Foto duel

Tradiční kinofilmové fotoaparáty se zuby nehty snaží soupeřit o naši pozornost
se svými digitálními protějšky. Ale tak jako se vedou neustálé spory o

přednostech gramofonových desek a CD disků, ani zde nenajdeme jasného vítěze.

Podívali jsme se blíže na výhody, které s sebou obě technologie přinášejí.



Digitální revoluce přinesla celou řadu vynálezů. Ale jen málo z nich můžeme

srovnat s převratem, jejž nastolila v nic netušícím světě fotografie. Rychlost,

se kterou přicházela nová a nová zlepšení kvality i všestrannosti, spolu s

ohromným snížením cen způsobila, že se mnoho uživatelů najednou přestalo na

trhu orientovat.

Tento bleskový rozvoj také vedl mnoho odborníků k závěru, že klasickou

kinofilmovou fotografii čeká brzký zánik. A není pochyb o tom, že digitální

fotografie se rozšiřuje po celém světě.

Digitální technologie dává uživateli naprostou kontrolu nad celým procesem, od

pořízení snímku až po vytištění fotografie na domácí tiskárně. Této

univerzálnosti se kinofilmová fotografie může jen těžko rovnat. Kvalitu snímku

lze přizpůsobovat podle různých okolností, můžete snímky prohlížet a mazat, jak

se vám zachce, snadno je editovat a díky vysokokapacitním paměťovým kartám

pořídit doslova stovky fotografií.

Naproti tomu kinofilmová fotografie nabízí vyšší kvalitu za mnohem nižší cenu a

dokáže se vyrovnat se širší paletou fotografických podmínek. Která technologie

je tedy lepší? Každá z nich má své zastánce, my se proto podíváme na argumenty

obou stran.



Digitální fotoaparáty pod lupou

Na první pohled se digitální fotoaparáty od svých kinofilmových protějšků zas

až tak moc neliší. Ať už jde o miniaturní kompaktní automaty, nebo o velké

obludy s několikanásobným zoomem, často se vzhledem opičí po designu klasických

kinofilmových aparátů. Při pohledu zblízka však zjistíme, že se oba typy

fotoaparátů navzájem liší procesem snímání, ukládání i editace snímků.

Přibližme si, jak funguje digitální fotoaparát. Když stisknete spoušť, dopadne

světlo na digitální senzor, který ho převede na elektrický náboj. Můžete si

tento senzor představit jako síť tisícovek miniaturních solárních panelů, jež

přeměňují obraz na elektrický proud. Tyto senzory jsou uloženy na elektronickém

panelu citlivém na světlo, který se běžně nazývá CCD (Charge-Coupled Device)

panel.

CCD je složen z množství pixelů, jež registrují informace o snímaném obraze.

Pixely jsou uspořádány do mřížky a z počtu pixelů seřazených do řad a sloupců

lze vypočítat kolik megapixelů CCD prvek obsahuje. Například fotoaparát, jehož

pixely jsou na CCD prvku seřazeny do mřížky s 2 048 vodorovnými a 1 536

svislými řadami, produkuje 3,2megapixelové snímky. K tomuto číslu se dostaneme

jednoduchým vynásobením počtu vodorovných a svislých pixelů (tedy 2 048 × 1 536

= 3 145 728).

I když jsou senzory na CCD prvku citlivé na světlo, nedokáží rozpoznat barvu

obrazu. K tomuto účelu používají digitální fotoaparáty zelenočervené a

zelenomodré barevné filtry, které rotují nad senzorem a vytváří správné barevné

spektrum. Jakmile jsou zjištěny intenzita světla a barevná hodnota, je třeba

data přenést do podoby digitálního signálu, s nímž je schopen pracovat osobní

počítač. K tomu se používá analogově digitální převodník.



Filmová hvězda

I když ve filmových fotoaparátech nenajdeme takové množství elektroniky, jako v

jejich digitálních příbuzných, je k pořízení finálního obrázku potřeba také

pěkné množství komponent. O proces vytváření snímku se starají tři součásti:

čočka, skrze kterou prochází světlo, film, na nějž se obraz ukládá a samotné

tělo fotoaparátu.

Fotoaparát je v podstatě krabička pro ukládání světla, která má v přední části

otvor s čočkou a v části zadní světlocitlivý materiál (film). Když uživatel

stiskne spoušť, soustředí čočka světlo na filmové políčko, zatímco závěrka

umístěná za čočkou ovládá množství světla, které se dostane k filmu. Běžné

filmy slouží pro pořízení 24 nebo 36 expozic.

Většina levnějších fotoaparátů svoji činnost automatizuje a vše, o co se

uživatel stará, je oddělený optický hledáček, v němž si zvolí kompozici snímku.

Obraz pozorovaný hledáčkem však není ten samý, jaký dopadá na film je to jeho

pouze přibližná podoba.

Profesionální fotografové a zájemci o vážnější focení dávají přednost kvalitním

zrcadlovkám, neboli SLR (Single Lens Reflex) aparátům. V jejich hledáčcích je

vidět odraz identického obrazu, který bude směřován na film. Fotograf tak vidí

přesně to, co bude zaznamenáno na film, a to včetně nastaveného zaostření.

Obraz je do hledáčku směřován pomocí zrcadla natočeného o 45 stupňů, které se

po uvolnění závěrky překlopí a uvolní cestu světlu směřujícímu na film.



Čočka je důležitá

Koupíte-li filmový fotoaparát rozumné cenové úrovně, budete očekávat, že pomocí

něj pořídíte slušné snímky. Kvalita snímků však záleží hlavně na optickém

systému, a pokud nebude tato klíčová část aparátu dostatečně kvalitní, nemůžete

logicky očekávat dobré výsledky. Stejný princip platí i u fotoaparátů

digitálních. Můžete si pořídit 4megapixelový aparát a očekávat, že bude

produkovat skvělé snímky, ale pokud není jeho čočka na dobré úrovni, budete

nakonec zklamáni.

Kvalita optiky je dokonce tak důležitá, že lepší snímky pořídíte s pouze

2megapixelovým fotoaparátem s kvalitním objektivem, než se zařízením

obsahujícím sice 4MP CCD prvek, ale levnou a nekvalitní čočku. Výrobci se dnes

snaží ohromit zákazníky množstvím megapixelů, ale už nevěnují takovou pozornost

jiným, marketingově nenápadným, ale přesto zásadně důležitým prvkům fotoaparátů.



Kolik co stojí?

Zatímco kvalitní filmovou zrcadlovku můžete sehnat již za necelých 15 000 Kč,

za její digitální protějšek zaplatíte 40 až 400 tisíc korun. Náklady na

vytvoření snímku jsou ale za pomoci digitální technologie nesrovnatelně nižší

než u filmu. K digitálním fotoaparátům bývá přiložena paměťová karta (i když u

těch levnějších pouze o malé kapacitě), takže nemusíte platit za filmy. Na

paměťové karty s vyšší kapacitou se navíc vejde mnohem více než 36 snímků, a

pokud budete s obrázky pracovat jen na počítači, neutratíte ani za vyvolávání a

tisk.

Na druhou stranu je ale pravda, že tištěným fotografiím v ruce se prohlížení

snímků na monitoru nemůže rovnat. Budete-li si chtít pořízené fotografie

vytisknout doma na tiskárně, musíte k nákladům připočítat i fotopapír a

inkousty.

I přes náklady na vyvolání filmu, které se pohybují okolo 60 korun za

24snímkový film, je stále analogová fotografie levnější.

V případě, že byste chtěli zpracovat a vytisknout 24 digitálních snímků ve

vysokém rozlišení, musíte nejprve započítat cenu paměťové karty. Používá-li váš

fotoaparát karty typu CompactFlash, bude třeba 128MB karta, která stojí

přibližně 1 000 Kč. V profesionálním fotolabu pak zaplatíte za zpracování a

tisk jedné digitální fotografie o velikosti 10 × 15 cm přibližně 7 až 12 Kč,

tedy zhruba o třetinu více než kolik stojí „filmová“ fotografie stejného

rozměru.



Poslední filmy?

Hrozí filmové fotografii vyhynutí? Celosvětové výsledky prodeje fotoaparátů

ukazují, že jen za minulý rok poklesl objem prodeje filmových zařízení o 10

procent a ty digitální se prodávají stále více.

Analytici tvrdí, že se prodej filmových fotopřístrojů v západní Evropě v roce

2004 sníží až o čtvrtinu, což pro filmové aparáty nezní moc nadějně. Vypadá to,

že amatérští uživatelé (kterých je naprostá většina) prostě dávají přednost

tomu hned vidět pořízený snímek a nečekat na to, až po dovolené zjistí, že film

nevyšel.



Ano, ale…

Existují ale i jiná data, než nám předkládají analytici. Například firma

Fujifilm disponuje statistikou, v níž uvádí, že zatímco 50 procent příjmů

společnosti pochází z digitálního odvětví, stále ještě mají 45procentní podíl

zájemců o klasiku. Navíc například ve Velké Británii vlastní digitální

fotoaparát pouze 20 procent domácností, a téměř každá má alespoň kompaktní

filmový přístroj.

Nikdo nepopírá, že trh s digitály prožívá veliký vzestup. Střízlivě vzato ale

těžko úplně vytlačí filmové fotoaparáty, a to nejen ty nejkvalitnější, ale i ty

nejlevnější. Digitální evoluce neprobíhá vždy naprosto lineárně a je to spíše

paralelní záležitost, která probíhá spolu s vývojem.

Filmové řešení má na své straně několik faktů. Po focení vám zbude negativ,

který může při správném zacházení vydržet déle než data vypálená na kompaktním

disku. Jeho výhodou je i lepší využitelnost pro snímání rychlých scén, a to

díky tomu, že klasické aparáty netrpí zpožděním závěrky. Navíc je stále o dost

levnější a nabízí lepší kvalitu větších snímků.

Digitální fotoaparáty zase nabízejí větší víceúčelovost a funkčnost. Vývoj se

navíc žene kupředu, takže za pár let bude možno mnohem levněji koupit zařízení,

které dnes stojí ještě statisíce korun.



Co je tedy lepší?

Celý problém není jen otázkou toho, který proces je lepší vždy závisí na tom,

co od fotografování požadujete. Filmový a digitální způsob snímání a zpracování

fotografií jdou prostě ruku v ruce. Vždyť i po vynálezu motocyklu jsou i

šlapací kola stále v oblibě.



Kdo s koho?



Neexistuje žádná přesná rovnice, která by vypočítala kolika megapixelům se

vyrovná kvalita filmu, ale přibližně lze říci, že ekvivalent filmu se pohybuje

mezi 10 a 14 megapixely. To znamená, že pro stejnou kvalitu, jakou poskytují

filmové přístroje, byste museli koupit digitální fotoaparát za cenu přesahující

300 000 Kč (pouze tělo).

Standardem střední třídy digitálů jsou CCD prvky s rozlišením 4 MP. Pro

vytištěné fotografie o velikosti 10 × 15 cm to bohatě stačí, ale problém by

mohl nastat již u tisku na formát A4. Filmovému materiálu takovéto omezení

nehrozí. Optickým zoomem a nastavením expozice počínaje a vyvážením bílé a

nastavením rychlostí uzávěrky konče vám digitální aparát dobré kvality nabídne

stejné možnosti konfigurace jako tradiční fotoaparát. K sehnání jsou i

digitální SLR zrcadlovky, umožňující fotografům nazírat přesně ten samý obraz,

který bude sejmut na CCD prvek.

Na druhou stranu však i ty nejlepší digitální zrcadlovky trpí větší prodlevou

závěrky, tedy zpožděním, které uplyne mezi stisknutím spouště a vyfocením

snímku. To negativně ovlivňuje práci v případě, že se fotografovaný objekt

pohybuje. Filmová fotografie tedy má s ohledem na provoz za všech podmínek

navrch. Toto je opravdový důvod, proč zákazníci kupují digitální přístroje.

Filmové fotoaparáty nedisponují LCD displejem, na němž si můžete okamžitě

prohlédnout jak snímek, tak všechna nastavení přístroje.

Naštěstí není zrovna tato funkce omezena jen na ty nejdražší digitály. Již u

přístroje za 4–5 000 Kč najdete LCD displej, pomocí nějž můžete nejen měnit

nastavení, ale hlavně prohlížet, editovat a mazat pořízené snímky. Ke všem

obrázkům lze také přiřadit textové informace, volit jejich kvalitu, ukládat

specifická nastavení pro různé typy fotografických prostředí a seznam dalších

výhod digitálních fotoaparátů je co se týče funkčnosti ještě hodně dlouhý.

Možnost ukládání snímků na paměťovou kartu je další ze zásadních funkcí

digitálních fotoaparátů, ale nemusí to být pouze výhoda. Zatímco do filmového

přístroje se vejde 24 nebo 36 snímků, množství snímků, jež lze uložit na kartu,

závisí pouze na její kapacitě a na rozlišení obrázku.

Nevýhod digitálního řešení je celkem dost. Karta, kterou přikládá výrobce k

digitálním fotoaparátům, má prakticky vždy jen malou kapacitu, takže pro

seriózní práci je třeba dokoupit větší (na 32MB médium se vejde jen asi 7

snímků v 4MP kvalitě). Existuje také celá řada typů karet, takže při zakoupení

jiného aparátu je někdy nutné pořídit i jiné médium. Cestujete-li s digitálem

na delší dovolenou, můžete se (i přes možnost mazat nepovedené snímky) ocitnout

v situaci, že kapacita karty dojde. V tom případě se doporučuje vozit s sebou

notebook se čtečkou karet, což však není moc praktické. Klasický fotoaparát

sice pojme jen 36 snímků, ale filmy lze snadno vyměnit a k sehnání jsou

prakticky všude. I když i některé filmové fotopřístroje používají kvůli

elektronice baterie, žádný z nich je „nežere“ s takovou kuráží jako fotoaparát

digitální. Běžné filmové kompakty požívají baterie hlavně pro blesk, pro posun

filmu a pro stavový numerický LCD displej (pokud jej vůbec mají). Pro digitální

fotoaparáty je dostatek elektrické energie otázkou života a smrti.

Normální alkalické baterie se v digitálu vybijí po pár snímcích. Nabíjecí

niklmetalhydridové AA články jsou na tom o dost lépe, ale pro delší focení jsou

ideální lithiumiontové akumulátory. Ty jsou však většinou u každého přístroje

jiné, takže nemůžete jen skočit k nabíječce pro další sadu musíte prostě

počkat, než se proprietární akumulátor nabije v samotním fotoaparátu.