingu může nabízet své

služby (a prodávat svou přidanou hodnotu) na dálku – tedy

zákazníkům z celého státu nebo (v případě USA) dokonce celého

světa, bez ohledu na to, přes kterého poskytovatele je ten který

z nich připojen do sítě jako takové.



Proč webhosting?



Webhosting je služba vhodná pro realizaci projektů menšího až

středního rozsahu, tedy prezentaci malých až středních firem, kde

je její hlavní výhodou velmi dobrý poměr „cena/výkon“. Jak již

bylo řečeno, pro návštěvníka je virtuální server k nerozeznání od

fyzického, a díky lepšímu využití (sdílení) jak hardwaru serveru,

tak provozní režie na přenos dat a správu, může být webhosting

řádově levnější než pronájem celého serveru nebo pronájem stránek

přímo na serveru poskytovatele připojení. To vše při zachování

skvělé dostupnosti a poměrně vysokého výkonu v zátěžové špičce.

Podle velikosti a „vybavení“ virtuálního serveru se základní

měsíční paušál u této služby pohybuje ve Spojených státech od

6,95 do 60 USD a v tuzemsku od 250 do 990 Kč. Právě vzhledem

k příznivé výši nákladů může být tato nabídka také vhodnou

variantou pro rozjezd nové informační služby, pro niž se vyplatí

zřizovat vlastní server až ve chvíli, kdy se na trhu dostatečně

etablovala a získala alespoň minimální čtenářskou klientelu.



Jak vybírat?



Pokud se rozhodnete přistoupit k realizaci vlastního informačního

serveru a pravděpodobně vám (alespoň pro začátek) postačí server

virtuální, tedy sdílející jeden počítač s dalšími obdobnými

servery, pak stojíte před obligátním problémem, podle čeho si

vybrat konkrétního dodavatele (přehled českých serverů,

poskytujících služby webhostingu, najdete ve vloženém článku):

V ČR nebo USA? Kde by měl být fyzicky umístěn počítač, na němž

poběží váš virtuální server, je otázkou, na niž existuje dvojí

odpověď.

Jednak, a to v každém případě, by měl být umístěn na centrálním

uzlu / páteřní síti velkého poskytovatele připojení s celostátní

nebo nadnárodní působností. Je to totiž základní předpoklad dobré

dostupnosti vašich stránek pro co nejširší okruh návštěvníků.

Druhé hledisko je dáno konkrétním okruhem návštěvníků/čtenářů,

pro který je obsah vašeho serveru určen. Např. pro server/doménu

komerční firmy s nadnárodní či celosvětovou působností je vhodné

umístění serveru na některé vysokokapacitní páteřní síti v USA,

na niž má velmi dobré připojení naprostá většina národních

poskytovatelů v dalších zemích. Naproti tomu pro řekněme český

zpravodajský server, určený výhradně domácímu čtenáři, je naopak

důležité, aby byl co nejblíže svým čtenářů – tedy na páteřní

síti některého z domácích ISP, jehož síť se vyznačuje dobrou

propustností a zároveň je propojena se všemi nebo velkou většinou

ostatních českých ISP (peering). V opačném případě by se mohlo

stát, že pro část čtenářů bude server hůře dostupný než např.

známé americké servery, protože vzhledem k absenci místního

propojení příslušných sítí budou muset data putovat z Čech do USA

a zpět, tedy dvakrát dál.

UNIX, nebo Windows NT? Pokud budete vytvářet převážně statické

webstránky bez rozsáhlé automatizace provozu, přímé práce

s databázemi a podobných vymožeností, je pro vás volba operačního

systému a konkrétního programu zajišťujícího funkce WWW serveru

okrajovou záležitostí. Samotné odeslání dokumentu/stránky, tak

jak je uložena na disku serveru, je totiž naprosto triviální

funkcí a všechny fungující servery ji vykonávají téměř shodně.

Jediné, co by mohlo být pro některé aplikace (zejména ty

využívající různé skripty na straně prohlížeče) důležité, je

podpora komunikace protokolem HTTP (HyperText Transfer Protocol)

verze 1.1, který přenáší v hlavičce dokumentu více podrobných

informací o dokumentu a serveru.

U aktivních aplikací stojí otázka téměř přesně tak, jak je

položena v nadpisu tohoto odstavce. Musíte si vybrat mezi servery

běžícími pod Windows NT s nainstalovaným serverem IIS (Internet

Information Server) a operačním systémem typu UNIX, kde kraluje

Linux a freewarový server Apache. První varianta vás připoutá

k firmě Microsoft, ale umožní vám využívat velmi silné

a komfortní technologie skriptů vykonávaných na straně serveru

ASP (Active Server Pages), v rámci níž je možné používat další

„skriptovací“ jazyky jako je Jscript a VBScript, ale i Perl

a další. V druhém případě získáte výhody i nevýhody vlastní světu

free softwaru – nulovou cenu a pružnou implementaci nových

technologií a oprav chyb spolu s poměrně úzkou nabídkou technické

podpory a dalších služeb. Jediné, čeho v podstatě nelze docílit,

je plná přenositelnost WWW aplikací (jejich nezávislost na

operačním systému a především na konkrétní implementaci WWW

serveru).

Hodně muziky za málo peněz chce logicky každý z nás, kdykoliv si

máme něco koupit. Toho si je samozřejmě každý obchodník, včetně

poskytovatele webhostingu dobře vědom, a proto se při koncepci

ceníku snaží vyvolat právě tento dojem. Co je tedy vhodné zvážit

při objednávání webhostingu?

Pokud vám dodavatel nabízí několik variant, z nichž každá

zahrnuje určitý počet poštovních schránek a MB diskového

prostoru, zvažte, zda nabízený prostor opravdu využijete.

U dražší varianty obvykle vychází cena za megabyte značně

levněji, ale pokud navýšení kapacity nejste schopni využít, tak

je každé stokoruny navíc škoda. Obezřetnost je na místě

i v opačném případě – u ceníku postaveného na minimální základní

ceně a systému příplatků nelitujte času na důkladný propočet

výsledné částky při rozumně odhadnutých požadavcích – může se

vyšplhat do netušených výšin.

Pokud počítáte se širší návštěvnickou obcí, dejte si pozor na

příplatky za přenosy dat. Ty se (s výjimkou dražších variant na

amerických serverech) účtují téměř vždy a značně se liší jak

v částkách, tak ve formě údajů – někde v megabytech (MB) a jinde

megabitech (Mb) za měsíc (první je osmkrát víc než druhé!). Pokud

chcete provoz serveru financovat z inzerce, spočítejte si poměr

mezi cenou za zobrazení reklamního proužku a poplatkem za jeho

přenesení ze serveru.



Kdy potřebujete vlastní server?



Jedním ze dvou hlavních důvodů pro zřízení vlastního fyzického

serveru (samostatného počítače) může být vysoká technologická

náročnost vaší aplikace, k jejíž správě je bezpodmínečně nutný

plný administrátorský přístup k celému serveru. Ten v případě

virtuálního serveru na společném počítači samozřejmě nedostanete,

a realizace některých úkonů pouze prostřednictvím třetí osoby či

jejich úplný zákaz (z bezpečnostních důvodů – vyšší oprávnění

jednoho uživatele serveru je potenciálním ohrožením bezpečnosti

provozu pro ostatní) může znamenat nepřekonatelnou překážku

v technické realizaci vašeho projektu.

Druhý důvod je čistě ekonomický – obchodní model webhostingu

vychází do určité míry z předpokladu, že prostředky zahrnuté

v základním paušálním poplatku (zejména kapacita disku

a především objem přenesených dat) nevyužije většina klientů

bezezbytku, a z určitého úhlu pohledu počítá s jistou formou

„solidarity“ mezi zákazníky. Příplatky za nadlimitní zatížení

serveru datovými přenosy jsou pak, oproti přenosu dat zahrnutému

do paušálu, stanoveny poměrně vysoko – právě proto, aby pokud

možno nedocházelo k celkovému přetěžování serveru. V konečném

důsledku je pak více vytížený virtuální server pro poskytovatele

téměř prodělečnou záležitostí.

Navíc, jedná-li se o službu s vyšší návštěvností, může si její

provozovatel vyjednat u některého velkého poskytovatele řádově

výhodnější podmínky pro připojení vlastního serveru, protože

zajímavý zdroj informací činí jeho síť atraktivnější zejména pro

větší zákazníky a subprovidery.

Takže hlavu vzhůru, a hodně síly i úspěchů při realizaci vaší

„síťové existence“.



****vložený článek*****



Webhosting a DPH



Zajímavou kapitolou placení za služby webhostingu je sazba daně

z přidané hodnoty. Během posledních měsíců se na toto téma

rozběhla na mnoha místech diskuse, která připomíná dobře známé

tažení některých finančních úřadů proti 5% sazbě DPH

u softwarových produktů. Podle toho, jak svou službu váš

dodavatel nazve a jak si to obhájí u svého finančního úřadu, se

totiž můžete setkat s účtováním DPH ve výši: 5 % – služba

hromadného zpracování či přenosu dat, nebo se sazbou 22 % –

u služby pronájmu, či dokonce (podle mého mínění zcela nesmyslně)

jako reklamní služby.

Pokud máte s touto problematikou vlastní zkušenosti (ať již na

kterékoliv straně barikády), napište mi ji na internet@guru.cz ,

rád se o ně podělím s ostatními čtenáři v některém z dalších

pokračování této rubriky.



*****vložený článek*****



Někteří domácí poskytovatelé služeb webhostingu



Computer Studio

http://www.cstudio.cz/



Czech-Web

MRP Informatics, s.r.o.

http://www.czech-web.cz/



Czechia

Zoner software, s.r.o

http://www.czechia.com/

http://www.czechia.cz/



Domény.cz a Servery.cz

Globe Internet, s r.o.

http://www.domeny.cz/

http://www.servery.cz/



FIRMS.CZ

Westcom, s.r.o.

http://firms.cz/



MASO (Mimořádně Atraktivní Služby Obchodu)

REAiA consulting, s.r.o.

http://www.maso.cz/



P.E.S. consulting, s.r.o.

http://www.pes.cz/



MůjWeb

SPRINX, s.r.o.

http://www.mujweb.cz/





-----



(Heureka)

Katalogy vs. Indexy

(přednosti a nevýhody hierarchických a fulltextových

vyhledávacích služeb)



„Tak mi to Josef najdi na tom Internetu! Cože, že netušíš kde, že

to tam asi není? To tam teda máte pěknej nepořádek!“

Nějak podobně dopadly mnohé nezištné pokusy, při nichž se ti

zasvěcení snaží pomoci (a demonstrovat tak výhody Internetu)

zástupcům lidu „neinternetového“. Tato scéna, stále se opakující

v nesčetných premiérách i reprízách, přesvědčivě dokládá jak

obrovskou potřebu internetové osvěty, tak existenci problému,

který se neustále zvětšuje stejnou měrou (ne-li rychleji) jako

síť samotná, obtížnosti až nemožnosti rychle najít konkrétní

informaci, o níž nevíte, kde přesně ji hledat.



Dvě cesty



Od (internetové) nepaměti se pro usnadnění orientace v obrovském

množství různých stránek na WWW využívají dva základní (a zatím

nikdo nevymyslel/nezrealizoval nic pronikavě lepšího) způsoby

vyhledávání.

První z nich je vytváření katalogových serverů, na jejichž

stránkách je jejich autorem (či celým týmem redaktorů) vytvářen

a neustále aktualizován a doplňován strukturovaný katalog odkazů

na další, tematicky zaměřené stránky. Ty jsou doplněny o krátký,

několikaslovný komentář, charakterizující obsah cílových stránek

(u velkých katalogů, pyšnících se především počtem zařazených

odkazů), nebo i doprovázené solidní anotací až krátkou recenzí

(u katalogů koncipovaných spíše jako výběr opravdu kvalitních

zdrojů). Jedním z vůbec prvních serverů tohoto typu je stále

populárnější americké Yahoo < www.yahoo.com> , kterým se nechal

inspirovat i autor našeho nejnavštěvovanějšího vyhledávače

- Seznamu.

Druhou variantou je použití automatického robota, jenž prochází

pavučinu a periodicky stahuje textovou část obsahu jednotlivých

stránek, kterou pak indexuje pomocí speciální databáze pro

vyhledávání v plných textech (fulltext). Ta pak umožňuje hledat

stránky, jež obsahují určitá slova nebo jejich kombinace. Protože

databázi vytváří automatický robot, procházející jednotlivé WWW

servery jednak podle domén, a jednak podle odkazů mezi stránkami,

zahrnuje výsledek teoreticky všechny existující stránky, bez

ohledu na to, zda je někdo někam zařadil či nikoliv.



Katalogy



Hlavní výhodou katalogu je přidaná hodnota v podobě „ruční“ práce

redaktora, který příslušný odkaz zařadil do databáze. Ten totiž

musel zařazované stránky osobně navštívit a shrnout shlédnutá

fakta i dojmy do anotace odkazu. Měla by tak být zaručena určitá

minimální kvalita stránek, jež se do katalogu vůbec dostanou (to

samozřejmě neplatí pro katalogy, do nichž jsou stránky přidávány

automaticky, rovnou z formuláře vyplněného návštěvníky serveru

- v takovém případě může být v databázi odkazů cokoliv včetně

pokusů dostat se na začátek seznamu odkazů v určité kategorii

záměnou písmene O na začátku názvu za nulu a podobně).

Z hlediska orientace pak spočívá přínos katalogu v členění odkazů

do jednotlivých hierarchicky řazených kategorií. Pokud je členění

dostatečně podrobné, a navíc doplněné o křížové odkazy na

příbuzné kategorie v jiných větvích, můžete v katalogu uspět

i v případě , že zcela přesně nevíte , co konkrétního chcete najít .

Stačí, když máte zájem o určitý obor či oblast života, a větvení

jednotlivých kategorií vás již samo nasměruje.

Mezi nevýhody katalogu patří jeho omezený rozsah – může existovat

mnoho zajímavých stránek, o nichž se (v případě, že je nikdo do

katalogu nezařadí) nedovíte. Další problematickou stránkou

katalogu je udržení konzistence databáze odkazů. Mnohé stránky se

za nějaký čas po svém zařazení přestěhují či dokonce úplně

zaniknou, a přitom ani jeden z těchto případů nelze při

automatické kontrole odkazů spolehlivě rozeznat (server, který se

nehlásí, může mít krátkodobý výpadek nebo místo chybového hlášení

[Error 404 – File Not found] může být na původní adrese krátká

stránka s oznámením o přestěhování serveru, apod.). Konečným

důsledkem těchto problémů je (u větších katalogů běžná) situace,

kdy je (subjektivně vnímáno) polovina odkazů zastaralých nebo

neplatných.

Na druhou stranu, zejména u katalogů s velkou návštěvností, je

v zájmu provozovatele stránek, aby požádal správce serveru

o zařazení odkazu či jeho aktualizaci, protože sám má

pochopitelně také zájem dosáhnout co největší návštěvnosti.



Indexy



Budování mamutích (automatickými roboty generovaných) databází,

indexujících veškerá slova z mnoha různých stránek, je, na rozdíl

od provozování katalogu, především záležitostí výkonu serverů,

průchodnosti sítí a speciálního softwaru. Protože databáze

indexového serveru je generovaná automaticky, dosahuje o několik

řádů větších rozměrů než databáze katalogu (to však nemusí nutně

znamenat, že pokrývá také tolikrát větší část Internetu, protože

katalog obsahuje v mnoha případech pouze odkazy na hlavní stránky

celých serverů, které robot naopak zpracovává stránku po

stránce). Rozsah největších celosvětových indexů (např.

AtlaVista) již překročil sto milionů webstránek, a přesto se

jedná o menší část z jejich odhadovaného celkového počtu.

Výhodou fulltextových indexů je jejich širší záběr a zpravidla

i jejich větší aktuálnost, protože doba mezi vznikem nové stránky

a jejím zařazením do nové verze indexu je závislá pouze na

výpočetním výkonu příslušných serverů a přímo ji neovlivňuje

lidský faktor (přesto se, vzhledem k rozsahu databází a rychlosti

nárůstu počtu stránek, pohybuje doba aktualizace celého indexu

AltaVisty v řádu několika týdnů). Další výhodou je, že index,

umožňující prohledání obsahu všech stránek serveru, poskytuje

podrobnější informace než pouhý odkaz na hlavní stránku (pokud

např. hledáte konkrétním stránku na rozsáhlejším serveru,

který nenabízí podporu pro vlastní prohledání, můžete s výhodou

využít některého z fulltextových indexů tak, že vyhledávání

omezíte pouze na stránky z tohoto serveru).

Hlavní nevýhodou indexů je především jejich obrovský rozsah,

kvůli němuž vrátí na téměř jakýkoliv, jen trochu obecnější dotaz,

seznam tisíců až desetitisíců stránek. Proto jsou, kromě samotné

schopnosti vyhledat stránky obsahující požadovanou kombinaci

slov, důležité i další možnosti, jimiž lze omezit výslednou

množinu dokumentů, jako je vyhledávání podle domén či pouze

v nadpisech nebo odkazech, namísto v celém textu stránek.



Kde hledat?



Obecně lze říci, že chcete-li získat základní přehled o určité

oblasti, je vhodné začít v univerzálním celosvětovém nebo

národním katalogu (kde mnohdy najdete i seznam specializovaných

katalogů a přehledů, úzce zaměřených na určitou oblast).

Fulltextové indexy jsou naopak vhodnější pro vyhledávání

konkrétních informací, jejichž popis jste slovně schopni

specifikovat co nejpřesněji a záleží především na úplnosti

výsledku (nalézt co nejvíce z existujících stránek k danému

tématu).

Při výběru konkrétních katalogů vám asi nejlépe poslouží vlastní

zkušenost, protože jejich obsah a forma zpracování jsou značně

poplatné záměrům autorů, a hodnocení výsledku tudíž poměrně

subjektivní. Největším přínosem jsou přitom zpravidla menší, úzce

zaměřené katalogy zpracovávané odborníkem na danou problematiku

- tedy jakési rozsáhlé rešerše. Co se týče technických

prostředků, je pro ně při vytváření a údržbě katalogu poměrně

malé uplatnění. Zajistit fungování všech odkazů v katalogu sice

není technicky možné, ale pomocí automatických robotů lze

každopádně vyřadit neplatné odkazy (takové adresy, pro něž server

vrátí chybu 404 – Dokument nenalezen/File not found), a je také

vcelku dobře možné kontrolovat dostupnost jednotlivých serverů

a o výsledné statistice informovat návštěvníky dříve, než na

nedostupný odkaz kliknou (z českých vyhledávacích služeb je

podobným mechanismem vybaven katalog Atlasu).

U fulltextových vyhledávacích služeb jsou podstatné především

samotné možnosti vyhledávání v textu. Kromě základní statistické

metody, kdy jako dotaz použijete prostý seznam klíčových slov

a obdržíte odkazy na dokumenty, v nichž se daná slova nejčastěji

vyskytují, je pro úspěšné hledání důležitá především množina

logických operátorů, pomocí níž lze specifikovat daleko

konkrétnější dotazy typu „hledej stránky, obsahující blízko od

sebe slova instantní a polévka, které však neobsahují slovo

glutamát“.

Obvyklá, a současně (z hlediska smysluplného praktického využití)

základní sada operátorů zahrnuje AND (a zároveň), OR (nebo), NOT

(ne) a NEAR (poblíž), spolu s možností vyhledávat přesné sledy

slov (fráze) – zpravidla uzavřením do uvozovek – a použít ke

strukturování dotazu více úrovní závorek, podobně jak to známe

u matematických vzorců. Pokud konkrétnímu vyhledávači některá

z uvedených vlastností chybí, činí jej to v mnoha případech

obtížně použitelným. Naproti tomu další možnosti nejsou (zejména

pro fajnšmekry) k zahození – u některých služeb lze nastavit

maximální vzdálenost slov, pro kterou probíhá vyhodnocování NEAR

a dokonce zda záleží na tom, v jakém pořadí se v textu vyskytují.

Formulace takového dotazu je sice náročnější, ale pokud si

představíte, co a jak by na hledaných stránkách mělo stát a dáte

si záležet, dopracujete se při určité praxi k podstatně lepším

výsledkům. Přesto se u mnohých témat můžete setkat s příliš

velkým počtem nalezených stránek. Pak přijde vhod jakákoliv další

možnost omezení jejich počtu, kterou Web, respektive jazyk HTML

nabízí. Propracovanější služby proto umožňují zadat mnohé

doplňující podmínky, např. na doménové jméno (omezení na

region nebo konkrétní server), prohledat pouze nadpis dokumentu

(s velkou pravděpodobností charakterizuje hlavní téma stránky)

nebo texty odkazů, názvy obrázků a podobně.



Třetí cesta…



Jak katalogy, tak automaticky generované indexy webstránek mají

své výhody i nevýhody a je zřejmé, že ani jedno není tak úplně

„to pravé“. Touto úvahou se ocitáme na prahu hledání zlaté

střední cesty, tedy vyhledávacího nástroje, jenž nás nebude

ochuzovat o 90 % obsahu, který je možné získat a přitom nás

nezavalí tisíci různých stránek, z nichž nás naprostá většina

nezajímá či dokonce již dávno přestala existovat.

Jako v mnoha jiných případech je i tady těch třetích cest více

– nejméně dvě. První (tak trochu vystřižená ze seriálu StarTrek)

spočívá ve vývoji nových technologií na bázi umělé inteligence,

tedy takových, které by byly schopny pracovat přímo z významovým

obsahem stránek a na základě jeho rozboru automaticky vytřídit

nezajímavý balast. V dnešní době se tímto tématem zabývá mnoho

výzkumných projektů a ještě více analytiků softwarových firem,

nicméně praktická použitelnost doposud prezentovaných řešení je

velmi omezená, a na službu, které dáme pokyn stylem „Počítači,

najdi všechny .., které .. a přitom ..“ si budeme muset ještě

nějaké ty roky počkat.

Druhou cestou lidstvo již dávno disponuje, a zvlášť dobře ji

znají absolventi oboru knihovnictví na zpravidla filozofických

fakultách univerzit. Je to kvalifikovaně zpracovaná rešerše,

kterou na vypracuje vyškolený specialista podle jednotné

metodiky. Protože s nabídkou rešerší internetových zdrojů se již

můžeme setkat i v doméně cz (viz vložený článek " České

vyhledávací služby „) a jistě by si zasloužily podrobnější

seznámení, pokusím se pro některé z dalších pokračování rubriky

Internet GURU připravit jejich recenzi.







České vyhledávací služby



Katalogy:



Český informační systém

Nekomerční katalog především českých WWW stránek.

http://viper.cis.vutbr.cz/czis/



Katalog Atlasu

Solidní hierarchický katalog stránek na serveru Atlas, obsahuje

informaci o aktuální dostupnosti stránek.

http://katalog.atlas.cz



Seznam

Nejnavštěvovanější katalog českých stránek.

http://www.seznam.cz



U zdroje

"Zkamenělina“ historicky prvního katalogu českých webstránek.

http://www.uzdroje.cz



Indexy:



Atlas

První český fulltextový vyhledávač, postavený na Microsoft

technologii.

http://www.atlas.cz



Kompas Seznamu

Fulltextový vyhledávač Seznamu, bohužel nepodporuje fráze ani

operátor NEAR.

http://kompas.seznam.cz



Sherlock

Projekt fulltextového indexu WWW střední a východní Evropy.

http://www.sherlock.cz



Search CZ

Fultextové vyhledávání po českém internetu.

http://www.search.cz



Specializované vyhledávače:



ALLA

Vyhledávač sdružení českých a slovenských e-zinů.

http://www.alla.sk



HELP.cz

Prohledávač specializovaný na indexování návodů, rad

a dokumentací z celého světa.

http://www.help.cz



Hledej TechNetu

Fulltextové vyhledávání v článcích na technicky zaměřených

zpravodajských serverech.

http://hledej.technet.cz



Czech Business Navigator

Katalog odkazů ze světa obchodu a podnikání.

http://dvorak.mcs.cz/navig /



Rešeršní služby



rešerše

(Gloge Internet, s.r.o.)

http://www.reserse.cz



Sherlock Search

(Clark NetProject, s.r.o)

http://www.clark.cz/run/sherlock.asp



-------



(HTML)

NT versus Linux



(aneb jak a proč vytvořit web-aplikaci nezávislou na platformě? )



Každý uživatel Internetu s alespoň minimálními tvůrčími ambicemi,

si určitě nemůže vynachválit velmi silnou demokratičnost tohoto

nového prostředí. V mnoha ohledech nezáleží na tom, kolik máte

peněz či konexí, prostě stačí mít nápad, rychle a profesionálně

ho zrealizovat na WWW a už může (spravedlivě) rozhodovat zájem

jednotlivých surfařů. Právě v okamžiku, kdy začnete o něčem

podobném uvažovat, stojíte před základním rozhodnutím: na jaké

platformě a jakými prostředky budete realizovat aplikaci, která

uvede vaši představu do života.

Když pominu „velká“ řešení, kde dominují mohutné servery či

pracovní stanice, profesionální databáze a výkonné komerční

operační systémy (pro začátek v „malých“ poměrech domácího

Internetu jsou příliš drahá i výkonná), zůstává PC server

a zpravidla nutnost vybrat si mezi Windows NT Server + IIS

a UNIXem – pravděpodobně v podání některé distribuce volně

šiřitelného Linuxu. A protože, jak každý programátor dobře ví,

není vůbec snadné již zaběhnutou a stále košatější aplikaci

z ničeho nic vzít a přenést na jiný operační sytém, pokusím se

vám nastínit několik základních aspektů takového rozhodování.



Windows NT



v serverové verzi a spolu s nimi dodávaný IIS (Internet

Information Server) disponují standardní podporou pro vytváření

WWW aplikací v podobě systému ASP (Active Server Pages). Ten byl

firmou Microsoft oficiálně představen v prosinci 1996 spolu

s IIS 3.0, a za dva roky své existence se stal velmi populární

platformou. Úspěch ASP lze přičíst faktu, že se nejedná o pouhý

skriptovací jazyk umožňující vkládat výkonný kód do HTML, ale

o ucelený systém pro podporu vytváření web-aplikací, v němž

můžete využívat knihovny komponent ActiveX a prvky napsané

v dalších interpretovaných jazycích (standardně VBScript

a JavaScript, ale lze doinstalovat další – např. na UNIXu

populární Perl). Výhodou pro menší aplikace je i možnost přímého

použití tzv. desktopových databází (Acces, Paradox, Foxpro),

jejichž výkon pro mnohé menší aplikace postačuje a lze je na

serveru využívat pouhým doinstalováním volně šiřitelného ODBC

ovladače.

Nevýhodou je především vazba na jediného dodavatele klíčových

technologií a pro menší projekty poměrně vysoké náklady na

licenční software (teoreticky by sice bylo možné poskládat nad NT

nadstavbu z Apache, PHP a dalšího free softwaru, proč pak ale

utrácet za NT, že?).



Linux



je známý především svojí nulovou cenou, která je také jeho hlavní

výhodou, zvláště při startu projektu. Ne vždy, ale v mnoha

případech platí, že zdarma je k mání i další potřebný software,

ať už se jedná o známý HTTP serever Apache či různé SQL databáze.

Navíc lze jako velmi slušnou (i když ne zcela plnokrevnou)

náhradu za ASP použít systém PHP (Professional Home Pages)

< http://www.php.cz >.

Nevýhodou se naopak může stát nedostupnost potřebného

freewarového řešení či samotné vyšší režijní náklady na správu

a údržbu systému složeného z nekomerčně šířených komponent.

V mnoha případech je totiž rozhodující obsah serveru a ne paleta

funkcí – potažmo fakt, že jste si mnohé naprogramovali sami. Pak

se může stát, že úspory na počátečních investicích (kdy projekt

nevydělával) se stanou vzhledem k provozní režii nerentabilní

a cena za přechod na komerční prostředí přijatelná (ze známějších

českých serverů takovou cestu podstoupilo např. naše první

internetové knihkupectví Vltava).



Nevstoupíš dvakrát



do téže řeky a nepřeneseš bezbolestně aplikaci – v kategorii

menších a středních web-aplikací to platí dvojnásob. Několik

prostředků, které vám teoreticky umožní provozovat stejnou

aplikaci pod NT i pod UNIXem, opravdu existuje – patří sem

např. ASP pro UNIX od firmy CHILIsoft

< http://www.chilisoft.net/ >, ActivePerl (volně šiřitelný

interpreter Perlu pro NT) a prý existuje i freewarová podpora ASP

na Linuxu, napsaná v Perlu (!); také můžete zůstat u čistých CGI

skriptů, psaných v jazyce C či využít jako základní nástroj

systém PHP3, který lze jako CGI program provozovat i pod Windows

a vyvíjí se i ve verzi filtru pracujícího na úrovni rozhraní

ISAPI. Vždy však sebevětší a sebelépe míněná snaha o udržení (byť

často jen hypotetické přenositelnosti) povede k tomu, že se

dobrovolně vzdáte mnoha zajímavých možností či nástrojů a budete

mnohdy zbytečně muset programovat funkce, které jsou na jedné (či

dokonce obou) z platforem součástí standardních prostředků, jen

se liší způsobem použití.

Co řící na závěr? Snad jen popřát hodně štěstí při volbě

platformy, a nezapomeňte na přísloví Dvakrát měř, jednou…



-------



(iFAQ )

Internet FAQ

(odpovědi na otázky čtenářů ohledně užívání Internetu)



Vítám všechny čtenáře PC WORLDu nad dalším pokračováním odpovědí

na dotazy ohledně využívání Internetu. Mailbox

<internet@guru.cz> se utěšeně plní vašimi dotazy, takže dnes,

kromě pravidelných 10 tipů, začneme naostro s odpověďmi na

konkrétní dotazy:



Více účtů v Outlook Expressu vs. telefonické připojení



Mám problém s použitím dvou poštovních účtů v programu Outlok

Express (OE). Když přijímám a odesílám poštu a jsem již připojen

na providera ,OE ukončí spojení a začne znovu vytáčet (ve Windows

mám nastaven OE jako výchozí klient Simple Mapi) <Petr Šimek>.

Samotný OE má ve své konfiguraci uloženo nastavení způsobu

připojení pro každý účet zvlášť (nastavíte přes

Tools/Accounts/Mail/Proper­ties/Connection). Je to jednak kvůli

tomu, že někteří poskytovatelé umožňují zákazníkům přistupovat do

schránek jen ze své sítě, a jednak proto, že z připojení ležícího

za firewallem – typicky ve větší firmě --, je mnohdy přístup

k mnoha cizím serverům blokován z bezpečnostních důvodů.

(Firewall je bezpečnostní server, filtrující požadavky na přístup

k jednotlivým službám a serverům.) Nevýhodou je, že OE nepozná,

že nastavené připojení je shodné s tím, které se právě používá

/ respektive že oba účty používají stejné připojení.

Pokud máte ke všem poštovním schránkám neomezený přístup

odkudkoliv, je asi nejpraktičtější řešení nastavit v OE (a nejen

tam) pro všechny účty připojení přes LAN, a příslušné telefonické

připojení uvést pouze na jediném místě – v nastavení Internetu

ve Windows 9×. Jednotlivé aplikace se pak pokoušejí komunikovat

přímo přes síťové prostředky Windows, která se pak centrálně

starají o vytáčené spojení (připojování a odpojování v závislosti

na přicházejících požadavcích a nastavených prodlevách).



Přístup na free e-mail AltaVisty



Máme free e-mail schránku na serveru AltaVista. Při pokusu

o spojení pomocí poštovního klienta – programu Pegasus Mail,

dostaneme hlášení: Chybný Password nebo Username; přitom Username

je nastaveno podle slova před zavináčem z e-mailové adresy,

Password: bez chyby, POP3 a SMTP server: mail.iname.com

(správnost ověřena dotazem na AltaVistu), E-mail address:

v pořádku. Podobné nastavení Pegasus Mailu na druhou schránku

u VideoOnline funguje bez závad. Přes WWW prohlížeč (Netscape) je

spojení se schránkou na AltaVistě bez problémů. <zkl@mbox.vol.cz>

Služba free-mailu (poštovní schránka zdarma) na serveru AltaVista

(původně Iname.com ) je typická služba svého druhu, a jako taková

je financovaná z inzerce. Ta se objevuje na WWW stránkách

s formuláři, které umožňují se schránkou pracovat běžným WWW

prohlížečem (to je i určitá výhoda pro uživatele – můžete si

přečíst poštu odkudkoliv, aniž byte museli na daném počítači

konfigurovat poštovního klienta). Při přímém přístupu pomocí

protokolů SMTP a POP3 by klient reklamu neuviděl, a inzerent

nezaplatil – tudíž se většinou jedná o nadstandardní službu za

příplatek, který kryje ztrátu na příjmech z inzerce.

I u AltaVisty je možnost pracovat se schránkou přímo. Je to ale

- stejně jako schránka v některé z prestižních domén – placená

nadstandardní služba za 2 USD měsíčně. Pokud jste si ho při

registraci neobjednali, nebo objednali a neza