Cesta do hlubin projektoru - Jak fungují projektory

Vývoj v oblasti technologií se čím dál tím rychleji podepisuje i na našem
životním stylu. Je mnoho jednotlivých zařízení, jejichž vliv je patrný hned na

první pohled. Jistě si každý vzpomene na neuvěřitelný rozvoj personálních

počítačů, kdy se tyto „kovové skřínky“ během jediného desetiletí infiltrovaly

do naší blízkosti. A to dokonce takovým způsobem, že dnes se bez jejich služeb

vůbec nedokážeme obejít. Pokud se podíváme na kategorii počítačům ne příliš

vzdálenou, např. na mobilní telefony, uvidíme, že jejich vliv na budoucí vývoj

celé civilizace je mimo jakoukoliv diskusi.



Ovšem jsou i jiné technologie, jejichž význam ve světě kolem nás vzrůstá,

přestože se jen nenápadně projevují a jejich důležitost bereme v potaz teprve

při hlubším zamyšlení. Mezi nenápadné produkty patří i datové projektory.

Pomalu se mezi nás vloudily a jejich použití se stalo běžnou součástí

prezentací a přednášek. Mnoho manažerů, konzultantů i přednášejících (např. ve

školství) nevyužívá dnes již zastaralé zpětné projektory, ale právě datové

projektory. S jejich pomocí je přednáška daleko názornější, je snáze

pochopitelná a s pomocí připojeného PC nebo videopřehrávače je opravdu doslova

vidět, o čem je řeč.





Historie



Vývojová cesta datových projektorů nebyla nijak jednoduchá a vůbec ne krátká,

zvláště pokud se podíváme až na úplné začátky projekční techniky, tedy nejen

datové, ale i té prapůvodní. Její kořeny sahají kupodivu až do hluboké

minulosti starověku. Podle jistých pramenů byl už jednomu babylonskému králi

pomocí jakéhosi, ve velkých uvozovkách, „projektoru“ věštěn zlý osud. Vládce

Nabovid tenkrát spatřil slova: Spočítáno, zváženo, rozděleno. Tehdy mu

proroctví ostatně moc radosti do života nepřineslo. Nicméně i další náznaky z

dávné minulosti svědčí o tom, že například i někteří kněží ke svým cílům a k

manipulaci lidí využívali znalostí projekce. Bohužel se o těchto skutečnostech

mnoho bližších informací nedochovalo. Vše podléhalo velmi přísnému utajení. Od

jiných, seriózněji myslících vědců oné doby se příliš památek také nezachovalo,

zvlášť proto ne, že jejich objevy, záznamy i oni samotní byli s velkou oblibou

církví využíváni jako přírodní palivo.



Drobnými vrtochy božích služebníků se však badatelé nenechali příliš

ovlivňovat, a tak už v šestnáctém století se objevuje popis zařízení zvaného

camera obscura. Šlo o velice primitivní výrobek, s jehož pomocí bylo možné

vyloudit obraz na bílé ploše. Zajímavostí je, že zde se zřejmě poprvé v

projekčním oboru objevuje využití optické čočky pro korekci procházejících

paprsků.



Ve století sedmnáctém světlo světa spatřuje vylepšený systém již dříve objevené

laterny magiky, projekčního systému, jehož jméno se stalo známým po celém

světě. Předloha byla nakreslena na skleněné desce a jejím prosvícením se

vytvářel výsledný obraz na plátně. V následujícím století pak další vynálezci

zdokonalují základní projekční principy a do hry se dostává i pohyb. Zatím se

nejedná ještě o klasický film, ale např. Vaulabelleův a Hémardinquerův

projekční stroboskop už dokázal přehrát kreslenou animaci, umístěnou na otočném

rotujícím kotouči. Mechanika projektorů se vyvíjela stále dál a po vynálezu

chemického filmu a filmového pásu se objevil i samotný film, v podstatě tak,

jak jej známe dnes. Nejprve samozřejmě černobílý a beze zvuku, nicméně postupem

času stále zdokonalovaný. V tomto kroku se projektory a promítačky začaly ve

svém vývoji, zcela logicky, od sebe oddělovat. Zatímco film a jeho poslání bylo

zvláště v kinech jasné, projektory pro prezentaci to měly složitější. Dvacáté

století bylo převratné a prezentace si užila mnoha technických inovací. Princip

prosvětlení promítané předlohy ale zůstal po velmi dlouhou dobu v zásadě

nezměněn. Příkladem může být dobře, zvláště ve školství, známý zrcadlový

projektor meotar pro použití s průsvitnými fóliemi nebo různé typy zařízení pro

projekci diapozitivních snímků. Později, s nástupem videotechniky, se objevily

i první vlaštovky z řad videoprojektorů. Mezi nejstarší patřily produkty

založené na technologii CRT se třemi objektivy, s jejichž pomocí se převáděl

signál ze záznamu (např. VHS, kamera a podobně) na barevný obraz promítaný na

zobrazovací plochu. Myšlenka využít nejen zdroj kompozitního videa, ale i

počítačového výstupu, se nabídla poměrně snadno a nebyla vůbec k zahození.

Ostatně, rozšíření a oblíbenost datových projektorů o tom svědčí více než

dostatečně.





Co nabízí projektor



Dnes si už nikdo nemusí lámat hlavu, zda chce videoprojektor, nebo datový

projektor. I přes to, že se obecně mluví o datových projektorech, umějí tato

zařízení zobrazovat nejen signál z počítače, ale i z externího zdroje

videosignálu. Většinou se také neomezují jen na kompozitní video (např.

videopřehrávač VHS), ale velmi často dokáží zacházet i s kvalitnějším,

složkovým SVideo (Y/C) zdrojem, dodávaným např. videopřehrávači S-VHS,

videokamerami a podobně. Jiné typy videovstupů ke standardům projektorů nepatří

(např. RGB složkový signál). Co se týká obrazu posílaného do projektoru z PC,

je zvyklostí patnáctipinový konektor D-Sub (běžný konektor VGA). Není to

ostatně nic jiného než výstup z videokarty, jakým disponuje každý osobní

počítač. Pro příznivce nakousnutých jablíček jsou u některých projektorů

dodávány i redukce anebo přímo kabely pro datové propojení s Macintoshem, který

má jiný výstupní konektor než D-Sub.



Některé, zatím pouze ty nejluxusnější modely z oblasti projekční techniky,

disponují nejen analogovým VGA vstupem, ale i digitálním rozhraním DVI (Digital

Visual Interface). To se prosazuje v poslední době čím dál tím více a jeho

podíl na kvalitě přenášeného signálu je rozhodně nezanedbatelný. Ostatně, do

budoucna se s ním počítá jako s novým standardizovaným rozhraním, které zřejmě

jednou provždy vyřadí ze hry klasický analogový D-Sub.





PAL, NTSC, SECAM A HDTV



Podívejme se však na specifikace signálů blíže. U videa již bylo řečeno, že se

jedná o kompozitní či S-Video, ovšem dále je třeba vzít v úvahu, že po světě se

jednotlivé normy videa značně liší. Ve většině Evropy je obvyklý systém videa

zvaný PAL (Phase Alternating Line), oproti tomu např. v Americe je zavedený

formát NTSC (National Television Society Comittee). V případě signálů pro

přenos video obrazu (týká se i TV vysílání) buďme spokojeni, neboť alespoň v

tomto směru jsme na tom s normou PAL o něco lépe než Američané se

zastarávajícím NTSC. Aby toho nebylo málo, tak zmiňme i již málo obvyklý,

původem francouzský SECAM (Séquentiel Couleur á Mémoire), ten sice schází na

úbytě, ale stále se ještě snaží v některých zemích udržet při životě. Z výše

uvedeného by se mohlo zdát, že je nutné pro každou zemi (nebo alespoň

kontinent) vyrábět jinak konstruovaný projektor, modifikovaný pro jednotlivé

normy videa. Stejně tak je tomu v případě videokamer či videorekordérů. Pravda

je, naštěstí pro uživatele, trochu jiná projekční technika je většinou vyrobena

poměrně vychytrale, a na vstupu si poradí jak s PAL, NTSC, tak i SECAM. V

případě nového japonského formátu HDTV (High Definition Television) je situace

složitější. Výrobci jsou zatím ještě poněkud rezervovanější a tak podporu HDTV

naleznete u projektorů pouze výjimečně, a to ještě jen u nejmodernějších hi-end

produktů. Ostatně pro běžné prezentace byste signál HDTV sháněli docela těžko.

Nechceme, aby výše uvedená poznámka vyzněla jako hanění japonského formátu,

spíše naopak, o HDTV ještě určitě v budoucnu hodně uslyšíme, a to nejen v

souvislosti s projektory.





Počítačové standardy obrazu



U počítačového obrazu je situace celkem jasná, ať už je signál přenášen

digitálně (DVI, nebo přesněji DVI-D či DVI-I) či analogově (D–Sub nejčastěji),

jsou kritéria jasná. Oficiálně jsou podporovány u projektorů grafické režimy v

rozlišeních od VGA (640 × 480 bodů) přes SVGA (800 × 600 bodů), XGA (1 024 x

768 bodů) až po SXGA (1 280 × 1 024 bodů). Nejvýkonnější stroje zvládnou

dokonce i méně běžné rozlišení UXGA (1 600 × 1 200 bodů). Tyto stroje jsou

ovšem poněkud masivnější konstrukce a rozhodně nepatří do kategorie snadno

přenosných prezentačních zařízení.



Ke grafickým rozlišením je třeba podotknout ještě jednu poznámku. Principiálně

projektory pracují fyzicky v jednom jediném (nativním) rozlišení. To je udáváno

výrobcem v technické specifikaci a je bráno jako stěžejní. Na něm závisí

skutečná kvalita zobrazení, alespoň co se obrazového rozlišení týče. Do

nativního rozlišení projektoru jsou v reálném čase převáděny a v něm pak

zobrazovány všechny režimy, které do vstupu přivedete z PC. Malý příklad jistě

napoví: Pokud nastavíte na PC mod 1 280 × 1 024 pixelů, přičemž budete k

projekci využívat projekční zařízení disponující nativním rozlišením XGA,

uvidíte výsledný obraz, zredukovaný do pracovního režimu v tomto případě 1 024

x 768. Kvalita převzorkování závisí na projektoru samotném a na použitém

algoritmu. Obecně ale platí, že využívat přímo nativní rozlišení výrobku je

vždy nejlepší, stejně tak, jako je tomu např. u plochých LCD monitorů.



U lehkých a malých zařízení je v současnosti trendem rozlišení XGA a donedávna

využívané SVGA je rychle vytlačováno do pozadí. Velké projektory se pouštějí i

do vyšších grafických modů a je vidět, že čím vyšší, tím lepší, ostatně jak

jinak.



Kvalitní obraz netvoří jen vysoký počet zobrazovacích prvků, tvoří jej i

barevné podání. I přesto, že různé projektory pracují na několika odlišných

technologiích, u všech lze vytvořit obraz s maximálním využitím 24 bitů,

konkrétně 16,7 mil. barev. Barevné režimy je možné využívat i v jiných

rozsazích, projektor si s nimi opět poradí (8bitovém, 16bitovém, 32bitovém).





Funkce a služby



K tomu, aby byl projektor schopen reagovat na vnější podněty uživatele, je

samozřejmě nutná vnitřní softwarová (firmwarová) výbava. Ostatně ta je nutná i

pro pouhý chod přístroje. Jak je patrné i s jiných oblastí (mobilní telefony,

komponenty PC) nezáleží jen na „železe“, ale také na již zmíněném firmwaru.



Samozřejmostí je dnes takzvaně ovládání s využitím OSD (On Screen Display). Což

je systém, kdy se vám položky nabídky menu maskují přímo do promítaného obrazu.

OSD je dobře známé a zavedené u videorekordérů, LCD i CRT monitorů, televizorů

a podobně.



Když už se do OSD (buď pomocí dálkového ovladače, nebo i ovládacích prvků

umístěných na těle projektorů) dostanete, je dobré vědět, co nás tam čeká. Mezi

základní funkce nabízené vnitřním programem je seřízení parametrů obrazu, v

podstatě klasika známá z monitorů (šířka a výška obrazu, sytost barev a

podobně). Jen na výrobci záleží, jak vyspělé funkce do OSD zaintegruje. Mezi

pokročilejší služby patří korekce lichoběžníkového obrazu, většinou zvaná

Keystone (neduh lichoběžníkového obrazu vzniká projekcí z jiného než pravého

úhlu vůči plátnu, např. z podhledu). Další vychytávky jsou už specifické a liší

se podle výrobců, pro ilustraci lze uvést např. zmrazení obrazu (Freeze), obraz

v obraze (Picture in Picture), zvětšení výřezu (Zoom nebo Magnify) a další.

Vychytralé projektory navíc umožňují převrátit obraz horizontálně i vertikálně,

takže je pak možné je využít pro zadní projekci nebo namontovat zařízení v

převrácené poloze na (pod) strop místnosti.





Světelný výkon



Světelný výkon je u projekční techniky jeden z nejdůležitějších parametrů. Je

totiž sice hezké, že váš projektor zvládne řadu efektů, ale pokud nedokáže

přesvítit parazitní světlo, které se téměř vždy v místnosti při projekci

objevuje, není to nic platné. Ani sebelepší efekt nikoho neohromí, když není

vidět. Světelný výkon je u projektorů udáván v ANSI lm a vyznačuje, jednoduše

řečeno, výslednou světelnou sílu s jakou zařízení promítne obraz na plátno.

Celkem logicky platí, že čím vyšší je hodnota, tím je výkon lepší. Pro dnešní

moderní přístroje se bere jako standard cca 1 000 ANSI lm, alespoň co se

miniaturních přenosných (už téměř vždy XGA) zařízení týče. Větší, např. stolní

či přenosné sálové projektory, dosahují svítivostí daleko vyšší, třeba i dvou,

tří i víc tisíc ANSI lm (např. Proxima Pro AV 9350 zvládá svítivost 5 000 ANSI

lm). Perličkou je možnost spřažení výkonů dvou projektorů. Zařízení se upnou do

speciálního stojanu, ve kterém se seřídí, a vstupní signál je promítán

synchronně na jedinou projekční plochu. Výsledná svítivost je pak součtem

výkonů jednotlivých projektorů. Tento fígl byl úspěšně využíván např. i na

výstavě Invex během různých zábavných show u vystavovatelů.





Typy projektorů (CRT, LCD, DLP a laser)



Světelný výkon je závislý jak na síle výbojky a typu, tak i na technologii

využité pro převod elektronického signálu do optické podoby. V dnešní době jsou

na trhu rozšířeny v různé míře tři principy: CRT, LCD a DLP. Novinkou je

zajímavý, zatím ještě běžně nedostupný laserový projektor.





CRT



Zařízení založená na technologii CRT (Cathode Ray Tube) pracují na principu tří

jednotlivých obrazovek s velmi vysokou svítivostí, částečně podobných klasickým

černobílým obrazovkám televizorů s tím rozdílem, že každá pomocí barevného

filtru vytváří (promítá) jednu ze základních tří složek RGB (Red, Green, Blue).

Výsledný obraz je skládán z těchto jednotlivých obrazů přímo na projekčním

plátně, tím, že se složky překrývají, a tudíž sčítají do výsledného plně

barevného obrazu.



Mezi výhody CRT technologie patří spolehlivost, minimální poruchovost a také

vysoké rozlišení. Obraz je kvalitní i při využívaní různých režimů, a na rozdíl

od jiných technologií není degradován přepočítáváním do nativního rozlišení.

Nevýhodou je vysoká cena těchto produktů a nepříliš malé rozměry, zvláště s

ohledem na potřebu tří samostatných objektivů.



Zajímavostí CRT zařízení je i jeho možné využívání při 3D projekcích díky

vlastnostem, kterými disponuje, je totiž ideálním nástrojem pro vytváření velmi

reálných trojrozměrných podívaných. V synchronizovaném režimu s PC se využívají

3D brýle, se kterými se obraz z CRT projektoru stává skutečně plastickým.





LCD



Využití LCD (Liquid Crystal Display) displeje pro převod videosignálu do podoby

obrazu je nápad o něco mladší než technologie CRT a dnes je na trhu možné najít

nejvíce projektorů sázejících na tento princip zobrazení. Nejčastěji jsou LCD

displeje polysilikonové, jež vykazují dobré parametry. V základním provedení

existují LCD zařízení osazená jedním objektivem a jedním, dvěma nebo s třemi

LCD panely o úhlopříčce cca 0,7–0,9".



V případě tří displejů je princip poměrně snadný, světlo z projekční lampy je

rozděleno do tří svazků procházejících jednotlivými LCD prvky, na kterých je

zobrazován „černobílý“ obraz videosignálu. Vždy je však tvořen jednou ze

základních složek RGB. Tím je dána intenzita barev, pro jejich obarvení se

používá, ještě před průchodem světla LCD displejem, statických barevných

filtrů. Samozřejmě, že opět v patřičných složkách RGB. Tři barevné světelné

signály se míchají pomocí systému optických hranolů do výsledného plnobarevného

obrazu, který je posléze objektivem promítán na projekční plochu.



U dvou nebo dokonce jednopanelových systémů je situace poněkud složitější.

Pokud obsahuje projektor jeden LCD displej, musí se obraz v jednotlivých

složkách RGB generovat panelem postupně. Světlo je obarvováno pomocí rotačního

tříbarevného filtru točícího se v synchronizaci s displejem, na němž se velmi

rychle, postupně po sobě, promítá obraz v jednotlivých složkách RGB. Díky

nedokonalosti oka pak obraz vnímáme v plných barvách.



Zařízení s dvěma integrovanými LCD panely jsou obdobou právě zmíněného systému

a na trhu jsou málo častá. Světlo je modulováno do jiných složek než RGB a

výsledný obraz je pak o něco kvalitnější, než je tomu u jednodisplejových

produktů. Všeobecně platí, že projektory se třemi LCD prvky jsou kvalitativně

nejvýše. LCD projektory se vyznačují relativně příznivou pořizovací cenou i

kvalitou obrazu, ovšem pravdou je, že ve většině případů nedosahují takového

kontrastního poměru jako např. zařízení z rodiny DLP.





DLP



Poměrně mladá technologie nazvaná DLP (Digital Light Processing) využívá pro

tvorbu obrazu speciálního čipu osazeného obrovským množstvím mikrozrcátek, z

nichž každé se dokáže podle řídicího signálu natáčet do dvou možných poloh. Buď

je zrcátko v základní poloze a v tom případě odráží světelný paprsek, nebo je

vychýleno o cca 10 stupňů a světelný svazek je odkloněn bokem. Světelné

intenzity (jasu) se dosahuje velmi rychlým kmitáním zrcátek. Čím je klidová

doba delší, tím je jas silnější, a čím je prodleva kratší tím je bod (pixel)

tmavší. V trvalém vyrušení z klidové polohy je tedy bod černý a v trvalé

klidové poloze je zobrazovaný pixel nejjasnější. Projektory založené na

technologii DLP jsou kvůli využití zrcátek nazývány také systémy DMD (Digital

Micromirror Device), tedy digitální mikrozrcátková zařízení.



K dosažení barevného obrazu se pro jednočipové DLP projektory používá rotačního

filtru se složkami RGB, podobně jako u LCD technologie. V případě, že je

projekční zařízení osazeno třemi mikrozrcátkovými součástmi, jsou tyto filtry

statické a každý čip se stará o samostatnou barevnou složku (červenou, zelenou

a modrou).



Hybridní projektory využívající služeb dvou DLP čipů, fungují opět poněkud

odlišně. Zdrojové bílé světlo je rozloženo na základní dvě složky žlutou (R a

G) a purpurovou (R a B). Jeden DLP čip se pak stará o vytváření červené složky

a druhý střídavě pomocí rotačního filtru o složky zbývající (modrou a zelenou).

Tímto způsobem se dosahuje vyššího jasu a rovnoměrnějšího obrazu než u

jednodušších jednočipových DLP zařízení.



Z výše uvedeného přehledu dostupných technologií lze usoudit, že nejstabilnější

a nejkvalitnější obraz je generován prostřednictvím tříčipových DLP systémů,

ovšem ty zase patří k těm finančně nejnákladnějším řešením. Přesto však u všech

DLP systémů platí výhoda vyšší světelnosti a kontrastu, než je tomu u

projektorů spoléhajících na technologii LCD. Další výhodou jsou i miniaturní

rozměry, díky kterým je možné vyrábět projektory zase o něco menší, než tomu

bylo doposud. Toto je také zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč firma Texas

Instruments před pár lety přišla s návrhem DLP technologie.





Laserový projektor



Donedávna představovalo DLP nejmodernější projekční technologii, ale časy se

mění a světlo světa spatřily první výrobky založené na principu laseru. Zatím

se vám hned tak do rukou nedostanou, ale již existují a v budoucnu světem

docela jistě zahýbají.



Laserové mašinky fungují podobně jako klasické televizory, vykreslující obraz

najednou, pomocí jediného elektronového svazku mířícího na luminofor stínítka.

Laserový projektor vytváří obraz také jediným svazkem (laserem), který je

pomocí rotujícího mnohostranného zrcadlového hranolu a jednoho galvanicky

rozkmitaného zrcátka velmi rychle vychylován po celé dráze obrazu. Ten je

postupně celý vykreslen v tak krátkém časovém úseku, že díky setrvačnosti

lidského oka se zdá obraz kompletní. O intenzitu laserového paprsku se stará

akustickooptický měnič, který zabezpečuje odklonění části laseru podle

intenzity (jasu) udané videosignálem. Do strany vychýlená část laseru je

pohlcena a jen neodkloněný zbývající paprsek je promítán na plátno. Na tomto

principu je založen jednobarevný laserový projektor. Více barev je možné

dosáhnout použitím tří separátních laserových paprsků v základních barvách RGB.

Každý paprsek prochází svým akusticko-optickým měničem, po jehož průchodu je

zkorigován na příslušnou jasovou hodnotu. Pomocí zrcadel se sloučí jednotlivé

laserové svazky do jediného bodu neboli pixelu a ten je přiveden do vychylovací

aparatury zrcátek.



Výhody laserového projektoru jsou poměrně značné, jednak je to vysoký kontrast

a kvalita obrazu, ale laser přináší i docela jiné překvapivé vlastnosti.

Vzhledem k tomu, že se laserové světlo nerozptyluje, není potřeba obraz při

změně projekční vzdálenosti zaostřovat. Obraz je zkrátka zaostřen vždy. Z toho

také plyne možnost promítat na velmi nerovné povrchy, a to i tam, kde si jiné

technologie projektorů nepříjemně lámaly zoubky. Promítat na vlající vlajky,

prapory nebo obří vodopády či kopule výškových budov není nejmenší problém.

Vytvořit projekci obřích rozměrů, např. na velké domy s nerovnostmi, a to při

velmi dobrém zaostření obrazu není problém. Je bez pochyb, že laserová projekce

má před sebou velmi slibnou budoucnost. Sice jsou (zatím) laserové projektory

do jistých mezí limitovány, ale kdo ví, až třeba jednou uvidíte pěknou reklamu

smějící se na vás z mráčku plovoucího na nebi, pochopíte, že čas

science-fiction je realitou. A proč by to mělo skončit jen u mraků? Proč

nenasvítit rovnou Měsíc? Sám sice funguje jako přírodní projektor nebo

reflektor, chcete-li, ale jste si jisti, že to technika také jednou nezvládne?

1 0767/BAM o







Slovníček pojmů



CRT (Cathode Ray Tube) – označení pro obrazovku na bázi elektronového děla,

obrazovka je „baňka“, na jejímž konci je umístěno elektronové dělo. Svazek

elektronů dopadá na stínítko umístěné v přední části obrazovky. Po dopadu

elektronů na luminofor je emitováno nábojem světlo patřičné intenzity, podle

síly elektrického náboje. Paprsek je postupně vychylován elektromagnetickou

soustavou po celé ploše obrazovky, a tak vykreslí celý obraz. Protože se vše

děje ve velmi krátkých časech, zdá se, že je obraz na obrazovce stále, a ne, že

je generován v podstatě jen jediným rychle se pohybujícím bodem.



LCD (Liquid Crystal Display) – označení pro zobrazovací jednotku využívající

pro vytvoření obrazu tekutých krystalů. Klasické použití je např. v

kalkulačkách, digitálních hodinkách a ve speciální úpravě i v projektorech.



DLP (Digital Light Processing) – označení pro digitální způsob zpracování

světla. Technologii vyvinula společnost Texas Instruments přímo pro použití v

projektorech. Je založena na principu mikrozrcátek.



DMD (Digital Micromirror Device) – jiné označení pro technologii DLP, nebo také

přímé označení přímo čipů DLP, osazených mikrozrcátky.



D-Sub (VGA) – klasický analogový 15pinový standard pro přenos obrazu, většinou

z počítače. Proto je také označován často jako VGA, podle standardu videokarty.



DVI – relativně nové rozhraní pro přenos digitálního obrazu, začíná se

objevovat u LCD i některých CRT monitorů a nově také u projektorů. Některé

videokarty jsou také tímto rozhraním osazeny. Zatím existuje DVI specifikace ve

variantách: DVI-D, DVI-D a DVI-V.



Efekty – efektem se označuje v případě projektorů jakákoliv transformace či

operace s obrazem a dokonce i zvukem, kterou může uživatel v případě zájmu

využít pro vylepšení výsledku prezentace. Mezi efekty řadí výrobci např. i

překrytí videosignálu jednolitou plochou, vypnutí ozvučení, zastavení obrazu v

jednom snímku, obraz v obraze, převrácení obrazu, zvětšení a podobně.



HDTV (High Definition Television) – nejnovější norma přenosu obrazu, vyvinuta v

Japonsku. I když Japonsko stále používá i NTSC, pomalu se snaží přejít na tento

protokol podporující vysoké rozlišení obrazu, kvalitu barev a poměr obrazu 16 :

9.



Kompozitní video – nejběžnější, ale také méně kvalitní přenosový standard

videosignálu, než je např. S-Video. Výhodou je jeho široká rozšířenost dokáže

jej zpracovat téměř každý videosystém. Pro přenos obrazových informací je

využito pouze jednoho datového vodiče.



NTSC (National Television Society Comittee), – nejstarší norma ustanovená

americkými vědci v padesátých letech. I přesto, že je oproti PAL zastaralejší,

je stále dosti využívaná, např. v Americe a Austrálii.



PAL (Phase Alternating Line) – norma pro kódování obrazu, např. pro televizní

vysílání. Vyvinula ji německá firma Telefunken a v současnosti ji používá více

než šedesát zemí světa. Česká republika je od roku 1990 jednou z nich. Systém

vychází z dřívějšího NTSC a odstraňuje jeho nedostatky. Obraz je rozložen do 25

snímků za vteřinu, které jsou vysílány po půlsnímcích s frekvencí 50 Hz.



RGB – signál složkový formát pro přenos obrazu využívající tří datových vodičů.

Každý nese informaci o základní barvě R, G a B. U některých zařízení je z

důvodů synchronizace (např. u některých monitorů připojených přes konektory

BNC) použito více kabelů, až pět, kdy zbývající dva udávají informace o

vertikální a horizontální obnovovací frekvenci.



SECAM (Séquentiel Couleur á Mémoire) – přenosová norma obrazu francouzské

výroby, dříve používaná i v České republice. Dnes je nahrazována modernějšími

formáty.



S-Video – složkový standard pro přenos signálu, je kvalitnější než kompozitní

video. Využívá dvou vodičů, z nichž jeden nese informaci o jasu a druhý o

barevných složkách. S-Video je lepším analogovým standardem pro použití s

S-VHS, Hi8 a DV zařízeními.



Svítivost – světelný výkon projektoru, udáván je v ANSI lm. Vyjadřuje výslednou

světelnou sílu. Tento údaj je přesnější než zavádějící výkon projekční lampy ve

wattech. Různé technologie totiž mají každá jinou spotřebu světelného výkonu

neboli jiné ztráty při vytváření obrazu na plátně.



VGA, SVGA, XGA, SXGA, UXGA – zkratky označující jednotlivá ustálená rozlišení

používaná u počítačů. Označení se však používá nejčastěji ve spojitosti PC a

projektorů nebo LCD plochých panelů, někdy i u digitálních fotoaparátů.



Y/C – Jiné označení formátu S-Video, někdy se bere, že Y/C označuje přímo

formát a S-Video pouze kulatý konektor protokolu Y/C. Ve skutečnosti se jedná

se o tentýž formát složkového přenosu obrazu. Tedy S-Video a Y/C je totéž.



Zadní projekce – některé projektory dokáží stranově převrátit promítaný obraz a

tím je možné je použít pro zadní projekci. Obraz se promítá zezadu na plátno a

divák jej sleduje skrze projekční plochu.



Zoom – projektory dokáží promítat obraz v různých velikostech, na nastavení

optiky záleží, jak velké zvětšení bude. U přenosných zařízení bývá optický zoom

v maximu cca 1,3×, u větších produktů je zoom samozřejmě i vyšší. Digitální

zoom je však něco jiného, zde se jedná o efekt, kdy je výřez obrazu zvětšen

pouze digitálně, takže kvalita obrazu je v místě zvětšení nižší než při

optickém zoomu. Efekt se používá nejčastěji jako lupa pro upozornění na

zajímavý výřez obrazu.