Foťáky na dovolenou

Léto je tady a většina lidí se chystá na dovolenou. Zkušení a zdatní
fotografové pomyslně leští své přístroje a těší se, jak budou lovit záběry

exotických krajin. Co mají ale dělat ti, kteří fotografují jen příležitostně,

žádný digitální přístroj dosud nemají a přitom by rádi konečně letos přivezli

od moře nebo z hor podobně vydařené záběry, jaké vídají na večírcích přátel?



Snadná pomoc – stačí si pořídit jeden z levných fotoaparátů, jimiž se trh v

posledních měsících jen hemží. Žádný z nich váš rodinný rozpočet pravděpodobně

nezruinuje, přesto ale doporučujeme pečlivě vybírat – mezi jednotlivými modely

jsou místy výrazné rozdíly a různé typy jsou určeny různým uživatelům.

Připravili jsme pro vás test čtrnácti digitálních kompaktů v ceně od pěti do

deseti tisíc korun.

Co se vlastně od této nejlevnější kategorie, anglicky označované jako

entry-level nebo low-end, dá očekávat? Vesměs se jedná o kompaktní přístroje

určené ke každodennímu použití v nejrůznějších přírodních i světelných

podmínkách. Až na výjimky jejich výrobci nepočítají s tím, že by uživatelé měli

s fotografováním výraznější zkušenost a vyžívali se v technických parametrech a

nejrůznějších nastaveních. Proto se drtivá většina přístrojů používá převážně v

plně automatickém režimu, jen u některých se setkáme s prioritou clony či času,

případně s manuálním nastavením expozičních hodnot. Místo toho nabízí většina

fotoaparátů rozšířenou řadu motivových programů, tedy speciálních automatických

režimů určených k fotografování sportu, krajiny, nočních snímků apod.

Mezi základní funkční výbavu levných fotoaparátů patří korekce expozice,

několik variant vyvážení bílé a pár režimů blesku. Některé modely umožňují

měnit způsob ostření nebo měření expozice, s pokročilejšími funkcemi

(kontinuální ostření na objekty v pohybu, expoziční bracketing, živý histogram

apod.) se ale setkáme jen výjimečně. Blesk je zásadně vestavěný, sáňky pro

externí zábleskové zařízení se v této kategorii běžně neobjevují. Většina

funkcí je přístupná přes omezené množství ovládacích tlačítek, případně přes

menu – ovládání nesmí být příliš složité, méně zkušené uživatele na rozdíl od

zdatnějších fotografů přístroj plný tlačítek a voličů spíše odradí.

Poměrně bohatou funkční výbavu najdeme například u Minolty Z20, Canonu A520,

Kodaku Z740 nebo Aceru CR-8530, průměr v této oblasti představují oba

Panasoniky, HP R717 nebo Kodak Z700. Naopak třeba Fujifilm A350, Olympus mju

mini nebo HP M417 jsou určeny zcela nenáročným uživatelům, kteří se odmítají

zdržovat s nastavováním čehokoli a chtějí prostě jen mačkat spoušť.

Z hlediska optiky je drtivá většina přístrojů vybavena jednoduchými objektivy s

trojnásobným či čtyřnásobným zoomem a optickým průhledovým hledáčkem. U

některých typů (oba Panasoniky, Olympus mju mini) odpadl optický hledáček

úplně, jinde (Acer, Minolta X50) plní vlastně jen kosmetickou funkci a

prakticky jej příliš využívat nelze. Do nejnižší kategorie se ale dostali i dva

zástupci třídy ultrazoomů, tedy fotoaparátů s osmia vícenásobným přiblížením –

Minolta Z20 a Kodak Z740. To by ještě před rokem nebylo myslitelné, ultrazoomy

se prodávaly nejméně za 12–13 tisíc. Fotoaparáty s takovým rozsahem ohniskové

vzdálenosti nemohou vzhledem ke složité optice využívat průhledového hledáčku,

jsou proto vybaveny hledáčky elektronickými (EVF). V podstatě jde o malý

displej, na němž se zobrazí stejné informace jako na běžném LCD. Výhodou je

pohled „skrz objektiv“ jako u zrcadlovky, nevýhodou o něco horší zobrazení.

Důležitým parametrem je i rozlišení snímače. Pro kvalitu fotoaparátu sice není

ani zdaleka tak určující, jak tvrdí některé reklamy, a už vůbec neplatí, že

více megapixelů znamená za všech okolností lepší výsledky, ale svůj význam

rozlišení samozřejmě má. V současné době je nejčastější hodnotou i v kategorii

levných fotoaparátů 5 megapixelů. V tomto rozlišení lze bez problémů tisknout

snímky ve formátu A4, to však vyžaduje dobrou optiku a ta u přístrojů této

třídy bývá kamenem úrazu. Kvalita objektivu totiž ovlivňuje kvalitu fotografií

často mnohem více než rozlišení, o čemž reklamy většinou mlčí. Pro prohlížení

na monitoru, případně tisk ve formátu 10 × 15 nebo 13 × 18 cm bohatě stačí 4

megapixely, třímegové rozlišení (Canon Ixus 30) již může být pro moderní

špičkový monitor málo, ale běžným typům bez potíží vyhovuje též. Příliš vysoké

rozlišení může být dokonce i na škodu – pokud výrobci vměstnají třeba 8

megapixelů na příliš malý snímač jako v případě Aceru CR-8530, může být

výsledkem vysoká hladina šumu a paradoxně tak spíše horší zobrazení drobných

detailů.

Pro mnohé uživatele hraje samozřejmě velkou roli i design fotoaparátu. Stylové

modely připomínající spíše módní doplňky najdeme dnes i v nejlevnější

kategorii, z našeho výběru tento požadavek splňuje třeba Canon Ixus 30, Olympus

mju mini, Minolta X50 nebo HP R717. V jiných případech vývojáři kladli důraz

spíše na praktické využití a funkčnost fotoaparátu, design pro ně nehrál

takovou roli (Canon A520, Olympus C-500). Specifickým případem je Minolta Z20,

kterou mnozí uživatelé považují spíše za nepovedený vtip návrhářů, jiní už si

ale na typické tvary řady Z zvykli a nedají na ně dopustit.

Uživatelé často kladou důraz i na doplňkovou funkci fotoaparátu – schopnost

videozáznamu. Žádný přístroj samozřejmě nenahradí kameru, ale pokud na tom

někomu záleží, měl by se na parametry videa informovat předem. Většina

přístrojů nabízí velmi slušnou frekvenci záznamu 30 snímků za vteřinu, některé

(Minolta Z20, Acer CR-8530, Canon Ixus 30) v této frekvenci zvládnou záznam v

rozlišení 640 × 480 bodů, tedy VGA. Ixus kromě toho dokáže nahrávat až minutu

záznamu frekvencí 60 obr./s (pravda, jen ve čtvrtinovém rozlišení, 320 × 240).



Jak na dovolené fotografovat

I nezkušení uživatelé se během prázdnin či dovolených dostávají do

nejrůznějších fotografických situací, v nichž je pro dosažení kvalitních snímků

potřeba naplno využít specifické vlastnosti daného přístroje. Doporučujeme tedy

fotoaparát zakoupit s určitým předstihem, v klidu si doma prostudovat manuál a

vyrazit alespoň na jedno odpoledne někam do parku či k řece, kde si práci s

fotoaparátem vyzkoušíte takříkajíc nanečisto. V našem článku si vyjmenujeme

několik základních situací a podíváme se, jak v nich lze s jednotlivými modely

postupovat.



Moře a pláž

Mořské pobřeží stále patří k nejpopulárnějším cílům dovolených a záběry z pláží

či útesů bývají velmi oblíbené. Výrobci to dobře vědí a některé modely proto

vybavují speciálním programem označeným Beach, Sand nebo Sea, který lze v

podobném prostředí úspěšně použít. Z našeho výběru se toto týká obou Olympusů,

obou Kodaků a Canonu A520.

Pokud speciální program k dispozici nemáte, zkuste pomocí korekce expozice (k

dispozici u všech modelů) zvýšit expoziční hodnotu o 1–2 třetiny EV. Bílá pěna

tříštících se vln a světlý písek či oblázky rozpálené sluncem totiž často

zmatou expoziční automatiku, která tento odstín považuje za tzv. střední šedou

a celou fotografii pak podexponuje. Korekcí expozice tento nedostatek bez

problémů napravíme. Vždy ale výsledek zkontrolujte na displeji a dávejte pozor,

aby na snímku bylo co nejméně tzv. přepalů, tedy bílých míst zcela bez jakékoli

kresby. Platí totiž zásada, že podexponovaný snímek lze v počítači vcelku bez

potíží opravit, zatímco kresba v přepalech je nenávratně zničená.

K zjištění přepalů velmi účinně pomáhá histogram neboli graf rozložení jasů a

stínů ve fotografii. Najdeme ho například ve výbavě obou Panasoniků, Aceru nebo

Canonu Ixus 30. Vodorovná osa grafu znamená přechod od jasů ke stínům, svislá

vyjadřuje četnost pixelů v dané hodnotě. Pokud se větší část křivky nachází v

levé části, je snímek podexponovaný, pokud jsou pixely i na pravém okraji,

ukazuje to na přepaly ve snímku.



Hory a krajina

Jiným oblíbeným motivem je krajina, především v horách nebo jiných podobně

atraktivních lokalitách. Známé pravidlo krajinářské fotografie říká, že kromě

atraktivní scenerie je zapotřebí zajímavý objekt (například strom, skála nebo

třeba květina) v popředí, aby snímku dodal hloubku a třetí rozměr. Většina lidí

chce mít v tomto případě ostrý jak objekt v popředí, tak i pozadí. Toho

dosáhneme maximálním zvýšením hloubky ostrosti – tedy nastavením co nejvyšší

hodnoty clony. Pokud to fotoaparát umožňuje (v našem případě Minolta Z20, Acer,

HP R717, oba Kodaky a Canon A520), přepneme jej do režimu priority clony

(označení A) a zvýšíme hodnotu clony na maximum. Můžeme také zvolit program

Krajina, který se o maximální clonu postará automaticky a nabízejí ho všechny

testované fotoaparáty. S vyšší clonou se ovšem prodlužuje expoziční čas a proto

hrozí roztřesení fotoaparátu, proto doporučujeme hodnotu času vždy

zkontrolovat. Za normálních okolností (bez ultrazoomu či stabilizátoru) udrží

člověk běžně v ruce čas 1/100 s a kratší. Čím delší ohniskovou vzdálenost

používáme, tím kratší čas potřebujeme. Platí pravidlo, že by expozice neměla

být delší než inverzní hodnota ohniskové vzdálenosti – při použití standardního

zoomu 105 mm tedy stačí čas 1/100 s, s ultrazoomem 380 mm už potřebujeme 1/400

s. Některé modely upozorňují na možné roztřesení fotoaparátu v důsledku

dlouhého času varovným symbolem na displeji.



Portréty

Opačná situace nastává při fotografování portrétu. Pokud nefotografujeme na

obzvlášť atraktivním pozadí, většinou na snímku chceme mít ostrou postavu

vystupující z neostrého podkladu. Toho dosáhneme snížením clony na minimální

hodnotu, případně volbou motivového programu Portrét (též u všech modelů k

dispozici). Při skupinových portrétech volte střední hodnotu clony, aby osoby

stojící v druhé řadě nebyly neostré.



Rychlý pohyb

Fotografie sportovců, letících racků, hrajících si dětí nebo domácích zvířat

mají jedno společné – zachycují objekty v rychlém pohybu. K tomu potřebujeme co

nejkratší expoziční čas. Pokud to fotoaparát nabízí, zvolíme režim priority

času (týká se Minolty Z20, Aceru, obou Kodaků a Canonu A520), který je na

voliči označen písmeny S nebo Tv. S kratším časem ovšem klesá i hodnota clony,

proto je zapotřebí dávat pozor, abychom zkracování nepřehnali pod přípustnou

mez fotografie by byla podexponovaná. Pokud nelze čas zkrátit ručně, volíme

režim Sport, ten má stejný účinek. Velkou výhodu mají vlastníci Minolty Z20 a

obou Kodaků, kteří mohou využít speciální režim kontinuálního ostření, kdy

fotoaparát sleduje pohybující se objekt a automaticky na něj stále přeostřuje.



Město a architektura

Při fotografování architektury oceníme krátkou ohniskovou vzdálenost, aby se na

snímek vešel co největší objekt. Bohužel žádný z našich modelů není vybaven

širokoúhlým objektivem s 28 mm nebo dokonce méně – širokoúhlá optika je drahá a

vyskytuje se spíše ve vyšších kategoriích. Nejkratším ohniskem je tak

ekvivalent 35 mm, který nabízejí oba Canony, Kodak Z700, Fujifilm A350 a

Olympus mju mini. Pokud je to málo, nezbývá než při fotografování poodstoupit o

pár kroků, případně fotografovat domy z podhledu.



Muzea, galerie, zoologické zahrady

Fotografování v těchto prostorách má jeden společný rys – zpravidla se při něm

nesmí používat blesk, ačkoli je v dané lokalitě světla většinou pomálu. Pokud s

sebou nechcete brát stativ, zbývá jediné řešení – nastavit vyšší citlivost ISO.

Všechny fotoaparáty kromě Fujifilmu A350 umožňují ruční nastavení, Acer nabízí

maximální hodnotu ISO 200, Minolta Z20 ISO 320, ostatní modely ISO 400. Na

papíře tak mezi nimi nejsou velké rozdíly, v praxi ovšem bohužel ano. Vyšší

citlivost totiž automaticky znamená více šumu, a to je jeden z nejpalčivějších

problémů digitálních fotoaparátů vůbec – kvalita fotografií je při vyšším ISO u

některých modelů tak žalostná, že tuto citlivost vůbec nedoporučujeme. Poměrně

se ctí se s ISO 400 dokáže vypořádat HP M417, Panasonic LZ2 a Kodak Z700, na

opačném pólu se nacházejí obě Minolty, Olympus C-500, HP R717 nebo Acer CR-8530

(i s pouhým ISO 200 – to je již zmíněná daň za vyšší rozlišení).



Západ slunce

Jak praví známá poučka, západ slunce je hned po dětských hrách druhým

nejoblíbenějším motivem fotografií vůbec. Některé přístroje, například Canon

A350, nabízejí speciální stejnojmenný motivový program, bez problémů se bez něj

ale obejdeme – stačí pomocí korekce stáhnout expoziční hodnotu o 1 až 2 třetiny

do minusu. Tím zvýrazníme ohnivé barvy zapadajícího slunce a zároveň fotografii

o něco ztmavíme, aby vypadala působivěji.



Snímky v interiéru a noční fotografie

Při fotografování nejrůznějších večírků, slavností, tance apod. se běžně

používá blesk, a proto není třeba tolik klást důraz na expoziční hodnoty –

stačí nastavit automatický režim a fotoaparát se o vše ostatní postará, světlo

blesku je na krátkou vzdálenost (snad s výjimkou HP M417) dostatečně silné.

Fotografie s bleskem ovšem často postrádají specifickou světelnou atmosféru

daného místa, proto jim můžeme trochu pomoci.

Jednou z možností jsou nejrůznější hrátky s vyvážením bílé. Pokud při

fotografování s bleskem nastavíme vyvážení na žárovkové světlo, většinou

dosáhneme vcelku příjemného efektu teplejších barev. Ještě lepší je ale využít

ruční nastavení, které nabízí Minolta Z20, Olympus C-500, Acer, HP R717, oba

Panasoniky a oba Canony.

Majitelé Minolty Z20, HP M417, obou Panasoniků a trochu překvapivě i Fujifilmu

A350 mohou využít zajímavou funkci, tzv. pomalé synchronizace blesku. V tomto

režimu fotoaparát exponuje dlouze, jako by byl blesk neaktivní, na začátku

expozice se však blesk spustí. Výsledkem je relativně ostrý blízký ústřední

motiv a všude okolo rozostřené pozadí a světla scény, která se do snímku

dostala během delší neosvětlené expozice. Tímto specifickým způsobem samozřejmě

nelze fotografovat vše, každopádně ale jde o velice zajímavý světelný efekt.



Vzhůru do terénu

Další oblíbená zásada říká, že je dobré zvládnout všechna fotografická pravidla

a pak je jedno po druhém začít porušovat. Digitální fotografie v tomto směru

otevírá amatérským tvůrcům spoustu možností – bez potíží pořídíte stovky

snímků, nepovedené okamžitě smažete a nestojí vás to ani korunu. Navíc – a to

je snad ještě důležitější – se při experimentování můžete okamžitě přesvědčit,

jak váš záměr v praxi dopadl, a podle toho jej nadále rozvíjet nebo naopak

zavrhnout. Fantazii se meze nekladou.



Acer cr-8530

Jako jediný z testovaných fotoaparátů nabízí Acer osmimegové rozlišení, které

bylo ještě před rokem doménou špičkových modelů za cenu okolo třiceti tisíc.

Pro mnoho lidí to bude jistě silným argumentem, přístroj má i další přednosti.

K nim kromě povedeného designu patří i slušná řádka funkcí od kompletní škály

expozičních režimů přes ruční vyvážení bílé či zobrazení expozičních hodnot a

dalších údajů na displeji, až třeba po asistenční přisvícení v šeru či živý

histogram. Zadní straně přístroje dominuje veliký displej s dobrým rozlišením,

má jeden velký problém – při fotografování v exteriéru je obraz příliš

kontrastní a drobnější detaily na něm zcela zanikají, což ztěžuje práci i za

zamračených dnů. Optický hledáček nepomůže, je příliš malý a scéna v něm skoro

není vidět. K drobným nedostatkům patří i pomalejší náběh (okolo 3 s) a silné

zahřívání za provozu, největší výtky ale máme ke kvalitě fotografií. Snímky se

vyznačují neostrou kresbou a vybledlými barvami, také chromatická aberace je

všudypřítomná. Daní za vysoké rozlišení je pak spousta šumu, který již při ISO

200 (vyšší citlivost přístroj nenabízí) vážně poškozuje snímky a zcela

likviduje drobné detaily, které bychom od fotoaparátu s osmi megapixely čekali.



Canon PowerShot A520

První fotoaparát Canon v našem testu míří spíše na zkušenější uživatele,

požadující více funkcí za nízkou cenu. Vypadá obyčejně až fádně, nabízí ale

plnou škálu expozičních režimů a celkově „serióznější“ pojetí. Pokud si

uživatel netroufne na prioritu clony či času nebo na manuální režim, může

využít 13 motivových programů, k tvorbě kompozice lze použít kromě displeje i

relativně slušný optický hledáček, o ostření v šeru se stará asistenční

přisvícení. Velkým problémem jsou ale pomalé reakce fotoaparátu – zoomování,

ostření, střídání motivových programů či prohlížení fotografií trvá citelně

déle než u jiných modelů. Ani příznivci videozáznamů nebudou nadšeni z

maximální délky tří minut s frekvencí 15 obr./s a velikostí 320 × 240 bodů.

Podobně jako Ixus se fotoaparát navíc neumí přihlásit jako externí disk. Pokud

ale tyto nedostatky překousneme, čeká nás příjemné překvapení v podobě velmi

vydařených fotografií s přirozenými a sytými barvami, téměř nulovou aberací a

snesitelným šumem i při ISO 400. Při ISO 50 jsou fotografie úplně čisté a

procesor zvládá slušný dynamický rozsah, což z A520 činí velmi šikovný nástroj

pro fotografování přírody.



Canon Ixus 30

Společně s HP R717 a Olympusem mju mini tvoří trojici nejatraktivnějších

fotoaparátů ve výběru. Po bleskurychlém náběhu (méně než 1 s) potěší mnoho

uživatelů české menu, věc u fotoaparátů zatím téměř nevídaná. Informovanější

fotografové zase zpozorní při spatření loga obrazového procesu DIGIC II, kterým

jsou vybaveny i nejlepší profesionální zrcadlovky značky Canon. Díky

asistenčnímu přisvícení fotoaparát vcelku spolehlivě ostří i v naprosté tmě,

dobrý je i videorežim – při nižším rozlišení 320 × 240 bodů lze po omezenou

dobu nahrávat impozantní frekvencí 60 obr./s. Rozložení expozičních hodnot lze

při prohlížení kontrolovat na histogramu, bohužel ho nelze zapnout už při

fotografování. Slabinou je naopak displej s vybledlými barvami, titěrný optický

hledáček také není určen zrovna pro náročné. Na kvalitě fotografií se projevuje

výtečný procesor, ale bohužel i horší optika a nízké rozlišení. Barevnému

podání nelze vytknout nic, zejména odstíny pleti vypadají výborně i při

fotografování s bleskem, ale detailů je na snímcích málo a při krajích

fotografií se objevuje výrazná aberace. Ixus 30 se proto hodí spíše pro

portréty a záběry zblízka než třeba na fotografování krajiny.



Fujifilm FinePix A350

Fotoaparát pro uživatele, kterým i běžný dnešní kompaktní standard připadá

příliš složitý a dávají přednost menšímu množství funkcí a maximálně

zjednodušenému ovládání. Vzhledem připomíná přístroj klasické filmové „krabičky

na mýdlo“, jednoduchý design neruší ani jedna extravagance, ovládací prvky jsou

redukovány na nezbytné minimum. Zoom se ovládá horní a dolní šipkou křížového

tlačítka, což je dost nezvyklé a nepohodlné. Spartánské menu nabízí jen

makrorežim, úpravu velikosti fotografií, sekvenční snímání a samospoušť, v

režimu trochu nepatřičně označeném jako Manual se skrývá korekce expozice a

vyvážení bílé – a to je vše. Začátečníci ocení možnost zobrazit na displeji

mřížku pro snazší tvorbu kompozice. Problémem je ostření v šeru, naše pokusy

byly většinou neúspěšné. Velkou pochvalu však zaslouží automatické vyvážení

bílé, barevné podání venku i uvnitř je výborné, jen barvy by mohly být sytější

(škoda, že fotoaparát neumožňuje jejich softwarové dosycení). Chromatickou

aberaci jsme nezaznamenali, při ISO 100 je na snímcích velmi málo šumu, k vyšší

citlivosti se nám přístroj donutit nepodařilo. Celkově je kvalita snímků velmi

dobrá a nenáročným začátečníkům lze proto A350 doporučit.



HP PhotoSmart M417

M417 je v lecčems levnější obdobou R717, s nímž sdílí některé ovládací prvky,

například zmiňovanou duální spoušť pro fotoaparát a video. Rozhodně není tak

elegantní na pohled, na druhou stranu ale v některých ohledech svého dražšího

stájového kolegu předstihne. Nabízí například rychlejší náběh, menší zkreslení

optického hledáčku a také jednu velmi šikovnou vlastnost – při ostření v šeru

se na displeji objeví snímaná scéna v přízračném zeleném nasvícení, takže

člověk ví, co fotografuje. Podobně jako u R717 je u každé položky menu k

dispozici kontextová nápověda, což jistě ocení zejména začátečníci. Bohužel

chybí pokročilejší výbava, například asistenční přisvícení, při fotografování v

šeru tak přístroj správně zaostří jen asi v polovině případů. Clona má jen dvě

polohy, mezi nimiž si fotoaparát vybírá automaticky a bohužel také značně

pomalu, takže po přechodu z interiéru do světla lze čekat na reakci i několik

sekund, podobně jako na správné vykreslení scény na displeji. Dalším problémem

je slabý výkon blesku, v interiéru dosvítí jen asi na dva metry. Snímky bohužel

trpí podobnou chromatickou aberací jako u R717 a nemají tak živé barvy, na

druhou stranu ale při vyšších citlivostech trpí méně šumem.



HP PhotoSmart R717

Kdybychom udělovali ceny za design, umístil by se šestimegový HP R717 s

elegantním kovovým krytem přední části hodně vysoko. Zároveň toho ale nabízí

docela dost i náročnějším uživatelům – k dispozici je například manuální

ostření, asistenční přisvícení při ostření do tmy nebo zajímavé softwarové

funkce. Mezi nimi najdeme třeba spolehlivé odstranění červených očí z

vyfotografovaných snímků nebo prosvětlení tmavých míst při fotografování v

protisvětle. K dispozici je i režim priority clony, tu lze ale nastavit jen ve

dvou krocích. Neobvyklým, ale pro značku HP typickým prvkem jsou dvě spouště –

jedna pro fotografování, druhá pro video. Trochu zarmoutí pomalý náběh, čtyři

vteřiny jsou dnes na fotoaparát s pouhým trojnásobným zoomem hodně. Optický

hledáček hodně zkresluje perspektivu, displej zase mívá problémy s barevným

podáním při rychlých přechodech ze stínu na světlo. Fotografie jsou plné velmi

živých a věrných barev a při ISO 100 potěší velmi nízká hladina šumu, na druhou

stranu jsme při fotografování v protisvětle zaregistrovali až nezvykle silnou

chromatickou aberaci, výjimkou nebylo ani výrazné moiré (barevná vada

vznikající při fotografování určitých, třeba mřížkovaných textur).



Kodak Z700

Oba testované Kodaky vycházejí podobně jako Konica Minolta Z20 ze

„zrcadlovkové“ koncepce a jsou proto poměrně robustní, což lidem s většími

prsty přijde vhod. Na jeden z nejlevnějších modelů v testu nabízí Z700

relativně hodně funkcí pro náročné, třeba prioritu času a clony nebo

kontinuální ostření na objekty v pohybu, které funguje velmi dobře. V horším

světle (třeba v místnosti osvětlené slabší žárovkou) si fotoaparát vede

relativně dobře a ostří spolehlivě, v úplné tmě ale zaostřit nedokáže. Samotný

náběh je relativně rychlý, jednu věc ale vývojáři nedomysleli – fotoaparát nemá

vypínač, jeho funkci plní samostatná poloha na voliči režimů a třeba k prioritě

času/clony je od ní dost daleko, což náběh nepříjemně prodlužuje. Optický

hledáček zkresluje scénu podobně jako u HP R717. Potěší patnáct motivových

programů, naopak zarmoutí jen tři varianty vyvážení bílé bez možnosti ručního

nastavení. Příjemným překvapením je dobrá kvalita snímků – fotografie jsou

možná lepší než z dražší Z740, chromatickou aberaci jsme nezaznamenali,

fotoaparát nabízí slušný dynamický rozsah a syté živé barvy. Do citlivosti ISO

200 je šumu velmi málo, při ISO 400 jeho míra roste, ale pořád se pohybuje mezi

lepšími modely.



Kodak Z740

Kodak Z740 původně patřil do vyšší kategorie a mezi levnými fotoaparáty působí

se svou koncepcí „univerzálního fotoaparátu střední třídy“ téměř nepatřičně,

což ale není důvod nezařadit jej do testu. Vedle Minolty Z20 jde o druhý

ultrazoom v našem výběru. Podobně jako Z20 nabízí kompletní škálu expozičních

režimů a některé další pokročilé funkce, oproti Minoltě má ale mnohem lépe

vyřešené ovládání – na kombinaci kruhového voliče s joystickem si člověk musí

chvilku zvykat, pak ale vše funguje výborně. Nevýhodou je přece jen slabší

funkční výbava – chybí například histogram, pomalá synchronizace blesku nebo

ruční vyvážení bílé, což lze bez problémů odpustit miniaturnímu modelu, ale v

konkurenci Minolty Z20 je to nevýhoda. Naopak lze ocenit vůbec nejširší nabídku

motivových programů mezi testovanými modely. Náběh je na ultrazoom velmi

rychlý, totéž platí pro pohyb zoomu, ten by ale mohl být plynulejší. Fotografie

mají přednosti i slabiny – jsou ostré i při fotografování v šeru a potěší velmi

živými a realisticky zachycenými barvami, do ISO 200 je neruší žádný výrazný

šum, dobrá je i kresba detailů. Snímky ale bohužel trpí všudypřítomnou

chromatickou aberací i při průměrně kontrastních scénách.



Minolta Dimage X50

Pětimegový model se objevil již v březnovém testu, v němž jsme se zaměřili na

vyšší kategorii kompaktních fotoaparátů. Minolta X50 od té doby zlevnila a dnes

představuje zajímavou alternativu pro jednoduché levné modely. Stylový design

potěší dámy, přístroj vcelku dobře splňuje představy o fotoaparátu coby módním

doplňku, mnohými vlastnostmi zaujme i zkušenější fotografy. Snad největší

předností je vynikající sekvenční snímání, známé i z jiných modelů téže značky

- pokud snížíme rozlišení na 1,2 Mpix, umí fotoaparát pořídit až 11 snímků

fantastickou rychlostí 10 obrázků/s a z toho přecházejí oči i majitelům pětkrát

dražších zrcadlovek. Povedený je i videorežim, během filmování lze používat

zoom a měnit korekci expozice i vyvážení bílé. Při fotografování v interiéru

oceníme poměrně rychlé automatické ostření i při nastavení velké ohniskové

vzdálenosti. Hlavním problémem je trochu sporná kvalita optiky – nepříliš

světelný objektiv (f5 při nejdelším ohnisku) nevyniká žádnou zvláštní kresbou

detailů, fotografie ztrácí na ostrosti zejména poblíž okrajů. Dalším problémem

je při vyšších citlivostech šum. Raději doporučujeme trvale nastavit ISO 100

nebo používat automatickou citlivost, která nikdy nepřekročí ISO 160.



Konica Minolta Dimage Z20

Jeden ze dvou ultrazoomů v testu patří do oblíbené modelové řady, která se

vyznačuje i extravagantním designem a slušnou funkční výbavou. Neobvyklý design

má své přednosti i nedostatky – modely řady Z poznáme na první pohled, plastové

provedení ale působí hodně lacině a do jisté míry trpí i ergonomie (podobně

jako u typu si u Z20 musíme dávat velký pozor při práci v místnosti, abychom

prsty ruky nezakryli blesk). Velmi diskutabilní je i přepínání mezi hledáčkem a

displejem pomocí zrcadélka, systém nepůsobí odolně. Naopak funkční výbava

potěší i znalce, k dispozici je plná škála expozičních režimů, možnost zaostřit

ručně i průběžné automatické ostření pohybujících se objektů, ruční vyvážení

bílé nebo skvělý videorežim. Poměrně nešikovné ovládání bohužel neodpovídá

bohaté výbavě – tlačítek je na těle poskrovnu a většina funkcí je tak přístupná

jen přes menu. Také elektronický hledáček je vinou zrnitého obrazu bez detailů

použitelný jen v nouzi. Kvalita snímků je na levný ultrazoom vcelku dobrá,

hlavně při nižších citlivostech (ISO 50–100), naopak ISO 320 vzhledem k vysoké

hladině šumu prakticky nelze použít. To je bohužel oproti předchůdcům tohoto

modelu jeden z typických důsledků vyššího rozlišení.



Olympus C-500

Patří k levnějším z testovaných modelů a je to znát. Jako módní doplněk Olympus

C-500 rozhodně využít nelze, pro mnohé to může být spíše výhodou – díky větším

rozměrům padne do ruky lépe než mnohé stylové „šperky“. K „serióznímu“ dojmu

přispívají i některé v této kategorii nezvyklé funkce, například výborný režim

supermakro (spolehlivě ostří již od 2 cm), redukce šumu, ruční vyvážení bílé

nebo stálé zobrazení expozičních hodnot na displeji. K dispozici je dokonce i

manuální režim, fotoaparát ale bohužel nabízí jen dvě polohy clony. Začátečníci

naopak ocení hned 16 motivových programů. Velkým překvapením je tradičně bolavé

místo levnějších kompaktů značky Olympus, totiž automatické ostření. Nepatří k

nejrychlejším, je ale velmi spolehlivé i v šeru. Rychlost je obecnou slabinou

C-500, náběh trvá okolo tří vteřin, přechod mezi oběma póly ohniskové

vzdálenosti zvládají lépe i některé ultrazoomy a zanedbatelná není ani prodleva

spouště. Snímky potěší ostrostí a minimální chromatickou aberací, naopak šum je

patrný i při ISO 50 a nejvyšší hodnotu ISO 400 prakticky nelze použít.

Automatické vyvážení bílé někdy způsobí modravý nádech, podobně jako u

ostatních Olympusů, celkově jsou fotografie příjemným překvapením.



Olympus mju mini

Na rozdíl od modelu C-500 si mju-mini zaručeně s jiným fotoaparátem nespletete,

ve snaze o originální design se vývojáři Olympusu dostali tentokrát opravdu

daleko. Začátečníkům se nezvyklá koncepce může líbit, zkušenější fotografy ale

patrně odradí velmi omezená funkční výbava. Možností ovlivnit charakter snímku

tu najdeme velmi málo, při fotografování dokonce často ani nevíme, zda bude

výsledný snímek ostrý – na displeji se nezobrazí žádné expoziční hodnoty.

Ovládacích prvků je na těle fotoaparátu minimálně, což je ale vzhledem k

omezené nabídce funkcí logické (tlačítko pro mazání snímků tu ale být mohlo).

Potěší spousta motivových programů, bohužel bez nápovědy na displeji, což byla

výhoda starších modelů řady mju. Příjemným překvapením je ovšem rychlost

fotoaparátu – náběh trvá pouhou vteřinu, prodleva spouště je minimální, i

ostření je vcelku svižné a na tuto kategorii až nezvykle spolehlivé i v šeru.

Snímky zaujmou zejména věrnými a živými barvami, zejména velmi sytými odstíny

zelené.

Chromatická aberace se objevuje jen ojediněle, při ISO 64–100 jsou fotografie

prakticky bez šumu. Místo extravagantní hračky nás zkrátka překvapil

jednoduchý, ale slušný fotoaparát.



Panasonic LS1

Malý a lehký fotoaparát s povedeným stylovým designem nabízí podobně jako jeho

vybavenější stájový kolega LZ2 jednu velkou výhodu oproti konkurenčním modelům,

totiž stabilizátor obrazu. To oceníme zejména při fotografování v horším světle

a v interiéru, z ruky lze bez potíží udržet čas okolo 1/30 s. K dalším výhodám

LS1 patří velký a jasný displej, jako u většiny malých Panasoniků přístroji

zcela chybí optický hledáček. Ve slušné funkční výbavě najdeme například

histogram či pomalou synchronizaci blesku, při fotografování se na displeji

zobrazí aktuální expoziční hodnoty. Velkou pochvalu zaslouží systém

automatického ostření, který zcela spolehlivě pracuje i v naprosté tmě a ani k

tomu nepotřebuje asistenční přisvícení. Další výhodou je rychlý náběh. Chválu

ale bohužel brzy přeruší kvalita snímků – kresba je slabá i na čtyřmegový

přístroj, na absenci detailů se očividně podepsaly algoritmy na odstranění

šumu. Při okrajích fotografií ubývá ostrosti a přibývá chromatické aberace. S

vyšší citlivostí (ISO 400) se rozostřují barevné přechody a barvy se vzájemně

slévají (nejvíce to postihuje různé odstíny červené a oranžové). Zelenou barvu

ladí fotoaparát spíše do tyrkysové.



Panasonic LZ2

Dražší z obou testovaných Panasoniků se od modelu LS1 liší designem a hlavně

optikou, v mnohém jsou oba typy totožné – například v menu nebo v ovládacích

prvcích žádný rozdíl nenajdeme. Hlavní předností LZ2 je tak – pokud pomineme

megapixel rozlišení navíc – šestinásobný optický zoom s lepší světelností

(f2,8–4,5). Hlavně v černém provedení působí LZ2 velmi elegantně a díky náznaku

úchopu se ve srovnání s jinými malými kompakty docela dobře drží. Potěší

zrychlené sekvenční snímání, náročnější uživatelé ocení možnost ručně korigovat

barevnou teplotu. Naopak v ostření do tmy si LZ2 vedl o něco hůře. Největší

výhodou je ale kvalita fotografií. Výtečně funguje automatické vyvážení bílé –

barevné podání je věrné venku i v interiéru s bleskem, barvy jsou syté a jasné,

chromatická aberace se objevuje jen v náznacích při krajích snímků. Při ISO 80

a 100 jsou fotografie zcela čisté, ani při ISO 200 není šum na monitoru nebo

při tisku do 10 × 15 cm nijak patrný, při ISO 400 sice naroste, ale pořád nemá

zhoubný vliv na detaily jako u jiných typů. Pokud nevyžadujeme prioritní či

manuální expoziční režimy nebo kvalitnější videozáznam, je LZ2 vynikající

volbou, ač patří v testu k nejdražším modelům.