DTP: Publikování pro pokročilejší

„Mám tady na disketě inzerát, včera už to mělo být v tiskárně, a potřeboval

bych udělat filmy můžu si na to počkat?“ Tak tohle pracovníci DTP-studií velmi

dobře znají. Následovat může cokoli. V ideálním případě odchází spokojený

zákazník se svým inzerátem na filmech během půlhodiny. V horším případě

startuje závod s časem: chybějí fonty, je špatně udělaný postskript, v

PC-prostředí nelze načíst macovskou disketu, nejdůležitější soubor schází,

anebo nelze z disku přečíst atp. Zde dost zachrání rychlé nohy mezi

zákazníkovým pracovištěm a studiem; vyčerpaný zákazník nakonec své filmy

dostane, ale je to opravdu za pět minut dvanáct a nervová soustava si užila

své. Nejhorší varianta však nastává, když se ukáže, že je zákazníkovi nutno

teprve teď a tady vysvětlovat úplné základy: co je tiskový bod, proč je

rozlišení obrázku 72 dpi pro kvalitní předtiskový podklad nízké („a co je to to

dé-pé-í?“), proč by ho asi z tiskárny vyhodili s RGB-pláty, jak má vypadat film

pro sítotisk, že výtisk z bublinkové barevné tiskárny není pro dodržení

barevnosti směrodatný atd. atd. Tady je pak každý termín krátký.

V dnešním Tématu týdne si povíme co nejvíce o tom, jak bezproblémově připravit

tiskový podklad. Taková práce zahrnuje ideu (co a proč), způsob a praktickou

realizaci ztvárnění (jak a na čem), zfinalizování vlastní práce (kontrola a

transport), hladkou kooperaci (s profesionálním DTP-studiem a komerční

tiskárnou) až po odevzdání práce zákazníkovi. Pro peníze si pak už může každý

dojít sám.

Nechat něco vytisknout není zdánlivě žádný problém. Denně vychází tolik novin,

časopisů, ze schránek vybíráme množství nejrůznějších letáků, dostáváme

vizitky, svatební oznámení, jídelní lístek v lepší restauraci, lístek na

tramvaj, do kina, papírový obal cédéčka, videokazety, obal sušenek to vše jsou

tiskoviny nás obklopující, které někdo (s různou dávkou talentu) připravuje,

vyrábí, tiskne, rozšiřuje. Řada lidí má přístup k počítači s textovým editorem

a tiskárnou, jsme tak trochu všichni sami sobě tiskaři. Připadá nám, že „na

tom“ přece nic není, vždyť to nemůže být žádná věda pro medvěda.

Nechceme nikoho zastrašovat, ale připravit dobrý předtiskový podklad, to není

záležitost, do níž se může pustit úplně ledaskdo. Možná není vždy nutné znát

dopodrobna veškerou teorii, ale ani rutinérským praktikem se nelze stát přes

noc. Zkušenosti se platí draho: prošvihnuté termíny, pokažené filmy, probdělé

noci při opravách, nesváry se zákazníkem (natož jeho ztráta) nic, po čem by

rozumný člověk toužil.

Tak tedy, jak se v branži pohybovat „bez ztráty kytičky?“



Čemu říkáme předtisková příprava?

V zásadě všem činnostem, předcházejícím spuštění tiskového stroje, z něhož

začínají vypadávat první potištěné archy. Ze širšího úhlu pohledu bychom do

předtiskové přípravy mohli zahrnout již nápad (otevření autodílny bych chtěl

oznámit spoluobčanům svého městečka letáčkem, který všichni dostanou do

schránky). Ještě před začátkem realizace svého nápadu bych měl přemýšlet, jak

velký má letáček být (určím formát budoucí tiskoviny), bude-li tištěn

jednobarevně nebo vícebarevně (to ovlivní např. rozhodování o zařazení

fotografie), jednostranně nebo oboustranně, na papír slabší nebo silnější, kdo

a v jakém programu letáček vytvoří (zlom sazby), kde zhotoví filmy pro komerční

tiskárnu. Když tyto filmy tiskárně předám, lze říci, že tím z mého hlediska

předtisková příprava skončila.



A co dál?

Ve skutečnosti se ještě nějaké další předtiskové operace konají. Například v

tiskárně proběhne vstupní kontrola podkladů (vyhovují-li filmy dané tiskové

technologii), pak se provádí montáž (v případě letáčku relativně jednoduchá),

osvit tiskové desky, její vyvolání a upnutí do tiskařského stroje. Teprv přesně

tímto okamžikem předtisková příprava definitivně končí.

Fáze vlastního tisku bývá považována za samostatnou výrobní etapu, po níž

obvykle následuje ještě řada dalších činností. Jen málokterá tiskovina je totiž

definitivní ve stavu, v jakém vypadne z tiskového stroje. Jistě, noviny ano,

ale i ty se páskují do balíků. Jinak se většinou potištěné archy ořezávají

(nebo rozřezávají), skládají, knížky se váží atp. Tento proces dostal souhrnné

označení dokončující zpracování a dá se do něj zařadit ještě i expedice

tiskoviny, tj. rozvoz z tiskárny k distributorovi (na poštu, do stánků prodejců

tisku, do knižních velkoskladů atp.).



Mé místo v tomto procesu

Co mohu ovlivnit, jak mám postupovat, abych ke kýženému výsledku dospěl s

relativně nepoškozenou nervovou soustavou a neožebračen?

Lze říci, že mám všechny trumfy v rukou. Mohu mít vynikající nápad, který přes

precizní provedení a kvalitní tisk proměním v obchodní úspěch. Já si volím

spolupracovníky, kooperující podniky (DTP, komerční tiskárnu, distributora),

určuji podmínky, přistupuji na ceny, stanovuji termíny a celý proces průběžně

kontroluji. Možná dokonce i někdy lituji, že si nemohu všechno dělat sám, ale

skutečně to obvykle nejde většinou mi přinejmenším chybí tiskařský stroj…



Já, já, já, jenom já

Skutečně si všechno mohu udělat v předtiskové přípravě sám. Být sám sobě

grafikem, sazečem, skeneristou, korektorem a bůhvíčím dalším a všechny činnosti

odvést na sto procent. Není to jednoduché na takového osamělého běžce čeká řada

úskalí už jenom komunikace se zákazníkem dá někdy pořádně zabrat, což teprve

nutnost ovládnutí veškerého hardwaru a softwaru! Podnikatel tohoto typu se

stane např. z tiskaře, který chce mít pod kontrolou procesy vlastnímu tisku

předcházející (nebo je potřebuje mít pohotově k dispozici), či např. grafik,

který si přibírá návazné činnosti (skenování, zlom) a zbavuje se nutnosti

komunikovat se sazečem, jenž by měl přesně realizovat jeho představy.



Manažer-koordinátor

jde na věc možná rozumněji. Především nemá ambici do výrobního procesu DTP

vstupovat leckdy ani nemá předchozí profesní průpravu -, nechce vydávat desítky

tisíc za vybudování sebeskromnějšího studia, nehodlá věčným upgradováním

dohánět nejnovější verze programového vybavení atp. Jedná se zákazníkem,

vytváří si kontakty (grafik, DTP-studio, tiskárna), zadává práci, vyzvedává ji

hotovou, proplácí faktury a dílčí částky přefakturovává konečnému zákazníkovi

tak, aby něco zbylo. I takoví manažeři existují, najdeme je v reklamních

agenturách, ale i v podobě samostatně působících jedinců. Pochopili zákony

trhu, zorientovali se v polygrafické branži a leckdy dosahují pozoruhodných

výsledků.



Co chci

Vyjděme z nejčastějšího předpokladu: Předtiskový výrobní proces mám ve svých

rukou od počátečního nápadu nebo od zadání práce zákazníkem až do fáze, kdy

potřebuji od DTP-studia zhotovit filmy (popř. i nátisky). Mým úkolem je tedy

shromáždit a předat do DTP bezchybné podklady; pak už se zakázka ocitá v rukou

profesionálů (doufejme) a já mohu do celého procesu zasahovat jen zvenčí formou

korektur, požadavků a připomínek. Pokud si „všechno dělám sám“, zatím ještě

nějakou dobu pracuji (eventuálně mírně kooperuji), než se s postskriptovým

souborem vypravím do DTP. Jsem-li typem manažera-koordinátora, okamžitě

zahajuji akci sháněním grafika, DTP, předkalkulacemi atp. Jednotlivé činnosti

se víceméně shodují, proto o nich budeme hovořit nezávisle na tom, zdali si je

zajišťuje jedinec, anebo je koordinuje manažer. Oba čeká spousta práce.



Jak to bude vypadat?

Už víme, co chceme, rozvážili jsme si to, zakázku jsme přijali, shromáždili

všechny potřebné podklady, stanovili harmonogram, prověřili cenové možnosti. Na

řadě je grafická úprava tiskoviny. To je něco, o čem bychom později nad hotovou

tiskovinou vlastně ani neměli přemítat, a proto vede předem k podcenění. Působí-

li totiž na nás tiskovina příjemně, aniž o tom přemítáme, je to právě zásluha

grafické úpravy. Pokud nám při pohledu na tiskovinu „něco nesedí“ (a třeba ani

neumíme vyjádřit, co), je to pravděpodobně vinou nešikovné grafické úpravy.

Řeknete si, co na tom je? Je. Grafická úprava, to není jen rozmístění prvků na

danou plochu. Cit pro ni je třeba pěstovat, získat dobrou průpravu. Nestačí

teorie, nepomůže „obšlehnout“ náhodně vypozorovaný nápad z časopisu a skloubit

ho s něčím, co prostě ve své tiskovině chci nebo musím mít. Grafická úprava

někdy může být umístění tří prvků tiskoviny na osu, zatímco jindy můžeme dát na

osu třeba celý svět a výsledkem zůstane paskvil.

Rozhodování je těžké. Cedulku na domovní schránku jsem si napsal sám a jaká je

pěkná! Proč bych nedokázal graficky upravit leták! Snad nezačnu hledat nějakého

grafika, který pak ani nebude vědět, co za to chtít! Zde číhá první pokušení.

Autoklempířův leták, tištěný později ve dvou tisících exemplářích, snad

skutečně nemusí navrhovat profesionální grafik. Jenže poznáme hranici, kde už

je služeb opravdového grafika zapotřebí? Podívejme se na plošnou inzerci novin.

Celostránkové drahé inzeráty mívají profesionální punc jsouce svěřovány

reklamním agenturám, ale už osminky stránek, které si dělávají firmy samy,

bývají začasté pozvánkou do typografického obludária.

Grafikovi nutno přesně sdělit, jak má výsledná tiskovina vypadat, včetně

plánovaného užití konkrétních typů papíru a konečného zpracování tiskoviny

(druh vazby, laminování…). Je třeba se předem dohodnout o počtu barev (pokud

nepůjde o běžný barevný nebo černobílý tisk), popřípadě specifikovat jejich

počet. V případě práce většího rozsahu (např. kniha) by grafik měl vědět, zdali

má volnou ruku, anebo chce zákazník ušetřit: použitím různé velikosti písma v

kombinaci s řádkovým prokladem i rozměrem sazebního obrazce lze rozsah delší

publikace zkrátit i o desítky stránek, které představují finanční úsporu za

stovky kilogramů papíru. Nedostane-li se grafikovi všech potřebných informací

předem a jím navržené parametry zakázky se později „za pochodu“ opakovaně mění

a přizpůsobují okamžitým náladám, nemůže grafická úprava dopadnout dobře. Každý

pozdější kompromis stavbu grafické úpravy degraduje, neboť i v tomto oboru

platí okřídlené sousloví, že všechno souvisí se vším.

Výsledkem grafikovy práce je vlastně přesné naplánování zakázky v podobě

sazebního rozkresu, zrcadla sazby a pokynů pro její zhotovení, předpis

reprodukce všech předloh, odborné stanovení barevnosti vyjádřené podílem složek

CMYK (ne „světlá cihlová“), řešení vazby (obálky, přebalu) atd. Grafik je

jakýsi projektant stavby. Dává z ruky přesně specifikovaný plán, jak dál

postupovat. Kdyby v této chvíli zmizel z povrchu zemského, musí jít zakázku

dokončit i bez něj. Většinou tomu tak nebývá a grafik dostává možnost

ovlivňovat průběh zakázky přinejmenším do chvíle zhotovení tiskových předloh

filmů.



Podklady pro výrobu

Grafik je tedy od toho, aby navrhl rozmístění prvků na stránku. Většinu z nich

(kromě takových, které sám vymyslí a dodá) musí před začátkem své práce dostat.

Text v tištěné podobě, originály obrázků (fotografie, diapozitivy), u grafů,

schémat či tabulek aspoň orientační nákres, jak by měly podle přání autora

(redakce, nakladatele) vypadat. Jak pro grafika právě jmenované prvky získáme?

Text je zdánlivě to nejjednodušší. Psát umí každý. V dobách DTP se ovšem textem

myslí elektronická data, neboli text přepsaný do počítače. Často takový text

získáváme přímo od autora, ale stále se ještě setkáváme s takzvaným klasickým

rukopisem textem napsaným psacím strojem. Grafikovi klasický rukopis postačí,

avšak v každém případě budeme muset vyřešit, jak takový rukopis do elektronické

podoby dostat. Budu-li zadávat práci do DTP, pravděpodobně počítačový přepis

textu zajistí tam. Je jen otázkou, na kolik to přijde, jak dlouho to bude trvat

a jak kvalitně bude text přepsán. V jiném případě se o počítačový přepis můžu

pokusit sám nebo třeba prostřednictvím písařky, která se touto činností živí. I

zde půjde o relace čas termín kvalita. Nutno poznamenat, že „dostat“ text do

počítače zvládne dnes téměř každý. Jiná věc je, že už málokdo dokáže tento text

připravit s ohledem na dodržování typografických pravidel. Lze se setkat s

počítačovými texty renomovaných a několika tituly dekorovaných autorů, jichž si

nutno lidsky velmi vážit, avšak nad jejichž texty si skutečný typograf rve

vlasový porost. Což o to, že vědec ve svém textu používá místo nul velká

písmena O, místo jedniček malá el a ani si nepovšiml, že existují klávesy pro

přední a zadní kulatou závorku, takže na příslušná místa klade jednotně

lomítka. Nic z toho sazeč do světa nemůže pustit, a tak hledá a zaměňuje, až se

z něj kouří. Oblíbeným „bonbónkem“ bývají entry na konci každého řádku, jak

býval autor zvyklý z psacího stroje. Takovým způsobem „připravený“ elektronický

text je pro vydavatele medvědí službou. Buď se text v bědném stavu objeví i ve

výsledné publikaci (což je nejen rána typografii, ale i ostuda vydavatele),

anebo se při jeho vylepšování spotřebuje spousta času a čas jsou, jak se říká,

peníze.

Abychom nezapomněli, text je možno dostat do počítače i prostřednictvím OCR.

Zmiňujeme tuto možnost spíše okrajově, neboť jen velmi dobrá předloha ve

spojení s kvalitním skenerem a špičkovým OCR-programem překoná průměrného

písaře. Čeština v počítači se svými „nabodeníčky“ toť Husova pomsta za upálení.

Kromě věcné a formální správnosti textu je také třeba vědět, v jakém formátu má

text pro další zpracování být. Obecně dobré zkušenosti jsou s texty pořízenými

v editoru Text602, protože je zlomové programy umějí bez potíží importovat.

Slušně se též pracuje s korektně uloženými texty z Wordu. V zásadě však text

může být napsán kterýmkoli editorem, protože do potřebného formátu jde většinou

zkonvertovat. Spíše jen výjimečně se lze setkat s natolik exotickými textovými

editory, jejichž formát nelze převést do něčeho „rozumného“, anebo které

používají odlišné kódování, takže po konverzi dojde ke zpřeházení písmen do

nesmyslné podoby. (Problémy zde bývají mezi platformami PC a Mac.) V případě

nejistoty lze vždy doporučit jednoduchou zkoušku s krátkým textem, než abychom

spáchali množství nepřevoditelných dat.

Co se týká grafů, z Excelu či podobného programu vytištěné koláčové nebo

sloupcové grafy vypadají báječně, avšak v tomto stavu se pro zlom sazby dají

stěží použít. Poslouží sice grafikovi ke stanovení rozměru, barev, druhu a

velikosti písma legend atp., při zlomu se však vytvářejí v profesionálním

programu. Pro ten je k sestavení grafu naprosto nutné dodat data, „kolik čeho“

který kus koláče nebo sloupec představuje. Zdálo by se zbytečné to připomínat,

avšak často se lze setkat s případem, kdy je dodán k tvorbě např. koláčový graf

o třech nestejných výsečích a dost. Představuje největší výseč 60 %, 70 % nebo

kolik -? A nejmenší?! Přitom postačí poznámka u grafu: 64 + 29 + 7 = 100 %.

Jakkoli je skoro nedostatečná a ne zcela jednoznačně jasná, může být považována

za základ pro přípravu grafu. Užitečný může být i vlastní soubor Excelu

obsahující zdrojová data pro graf (později se je může podařit importovat do

prostředí grafického programu).

Kromě rukopisu tabulek by měl grafik dostat alespoň zběžný autorův náčrt

představy, jak má tabulka vypadat. Pozornost by měla být věnována hlavičce

tabulky v relaci k obsahu příslušné rubriky. Bývá špatně řešitelným oříškem,

jestliže v tabulkovém sloupci jsou např. jen značky + a – (tedy sloupec by mohl

být úzký), avšak pro hlavičku tohoto sloupečku je stanoven text „Vybavení/

nevybavení typu spotřebiče termoregulační pojistkou“. Tak dlouhý text pro

hlavičku vyžaduje širokou rubriku, anebo nejméně pět řádků užšího sloupce; v

obou případech nebude už jen kvůli tomu tabulka jako celek vypadat hezky. Třeba

by postačilo rubriku nazvat „Pojistka*“ a pod tabulkou by vedle hvězdičky mohl

být zbytek informace vypsán formou poznámky. Takovéto záležitosti by měly být

vyřešeny ještě před grafickým zpracováním, avšak může na ně upozornit právě

grafik a pokusit se je kladným způsobem ovlivnit dříve, než je v korekturách

tabulku nutno zdlouhavě předělávat. Grafik také rozhodne o přesném umístění

tabulky (např. přes dvoustránku, anebo naležato).

Samostatnou kapitolou jsou obrázky. Mají velmi rozmanitou formu: od černobílých

perokreseb a barevných kreseb přes reprodukce malířských děl, černobílé a

barevné fotografie, diapozitivy, reprodukce již reprodukovaných obrázků (např.

z knih, časopisů), kresby přejaté z grafických programů (Photoshop), vytvořené

v grafickém programu (Corel), obrázky převzaté z elektronické fotobanky až po

digitální data fotografií zachycených elektronickými fotoaparáty. Rozmanitost

forem není na závadu, důraz je nutno položit na kvalitu. Například výroční

zpráva má být doprovozena faximilií podpisu předsedy představenstva, popřípadě

úvodník časopisu podpisem šéfredaktora. A k reprodukci dostanete mrňavoučký

podpis modrou tenkou propisovačkou, jejíž linka chvílemi ztrácí plný tah. Anebo

podepsaný použil poměrně silný fix, který sice bude dobře reprodukovatelný, ale

podpis bude na tiskovině vypadat humpolácky. A což teprve, mají-li stát vedle

sebe podpisy dva, jeden slaboučký, kresbu ztrácející a druhý supertučný. (Nový

podpis pochopitelně nelze získat, neboť dotyčný právě odcestoval na služební

cestu do Singapuru a vrátí se v den, kdy máte tiskovinu předat hotovou.)

K fotografiím někteří autoři či vydavatelé přistupují vůbec dosti svérázně.

Dejme tomu, že chtějí propagovat svůj výrobek nějaký stroj, pro příklad si

vezměme počítačovou sestavu. Foťák mám doma ve skříni, zítra ho přinesu a

párkrát to cvaknu; nebudu dávat profesionálovi osm stovek za diák. Loni jsem

fotil tchyni u moře, a Máně se ty fotky strašně líbily! Tak těchto ušetřených

osm stovek možná později odradí tisíce potenciálních zákazníků, protože

autorský snímek spíš jen výjimečně dopadne dobře. Počítač se celý nějak divně

leskne (sousloví polarizační filtr možná fotograf-amatér ještě neslyšel) nebo

je tmavý a celý „zavadlý“ (protože nebyl řádně osvětlen), ke všemu je pěkně

zaostřeno na klávesnici, ale jméno firmy na monitoru už je trochu rozmazané,

minivěž se kácí doprava, všechny prvky sestavy vrhají hloupé stíny atd. Ve

chvíli, kdy už není vůbec žádná chvíle času na nápravu, lze na fotografii

objevit desítky nedostatků. A ani po naskenování se ze špatné předlohy žádný

zázrak vykouzlit nedá.

Dalším extrémem je požadavek na novou reprodukci již tištěného (a tedy

autotypickou sítí rozrastrovaného) obrázku. Nemluvě o eventuálních autorských

právech, číhají zde nebezpečí řidších tiskových rastrů a nepřesného barevného

soutisku. Jakkoli je skenerista šikovný, z takové předlohy nic zvláštního

nevydoluje. Požadovat skenování již tištěné předlohy by proto mělo být spíše

jen výjimečné a s vědomím nezaručené kvality výsledku.

Varovat musí i požadavek zvětšit originál velikosti poštovní známky na formát

A3 to ani nejlepší skener nezvládne při rozumném rozlišení!

Protože dnes stojí skenery už i jen pár tisíc (někdy jsou dokonce přidávány k

počítačové sestavě jako dárek), začíná být málem každý uživatel počítače i

skeneristou. To svádí k podobnému jednání (a podobným výsledkům) jako u výše

popsaného šetření za profesionálního fotografa. Přece si nebudu nechávat v

DTP-studiu skenovat á-čtyřku za několik set korun, když si obrázek můžu „sjet“

sám a dodat jim ho hotový! Pokud je vydavatel aspoň trochu příčetný, uvědomí si

pár základních vztahů. Například by mu mohla hlavou vrtat otázka, proč si

DTP-studia kupují rotační (bubnové) skenery za milion a více korun, když by jim

mohl stačit plošný skener za pět tisíc. Pak by se zamyslel nad skutečností, že

např. 4 800 dpi (v DTP) je o něco větší číslo než např. 1200 dpi (u jeho

skeneru). Položil by na váhy fortel zkušeného skeneristy DTP-studia, který

denně pracuje s desítkami obrázků, zatímco on sám skenoval zatím všeho všudy

asi jen osmkrát. Pokud by vydavatel ani pak nedal, než že si sám bude i

skenovat, často podlehne pasti zvané nízké rozlišení. DTP profesionálové vědí,

že pro kvalitní reprodukci polotónového obrázku je třeba, aby výsledný rozměr

reprodukce měl rozlišení 300 dpi. To znamená, že barevný obrázek formátu A4

přesahuje 34 MB. Takové skenování chvíli trvá a s tak velkým obrázkem se v

amatérských podmínkách někdy dost složitě (a zdlouhavě) pracuje. Tisky na

bublinkové tiskárně mi vyšly výborně, a to měl obrázek jen 120 dpi! Proč by

takové rozlišení nemělo stačit i pro DTP? Ušetřím spoustu času i místa na

disku. Samozřejmě chyba. A pokud na ni DTP-studio poukáže, udělám druhou chybu,

když prostě obrázku v příslušné tabulce přepíšu 120 dpi na 300 dpi a nechám ho

převzorkovat. Dostanu sice při „správném“ rozlišení (300 dpi) „kýženou“

velikost (tj. 34 MB u A4), avšak původní mizerná kvalita obrázku zůstala, jen

se rozdělila do většího počtu pixelů. To se může dít už ve vypjatém termínu,

kdy si zadavatel s DTP-studiem vracejí média s nepoužitelnými obrázky sem a

tam, čas pádí, práce stojí jen když jsme ušetřili čtyři stovky za obrázek.



Budeme lámat hůl nad zlomem?

Teď, když už máme grafickou úpravu zpracovanou a všechny jednotlivé prvky

připravené, můžeme přikročit ke zlomu. Zlom by se dal zdánlivě považovat za

jednoduchou a nepříliš tvůrčí práci. Vždyť se dělá podle stanovené grafické

úpravy snad není tak těžké umístit obrázek velikosti 10 × 7 cm tak, aby začínal

3 cm od levého kraje a horní okraj obrázku začínal 6 cm od vrchu tiskoviny; to

lze z grafického rozkresu vyčíst nebo změřit pravítkem. Jenže všechny

eventuality, které se při zlomu přihodí, nemůže ani sebepředvídavější grafik ve

svém návrhu zachytit.

Pracovník, který láme říkejme mu klasicky sazeč musí perfektně ovládat

typografická pravidla a zásady pro zlom, aby dokázal všechny vyskytnuvší se

netypické situace správně vyřešit. A což teprve tehdy, když přesný grafický

návrh neexistuje? Když pro zlom je stanoven jen ideový vzor (upravte to

podobně, jako je toto), anebo ani to ne (nějak to udělejte, ať je to pěkné).

Často se stane, že se sazeč nezavděčí, ani kdyby zakázku zpracoval sebelépe a

vůbec se hodlal samou ochotou přetrhnout. Typická situace vypadá tak, že

zákazník nejdřív řekne: „Udělejte to nějak pěkně, vy jste odborník, vy tomu

nejlíp rozumíte.“ Nad výsledkem pak začne rozvažovat: „Ten obrázek trochu

zvětšte, tohle logo posuňte doleva, písmo titulku udělejte červeně a trochu

větší, já se na to zítra přijdu podívat.“ Další den pak nechá přidat do textu

tři odstavce, logo posune nahoru a písmo titulku vrátí zpátky do černé barvy.

Příští den přinese novou předlohu pro obrázek. Následující den zlom schválí a

nechá dělat filmy. Když jsou hotové, volá, že se změnila cena nebo telefonní

číslo, a že se filmy musí přesvítit. Když si pak práci vyzvedává, projeví

nelibost, že to dlouho trvalo, stejně si musel dělat všechno sám, stojí to moc

peněz, a to si myslel, že zadal práci odborníkům. Chudák sazeč si mezitím tluče

hlavou o zeď, jakou že příšernost musel dát z ruky.

Existují i opačné případy. Náročnější publikace se mohou lámat podle tzv.

makety. Lámající sazeč pak přesně vidí, že na stránce 54 umisťuje obrázek mezi

devátou a desátou řádku textu a popisek k němu zalomí na praporek vedle pravého

okraje obrázku. Lze si představit, že taková maketa může vzniknout i v

grafikově počítači, ale pak už bychom si skoro museli položit otázku, proč celé

dílo neláme grafik „naostro“.

Ve zlomu se sejdou jednotlivé, zprvu samostatné skladební prvky do harmonického

celku. Pěkně poskládané vedle sebe text, obrázky (popisky k nim), tabulky,

grafy, schémata. Hlavnější titulky a jim podřazené mezititulky, přehledy řešené

na zarážku (uvozované oblíbeným „puntíkem“) a další. K tomu připojme atributy

stránky jako jsou stránkové číslice, někdy kombinované s linkou, popř. horním

či dolním měnícím se nebo neměnným záhlavím. Dobře provedený zlom je

východiskem další práce. Je na místě ocenit sazeče, který už při zlomu umí

ošetřit špatně rozdělená slova, veliké mezislovní mezery, doplní do textu

značky, které mu importní filtr neuměl převést (typicky to bývá např. násobicí

krát, stupeň, značka pro palec aj.). Šikovný sazeč při zlomu využívá možností,

které mu poskytuje definování stylu odstavců (či dokonce stylu textu), což mu

později umožní zhotovit rejstřík. Takovou možnost je dobré se zákazníkem

předjednat, neboť pro vygenerování rejstříku musí udělat svou část práce obě

strany, avšak vždy to je rychlejší a dokonalejší, než když autoři čtou

korekturní text a vypisují hesla na kartičky, které pak řadí a jejich text

přepisují.



Chceš-li malér, podceň korekturu

Spojitou nádobu se zlomem tvoří korektury. Teprve po poslední korektuře lze

hovořit o dohotoveném zlomu, teprv pak následuje postskript, osvit filmů

(popřípadě tisk technologiemi CTP). Korektura je podstatnou součástí

polygrafické výroby, a kdo to nechápe, dělá hrubou chybu. Zkušenosti říkají, že

korektur (neboli kontroly) není nikdy dost. Výsledky zanedbaných korektur

vidíme denně: to jsou například většinou vcelku banální chyby typu záměny

písmene v novinách. V tomto případě vzhledem k jepičí životnosti denního tisku

většinou o moc nejde, ale už stejně „banální“ chyba v inzerátu může jejího

původce přijít pěkně draho.

Nejsou vymyšlené takové situace, kdy DTP-studio vytiskne korekturní výtisk a

pošle ho zákazníkovi. O něco později se ozve telefon volá zákazník: „Je to

dobré, akorát u třetí vizitky shora je poslední dvojčíslí telefonu 43, ne 32.

Opravte to a udělejte mi filmy, zítra si pro ně přijedu.“ Představme si tu

situaci z hlediska DTP: někdo vizitky vysadil a vytiskl, (jediný) výtisk byl

postoupen zákazníkovi, telefon bere někdo úplně jiný než sazeč, který vizitky

sázel, zaznamená vzkaz a zjišťuje, komu ho má předat. Když se konečně zjistí,

komu platí, začne se vzkaz horečně hledat (lísteček s poznámkou byl totiž

mezitím někam založen). A do rána mají být hotové správné filmy. Pokud už

všechno vyjde, je dost pravděpodobné, že nad filmy spustí zákazník bandurskou:

Přece jsem vám naprosto jasně do telefonu říkal, že předposlední dvojčíslí je

32, a ne 43, zatímco vy… Poučení číslo jedna: žádné telefonické korektury.

Velmi podobné je, když se vrátí korekturní výtisk téměř čistý, a nad ním začne

zákazník vysvětlovat: „A tuhle řádku dejte na střed, písmo změňte na kurzívu, a

tady tento obrázek posuňte víc doleva. Tuhle svislou linku udělejte silnější a

pod celou stránku dejte světle modrý podtisk.“ Pokud aspoň vysvětluje přímo

sazeči, který jeho zakázku zpracovává, lze to pochopit. Ale jestli to říká

nějakému děvčeti v přijímací kanceláři nebo na recepci, pak si koleduje o

průšvih. Tyto případy totiž dopadávají jako hra na tichou poštu než se sdělení

dostane k adresátovi informace, může být pěkně pokroucené. Řešení je přitom

snadné poučení číslo dvě: Žádné ústní korektury korektura se nevysvětluje,

korektura se zapisuje do výtisku. (Tyto kuriózní případy občas vznikají proto,

že zákazníkovi je „žinantní“ čmárat do tak pěkného korekturního výtisku.)

Další poznámka je o způsobu provádění korektur. Jak pro opravy textu (sazby),

tak pro korektury obrázků byly vypracovány korekturní značky, které se časem

vžily a dokonce bývaly normativně stanoveny. Nyní mají tyto normy nezávazný

charakter a nebývá účelné jejich dodržování vynucovat. (Představme si

DTP-studio, které sdělí zákazníkovi „buď budete dělat korektury přesně tak a

tak, anebo si jděte jinam, protože my od vás zakázky nevezmeme“.) V podstatě je

správná korektura každá, jíž lze jednoznačně porozumět, aniž by bylo nutno

trvat na speciálních korekturních znaménkách. Důležité je, aby korektura byla

čitelná a srozumitelná. Splněním tohoto požadavku si zákazník spoluzajišťuje

řádné provedení požadované opravy. Jeho nezadatelným právem pak je trvat na

tom, aby jím vyznačené korektury byly precizně provedeny, a aby při opravách

chyb nevznikaly chyby nové. To se bohužel stává, a proto není dobré automaticky

spoléhat, že opravy budou vždy dokonale provedeny. Ve hře je totiž lidský

faktor. Lze se spolehnout, že ze tří chyb budou opraveny všechny tři správně.

Těžko však přesvědčit zákazníka, který má všech pět pohromadě, že ze dvou set

chyb bude skutečně všech dvě stě dokonale opraveno, aniž by některá byla

opomenuta, nebo nevznikla nějaká další. Proto probíhá více kol korektury. V

dnešní době se projevuje tendence práci racionalizovat, čímž bohužel někteří

zákazníci myslí řídit DTP (tiskárnu) mobilním telefonem a „zbytečně pořád nikam

nelítat“, přičemž se pak diví, jak to, že výsledek neodpovídá nejpřísnějším

nárokům. Poučení číslo tři tedy zní: nepodceňovat korektury.

A ještě prémiové poučení č. čtyři pro ty, kteří si opravdu všechno musejí dělat

sami: Nebojte se svěřit korekturu textu jazykovému odborníkovi. Možná vážně

perfektně rozumíte polygrafii. Ovládáte typografická pravidla. Rozeznáte, co

vypadá hezky, a co ne. Ale umíte také perfektně česky? (V případě, že se jedná

o český text.) Zvládnete-li náš malý testík (viz rámeček Češtinářský test) bez

jediné chybičky, smekáme klobouk. Pokud jsme vás nachytali, řiďte se poučením

číslo čtyři, prosím. Čtenáři vašich výtvorů si zaslouží jazykově správný text.

Přece nechcete, aby děti ve školách dělaly chyby a argumentovaly „takhle jsem

to viděl vytištěné“, protože jsme zvyklí tištěný text považovat za bernou minci.

Na závěr korektur uděluje zákazník (redaktor) tzv. imprimatur. Zákazník tím

stvrzuje, že dílo, jak jej v posledním stavu viděl, se mu líbí a (po eventuální

opravě několika posledních chyb) může dojít ke konečnému tisku, tedy obvykle k

osvitu filmů.



Na filmy není jen Hollywood

Máme-li korektury hotové, potřebujeme dílo dostat na filmy. (Nezabýváme se zde

variantami, kdy do komerční tiskárny posíláme k reprodukci výtisk z laserové

tiskárny, nebo když je finální předlohou zrcadlově obrácený tisk na pauzovací

papír či fólii. Z těchto možností lze z profesionálního hlediska tolerovat

výtisk černobílé nenáročné zakázky bez obrázků a bez grafických prvků s tónovým

přechodem vysokým rozlišením laserové tiskárny na fólii. Jde o postup natolik

jednoduchý, že mu netřeba věnovat další pozornost.)

Pokud jsem si veškerou předtiskovou přípravu až do této fáze dělal sám, málo

platné, osvitovou jednotku už nemám, musím přijít ke křížku, pardon do

DTP-studia. Nabízejí se dvě možnosti.

Buď pracuji na téže platformě a se stejnými programy jako příslušné studio, a

pak můžu přinést tzv. otevřený soubor. To je vlastní zlom, dokument vytvořený v

PageMakeru nebo QuarkXPressu (máme-li jmenovat nejčastější případy) a k němu

samostatně všechny vložené grafické soubory (tj. grafy z Corelu nebo

Illustratoru a obrázky z Photoshopu). Studio by mělo vlastnit všechna písma,

která jsem ve svém dokumentu použil. To jsou aspoň nejzákladnější předpoklady

tohoto postupu, při němž mějme na paměti, že některá DTP-studia mají ve zvyku

si k osvitu z otevřeného souboru připočítat částku za aktualizaci dat, popř.

instalaci písem nebo i jen za podstupované riziko.

Druhou možností je vygenerovat na svém zařízení ze zlomového dokumentu tzv.

postskriptový soubor. Tento soubor, je-li kompozitní, může být dokonce opravdu

jen jeden, je-li separovaný, vzniknou obvykle soubory čtyři. Skutečnost může

být složitější jde-li o knížku, bývá jedním zlomovým dokumentem vlastní

černobílý text, druhým barevná obrázková příloha, třetím pak přebal, takže

postskriptových souborů je více. Doplňkovou možností k postskriptu je zhotovení

PDF-souboru, což je zjednodušeně řečeno modernější verze postskriptu

přinášející zásadní výhodu v tom, že má až dvacetinásobně nižší nároky na

paměťovou kapacitu. Korektně zpracované PDF-soubory „umějí“ však jen osvitové

jednotky vybavené PostScriptem 3.

Abych věděl, co dávám z ruky, mám několik možností, jak si ověřit správnost

svého postskriptu. Existují programy, které se do postskriptu dovedou podívat,

zobrazit ho na monitoru a dokonce ho umožní i korigovat a opravený uložit

(blíže viz slovníčkové heslo preflight).

Dostáváme se k povídání o kooperaci. Řádná kooperace znamená přesnou a včasnou

dokonalou dohodu. Není možné jen tak znenadání přijít do DTP-studia s médiem,

na němž mám jakýsi postskript (či PDF) a chtít filmy. Ostatně, je-li řeč o

médiu, přeptal jsem se předem, zdali studio přijímá mé 2GB jazy? Přinesu-li k

osvitu otevřený soubor, má DTP např. shodné fonty, s nimiž byl zlom proveden?

Co se týká postskriptu, i zde je nutná předchozí dohoda přinejmenším o správném

tiskovém driveru, tj. o PPD-souboru, který popisuje specifické vlastnosti

příslušné osvitové jednotky. Sice bývá dosahováno poměrně slušných výsledků při

postskriptování na průkopnické zařízení Linotronic, ale když to nevyjde, kdopak

bude hradit hromadu zkaženého filmu? A ptal jsem se studia, zdali mám přinést

postskript kompozitní (separuje se v RIPu), anebo separovaný do jednotlivých

plátů? Věděl jsem před postskriptem formátu B3 (353 × 500 mm), že osvitová

jednotka používá roli širokou jen 338 mm? Dohodli jsme se, zdali mám dát

informaci o stranovém převrácení (filmy pro ofset) do postskriptu, anebo dělají

v DTP stranové převracení automaticky (takže by mnou nastavené stranové

převrácení mohli „automaticky“ stranově převrátit vlastně podruhé, a filmy pro

ofset by tudíž nevznikly)? Nechal jsem si sdělit, zdali nastavit postskript na

2 540 dpi nebo na 2 400 dpi? Nastavil jsem správnou hodnotu lpi, aby nekorektně

zadané číslo nebylo nahrazeno nežádoucí hodnotou, kterou v takových případech

zadává osvitová jednotka? Dobré DTP-studio poskytne potřebné údaje v přehledné

formě podobné oknům lámacího programu a samozřejmě dodá příslušný tiskový

ovladač-driver. I pro tyto případy platí doporučení: při první spolupráci s

novou osvitovou jednotkou se vyplatí malá zkouška. Solidní DTP-studio (s

nesolidními nespolupracuji) ji udělá zdarma; obvykle ani není nutno vyjíždět

film.

Pochopitelně, vyrábím-li publikaci manažerským způsobem, je

nejpravděpodobnější, že studio, které zakázku láme, vlastní osvitovou jednotku,

takže filmy vzniknou prostě tak, že sazeč místo na laserovou tiskárnu pošle

soubor tisknout na osvitku. Zde zákazníkovi žádné problémy nevznikají ani v

případě, kdy takové studio snad osvitku nevlastní mělo by se samo postarat o

to, aby jím zhotovený postskript (či cokoli jiného) dopadl v nějaké cizí

osvitce dobře. Může dojít ke kooperaci dvou DTP-studií, a ta by se ač jsou

vlastně konkurenty měla správně dohodnout. Stává se tak zejména v případech

větších formátů, obvykle nad rámec A3.

Možnosti postskriptu třeba doplnit o způsob zhotovení publikace metodami CTP.

Není to zatím příliš rozšířený postup, avšak jeho budoucnost je nadějná. (Blíže

heslo slovníčku CTP.)



Vážně nechcete nátisk?

Ve chvíli, kdy nechávám zhotovovat filmy, bych měl mít jasno, zdali chci z

některých zhotovit nátisk. Trefná definice nátisku říká, že ukazuje

zákazníkovi, jak pěkně jeho zakázka určitě nebude vytištěna.

Proč je tomu tak? Především vzniká na pěkné bílé podložce, tiskový proces co se

týče barev simuluje poměrně věrně, navrch se dá lesklá fólie, která dodá

exkluzivní vzhled no, tisk na běžný ofsetový papír v komerční tiskárně se tomu

prostě nevyrovná. Je dobré, když si to zákazník uvědomuje nebo je na to poctivě

upozorněn.

Jakkoli by z předchozího vyplývalo, že nátisk je přežitek neukazující

skutečnost, nevynášejme soud příliš zbrkle. Přece jen je to doklad, od kterého

se leccos může odvíjet. Tak například slouží tiskaři k dodržení barevnosti.

Povede-li se mu barevnost dodržet aspoň na 90 %, zavládne většinou spokojenost;

odchýlí-li se však barevné podání tisku více, nastupuje reklamace. Protože

nátisk vznikl z filmů, které tiskárna použila pro zhotovování tiskových desek,

je přece jen velmi solidním ukazatelem správnosti barevného podání. Chybu pak

musí komerční tiskárna hledat u sebe nesprávná expozice tiskové desky, její

krátké či dlouhé vyvolávání, špatná práce s barvami v tiskovém stroji,

nesprávně seřízené tlaky jeho válců, přílišné nebo nedostatečné vlhčení atd.

atd. Bez nátisku se zákazníkovi špatně reklamuje a tiskárně dobře obhajuje.

S rozvojem barevných laserových a voskových tiskáren roste pokušení nahrazovat

nátisky výtisky z těchto periferií. Špatně je to z jednoho důvodu: tyto výtisky

nikdy neukazují skutečný stav filmů. Chyba, pro kterou totiž výsledek tisku

není dobrý, může být nejspíš ve filmech. Příčin bývá celá řada, od intenzity

samotného osvitu přes nesprávné vyvolávání až třeba po prošlý nebo nevhodně

skladovaný citlivý materiál (vše se projeví na nesprávné denzitě). Jmenované

možné nedostatky odhalí právě nátisk z filmů. Klasická á-čtyřka vyjde zhruba na

500 korun, ale co to je proti mnohonásobně vyšším škodám způsobeným novým

tiskem tisícových nákladů?! Nejhorší, co se může stát je, že studio zhotoví

nové filmy, což v případech svého předchozího pochybení učiní zdarma. Ale i

kdyby chyba byla na straně zákazníka (v poslední chvíli se rozhodne změnit

barvu hlavního titulku nebo odhalí chybu v barevnosti loga), jde o velmi malou

cenu za záchranu ztráty daleko větší částky. Kdo pochopil, že zadat bez nátisku

filmy pro celostránkový barevný inzerát A4 je pošetilost, četl dobře.



Konečně tisk

Vyzvednutím řádně provedených filmů (a nátisků) z DTP-studia sice končí zřejmě

ta náročnější část práce, avšak úplný konec celé činnosti to ještě zdaleka

není. Zatím je jen napůl vyhráno a ještě číhá dost nebezpečných momentů, v

nichž se úspěšně vyvíjející zakázka může podle neomylně fungujících Murphyho

zákonů pokazit. Ale protože tato část už nepatří úplně do našeho tématu, jen

krátce.

Kromě filmů a nátisků (a samozřejmě objednávky) neseme do komerční tiskárny

pokyny pro zpracování zakázky. V nich se pochlubíme požadavkem, na jaký papír

se má tisknout (jde např. o tloušťku papíru i o jeho kvalitu co se týká barvy,

hladkosti apod.), jaký bude výsledný formát tiskoviny, jaké provedení má mít

vazba, obálka nebo přebal (lakovaný, laminovaný, s ražbou…) až po

„fajnovosti“, jakými je určení barvy záložkové stužky, pokud bychom takovou

mimořádnost vyžadovali.

V komerční tiskárně by měla proběhnout přejímací kontrola dodaných podkladů a

nastupuje archová montáž. V případě složitějších zakázek (například katalogů

nebo časopisů s dodatečně vřazovanou inzercí) vyžaduje tiskárna maketu, z níž

je zřejmé umisťování inzerátů. Máme na mysli inzeráty, které byly dodány

agenturami nebo zákazníky už hotové na filmu, a tedy nemohly být vřazeny do

zlomu a naexponovány na filmové stránky přímo. Není zcela od věci, když si

zákazník přijde do tiskárny archovou montáž překontrolovat může odhalit nějaké

chybějící nebo zaměněné prvky, a to ještě před zkažením tiskových desek. I když

tak vlastně tahá kaštany z ohně za tiskárnu, ve výsledku pomáhá „své“ zakázce.

Myslí-li to se zakázkou opravdu vážně, domluví se s tiskárnou, kdy bude

probíhat vlastní tisk a přijde k tiskovému stroji. Možná, že zde začne leccos

vypadat jinak, než dosud viděl ve studiu na monitoru nebo na nátisku. Ještě je

čas udělat prrr-. Ostatně šikovný tiskař hodně zmůže tady barvu přidá, tady

ubere a najednou z brunátné tváře titulní fotografie začne vystupovat

přijatelná „pleťovka“, jinde se podaří z dofialova laděné počítačové sestavy

vyždímat přece jen realističtější světle šedou. Ještě nyní lze vybrat jinou

přímou pestrou barvu. A tak podobně.

Nakonec všechno nějak dopadne. Při převzetí zakázky by měl zákazník uskutečnit

namátkovou kontrolu z různých částí dodávky. Lze se spolehnout, že úplně vrchní

výtisk byl pečlivě vybrán jako nejlepší, takže nezaškodí rozbalit některý

balíček a podívat se do něj, zdali kvalita celé dodávky povážlivě nekolísá.



Když se ruka k ruce vine

Tak se dílo podaří. Snahou autora bylo, aby po přečtení dnešního tématu bylo

každému jasné, oč na poli DTP jde. Aby mohlo být snažení úspěšné, není důležitá

jen technika (nadupané a příslušné drahé značkové počítače, tiskárny aj.).

Potřebujeme rovněž zdatné pracovníky ovládající do detailů svou profesi a

samozřejmě i špičkové DTP-programy (které ovšem bez poučené obsluhy samy ničím

nejsou). Především je však nutná zdárná spolupráce a přesná komunikace. V

článku jsme zmínili řadu profesí, které se na výsledné tiskovině podílejí od

redaktorů, fotografů, grafiků až po knihaře v komerční tiskárně. Ti všichni

musí myslet jeden na druhého (sazeč může pro knihaře vytvořit mimo čistý formát

rysky, podle nichž se pohodlněji a přesněji rozřeže arch vizitek), předávat si

vzájemně dobře připravené a odborně perfektně zpracované podklady a polotovary,

ze kterých se nakonec vyklube dokonalé polygrafické dílo.

Spolupráce představuje znalost souvislostí a aspoň základní vhled do práce

navazující profese. Spolupráci lze připomenout právě dnes, kdy ji vyspělá

technika poněkud odlidšťuje (zasíláme faxy, maily, ponecháváme zprávy na

záznamnících). Nestojíce tváří v tvář druhému, můžeme mít někdy sklon

spolehnout se, že tomu druhému je všechno tak jasné jako nám, nebo že druhý

naše eventuální pochybení napraví. Udělá-li to, je to ještě dobré. Neudělá-li

to, zkazí se práce všech. Kdyby to mělo takhle dopadat, proč jsme četli tento

článek?



POPULÁRNÍ SLOVNÍČEK NĚKTERÝCH DTP-POJMŮ

autotypie (autka) typ reprodukce, která má tónové přechody. Klasickým příkladem

je fotografie. V tiskových procesech se polotónové reprodukce dosahuje pomocí

autotypické sítě (viz síť autotypická).

bitmapa/bitmapová grafika obrázek tvořený soustavou bodů-pixelů. Nevýhodou je,

že musí popisovat i eventuální prázdná místa obrazu. Je tedy relativně velká,

avšak mívá k dispozici kompresní algoritmy, které paměťové nároky snižují. Hodí

se k reprodukci fotografií, nevhodná je pro písmo, zejména menších velikostí.

bod tiskový nositel kresby, která je vytvářena velkým množstvím těchto malých

bodů. Ve všech klasických tiskových technikách jsou středy tiskových bodů kolmo

od sebe pravidelně vzdáleny. Mají-li body dát souvislou plochu, jsou velké a

vzájemně prorůstají, ve světlých partiích kresby jsou malé, v místech zcela bez

kresby úplně scházejí. Tiskový bod vytváří RIP výstupního zařízení (tiskárna,

osvitová jednotka) podle zadaných parametrů tiskového rastru a rozlišení

výstupu.

CMS (Color Management Systems) systém řídící vztahy profilů jednotlivých

periferií (skener, monitor, barevná tiskárna, nátisk…) tak, aby v průběhu

procesu nedocházelo k barevným posunům. Například aby 45% žlutá barva byla jako

45% žlutá naskenována, stejně tak se zobrazovala na různých monitorech, tiskla

na barevné tiskárně, dala 45% výtažek na osvitové jednotce a byla komerční

tiskárnou jako 45% žlutá i vytištěna. CMS to zabezpečuje na základě profilů

jednotlivých periferií (ICC), které popisují barevné chyby příslušných

periferií. Slabinou systému (nacházející se mimo DTP) je špatná

kalibrovatelnost vlastního tiskového procesu v komerční tiskárně.

CMYK barevný prostor vytvářený čtyřmi barvami, technologický základ barevného

tisku v komerčních tiskárnách (stabilizovaný čtyřbarvotisk). Jeho složkami jsou

Cyan (azurová), Magenta (purpurová), Yellow (žlutá) a blacK (černá), kdy barvy

CMY jsou doplňkové k RGB, černá je přidaná pro zlepšení kvality tisku. Prostor

CMY(K) má poměrně nízký barevný rozsah (gamut). Skládání CMY-barev je

subtraktivní sečtou-li se přetisknutím na papíře pigmenty C+M+Y, dostáváme

teoreticky černou, prakticky špinavě šedou.

CTP zkratka používaná pro technologie Computer to Plate i Computer to Print

nebo Computer to Press. Jejich výhodou je nepotřeba klasických filmů.

Zjednodušeně jde o stroje, které buď pracují obdobným principem jako kopírky

(např. Indigo, používající tekuté pigmenty), anebo o tzv. bezvodý ofset (Adast

Dominant DI, Heidelberg), kdy se tisková deska vypaluje laserem i přímo v

tiskovém stroji. Příprava stroje k tisku trvá pouhých 15 minut. RIPy těchto

zařízení pracují na základě postskriptového souboru. Tiskoviny typu Indigo lze

personalizovat.

denzita (D) zjednodušeně krytí filmu. Správná hodnota zčernání filmu se

pohybuje od 3,5 do 4,5 D (film mající pod 3 D nezaručuje při následném

kopírování tiskové desky dobrý výsledek). Denzitu ovlivňuje intenzita

laserového paprsku v osvitové jednotce, citlivost filmu a způsob jeho

skladování a vyvolání. Denzita 0 znamená, že světlo prochází filmem bez

sebemenší ztráty (dokonale průhledný film), denzita 1 znamená, že světlo na

film dopadající je desetinásobně zeslabeno na druhé straně filmu (světlo

procházející), denzita 4 představuje desetitisícinásobně zeslabené světlo.

direktní barva/plát označení přímé barvy, tj. jiné, než jsou obvyklé CMYK

(např. stříbrná; jako direktní se rovněž připravuje plát pro lakování některých

míst tiskoviny atp.). Direktní barva se často definuje jako Pantone.

dpi (dots per inch = body na palec) rozlišovací schopnost udávající množství

bodů, které jsou poskládány vedle sebe na délku 25,4 mm. S rostoucí hodnotou

dpi stoupá kvalita (obrázku, tisku).

DTP Desk Top Publishing (publikování na stole) obecné pojmenování současných

předtiskových výrobních procesů. Vžilo se jako označení firem (studií)

zabývajících se předtiskovou přípravou.

duplex dvoubarevná reprodukce poskytující zajímavý vjem, když přidáním barvy do

černobílého obrazu je dosaženo zvýšení jeho hloubky i tónového rozsahu.

Nositelem kresby je černá, druhou barvou může být jakákoli, mající odlišnou

gradační křivku. (Obdobně lze vytvořit triplex, event. kvadruplex).

flightcheck předtisková kontrola dokumentů umožňující sledovat správnost prvků

dokumentu, odesílaného k externímu zpracování (typicky např. postskriptu do DTP

na osvit). Programy kontrolují definované prvky (například správnost převodu do

CMYK, rozlišení obrázků, rozměry stránky, přítomnost použitých fontů atp.), o

nichž podávají hlášení, anebo dokonce umožňují provádět korektury a provedené

změny uložit. Zástupci tohoto typu programů jsou FlightCheck, Preflight Pro,

PitStop, CheckUp, Tailor; pro aspoň základní kontrolu dobře poslouží Adobe

Acrobat.

font obecné označení pro písmo. Fonty jsou určené svou datovou definicí. Pokud

bychom chtěli rozlišovat atributy jako polotučný, kurzívový a jiný řez, kresbu

patkovou či bezpatkovou, pak je na místě hovořit o písmu.

formát užívá se v několika významech. Formát souboru = jeho typ,

charakterizovaný příponou signalizující možnosti práce s tímto souborem

(textové formáty 602, RTF, DOC; databázové a spreadsheetové formáty DBF, LCS;

formáty obrázků EPS, TIFF, JPG; formáty zlomových aplikací QXD-QXP, P65;

osvituschopné formáty PS, PDF a další). Formát média = formát pro PC, formát

Apple. Formát tiskoviny = rozměr (v DTP-branži vždy v milimetrech), uvádějící

se zásadně ve tvaru základna krát výška; například formát A4 je 210 × 297 mm.

hlubotisk tisková technika pro velké náklady (do 50 000 výtisků je neekonomický

vzhledem k náročné a drahé přípravě tiskových válců). Vyžaduje jinou strukturu

autotypické sítě než ofset, neboť všechny tiskové body jsou zde stejného

rozměru (čtvercové), avšak mají různou hloubku. Čím hlouběji je bod do

hlubotiskového válce vyleptán, tím více pojme barvy, kterou předává na papír.

Hloubkou rozměrově stejných bodů se pak podávají odstíny od sytých (max.

vyhloubení) po světla (bez vyhloubení). Této technologii se říkávalo tisk z

hloubky.

ICC (International Color Consorcium) značka užívaná pro profil popisující

barevné vlastnosti periferie (skener, digitální kamera, monitor, …). Definuje

barevný rozsah periferie, tj. které barvy je ještě schopna zachytit a

reprodukovat (event. s jakou odchylkou), a které již ne. ICC-profily jsou nutné

k zavedení CMS technologie, která po celou dobu procesu zajišťuje neměnnost

barevnosti obrazu.

imprimatur (lat.: budiž tištěno) klasický termín pro svolení k tisku; v

DTP-epoše znamená souhlas se zhotovením filmů. Zákazník uděluje imprimatur na

závěr korektur (někdy s výhradou „po opravě vyznačených chyb“). Imprimatur by

měl být udělován písemnou formou s datem a podpisem na příslušném korekturním

výtisku.

kalibrace seřízení zařízení do optimálního provozuschopného stavu, v němž musí

vydržet delší dobu (monitor, barevná tiskárna, nátiskové zařízení, …).

Soustava kalibrovaných zařízení propojená do systému (CMS na základě

ICC-profilů) dává předpokládatelný výsledek: barva od skenování, přes barevné

výtisky, zhotovení filmů, nátisk až po produkční tisk vypadá stále stejně.

knihtisk klasická tisková technika, v níž je barvou na papír přenášena

vystouplá kresba reliéfních tiskových prvků (proto někdy též: tisk z výšky).

Knihtisková éra rychle končí: zatímco ještě před deseti lety byly např. všechny

české celostátní deníky tištěny na knihtiskové bázi, nyní jsou prakticky

všechny noviny tištěny ofsetem. Z knihtiskové éry dodnes přetrvala řada

charakteristických polygrafických termínů.

komerční tiskárna firma zabývající se tiskem z dodaných podkladů (filmů,

postskriptových souborů), často si i sama zhotovující předtiskovou přípravu.

Termín používán pro rozlišení od „tiskárna“ = počítačová periferie (inkoustová,

LED, laserová).

komprese/komprimace „zhušťování“ elektronických dat za účelem snížení jejich

kapacitních nároků. Vnitřní komprese, používaná u obrázků, je většinou ztrátová

(GIF, JPEG), přičemž stupeň komprese, a tedy ztráty detailů, lze určit. Typem

bezztrátové komprese je LZW u TIFF-formátu. Komprimují se také celé soubory

obecně známými prográmky, jakými jsou ZIP, ARJ atp.; v těchto případech jde

samozřejmě o komprimaci bezztrátovou, neboť soubory se musí obnovit v plném

rozsahu. Komprimace je vítaná pro přenosy dat po síti (mailování); u

Mac-souborů dokonce nezbytná. Komprimujeme-li netypickým programem, měli bychom

být připraveni poskytnout součinnost při dekomprimaci dat.

layout grafická úprava, vzhled sazby, tvar stránky, grafický návrh.

lpi (lines per inch = linky na palec) rozlišení výstupního zařízení (tiskárna,

osvitová jednotka) vytvářející tiskový rastr (srovnej: síť autotypická). V

profesionálním tisku se pohybuje mezi 72 a 200; pro tisk Computerworldu se

používá hodnota 100 dpi (40 linek na cm).

maketa vyšší forma zrcadla sazby, kdy jsou výrobní polotovary (text,

zreprodukované obrázky) slepeny tak, že představují dokonalý model pozdější

stránky. Maketu zhotovuje grafik (výtvarný redaktor) pro sazeče v případech

složitějších publikací. Tvorbu makety má tendenci nahrazovat grafikova práce na

počítači.

media-kit označení předpisu stanovujícího podmínky pro tiskovou inzerci v

konkrétním periodiku. Zahrnuje požadavky na dodávku inzerátu formou předlohy

(inzerát pak zpracovává redakce nebo DTP), formou souboru zhotoveného

DTP-programem, formou postskriptu aj., anebo pravidla pro zhotovení a dodávku

filmů (zejm. tiskový rastr).

moiré shluk tiskových bodů, který vytváří nežádoucí efekt. Je výsledkem

nesprávného natočení autotypické sítě nebo reprodukování již rozrastrovaného

obrázku, kdy spolu interferují sítě bodů předlohy se sítí bodů snímanou

skenerem.

nárůst tiskového bodu uvádí (v procentech) zvětšení tiskového bodu vzhledem k

tiskovému bodu reprodukovanému. Například slabý novinový papír relativně dobře

saje řídkou tiskovou barvu. Reprodukovaný a přenášený bod se rozpije (až o 30

%). Tím samozřejmě dochází k degradaci kresby, která se jeví tmavší, málo

kontrastní, ztrácejí se detaily (70% barevný odstín se jeví jako 100%). Do

obrázku lze proto vložit informaci, jak velký nárůst tiskového bodu očekáváme,

tiskové body se vygenerují o příslušnou hodnotu menší, aby tak korigovaly

pozdější rozpití barvy a výsledek tisku byl vyhovující.

nátisk nápodoba tisku sloužící ke kontrole správnosti zhotovených filmových

výtažků-plátů a současně jako vzor barevného podání pro komerční tiskárnu.

Existuje i digitální nátisková metoda, jejíž nevýhodou je skutečnost, že

nezachycuje eventuální nedostatky filmů. Je třeba mít na paměti, že nátisky

(zhotovené na speciálním bílém kartonu a opatřené lesklou fólií) vypadají velmi

reprezentativně a produkční tisk obvykle jejich úrovně nedosáhne.

ofset v současnosti nejčastější tisková technika principiálně využívající

skutečnosti, že tisková deska na exponovaných místech (průhledná místa filmu)

po vyvolání nepřijímá mastnou tiskovou barvu, zatímco na neexponovaných (černý

film) barvu přijímá. Technologii se říkává tisk z plochy. Film pro ofset musí

být tzv. nečitelný (viz vrstva).

osvitová jednotka výstupní zařízení produkující filmové podklady pro následnou

reprodukci některou tiskovou technikou (ofset, sítotisk, …). Osvitové

jednotky mají RIP buď hardwarový, anebo softwarový (ten umožňuje prohlížet

postskriptový soubor ještě před osvitem). Konstrukčně se dělí na capstanové

(levnější, schopné zhotovit „neomezeně“ dlouhý pás filmu) a bubnové (většinou s

tzv. vnitřním bubnem; rychlejší, přesnější, s omezenou plochou osvitu).

Osvitové jednotky jsou již dovedeny k technické dokonalosti a postupně budou

nahrazovány technologiemi CTP.

paginace označování stránek číslicemi. Umisťuje se na stejná místa stran,

obvykle zrcadlově (na levých stranách vlevo, na pravých vpravo).

pasování dodržování přesnosti soutisku vícebarevné reprodukce. Základem jsou

soutiskové (pasovací) značky na jednotlivých plátech filmu. Podle těchto

značek, nacházejících se mimo výsledný čistý formát tiskoviny, probíhá přesná

archová montáž a později podle nich tiskař seřizuje přesnost soutisku

jednotlivých barev.

PDF (Portable Document Format) datový popis objektů schopný nahradit

PostScript, přičemž velikost souborů PDF je proti postskriptovým menší i o 95

%. Další výhodou PDF formátu je nezávislost na platformě (PC, Mac, UNIX) a

absence problémů s fonty. Osvit formátu PDF lze úspěšně uskutečnit na

osvitových jednotkách vybavených PostScriptem 3. Malá velikost souboru

předurčuje PDF-formát k publikování na Webu a k využití v elektronické poště.

PDF-Writer virtuální tiskárna, která soubor uloží do formátu PDF. Pro DTP je

vadou tohoto postupu skutečnost, že se ukládají pouze náhledy obrázků, nikoli

jejich „ostrá“ verze. Výsledek lze používat k prezentaci (vč. webové), nik