Co znamená DV dnes

Již pěknou řádku let můžeme video zpracovávat na počítači

digitálně, ale vstupní videomateriál máme stále uložen analogově

na magnetických páskách. Firmy Sony, Panasonic, JVC a celá řada

dalších si řekly, že je na čase, aby analogový záznam ustoupil

digitálnímu, a tak daly hlavy dohromady a přišly s technologií

DV (Digitální Video).



O DV se poprvé hovořilo již v roce 1980. Postupem času se

jednotliví výrobci po dlouhých diskusích dohodli na přesné

specifikaci DV formátu, a to jak na způsobu ukládání (formátu)

dat na pásku, tak i na fyzických parametrech kazety. Poté

následovala léta vývoje čipů, které by dokázaly zpracovat to, na

čem se inženýři usnesli. První výsledky se dostavily počátkem

90. let, ovšem opravdový boom začal až v roce 1995, kdy bylo

rozhraní IEEE-1394, známé spíše pod názvem FireWire, přijato za

standard pro přenos digitálního videa a audia. Ve stejném roce

přišly firmy Sony a Panasonic každá s vlastní verzí rozšíření

původní definice spotřebního DV formátu, tak aby vyhovoval i pro

profesionální použití v televizním průmyslu. Se svou troškou do

mlýna přišlo též JVC a opět Sony s dalšími formáty.

Současný stav novodobých profi digitálních videoformátů tedy

zahrnuje Sony DVCAM, Sony Betacam SX, Panasonic DVCPRO,

Panasonic DVCPRO 50 a JVC Digital-S. Mimo tyto nové digitální

formáty je tu samozřejmě celá řada analogových, jako jsou VHS,

S-VHS, Video8, Hi8, Betacam SP a další. Postupně se podíváme na

každý z výše uvedených nových formátů, ale nejlepší bude začít

od píky, tedy u DV.



DV



Jaký byl vlastně důvod pro zavedení tohoto nového digitálního

formátu, když už tu jeden byl a byl velice kvalitní? Důvod byl

zcela prozaický – cena. Stávající formát (Digital Betacam) byl

v době jednání o vzniku nového velice drahou záležitostí a to

platí dodnes. Ačkoli cena Digital Betacamu výrazně klesla, tak

se stále drží mimo možnosti většiny potenciálních uživatelů

(rekordér stojí cca 1,5 mil. Kč). Jedná se o formát, který je

určen především pro studiové použití, kde je upřednostňována

kvalita před cenou. Všechny nové formáty nabízí kvalitu více

(DVCAM) či méně (DVCPRO 50) horší, než kterou disponuje Digital

Betacam.

Formátem nejjednodušším, ze kterého se všechny ostatní později

odvodily, je právě DV. Je to formát, na němž se shodly všechny

zainteresované společnosti vyrábějící videozařízení, a tudíž se

můžeme setkat s výrobky různých značek, které by měly být 100%

datově kompatibilní. V praxi to znamená, že pokud zaznamenáte

obraz na DV pásek kamkordérem Sony, tak jej bez problémů

přehrajete na rekordéru třeba od firmy Sharp. U všech ostatních

digitálních formátů jste závislí na jediném dodavateli.

Široká skupina výrobců znamená pro zákazníky nejen bohatší

nabídku výrobků, nýbrž i neustálý tlak na jejich zlevňování. V

současnosti se DV kamkordéry pohybují již v cenách okolo 35 000

Kč, což je částka snesitelná i pro zapáleného videoamatéra. DV

je určeno pro spotřební trh a mělo by postupně vytlačit současný

formát Video 8 a Hi8. Zajímavé je, že se s DV nepočítá jakožto s

nástupcem tradičních kazet VHS – zde by mělo nastoupit DVD.

Prozatím se neuvažuje ani o tom, že by se dávaly do prodeje

nahrané DV kazety, DV by mělo sloužit pouze jako pořizovací

formát. Kvalitou obrazu se DV řadí mezi Hi8 a Betacam SP (což je

standard pro příspěvky do TV vysílání).



Jak funguje DV?



Pokud bychom chtěli převést realitu, která se kolem nás neustále

míhá, do počítače, tak vezmeme-li v úvahu rozlišovací schopnost

našeho oka, jednalo by se o terabyty dat za sekundu. Avšak

jakýkoli videosystém, ať analogový nebo digitální, musí získané

informace převést do podoby, ve které je lze uložit na pásek.

Zde platí přímá úměra – se zhoršující se kvalitou obrazu klesá

množství dat a tím i cena jejich uložení (a následného

zpracování). DV formát se snaží najít vyvážený kompromis mezi

kvalitou obrazu, datovým tokem a cenovou dostupností. Podívejme

se podrobněji na proces digitalizace videa, tak jak se provádí

v zařízeních DV.



Obraz



Světlo pronikající objektivem kamery dopadá na CCD prvek, jenž

světlo navzorkuje a převede je na elektrické signály, které

popisují RGB signál. Celý obraz je navzorkován do matice o

rozměrech 525 × 500 bodů, přičemž každý bod nese informaci o R,

G a B složkách světla, které zasáhlo odpovídající CCD prvek.

Spotřební kamery disponují jediným CCD prvkem, který zpracovává

všechny složky, zatímco profesionální přístroje jsou vybaveny

skleněným hranolem, který rozloží dopadající světlo na R,G a B

složky a takto upravené paprsky směruje na odpovídající CCD

prvky (zde existuje zvláštní CCD prvek pro každou složku). Při

použití 3 CCD prvků se samozřejmě dosahuje znatelně vyšší

kvality obrazu. V tomto okamžiku odpovídá datový tok přibližně

31 MB/s.

Dále jsou jednotlivé hodnoty R, G a B převedeny do barevného

prostoru kamery YUV. Y představuje složku jasovou, U a V jsou

barvonosné složky. Jasová (Y) složka je vzorkována čtyřikrát, U

a V jsou vzorkovány pouze dvakrát. Odtud pochází známé označení

videosignálu YUV 4:2:2. Na rozdíl od klasického videa DV vytváří

složkový (komponentní) videosignál. (Video8 a VHS používají

pouze kompozitní signál, Hi8 a SVHS pracují s Y a C). Jasová

složka se vzorkuje více proto, že je dokázáno, že lidské oko je

daleko citlivější na změnu jasu než na změnu barevného odstínu.

Prakticky všechny typy ztrátové komprese obrazu jsou založeny na

znalosti funkce našeho oka. A tak aniž by uživatel zaznamenal

jakoukoli viditelnou změnu v obraze, je datový tok převodem z

RGB do YUV 4:2:2 snížen o třetinu – z původních 31 MB/s na 20,5

MB/s.

Až do této fáze se všechny videoformáty chovají takřka totožně,

ovšem následující informace již budou přesně odpovídat pouze

formátu DV. Při dalším zpracování obrazových informací

přicházejí na řadu zákaznické DV čipy, které zredukují signál na

YUV 4:1:1 pro NTSC nebo 4:2:0 pro PAL. Každý obrazový bod si tak

zachovává pouze svou jasovou složku, zatímco informace o barvě

musejí sdílet čtyři sousedící body dohromady. Převodem z YUV

4:2:2 na YUV 4:1:1 je pochopitelně opět snížen datový tok,

tentokrát na 15,5 MB/s. Ačkoli je výsledný formát 4:1:1 poměrně

vyhovující pro záběry přírody a okolního světa vůbec, nehodí se

již pro další zpracování v rámci náročnějších trikových kompozic

(např. natáčení na modré pozadí, které se při kompozici

vyklíčuje a je nahrazeno jiným záběrem) a pro počítačové

animace. Silně zredukovaná barevná informace ztěžuje přesné

určování hran objektů, což je pro tyto kompozice naprostá

nezbytnost.

Poslední komprese zanechala datový tok na 15,5 MB/s, což je

stále ještě příliš mnoho, a tak se dostává ke slovu DV kompresní

algoritmus, jenž je integrován do DV čipů a který dokáže vstupní

data zkomprimovat ještě na pětinu. DV používá intraframe

kompresi (komprese v rámci jednoho snímku bez návaznosti na

snímky okolní), jež je podobná M-JPEG kompresi, která je běžná u

většiny karet pro digitalizaci a zpracování analogového videa

(např. Fast, Targa).

Ačkoli komprese každého snímku zvlášť nedovoluje videodata

zkomprimovat tak jako intraframe komprese (tzn. s ohledem na

několik snímků za sebou, jako např. MPEG), umožňuje však na

druhou stranu přesný střih bez vedlejších účinků, což je

vzhledem k předpokládanému dalšímu zpracování videa žádoucí

(nezapomínejme, že DV slouží na rozdíl od MPEGu především jako

pořizovací formát). DV nicméně vůči sobě porovnává jednotlivé

půlsnímky, a v případě, že jsou si velmi podobné (např. detail

na hovořící postavu – tzv. „mluvící hlava“), tak jsou oba

půlsnímky komprimovány současně, v opačném případě (např. záběr

listnatého stromu, jehož listy se třepotají ve větru) se

půlsnímky komprimují odděleně. Během komprese se dále využívá

celé řady kvantizačních tabulek (Q-table).

Celý obraz je rozdělen do bloků 8 X 8 bodů, které jsou dále

seskupeny do skupin po čtyřech blocích. Každá taková skupina

bloků je samostatně analyzována a je jí přiřazena nejvhodnější

kvantizační tabulka. Ve výsledku to znamená, že některé části

obrazu jsou komprimovány více než jiné. To je velký rozdíl

oproti M-JPEG kompresi, kde je přiřazena jedna kvantizační

tabulka celému snímku. DV je natolik inteligentní, že dokáže

prostor získaný vyšší kompresí částí obrazu s málo detaily

použít pro snížení komprese v částech obrazu, kde je buď detailů

více, nebo kde dochází k velkým pohybovým změnám.

Možná se divíte, proč DV jednoduše neuloží na pásku méně

informací, ve finále by se tak na pásku vešlo více minut záznamu

– toto není možné kvůli způsobu, jakým jsou data na pásku

ukládána a požadavku na stejnorodý datový tok. Po skončení DV

komprese je dosaženo toku 3,1 MB/s, což je hodnota, která se

vývojářům DV formátu zdála jako ideální při vyvažování technické

náročnosti, kvality obrazu a výsledné ceny.

Dosud jsme se věnovali pouze kompresi videa, ovšem na pásek se

během záznamu ukládá kromě videa ještě celá řada dalších

informací, a sice audio, ITI a Subcode.



Zvuk



Ve specifikaci DV formátu se můžeme setkat hned se třemi

možnostmi nahrávání audia. Zvuk se obecně na DV pásek nahrává v

nekomprimované podobě, jednotlivé možnosti se liší počtem

audiokanálů a vzorkovací frekvencí.

První způsob nabízí 1 stereokanál při vzorkování 16-bit 44,1kHz,

což odpovídá kvalitě CD. Druhou možností je 1 stereokanál při

vzorkování 16-bit 48 kHz, což je ekvivalent zvuku na DAT

páskách. Poslední varianta zvyšuje počet stereokanálů na 2,

ovšem za cenu snížení kvality na 12-bit 32 kHz. Tato variabilita

ve způsobech nahrávání bohužel přináší v praxi jistá úskalí, na

něž je třeba upozornit. Jedná se především o kompatibilitu

jednotlivých nástrojů používaných pro záznam a následné

zpracování materiálu. Velmi snadno se vám může stát, že kamera

umožňuje pouze jeden z výše uvedených formátů (žel nejčastější

je 12-bit 32kHz), který však není podporován právě vaším

střihovým softwarem. V takovém případě je nutno zvuk

převzorkovat do formátu střihového softwaru, což s sebou ovšem

nese určité snížení kvality a zanesení nepřesností do

synchronizace audia s videem.

Se synchronizací je v DV vůbec trošku problém. Dle specifikace

DV formátu není audio přímo svázáno s videem (zvuková data

nejsou přesně nasazena na začátek příslušného snímku), takže

nelze počítat s tím, že bude video a audio 100% synchronní

(zejména při střihu). V praxi není situace tak vážná, ale pro

profesionální práci je vzhledem k tomuto faktu DV formát jen

stěží použitelný. Problém přesné synchronizace audia s videem

řeší až formáty, které byly od DV odvozeny (DVCAM, DVCPRO).



A další



Další informace, které se na pásku zaznamenávají, jsou ITI

(Insert and Track Information) a Subcode obsahující důležité

informace, jež jsou nutné pro přesné přetáčení pásky a nastavení

záznamových a čtecích hlav videa. Mezi nejdůležitější patří

Timecode, což je časový údaj, který přesně sděluje, v které

části pásky se hlava právě nachází. V části Subcode je dostatek

prostoru pro přenos dodatečných informací o záznamu, přičemž

přesný obsah není definován a záleží na výrobci záznamového

zařízení. Mezi takové informace může patřit i teletext, titulky,

obsah pásky či vícejazyčné texty k hudebním záznamům typu

Karaoke.



Závěr



Jak vidíte, budoucnost je digitální. Ovšem zatím není zdaleka

jasné, jakou cestou se bude přesně ubírat. Jednotlivé digitální

formáty mezi sebou neustále bojují, a ani jeden se zatím nehodlá

vzdát svého místa na televizním slunci. Každý týden přinášejí

agentury zprávy o tom, že ta a ta TV stanice se rozhodla pro ten

a ten digitální formát a vedly ji k tomu ty a ty důvody. Žádný

formát se zatím nestal jasným favoritem, a na vykrystalizování

stávající nepřehledné situace si zřejmě budeme muset ještě

chvíli počkat. Je pravděpodobné, že se časem ujmou jen dva,

maximálně tři z výše uvedených formátů, kdy každý bude navíc

svými vlastnostmi předurčen pro konkrétní použití.

Důležitým faktorem, který jsem při popisu formátů záměrně

neuvedl, je hmotnost a objem videovybavení. Každý kameraman vám

potvrdí, že je rozdíl mezi tím, když nosíte na rameně 8kg nebo

12kg kameru. Hmotnost a objem kamery se projeví především při

práci v terénu při pořizování reportáží. Vzhledem k neustálému

vývoji a inovacím výrobků ze strany výrobců by bylo velmi

nepřesné uvést, že hmotnost kamery pro určitý páskový formát

činí např. 12 kg, jelikož v době vydání článku už může být

situace úplně jiná. Navíc existuje od každého formátu celá řada

výrobků, které se liší nejen svými technickými schopnostmi, ale

pochopitelně i fyzickými vlastnostmi jako je hmotnost nebo

velikost – totéž platí i pro cenu vybavení.

Za samostatnou úvahu též stojí porovnání mechanického provedení

kazet a pásků pro jednotlivé formáty, které má vliv na odolnost

pásku a následně i na kvalitu záznamu. Tyto a další podobné

otázky již však překračují rámec tohoto článku, ale v případě

vašeho zájmu (dotazy směřujte na pcworld@idg.cz ) se jim můžeme

věnovat v některém z příštích čísel.







FireWire



Jen málokdo ví, že s FireWire rozhraním přišla původně firma

Apple, která na něj dodnes vlastní registrovanou obchodní

známku. FireWire je vlastně vysokorychlostní sériové rozhraní,

které své uplatnění našlo, ale až později, a to v rámci

komunikačního systému známého jako IEEE 1394. Podívejme se na

tento systém trochu podrobněji. Jedná se o obousměrný sériový

komunikační systém s propustností až 100 Mb/s. Velkou výhodou

pro použití v oblasti digitálního videa je možnost posílat po

jediném kabelu zároveň audio, video a dodatečné informace (např.

lze bez jakéhokoli dalšího propojení ovládat kamkordér přímo z

počítače = přenášet instrukce pro přetáčení, přehrávání a

zastavení pásky).

Na PC je prozatím FireWire rozhraní doménou samostatných PCI

karet, stejně jako tomu bylo v kamenných dobách PC XT/AT s ISA

kartami obsahujícími sériové a paralelní porty. Během příštího

roku se ovšem budeme stále častěji setkávat s FireWire rozhraním

integrovaným přímo na motherboardu, až se tam nakonec uhnízdí

natrvalo a budeme jej vnímat se stejnou samozřejmostí jako v

dnešní době paralelní nebo sériové rozhraní.

Intraframe komprese

Komprimuje každý snímek samostatně, bez ohledu na to, zda se

skutečně něco oproti předchozímu změnilo. Je proto vhodná pro

střih – dá se s ní stříhat s přesností na 1 snímek bez

jakýchkoli vedlejších účinků na datový tok a kvalitu obrazu.

Interframe komprese

Tato komprese bere do úvahy předchozí i následující snímky a

ukládá pouze ty části obrazu, které se nějakým způsobem změnily.

Přináší tedy výhodnější poměr kvality obrazu vůči dosaženému

datovému toku, ale je zároveň méně vhodná pro střih než

intraframe komprese.

CCD prvek

Charged-coupled device – světlocitlivý prvek skládající se

z tisíců bodů, jenž světlo navzorkuje a převede na elektrické

signály, které je dále možné zpracovávat elektronickou cestou.

Počet bodů na CCD udává reálné rozlišení kamery.

RGB

Definici barevného bodu je možné provést několika způsoby. CCD

snímači je vlastní rozklad do RGB – red-green-blue, neboli na

červenou, zelenou a modrou složku. Stejnou cestou (z RGB) tvoří

barevný obraz i televizní obrazovka – můžete se hodně z blízka

podívat a uvidíte.

YUV

Jiný způsob definice barevného bodu – složkou jasovou (Y) a

barvonosnými (U a V). Tento formát je výhodnější pro další

zpracování, mimo jiné i proto, že barevné informace stačí

přenášet v menší kvalitě. A už se dostáváme k dalšímu obvyklému

pojmu: YUV 4:2:2 – ten znamená, že jasová (Y) složka je

vzorkována čtyřikrát, U a V jsou vzorkovány pouze dvakrát.

NTSC

Americká norma pro způsob přenosu obrazu a zvuku, má jiné

rozlišení, obrazovou frekvenci a kódování barev než PAL.

PAL

Převážně v Evropě používaná norma pro přenos obrazu.

M-JPEG

Motion-JPEG je upravená verze obrazové komprese JPEG pro

komprimaci videa. Používá se jak u DV, tak u většiny karet pro

střih klasického videa na počítači. Každý snímek se v ní

komprimuje samostatně (intraframe).

MPEG-2

Komprese používaná u DVD a digitálního satelitního vysílání,

dosahuje vysokého kompresního poměru při dostatečné kvalitě

obrazu. Komprimuje vždy několik obrázků dohromady a ukládá pouze

změny (interframe).





Rozšíření DV – profesionální for máty



Reakcí na nedostatky DV formátu byl příchod dalších digitálních

formátů. Mezi nejdůležitější patří DVCAM od Sony a DVCPRO od

Panasonicu. Oba přední výrobci profesionální video techniky si

byli vědomi omezení DV formátu, která znemožňovala jeho masové

nasazení v profesionální oblasti, kde do té doby kraloval

Betacam SP, a sice ve zpravodajství. Vzhledem k tomu, že

základní myšlenka DV formátu byla výborná, tak stačilo přijít

jen s několika rozšířeními a výsledek byl na světě.



DVCAM



Oproti standardnímu DV formátu byla zvětšena šířka stopy z 10

mikronů (jedna miliontina metru) na 15 mikronů, což mělo za

následek i zvýšení rychlosti posuvu pásku z 18,81 mm/s na 28,22

mm/s. Typ pásky zůstává shodný s DV, tj. ME (Metal Evaporated).

Jediná standardní DVCAM kazeta (rozměry 125 X 78 X 16,6 mm)

dokáže pojmout až 184 minut videozáznamu. V kamkordérech se z

důvodu snížení hmotnosti přístroje využívají výhradně MiniDV

kazety (rozměry 56 X 49 X 12,2mm), na něž se vejde maximálně 40

minut videa. Každá kazeta je vybavena pamětí o kapacitě 16 KB, v

níže se uchovávají informace o jednotlivých záběrech (začátek

záběru, konec záběru, náhled 1. snímku záběru), které lze s

výhodou použít při následné editaci.

Vyšší modely kamkordérů a rekordérů dokáží přenášet data

čtyřnásobnou rychlostí, čímž se výrazně zkrátí doba potřebná pro

natažení zdrojového materiálu na disky nelineárního střihového

pracoviště. Mimo konektoru FireWire se objevuje i proprietární

verze rozhraní SDI (Serial Digital Interface), nazvaná SDDI

(Serial Digital Data Interface). Právě SDDI umožňuje přenášet

data čtyřikrát rychleji. Samozřejmostí je kompatibilita s DV

formátem, takže je možné čít i zapisovat na DV kazety. Na rozdíl

od DV již DVCAM netrpí nesynchronním audiem.



DVCPRO



Rozšíření tohoto formátu oproti DV se typově víceméně shodují s

DVCAM. Šířka stopy je 18 mikronů, což zvyšuje rychlost posuvu

pásky na 33,82 mm/s, změnil se však typ pásky na MP (Metal

Particle), která je oproti ME trvanlivější a odolnější. Právě

odolnost pásky vůči vnějším vlivům je při častém používání

důležitým faktorem v oblasti zpravodajství, kam DVCAM i DVCPRO

směřují. Maximální délka záznamu na jednu standardní DVCPRO

kazetu činí 123 minut (což je o více jak hodinu méně než

konkurenční DVCAM) a 63 minut na mini DV kazetu. Kamkordéry

mohou používat oba typy kazet.

MP pásky disponují kromě příčných stop i stopami podélnými, do

nichž DVCPRO ukládá řadu informací. Za prvé je to CUE track, což

je vlastně další audiostopa, která slouží pro odposlech audia

během přetáčení pásky (to je velmi důležité při hledání místa

střihu). Druhou podélnou stopou je CTL track, která obsahuje

dodatečné informace pro rychlé a přesné přetáčení a vyhledávání

na pásce. DVCPRO rekordéry dokáží přehrávat DV i DVCAM kazety.

Stejně jako DVCAM disponuje i DVCPRO svou variantou SDI pro

přenos dat čtyřnásobnou rychlostí. Tentokrát se rozhraní nazývá

CSDI (Compressed Serial Digital Interface). Opět jako u DVCAM je

odstraněn problém DV s nesynchronním zvukem.



DVCPRO 50



Ačkoli přineslo DVCPRO řadu vylepšení oproti DV standardu, tak

přeci jen stejně jako DVCAM nedostačovalo pro nasazení, kde jsou

skutečně výjimečné nároky na kvalitu zdrojových záběrů, např.

náročné kompozice a speciální efekty. V této oblasti stále

kraloval Digital Betacam. A tak se u Panasonicu rozhodli pro

upgrade svého dosavadního digitálního formátu a zvolili k tomu

cestu nejmenšího odporu: zdvojnásobili rychlost posuvu pásky,

čímž zdvojnásobili datový tok při použití běžné DVCPRO pásky

(dvojnásobná rychlost s sebou nese pochopitelně daň v podobě

poloviční délky záznamu při stejném typu kazety). Tyto změny

měly samozřejmě pozitivní vliv na kvalitu záznamu: komprese

videa je již pouze 3,3:1 při vzorkování obrazu 4:2:2 oproti

kompresi 5:1 a vzorkování 4:1:1 (popř. 4:2:0) u DV, DVCAM a

DVCPRO. Změny se pochopitelně dotkly i zvuku, DVCPRO 50 již

disponuje dvěma 16bit 48kHz stereokanály.

Ovšem ani po tomto drastickém zvýšení kvality se stále DVCPRO 50

nemůže vyrovnat Digital Betacamu, ten totiž disponuje zatím

nepřekonanou kvalitou obrazu s kompresí pouze 1,77:1,

vzorkováním 4:2:2 – a pozor! – 10bitovými barvami (oproti 8bit

barvám u všech ostatních formátů). Uvedených 8 (10) bitů se

samozřejmě vztahuje na každou složku zvlášť, a nikoli na všechny

dohromady.



Digital-S – proprietární formát JVC, který nabízí téměř shodné

charakteristiky záznamu jako předešlé DVCPRO 50. Komprese 3,3:1

při vzorkování 4:2:2, dva 16bit 48kHz stereokanály, dvě lineární

analogové audiostopy a jedna lineární kontrolní stopa. Změna

nastává u typu použité pásky, ten má šířku celých 1/2" na rozdíl

od 1/4" DVCPRO (50). Pásek je uložen v kazetě ne nepodobné VHS,

a některé Digital-S dokonce dokáží přehrávat S-VHS kazety.

Maximální délka záznamu na jednu kazetu činí 104 minut, což je

plný dvojnásobek ve srovnání s DVCPRO 50.



Betacam SX – tento formát se poněkud vymyká z předchozí řady

formátů, a to zejména díky použitému typu komprese. Betacam SX

totiž není jen dalším derivátem DV, nýbrž přichází s vlastním

kompresním algoritmem, jenž je založen na technologii MPEG-2 –

jedná se o interframe kompresi, která bere do úvahy předchozí i

následující snímky. Betacam SX se nesnaží být přímou konkurencí

pro DVCAM či DVCPRO (ze strany Sony by to znamenalo

vnitrofiremní konkurenci). S nasazením Betacamu SX se počítá

zejména pro satelitní vysílání (které probíhá ve formátu

MPEG-2).

Betacam SX má totiž mezi digitálními formáty jednu vlastnost,

jež po určitou dobu přechodu od analogového záznamu k

digitálnímu může pro potenciální investory do této technologie

znamenat mnoho. Onou unikátní vlastností je kompatibilita s

formátem Betacam SP – znamená to, že dosavadní studia, která

jsou vybavena převážně Betacam SP technikou, nemusí provést

změnu technologie naráz, ale mohou je používat společně.

Z technických parametrů Betacamu SX stojí mimo použité komprese

za zmínku i velikost datového toku, která činí pouhých 18 MB/s,

data se zaznamenávají na 1/2" pásku (oproti 1/4" páskám u

většiny předchozích formátů), komprese 10:1 při vzorkování

4:2:2. Na jednu kazetu se vejde maximálně 60 minut záznamu, což

je dvojnásobná délka v porovnání s dosavadním standardem Betacam

SP. Sony o svém formátu tvrdí, že díky interframe kompresi

dosahuje nízkého datového toku, a netrpí přitom kvalita obrazu.