Cesta do hlubin digitální kamery - jak pracuje digitální kamera

Pohyblivé obrázky již odedávna přitahovaly lidskou pozornost. Zachycený obraz v
pohybu přeci jen vyjadřuje víc než jen statická fotografie či malba. Tato

skutečnost je známá a potvrzuje ji i velká oblíbenost kamer, které se stále

více stávají běžnou součástí našich životů. Není jistě třeba dlouze mluvit o

televizi, bez níž by si někteří z nás už ani nedokázali svůj život představit.

Ale podívejme se i na rodinné využití kamer, např. pro záznamy z dovolených či

významných událostí. Tam všude se s úspěchem uplatňují malé a šikovné kamery.

Kamery mají zkrátka v dnešní technické době zelenou.





Historie kamer



Je jasné, že první zařízení na „lapání pohyblivých obrázků“ nebyla v minulosti

zdaleka tak přívětivá a jednoduše ovladatelná, jako dnes. Ostatně ani princip,

na jakém první kamery pracovaly, nebyl stejný. Pokud se ponoříme do samých

počátků historie záznamových zařízení pohyblivého obrazu, ocitneme se až v roce

1874. V té době se objevil vynález zvaný astronomický revolver, zařízení, které

se opravdu podobalo zbrani. S pomocí hodinového stroje otáčel vynález kruhovou

fotografickou deskou, na níž se v časovém intervalu ukládaly jednotlivé snímky.

Obdobný princip použil u fotografické ručnice i fyziolog Marey, v tomto případě

však byly snímané obrázky pořizovány v rychlém sledu. Moudrý muž tehdy využíval

vynález za účelem studií letu ptáků. Později byl kotouč nahrazen pásem

fotografického papíru, a kamera byla na světě. Nejdříve samozřejmě dosti

skromných parametrů, ale byla. Ke značnému zlepšení došlo s objevem

celuloidového filmu. K rozvoji kamer přispěl i známý vynálezce Thomas Alva

Edison svým výtvorem nazvaným kinetograf. Pro záznam obrazu použil 35 mm široký

film s bočním děrováním pro přesnější posun pásu. Další vylepšení technologie

záznamu obrazu přinesl Luis Lumi`er. V roce 1895 měl velký úspěch se svým

zařízením zvaným kinematograf. U něho bylo zajímavé to, že šlo nejen o zařízení

záznamové, ale současně (po drobné úpravě) i reprodukční, tedy lépe řečeno

projekční. A takto pokračoval vývoj kamer pěkně dál, později se objevil i

záznam zvuku nejprve ukládaný na gramofonových deskách a posléze opticky přímo

na kraji filmového pásu. Přibyla barva obrazu a vylepšily se technické

parametry.



Ovšem záznam na filmový pás se ukázal ne vždy plně vyhovující (např. pro účely

televize nebo domácího použití) a tak se v roce 1953, díky společnosti RCA,

objevuje na světě první magnetický záznam obrazu. Od této chvíle se začínají

rozdělovat kamery na klasické filmové a na videokamery, využívající pro záznam

magnetického pásku. Začátky probíhaly samozřejmě v čistě analogové podobě a

nutno podotknout, že žádné „véháesky“ ani obdobné videokamery to ještě zdaleka

nebyly.



Systém VHS přišel až v roce 1975 a na trh jej uvedla japonská společnost JVC.

Pro pohodlné použití ve videokamerách vznikl ještě jeden formát kazety ve

zmenšené podobě: nese pojmenování VHS-C (Compact) a dodnes jej někteří amatéři

používají.



Zajímavé je, že i když formát VHS není nijak moc kvalitní, stal se na velmi

dlouhou dobu absolutním králem v běžných domácnostech. Ačkoliv je digitální

formát ještě o rok mladší než VHS, musel si přesto počkat téměř čtvrt století,

než mohl hrdě říci: „Teď zase já!“.



První digitální záznam spatřil světlo světa ještě v roce 1974. Technici BBC v

té době vytvořili první záznam uložený v digitální podobě na magnetický pásek.

Po čtvrtstoletí, které nás od té doby dělí, však nespali vývojáři na vavřínech,

naopak pilně pracovali a jejich snažení přineslo mnoho stále se zdokonalujících

záznamových systémů pro kamery. Nicméně, nás může zajímat až rok 1995, kdy se

objevily standardy digitálního videa vhodné i pro domácí využití. První a dnes

nejrozšířenější jsou bezpochyby formáty DV a Digital8.





Rozdíl mezi analogem a digitálem



Zabýváme-li se otázkou, jaký je vlastně rozdíl mezi klasickou analogovou

videokamerou a kamerou digitální, musíme si o obou systémech říci něco blíže.

Přestože dnes většina běžných analogových videokamer používá digitálních úprav

obrazu (např. digitální efekty), stále je mezi nimi třeba rozlišovat. Základní

rozdíl není totiž v principu snímání obrazu, ale v jeho způsobu uložení na

pásku kazety. Zjednodušeně lze říci, že analogová kamera zapisuje informace o

obraze a zvuku proměnlivou intenzitou zmagnetizování povrchu pásky. Při

následném čtení (přehrávání) kamera zpětně měří intenzitu zmagnetizovaného

povrchu pásky. Je jasné, že údaje uložené na pásce takovýmto způsobem nebudou

nikdy přečteny se stoprocentní přesností. Pravda je, že čím přesnějšími

zapisovacími a čtecími obvody je kamera vybavena, tím více se blíží čtený obraz

originálu, který byl na pásce uložen, nikdy však nebude naprosto identický.

Toto tvrzení si lze ověřit např. při několikanásobném zkopírování analogového

záznamu, a to jak na obyčejné VHS kazetě, tak i v případě audionahrávky na

kazetě zvukové. Po několika zkopírováních už bude záznam zanesen šumem a ruchy

tak, že reprodukce bude příjemná spíše pro příznivce masochismu než pro

normálního uživatele.



Oproti analogovým kamerám přináší digitální princip záznamu velkou výhodu.

Obraz i zvuk jsou převáděny do digitální podoby vyjádřené čísly, takže celý

záznam je vlastně jen obrovskou řadou čísel, která je ve dvojkové soustavě

zapisována na pásku, vždy když zmáčknete červené tlačítko „Rec“. Digitální

záznamová hlava nezná, na rozdíl od analogové, různou intenzitu magnetizace

povrchu umí jen dva základní stavy: nulu a jedničku. Pro následné čtení je pro

kameru daleko jednodušší rozlišovat pouze dva základní stavy, pak se čtecí

hlava nemůže splést. Buď tak, anebo onak, jiná možnost není. Z tohoto důvodu

lze říci, že kopírování digitálních dat je vždy stoprocentní a bez možného

šumu. Prostě řečeno, kopie přesně odpovídá originálu. V praxi si to můžeme

ukázat např. na kopírování disket nebo CD nosičů, při němž jsou zkopírovaná

data totožná s originálem. Stejně je tomu u digitálního záznamu, kde můžeme

originál kopírovat bez ztráty kvality v podstatě donekonečna. Např. společnost

Panasonic ukazovala z reklamních důvodů snímek s armádou vojáků, kterou

vytvořili ze záznamu jediné postavy dvoutisícinásobným přepisem originálu. A i

když to byla kopie dvoutisícé generace, nebylo to na vytvořeném snímku patrné.





Digitál a počítač



Je patrné, že výhoda digitálního záznamu je obrovská co natočíte, to samé z

pásku obdržíte (na rozdíl od analogového záznamu).



Možná to zatím, pro běžné domácí uživatele, nezní úplně přesvědčivě, ale i

další výhody vyplývající z digitálního záznamu jsou více než úžasné. Pokud

opomeneme onen již opěvovaný záznam bez ztráty informací (rozlišení obrazu v

systému PAL je 720 × 576 bodů v truecolorových barvách a zvuk má kvalitu CD),

řekněme si něco o možnosti připojení kamery k PC. A to je pro uživatele

naprostá bomba. K tomu, aby si počítač s digitální kamerou rozuměl, je potřeba

jej osadit takovým rozhraním, kterému bude „polykač duší“ rozumět. Jinak

řečeno, musíte PC osadit řadičem FireWire, zvaným též IEEE-1394 (společnost

Sony mu říká „i-link“). Obě jména označují totéž kartu s několika konektory

(většinou jsou zde tři nebo čtyři), trochu možná připomínajícími USB, pomocí

nichž lze kabelem propojit zařízení určená pro FireWire. Dnes to jsou sice

stále nejvíce digitální kamery, ale již se objevují i další zařízení, např.

externí pevné disky, vypalovačky a podobně.



Řadiče podporují rychlosti přenosu od 50 do 400 Mb/s, přičemž digitální kamery

využívají standardně 100 Mb/s, tak aby mohl být obraz i se zvukem přenášen ve

formátu digitálního videa. Propojení umožňuje ovládat kameru přímo ze

střihacího softwaru na počítači. S přesností na jednotlivý snímek je možné

nahrát vše, co z pásky potřebujete, a to zpracovat na počítači bez jakéhokoliv

omezení. Jen na vás (a na vyspělosti softwaru) záleží, jak si s obrazem i

zvukem pohrajete (titulky, efekty, komentáře, retuše, triky, vložené fotografie

a grafika, prolínačky…). S výsledkem pak můžete naložit podle libosti. Lze

jej ve vhodném formátu uložit na CD (ve formátech DivX;-), avi, mpeg), sekvence

i obrázky exportovat na web, či dnes již i zapsat na nosič DVD. Pokud chcete

exportovat video z PC na VHS, není to samozřejmě také žádný problém, tedy

alespoň pokud vaše digitální kamera obsahuje nejen digitální výstup, ale i

vstup. Pak lze jednoduše zkopírovat z PC výsledný sestříhaný materiál bez

ztráty kvality buď na pásek v kameře (v digitální kvalitě), nebo na analogovém

výstupu kamery připojený videorekordér (v podstatě libovolného analogového

formátu, např. VHS, S-VHS, Hi8 atd.).





Jak pracuje digitální kamera



Co lze od digitální kamery očekávat již víme, nicméně abychom přesněji

pochopili všechny zákonitosti, které pro ně platí, řekneme si jak vlastně

pracují.



Srdcem každé digitální videokamery je prvek zvaný CCD (Charge Coupled Device)

ten má za úkol objektivem zaostřený a případně opticky transfokovaný obraz

rozložit do elektronické podoby. Je jasné, že na čím více digitálních bodů je

snímaný obraz prvkem převeden, tím kvalitnější může být celkový záznam. Pokud

má CCD prvek jen malou zobrazovací schopnost a převede obraz do nízkého počtu

bodů, nemůže být obraz ani s dobrou optikou příliš kvalitní.



Dále je obraz digitálně zpracován obvody kamery podle jejího nastavení (např.

digitální efekty, digitální zoom, korekce barev a jasu, elektronická

stabilizace obrazu a podobně). Posléze jsou obraz i zvuk rozloženy do formátu

pro záznam a uloženy na kazetu (miniDV, Digital8, DVCAM). Samozřejmě že ještě

nesmíme zapomenout na hledáček a LCD panel, kde máme náhled obrazu také k

dispozici.



Podle technického provedení existují dva základní typy kamer: buď jsou vybaveny

jedním snímacím čipem CCD, nebo třemi.





Jednočipová kamera



Obecně platí, že jednočipové systémy jsou montovány do běžných domácích a

amatérských videokamer, kde je na prvním místě pořizovací cena výrobku. Obraz

procházející optikou dopadá na jediný CCD prvek, před nímž se nachází většinou

mozaikově uspořádaný barevný filtr, obsahující tři nebo čtyři základní barevné

složky. Pomocí poměrně složité frekvenční filtrace se poté ze signálu snímacího

prvku vytváří plnohodnotný barevný obraz. Nevýhoda takovéto konstrukce se

objevuje při natáčení ve zhoršených světelných podmínkách. Obraz začne „šumět“

a barvy vykazují posun spektra.





Tříčipová kamera



Tříčipové systémy jsou sice o poznání nákladnější záležitostí, ovšem nabízejí

obraz kvalitnější než jednočipy. Obraz z objektivu je opticky rozložen do tří

složek, které samostatně procházejí filtry R, G a B (základní barvy: červená,

zelená a modrá) a dopadají na tři CCD prvky. Každá barevná složka je

zpracovávána samostatně a signál ze všech tří následně tvoří celkový

plnohodnotný obraz. Výhoda tohoto systému spočívá v lepší kvalitě obrazu i při

snížených světelných podmínkách a ve věrnějším barevném podání obrazu. V

podstatě všechny profesionální videokamery (např. ve zpravodajství TV) jsou

osazeny trojicí CCD prvků.





Druhy záznamů digitálních kamer



Mezi velké přínosy digitálních kamer patří, jak jsme již poznamenali, záznam.

Pro domácí neprofesionální použití je nejrozšířenější formát DV (kazety jsou

pak kvůli rozměrům typu miniDV) a dále záznam Digital8 (Sony). Oba standardy

jsou, co se týče pozdějšího využití v PC, na naprosto srovnatelné úrovni.

Nabízejí v podstatě to samé a jejich kazety se liší jen rozměrově. Zatímco

pásek miniDV je široký 6,35 mm, tak u Digital8 je to, jak jinak, 8 mm. Jistou

výhodou miniDV je menší rozměr kazety, který se také většinou projeví i na

celkové velikosti kamery. Výhodou Digital8 je oproti tomu fakt, že většina

kamer tohoto systému dokáže pracovat i se staršími formáty Sony (Video8 a Hi8),

a dokonce dokáže využít běžné Hi8 kazety pro záznam ve formátu Digital8.



U profesionálních kamer se pak používají dražší systémy typu DVCAM nebo Digital

Betacam, ale to už rozhodně nejsou zařízení pro běžné domácí využití.





Režimy kamery automatický a manuální



Videokamery zpravidla znají dva nejzákladnější režimy, ve kterých jsou schopny

pracovat. Prvním z nich je manuální, tedy ručně obsluhovaný, a druhým je

automatický mod. Každý z nich má své klady a zápory, přičemž je vždy dobré

vlastnit kameru vybavenou oběma režimy. U některých produktů lze najít dokonce

i víc voleb, ale ty jsou jen kombinací oněch dvou základních.





Automatický režim



V režimu automatiky se snaží kamera uživateli pomoci s veškerým nastavením

parametrů, od expozičního času počínaje přes ostření až po vyvážení bílé.

Zkrátka automatický režim je pro to, aby se uživatel mohl soustředit jen na

pořizované záběry. Automatický režim je tedy vhodný i pro naprosté laiky v

oblasti videotechniky. Z ovládání kamery jim stačí pouze magické tlačítko

„Rec“, a pokud si chtějí připadat důležitěji, sáhnou po transfokátoru či

nabídce digitálních efektů (mozaika, sépie) nebo integrovaném titulkovači.





AE Automatické Režimy



Pokud chce vlastník kamery více využít služeb svého zařízení a nechce se jen

spolehnout na plně automatický režim, který, upřímně řečeno, není vždy

neomylný, a přece jen si ještě netroufne na plně manuální obsluhu, může se

obrátit na tzv. „AE režimy“. Vysvětlit jejich význam je jednoduše možné např.

na šablonách dokumentů. Pro každou příležitost si můžete některou vybrat pro

běžný dopis, pro fax, pro oznámení či životopis. U AE režimů je to podobné,

mezi nejběžnější patří u kamer AE programy (pomyslné šablony) připravené ke

snímání sportu, portrétů, práci v horších světelných podmínkách, v noci apod.

Každý výrobce nabízí u svých produktů různý počet a různé typy režimů.





Manuální režim kamery



Pokud se rozhodnete zabývat natáčením vážněji, je namístě přepnout kameru do

manuálního režimu a začít se učit všemu, co vám zařízení nabídne. V manuálním

režimu jsou k dispozici veškeré funkce kamery. Především se to týká nastavení

clony, ostření, možnosti vyrovnání bílé barvy, a také záznamového formátu. Při

něm vám kamera najednou dovolí pracovat se širokoúhlým formátem obrazu, volit

kvalitu a počet zvukových stop (12nebo 16bit, 2 nebo 4 kanály) a mnoho dalšího.

U manuálního režimu platí, že pokud jej ovládnete, výsledek natáčení bude o

mnoho lepší než v automatickém režimu nebo v přednastaveném režimu AE. Na druhé

straně, jestliže nastavíte parametry při pořizování záznamu špatně, snímek bude

k ničemu.



Situaci lze přirovnat k focení: s automatickým fotoaparátem snadno pořídíte

nikterak skvělé, ale většinou dostačující fotografie. S manuálně obsluhovaným

aparátem máte s každým snímkem větší práci, ale výsledný efekt může být o mnoho

lepší. Jestliže však nastavíte parametry špatně, fotku vyhodíte.





Stabilizace obrazu



K tomu, aby byl výsledek snímání obrazu po všech stranách co nejkvalitnější,

vymysleli a namontovali do handycamů konstruktéři tzv. stabilizátor obrazu.

Jedná se o systém, s jehož pomocí se, alespoň částečně, eliminuje chvění ruky

při držení kamery. Toto chvění se projevuje zvláště pokud používáte služeb

transfokátoru (přibližování obrazu). Je jasné, že naprosto pevnou ruku při

vedení kamery nikdo mít nebude, zvláště vzhledem k miniaturním rozměrům a

hmotnosti kamer. Proto se již standardním vybavením videokamer stává systém

stabilizátorů.





Elektronická stabilizace



U běžných domácích zařízení se většinou setkáváme s elektronickou stabilizací

obrazu; je sice o něco méně vyspělá než optická korekce, ale zato je o poznání

levnější. Funguje tak, že obraz snímaný CCD prvkem je o něco málo větší než

ukládaný snímek. Elektronicky je tento obrázek vyhodnocen obvody kamery, kdy se

porovná s předchozím snímkem a analýzou se zjistí posun obrazu vlivem chvění.

Nakonec se vytvoří výřez z celkového obrazu, tak chytře, aby se eliminovalo

chvění. Tento systém je celkem jednoduchý a pro výrobce poměrně nenákladný.

Nevýhodou je ovšem snížení počtu aktivních pixelů, jež se podílejí na výsledném

(oříznutém) obrazu, který je určen pro záznam.





Optická stabilizace



Optická stabilizace je oproti elektronické účinnější, ovšem je také výrobně

náročnější. Z toho plyne následně i její vyšší cena. Pracuje na bázi

vychylování optických prvků přímo v objektivu kamery. Vyhodnocovací obvody

neořezávají obraz ze CCD prvku, ale přímo působí na vychylovací optickou

soustavu, takže obraz dopadá i při chvění stále na stejná místa CCD prvku. S

optickým stabilizátorem proto není degradováno rozlišení obrazu o ořezané části.





Transfokace obrazu



Transfokace obrazu není nic jiného, než obyčejné přibližování, někdy je

transfokátor označován jako funkce zoom. S touto funkcí je možné i ze

vzdálených míst pořizovat detaily či tvořit nájezdy z panoramatu. Pokud jej

používáte uvážlivě, je možné s ním vytvořit pěkné záběry, bohužel mnoho

začínajících uživatelů se nechá často unést a výsledkem jejich snahy je guláš

připomínající více jízdu na horské dráze než záznam nějaké události. Podívejme

se ale jaký je vlastně rozdíl mezi optickým a digitálním zoomem.



Optické přiblížení využívá ke zvětšení obrazu čistě optických vlastností

objektivu, kvalita obrazu tudíž není nijak poznamenána. Pouze je dobré si

uvědomit, že třes způsobený chvěním rukou je náležitě s mírou transfokace

zesilován, proto je docela vhodné při velkých přiblíženích používat stativ.

Optické přiblížení je u většiny domácích kamer na úrovni 10×.



Digitální zoom, který bývá z reklamních důvodů občas přemrštěně zdůrazňován, je

pouze berličkou tam, kde nedostačuje zvětšení optické. Pokročilejší uživatelé

se snaží jeho funkce nepoužívat, především z důvodu, že obraz převedený do

digitální podoby z CCD prvku je pomocí obvodů kamery matematicky zvětšen, tak,

že chybějící pixely jsou dopočítány. A jednoduše řečeno, tam kde nějaké

informace chybí, si je z prstu (z CCD prvku) nevycucá ani ta nejlepší kamera. Z

toho plyne, že digitálním zoomem vždy utrpí kvalita záznamu. Markantní je to

zvláště při mnohonásobném digitálním přiblížení (např. 560×), kdy se obraz mění

v nepřehlednou změť barevných pixelů. Některé kamery dokáží zvětšit obraz

digitálně až 560×, ale jak již bylo řečeno, je to spíše reklamní slogan než

přínos.





Noční režim natáčení



Vzhledem k tomu, že den střídá noc a obráceně, je nasnadě, že občas nastane

situace, kdy by náročnější uživatel rád natáčel i za špatných světelných

podmínek, nebo dokonce při naprosté tmě. Z toho důvodu se u kamer začal

objevovat systém nočního vidění. Mezi základní patří režim, při němž se zpomalí

uzávěrka tak, aby i zbytkové světlo stačilo na zachycení snímaného objektu. Při

tomto postupu je bohužel potřeba vždy alespoň trochu světla, a navíc je obraz

téměř vždy poznamenán nejen digitálním zesilováním, ale i nízkým počtem snímků,

které jsou fyzicky pořízeny.



Druhým nejčastějším systémem je zvláště ten používaný v kamerách Sony. Jejich

technologie nese označení NightShot a funguje na principu snímání

infračerveného spektra. Sama kamera si scénu infračerveným paprskem

„přisvětluje“, takže to sice vypadá, že je naprostá tma (0 lux), ale na záznamu

lze obraz najít. Je sice víceméně černobílý (přesněji mírně do zelena), ale i

přesto je to systém, který přinese nejednomu uživateli mnoho zábavy. Ovšem je

třeba mít na paměti, že i NightShot má svá omezení.





Kamera jako foťák



U dnešních nejmodernějších digitálních kamer je výbava v podobě slotu na

paměťovou kartu naprostou samozřejmostí. Díky vyššímu rozlišení CCD prvku,

který zajišťuje rozklad optického obrazu do digitální podoby, je možné

pořizovat fotografie v docela příjemné kvalitě (např. Sony TRV30E zvládne až

mod JPEG 1 360 × 1 080 pixelů v truecolor). Firmware kamer prodělal také

poměrně značný vývoj, obohacen je o nemálo vymožeností do dřívějška známých jen

u fotoaprátů (např. nastavení parametrů focení, fotorežimy a podobně). V

podstatě lze říci, že dnešní digitální kamery nabízejí kromě klasických funkcí

záznamu i plnohodnotný režim fotoaparátů. Dokonce s tím, že některé luxusnější

modely jsou vybaveny i integrovaným bleskem (včetně voleb pro redukci červených

očí, aj.).





Efekty digitálních kamer



Funkce fotoaparátu však není to jediné, co vám kamera s paměťovou kartou

nabídne. Je tu i další využití, a to v možnosti digitálních efektů klíčování.

Je možné si například připravit na PC vaše logo či pěkný obrázek (třeba i s

definovanou průhledností), a ten díky chytrým efektů kamery vkomponovat do

snímané scény. Na záznam kazety nebo i fotografie se výsledně uloží záznam

mixovaný s vámi připravenou „maskou“ (logem, obrázkem). K dispozici máte

většinou různé druhy klíčování, s jejichž nastavením je možné si opravdu pěkně

vyhrát a pořídit originální a velmi pěkné záběry.



Posledním využitím karty v kameře je možnost ukládání videozáznamu. Princip je

jednoduchý, místo pásku je využita paměťová karta. Zatím není kapacita karet

dostačující pro plné video, a tak se funkce zaměřují většinou na webové či

e-mailové služby. Jednoduše řečeno, na kartu si buď natočíte krátký záběr

(řádově 15 sekund) zajímavého videa přímo kamerou, nebo můžete záznam na kartu

převést z již pořízeného záběru na pásce. Klip si posléze velmi jednouše,

většinou skrze USB, zkopírujete do počítače a vše je hotovo. Výhodou tohoto

řešení je rychlost a elegance, s jakou získáte klip v ideálním rozlišení a

kompresi (většinou MPEG) pro účely internetu a e-mailu.





Druhy paměťových karet (SD, MemoryStick…)



Druhy paměťových karet se liší především dle výrobce, který si hájí své zájmy a

snaží se prosadit své technologie. Proto např. u produktů Matsushita (kamery

Panasonic) naleznete sloty pro SD karty, u výrobků Sony zase média typu

MemoryStick a tak podobně. Zde záleží především na vás, které značce dáte

přednost. Nejde jednoznačně říci, která karta je objektivně lepší, zvlášť

záleží i na cenové politice výrobce a podobně. V každém ohledu nám věřte, že

přínos paměťové karty v digitální kameře je velmi značný a trend v budoucnosti

bude tímto směrem v každém případě pokračovat.





Trend budoucnosti



Co říci závěrem o dalším vývoji videokamer? Snad jen, že mechanický pásek

nebude stačit jako záznamové médium navěky. Je jen otázkou času, kdy

technologie dospěje a v kamerách se začnou objevovat pevné disky nebo spíše

přímo paměťové karty s takovými parametry, že nabídnou záznam v plné kvalitě

PAL, NTSC či dokonce HDTV a portfolio nových funkcí, o jakých se nám v

současnosti ani nesní.







Slovníček pojmů



CCD – Základní prvek kamery, jeho posláním je převádět optický obraz do

elektronické podoby. Na čím více pixelů obraz rozloží, tím je vyšší kvalita

obrazu. Toto pravidlo sice není naprosto skálopevné, ale většinou funguje. Bez

solidního rozlišení CCD nelze kvalitní záznam vůbec provést.



FireWire – Standard pro připojení zařízení k počítači. Digitální kamery jej

využívají pro přenos obrazu, zvuku a řídících povelů pro kameru, kterou je

možno s PC plně ovládat. Další označení FireWire je IEEE-1394 nebo iLink.



Paměťová karta – Médium schopné uchovat v sobě množství informací i bez

napájení. Dnes existuje několik druhů, které mezi sebou zápolí o uživatele.

Liší se jak maximální kapacitou (dnes řádově desítky MB, ale do budoucna se

počítá již se stovkami až GB), tak i rozměry a rychlostí přistupu k datům. Mezi

nejrozšířenější patří: CompactFlash, SD, SmartMedia, MMC nebo MemoryStick.



Stabilizátor obrazu – Systém pro potlačení nežádoucího chvění kamery.

Stabilizace je prováděna buď elektronicky, nebo opticky, přičemž platí, že

optický systém je sice dražší, ale kvalitnější.



MPEG – Počítačový formát pro ukládání komprimovaného videa změnovým algoritmem.

Některé kamery umožňují na paměťovou kartu ukládat záznam o tomto formátu.

Rozlišení je nejčastěji 320 x x 240 nebo ještě nižší, což ovšem pro potřeby

internetové prezentace či e-mailu plně vyhovuje.



S-Video – Složkový standard pro přenos signálu je kvalitnější než kompozitní

video. Využívá dvou vodičů jeden nese informaci o jasu, druhý o barevných

složkách. S-Video je lepším analogovým standardem pro použití s S-VHS, Hi8 a DV

zařízeními.



Kompozitní video – Nejběžnější, ale také méně kvalitní přenosový standard

videosignálu, než je např. S-Video. Výhodou je jeho široká rozšířenost, téměř

každý videosystém jej dokáže zpracovávat. Pro přenos všech obrazových informací

je využito pouze jednoho datového vodiče.



Y/C – Jiné označení formátu S-Video, někdy se tvrdí, že Y/C označuje přímo

formát a S-Video pouze kulatý konektor protokolu Y/C. Ve skutečnosti se jedná o

tentýž formát složkového přenosu obrazu. S-Video a Y/C jsou tedy totéž.



PAL (Phase Alternating Line) – norma pro kódování obrazu, např. pro televizní

vysílání. Vyvinula ji německá firma Telefunken a v současnosti ji používá více

než šedesát zemí světa. Česká republika je od roku 1990 (až 1993) jednou z

nich. Systém vychází z dřívějšího NTSC a odstraňuje jeho nedostatky. Obraz je

rozložen do 25 snímků za vteřinu, které jsou vysílány po půlsnímcích s

frekvencí 50 Hz.



SECAM (Séquentiel Couleur á Mémoire) – přenosová norma obrazu francouzské

výroby, dříve používaná i v České republice. Dnes je nahrazována modernějšími

formáty.



NTSC (National Television Society Comittee) – nejstarší norma ustanovená

americkými vědci v padesátých letech. I přesto, že je oproti PAL zastaralejší,

je stále dosti využívaná, např. v Americe, Austrálii a podobně.



HDTV (High Definition Television) – nejnovější norma (přenosu obrazu)

japonských specialistů; i když Japonsko stále používá i NTSC, pomalu se snaží

přejít na tento moderní protokol podporující vysoké rozlišení obrazu, kvalitu

barev a poměr obrazu 16 : 9.