Digitální přístroje - hračky nebo budoucnost fotografování?

Digitální fotoaparáty jsou na světě déle, než si myslíme. Již první videokamery
před více než dvaceti lety využívaly snímací prvek CCD, a od něj byl k prvním

pokusům využít stejné technologie i u klasických fotoaparátů jen krok. Většího

uplatnění se však digitální aparáty dočkaly až v druhé polovině devadesátých

let; tak dlouho totiž trvalo, než se podařilo spolehlivě převést naměřenou

informaci do řeči srozumitelné počítačům.

Ještě před nedávnou dobou většina článků o digitálním fotografování začínala i

končila úvahou, že digitální éra ve fotografii ještě nenastala, protože

dosavadní přístroje jsou drahé, jejich ovládání je složité a výsledná

fotografie je podřadné kvality. Všechna tato tvrzení jsou dnes stále ještě

pravdivá, výrobci digitálních přístrojů však vykročili stejnou cestou jako

jejich tradiční konkurenti, výrobci klasických fotopřístrojů. Ti totiž už dávno

pochopili, že vedle profesionálů, vyžadujících špičkové přístroje v podstatě za

libovolnou cenu, je zde též řada fajnšmekrů, dychtících po kvalitním přístroji

produkujícím skvělé výsledky, ale především masa naprostých amatérů,

spokojených s krabičkou z pestrobarevného plastiku či papíru se schopností

zachytit pro ostatní příbuzné narozeniny tety Máni. Klasické přístroje proto

existují ve třech základních kategoriích profesionální, často velkoformátové

přístroje, kvalitní fotoaparáty pro náročné amatéry, a levné, často dokonce

jednorázové aparáty.

V posledním roce se i trh digitálních přístrojů rozdělil na podobné tři okruhy.

Existují profesionální digitální aparáty, produkující obrázky srovnatelné se

špičkovou klasickou fotografií. Cena těchto přístrojů připomíná roční rozpočet

chudších rozvojových zemí. Další sada přístrojů se cenově pohybuje někde kolem

700 dolarů, a vybavením, kvalitou fotografií a v posledních měsících i tvarem a

vzhledem se stále více podobají klasickým fotoaparátům. A na spodní straně

kvalitativní škály jsou levné a jednoduché digitální aparáty, schopné jednoduše

za slušných světelných podmínek více či méně věrně zachytit svět před

objektivem.

Samozřejmě jako vždy platí to, že není všechno zlato, co se třpytí. Výrobci

digitálních přístrojů do nás do zblbnutí tlučou informaci o tom, kolik

ušetříme, když už nikdy nebudeme muset kupovat film. Maličkost, totiž informaci

o tom, že jeden arch opravdu kvalitního papíru, nutného pro vytištění

fotografie v kvalitě alespoň částečně srovnatelné s klasickou fotografií, stojí

zhruba 1 dolar, si takticky nechávají sami pro sebe. O tom, že potřebujete

ještě velice kvalitní barevnou tiskárnu, a nějaký drahý software k tomu, ani

nemluvě.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete a začnete si v krámě vybírat digitální přístroj,

budete bombardováni technickým žargonem, popisujícím specifikace jednotlivých

přístrojů. Tohoto nešvaru se již prodavači klasických přístrojů dávno zbavili,

částečně také proto, že fotoaparáty určité třídy jsou svými schopnostmi téměř

identické, takže při nákupu rozhoduje spíše cena, věrnost značce nebo reklamní

kampaň. U digitálních aparátů je však kladen důraz především na technickou

specifikaci, takže pro úplného laika může být nákup v solidně vybaveném obchodě

docela traumatickou záležitostí.

Co v takovém případě musíme vědět? Rozlišení bývá udáváno v pixelech,

jednoduché přístroje většinou pracují s rozlišením 640 × 480, kvalitnější 1 024

x 768, což dohromady dává zhruba dvojnásobek (800 000); ty nejkvalitnější

(např. Leica Digilux, momentálně nabízená pod názvem Fuji MX2700) potom přes 2

miliony. Neméně důležitá je informace o paměti přístroje. Nejlevnější aparáty

mají pouze vnitřní paměť, což v praxi znamená, že můžeme uložit pouze tolik

fotografií, kolik se do paměti aparátu vejde, a to většinou není mnoho. Potom

nám nezbývá než přenést fotografie do paměti počítače, což na dovolené není

vždy nejpohodlnější, neboť ne každý cestuje s počítačem. Kvalitnější přístroje

jsou schopné přijímat paměťové karty o nejrůznější kapacitě. V podstatě je to

totéž, jako když do klasického fotoaparátu dáváme nový film, až na to, že tyto

karty můžeme po použití vymazat a použít znovu.

Důležitý je také způsob přenosu souboru mezi fotoaparátem a počítačem. K

počítači můžeme dokoupit hardware akceptující paměťové karty (většina novějších

laptopů již má minimálně jeden slot pro tyto karty vestavěn). Čestnou výjimku

představují přístroje firmy Sony typu Mavica, které mají vestavěn drive pro

klasické diskety. Diskety mají sice omezenou kapacitu, ale jsou velice levné a

prakticky každé PC (mimo Maců) je ochotně přijme. Přenos po kabelu už není tak

praktický. Máte-li počítač vybaven USB portem, vyplatí se sáhnout po přístroji,

vybaveném systémem USB.

Stále více lidí si s sebou na dovolenou bere dva přístroje, klasický fotoaparát

na co možná nejkvalitnější fotografie, a digitální přístroj na výrobu

dokumentárních momentek. Možnost prakticky okamžitého přenosu fotografie z

hotelového pokoje pomocí počítače přímo na vlastní webovou stránku, nebo

elektronickou poštou známým ještě během dovolené, je pro řadu z nás možností k

nezaplacení. Uznávám, zní to poněkud ultramoderně, ale jakmile tomu jednou

přijdete na chuť, zjistíte, že je to ve skutečnosti velice jednoduché a vlastně

i zábavné.

Je pochopitelné, že s narůstajícím zájmem veřejnosti o digitální aparáty prudce

stoupá kvalita vybavení, a s tím ruku v ruce klesá cena jednotlivých přístrojů.

Ještě poměrně nedávno představovaly ty o rozlišovací schopnosti kolem 1 miliónů

pixelů pěknou díru do rozpočtu, cena se většinou pohybovala někde v blízkosti

tisíce dolarů. Za tuto cenu však zákazník dostal do ruky přístroj chlubící se

nejen kvalitní rozlišovací schopností, ale i vybavený celou řadou užitečných

vlastností, jako manuálním nebo programovaným ovládáním, zvukovým ohlášením

provozu a výměnnými objektivy. V každém případě se jedná o kvalitní přístroje,

pro řadu, ne-li většinu použití, jsou však tyto aparáty až příliš dobré,

zejména vzhledem k nezanedbatelné ceně.

Zcela jiným směrem však kráčí přístroje o stejné rozlišovací schopnosti, které

se objevily na trhu minulý týden. Prvním překvapením je jejich tvar, jsou

hranatější, větší a díky menšímu množství funkcí i jednodušeji ovladatelné.

Největším překvapením je však jejich cena, pohybující se v rozmezí 300–500

dolarů. Zatímco Kodak DC200 Plus, Toshiba PDR-M1 a Yashica Samurai 1300 DG jsou

pravé aparáty s plným rozlišením, Polaroid PhotoMax PDC700 si k maximální

hodnotě pomůže počítačovým vylepšením získaného obrázku. Jinak jsou si všechny

čtyři přístroje velice podobné, takže na první pohled máte dojem, že pocházejí

z jedné dílny. I jednotlivé funkce jsou téměř identické.

Pokud opravdu toužíte po dokonalé kvalitě, stále ještě musíte zůstat u filmu. I

ty digitální přístroje, za které zaplatíte přes 1 000 dolarů, mají stále ještě

mnohem menší rozlišovací schopnost nežli film. Otázkou je, pro koho je to

důležité. Odborník spolehlivě rozezná mezi kvalitní fotografií a lesklým tiskem

pocházejícím z digitálního přístroje, ale dá mu to stále větší práci.

Na rozdíl od původních, velmi jednoduchých digitálních aparátů s nevalnou

rozlišovací schopností, které svou kvalitou velmi rychle zastaraly a dnes

slouží jen dětem, těm nejméně náročným fotografům nebo jako levná ukázka, jaký

potenciál by svět digitální fotografie mohl mít, tyto přístroje s kvalitou 1

024 × 768 mají všechny předpoklady k tomu, aby se na delší dobu staly určitou

laťkou, ke které budou ostatní přístroje přirovnávány. A jelikož jejich cena je

v poměru k solidní kvalitě velice příznivá, nemusí se bát ani konkurence

dnešního 2megapixelového aparátu, či dokonce 4megapixelového aparátu, který

výrobci slibují pro rok 2000.

Díky obrovskému pokroku na poli digitální fotografie je její budoucnost celkem

jasná. Stále více se bude blížit úrovni klasické fotografie, a dodatečné

vybavení aparátů různými objektivy, filtry atd. bude klasické fotografování

stále více připomínat. Spolu s rostoucí kvalitou a klesající cenou aparátů se

dočkáme stejného vývoje i na poli kvalitních tiskáren. Předpokládá se, že u

přístrojů stejné cenové třídy se kvalita digitální fotografie přiblíží zhruba

do tří až pěti let kvalitě snímku zachyceného na kinofilm. Stále většího

významu se digitální záznam dočká i v praktickém či profesionálním použití,

neboť počet novin a časopisů, které pracují s počítači a digitálním záznamem

neustále roste, takže brzy bude běžné nabídnout do novin digitální fotografii

na disketě místo lesklého pozitivu v obálce.

Budoucnost přinese další sblížení videokamery a fotoaparátu, které je patrné už

dnes špičkové kamery mají fotografický režim, zatímco některé aparáty jsou

schopné zachytit několikavteřinový videozáznam i s doprovodným zvukem. S

narůstajícím rozšířením Internetu, zejména ve chvíli, kdy se Internet zbaví

svěrací kazajky telefonních linek, omezujících rychlost přenosu informací, bude

obraz plně rovnoprávným partnerem napsaného slova



9 0458/JL



Klady a zápory digitální fotografie

Klady Zápory

Nečekáme na vyvolání Cena

Snadné ukládání na počítačových médiích Závislost na bateriích

Odpadne kupování filmů Složité ovládání

Ideální pro použití na Internetu Omezená kapacita záznamu

Neomezené kopírování Špatná kvalita při nevhodném světle

Stálý vývoj přístrojů Rychlé zastarávání přístrojů

Rychlost použití obrázku Závislost na PC

Pohodlné sekundární zpracování obrazu Nutnost nákupu barevné tiskárny