Internet guru - Vše, co jste chtěli vědět o Internetu...

Alternativní připojení Přehled netradičních možností připojení do Internetu
Ať již akce „Internet proti monopolu“ (tento článek vzniká těsně po jejím

vyvrcholení jednodenním bojkotem služeb SPT Telecom) přinese ovoce v podobě

menších či větších ústupků našeho stále monopolního telefonního operátora, je

vcelku zřejmé, že faktický monopol (daný solidní infrastrukturou, vybudovanou

z tržeb v období nekonkurenčních cen) bude trvat i řadu let po konci

tisíciletí.

Mnozí poskytovatelé přiopojení i koncoví uživatelé proto hledají jakoukoliv

prakticky a ekonomicky reálnou alkternativu realizace spojení. Tímto článkem

se vám zase já pokusím usnadnit základní orientaci v této oblasti.

Proč alternativy?

Případní konkurenti SPT totiž mohou poměrně rychle vybudovat (a v oblasti

datových přenosů, kde u nás zanikl monopol na podzim 1995 s koncem výhradní

licence společnosti NexTel, již budují) vysokokapacitní páteřní sítě mezi

krajskými a později i okresními městy, ale tzv. „last mile“ spojení mezi

nejbližším přístupovým bodem poskytovatele a zákazníkem je (a ještě dlouho

bude) do značné míry závislé na místních rozvodech, vlastněných právě

Telecomem.

Ten pronajímá pevné telekomunikační okruhy za ceny, odvíjející se od kvality

spojení a překlenované vzdálenosti. Podle cen z konce roku 1998 tak za

analogovou linku (garantována

stejná kvalita jako u běžného telefonického

spojení max. modem 33,6 Kb/s), realizovanou dvoudrátovým vedením, zaplatíte v

místě 1 050 Kč za každou ústřednu, přes kterou linka povede (tedy 1 050,

jsou-li koncové body v dosahu stejné ústředny, 2 100 pokud jsou v dosahu

sousedních ústředen, atd.). Digitální linky, jimiž se rozumí místní okruhy se

zaručenými parametry vedení či meziměstské okruhy, které SPT pronajímá včetně

koncových zařízení pro přenos dat, jsou samozřejmě podstatně dražší. Pokud se

však dostanete za hranice města a budete chtít „pouhý analog“ zavést do vsi či

městečka vzdáleného cca 10 až 20 km, tak díky počtu zúčastněných ústředen a

překročení hranice MTO (Místního Telefonního Obvodu nedejte se zmást, se

sjednocením tarifu v rámci UTO pouze zmizely z mapek v telefonních seznamech a

jinak se na ně „hraje“ dál) zaplatíte něco mezi 8 a 12 tisíci měsíčně (v

těchto relacích je v některých případech levnější družicové připojení pomocí

terminálů VSAT Very Small Aperture Terminal s prakticky obdobnou propustností).

Radiomodemy, packet radio

Rádiové modemy a tzv. packet radio (amatérský standard pro přenos dat pomocí

radiostanic v pásmu velmi krátkých vln) jsou jednou z nejlevnějších variant

digitální rádiové komunikace. Jejich výhodou je poměrně velký dosah a možnost

realizace spojení i v případech, kdy mezi spojovanými body není přímá

viditelnost. Obojí je dáno kmitočtovými pásmy v oboru krátkých vln, které se

šíří za podobných fyzikálních podmínek, jako např. pozemní vysílání televize.

Poměrně nízké kmitočty jsou však také příčinou malé přenosové kapacity.

Typické využití radiomodemů jsou proto především rozlehlé sítě pro sběr dat

či řízení automatických technologických zařízení (pokud bydlíte v blízkosti

vodárny či kompresorové stanice plynovodu, možná jste si všimli malých,

televizním podobných, antén), kde se s výhodou uplatní jejich poměrně velký

dosah, daný použitým kmitočtovým pásmem.

Pro připojení do Internetu je však jejich nasazení spíše nouzovým řešením, a

to jak kvůli poměrně malé propustnosti spojení (v závislosti na konkrétním

pásmu a technologii od 1,2 do 19,2 Kb/s), tak faktu, že z principu technologie

je u nich poměrně dlouhá prodleva mezi přepnutím z příjmu na vysílání a

naopak, což při větším zatížení v duplexním (obousměrném) provozu značně

snižuje efektivní přenosovou rychlost.

Přesto může být připojení pomocí radiomodemu, zejména v případech, kde lze

tolerovat nižší rychlost, výhodnou variantou.

P.S. Naposledy zmiňovaná nevýhoda s malou rychlostí přepínání vysílání/příjem

je do značné míry eliminována u radiomodemů firmy RACOM (viz vložený článek

„Zdroje na WWW“), které jsou schopny přepnout za cca 2 ms.

Rádiové sítě LAN, Spread Spectrum

V loňském roce se v ČR odehrával boom bezdrátových sítí LAN, které pracující

na principu rozprostřeného spektra (Spread Spectrum). Tato technologie využívá

volného kmitočtového pásma 2,4 GHz, respektive 2 400 až 2 483 MHz, jež je

rozděleno na 79 samostatných kanálů. Při komunikaci pak systém jednotlivé

kanály střídá každých 100 ms podle přesně definovaného pořadí (tzv. frequency

hopping). Tím se jednak eliminuje možnost odposlechu sítě, a jednak podstatně

snižuje možnost kolize dvou systémů provozovaných ve stejné lokalitě.

Tyto sítě tvoří jak po cenové, tak po technologické stránce jakýsi mezistupeň

mezi radiomodemy a vysoce výkonnými mikrovlnnými spoji. Jejich maximální

přenosová rychlost se pohybuje od 2 do 3 Mb/s a spojení lze navázat (podle

konkrétního použitého zařízení a anténního systému) na vzdálenosti od stovek

metrů až do 30 km. Jejich další výhodou je, že většina konkrétních produktů se

svým chováním podobá celulární síti jednotlivé stacionární stanice jsou

schopny si navzájem předávat řízení nad komunikací s mobilními adaptéry, takže

např. notebook s PC kartou pro přístup do sítě můžete bez problémů používat ke

komunikaci v rámci celého pokrytého území (např. celé městské aglomerace).

Při investici do připojení koncové stanice mezi 30–60 tisíci korunami jsou pak

sítě tohoto typu velmi lákavou alternativou ke klasickým pevným linkám

osazeným base-band modemy.

Na domácím trhu se můžete setkat především s produkty firem Aironet (ARLAN),

BreezeCOM (BreezeNET), Lucent Technologies (WaveLan), SilTec (AirLAN), Symbol

Technologies (Spectrum24) a Xircom (Net-Wave), z poskytovatelů nabízejí

standardně připojení pomocí těchto prostředků InWay, CESNET, SnisNet a v rámci

individuálních projektů i mnozí další.

Stejnou technologii využívá ještě jeden produkt, na nějž rozhodně nemohu

zapomenout síť HomeFree společnosti Diamond Multimedia. Je to bezdrátová síť

určená pro domácí a SOHO aplikace, která umožňuje přímé propojení až 16

počítačů pomocí ISA, PCI nebo PCMCIA síťových karet s vestavěnou plochou

anténou. Deklarovanému po-užití sítě odpovídá udávaný dosah okolo 50 m, ale

tomu zase odpovídá cena kolem 3 500 Kč za síťovou kartu do PC a 4 400 za PC

kartu pro notebooky, která dělá z HomeFree zajímavý prostředek třeba pro

sdílení připojení k Internetu se sousedem či kolegou ve vedlejší kanceláři.

Mikrovlnné spoje

Pozemní radioreléové spoje, pracující v kmitočtových pásmech jednotek až

desítek GHz, nabízejí poměrně vysokou spolehlivost a přenosovou kapacitu od 2

až po 34 Mb/s přenášenou na vzdálenost až 4 km.

Jedná se o řešení zajímavé především pro poskytovatele připojení a větší

podniky, kde lze nalézt řadu aplikací, u nichž by náklady na pronájem

digitálního pevného okruhu byly srovnatelné i vyšší s možnými leasingovými

splátkami na příslušné zařízení, které z pravidla nabízí vyšší přenosovou

kapacitu a po splacení investičních nákladů jsou náklady na jeho provoz téměř

nulové.

Mezi nevýhody patří naprosto striktní požadavek na přímou viditelnost mezi

koncovými body spojové trasy, a tudíž případná nutnost investic do

retranslačních stanic, které pak trasu značně prodražují.

Infračervená a laserová pojítka

jsou na domácím trhu poměrně čerstvou novinkou. Jako aktivní prvky zpravidla

využívají výkonové IR LED (infračervené svítivé diody) a výkonnější verze

GaAlAs laser, a jejich hlavní výhodou je velká šířka pásma optického spoje a

tím daná vysoká přenosová kapacita rychlost od 2 do 662 Mb/s. Nevýhodou je

oproti mikrovlnným spojům poměrně malý dosah (od stovek metrů do 5 km),

citlivost na povětrnostní vlivy (mlha, sněžení, atd.) a poměrně vysoká cena

(cena realizace dvoubodového spoje se však i u nejslabších zařízení pohybuje v

řádu několika stovek tisíc korun).

Tato charakteristika je předurčuje především pro využití v roli

překlenovacích spojů ve vysokorychlostních kabelových sítích, kde se uplatní

jejich vysoký přenosový výkon.

Satelitní spoj

Od prvních úvah A. C. Clarka na téma telekomunikační družice uběhlo několik

desítek let a nad našimi hlavami se to družicemi s velkou parabolou jen

hemží. Protože samotné družice, jejich zařízení i rakety, které je vynášejí na

oběžnou dráhu, jsou velmi nákladné, je využití jejich služeb také zpravidla

poměrně drahé. Z pohledu koncového uživatele dokonce tak, že se „jimi mohou

pyšnit někteří poskytovatelé připojení“, ale jako náhrada klasické podnikové

pevné linky nepřipadají v úvahu.

Situace však není rozhodně tak dramatická. Hlavní výhodou satelitní komunikace

(radiokomunikace v mikrovlnných pásmech) je, že signál jedné družice pokrývá

poměrně velké území (celé kontinenty či téměř polokoule) a její využití je

efektivní všude tam, kde není z různých důvodů potřebná pozemní

infrastruktura a jedná se o přenos velké vzdálenosti. Ve srovnání s pozemními

mikrovlnnými spoji je telekomunikační družice vlastně jediným retranslačním

bodem, který má „přímou viditelnost“ na 99 % míst na zemském povrchu.

Kromě velkých profesionálních satelitních systémů, jež mají své ekonomické

opodstatnění při mezinárodní či mezikontinentální komunikaci, existuje i

řešení použitelné pro některé koncové uživatele. Jmenuje se VSAT: Very Small

Aperture Terminal, tj. terminál s velmi malou „světlostí“ rozuměj malým

průměrem parabolické antény. Technologie terminálů VSAT využívá dostupnosti

moderních výkonných satelitů, které spolu s výkonnou centrální pozemní stanicí

(tzv. hubem) dovolují jednotlivým koncovým uživatelům použít pro komunikaci

malé, cenově dostupné anténní terminály.

Konkrétně např. plné připojení do Interne-tu ekvivalent pevné linky lze (podle

ceníku firmy GTS) pořídit za cenu v rozmezí od 8 100–35 100 Kč (podle

konkrétní realizace a délky kontraktu) na jeden terminál měsíčně, přičemž

efektivní přenosová rychlost terminálu se (kvůli dopravnímu zpoždění cca 260

ms trvá, než dorazí signál z centrální pozemní stanice na geostacionární

družici 35 000 km nad rovníkem a odtud zpět na přijímač zákazníka) pohybuje

na úrovni

synchronní pevné linky 25 Kb/s, resp. asynchronní linky 33,6 Kb/s. V

optimálním případě je tak spoj přes VSAT levnější, a často není dražší než

náklady na srovnatelnou pevnou linku, pronajatou od STP Telecomu, a v každém

případě je zajímavou alternativou pro místa, kde je jakákoliv jiná

infrastruktura nedostupná, či se jedná o dočasné využití po dobu konání

konkrétní akce.

Další zajímavé řešení rychlého přístupu k Internetu představuje služba

DirecPC (vyvinutá americkou firmou Hughes Network Sys-tems). Její varianta

Turbo Internet, kterou nabízí společnost Gity, umožňuje jednosměrný přenos dat

z Internetu k zákazníkovi rychlostí až 400 Kb/s, přičemž druhý směr (požadavky

na data typicky adresy WWW stránek) jsou odesílány přes klasické modemové

připojení, jehož rychlost není vzhledem k poměrně malým objemům dat kritická.

Po finanční stránce představuje DirecPC jednorázové náklady (zařízení a

zřizovací poplatek) okolo 20 tisíc korun, měsíční paušál od 857 Kč (v ceně

přenos 30 MB) a od 28 do 20 Kč za každý „nadlimitní“ MB. Platí se zde

především za rychlost stažení 1 MB trvá v ideálním případě 20 sekund, kdežto

modemem při rychlosti 33,6 téměř 6 minut při poplatku za telefon ve dne, okolo

cca 8 až 12 Kč. V případě horší dostupnosti zdroje se však může čas a tím i

cena hovoru protáhnout na několikanásobek, kdežto u DirecPC zůstává

konstantní.

CATV, kabelové modemy

V mnoha městech dnes existuje vedle telekomunikační sítě ještě další, poměrně

výkonná komunikační síť rozvody kabelové televize (CATV Cable TeleVision),

pokrývající zpravidla sídliště a další, podobně hustě osídlené městské

aglomerace. Její využití i pro další komunikační služby je již dlouho

nasnadě, ale až teprve popularita Internetu představuje pro jejich

provozovatele dostatečný zákaznický potenciál.

Z technického i ekonomického hlediska se jedná o velmi lukrativní způsob

permanentního připojení. Samotné rozvody již existují a investice do nich je

již z velké části splacená provozem kabelové televize, a jejich další využití

(data jsou v síti většinou přenášena v pásmu, které odpovídá jednomu

televiznímu kanálu) pro provozovatele neznamená velkou finanční zátěž. Po

technické stránce představuje jeden (do stromu organizovaný) segment

kabelového rozvodu obdobu lokální sítě se sdíleným médiem, s podobným chováním

jako např. ethernet rozvedený koaxiálním kabelem. Vlastní připojení na straně

uživatele pak začíná zásuvkou kabelové televize, k níž je připojený kabelový

modem, který je propojen na běžnou síťovou karta v počítači PC. Dosažitel-ná

přenosová rychlost závisí na typu rozvodu, použitém kódování a zátěži

příslušného segmentu a je volitelná v rozmezí 14 Kb/s až 2 Mb/s (typicky je

pro standardní připojení na americkém trhu 1,2 Mb/s směrem k zákazníkovi a 350

Kb/s směrem opačným).

Všechny uvedené vlastnosti činí tento způsob připojení jedním z

nejzajímavějších pro individuálního uživatele.

V polovině roku 1998 bylo v Severní Ame-rice připojeno do Intenretu již více

jak 200 000 z celkového počtu 70 milionů domácností, v nichž je zavedena

kabelová televize, a koncem roku se na celém světě prodlo přes 500 000 kusů

kabelových modemů. To výrobcům postupně umožňuje stlačovat jejich ceny

levnějších typů z počátečních výšin mezi 20 a 30 tisíci korun, na cenu

blízkou ceně lepšího analogového modemu, tj. mezi 4 až 10 tisíci.

Důvody, proč je u nás připojení přes kabelovou televizi popelkou, lze hledat

jednak v technických překážkách některé starší typy sítí kabelové televize

totiž umožňují pouze jednosměrný přenos signálu, jednak je trh kabelové

televize poměrně roztříštěný a menší firmy přece jen hůř hledají další

kapacity jak na investice, tak na personálně-organizační zvládnutí nových

technologií.

Důvodem ještě nedávno poměrně malého rozšíření těchto služeb ve vyspělých

zemích pak byl především poměrně neustálený stav standardizace jednotlivých,

zpravidla firemních přenosových technologií. V rámci IEEE (nyní ITU) vznikla

sice příslušná pracovní skupina již v květnu 1994, ale k přijetí standardu

došlo až v dubnu 1998 (norma ITU J.112, definující transparentní obousměrný

přenos dat IP protokolem s síti CATV). Prakticky se tak více rozšířil

neoficiální, a dnes „de facto“ standard sdružení MCNS (Multimedia Cable

Net-work Systems Partners) z roku 1996, nazvaný DOCSIS (Data Over Cable

Service Interface Specification), který podporuje již více než dvacet výrobců

kabelových modemů.

Domácím průkopníkem v připojení do Internetu prostřednictvím CATV se na jaře

1998 stala firma TELCOM (malý operátor kabelové televize z Kralup nad

Vltavou). Ta postavila svoje služby na technologii LANcity společnosti Bay

Networks, jejíž kabelové modemy pronajímá koncovým zákazníkům, Zaváděcí ceny

za připojení pro domácnosti o rychlosti 64 Kb/s se pohybovaly pod hranicí

neuvěřitelných 2 000 Kč.

Elektrorozvodná síť

je další sítí, která již existuje a lze ji využít k přenosu dat (navíc oproti

kabelové televizi) pokrývá téměř všechna sídla od měst až po nejmenší vesnice

a většinu samot. První zprávy o výsledcích výzkumu v oblasti přenosu dat přímo

po silnoproudém elektrickém vedení přinesly výsledky v roce 1996, kdy

proběhla médii vlna poměrně optimistických zpráv. Od té doby urazilo

konsorcium Nor.Web (společný podnik společností Nortel a United Utilities)

značný kus cesty a jaře 1998 představilo komerčně použitelné řešení pod názvem

„technologie Data PowerLine“. Zároveň bylo oznámeno uzavření smluv o

připojování koncových uživatelů a domácností s 10 největšími elektrorozvodnými

společnostmi z USA a dalšími v Singapuru, Velké Británii, Švédsku, Německu a

Dánsku, přičemž první připojení koncových uživatelů v Evropě byla realizována

v září 1998 v Německu a v říjnu 1998 ve švédském Stockholmu.

Technologie PowerLine umožňuje koncovému uživateli dosáhnout v ideálním

případě rychlosti až 1 Mb/s pomocí koncového zařízení v částce nepřevyšující

cenu běžných analogových modemů. Jedinou její nevýhodou je, že z technických

důvodů je třeba přemostit každý galvanicky oddělený přechod (transformátor),

vyskytující se na cestě dat od místa připojení na Internet až k elektroměru

koncového uživatele tedy všechna místa, kde přechází vedení vysokého napětí na

nízkonapěťový rozvod běžné domovní vedení 220/380 V. Pro rozšíření do menších

obcí, kde lze (především vzhledem k jejich vylidnění) očekávat poměrně malou

poptávku, to může být zpočátku značnou překážkou.

Pokud vás zajímají pokroky v šíření této technologie u nás, jistě se o nich

dočtete na „prvním nezávislém serveru o silnoproudé elektrotechnice“ na adrese

http://www.elektrika.cz.

Pozn. autora: V minulém čísle jsem, v článku věnovaném bezplatným službám

„Internet za babku“ v přehledu bezplatných e-mailových služeb uvedl u služby

ATC organizér adresu http://email.atc.cz/. Jak mě informoval její

provozovatel, jedná se o starší verzi adresy služba již několik měsíců funguje

na nové hlavní adrese http://email.cz/.



OnNet

Host…hosting…webhosting

Vše o vaší prezentaci na Internetu

Pokud již nějakou dobu využíváte možností a výhod připojení k Internetu a

nejste tudíž úplnými začátečníky, pak vám jistě neunikla další z jeho velkých

výhod možnost poměrně levně a s potenciálně velkým účinkem prezentovat své

myšlenky, názory, projekty či firmu a její aktivity. Nezáleží na tom, jakým

kapitálem disponujete, ale na tom, jak dynamicky a poutavě se umíte

prezentovat, což nabízí téměř stejné šance pro každého.

Před o něco více než dvěma lety znamenala prezentace na Internetu poměrně

luxusní záležitost. Možnost provozovat vlastní webstránky nabízeli pouze

poskytovatelé připojení, a i ti se snažili (zejména větší) zákazníky tlačit k

nákupu připojení pevnou linkou s tím, že je to ideální, či dokonce jediné

plnohodnotné řešení pro firemní prezentaci v prostředí sítě. Koncem roku 1996

však vznikl na půdě brněnské firmy Zoner Software první, na naše poměry

průkopnický projekt poskytování služeb webhostingu komerční WWW server

Cze-chia, který spolu s uvolněním pravidel pro registraci doménových jmen o

rok později znamenal v této oblasti doslova historický průlom.

Co je webhosting?

Označení pro webhosting se v posledních letech vžilo jako název služby

pronájmu virtuálních WWW a poštovních serverů, umožňujících plnohodnotný

provoz domény zákazníka, nezávisle na jeho vlastním připojení k síti (viz tato

rubrika v minulém čísle PC WORLDu). Jednotlivé virtuální servery jsou přitom

umístěny na výkonných počítačích připojených k páteřním sítím velkých

poskytovatelů připojení, takže mají pro jejich potenciální návštěvníky

vynikající dostupnost (většinou lepší než servery na firemní pevné lince).

V praxi to znamená, že svoji prezentaci na Internetu v podobě webserveru s

konvenční adresou www.firma.cz a poštovním serverem, umožňujícím provoz

schránek typu info@firma.cz, která může být k nerozeznání od prezentace

nadnárodního holdingu si může pořídit i ta nejmenší firmička o třech lidech.

Kdo webhosting nabízí?

Poskytovateli služeb webhostingu jsou zpravidla malé a dynamické počítačové

firmy, které se primárně nezabývají poskytováním přístupu k síti, ale stávají

se jakýmisi prostředníky mezi ISP (Internet Service Provider), jako

provozovateli sítě, a koncovými zákazníky. S ISP mají uzavřenu smlouvu o

provozu svého samostatného PC serveru, připojeného k páteřní síti (což by bylo

pro menší a středně velké firmy/projekty zbytečně výkonné a také nákladné

řešení), na němž pronajímají část diskového prostrou a přenosové kapacity pro

provoz virtuálního serveru zákazníka. Konfigurace a zálohování dat na serveru

je, stejně jako technická podpora jednotlivých zákazníků, záležitostí

poskytovatele webhostingu. Taková spolupráce je výhodná pro všechny strany ISP

získá slušný příjem za připojení celého serveru, které by bylo pro jednotlivé

menší zákazníky příliš nákladné, aniž by se musel starat o (personálně poměrně

náročnou) podporu jednotlivých zákazníků. Naproti tomu poskytovatel

webhostingu může nabízet své služby (a prodávat svou přidanou hodnotu) na

dálku tedy zákazníkům z celého státu nebo (v případě USA) dokonce celého

světa, bez ohledu na to, přes kterého poskytovatele je ten který z nich

připojen do sítě jako takové.

Proč webhosting?

Webhosting je služba vhodná pro realizaci projektů menšího až středního

rozsahu, tedy prezentaci malých až středních firem, kde je její hlavní výhodou

velmi dobrý poměr „cena/výkon“. Jak již bylo řečeno, pro návštěvníka je

virtuální server k nerozeznání od fyzického, a díky lepšímu využití (sdílení)

jak hardwaru serveru, tak provozní režie na přenos dat a správu, může být

webhosting řádově levnější než pronájem celého serveru nebo pronájem stránek

přímo na serveru poskytovatele připojení. To vše při zachování skvělé

dostupnosti a poměrně vysokého výkonu v zátěžové špičce.

Podle velikosti a „vybavení“ virtuálního serveru se základní měsíční paušál u

této služby pohybuje ve Spojených státech od 6,95 do 60 USD a v tuzemsku od

250 do 990 Kč. Právě vzhledem k příznivé výši nákladů může být tato nabídka

také vhodnou variantou pro rozjezd nové informační služby, pro niž se vyplatí

zřizovat vlastní server až ve chvíli, kdy se na trhu dostatečně etablovala a

získala alespoň minimální čtenářskou klientelu.

Jak vybírat?

Pokud se rozhodnete k realizaci vlastního informačního serveru a pravděpodobně

vám (alespoň pro začátek) postačí server virtuální, tedy sdílející jeden

počítač s dalšími obdobnými servery, pak stojíte před obligátním problémem,

podle čeho si vybrat konkrétního dodavatele (přehled českých serverů,

poskytujících služby webhostingu, najdete ve vloženém článku):

V ČR nebo USA? Kde by měl být fyzicky umístěn počítač, na němž poběží váš

virtuální server, je otázka, na niž existuje dvojí odpověď.

Jednak, a to v každém případě, by měl být umístěn na centrálním uzlu/páteřní

síti velkého poskytovatele připojení s celostátní nebo nadnárodní působností.

Je to totiž základní předpoklad dobré dostupnosti vašich stránek pro co

nejširší okruh návštěvníků.

Druhé hledisko je dáno konkrétním okruhem návštěvníků/čtenářů, pro který je

obsah vašeho serveru určen. Např. pro server/doménu komerční firmy s

nadnárodní či celosvětovou působností je vhodné umístění serveru na některé

vysokokapacitní páteřní síti v USA, na niž má velmi dobré připojení naprostá

většina národních poskytovatelů v dalších zemích. Naproti tomu pro řekněme

český zpravodajský server, určený výhradně domácímu čtenáři, je naopak

důležité, aby byl co nejblíže svým čtenářům tedy na páteřní síti některého z

domácích ISP, jehož síť se vyznačuje dobrou propustností a zároveň je

propojena se všemi nebo velkou většinou ostatních českých ISP (peering). V

opačném případě by se mohlo stát, že pro část čtenářů bude server hůře

dostupný než např. známé americké servery, protože vzhledem k absenci místního

propojení příslušných sítí budou muset data putovat z Čech do USA a zpět, tedy

dvakrát dál.

UNIX, nebo Windows NT? Pokud budete vytvářet převážně statické webstránky bez

rozsáhlé automatizace provozu, přímé práce s databázemi a podobných

vymožeností, je pro vás volba operačního systému a konkrétního programu

zajišťujícího funkce WWW serveru okrajovou záležitostí. Samotné odeslání

dokumentu/stránky, tak jak je uložena na disku serveru, je totiž naprosto

triviální funkcí a všechny fungující servery ji vykonávají téměř shodně.

Jediné, co by mohlo být pro některé aplikace (zejména ty využívající různé

skripty na straně prohlížeče) důležité, je podpora komunikace protokolem HTTP

(HyperText Transfer Protocol) verze 1.1, který přenáší v hlavičce dokumentu

více podrobných informací o dokumentu a serveru.

U aktivních aplikací stojí otázka téměř přesně tak, jak je položena v nadpisu

tohoto odstavce. Musíte si vybrat mezi servery běžícími pod Win-dows NT s

nainstalovaným serverem IIS (Internet Infor-mation Server) a operačním

systémem typu UNIX, kde kraluje Linux a freewarový server Apache. První

varianta vás připoutá k firmě Microsoft, ale umožní vám využívat velmi silné a

komfortní technologie skriptů vykonávaných na straně serveru ASP (Active

Server Pages), v rámci níž je možné používat další „skriptovací“ jazyky jako

je Jscript a VBScript, ale i Perl a další. V druhém případě získáte výhody i

nevýhody vlastní světu free softwaru nulovou cenu a pružnou implementaci

nových technologií a oprav chyb spolu s poměrně úzkou nabídkou technické

podpory a dalších služeb. Jediné, čeho v podstatě nelze docílit, je plná

přenositelnost WWW aplikací (jejich nezávislost na operačním systému, a

především na konkrétní implementaci WWW serveru).

Hodně muziky za málo peněz chce logicky každý z nás, kdykoliv si máme něco

koupit. Toho si je samozřejmě každý obchodník, včetně poskytovatele

webhostingu dobře vědom, a proto se při koncepci ceníku snaží vyvolat právě

tento dojem. Co je tedy vhodné zvážit při objednávání webhostingu?

Pokud vám dodavatel nabízí několik variant, z nichž každá zahrnuje určitý

počet poštovních schránek a MB diskového prostoru, zvažte, zda nabízený

prostor opravdu využijete. U dražší varianty obvykle vychází cena za megabyte

značně levněji, ale pokud navýšení kapacity nejste schopni využít, tak je

každé stokoruny navíc škoda. Obezřetnost je na místě i v opačném případě u

ceníku postaveného na minimální základní ceně a systému příplatků nelitujte

času na důkladný propočet výsledné částky při rozumně odhadnutých požadavcích

může se vyšplhat do netušených výšin.

Pokud počítáte se širší návštěvnickou obcí, dejte si pozor na příplatky za

přenosy dat. Ty se (s výjimkou dražších variant na amerických serverech)

účtují téměř vždy a značně se liší jak v částkách, tak ve formě údajů někde v

megabytech (MB) a jinde megabitech (Mb) za měsíc (první je osmkrát víc než

druhé!). Pokud chcete provoz serveru financovat z inzerce, spočítejte si poměr

mezi cenou za zobrazení reklamního proužku a poplatkem za jeho přenesení ze

serveru.

Kdy potřebujete vlastní server?

Jedním ze dvou hlavních důvodů pro zřízení vlastního fyzického serveru

(samostatného počítače) může být vysoká technologická náročnost vaší aplikace,

k jejíž správě je bezpodmínečně nutný plný administrátorský přístup k celému

serveru. Ten v případě virtuálního serveru na společném počítači samozřejmě

nedostanete, a realizace některých úkonů pouze prostřednictvím třetí osoby či

jejich úplný zákaz (z bezpečnostních důvodů vyšší oprávnění jednoho uživatele

serveru je potenciálním ohrožením bezpečnosti provozu pro ostatní) může

znamenat nepřekonatelnou překážku v technické realizaci vašeho projektu.

Druhý důvod je čistě ekonomický obchodní model webhostingu vychází do určité

míry z předpokladu, že prostředky zahrnuté v základním paušálním poplatku

(zejména kapacita disku a především objem přenesených dat) nevyužije většina

klientů bezezbytku, a z určitého úhlu pohledu počítá s jistou formou

„solidarity“ mezi zákazníky. Příplatky za nadlimitní zatížení serveru datovými

přenosy jsou pak, oproti přenosu dat zahrnutému do paušálu, stanoveny poměrně

vysoko právě proto, aby pokud možno nedocházelo k celkovému přetěžování

serveru. V konečném důsledku je pak více vytížený virtuální server pro

poskytovatele téměř prodělečnou záležitostí.

Navíc, jedná-li se o službu s vyšší návštěvností, může si její provozovatel

vyjednat u některého velkého poskytovatele řádově výhodnější podmínky pro

připojení vlastního serveru, protože zajímavý zdroj informací činí jeho síť

atraktivnější zejména pro větší zákazníky a subprovidery.

Takže hlavu vzhůru, a hodně síly i úspěchů při realizaci vaší „síťové

existence“.



Heureka

Katalogy vs. Indexy

Přednosti a nevýhody hiearchických a fulltextových vyhledávacích služeb

Tak mi to Josef najdi na tom Internetu! Cože, že netušíš kde, že to tam asi

není? To tam teda máte pěknej nepořádek!„

Nějak podobně dopadly mnohé nezištné pokusy, při nichž se ti zasvěcení snaží

pomoci (a demonstrovat tak výhody Internetu) zástupcům lidu "neinternetového“.

Tato scéna, stále se opakující v nesčetných premiérách i reprízách,

přesvědčivě dokládá jak obrovskou potřebu internetové osvěty, tak existenci

problému, který se neustále zvětšuje stejnou měrou (ne-li rychleji) jako síť

samotná, obtížnosti až nemožnosti rychle najít konkrétní informaci, o níž

nevíte, kde přesně ji hledat.

Dvě cesty

Od (internetové) nepaměti se pro usnadnění orientace v obrovském množství

různých stránek na WWW využívají dva základní (a zatím nikdo

nevymyslel/nezrealizoval nic pronikavě lepšího) způsoby vyhledávání.

První z nich je vytváření katalogových serverů, na jejichž stránkách je

jejich autorem (či celým týmem redaktorů) vytvářen a neustále aktualizován a

doplňován strukturovaný katalog odkazů na další, tematicky zaměřené stránky.

Ty jsou doplněny o krátký, několikaslovný komentář, charakterizující obsah

cílových stránek (u velkých katalogů, pyšnících se především počtem zařazených

odkazů), nebo i doprovázené solidní anotací až krátkou recenzí (u katalogů

koncipovaných spíše jako výběr opravdu kvalitních zdrojů). Jedním z vůbec

prvních serverů tohoto typu je stále populárnější americké Yahoo

<www.yahoo.com>, kterým se nechal inspirovat i autor našeho

nejnavštěvovanějšího vyhledávače Seznamu.

Druhou variantou je použití automatického robota, jenž prochází pavučinu a

periodicky stahuje textovou část obsahu jednotlivých stránek, kterou pak

indexuje pomocí speciální databáze pro vyhledávání v plných textech

(fulltext). Ta pak umožňuje hledat stránky, jež obsahují určitá slova nebo

jejich kombinace. Protože databázi vytváří automatický robot, procházející

jednotlivé WWW servery jednak podle domén, a jednak podle odkazů mezi

stránkami, zahrnuje výsledek teoreticky všechny existující stránky, bez ohledu

na to, zda je někdo někam zařadil či nikoliv.

Katalogy

Hlavní výhodou katalogu je přidaná hodnota v podobě „ruční“ práce redaktora,

který příslušný odkaz zařadil do databáze. Ten totiž musel zařazované stránky

osobně navštívit a shrnout shlédnutá fakta i dojmy do anotace odkazu. Měla by

tak být zaručena určitá minimální kvalita stránek, jež se do katalogu vůbec

dostanou (to samozřejmě neplatí pro katalogy, do nichž jsou stránky přidávány

automaticky, rovnou z formuláře vyplněného návštěvníky serveru v takovém

případě může být v databázi odkazů cokoliv, včetně pokusů dostat se na začátek

seznamu odkazů v určité kategorii záměnou písmene O na začátku názvu za nulu

a podobně). Z hlediska orientace pak spočívá přínos katalogu v členění odkazů

do jednotlivých hierarchicky řazených kategorií. Pokud je členění dostatečně

podrobné, a navíc doplněné o křížové odkazy na příbuzné kategorie v jiných

větvích, můžete v katalogu uspět i v případě, že zcela přesně nevíte, co

konkrétního chcete najít. Stačí, když máte zájem o určitý obor či oblast

života, a větvení jednotlivých kategorií vás již samo nasměruje.

Mezi nevýhody katalogu patří jeho omezený rozsah může existovat mnoho

zajímavých stránek, o nichž se (v případě, že je nikdo do katalogu nezařadí)

nedovíte. Další problematickou stránkou katalogu je udržení konzistence

databáze odkazů. Mnohé stránky se za nějaký čas po svém zařazení přestěhují či

dokonce úplně zaniknou, a přitom ani jeden z těchto případů nelze při

automatické kontrole odkazů spolehlivě rozeznat (server, který se nehlásí,

může mít krátkodobý výpadek, nebo místo chybového hlášení [Error 404 File Not

found] může být na původní adrese krátká stránka s oznámením o přestěhování

serveru, apod.). Konečným důsledkem těchto problémů je (u větších katalogů

běžná) situace, kdy je (subjektivně vnímáno) polovina odkazů zastaralých nebo

neplatných.

Na druhou stranu, zejména u katalogů s velkou návštěvností, je v zájmu

provozovatele stránek, aby požádal správce serveru o zařazení odkazu či jeho

aktualizaci, protože sám má pochopitelně také zájem dosáhnout co největší

návštěvnosti.

Indexy

Budování mamutích (automatickými roboty generovaných) databází, indexujících

veškerá slova z mnoha různých stránek, je, na rozdíl od provozování katalogu,

především záležitostí výkonu serverů, průchodnosti sítí a speciálního

softwaru. Protože databáze indexového serveru je generovaná automaticky,

dosahuje o několik řádů větších rozměrů než databáze katalogu (to však nemusí

nutně znamenat, že pokrývá také tolikrát větší část Internetu, protože katalog

obsahuje v mnoha případech pouze odkazy na hlavní stránky celých serverů,

které robot naopak zpracovává stránku po stránce). Rozsah největších

celosvětových indexů (např. AtlaVista) již překročil sto milionů webstránek, a

přesto se jedná o menší část z jejich odhadovaného celkového počtu.

Výhodou fulltextových indexů je jejich širší záběr a zpravidla i jejich větší

aktuálnost, protože doba mezi vznikem nové stránky a jejím zařazením do nové

verze indexu je závislá pouze na výpočetním výkonu příslušných serverů a přímo

ji neovlivňuje lidský faktor (přesto se, vzhledem k rozsahu databází a

rychlosti nárůstu počtu stránek, pohybuje doba aktualizace celého indexu

AltaVisty v řádu několika týdnů). Další výhodou je, že index, umožňující

prohledání obsahu všech stránek serveru, poskytuje podrobnější informace než

pouhý odkaz na hlavní stránku (pokud např. hledáte konkrétním stránku na

rozsáhlejším serveru, který nenabízí podporu pro vlastní prohledání, můžete s

výhodou využít některého z fulltextových indexů tak, že vyhledávání omezíte

pouze na stránky z tohoto serveru).

Hlavní nevýhodou indexů je především jejich obrovský rozsah, kvůli němuž vrátí

na téměř jakýkoliv, jen trochu obecnější dotaz, seznam tisíců až desetitisíců

stránek. Proto jsou, kromě samotné schopnosti vyhledat stránky obsahující

požadovanou kombinaci slov, důležité i další možnosti, jimiž lze omezit

výslednou množinu dokumentů, jako je vyhledávání podle domén či pouze v

nadpisech nebo odkazech, namísto v celém textu stránek.

Kde hledat?

Obecně lze říci, že chcete-li získat základní přehled o určité oblasti, je

vhodné začít v univerzálním celosvětovém nebo národním katalogu (kde mnohdy

najdete i seznam specializovaných katalogů a přehledů, úzce zaměřených na

určitou oblast). Fulltextové indexy jsou naopak vhodnější pro vyhledávání

konkrétních informací, jejichž popis jste slovně schopni specifikovat co

nejpřesněji, a záleží především na úplnosti výsledku (nalézt co nejvíce z

existujících stránek k danému tématu).

Při výběru konkrétních katalogů vám asi nejlépe poslouží vlastní zkušenost,

protože jejich obsah a forma zpracování jsou značně poplatné záměrům autorů, a

hodnocení výsledku tudíž poměrně subjektivní. Největším přínosem jsou přitom

zpravidla menší, úzce zaměřené katalogy zpracovávané odborníkem na danou

problematiku tedy jakési rozsáhlé rešerše. Co se týče technických prostředků,

je pro ně při vytváření a údržbě katalogu poměrně malé uplatnění. Zajistit

fungování všech odkazů v katalogu sice není technicky možné, ale pomocí

automatických robotů lze každopádně vyřadit neplatné odkazy (takové adresy,

pro něž server vrátí chybu 404 Dokument nenalezen/File not found), a je také

vcelku dobře možné kontrolovat dostupnost jednotlivých serverů a o výsledné

statistice informovat návštěvníky dříve, než na nedostupný odkaz kliknou (z

českých vyhledávacích služeb je podobným mechanismem vybaven katalog Atlasu).

U fulltextových vyhledávacích služeb jsou podstatné především samotné možnosti

vyhledávání v textu. Kromě základní statistické metody, kdy jako dotaz

použijete prostý seznam klíčových slov a obdržíte odkazy na dokumenty, v

nichž se daná slova nejčastěji vyskytují, je pro úspěšné hledání důležitá

především množina logických operátorů, pomocí níž lze specifikovat daleko

konkrétnější dotazy typu „hledej stránky, obsahující blízko od sebe slova

instantní a polévka, které však neobsahují slovo glutamát“.

Obvyklá, a současně (z hlediska smysluplného praktického využití) základní

sada operátorů zahrnuje AND (a zároveň), OR (nebo), NOT (ne) a NEAR (poblíž),

spolu s možností vyhledávat přesné sledy slov (fráze) zpravidla uzavřením do

uvozovek a použít ke strukturování dotazu více úrovní závorek, podobně jak to

známe u matematických vzorců. Pokud konkrétnímu vyhledávači některá z

uvedených vlastností chybí, činí jej to v mnoha případech obtížně použitelným.

Naproti tomu další možnosti nejsou (zejména pro fajnšmekry) k zahození u

některých služeb lze nastavit maximální vzdálenost slov, pro kterou probíhá

vyhodnocování NEAR, a dokonce zda záleží na tom, v jakém pořadí se v textu

vyskytují.

Formulace takového dotazu je sice náročnější, ale pokud si představíte, co a

jak by na hledaných stránkách mělo stát a dáte si záležet, dopracujete se při

určité praxi k podstatně lepším výsledkům. Přesto se u mnohých témat můžete

setkat s příliš velkým počtem nalezených stránek. Pak přijde vhod jakákoliv

další možnost omezení jejich počtu, kterou Web, respektive jazyk HTML nabízí.

Propracovanější služby proto umožňují zadat mnohé doplňující podmínky, např.

na doménové jméno (omezení na region nebo konkrétní server), prohledat pouze

nadpis dokumentu (s velkou pravděpodobností charakterizuje hlavní téma

stránky) nebo texty odkazů, názvy obrázků a podobně.

Třetí cesta…

Jak katalogy, tak automaticky generované indexy webstránek mají své výhody i

nevýhody a je zřejmé, že ani jedno není tak úplně „to pravé“. Touto úvahou se

ocitáme na prahu hledání zlaté střední cesty, tedy vyhledávacího nástroje,

jenž nás nebude ochuzovat o 90 % obsahu, který je možné získat, a přitom nás

nezavalí tisíci různých stránek, z nichž nás naprostá většina nezajímá či

dokonce již dávno přestala existovat.

Jako v mnoha jiných případech je i tady těch třetích cest více nejméně dvě.

První (tak trochu vystřižená ze seriálu StarTrek) spočívá ve vývoji nových

technologií na bázi umělé inteligence, tedy takových, které by byly schopny

pracovat přímo z významovým obsahem stránek a na základě jeho rozboru

automaticky vytřídit nezajímavý balast. V dnešní době se tímto tématem zabývá

mnoho výzkumných projektů a ještě více analytiků softwarových firem, nicméně

praktická použitelnost doposud prezentovaných řešení je velmi omezená, a na

službu, které dáme pokyn stylem „Počítači, najdi všechny .., které .. a

přitom ..“, si budeme muset ještě nějaké ty roky počkat.

Druhou cestou lidstvo již dávno disponuje, a zvlášť dobře ji znají absolventi

oboru knihovnictví na zpravidla filosofických fakultách univerzit. Je to

kvalifikovaně zpracovaná rešerše, kterou vypracuje vyškolený specialista podle

jednotné metodiky. Protože s nabídkou rešerší internetových zdrojů se již

můžeme setkat i v doméně cz (viz vložený článek „České vyhledávací služby“) a

jistě by si zasloužily podrobnější seznámení, pokusím se pro některé z dalších

pokračování rubriky Internet GURU připravit jejich recenzi.





HTML

NT versus Linusx

Každý uživatel Internetu s alespoň minimálními tvůrčími ambicemi si určitě

nemůže vynachválit velmi silnou demokratičnost tohoto nového prostředí. V

mnoha ohledech nezáleží na tom, kolik máte peněz či konexí, prostě stačí mít

nápad, rychle a profesionálně ho zrealizovat na WWW a už může (spravedlivě)

rozhodovat zájem jednotlivých surfařů. Právě v okamžiku, kdy začnete o něčem

podobném uvažovat, stojíte před základním rozhodnutím: na jaké platformě a

jakými prostředky budete realizovat aplikaci, která uvede vaši představu do

života.

Když pominu „velká“ řešení, kde dominují mohutné servery či pracovní stanice,

profesionální databáze a výkonné komerční operační systémy (pro začátek v

„malých“ poměrech domácího Internetu jsou příliš drahá i výkonná), zůstává PC

server a zpravidla nutnost vybrat si mezi Windows NT Server + IIS a UNIXem

pravděpodobně v podání některé distribuce volně šiřitelného Linuxu. A

protože, jak každý programátor dobře ví, není vůbec snadné již zaběhnutou a

stále košatější aplikaci z ničeho nic vzít a přenést na jiný operační systém,

pokusím se vám nastínit několik základních aspektů takového rozhodování.

Windows NT

v serverové verzi a spolu s nimi dodávaný IIS (Internet Information Server)

disponují standardní podporou pro vytváření WWW aplikací v podobě systému ASP

(Active Server Pages). Ten byl Microsoftem oficiálně představen v prosinci

1996 spolu s IIS 3.0, a za dva roky své existence se stal velmi populární

platformou. Úspěch ASP lze přičíst faktu, že se nejedná o pouhý skriptovací

jazyk, umožňující vkládat výkonný kód do HTML, ale o ucelený systém pro

podporu vytváření web-aplikací, v němž můžete využívat knihovny komponent

ActiveX a prvky napsané v dalších interpretovaných jazycích (standardně

VBScript a JavaScript, ale lze doinstalovat další např. na UNIXu populární

Perl). Výhodou pro menší aplikace je i možnost přímého použití tzv.

desktopových databází (Acces, Paradox, Foxpro), jejichž výkon pro mnohé menší

aplikace postačuje a lze je na serveru využívat pouhým doinstalováním volně

šiřitelného ODBC ovladače.

Nevýhodou je především vazba na jediného dodavatele klíčových technologií a

pro menší projekty poměrně vysoké náklady na licenční software (teoreticky je

sice možné poskládat nad NT nadstavbu z Apache, PHP a dalšího free softwaru,

proč pak ale utrácet za NT, že?).

Linux

je známý především svojí nulovou cenou, která je také jeho hlavní výhodou,

zvláště při startu projektu. Ne vždy, ale v mnoha případech platí, že zdarma

je k mání i další potřebný software, ať už se jedná o známý HTTP server Apache

či různé SQL databáze. Navíc lze jako velmi slušnou (i když ne zcela

plnokrevnou) náhradu za ASP použít systém PHP (Professional Home Pages)

<http:>.

Nevýhodou se naopak může stát nedostupnost potřebného freewarového řešení či

samotné vyšší režijní náklady na správu a údržbu systému složeného z

nekomerčně šířených komponent. V mnoha případech je totiž rozhodující obsah

serveru a ne paleta funkcí potažmo fakt, že jste si mnohé naprogramovali sami.

Pak se může stát, že úspory na počátečních investicích (kdy projekt

nevydělával) se stanou vzhledem k provozní režii nerentabilní a cena za

přechod na komerční prostředí přijatelná (ze známějších českých serverů

takovou cestu podstoupilo např. naše první internetové knihkupectví Vltava).

Nevstoupíš dvakrát

do téže řeky a nepřeneseš bezbolestně aplikaci v kategorii menších a

středních web-aplikací to platí dvojnásob. Několik prostředků, které vám

teoreticky umožní provozovat stejnou aplikaci pod NT i pod UNIXem, opravdu

existuje patří sem např. ASP pro UNIX od firmy CHILI-soft

<http:></http:>, ActivePerl (volně šiřitelný interpreter Perlu pro

NT) a prý existuje i freewarová podpora ASP na Linuxu, napsaná v Perlu (!);

také můžete zůstat u čistých CGI skriptů, psaných v jazyce C či využít jako

základní nástroj systém PHP3, který lze jako CGI program provozovat i pod

Windows a vyvíjí se i ve verzi filtru pracujícího na úrovni rozhraní ISAPI.

Vždy však sebevětší a sebelépe míněná snaha o udržení (byť často jen

hypotetické přenositelnosti) povede k tomu, že se dobrovolně vzdáte mnoha

zajímavých možností či nástrojů a budete mnohdy zbytečně muset programovat

funkce, které jsou na jedné (či dokonce obou) z platforem součástí

standardních prostředků, jen se liší způsobem použití.

Co říci na závěr? Snad jen popřát hodně štěstí při volbě platformy, a

nezapomeňte na přísloví Dvakrát měř, jednou…



iFAQ

Internet FAQ

Odpovědi na otázky čtenářů ohledně užívání Internetu

Vítám všechny čtenáře PC WORLDu nad dalším pokračováním odpovědí na dotazy

ohledně využívání Internetu. Mailbox <internet> se utěšeně plní

vašimi dotazy, takže dnes, kromě pravidelných 10 tipů, začneme naostro s

odpověďmi na konkrétní dotazy:

Více účtů v Outlook Expressu vs. telefonické připojení Mám problém s použitím

dvou poštovních účtů v programu Outlok Express (OE). Když přijímám a odesílám

poštu a jsem již připojen na providera, OE ukončí spojení a začne znovu

vytáčet (ve Windows mám nastaven OE jako výchozí klient Simple Mapi) <petr></petr>
Šimek>. Samotný OE má ve své konfiguraci ulože-no nastavení způsobu připojení

pro každý účet zvlášť (nastavíte přes Tools/Accounts/

Mail/Properties/Connection). Je to jednak kvůli tomu, že někteří poskytovatelé

umožňují zákazníkům přistupovat do schránek jen ze své sítě, a jednak proto,

že z připojení ležícího za firewallem typicky ve větší firmě -, je mnohdy

přístup k mnoha cizím serverům blokován z bezpečnostních důvodů. (Firewall je

bezpečnostní server, filtrující požadavky na přístup k jednotlivým službám a

serverům.) Nevýho-dou je, že OE nepozná, že nastavené připojení je shodné s

tím, které se právě používá/respektive že oba účty používají stejné připojení.

Pokud máte ke všem poštovním schránkám neomezený přístup odkudkoliv, je asi

nejpraktičtější řešení nastavit v OE (a nejen tam) pro všechny účty připojení

přes LAN, a příslušné telefonické připojení uvést pouze na jediném místě v

nastavení Internetu ve Windows 9×. Jednotlivé aplikace se pak pokoušejí

komunikovat přímo přes síťové prostředky Windows, která se pak centrálně

starají o vytáčené spojení (připojování a odpojování v závislosti na

přicházejících požadavcích a nastavených prodlevách).

Přístup na free e-mail AltaVisty Máme free e-mail schránku na serveru

AltaVista. Při pokusu o spojení pomocí poštovního klienta programu Pegasus

Mail, dostaneme hlášení: Chybný Password nebo User-name; přitom Username je

nastaveno podle slova před zavináčem z e-mailové adresy, Pass-word: bez chyby,

POP3 a SMTP server: mail.

iname.com (správnost ověřena dotazem na AltaVistu), E-mail address: v pořádku.

Podobné nastavení Pegasus Mailu na druhou schránku u VideoOnline funguje bez

závad. Přes WWW prohlížeč (Netscape) je spojení se schránkou na AltaVistě bez

problémů. <zkl> Služab free-mailu (poštovní schránka zdarma) na

serveru AltaVista (původně Iname.

com) je typická služba svého druhu, a jako taková je financovaná z inzerce. Ta

se objevuje na WWW stránkách s formuláři, které umožňují se schránkou

pracovat běžným WWW prohlížečem (to je i určitá výhoda pro uživatele můžete

si přečíst poštu odkudkoliv, aniž byste museli na daném počítači konfigurovat

poštovního klienta). Při přímém přístupu pomocí protokolů SMTP a POP3 by

klient reklamu neuviděl, a inzerent nezaplatil tudíž se většinou jedná o

nadstandardní službu za příplatek, který kryje ztrátu na příjmech z inzerce.

I u AltaVisty je možnost pracovat se schránkou přímo. Je to ale stejně jako

schránka v některé z prestižních domén placená nadstandardní služba za 2 USD

měsíčně. Pokud jste si ho při registraci neobjednali, nebo objednali a

nezaplatili, nebude vám samozřejmě přístup pomocí poštovních protokolů (na

rozdíl od přístupu přes WWW) fungovat.

SMSIE nechce ukládat do cache Některé WWW stránky se v Internet Explo-reru

4.x po úplném stažení a následné práci v režimu off-line vůbec nezobrazují.

Aktuali-zace stránek je přitom zcela zakázána (Never). Kde je chyba? <petr></petr>
Šimek> Chyba (či jakási „nedokumentovaná“ vlastnost) je v IE, který stránky,

respektive celé servery o určitých vlastnostech, striktně odmítá ukládat do

cache bez ohledu na nastavení (přesto, že by podle něj měl). Doufejme, že

podobné chování již nová verze 5.0 (ostrá distribuční verze má být k

dispozici na jaře 1999) vykazovat nebude.

Evidence doby připojení Existuje nějaký program ke sledováni celkové doby

přístupu na poskytovatele připojení, měřeno za den/měsíc? <petr> Předně

je třeba podotknout, že pokud máte připojení placené podle doby strávené na

síti (zpravidla určitý čas v ceně paušálu, za minuty nad limit příplatek), pak

většinou evidenci, která je vám přístupná přes WWW, vede sám poskytovatel a je

vhodné se na to u něj informovat.

Pokud si musíte nebo pro kontrolu chcete měřit čas strávený v síti sám,

existuje vhodných programů celá spousta, ale v zásadě jsou pouze dvě cesty:

1) nasadit program, který bude „na vlastní triko“ sledovat vaše připojování do

sítě a vést vlastní statistiku,

2) nebo u telefonického připojení sítě (dial-up networking) zapnete

protokolování do souboru. Z tohoto log-souboru je vám pak další řádka programů

schopna spočítat statistiku včetně přepočtu na konkrétní částku za telefonní

poplatky (SPT Telecom samozřejmě nic takového z více i méně pochopitelných

důvodů neuznává) a vykreslení grafů časového průběhu datových přenosů.

Spoustu utilit určených speciálně pro tyto účely si můžete stáhnout na českém

zrcadle serveru TUCOWS, sekce Online Timers <www.></www.>
tucows.cz/time95.html>.

Informace o Celeronu Neznáte nějakou českou adresu, kde bych nalezl informace

o procesorech Intel Pentium II Celeron? <petr> Informace o procesorech

Celeron naleznete pochopitelně na serveru Intelu <www.></www.>
intel.cz>, kde je bohužel zrcadlo amerického serveru, tedy informace v

angličtině. Útržko-vité informace samozřejmě jsou na serverech dodavatelů

hardwaru, zejména velkoobchodů, ale solidní články můžete najít především na

poměrně kvalitním serveru Svět Hardware <svet.hardware.cz>, který vydává

servisní středisko MICRONIC Přerov (najdete tam i množství odkazů na

zahraniční servery, zabývající se problematikou hardwaru).

Stránka patentového úřadu Můžete mi poradit, zda existuje WWW stránka

patentového úřadu CR, a jaká je jeho adresa (potřebuji informace o registraci

seznamu již registrovaných ochranných známek). Hledal jsem ji v českých

vyhledávačích, ale bezvýsledně.<tvasko> Vámi hledaný úřad se v Čechách

oficiálně jmenuje ÚŘAD PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ a jeho stránky jsou na adrese

<www. upv.cz>. Většinu konkrétních informací však poskytuje pouze ve studovně

na pražském pracovišti úřadu. Pokud máte konkrétní záměr, je vhodné

kontaktovat kancelář některého patentového zástupce (zpravidla v každém z

bývalých krajských měst), kde získáte konkrétní informace o vhodném postupu a

další služby, související s jednáním v patentových záležitostech.



10 tipů, čeho se vyvarovat

při tvorbě statických

webstránek

Prohřešky začínajícího Webmastera

Svoji osobní webstránku dnes může mít každý, kdo má jakýmkoliv pravidelný

přístup k Inter-netu (v zaměstnání, z domova, ve škole…). Pokud není prostor

pro umístění stránek k dispozici spolu s připojením, lze využít některou z

mnoha služeb webhostingu zdarma ve světě či některého z průkopnických českých

serverů. Zkrátka, svoji první stránku o sobě či o svých zálibách se pokouší

vytvořit stále více nadšených amatérů a s tím roste počet stránek, kterým se

nevyhnuly některé školácké chyby ve využívání prvků (tagů) jazyka HTML

(HyperText Markup Language). V dnešní kolekci tipů se proto pokusím upozornit

na ty nejčastější z nich:

P.S. Pro ty hloubavější doporučuji skvělou hypertextovou příručku jazyka HTML

„The HTML Reference Library“ od Stephena Le Hunta

<http:>, kterou si můžete stáhnout také z archivu

TUCOWS na adrese <http:>.

Neuvedení názvu dokumentu

1Kromě jména souboru s příponou htm nebo html, jež se objevuje jako poslední

část adresy (URL Uniform Resource Locator) stránky, má každá stránka ještě

nadpis, nebo chcete-li titulek (tag TITLE v hlavičce HTML dokumentu), který se

zobrazuje jako titulek okna prohlížeče, v němž je stránka natažena.

Případného návštěvníka stránky sice titulek (vzhledem ke své velikosti)

neupoutá, ale je velmi důležitý pro navigaci a vyhledávání stránek k určitému

tématu. Ona totiž záložka (BookMark, respektive Oblíbená položka Favorities),

která je prázdná nebo obsahuje nápis „Untitled“, stěží někoho přiměje k

návštěvě, a rovněž při vyhledávání pomocí fulltextových indexů (AtlaVista,

Atlas…) je použití vyhledání v nadpisech jednou z nejsnazších a přitom

efektivních cest k omezení počtu nalezených stránek.

Proto nezapomeňte svoji stránku výstižně (ale ne zase celou větou) pojmenovat!

Nevyužití meta-tagů

2Dalším, velmi často opomíjeným a (na rozdíl od nadpisu) zcela neviditelným

prvkem obsahu

HTML dokumentů jsou tzv. meta-tagy. Jedná se o prostředek pro definici

skrytých parametrů webstránky, které přímo neovlivňují samotné zobrazení

stránky, ale různé programy je mohou využívat pro lepší práci právě s tím

„viditelným“ obsahem.

Podrobné informace o tagu META najdete v kterékoliv podrobnější učebnici

HTML; já bych vás zde rád upozornil na následující dva:

Content-Type, který je typu http-eguiv = hodnota, je přidán do hlavičky

protokolu HTTP a určuje typ obsahu. Pro standardní stránky má podobu
http-equiv=„Content-Type"content=

"text/html; charset=windows 1250“>, a umožňuje určit původní kódování textu.

To je důležité pro české stránky, protože podle tohoto tagu může prohlížeč

poznat, na jaké kódování se má nastavit.

Druhým meta-tagem je Keywords, nepovinný seznam klíčových slov (obdoba seznamu

klíčových slov známých z katalogů knihoven), charakterizujících obsah

dokumentu. Slova využívají mnohé vyhledávací služby, a to dvojím způsobem:

buďto je zahrnou do záznamu o dokumentu ve své databázi, nebo (pokud indexují

celý text stránky) tato slova upřednostňují při vyhledávání mají větší váhu.

Zápis tagu je následující: .

chyby při psaní textu

3</http:></http:></www.></tvas­ko></svet.hardware.cz></pe­tr></petr></zkl></internet></http:></www­.yahoo.com>