Bída a lesk placení on-line

Koupili jste si již něco v on-line obchodě? Pořídili jste si nějakou službu?
Objednali film? Jak jste platili? Možností je mnoho, dokonalá však není žádná.



Problémy s placením za zboží a služby ze světa internetu jsou jedním ze

středoevropských a českých specifik. Protože to, co bylo v USA a západní Evropě

běžné, u nás velmi dlouho nešlo, či pouze s krajními obtížemi. A tak se dnes

můžeme v Česku potkat s různými metodami placení za služby pomocí těch

nejroztodivnějších metod. Jak je dnes možné u nás za zboží zaplatit? Jaké jsou

klady a zápory jednotlivých možností? A jaká je budoucnost placení? Pojďte se s

námi v tom labyrintu zorientovat.



Přednosti platebních instrumentů on-line

Vývoj platebních instrumentů, který směřuje k vytvoření jakéhosi standardu,

podporuje ekonomiku prostřednictvím internetu. Na dobírku je sice možné prodat

cokoliv od špendlíku až po lokomotivu, avšak nelze tak prodat jakoukoliv

službu. Elektronické platební systémy naproti tomu umožňují rychleji,

flexibilněji a v důsledku i levněji provozovat prodej služeb, informací, obsahu

všech možných druhů. To je velmi podstatné při rozvoji podnikání

prostřednictvím sítě a při rozvoji jednotlivých služeb.



Chceš? Zaplať!

Desítky velkých i malých internetových obchodů nabízejí své zboží v českých

končinách již roky. Kromě toho existuje také mnoho portálů a serverů

nabízejících zajímavé služby. Od hostingů přes zasílání nejrůznějších informací

po vyspělé funkce související například s mobilními telefony a další, výběr je

zkrátka velmi bohatý. To vše se ale musí uživit, aby to mohlo fungovat, a po

reklamních příjmech se stává stále významnějším zdrojem peněz vybírání různých

poplatků od uživatelů. Lidově řečeno, jestli něco chceš, tak za to musíš

zaplatit. Nabízí se otázka, jak.

V některých částech světa již roky funguje placení prostřednictvím standardních

platebních karet kompatibilních s některou z velkých asociací, jež je vydávají.

U nás jsou nejrozšířenější karty typu VISA a Eurocard/Mastercard. Právě toto

placení je ale také jedním z nejproblematičtějších a v ČR je velmi dlouho

nebylo prostřednictvím tuzemského operátora (banky) vůbec možné využívat. Dnes

to již naštěstí možné, jak si dále ukážeme, je. Nicméně touha po penězích na

straně podnikatelů a ochota je platit na straně uživatelů vedly k vyvinutí a

uvedení do provozu různých alternativních systémů placení, a tak již dnes

můžeme říci, že platit se na internetu dá, a to mnoha způsoby.



Elektronický obchod – po vzoru katalogů

Když si objednáme nějaké zboží prostřednictvím klasického elektronického

obchodu, většinou se od nás bude očekávat ta nejklasičtější forma zaplacení při

jeho dodávce, jaká je obvyklá u objednávek z různých katalogů. Tedy dobírka. Ke

službám, jež nabízí Česká pošta, postupem času přibyl kontingent alternativních

dopravců. Firmy jako DHL a další jsou schopny doručit balíček rychle a

spolehlivě na zadanou adresu, a zároveň s jeho předáním inkasovat od zákazníka

požadovanou sumu. To má mnoho předností, stejně tak jako mnoho nedostatků.

Nedostatky se nacházejí především na straně provozovatele elektronického

obchodu. Objednat si totiž může technicky vzato kdokoliv odkudkoliv cokoliv a

může se vydávat za někoho jiného. Zásilka doručená na falešnou adresu,

nedoručitelná, nebo odmítnutá příjemcem jako nevyžádaná je pro prodejce

problém. Jednak mu totiž vytváří další výdaje, které se musí někde promítnout,

jednak se vystavuje zvýšenému riziku, pokud jde o zboží a jeho bezpečnost v

průběhu cesty. Ano, a i to jsou další výdaje. Další systémy placení sice je

možné nasadit, nicméně narážejí na problémy, a kromě těch technických existují

i lidské. Jedním z nich je skutečnost, že mnoho uživatelů, tedy vlastně

obyčejných lidí, kteří si něco koupí, jsou zvyklí využívat služeb dobírky a jen

neradi přistoupí na jinou možnost. To je ovšem fakt, s nímž mohou samotní

obchodníci cokoliv udělat jen ve velmi omezené míře, a především velice pomalu.

Nicméně na internetu se neprodává jenom klasické materiální zboží. Čím dál

podstatnějším artiklem se stávají služby. A službu pomocí dobírky zaplatit

pochopitelně nelze.



Služby – každý má na něco

Pokud jde o služby, jsou na tom nejlépe ti provozovatelé, kteří mají se svým

zákazníkem otevřený některý z jiných platebních kanálů, optimální jsou klasické

faktury. V tomto ohledu jsou na tom výborně například provozovatelé sítí

mobilních telefonů. On-line portál T-zones (http://www.t-zones.cz) společnosti

T-Mobile a jeho analogie je dokonalou ukázkou, jak skvěle vyřešit placení za

doplňkové služby. Objednáte si například nový vyzváněcí tón, veselou MMSku nebo

JAVA hru, a cena vybraného artiklu přijde na vrub běžného telekomunikačního

účtu. Peníze je možné jak zapsat na klasickou fakturu paušálu, tak i odečíst z

kreditu předplacené služby. To vše je ale umožněno právě provázaností

účtovacího systému se systémem zprostředkujícím samotnou službu. Je možné

okamžitě zkontrolovat bonitu zákazníka, v případě, že je dostatečná, realizovat

objednávku a následně provést zúčtování, byť se to z technických důvodů

neobejde obvykle bez určité časové prodlevy.

Tato výhoda je dána onou provázaností a bez ní neexistuje. Kromě mobilních

operátorů z ní profituje poslední dobou také Český Telecom, který svým

zákazníkům účtuje odebrané filmy z portálu Star Zone (http://www.starzone.cz)

na klasických výpisech za používání pevné telefonní linky. Mimochodem, tento

portál je do jisté míry zajímavým experimentem. V českých podmínkách se jedná o

první pokus o velkoplošné nasazení reálné technologie VoD – tedy videa na

objednávku. I když se zpočátku server potýkal především s nedostatečným a

omezeným obsahem, respektive s jeho nízkou kvalitou a slabou nabídkou, jednou z

nejpovedenějších částí je právě placení.

Na ostatní zůstávají alternativy. Jednou z metod placení, která se ujala, ale

je zároveň bržděna svou naprosto pošramocenou pověstí, je účtování

prostřednictvím jiných telekomunikačních služeb. Dobrou ukázkou je využívání

telefonních linek se zvýšenou tarifikací. Zatímco u některých služeb toto

funguje bez problémů (http://www.sweb.cz), v případě například erotických

webových serverů došlo k narušení této jinak bezproblémové koncepce. Viníkem

tohoto narušení se stalo zneužívání dialerů. Kvůli tomuto jevu došlo jednak ke

kompromitaci placených linek do té míry, že někteří alternativní operátoři

uvažují o jejich blokování, jednak mnoho lidí přišlo o obrovské peníze, které

museli svým opomenutím, svou chybou nebo prostě omylem zaplatit. Přesto se ale

nejedná o žádné „zlo“, jak jsou někdy prezentovány, ale o legitimní instrument

placení, a to v obou svých podobách.

První, využívaná právě například Seznamem, je založena na tom, že zákazník v

první fázi zažádá o provedení služby. Následuje výzva, aby zavolal na dané

telefonní číslo a upozornění, kolik jej služba bude stát. Poté, co tak učiní,

se na lince se zvýšenou tarifikací dozví speciální kód, který byl k jeho

objednávce vygenerován. Tento jednorázový kód zadá do potvrzujícího formuláře

na důkaz, že hovor se zvýšenou tarifikací uskutečnil, a tak objednanou službu

uhradil. Poté, co systém autenticitu kódu potvrdí (nemusí být přitom v přímém

kontaktu se systémem telefonní linky) na základě jeho ověření, vybranou

objednávku realizuje.

Je zajímavostí, že na tomto principu se nemusí nutně jen provádět placené

on-line služby, ale také například prodávat software. Aplikaci si v omezené

verzi může z webových stránek výrobce stáhnout kdokoliv. Pokud ale zavoláte na

patřičné telefonní číslo a utratíte na něm dost peněz, dozvíte se sériové

číslo, jež vám otevře ty funkce, které v bezplatné verzi nejsou přístupné, nebo

odstraní její časové omezení.

Druhým využitím placených linek jsou ony diskreditované dialery. Dialer je

softwarová aplikace nebo plug-in, která je schopna vytvořit modemové připojení

k přístupovému bodu poskytovatele služeb podobně, jako se to dělá při vytváření

klasického komutovaného připojení k internetu. V přístupovém bodě poskytovatele

služeb je adekvátní zařízení a systém zprostředkující obsah. Přístupový bod sám

je pak umístěn na telefonním čísle se zvýšenou tarifikací a účtování služby se

odehrává samotným připojením.

V obou případech se samotné zaplacení realizuje pomocí běžného

telekomunikačního účtu zákazníka, platba provozovateli probíhá ve formě

transakce mezi ním a telekomunikačním operátorem.

Variací placení prostřednictvím telekomunikačního operátora a služby se

zvýšenou tarifikací je příjem plateb prostřednictvím SMS zpráv, taktéž se

zvýšenou tarifikací. Co jiného je koneckonců účast v různých kvízech a

soutěžích, které pořádají například televizní kanály při příležitosti

politických debat, sportovních přenosů, nebo hledání populární SuperStar?

Všechny tyto metody znamenají pro poskytovatele služeb výhodu. Své peníze sice

nedostane okamžitě, ale má jistotou, že se jich dočká. V neposlední řadě zde

hraje roli i fakt, že podobné instrumenty není příliš drahé ani technologicky

náročné implementovat za podmínky, že nebudou využívány v příliš masové míře

(klasickým příkladem tohoto je bohužel opět SuperStar). Pro zákazníka existuje

také celá řada předností přímého placení prostřednictvím svého telefonního

účtu. Předně, může si vybrat, z které faktury, alternativně z kterého kreditu

samotné zaplacení provede. Další výhodou je z jeho pohledu vidění vysoká

rychlost a technická jednoduchost. Vždyť stačí někam zavolat a zapsat si číslo,

nebo v počítači provést patřičné nastavení, nebo otevřít program – dialer.

Bohužel ale existují nedostatky, které celý systém podstatným způsobem

komplikují a zavádějí do něj problémy, jichž by se jinak mohl vyvarovat.

Prvním nedostatkem je právě ona svoboda výběru, odkud platit. U dialerů lze za

obdržené služby platit prostřednictvím té telefonní linky, jejímž

prostřednictvím je počítač připojen. U ověřovacích hovorů nebo textových zpráv

to ale tak jednoznačné není. A tak mnoho „zákazníků“ použije kolegův mobilní

nebo pevný telefon, přístroj na pracovišti, pokud možno ne ve své kanceláři,

nebo se uchýlí k jinému podvůdku. Výsledkem je, že ten, kdo službu objednal, ji

sice odebere, ale samotné placení padá na bedra někoho, kdo je v tom vlastně

úplně nevinně, aniž by měl jakoukoliv šanci se rozumně leckdy nemalé faktuře

ubránit.

Dalším problémem je rozrůstání „zločinných dialerů“. Klasický dialer musí před

navázáním spojení informovat zákazníka o své přítomnosti, o podmínkách

používání a povaze služby, o možných restrikcích a především o ceně, kterou za

jeho užití zákazník zaplatí. To ovšem není zdaleka vždy pravidlem. Mnoho

dialerů se do počítačů pokouší instalovat bez vědomí uživatele. Tyto programy

používají maskovacích technik a dokonce zavádějí nové připojení k internetu či

rekonfigurují stávající. Výsledkem je zmatený uživatel, který sice opět odebírá

službu, avšak bohužel dopředu neví, kolik jej tato služba bude stát, a když to

zjistí, je pochopitelně pozdě.



Což tak založit virtuální peníze?

Nápad založit jakési virtuální peníze není nový. Jejich princip je následující.

Virtuální „banka“ získá od svého klienta určitý obnos v běžné měně, který

převede na svou měnu virtuální. Ta může být shodná s reálnou, většinou ale

není. Skutečné a virtuální peníze se převádějí podle pevně stanoveného směnného

kurzu, výsledkem obvykle je, že virtuálních peněz je podstatně více, než těch

skutečných. Firmy zapojené do systému virtuálních peněz mohou na základě svých

dohod a technického propojení s virtuální bankou fakturovat peníze z

uživatelova účtu po jeho osobní autorizaci za provedené služby. Takový systém

není příliš náročný na konstrukci a je velice efektivní. Umožňuje totiž jak to,

že uživatel platí společnosti za odebrané služby či zboží, tak i opak. Tedy že

firma dává virtuální měnu na účet uživatele například za to, že vyplní

marketingový dotazník, nebo že si nejnovější nabídku dočte až do konce.

Tyto systémy, kterým se říká mikroplatební, fungují a fungovaly i u nás až do

okamžiku, kdy změna zákona a jeho podstatné zpřísnění poskytovatele mikroplateb

prakticky zlikvidovaly. Přesto stále virtuální peníze přežívají na různých

portálech. Obvykle jsou rozdávány za využité služby a lze je utratit například

formou slevy a ceny dalších služeb. To je příjemné, ovšem omezuje na možnosti

vždy jen jediného poskytovatele analogickým způsobem, jako se přídavky k

telekomunikačním účtům přímým způsobem omezují na poskytovatele

telekomunikačních služeb.



Kreditní karta a její reinkarnace

Od začátku července 2004, tedy s mnohaletým zpožděním oproti zbytku světa, se

systém přímého placení pomocí platebních karet objevil i u nás. Jeho

provozovatelem je ČSOB (http://www.csob.cz). Systém internetové akceptace

platebních karet funguje tak, že karta zákazníka je v rámci systému placení za

službu či zboží nejprve ověřena provozovatelem a vydavatelskou bankou, podobně

jako tomu je, když vybíráte z cizího bankomatu. Následně je transakce uživateli

i obchodníkovi potvrzena nebo zamítnuta především podle korektnosti

poskytnutých údajů a bonity zákazníka. Obchodníkovi stačí k realizaci

objednávky pouhý souhlas banky – peníze dostane vlivem účetního systému s

určitým zpožděním, ale to není podstatné, protože se nemusí obávat, že by je

snad nedostal. Transakce s kartou se děje v bezpečném, tedy certifikátem

ověřeném a zašifrovaném systému. Údaje o platební kartě se k poskytovateli

služby nedostanou, což je podstatná výhoda oproti starším a na některých

místech – naštěstí ne u nás – stále využívaným systémům. Zákazník má naprostou

kontrolu nad tím, kolik a především komu platí, protože mu tyto údaje garantuje

jeho vlastní finanční ústav – tedy maximálně důvěryhodná instituce. Obchodník

tím také získá vyšší prestiž, opět díky garanci banky.

Nedostatkem tohoto systému je, že pro uživatele představuje dodatečné náklady,

opět podobně jako v případě výběru hotovosti z bankomatu jiného finančního domu

než toho, který spravuje jeho vlastní účet. Nicméně bezpečí, které z celé

transakce plyne, by mělo tuto skutečnost převážit a tak se dá předpokládat, že

obchody a služby s tímto systémem placení se na našem internetu budou množit

jak nejrychleji to půjde. Ne snad proto, že v minulosti by bylo naprosto

nemožné podobnou službu realizovat, ale proto, že by se to muselo dělat pomocí

zahraničních subjektů, což by bylo pomalé a v neposlední míře jak pro

zákazníka, tak i pro provozovatele služby poměrně drahé. Dalším nedostatkem

tohoto systému je otázka jeho podpory na straně dalších českých bank. Ty totiž

mohou mít jak vůči provozovateli, tak i vůči použitému řešení své výhrady, a

akceptace karet se tak může omezit pouze na jejich určité typy (vyšší typy

karet) nebo se také nemusí konat vůbec.



Univerzální karta?

Platební karty, tak jak je známe, sestávají ze tří různých prvků. Prvním je

identifikace majitele, čísla a expirace karty, která je buď vytištěna (různé

Elektrony), nebo vyražena (embossované karty) do jejího povrchu. Následuje

magnetický proužek s kódy, nutnými pro načtení karty klasickým bankomatem nebo

pokladním čtecím zařízením, a proužek určený pro ověřovací podpis majitele

karty.

To vše prozatím stačí, ale existují snahy v rámci on-line bankovnictví

dosáhnout toho, aby karty byly jednak bezpečnější, jednak univerzálnější.

Současná platba kartou vyžaduje opsání jejího čísla a dalších údajů zákazníkem.

Již nyní se ovšem rozšiřují kombinované karty, vybavené navíc ještě čipem. Ten

může obsahovat další údaje o účtu držitele karty, stejně jako jeho digitální

podpis vydaný bankou. Protože kartu s digitálním podpisem je možné snadno a

poměrně levně elektronicky číst a protože její obsah je možné ochránit heslem a

dokonce zajistit, aby podpis sám kartu nikdy neopustil, nabízí se její využití

při on-line placení. Klasickou platební kartu by bylo možné zasunout do čtečky

připojené k počítači nebo integrované do nějaké běžné periferie (nejčastěji

klávesnice nebo monitoru). Pro zákazníka by se akt elektronického placení

zjednodušil na pouhé zadání tajného hesla a potvrzení transakce. Díky tomu by

mohl svou kartu využívat k elektronickým transakcím častěji a utratit tak více,

a svět on-line obchodování by se opět oproti současnému stavu o něco obohatil.



Další možnosti?

Některé teorie tvrdí, že systémy on-line placení by měly mít tendenci jednak ke

konvergenci, jednak k unifikaci. To je pravda, avšak na druhou stranu pravdou

je i to, že existuje celá plejáda různých typů služeb. A tak jako existují

různé služby, každou z nich je vhodné platit různým způsobem. Unifikace by tak

mohla vést paradoxně proti původnímu záměru a proti snaze vytvořit platební

prostředí, v němž by bylo nakupování pomocí internetu nejen rychlé a pohodlné,

ale především bezpečné.



Je třeba se placení na internetu bát?

Nikoliv. Současné metody jsou v případě českých firem, zejména těch, které jsou

organizovány v asociaci APEK, dostatečně bezpečné a není potřeba se samotných

platebních kanálů nijak obávat. To, co je nebezpečné, jsou jednak nekorektní

poskytovatelé služeb, jednak samotní uživatelé, kteří se dostatečně nevěnují

tomu, kolik přesně, komu a za co přesně platí, eventuálně jak. Nynější příchod

českého kanálu pro autorizaci platebních karet zajišťuje dostatečnou úroveň jak

zabezpečení, tak i důvěryhodnosti, což je veliké pozitivum. Placení

prostřednictvím telefonních čísel se zvýšenou tarifikací je bezpečné, avšak

může snadno dojít k zneužití cizí telefonní linky, respektive telefonního účtu,

který je s ní spojen.

Při dodržení dostatečné pozornosti a ostražitosti se tedy skutečně není čeho

obávat.



Vrátí se mikroplatební systémy?

Mikroplatební systémy, které fungovaly i u nás, se ani nestačily dostatečně

rozvinout. Přestože by si jejich obnovení vyžádalo zřejmě změnu legislativy, je

o něm rozhodně dobré uvažovat. Například populární mikroměna Q

(http://www.ilikeq.cz) dosáhla svého času velkého rozšíření, a to bylo v době,

kdy byl i český internet méně rozvinutý, než je nyní. Je více než

pravděpodobné, že v současné době by našla ještě více spokojených uživatelů a

serverů, jež by na ni přistoupily.

Možnost, že by se mikroplatebního systému ujala některá z tuzemských bank, je

poměrně malá. Mikroplatby by jim nemohly garantovat okamžitý zisk a kromě toho

by znamenaly pro z principu konzervativní finanční instituce příliš veliký

výstřelek. Stále je však možné, že se tyto systémy, momentálně přežívající

pouze v prostředí jednotlivých serverů či portálů, zase vrátí a budeme mít opět

možnost platit elektronickými „fazolemi“.



Základní nástroje pro on-line placení



Platební karta

•rychlá platba

• pohodlné pro zákazníka i pro poskytovatele služeb/obchodníka

• na západ od nás osvědčená metoda

• u nás jediný poskytovatel

• v případě zahraničních serverů často nespolehlivé

• a také značně nebezpečné



Dobírka



• pohodlné pro zákazníka

• klasický systém, u nás obvyklý a dlouhodobě oblíbený

• zastaralá

• v některých případech drahé pro obchodníka

• i přes konkurenci málo flexibilní



Mikroplatební systémy

• rychlé, spolehlivé

• optimalizované pro on-line prostředí, velice efektivní

• pohyby peněz oběma směry

• prakticky neexistující

• problémem je legislativa



Linky se zvýšenou tarifikací

• rychlé, spolehlivé

• za určitých okolností výhodné pro zákazníka

• výhodné pro poskytovatele

• za určitých okolností nebezpečné pro zákazníka

• zejména v případě dialerů značně zkompromitovaná metoda vlivem nekorektního

používání některými zahraničními, ale bohužel i českými společnostmi.



Připojování služeb k jiným fakturám stejné firmy

• snadné, rychlé, přehledné

• pohodlné pro poskytovatele i pro zákazníka

• laciné

• omezené jen na některé nabídky určitých společností

• uzavřená záležitost, otázka velkých telekomunikačních společností

• omezuje na tomto poli konkurenci



Zajímavé adresy



http://www.apek.cz – asociace pro elektronickou komerci

http://www.csob.cz – ČSOB nabízí zabezpečené placení kartou v internetových

obchodech

http://www.t-zones.cz – příklad, jak platit z mobilního účtu

http://www.sweb.cz – příklad, jak platit pomocí linky se zvýšenou tarifikací

http://www.amaterka.cz – příklad korektního využití dialeru a linky se zvláštní

tarifikací