Skenuješ,skenujeme... Díl pátý, ještě jednou barvy

Než začneme s ukázkami funkcí správy barev (nebo Color Managementu, jak
chcete), nebude na škodu připomenout si v rychlosti jeho základní stavební

prvky. Pak se podíváme na jedno zcela alternativní řešení, abychom viděli, že

věci nemusí být vždy jen složité. V dalším pokračování bychom pak porovnali

některé nejběžnější systémy správy barev, a co vlastně dělají.



Pointa všech implementací Color Managementu totiž spočívá v ABSOLUTNÍ

klasifikaci, popisu zařízení použitých v procesu přípravy tisku. Ve třech

následujících odstavcích si ujasníme hlavní složky systémů správy barev.



1. Definujme hřiště

Nejprve se definuje „všeobsažný“ prostor barev, minimálně tak velký, aby se do

něj vešly popisy barev pro prakticky všechna používaná zařízení. Takový prostor

se nejlépe pořídí tak, že se pokusíme definovat všechny barvy (barevný prostor)

viditelné lidským okem (konec konců pro něj jsou ty barvy určeny). Protože oko

je při prohlížení fotografií jediným podstatným „měřicím přístrojem“, je jasné,

že nám tento barevný prostor bude stačit. Každé zařízení, které nám pak přijde

pod ruku, můžeme popsat tím, že zjistíme, jak „vidí“ tento náš barevný prostor.

Samozřejmě že jej nevidí správně barvy se zkreslí, barevný prostor se určitým

způsobem zdeformuje. Umíme-li tuto deformaci popsat, máme vyhráno. Nemusíme mít

zcela dokonalé zařízení, a přesto můžeme zajistit, že každé barvě, kterou

zařízení vidí (a kterou skoro vždy vidí jinak), přisoudíme tu správnou barvu,

kterou by vidět mělo. Jako takový „všebarvový“ prostor slouží barevný prostor

CIE Lab, definovaný podle lidského oka.



2. Definujme pravidla

Druhým bodem programu Color Managementu je vyrobit nějaký seznam barev, u nichž

budeme zjišťovat, jak je různá zařízení zkreslí. Nelze totiž rozumně určit

deformaci barevného prostoru jako celku. Zvolíme v něm tedy dostatečně mnoho

bodů, u nich deformaci barvy zjistíme a deformace ostatních barev se dopočtou.

Jako taková referenční tabulka barev nejběžněji slouží předloha IT8 (existuje

ve verzi pro barvy odrazové fotografie a průsvitné diapozitiv). Předloha

obsahuje mnoho barev specifických i pro daný materiál, může tedy být na různých

fotografických materiálech. Seznam barevných polí zde nyní nebudeme rozebírat,

pokud je někdo znát potřebuje, může si o ně napsat. Tomu, proč se zvolily ony

barvy a ne jiné, předcházely velké diskuse i pokusy a zvoleny jsou tak, aby

vhodně vyplnily určitou, podstatnou část barevného prostoru, a aby byly

„viděny“ prakticky jakýmkoliv rozumným přístrojem (skenery, fotoaparáty,

tiskárny).



3. Rozsuďme účastníky

S druhým bodem úzce souvisí třetí musí existovat mechanismus, program, který

provádí přepočty barev. Dostane hodnoty barevných polí tak, jak byly viděny

nebo reprodukovány různými zařízeními, a na základě těchto „profilů“ pak ví,

jak bude zobrazena barva X na zařízení Y. Proto je tedy možné, aby obraz, který

vidíme na monitoru (zkalibrovaném), byl věrně vytištěn. Je tomu tak proto, že

počítač s naším mechanismem ví, jak tiskárna tiskne a monitor zobrazuje, a může

nám tedy na monitoru ukazovat to, co vyjede z tiskárny. Takovýmto počítacím

mechanismem je například Apple Color Sync. Na platformě PC je to správa barev

firmy Linotype-CPS, přítomná ve Windows 98, nebo nástroje Kodak Color

Management System.



Záludnosti

Jak vidíte, správa barev jako taková je docela komplexní systém. Taky je

patrné, že nelze rozumně míchat jednotlivé části z různých systémů. Popisy

zařízení vytvořené pro systém Kodak nemusí pracovat se systémem ColorSync

profil, testovací předloha a přepočtový mechanismus totiž spolu úzce souvisí. V

dnešní době se naštěstí tyto systémy začínají shodovat alespoň v tom, že kromě

případného vytvoření vlastního profilu (popisu zařízení) jsou schopny pracovat

s profilem obecného standardu, kterému se v hantýrce říká jen krátce „ICC

profil“.

To, že tiskárna „obsáhne“ určitý barevný prostor, ještě neříká, jak danou barvu

rozložit do barevných složek, se kterými tiskárna pracuje. Hlavní postupy, jež

se používají, jsou dva, obě ukázky jsou připraveny jedním z nich, který se

označuje jako GCR (Gray Color Replacement). Spočívá v nahrazení části neutrální

barvy (jasu) obrazu, jehož se normálně dosáhne soutiskem CMY barvou černou.

Naše výsledky jsou vytvořeny pro stejnou hodnotu celkového krytí, a tak můžeme

porovnat rozdíly. Color Management je od toho, aby zajistil správný převod

barev. Nicméně právě konkrétní způsob převodu RGB»CMYK může být příčinou, že

barevný prostor CMYK tiskár-ny ani nevyužijeme a to může být faktor, který nad

nepřítomností Color Managementu převáží. Naše ukázkové obrázky to demonstrují.



Další varianta

V protikladu systémům správy barev stojí jako jedna alternativa systém binuscan

od stejnojmenné firmy z Monackého knížectví. Je založen na empirických

zkušenostech, nicméně používá jej mnoho světově známých časopisů a novin, mezi

nimi i Bild, (Německo), Le Figaro a Elle z Francie a Playboy, (Itálie.)

Zatímco se tzv. Color Management snaží definovat „absolutno“, hledá nějaký

pevný bod, systém binuscan má krédo jednodušší: protože je určen pro přípravu

tisku a obrázky jím zpracované se budou tisknout, je nutné, aby dával dobře

tisknutelné, vyrovnané, ostré výsledky a zamezil případnému zkreslení barev při

tisku. Pokud to máme přiblížit na praktických příkladech, tak se dá stručně

říci, že:

1.Pokud binuscanu předáte ke zpracování obraz s rozumným gamutem (rozsahem

barev na něm přítomných), pak kromě inteligentního doostření obrazu s ním

neprovede nic.

2.Pokud má však snímek vysoké barevné kontrasty nebo špatně reprodukovatelné

barvy, pak v těchto částech snímek upraví tak, aby barva byla dobře vytištěna.

Použiji-li slov pana Binucciho, pak: „Color Management udělá vám z dobrého

originálu dobrá výsledek.“ Ovšem ze špatné předlohy musí vytvořit zase jen

špatný tisk. Binuscan také udělá z dobré fotografie dobrý tisk a pokusí se

vytvořit ze špatně reprodukovatelných originálů reprodukovatelné výsledky.



Ukázkové obrázky

Na ukázkových souborech vidíte tři různé způsoby zpracování obrazové předlohy:

Photoshop, Magic Match a binuscan (malé obrázky ukazují barevné složky).

První ukázkový snímek byl nasnímán do barevného prostoru RGB, a převod

(separaci) do tiskového prostoru CMYK provedl Photoshop 4.0 rovněž podle

implicitního nastavení po instalaci.

Druhý byl snímán, zpracován i separován programem binuscan. Separační

algoritmus je zcela odlišný od Photoshopu, nicméně jde o implicitní nastavení

po instalaci. Binuscan se snaží o to, aby se při procesu separace co nejméně

barev dostalo „mimo gamut“, tedy mimo reprodukční možnosti tiskového zařízení.

Třetí snímek zpracoval Magic Match.

Podívejme se, co jednotlivé barevné složky znamenají.

Azurový plát nese hlavní kresebnou informaci obrazu. Lze říci, že kdybychom

chtěli místo barevného obrázku černobílý, tak azurový plát je právě to, co

použijeme. Na ukázkách vidíte, že separace zpracovaná binuscanem, případně

Magic Matchem, jsou přesně tím, co očekáváme implicitní separace Photoshopu dá

méně výrazný výsledek.

Purpurový plát dodává obrazu celkovou robustnost, jas a kontrast. Ač jdou

parametry separací ručně nastavit, přesto Photoshop přehání generování černé a

na purpurovém plátu je to velice dobře vidět zatímco plát připravený binuscanem

zároveň kreslí obraz, Photoshop pouze zvyšuje množství barvy nanesené na papír.

Po přetisku žlutým plátem dostane výsledek barevnou věrnost. Na ukázkách byl ve

žlutém plátu vidět podobný efekt jako v plátu purpurovém.

Černý plát má jen „dotáhnout“ barvu v tmavých místech, aby byla skutečně černá

a ne tmavě hnědá. Tiskové barvy nejsou dokonalé, a tak soutisk CMY nedává

pěknou černou. Opět je vidět, že speciální software opravdu černou dokresluje,

zatímco u Photoshopu je přítomnost černé v tisku naprosto kritická bez ní by

výsledek vypadal velice divně.



9 0020/DĚD