Zábava roku 1999 aneb o čemkoliv, co kdo může považovat za zábavu pro nadcházející rok

Psát o zábavě může být zřejmě tím nejzábavnějším, co člověk může dělat.
Pochopitelně pojem zábava je výslovně subjektivní záležitost, závisející na

povaze a možnostech dotyčného člověka. Navíc zábavno se může velmi rychle

měnit. Konkrétně: televizní hra založená na krvelačném honění křížků kolečky

byla jistě příčinou zhouby mnoha herních fanatiků, dnes by ovšem někoho

uspokojila jen stěží. Otazník samozřejmě visí nad obráceným směrem nadchnuly by

dnes klasické hity někoho před desítkou let? Většinou se nabízí kladná odpověď,

nicméně ta není tak samozřejmá. Grafika a zvuk se stávají dokonalejšími a

přitažlivějšími.

Hry se ale stávají rychlejšími, krvelačnějšími a také neskonale obtížnějšími.

Rychlost reakcí a schopnost řešit základní zápletky děje se tu předpokládají,

vzhledem ke studijní přípravě, kterou potenciální hráčské obecenstvo prošlo.

Krvelačnost potom nemusí být adekvátní slovo pro výsledek týmu psychologů (či

spíše psychiatrů?) spolupracujících na vývoji hry. Explicitní grafika,

podprahové obrazové a zvukové vjemy, mohou v herním zaujetí představovat až

nebezpečný útok na nervy. Pokud jste se již někdy u hry krčili či uhýbali v

reálu neexistujícím střelám, víte přesně, o čem tu je řeč.

Extrémním příkladem náročnosti hry potom mohou být letecké simulátory. V ještě

televizním herním pravěku bylo spíše problémem, jak pomocí tlačítka ty symboly

vůbec na obrazovce dát do pohybu. O pár let dál do českých domácností přišlo

Atari (oproti ZX se snadněji dostupnými joysticky a podobným vybavením) a

najednou mezi úspěšným a neúspěšným pilotem nerozhodovala hrubá motorická

schopnost, ale spíše instinktivní chápání principů vztlaku a funkčnosti klapek.

Vlastnictví manuálu k danému „letadlu“ tady již mohlo znamenat rozhodující bod

ve vztahu k simulátoru jasně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem to pochopil.

Nebyl jsem schopen přistát s jakýmsi čmelákem, zatímco příbuzný, skutečný

letec, to zvládl napoprvé, jen co zjistil, jak se ovládají jednotlivé prvky

stroje.

V současné době s nejlepšími simulátory dostáváte dokumentaci, která se blíží

reálným manuálům letadla, a při adekvátní výbavě se na nich dá připravit ke

skutečným pilotním zkouškám. Nároky jsou ovšem u tohoto typu softwaru náležitě

hardwarově-žíznivé, k tomu se ale ještě dostaneme.

Za zábavnou u počítače uživatel může považovat vůbec možnost vlastní

kreativity, ať už je to kreslení, 3D modelování nebo stříhání

nadigitalizovaných filmů. Hodně aktivní přístup potom vyžaduje skutečné

začlenění počítače do domácnosti ve smyslu domácí automatizace, která je velkým

hitem v bohatších zemích.

Za finančně úspornou potom můžeme považovat již dlouho a zdlouhavě nastupující

konvergenci mezi světem počítačů a konzumní elektroniky, kde stále častěji de

facto i de jure máte tentýž přístroj, a často vlastně i tytéž tchajwanské čipy,

v místnosti několikrát.

Hrubé svaly rovná se dostatečný rozum

Nejdříve se ale věnujme oblíbenému tématu u zábavy hrubým výkonnostním svalům

počítače (podotýkám, že na čistou tematiku her má IDG specializovaný časopis

GameStar). U procesorů v poslední době panují dosti výjimečné ceny, za necelých

30 000 Kč můžeme získat stroj kategorie 300 MHz, i když to zrovna nemusí být

Pentium II. V nižší cenové kategorii se totiž nashromáždila nabídka navzájem si

konkurujících procesorů, ať už jde o AMD K6 s vlastní multimediální instrukční

sadou nebo procesory Celeron firmy Intel. U Celeronu připomínám jejich

schizofrenii u 300 MHz klasická varianta 300 neobsahuje žádnou cache level 2,

zatímco varianta označovaná jako 300A má 128KB cache pracující na frekvenci

procesoru. Cenový rozdíl tu ani nedosahuje výkonnostního rozdílu a Celeron 300

je naprosto neperspektivní, zatímco 300A bez problémů konkuruje Pentiu II 300.

V této konkurenci si AMD vede zdatně, vše ovšem závisí na míře podpory softwaru

pro AMD architekturu instrukcí 3Dnow! Ta nedávno získala značnou posilu v

podobě DirectX 6.0, která ji přímo podporuje. Většina her však nebyla až dosud

pro DirectX psána, takže stejně i nadále budeme závislí na ochotě vývojářů

optimalizovat své produkty pro „kdejaký“ standard, který se na trhu objeví.

Pokud si vzpomenete na historii MMX, zjistíte, jak dlouho trvalo, než přišel

„ten správný“ MMX software.

Nové kolo téhož problému ovšem čeká Intel, když někdy v březnu uvede procesor

Katmai, s novou verzí multimediálních instrukcí KNI (Katmai New Instructions

proti staršímu MMX2 pošetilé označení, nicméně název MMX se jiným výrobcům

nepodařilo zakázat, takhle to snad půjde, že…). Při „běžné“ frekvenci 450 MHz

to budou právě na 3D orientované instrukce a optimalizovaný software, který

rozhodne o výsledném výkonu (jako obvykle otazník).

Do té doby se tedy budeme muset spokojit s možnostmi Pentia II na 400 až 450

MHz. Ty ale na 100MHz motherboardech stojí za to. Značné části požadavků

softwaru se zde dá vyhovět softwarovou cestou většina her, jinak stojících a

padajících na 3D akcelerátoru, zde dosahuje 30 f/s. Totéž potom platí o

softwarovém dekódování DVD videa a prostorového zvuku. Při detailnímpohledu ale

nárůst her není tak velký, jak bychom očekávali podle Intelu nejsou současné

hry na realitu hrubého výpočetního výkonu a žádné pomocné akcelerace připraveny.

Během této čekací doby ovšem do tohoto výkonu doroste i levný Celeron, pro rok

1999 se počítá s frekvencemi 300–400 MHz, při plném vybavení cache pamětí.

Multifunkční karty

Separátně od toho se však vyvíjejí i 3D akcelerátory a zejména plnokrevné

grafické karty, kde právě na trh přichází nová generace, dobře reprezentovaná

novými kartami Matrox postavenými na firemním čipu G200. Díky výkonu jediné

čipové sady je přitom stále jednodušší navrhovat multifunkční karty. Karta jako

Marvel 200TV tak integruje do jediného AGP slotu 2D/3D kartu s TV výstupem, TV

tunerem (americká varianta) a pochopitelně zachytáváním videa. V případě G200

přitom můžete hrát varianty her obohacené o nekomprimované textury v rozlišení

800 × 600 (plných 30 f/s vám ovšem zajistí jen osazení karty 16 MB SDRAM). Slot

AGP mimochodem od jisté doby již pravidelně prokazuje u 3D grafiky

rozpoznatelný výkonnostní náskok pro PCI řešením, a tady tomu není jinak.

Podobně plně vybavené varianty karet však nalezneme i u jiných výrobců. Totéž

platí o podpoře DVD přehrávání, které je většinou softwarové (jsou akcelerovány

některé operace přibalovaného přehrávače, jako je ATI Soft DVD, XingDVD nebo

PowerDVD), zatímco nabídka hardwarových modulů je slibovaná na počátek roku

1999.

Podotýkám, že nejde o žádnou chiméru, během přípravy článku pro sesterský

časopis IDG o DVD jsem s překvapením zjistil, že softwarové přehrávání DVD

nenápadně dozrálo k plné použitelnosti. Z 5násobného DVD-ROMu Toshiba jsem byl

na Pentiu II 266 pomocí softwaru PowerDVD prakticky bez zadrhnutí v závislosti

na intenzitě pohybu v dané scéně schopen pouštět DVD tituly s neuvěřitelnou

čistotou obrazu a zvuku, tak jak je dokázala prezentovat trinitronová obrazovka

počítačového monitoru a připojená věž s AV receiverem. Nepříliš drahé DVD karty

by ovšem téhož měly dosáhnout bez ohledu na procesor.

Velká obrazovka televizoru tu zůstává výhodou, obzvlášť má-li poměr 16 : 9.

Pokud bychom skutečně začali svou konvergenci počítače s elektronikou myslet

vážně, tady bych navrhoval neváhat investovat do 16 : 9palcového televizoru za

40 000 pořídíte velmi slušnou 100Hz Nokii, ostatně 20 000 ušetříte na DVD

přehrávači. Jste-li bohatí, pořiďte si libovolný projektor, všechny funkce

včetně teletextu vám obstará počítač.

Moderní rozum

Poslední složkou naší počítačové hifi věže je samozřejmě zvuková karta, často

oprávněně předmět opovržení. Poslední PCI modely, zejména jako Creative Lab

Sound Blaster Live, nabízejí více než 100dB odstupy od šumu, digitální vstupy a

výstupy a hardwarovou podporu prostorového zvuku. Pokud připojíte moderní

DVD-ROM přes digitální kabel (levnější CD přehrávač neseženete), získáte velmi

slušnou aparaturu, s příslušným dekodérem přehrávající i poslední hifi výkřik,

CD s DTS zvukem (zvuk AC-3 se na CD nepoužívá). Sound Blaster Live navíc

podporuje přímý výstup do čtyř reproduktorů jde o čtyři kanály, nikoliv jen o

slabé efekty strkané do zadních kanálů v Dolby Prologic. (Podpora DP je

triviální, takže ji ani nikdo nezmiňuje.) Jako obvykle je tu ovšem nezbytná

podpora hardwarových služeb softwarem, u SB Live je obzvláště podařená svým

prostorovým zvukovým polem hra Unreal. Doufejme, že s novými procesory dorazí i

AC-3 kódování/dekódování v reálném čase, kterém nám chybí ke kompletní AV

aparatuře (více viz článek Prolomte bariéry obyčejného zvuku v rubrice Hardware

pozn. red.).

Když už jsme byli u technologie DVD, jež nám přináší obraz komprimovaný metodou

MPEG-2, nemůžeme přehlédnout zvuk v MP3 (MPEG 1, Layer 3), nejkontraverznějším

komprimačním formátu roku 1998. Obdobně normě 2 dokáže tento MPEG velmi dobře

komprimovat proměnný datový tok, a to ztrátově, nicméně s ohledem na oblasti

zvuku, kde chybějící či zkreslená data nevnímáme. Ovšem algoritmy MP-3, stejně

jako odpovídající software, jsou zdarma na Internetu. Totéž platí i o celé řadě

CD titulů, které někdo digitálně extrahoval a uložil v komprimaci MP3 1 : 10 (3

MB na píseň, při 16 bitech; stereo; 44,1 KHz; 128 Kb/s), což je pochopitelně

nelegální. To je ostatně důvod, proč hudební průmysl se zoufale snaží prosadit

Liquid Audio jako budoucí standard pro komprimované audio. Má totiž zabudovanou

podporu pro ochranu kopií a copyrightu.

Pozdě… MP3 se již stal standardem. Jediným protivníkem mu bude právě

dokončený MP4, který je modernější, lepší, nicméně zpětně nekompatibilní. A co

se týče legality, podle firmy Diamond Multimedia je legální downloadovat

licencované MP3 soubory z Internetu a také vyrábět vlastní pokud jsou z vaší CD

kolekce a používáte je pro vlastní potřebu. A proč zrovna citovat DM? Je to

právě tato společnost, která právě začala distribuovat (vyhrála soudní při o

možnost jeho prodeje) MP3 přehrávač, což je 70g krabička (odstup 95 dB) se

sluchátky a 1–3hodinovou paměťovou kartou na MP3 soubory. Je očividné, že nic

založeného na rotujících součástkách, včetně minidisku, nemůže nikdy rozměrově

ani hmotnostně konkurovat. A i kdybychom zůstali u CD s MP3 máte šanci si z

vlastní těžce získávané kolekce disků Beatles vytvořit jednocédéčkovou variantu

(včetně textů, hrací doba 32 hodin). Kvalita MP3 se přitom blíží klasickému CD,

takže variantami koupě hudby budoucnosti asi budou MP3 nebo DVD Audio a CD

vypadne ze hry?

Jinak se o DVD blíže zmiňuje článek Vítejte do světa DVD v rubrice Hardware, a

o formátu MP3 text v rubrice Komunikace s názvem MP3 zní skvěle.

Závěr

Co k tomu dodat? Jsme ve světě počítačů, takže nejsme omezeni vybavením čipy a

nápady výrobců. Budete-li vše provozovat na jednom počítači, můžete mít

jednotné ovládání, virtuální, ale i reálné (žádné IR přeslechy). Tuner se vám

může zaktivovat ve zvolenou dobu, totéž platí o nahrávání filmu na disk či o

automatickém získávání hodnot akcií z teletextu. Pokud vám má pohybový detektor

spustit záznam se štěkotem vašeho superbuldoka (v živé podobě je manželky

nesnášejí), nemusíte pájet, nýbrž programovat. Na domácí automatizaci ostatně

existují již osvědčené standardy jako je třeba X10, přenášející informace

jejich modulací na elektrickou síť. Software dodávaný k Sound-Blaster Live

umožňuje nejen současně hrát hru a poslouchat CD (tuner), ale dokonce

jednotlivé virtuální zdroje zvuku umisťovat do konkrétních pozic okolo sebe.

Tyto možnosti tu jsou, dokonce jsou jednotlivé komponenty stále více ochotné

spolu spolupracovat pořád máme po celý rok 1999 co dělat a připravovat. Já

začnu s montáží „otřesových induktorů“ na mé křeslo a zakoupením joysticku s

force feedbackem. A co vy?

8 0708/JL o



D-VHS: Starý recept s novou chutí?Možná jste si povšimli prvních nesmělých

zmínek o technologii D-VHS v denním tisku nebo hifistických časopisech.

Principiálně jde o klasickou videokazetu, na kterou jsou ovšem videodata

zaznamenávána digitální cestou. Částečně to můžeme považovat za pokus zachránit

staré videomagnetofony (analogová data jsou na kazetě také) ve zlém světě DVD.

A částečně je to pravda, kvalita VHS obrazu přece jen patří do 20. století, a

především pro nejbližší rok nebudeme doma na DVD nahrávat, což je náležitě

ohromné mínus.

Pro oblast počítačovou se tu ovšem otevírají nové možnosti. Leckdo ze čtenářů

používá různé zálohovací kazetopáskové jednotky, principem nepříliš vzdálené,

já bych tu ale spíše připomněl stařičké 8bitové Commodory, ke kterým šikovné

ruce nadšenců vyvinuly technologii záznamu dat na videokazetu. Vzhledem ke

klasickému toku dat 2 400 b/s na nekvalitní CC kazetu zázrak z jiného světa.

Jestliže se nyní podíváme na D-VHS firmy JVC, konkrétněji na dnes

nejkapacitnější videokazetu DF-420, získáme médium schopné „absorbovat“ až 44

GB dat. Uvědomme si, že právě v této době je na trhu jediný formát

zapisovatelného DVD, s kapacitou 2,6 GB na jednostranném disku, provázený

pochybnostmi o jeho kompatibilitě a morální životnosti. O všech ostatních

formátech se zatím více mluví, než se něco koná. Nejviditelnější,

nejserióznější krok nakonec možná udělala firma TDK za stranu médií ohlásila

disk DVD-RAM s nahrávací kapacitou 4,7 GB na jedné straně. Takže teď už pro rok

1999 zbývá jen maličkost vyvinout mechaniku, která těmi menšími bity bude na

disky TDK schopná zapisovat, pokud možno kompatibilně s DVD-ROMem i klasickým

DVD Videem.

Souboj mezi výrobci bude jistě zajímavý, zcela určitě ještě nějakou dobu budou

uživatelům zkoušet věšet podivné formáty na nos jak by se vám líbilo kupovat si

CD-R mechaniku s kapacitou 300 MB (30 minut zvukového záznamu), která by navíc

nebyla kompatibilní s CD přehrávači? Psychologicky nejzaručenější úspěch bude

mít pochopitelně právě formát založený na rovnoprávném soužití s nahranými DVD

médii, což znamená podle počtu stran a vrstev kapacitu 4,7; 8,5; 9,4 a 17 GB.

Mimochodem, povšimněte si tu zajímavého, nicméně pochopitelného trendu. Vývoj

mechanik pro čtení vždy tlačí spotřební elektronika, zatímco jejich

zapisovatelné protějšky se vždy nejdříve objeví v podobě počítačových

komponent. Za současného stavu se objevují prototypy pro „konzumní“ zápis na

DVD, nicméně výhradně v podobě kamkordérů a 8cm disků.

Stále tu ovšem máme očividné kapacitní vítězství D-VHS. To má nevýhody ve svém

nepočítačovém původu, a především vzhledem k problematickému vyhledávání podél

pásky, omezujícího ji tak pouze na archivační účely. Pokud jste ale někdy

pocítili choutky vyrenderovat si nějaký animovaný film, tady máte jedinečnou

šanci, jak jej levně uložit. Totéž platí o možnosti záznamu dat z

bezpečnostních systémů domu, včetně kamer. Páskové zálohovací jednotky u

domácích uživatelů počítačů přílišného úspěchu nedosáhly, pokud by ovšem

současně šlo o domácí videomagnetofon, kdo ví…