Bezedná studnice internetu

Sháníte nejnovější film? Muziku? Software? Na internetu jsou. Provoz služeb, na
nichž to všechno najdete, představuje podle některých odhadů až přes polovinu

celé sítě. Proč tedy všech dostupných možností nevyužít. Jak? Poradíme.



Výměnné (také P2P) sítě jsou počítačové systémy pro výměnu souborů. Fungují na

internetu, ale také v oddělených sítích. Používají se k vyhledávání a stahování

informací z počítačů jiných uživatelů. Každý uživatel, který stahuje, současně

nabízí soubory uložené ve svém počítači a ty, které jsou k němu právě

kopírovány, ostatním. Základním principem společným pro všechny P2P je

skutečnost, že nabízená data (hudba, filmy) nejsou uložena na žádném centrálním

serveru. Nacházejí se pouze na koncových přístrojích (PC) jednotlivců.

Centrální servery, pokud existují, slouží k řízení a správě sítě a k jejím

korekcím. Mohou také umožňovat vyhledávání souborů v rámci sítě. Každý soubor

je možné stahovat z jednoho nebo několika zdrojů, tedy od uživatelů, kteří jej

už mají. V některých případech je možné stahovat také části souboru od

uživatele, který jej ještě nemá celý.



Jak vypadá výměnná síť?

Jejím základem jsou počítače, respektive programy, které na nich běží. Z

funkčního hlediska existují programy jednoúčelové a víceúčelové. Jednoúčelové

mohou fungovat pouze jako klient nebo server, v případě P2P sítí se těmto

úlohám většinou říká jinak. Klient stahuje a nabízí data, server se stará o

jiné úkoly. Mnoho sítí kombinuje v jediném programu obě tyto úlohy, tedy klient

i server. O konkrétním úkolu připojeného počítače v rámci sítě se přitom

rozhoduje buď uživatelským nastavením, nebo na základě „hlasů“ okolních

počítačů ve stejné síti, případně na základě vyhodnocení testů prováděných

samotným programem. Moderní P2P síť vytváří z jednotlivých počítačů s různými

úlohami v rámci klientů hustý a komplikovaný systém, vyznačující se vysokou

úrovní redundance. To znamená, že ani odpojení velkého počtu klientů neovlivní

fungování sítě jako celku.



Základní rozdělení P2P sítí

Existuje několik kritérií, podle nichž můžeme výměnné sítě třídit.

Nejdůležitějším kritériem je míra jejich centralizace. Tedy nakolik síť

vyžaduje servery – centrální řídící prvky – a nakolik je schopna fungovat

samostatně bez nich, nakolik je síť spravována z jednoho místa. Původní a asi

nejznámější výměnné systémy (Napster, Audiogalaxy), byly zcela založeny na

centralizovaném principu. Fungovaly okolo serverů a když byly tyto servery

vyřazeny z provozu, přestaly existovat. Centralizované sítě jsou v současnosti

považovány v globálním měřítku za přežitek.

Druhým typem jsou sítě, které sice používají centrální uzly, ale buď netvoří

spojitý systém, nebo jsou jejich centra v rámci globálního prostředí navzájem

nezávislá. Prvním případem takové sítě jsou systémy typu Direct Conncet (DC).

Ty tvoří relativně malé „kroužky“ okolo centrálního bodu hubu. Systémy s více

servery jako eDonkey 2000 (eD2K) pak fungují tak, že jednotlivé servery tvořící

páteř sítě spolu komunikují, ale jsou vzájemně zastupitelné. Výpadek některého

nebo několika z nich má jen minimální vliv na fungování výměnné sítě jako celku.

Dalším stupněm decentralizace je síť, která nemá žádné servery ani jednoúčelové

prvky. Takovou sítí je FastTrack (KaZaa, FT). Síť je složena z rovnoprávných

univerzálních programů. Z některých se po čase stávají „super uzly“, které řídí

provoz a zajišťují vyhledávání. V protokolu, který se pro přenos a správu této

sítě používá, ale existuje možnost centrálního managementu. V síti lze

limitovat přenášený obsah, lze dálkově zasahovat do chování superuzlů i

samotných klientských programů a za určitých okolností je síť dokonce možné

vyřadit z provozu. Ačkoliv FT není centralizovaný systém, může být centrálně

spravován. Vzhledem k tomu, že v minulosti prošel poměrně komplikovaným a

nejednoznačným vývojem, není možné říct, kolik z těchto možností by jeho

správci mohli aplikovat ještě dnes a kolik je ve skutečnosti nereálných.

Dalším stupněm decentralizace výměnného systému je síť typu Gnutella. Svou

strukturou je podobná předchozímu typu, nicméně se zásadním rozdílem, jímž je

otevřenost konstrukčního řešení. Síť jako taková je z jednoho místa

nespravovatelná, protože to její protokol neumožňuje. Na druhé straně díky

otevřenosti může existovat mnoho různých klientských programů a funkce klienta

sítě může být zabudována i do zařízení, které původně slouží zcela jinému

účelu. Takovým zařízením může být například mobilní telefon nebo PDA či jiná

„chytrá hračka“. Gnutella je po technické stránce vrcholem systému, který

tvoří, respektive má ambici vytvořit globální celek.

Když opustíme globální a robustní P2P sítě, zbývá několik technologií, které

mezi ně příliš nezapadají. Jednou z nich je v poslední době stále populárnější

BitTorrent (BT). Ten slouží k výměně velkých souborů. Specialitou je, že pro

každý přenášený soubor se vytváří zvláštní výměnná síť, koordinovaná z jednoho

centra tzv. „trackerem“. I když bychom mohli tracker považovat svým způsobem za

server, vtip spočívá v tom, že existuje obrovské množství různých trackerů.

Poslední verze BT se pokoušejí trackery jako centrální body systému odstranit,

nicméně i tak se BT s trackery stále používá, má totiž některé výhody (vyšší

rychlost, přehlednost).



Shrnutí – rozdělení P2P sítí podle míry centralizace

( Archaické sítě s hlavním serverem (Napster, Audiogalaxy).

( Sítě s určitou mírou decentralizace (Donkey)

( Decentralizované, ale spravované sítě (FastTrack).

( Zcela decentralizované sítě (Gnutella).

( Nespojité sítě (ostrovní, DC).

( Nespojité (objektové, BitTorrent).



Kouzlo sdílených dat

Internet v poslední době není jen něčím drahým nebo pomalým, co si může dovolit

pouze pár vyvolených. Počítač je běžná věc a připojení k síti je stále

běžnější. Operátoři poskytující přístup k internetu lákají své zákazníky často

na rychlost. Rozdíly v rychlosti nad cca 128 Kb/s (což je ISDN) jsou při

stahování e-mailů bez velkých příloh a prohlížení optimalizovaných webových

stránek pouze minimální. Při poslechu on-line médií, jako jsou rádia nebo

televize, hraje rychlost připojení značnou roli, ale důležitější jsou parametry

jako čas odezvy či míra agregace. Totéž platí při hraní on-line her. Přesto

nabídka „nejrychlejšího“ připojení implikuje – byť reklama zamlčuje, že ve

skutečnosti je tomu jinak – ěco odlišného. Možnost rychleji stahovat „zajímavý“

obsah. Filmy, hudbu, software. Tedy používat výměnné sítě. P2P tvoří podle

některých odhadů až polovinu z celkového provozu dat na internetu. Jsou

obrovským fenoménem, takovým, že se, byť v maskované podobě, schoval do reklamy

firem zajišťujících připojení k síti. Jejich uživatelé a tyto sítě spolu žijí

ve zvláštní symbióze.

K tomu, abychom mohli požívat výměnnou síť, potřebujeme několik věcí. První je

počítač nebo jiné koncové zařízení (stačí chytrý mobilní telefon). Druhou je

připojení k internetu o minimální rychlosti cca 128 Kb, čím rychlejší, tím

lepší. Ideální je, aby měl počítač veřejnou IP adresu, nebo aby byl alespoň

pomocí přesměrování portů schopen na jediném z nich přijímat spojení zvenčí. To

je pro většinu sítí velmi důležitým požadavkem, ačkoliv v omezeném režimu jsou

schopny fungovat i bez něj. Kromě toho potřebujeme ještě klienta – aplikaci,

která se stará o samotnou komunikaci s výměnnou sítí, sdílí informace a stahuje

soubory od uživatelů, kteří je nabízejí. Také zajišťuje funkční podporu sítě a

v případě, je-li síť, kterou využíváte, plně decentralizovaná, umožňuje také

její samotné fungování. Stará se o index sdílených a známých souborů, řídí

jejich výměnu atd. Z uživatelského hlediska je důležité, že naprostá většina

těchto aplikací jsou poměrně jednoduché „prográmky“. Jejich ovládání je

standardizováno jistým nepsaným konsenzem, a proto i když se jednotlivé systémy

po technické stránce mohou velmi lišit, jejich vzhled a ovládání jsou prakticky

stejné nebo si jsou přinejmenším velice podobné.

Další podmínkou k používání P2P je v některých případech znalost, jak se k síti

připojit. Zatímco některé systémy se snaží něco takového minimalizovat (eD2K

obsahuje sofistikované seznamy serverů, Gnutella webové mezipaměti), v případě

jiných musíte, zejména pokud toužíte po opravdu zajímavém obsahu, pátrat (DC).

Někdy nestačí ani samotná znalost informace, ale uživatel musí splňovat i další

podmínky. Nejčastější je sdílení určitého objemu dat s ostatními uživateli,

nebo vlastnictví linky o určité minimální kapacitě. Tato omezení, i když se to

nezdá, jsou v případě P2P převzata z mnohem starší technologie – z uzlů systému

BBS, kde byly kladeny podobné podmínky na prostupnost.

Po zapojení do sítě je možné většinou vyhledávat v jejím obsahu podle

nejrůznějších kritérií. Platí úzus, že jakmile začnete stahovat jakoukoliv

informaci (soubor), současně už tu část, kterou máte v počítači, sdílíte s

dalšími uživateli. To platí především v případě sítí eD2K a BT, nicméně podobné

pravidlo lze aplikovat na prakticky jakoukoliv další síť. Data, která jsou

stažena a představují celý původní soubor, pak většinou zůstávají sdílena tak

dlouho, dokud je uživatel nevymaže nebo nepřesune do složky, která není

označena k veřejné přístupnosti. Platí zásada, že čím více uživatelů má na svém

počítači celý soubor, tím efektivnější je možnost jeho distribuce a tím větší

šancí mají ti, kteří jej teprve stahují, že se ho také dočkají. V systému

BitTorrent vznikl pro uživatele, kteří sdílejí část souborů, pojem „Leecher“, a

pro ty, kteří jej mají celý, pak „Seeder“. Tyto pojmy se pro svou přehlednost a

užitečnost dostávají za hranice BT.



Mouchy a nešvary

Decentralizované sítě, zejména ty rozsáhlejší, nemusí být vždy zcela přehledné.

Kamenem úrazu je u nich především vyhledávání. To, že se na P2P nějaký soubor

nachází, neznamená, že ho skutečně najdeme nebo že jej najdeme v rozumném čase.

Na druhé straně existují speciální firmy, které se pokoušejí P2P sítě blokovat

tak, že je zahlcují špatným obsahem. Soubory, které jsou označeny jako něco

jiného, než co doopravdy obsahují. Stejně tak se po P2P šíří viry a

bezpečnostní rizika, což představuje poměrně velký problém. Sítě mohou být

zneužívány k napadání počítačů zejména prostřednictvím jejich klientů aplikací.

Ve skutečnosti je přitom původce takového napadení prakticky nemožné objevit,

zejména pokud funguje dostatečně profesionálně.

Nevýhodou některých sítí je, že z nich uživatelé stahují data, aniž by je sami

sdíleli. P2P může existovat jen tak dlouho, dokud existují uživatelé nabízející

obsah. Sdílení malého množství dat (či žádných) bývá často zdůvodněno obavou z

právního postihu za šíření nelegálního obsahu. Na druhé straně ale některé sítě

zavádějí tzv. „share ratio“. To znamená, že výtěžnost systému, hlavně přístup

ke zdrojům a výsledky vyhledávání, jsou determinovány mimo jiné poměrem mezi

přijatými a odeslanými daty. Čím více si od vás lidé stáhnou, tím větší je vaše

šance dostat se k zajímavým zdrojům nebo objevit to, co hledáte. To platí

především v případě, kdy stahujete méně obvyklá data (ne právě mainstramové

nahrávky, starší filmy a podobně). U některých klientů je možné tato omezení

obcházet, pak se ale jedná o podvod na komunitě používající výměnný systém. V

případě odhalení takového podvodu vám navíc hrozí občas i plně automatizované

vyhození ze sítě. Uživatelé, kteří stahují data, je často mohou hodnotit a tyto

komentáře jsou dále distribuovány do výměnného systému. Výsledkem je, že pokud

sdílíte například falešný soubor s filmem, máte po jeho odeslání zlepšený

poměr, ale mnoho uživatelů vás označí jako původce falešného obsahu. To vám

znemožní nejen přístup k prostředkům (souborům) těchto uživatelů, ale především

k síti jako takové, což za to většinou nestojí.



Co všechno na P2P najdeme?

Výměnné sítě jsou semeništěm pirátského softwaru, pornografie, her, multimédií,

tedy především hudby a filmů, televizních seriálů, elektronických dokumentů a

dalšího zajímavého „obsahu“. Každý, kdo říká opak, lže. Každý, kdo o této

pravdě pochybuje, by se měl přesvědčit sám jejich zběžným prohledáním. Pokud

použijete například kombinaci sítí eD2K, Gnutella a její úpravy „G2“, pak s

největší pravděpodobností zjistíte, že na těchto systémech je možné najít

prakticky vše, co si přejete. Nejdostupnější a nejsnáze dostupné jsou

samozřejmě „novinky“. Tedy to, co se ve světě právě hraje v kinech nebo v

rádiích. Díky tomu, že nové filmy požaduje mnoho uživatelů, jsou také dostupné

z velkého množství zdrojů a snadno se stahují. Obtížnější je to s „klasickými“

záznamy nebo dokonce s multimédii, která jsou již poměrně stará. Přesto ale na

sítích existují rozsáhlé archivy s obrovským množstvím různých dat, takže je

možné si snadno vybrat. Tím, že začnete nějaký starší soubor stahovat, můžete

navíc vzbudit zájem dalších uživatelů, díky čemuž se jeho dostupnost po čase

dále zvýší.

Postupem času se ukázalo, že u hudebního obsahu není efektivní sdílet

jednotlivé písničky. I když je na sítích najdeme, nepředstavují to

nejdůležitější. V době, kdy je rychlé připojení k internetu standardem, je

možné se běžně setkat s archivy, obsahujícími kompletní diskografii toho či

onoho zpěváka. Stejně je možné stáhnout „kompletní“ televizní seriál či

tetralogii oblíbeného filmu. Uživatelé zkrátka nejsou žádní troškaři. Bez

obtíží lze najít software prakticky jakéhokoliv původu. Pokusíme se uvést

určité vodítko, co se na kterém systému nachází.



Kouzlo synergie

Kromě využívání jednotlivých výměnných sítí je možné také vsadit na jejich

kombinaci. Multiklienti, tedy programy, které se mohou připojit k více než

jedné síti, představují velmi užitečný prvek – vzhledem k tomu, že mohou

stahovat jeden soubor z více systémů současně. Protože jej ale současně i se

všemi těmito systémy sdílí, představují v topologii P2P most – spínací prvek

mezi více různými prostředími. Tyto prvky existovaly v původních dobách výměny

souborů přímo u provozovatelů sítí, nicméně v současné době již „oficiálně“

provozovány nejsou, především z důvodu copyrightu. Jestliže ale využíváte více

sítí současně, můžete mít poslední film nebo hudbu mnohem rychleji, než pokud

byste se spoléhali na jediný zdroj. Některé systémy přemostění ve velmi

omezeném režimu podporují, u jiných prakticky není možné vůbec (BT). Nicméně

pokud možné je, rozhodně se jej vyplatí využívat. Typickou je výše uvedená

kombinace Gnutella + Gnutella G2 + eDonkey2000, reprezentovaná populárním

multiprotokolárním klientem Shareaza.



Pohled na hlavní výměnné sítě a jejich klientské programy



KaZaa a síť FastTrack

Typický klient: KaZaA Media Desktop (KMD), derivované verze (KaZaa Lite)

URL: http://www.kazaa.com

+jedna z největších sítí; množství dat

-falešné soubory; proprietární



Síť FastTrack byla při svém zrodu prvním efektivním příkladem plně

distribuovaného výměnného systému. Její systém automatických uzlů a superuzlů

(node – supernode) dobře nahrazoval centrální servery a umožňoval to, co v

zárodcích systému Gnutella sice fungovalo, ale nebylo praktické. Tedy

provozovat P2P bez centra.

Fungování sítě v počátcích napomáhalo několik dalších prvků. Byly to záměrně

fungující „mosty“ mezi FastTrackem a jinými sítěmi, zakládané pro zvětšení

množství dostupného obsahu, a také „brány“. To byla zařízení umožňující spojit

fyzicky vzdálená místa sítě tak, že byla možná přímá komunikace mezi nimi.

Data, která se na síti nacházela, se tak stávala snáze dostupnými. Díky sporům

s ochránci autorských práv byl ale provozovatel FastTracku nejprve z taktických

důvodů přestěhován do Austrálie, následně se celá síť začala z uživatelského

hlediska kazit. Hlavním problémem bylo množství spywaru a dalších škodlivých

prvků v klientském programu. Ten se postupem času stal takřka nepoužitelným, a

tak vznikl prostor pro rozvoj jeho pirátské verze. KaZaa Lite (s několika

obměnami) se stala postupně používanějším klientem než oficiální KMD. Bohužel

její nedostatky narušily integritu sítě. K nim se postupně přidala činnost

firem jako OverPeer (www.

overpeer.com), které FastTrack záměrně zamořovaly falešnými soubory a dokonce i

červy.

I přesto zůstává FastTrack jednou z nejpopulárnějších P2P sítí. Lze tu najít

prakticky jakýkoliv obsah a její podoba, společně s fungováním klienta KMD,

původně odvozeného z Napsteru, se staly základem pro ostatní výměnné sítě.

V současnosti lze využívat pro FastTrack buď oficiální program KMD nebo jeho

odlehčenou verzi. Další možnosti představuje systém univerzálního výměnného

prostředí GiFT, doplněný o specializované rozhraní pro FastTrack, a několik

menších klientů. Zřejmě nejlepší možností je používat originální KMD, byť za

cenu rizika zamoření počítače spywarem. Použití „Lite“ verze s sebou totiž nese

potíže se samotnou funkčností programu, na druhé straně ale obsahuje mnoho

zajímavých nástrojů na podporu použití systému, které v běžně dostupné verzi

nenajdete. Existuje také „bonusová“ verze originálního KMD, ta je ale poměrně

špatně dostupná.

Základní vzhled a ovládání P2P sítě si lze vysvětlit nejsnáze právě na příkladu

Kazaa, respektive na klonu KaZaa Lite. Velmi podobné prvky najdeme i v dalších

systémech. Základem programu je obrazovka „přenosů“. V té se ukazují jednak

aktuálně odesílané, tedy sdílené soubory, jednak ty, které stahujeme. U každého

souboru je zobrazen jeho stav, informace o tom, jak velká část je již přijata

nebo odeslána, zbývající čas a rychlost. Tyto údaje potřebujeme k tomu, abychom

věděli, jak dlouho ještě potrvá, než bude příslušný soubor dokončen.

Kromě informací zde najdeme ovládací příkazy, které jsou v případě KaZaa Lite

„schovány“ do kontextového menu. Stačí klepnout pravým tlačítkem myši na soubor

a z menu, které se objeví, je možné například urychlit stahování vyhledáním

dalších zdrojů souboru, změnit jeho nastavení, zrušit jej a podobně. Jeho obsah

závisí na konkrétním protokolu a klientovi, který používáme, nicméně právě tato

část je uživatelem P2P sítě navštěvována pravděpodobně nejčastěji.

Druhou podstatnou částí aplikace je „vyhledávání“, neboli část věnovaná

nacházení souborů na síti. Hledat je obvykle možné obsah různých typů: filmy,

hudbu, multimédia, software, dokumenty. Mějte však na paměti, že velmi často

může být obsah jednoho typu ukryt v něčem jiném. Například kompletní album

určitého hudebníka se fyzicky nachází v archivu typu RAR tedy v jiném typu

souboru, než v jakém bychom hudbu očekávali.

U některých klientů je vyhledávání omezeno na maximální počet prohledaných uzlů

na síti nebo nalezených výsledků. Možnosti hledání je možné měnit v závislosti

na míře sdílení uživatele nebo na nastavení programu. V nalezených výsledcích

se také často objevuje mnoho falešných údajů. Poznáme je podle příliš nápadného

názvu, malé velikosti (MP3 nebude mít 100 KB) nebo pochybného typu. Zde platí,

že s médii typu WMA/VMW je potřeba zacházet opatrně, mohou být díky chybám

příslušných formátů útočištěm virů nebo jiných uživateli ne právě příjemných

věcí. Je více než vhodné si na ně dát pozor.

Výměnný klient může mít ještě „úvodní obrazovku“, tabulku s podrobnostmi o

připojení do sítě a multimediální přehrávač s knihovnou médií. I když tyto

přehrávače nepatří k funkčně nejlépe vybaveným a vesměs nejsou zrovna povedené,

jsou užitečné přinejmenším v jedné věci. Někteří P2P klienti díky nim mohou

přehrát i částečně stažený soubor. To se hodí, pokud se potřebujeme přesvědčit,

zda to, co stahujeme, je skutečně to, co jsme původně stáhnout chtěli. Zmíněná

funkce se vyplatí především u rozsáhlých souborů. Náhledy stahovaných souborů

ale nefungují vždy dokonale. V knihovně P2P klienta je možné velmi často

hodnotit soubory s tím, že hodnocení je „promítáno“ i dalším uživatelům stejné

sítě. To má jednu výhodu: pokud se vám při vyhledávání zobrazí soubor, který je

označen více uživateli jako falešný nebo má nízké hodnocení, můžete se

vyvarovat jeho stahování a tím i dalšího sdílení.



Jak je to s efektivitou?

Přestože má síť FastTrack stále před dva miliony stálých uživatelů, její

efektivita klesá. Snadno najdeme aktuální hudbu, filmy i televizní pořady.

Často jsou ale v nižší kvalitě, obsahují závadný zvukový doprovod nebo mají

chyby. Z principu sítě FastTrack často dochází k tomu, že i když je k určitému

souboru k dispozici dostatečný počet zdrojů (tedy míst, odkud by se dal

stahovat), žádné z nich není přímo k dispozici a stahování se tedy protahuje.

To platí především v případě, že se váš počítač nachází za firewallem nebo

nemáte zavedený překlad portů v prostředí místních neveřejných IP adres (NAT).

FastTrack/KaZaa je stále velmi užitečná síť, nicméně její úskalí jsou bohužel

dobře známa.

Když jsme se experimentálně na této síti pokusili rozšířit evidentně falešný

soubor s lákavým názvem, mělo jej během 2 dnů k dispozici více než 100 klientů.



eDonkey 2000

URL: http://www.edonkey.com

+největší síť; opensource

-závislost na serverech; někdy rychlost



Síť eD2K je založena na spolupráci klientů a serverů. K její činnosti je

potřeba obou těchto prvků. Jak klient, tak i server jsou založeny na

technologii, která je k dispozici včetně svého zdrojového kódu. Díky tomu je

možné vyvíjet mnoho různých serverů i klientských programů. eD2K je v

současnosti nejrozšířenější výměnnou sítí na světě. Má přes 3 000 000 stálých

klientů. Její otevřenost umožňuje integraci do vícesystémových klientů. Díky

tomu existují přirozené brány, spojující eD2K s jinými sítěmi, především se

systémy typu Gnutella, aniž by bylo potřeba tyto brány nějak centrálně

spravovat, podporovat, nebo řídit. Jednou z nich je například populární program

Shareaza (www.shareaza.com), nicméně existují i další.

Kmenovým klientem eD2K je program eDonkey, který můžete získat stažením na

stránkách výrobce (www.edonkey.com), nebo v populárních archivech softwaru.

Existují v zásadě dvě verze. „Profesionální“, podpořená reklamami spolu s

reklamním softwarem. Instalaci tohoto softwaru je ale možné při zavádění

klienta snadno zabránit, nedá se proto považovat za klasický spyware.

Uživatelské rozhraní eDonkey je podobné předchozímu klientovi KaZaa. Stejně

jako Fast-Track, je i eD2K globální sítí. Najdeme zde vyhledávání souborů,

zobrazení stahovaných i aktuálně sdílených dat, v tomto případě ale i s líbivou

statistikou. Klient umí pracovat současně se sítí Overnet, která ale zdaleka

neposkytuje tolik možností jako eD2K. Je ho možné používat pro stahování

souborů v systému BitTorrent. Musíme ale říci, že pro obě tyto činnosti se hodí

spíše jiné programy než právě eDonkey.

Stahované soubory mohou být tříděny podle priority, kterou jim uživatel

přikládá, takže ty nejdůležitější se do počítače dostanou jako první a až pak

ty další. Důležité je určení poměru mezi nabízenými a staženými soubory, k

čemuž slouží už zmiňovaná statistika.

Na rozdíl od systému FastTrack vyžaduje eDonkey mnohem více pozornosti od

uživatele, pokud jde o správu a řízení sítě. Samostatnou položkou klienta je

seznam známých serverů a jejich možností. V případě výpadku nebo selhání tohoto

seznamu je možné jej aktualizovat či ručně editovat. To je možné i u KaZaa

Lite, a to pomocí speciálního editoru, jde však o uživatelsky výrazně méně

přístupnou operaci. Soubory jsou v systému eD2K hodnoceny efektivnějším

způsobem, přesto se i v něm šíří často padělky. Celkově je ale eD2K pro

začátečníka v oboru výměnných systémů jednou z nejlepších možností.



Efektivita

eD2K je v současnosti největším globálním P2P systémem, který je spojitý. Lze

na něm najít prakticky jakýkoliv obsah. Systém filtrování umožňuje dosahovat

vyšší efektivity než u sítě KaZaa. Servery zajišťují o něco výkonnější

vyhledávání a lokaci souborů, než jaká existuje u kompletně decentralizovaných

sítí. Vždy je ale zapotřebí mít jejich aktuální seznam, což není jednoduchou

záležitostí. Předností, ale současně potenciálním slabým místem eD2K je podpora

množství různých klientů. Objem obsahu je velký, objem falešných dat také,

avšak snáze se rozpoznávají. Systém je oproti konkurenčnímu Fast-Tracku o

poznání stabilnější a výkonnější. Výrobci na něj také mají (na rozdíl od tvůrců

KaZaa) mnohem menší vliv a zřejmě neexistuje cesta (na rozdíl od FastTrack),

jak jej jednorázově vyřadit z provozu. eD2K lze v současné době doporučit všem

začínajícím uživatelům P2P sítí, a to ať už v podání standardního klienta

eDonkey, tak i v provedení některého z multiklientů nebo alternativních

programů, jako je Shareaza. V nich ale mohou být některé možnosti této sítě

potlačeny nebo implementovány nedostatečným způsobem.



Gnutella, Gnutella G2

URL: http://www.gnutella.org, http://www.gnutella2.com

+úplná decentralizace; počet klientů

-vyhledávání; konzistence sítě



Gnutella patří mezi průkopníky plně decentralizovaných výměnných sítí. Přestože

existuje dlouhou dobu, nepatřila mezi favority mnoha uživatelů. Mezi její

problémy totiž patří podle některých až přílišná koncentrace na

decentralizovanou architekturu. Tato koncentrace, založení sítě na dvou typech

uzlů a speciálních mezipamětech uložených na množství malých serverů, ve

skutečnosti dlouho působila degeneraci její efektivity. V rámci Gnutelly

vznikaly nespojitosti – vzájemně nekomunikující „bubliny“ sítě, mezi nimiž

nebylo možné ani sdílet, ani hledat a stahovat soubory, protože o sobě

nevěděly. Opravu těchto problémů měla přinést síť, respektive protokol Gnutella

G2. Ten byl ale od svého počátku množstvím odborníků kritizován pro potíže,

jenž původní síti způsobil, místo aby vyřešil její problémy. V současnosti

nicméně obě sítě existují vedle sebe a de facto jsou díky univerzálním klientům

propojeny do jednoho velmi komplexního datového systému, kam patří dále také

eD2K a s určitými omezeními i další systémy.

Pro systém Gnutella existuje mnoho různých klientských programů, ať už

jednoúčelových nebo multiprotokolárních. Systém je plně otevřený, a proto jej

lze využívat v různých operačních systémech. Běžně se setkáváme s klienty pro

GNU/Linux, Mac OS, ale také například pro operační systémy v mobilních

telefonech. Mezi nejzajímavější klienty Gnutelly patří program LimeWire

(www.limewire.com). Unikátem je zejména skutečnost, že je celý napsán v jazyce

Java. Díky tomu může fungovat v různých prostředích a operačních systémech,

aniž by tím jakýmkoliv způsobem utrpělo jeho uživatelské rozhraní nebo

použitelnost.

LimeWire vypadá podobně jako všechny již dříve uvedené programy. Umožňuje

sdílet, stahovat a hlavně vyhledávat soubory v rámci sítě, může fungovat jako

každý z jejich základních prvků. Velký důraz je v jeho případě kladen na

hodnocení souborů, aby se tak zamezilo rozšiřování falešných dat a nahrávek

příliš nízké kvality. Na druhé straně je ale pravdou, že v tomto případě záleží

na dispozici a kompatibilitě každého konkrétního klienta. LimeWire nabízí práci

s chráněným obsahem, ale také možnost vyhledávání nedávno přidaných souborů. To

usnadňuje orientaci v novinkách, které na síti najdeme, a v jejich využívání.

Předností, která stojí za zmínku, je stabilita programu, daná částečně jeho

vybudováním na systému Java. Nevýhodou ovšem je, že tento program spotřebuje

mnohem více systémových prostředků než jeho kolegové. Existuje jak základní,

tak i „profesionální“, tedy placená verze aplikace. Pro běžné použití je

naprosto vyhovující základní verze. Malou nevýhodou tohoto programu je jeho

jednostranná orientace na Gnutellu a v některých ohledech také akcentování

nevýhod této sítě.



Efektivita

Gnutella obsahuje množství zajímavých dat a málo padělků. Ty je možné poměrně

efektivně filtrovat. Na síti Gnutella/Gnutella G2 najdeme množství dat, která

bychom jinde hledali s obtížemi. Staré filmy, raritní nahrávky, hudba, které

právě není v módě. To všechno zde je. Nevýhodou je ale nutnost umět hledat a

hledat poctivě. Elementární klient typu Limewire stačí pro základní práci,

avšak pokud uvažujete o podrobnějším hledání na síti, pokud vás zajímá obsah v

konkrétních klientech a nespokojíte se jen s jednoduchou funkcí pro jejich

procházení, uvažujte určitě o Shareaze nebo něčem podobném. V systému Gnutella

je třeba dolovat, ale ten, kdo doluje dostatečně dlouho, bývá většinou odměněn.

Nevýhodou je relativně nízká efektivita vyhledávání a přenosů. Zejména pokud

jsou (v topologii sítě) od sebe odesílající a přijímající počítač dosti

vzdálené, může se stát, že na sebe neuvidí. Problém „bublin“, oddělených

regionů sítě, sice v současnosti není již aktuální tak jako dříve, ale stále

komplikuje práci s tímto systémem. Údaje o statistice sítě, které systému

Gnutella přiřkly přes 2 000 000 uživatelů, je potřeba považovat za čistě

orientační, protože silná decentralizace sítě de facto znemožňuje její přesné

měření či odhady tendence jejího dalšího vývoje.



Jedno- nebo víceúčelový klient?

V předchozí části jsme si představili mimo jiné několik různých klientů,

programů pro výměnu dat. Je výhodnější používat jednoúčelový program typu

LimeWire, nebo multiplatformní systém jako je Shareaza? Předností prvního je v

každém případě jeho nenáročnost a jednoduchost. Předností druhého je mnohem

lepší funkční výbava a hlavně výrazně vyšší stupeň efektivity. S tím jdou ruku

v ruce vyšší nároky jak na počítač, na kterém chcete program provozovat, tak na

připojení k internetu a správu sdílených dat. Odměnou za to je ovšem přístup k

filmům, zvukovým nahrávkám, televizním seriálům, softwaru, jaký bychom si s

jednoúčelovým klientem jednoduše řečeno nemohli nikdy dovolit. I zde ale

samozřejmě platí, že rozhodnutí je na koncovém uživateli.



Globální a neglobální výměnné sítě



FastTrack, Gnutella, Gnutella G2 a eDonkey. To jsou základní globální výměnné

sítě. Tyto systémy tvoří víceméně kompaktní celky. V rámci celků – z

uživatelského hlediska programů – je možné vyhledávat soubory, stahovat data a

sdílet je s dalšími uživateli. Jestliže má síť přes milion uživatelů, je

pravděpodobné, že na ni najdete všechno, co potřebujete. Přesto tyto globální

sítě nejsou tím nejdokonalejším, co může sdílení nabídnout, a proto se dále

orientujeme na P2P systémy, které sice spojitý úsek netvoří, ale ve skutečnosti

představují pravé jádro současných multimédií. Pokud totiž existuje něco, co

nenajdeme na žádné z globálních výměnnách sítí proto, že je to příliš nové, pak

to určitě bude k dispozici v systému BitTorrent. A jestliže potřebujete něco,

co je svou povahou až příliš obskurní, a tak se o to zajímá jen málokdo,

rozhodně zkuste Direct Connect (DC).

Globální a nespojité sítě od sebe ale nejsou odděleny. Díky přemostěním,

společným klientům a paralelní činnosti programů dochází mezi těmito systémy a

globálními sítěmi k velmi rychlému přenosu dat. Soubory z BitTorrent najdeme

obvykle velmi rychle na sítích Gnutella nebo eDonkey, a to včetně jejich

řídících prvků. To následně usnadňuje jejich vyhledávání. Okaziální multimédia,

tak typická pro DC, zase naopak velmi často prorůstají i do oceánu „velkých“

sítí, na druhou stranu stahování z těchto sítí pomáhá uživatelům DC naplňovat

limity vynucované správci DC serverů – hubů. Pravidelně tak dochází k jakési

vzájemné symbióze obou těchto typů systémů P2P a k jejich obohacování. Na sítě

P2P dnes není možné pohlížet jako na několik vzájemně separovaných systémů, ale

spíše jako na oceán sdílených dat, k jejichž distribuci se používají různé

metody. Některé z nich jsou efektivnější v jednom parametru, další zase v

jiném. Jejich společným smyslem ovšem je dosahovat co největší dostupnosti

uložené informace. Tedy hlavně multimédií, dokumentů a softwaru. A právě tak by

se tento oceán měl využívat.



BitTorrent

URL: http://www.bittorrent.com

+množství dat; netvoří jednotný systém

-vyšší nároky na ovládání



BitTorrent je technologie vyvinutá původně jediným autorem – Bramem Kohenem, za

účelem distribuce velkých souborů na internetu. Jejím základem je takzvaný

tracker. To je jednoduchá serverová technologie, která udržuje seznam majitelů

určitého souboru. Lidé, u nichž se požadovaný soubor nachází celý, se jmenují

seedeři. Ti, u kterých je pouze nějaká část souboru, pak lee-cheři. Pokud

chcete začít stahovat soubor sdílený prostřednictvím technologie BitTorrent,

potřebujete speciální popisovač. To je rovněž malý soubor s příponou TORRENT.

Obsahuje informaci jak o samotných sdílených datech (jeden nebo více souborů,

adresářová struktura), tak o tom, kde hledat tracker. Po otevření popisovače se

klient systému BitTorrent připojí k trackeru a zjistí z něj seznam těch, kteří

soubor sdílejí. Klient se následně k těmto lidem připojí a začne od nich

požadovat části souboru. Jakmile kteroukoliv část souboru stáhne, zaregistruje

se do trackeru, a tím se stává dalším leecherem. Tím je až do stažení

kompletního souboru. V tom okamžiku, tedy když již vlastníte celý obsah

torrentu, se stáváte seederem – kmenovým udílečem.

Z předchozího popisu vyplývá, že technologie BitTorrent de facto vytváří pro

každý sdílený objekt (soubor, adresář), který je základní jednotkou tohoto

systému, samostatnou výměnnou síť. Tato síť existuje tak dlouho, dokud funguje

její tracker. Efektivně funguje, dokud se v ni nachází alespoň jeden seeder,

uživatel s celým souborem. Existence seedera je základním požadavkem pro

vytvoření záznamu v trackeru a pro zahájení funkce Torrentu. Stejně důležité

je, aby uživatelé, kteří chtějí funkce BT využívat, měli přístup k popisovacím

souborům. Klient sítě BT z principu neumí vyhledávat (dále si to upřesníme),

protože nemá jak.

Proto existují speciální weby, které pracují jako katalogy souborů TORRENT. Je

možné v nich vyhledávat, nechat soubory třídit podle typu, obsahu, stáří.

Některé z těchto webů umožňují zjistit informace o tom, jak dlouho je již

konkrétní soubor k dispozici a jaký je o něj zájem. Velmi důležitou funkcí je

potom zjištění počtu seederů, leecherů a stavu trackeru.

Pokud tedy chcete například film „King Kong“, musíte do počítače nejprve

instalovat klienta systému BitTorrent. Základní klient je na stránkách

www.bittorrent.com. Pokud ale máte jiný P2P program, například eDonkey nebo

Shareazu, stačí, když během instalace integrujete do jejího rozhraní funkci

BitTorrent. Následně si otevřete některý z katalogů souborů TORRENT. Existuje

jich mnoho, mezi nejpopulárnější patří tyto dva:

www.thepiratebay.org

www.mininova.org

Na obou serverech je možné najít bezpočet sdílených souborů. Otevřením

některého z nich obvykle dojde k zahájení stahování. Přesněji dojde k

zaregistrování příslušného souboru a trackeru v klientovi BT.

Stahování a současně i sdílení souboru probíhá automaticky. Po dokončení

stahování je hotový soubor dále sdílen v režimu seedera, dokud ho uživatel

nezastaví nebo dokud nedojde k automatickému ukončení vlivem nastavení

aplikace. Potom se klient od sítě Torrent, vytvořené pro specifický soubor,

odpojí.

BitTorrent je technologie, která představuje prozatímní vrchol decentralizace

sdílení dat. Originální klient běží v Javě, nicméně může být vytvořen pro

libovolný jazyk a operační systém. Technologie je vyvíjena na opensource

principu a poslední verze již ke svému fungování nepotřebují trvale spuštěný

Tracker. BitTorrent nikdo neřídí a neovládá, nelze jej vypnout ani zakázat.



Direct Connect (DC)

+maximální výběr filmů, hudby, softwaru

-obtížné ovládání „sociální“ úrovně

Direct Connect je svým způsobem nejbližší příbuzný původního a slavného

výměnného systému Napster. Ještě dokud tento systém existoval, začaly vznikat

alternativní způsoby, jak zajistit jeho fungování i mimo oficiální

zprostředkující servery. Šlo nejprve o podloudnou úpravu klientského programu

tak, aby se připojoval k alternativním serverům, a následně vyvinutí celého

systému klientů a protokolů, umožňujících Napster nahradit (říká se mu Open

Nap). Pravděpodobně na základě těchto snah vznikl systém Direct Connect. Na

rozdíl třeba od systému FastTrack DC nevytváří žádnou jednolitou výměnnou síť.

Na rozdíl od Bit-Torrent není ani globální. Hlavním cílem a smyslem je

vytváření malých „komunit“ okolo centrálních bodů, tak zvaných hubů.

Aby uživatel mající klienta sítě DC mohl pracovat, musí být připojen k

některému hubu. Ačkoliv jeden klient může být současně registrován na více

hubech, existují omezení, která znemožňují, aby jich bylo příliš mnoho.

Uživatel každého hubu může od ostatních uživatelů stahovat data, může s nimi

chatovat, může je prohledávat. Stejně tak je sám prohledáván. Každý hub má

takzvanou politiku. Tato politika určuje, jaké jsou minimální nároky na každého

uživatele. Obvykle sem patří sdílení určitého minimálního množství dat,

vlastnictví připojení o minimální rychlosti a maximální počet připojení k jiným

hubům. Každý uživatel může limitovat ostatní počtem tak zvaných slotů. Slot

znamená vlastně prostor pro nahrávání souborů jiným uživatelům. Počet slotů =

počet souběžně odesílaných souborů. Stejně tak je dostupný počet slotů limitem

při vstupu na hub. Existují způsoby, jak tato omezení obcházet, postupovat

takto ale jednak není férové vůči ostatním uživatelům, jednak se na to většinou

stejně přijde. V takovém případě je možné, že si uživatel už nic nestáhne ani

na hubu, ze kterého jej vyhodili, ani na žádném příbuzném.

Nelze zjistit, kolik na světě existuje DC hubů, ani kolik na nich přesně koluje

dat. Jestliže jste fanoušky nějakého obskurního hudebního stylu nebo filmového

klubu a máte dostatečně rychlý internet, pak je DC nástroj právě pro vás. Práce

s ním je ve srovnání s ostatními sítěmi, které jsme zde popisovali, suverénně

nejobtížnější. Mnohého lze totiž dosáhnout vhodnou komunikací s ostatními

uživateli stejného hubu. Huby se těžko hledají a některé jsou jen na pozvání. I

když existuje veřejný adresář, je velmi chudý ve srovnání s tím, co všechno je

na tomto systému sdíleno. Na DC je možné najít prakticky cokoliv chcete. Od

nejnovějších filmů až po ty nejstarší, od posledních novinek diskoték až po

skutečnou klasiku. Je na něm ale nejobtížnější hledat. Také přechody mezi DC a

jinými sítěmi, byť existují, jsou mnohem vzácnější než přechody mezi „velkými“

sítěmi navzájem.



Není to nebezpečné?

Výměnné sítě jsou využívány pro šíření virů a škodlivých kódů, soubory na nich

jsou často padělky. Proto je potřeba se chránit. V případě počítačů s Windows

je naprostou nezbytností používat antivirový software a přinejmenším softwarový

firewall. Mnoho autorů antivirových systémů i firewallů s výměnnými systémy

počítá a jejich podporu zakomponovalo do svých výrobků. I v případě, že váš

firewall P2P explicitně nepodporuje, měl by chránit před největšími riziky,

které z těchto sítí mohou přicházet. Totéž platí o antivirovém softwaru. Vždy

je vhodné používat jen takovou výměnnou síť, které lze důvěřovat (přesněji

řečeno jejímuž klientovi můžete důvěřovat). Největším zdrojem rizika totiž

nejsou sítě jako takové, ale především zranitelnost jejich programů.

Samotné nástroje pro sdílení obsahují často funkce pro zabezpečení. Mezi ně

patří možnost hodnotit obsah a blokovat osoby sdílející závadná data. Dále pak

bývá integrována základní antivirová ochrana, což jsou ale spíše jen výjimky. V

každém případě je potřeba s P2P pracovat velmi opatrně a soubory, které chcete

stahovat, velmi dobře prohlédnout. Existuje naštěstí několik jednoduchých

postupů, jak rozlišit vítaný obsah od riskantního a potenciálně nebezpečného.



Zajímavé odkazy

( http://www.slyck.com: Server, který se zabývá výměnnými sítěmi.

( http://www.filesharingplace.com: Mnoho zajímavých informací a klientů P2P

sítí (anglicky).



Kolik nás je?

P2P sítě je neobyčejně obtížné měřit, zvláště ty plně decentralizované. To, že

program, který používáte, ukazuje nějaké množství uživatelů, ani zdaleka

neznamená, že jich síť právě tolik má. Jednak počitadla ukazují pouze aktuálně

připojené uživatele, a to s určitou časovou prodlevou (on-line uživatele za

určité časové období). Z toho vyplývá, že toto číslo nemusí mít nic společného

s realitou. U sítí, které mají servery, lze k určitému číslu dojít na základě

„dohody“ mezi těmito servery. Naopak například u DC nebo BitTorrentu je měření

velikosti zcela nesmyslné. Tyto sítě jsou totiž nespojité, netvoří jeden

globální celek. Nejsou konstruovány k tomu, aby jednotlivé části o sobě

„věděly“, a díky tomu je prakticky nemožné je změřit.

Kolik tedy existuje uživatelů P2P? Kolik je v těchto sítích „uzlů“? Aby to bylo

ještě komplikovanější, na mnoha fyzických počítačích se může nacházet klient

více různých sítí současně nebo multiplaftormní program, který dokáže

obsluhovat více různých P2P. Tyto programy jsou stále populárnější a ve

statistikách vypadají jako dva různí klienti (a více). Problémů je ve

skutečnosti mnohem více a není v našich možnostech je zde popsat.

Přesto existují systémy, které se snaží o zjištění alespoň přibližné velikosti

moře P2P na internetu. Pro naši potřebu jsme využili server Slyck.com. Na něm

najdeme statistiku, která na sklonku roku 2005 vypadala jako v následující

tabulce:

Protože víme, že tento údaj je nepřesný a protože jsme do něj nezahrnuli

všechny sítě, dá se předpokládat, že včetně DC, BT a menších protokolů se

sdílení dohromady účastní asi dvojnásobné množství klientů, než kolik tato

statistika uvádí. Řekněme, že celkový počet by mohl být okolo dvaceti milionů

klientů, což představuje okolo patnácti milionů unikátních uživatelů na světě

jen u „měřitelných“ sítí. To je množství, které dokonce i vzhledem k ohromnému

množství uživatelů internetu jednoznačně není možné ignorovat.



Co kde najdeme?

Gnutella (+G2)

Velikost souborů: KB až GB, není efektivní při souborech nad cca 5 GB.

Typ dat: Audiovizuální, je tu méně softwaru.

Kvalita: Díky distribuované síti dobrá, možnost hodnocení.



eDonkey 2000

Velikost souborů: MB až GB, nedělají problém velké soubory, ale zpomalují

přenos.

Typ dat: Audiovizuální + software.

Kvalita: Velmi dobrá, nejrozšířenější síť.



FastTrack

Velikost souborů: jako u eD2K, ale je rychlejší.

Typ dat: veškerý.

Kvalita: Horší. Šíří se červi a nákazy, nízká stabilita, problémy s

připojováním.



BitTorrent

Velikost souborů: 10 MB až GB, specialista na velké soubory.

Typ dat: Veškerý.

Kvalita: Výborná.



Direct Connect

Velikost souborů: KB až GB. Větší jen na rychlých sítích, méně spolehlivé.

Typ dat: Podle hubu, k němuž jste připojeni.

Kvalita: Podle hubu, k němuž jste připojeni.



Filmy na P2P – slovníček

Screener – Verze natočená z plátna kina. Většinou nižší kvality.

DVDRiP – Verze stažená z DVD. Může jít o distribuční médium nebo promo určené

filmovým akademiím a podobně. Záruka vyšší kvality.

VHSRiP – Stažená videokazeta. Nejčastěji u starých filmů.

TVRiP – Stažené TV vysílání. Trpí problémy plynoucími z principu televize,

nižší kvalita.

DivX, XviD – Označuje kodek použitý pro kódování obrazu.

MP3, AAC – Kodek použitý pro kódování zvuku.

SUB – Titulky.

Cz, Ita, Fr, Jp – Jazyková verze filmu. Při vyhledávání na P2P věnujte tomuto

označení v názvu souboru velkou pozornost. Můžete tak předejít nepříjemnému

překvapení, kdy si stáhnete sice nejnovější film, ale v maďarské verzi,

případně v jiném jazyce, kterému nerozumíte.



Není to protizákonné?

O legálnosti či nelegálnosti využívání P2P, respektive stahování dat z nich, se

v České republice, ale také v celém západním světě vedly a vedou dlouhodobé

diskuze a boje. Zdá se, že určitý konsenzuální názor je, že zatímco samotné

stahování nelegální není, sdílení dat s dalšími uživateli nelegální je. Z toho

vyplývá jasný závěr: stahujte, ale nesdílejte. Druhou skutečností ovšem je, co

již bylo uvedeno výše. Použití některých sítí znamená kromě stahování také

automatické a uživatelem víceméně neovlivnitelné sdílení souborů. Co s tím?

Rozhodnout se musí zřejmě každý uživatel sám. Platí, že zatímco stažení

pirátské kopie Windows za problémové považovat nejspíše nemůžeme, s jejím

používáním je to už samozřejmě jinak. Obdobné je to u audiovizuálních děl a

skutečnost, že pomocí P2P lze stahovat i taková díla, která by v ČR nebylo

možné legálně získat ani za peníze, na tom nic nemění. Některé klientské

programy výměnných sítí, jako je například eDonkey, jsou k dispozici zadarmo

nebo za určitý poplatek. Placená verze neobsahuje omezení, která jsou přítomna

ve verzi bezplatné. Matením uživatele je jednak to, že v konkrétním případě

eDonkey existují plnohodnotné alternativy, které jsou skutečně zadarmo, tak

domněnka některých platících, že nákupem licence na placený program si zároveň

zajišťují nezávadnost stažených dat.

Přes všechny diskuze o legálnosti nebo nelegálnosti P2P sítí využívají jejich

služeb miliony osob. P2P systémy se přetřásaly na půdě několika parlamentů i v

rámci Evropy. Výsledek těchto diskuzí je nejednoznačný – nedá se totiž říci, že

by P2P sítě byly prohlášeny jednoznačně za peleš pirátskou, ale ani za

pozitivní a užitečnou technologii.



Boj o výměnu dat

Pokud pravidelně sledujete zpravodajství ze světa IT, pak určitě víte o

neutuchajícím souboji mezi výměnnými sítěmi a ochránci autorských práv. P2P

sítě obsahují obrovské množství dat, která představují autorským právem

chráněná díla. Jsou to všechny filmy, veškerá hudba, počítačové programy,

multimédia. I když ani zdaleka nemůžeme prohlásit, že všechno multimediální, co

se nachází na P2P sítích, je kradené, pro naprostou většinu dat to platí.

Ochranné organizace, z nichž nejznámější jsou americké RIAA (Recording Industry

Association of America) a MPAA (Motion Picture Association of America), z

českých pak OSA (Ochranný svaz autorský), z mezinárodních IFPI (Mezinárodní

federace hudebního průmyslu) nebo BSA (Business Software Alliance), se všemožně

snaží používání P2P sítí zablokovat. Produktem jejich činnosti bylo na počátku

milénia odstavení tehdy nejpoužívanější sítě Napster, ale také nasměrování

vývoje ostatních sítí k decentralizaci. Tato decentralizace vedla k rozšíření

sítí typu Gnutella, které způsobem, jak to bylo možné u Napsteru, jednoduše

vypnout nelze. Vzhledem k této skutečnosti se boj ochránců autorských práv

odvrací od samotných provozovatelů P2P, ti jsou totiž sami stále hůře

identifikovatelní, a míří více ke koncovým uživatelům. Problémem je, že aby

například OSA mohla někoho žalovat, musí vědět, o koho jde. V zahraničí i u nás

zatím ISP, tedy poskytovatelé připojení k internetu, odmítají své zákazníky

ochráncům „vydat“, tedy sdělit jim, kdo se za konkrétní IP adresou ukrývá. V

některých případech jsou dokonce zaváděny technické prostředky, které mají

zjištění konkrétního uživatele komplikovat, s něčím podobným dokonce počítají i

samotní autoři výměnných systémů.

Přesto se nedá rozhodně očekávat, že by ochránci práv svůj boj vzdali. Každý

uživatel, který stahuje a sdílí data, je jejich potenciálním cílem a každý

uživatel by si toho měl být vědom. Na úrovni Evropského parlamentu, ale i

národních vlád existují snahy o jistou liberalizaci sdílení dat, nicméně tyto

snahy jsou prozatím v zárodečné fázi a proti nim stojí velmi mocná lobby

finančně dobře vybavených firem. P2P, přestože jde o masovou záležitost,

zůstává činností pro své uživatele v podstatě nebezpečnou.





Bram Cohen, tvůrce systému BitTorrent, nedávno oznámil, že dospěl k dohodě s

fonografickým průmyslem. Některá odborná média toto prohlášení špatně pochopila

a s neznalostí principu opensource publikovala, že BitTorrent končí. Ve

skutečnosti ale systém, který dosáhl značné popularity, funguje dále a dalo by

se říci, že je ještě lépe zásoben obsahem než kdykoliv předtím. Na jeho základě

bude dále vyvíjen přenosový mechanismus pro data chráněná systémy typu DRM

(Digital Rights Management), který znemožní jejich další kopírování uživatelům,

jež nezaplatí příslušnou licenci. Vzhledem k tomu, že původní BitTorrent je

otevřená technologie, jež mezitím našla cestu do množství jiných aplikací a k

níž začaly vznikat deriváty jako například systém Exeem (PC WORLD 3/2005),

nelze čekat žádné „vypnutí“. Podobná fáma se objevila také v souvislosti se

systémem eDonkey a sítí eD2K. I v tomto případě jde ale o otevřené technologie,

jejichž zpracovatelnost (a tedy i omezitelnost) je velice nízká.



Budoucnost výměnných systémů

Kam dále povede vývoj P2P? Bezpochyby k ještě větší decentralizaci těchto

systémů. BitTorrent se zřejmě dočká aktualizace na beztrackerovou verzi, jež

jej oprostí od v současnosti největšího omezení, které má. Současně by se z něj

ale mohla stát další globální síť typu eD2K, což by bylo patrně spíše na škodu

než ku prospěchu této technologie. DC, ve kterém byla ještě před rokem a půl de

facto spatřována budoucnost P2P, se pro běžného uživatele nehodí. Komunita

několika lidí okolo hubu má své opodstatnění, díky nim lze sehnat filmy a

muziku, o kterých se běžnému smrtelníku ani nesní. Přesto ale množství omezení,

systém práce se sloty a s huby se pro začátečníka nebo pro někoho, kdo na práci

s P2P nemá čas a chce jen „něco stáhnout“, příliš nehodí. Sítě typu Gnutella

mají obrovskou výhodu ve své otevřenosti a decentralizaci, eD2K je pak

efektivnější a rovněž otevřený. Systém FastTrack, jediný a poslední komerční

mohykán mezi všemi ostatními, podle všeho již jen přežívá a pozvolna čeká na

svůj úpadek. Zda však k němu dojde, to je ve hvězdách.