Jak si udělat s pomocí internetu kino

Počítač již dávno není jen hračkou nebo psacím strojem, stal se chytrým
multimediálním zařízením, které často připomíná spíše hi-fi věž a video. Právě

přehrávání multimédií spolu s kvalitními zvukovými a obrazovými periferiemi z

něj vytvořilo domácí kino. A internet toto kino zásobuje nejnovějšími hity.



V tomto článku najdete informace o tom, jak pracovat s filmy z internetu. Jak

je hledat, stahovat, přehrávat a jak se v nich vyznat. Mnoho filmů, které takto

najdete, podléhá autorským právům, proto nestahujte nic, k čemu nemáte

oprávnění – na co se prostě nesmíte dívat. To se týká jednak filmů, které

vyžadují zaplacení autorských poplatků, filmů, které nejsou k šíření po

internetu vůbec autorizovány a také takových, které jsou svým obsahem ilegální.

Tyto filmy nezobrazujte, protože tím se dopouštíte porušování platných zákonů.

A tak se z internetu stalo globální kino. Moderní počítače mohou bez problémů

přehrávat video, které je komprimováno tak, aby zabíralo co nejméně místa a

přitom si zachovalo dostatečnou kvalitu. Mají dostatečně veliké obrazovky,

kvalitní zvukové karty, množství zálohovacích a čtecích periférií, jsou výkonné

a s jednoduchým uživatelským rozhraním. Počítač za dvacet tisíc dnes může

nabídnout lepší možnosti než stejně drahý televizor nebo samostatný DVD

přehrávač. A toho je třeba využít.

Připojení ke zbytku světa se stará o dodávku nových filmů. Softwarové a

hardwarové vybavení pak o jejich přehrávání. Je ale veliký rozdíl mezi domácím

videem, které si nahrajeme na kameru a pak převedeme do PC, a celovečerním

filmem. To první se zrodí a vyroste „u nás doma“. To druhé je když už pomineme

obrovskou spoustu právních otázek a problémů samo o sobě složitým tématem a

právě tím se dnes budeme zabývat. V jakých formátech najdeme na internetu

filmy? Jak je přehrajeme? Jak je uchováme a jak je vůbec získáme? Pokud byste

se rádi dozvěděli odpovědi na všechny tyto otázky, čtěte dál.



Kino je zakódované

Obrazovým a zvukovým kodekům jsme se věnovali v jednom z minulých čísel PC

Worldu. To, co vytváří na PC celovečerní film, je vždy jejich vzájemná

kombinace. Existuje sice nepřeberné množství různých kodeků, ale jen několik z

nich se skutečně masivně využívá pro amatérskou distribuci delších filmů,

respektive několik jejich reálných kombinací. S těmito kombinacemi se pak

můžeme setkat u mnoha nejnovějších i archivních filmů, které můžeme najít na

internetu a které jsou nám tedy k dispozici. Mezi nejčastější kombinace patří:

• DivX (různé verze) s MP3 při 196Kb/s.

• Xvid (aktuálně 1.0) s MP3 nebo AAC.

• WMV (kodek Microsoftu používá zvukové kódování WMA).

• Apple Quicktime (používá se především k distribuci filmových trailerů).

Využívají se především první dva, tedy DivX a XviD. V obou případech jde o

kodeky postavené na kompresním algoritmu MPEG4, jejichž dekodéry lze běžně

sehnat, jsou součástí prakticky všech kodekových sad a i přes pestrou varietu

zejména DivXu představují jakýsi elementární základ, pokrývající naprostou

většinu filmů, na které narazíme.

Kodek vlastně není ničím jiným než algoritmem, který zprostředkovává dekompresi

videa a zvuku a jeho předání přehrávači, jenž se pak postará o samotné

zobrazení, nebo jiné aplikaci, která může s filmem provádět případně další

operace, jako je převod do jiného formátu, dělení a podobně. Pro tento účel

vybírá data ze souboru, ve kterém jsou uložena a který vnímáme jako „soubor s

filmem“. Pro většinu kodeků se v současné době používá formát s příponou

souboru .avi, což znamená „Audio Video Interleave“, neboli že v jednom souboru

tohoto formátu se nachází jak obraz, tak zvuk, který je v uložení dat

prokládán. Tedy oproti zažité představě některých uživatelů, AVI není formátem

videa, ale formátem souboru, ve kterém je uloženo nejen video, ale také zvuk

filmu. To, jakými kodeky jsou obě tyto části zpracovány, je pak zcela

samostatnou otázkou.

Hovoříme-li o filmech, které najdeme na internetu, a o obou hlavních kodecích,

tedy DivXu a XviDu, dá se říct, že převládá první z nich. DivX vznikl jako

protest proti politice Microsoftu při vývoji formátu WMV založeného na MPEG4,

XivD pak jako opensource alternativa k předchozímu, který se zkomercializoval.

Ačkoliv filmů v DivX je, jak jsme řekli, stále většina, obvykle v kombinaci s

formátem MP3 pro zvuk, druhý z kodeků nedávno doznal své první oficiální verze

(bohužel spojené s přepadením webových stránek). Vzhledem k povaze tohoto

kodeku se očekává, že jeho vliv bude v budoucnu velmi výrazně narůstat. Nicméně

co se kvality týče, jsou DivX i XviD srovnatelné kodeky, poskytující velmi

podobnou kvalitu. Průměrný celovečerní film vzniklý konverzí DVD zabere

přibližně dvě CD ve velmi vysoké kvalitě, při určité rezignaci na kvalitu je

jej možné dostat i na jediné 700 MB médium, to se ale obecně nedoporučuje.

Používání dalších kodeků, zejména WMV, je pro běžně dostupné filmy prozatím

spíše minoritní záležitostí, mimo jiné z důvodu proprietárnosti tohoto formátu.

Quicktime je pak formátem, který se využívá především pro distribuci trailerů a

ukázek z filmů, v případě celovečerních snímků, které najdeme na internetu, se

s ním běžně nesetkáváme. Lze tedy říct, že při hledání filmů na síti se musíme

dívat především po DivXu a XviDu.



Přehrávač je základ

Každá instalace moderního operačního systému obsahuje jeden nebo několik

multimediálních přehrávačů. V případě Windows XP je to WMP – Windows Media

Player ve verzích 7–9.

Tento výchozí přehrávač je základním jednoduchým řešením, které díky svým

vlastnostem většině uživatelů stačí. Pro přehrávání filmů využívajících

formáty, o nichž jsme hovořili, je jej však nutné doplnit kodeky.

Většina přehrávačů je prakticky pouze frontendem, tedy programem, který fyzicky

ukazuje video a pouští zvuk, stará se o organizaci dekódování a synchronizaci,

případně o titulky, přičemž samotná dřina je zcela ponechána na kodecích. Proto

je v prostředí Windows v zásadě (a v rozporu s míněním mnoha uživatelů) jedno,

čím přesně si video prohlížíme. Také přehrávače v prakticky všech P2P

programech jsou pouze podobným frontendem, v horším případě dokonce pouze

naportováním Windows Media Playeru.

Obecně se však ukázalo, že praktičtější je používat přehrávače dva. Jeden,

vybavený dostatečným množstvím funkcí, jako hlavní a jeden pro „letmou“ práci s

filmy, jejich prohledávání a podobně. Zatímco WMP máme k dispozici jako součást

operačního systému, například Media Player Classic můžeme stáhnout zdarma,

neboť je šířen pod licencí GPL a představuje velmi dobrou alternativu. Jeho

hlavní výhodou je především vysoká rychlost, minimální velikost souborů,

minimalistické ovládání vycházející z Přehrávače záznamů, který byl součástí

starších verzí systému Windows (přehrávač verze 6), a také nízké nároky na

hardware hostitelského počítače – mnohem nižší než požadují konkurenční

přehrávače videa, například WMP nebo populární WinAmp.

To je však jen jedna z mnoha možných alternativ. Media Player Classic, který je

součástí některých sad kodeků, se nehodí jako „hlavní“ přehrávač videa, ačkoliv

někteří uživatelé ho takto používají. Problematické je právě minimalistické

ovládání, zejména v režimu celé obrazovky, také práce s titulky a občasná, i

když velice vzácná nestabilita.

Windows Media Player pracuje díky své univerzálnosti i s těmi filmy, které

využívají konkurenční, tedy „Microsoftu nepřátelské“ kodeky, což je velmi

dobré. Lze jej dovybavit pro přehrávání většiny formátů titulků ukládaných

separátně od hlavního avi, což je standard. Pokud naopak vyžadujete další

funkce a bezchybnou podporu titulků, lepší posun filmu a několik podobných

fines, potom vám doporučujeme pro domácí video vyzkoušet BSPlayer

(http://www.bsplayer.org) který v prostředí Windows představuje rovněž velmi

dobrou alternativu. Spotřebuje sice více systémových prostředků, nabízí však

pokročilé funkce.



Hardware pro domácí kino

Aby se počítač přiblížil domácímu kinu, musí umět perfektně zobrazit obraz a

přehrávat zvuk. Také je možné připojit jej k televizoru. Filmy, které stáhneme

z internetu a které jsou kódovány některým z populárních kodeků, nevyžadují z

dnešního pohledu nijak náročnou konfiguraci, která by je dokázala přehrát.

Technicky vzato se dá říct, že průměrný DivX film zvládne kterákoliv v současné

době prodávaná konfigurace. Pro přehrávání filmu tak nejsou důležité parametry,

které považujeme za podstatné například u her, ale spíše jiné, jako je velikost

a typ obrazovky, zvukový adaptér a počet reproduktorů.

Je třeba si uvědomit, že obraz videa z formátu DVD má nižší rozlišení než

průměrná obrazovka. Jedním z řešení tohoto problému je přepnout počítač,

respektive jeho grafický adaptér do takového rozlišení, které je mu bližší,

jinou možností, zejména u velkých monitorů, je pak ponechat stávající rozlišení

a obraz interpolovat, tedy digitálně zvětšit. Nedostatkem tohoto způsobu ovšem

je zvýšený nárok na paměť a procesor počítače během přehrávání.

Nejlépe se dívá pravděpodobně na monitor s plochou obrazovkou, pokud možno typu

Trinitron o úhlopříčce 17 a více palců, naprosto ideální jsou pak monitory

širokoúhlé (jsou ale špatně k sehnání, jsou drahé a funguje na nich

nestandardní rozlišení). Zvukový výstup je ve většině případů realizován pomocí

standardu MP3 v režimu stereo. Pokud však máme více než dva reproduktory a

zvukovou kartu podporující systém EAX, pak lze dodatečně i takový zvuk

dovybavit trojrozměrným efektem. Je však třeba dát si pozor na nastavení

vhodného prostředí nebo využít systém, který by jej byl schopen přidělovat

automaticky. Špatným nastavením totiž s největší pravděpodobností dosáhneme

zvuku, který bude deformovaný nebo bude naprosto neadekvátní scéně, v níž se

nachází. Z ideálních zvukových karet pro přehrávání filmů musíme jmenovat

především kompletní produkci společnosti Creative, do níž patří legendární

Sound-Blaster Live!, nebo modernější Audigy (bližší informace najdete na adrese

http://www.soundblaster.com).

Po celou dobu, kdy se počítač jako kino využívá, panuje rozpor, zda se dívat na

monitoru nebo zda raději připojit grafickou kartu k televizi. Mnohé grafické

karty podporují výstup kompatibilní se SCART nebo CINCH vstupy běžných

televizorů. Praxe je ale taková, že monitor poskytuje obvykle mnohem

stabilnější obraz než televizor, byť i moderní. Nicméně sledování filmu v

televizi, která obvykle bývá vůči nejbližšímu gauči v mnohem přirozenější

poloze než monitor, má své neoddiskutovatelné kouzlo a upřímně, je to velice

pohodlné.



Kde začít?

Nejlepší je začít hledat pomocí klientů globálních sítí (KaZaA, Shareaza). Je

třeba dávat pozor na název, popis, typ a délku souborů, které hledáme. Existují

dva typy souborů s filmy:

DVD Rip:

• velká délka souboru,

• nároky na dekompresi,

• různé kodeky s kombinací se zvukem typu MP3,

• jeden film zabere 1–2 CD, vzácně i více v případě dlouhometrážních filmů nebo

silně nestandardního nastavení komprese či rozlišení.

Screener:

• kratší délka souboru,

• nižší kvalita souboru,

• obvykle nestabilní obraz,

• zvukové ruchy, nepříjemný šum, neznatelné stereo,

• množství dalších „nepříjemných překvapení“. Dále je možné hledat na uzlech

sítí DirectConnect (DC+). Zde najdeme velmi zajímavý materiál, avšak jsme

radikálně omezováni následujícími faktory:

• požadavky na minimální objem sdílených dat

• požadavky na minimální rychlost připojení

• v některých případech i dalšími nároky limitující uživatele těchto sítí.



Pozor na falešné soubory!

Ve výměnných sítích se často vyskytují falešné filmy. Tyto soubory neobsahují

to, za co se vydávají. Bývají do sítí umisťovány z různých důvodů. Díky funkcím

předzobrazení je možné je včas odhalit a nestahovat/vymazat, přesněji řečeno

označit jako nekvalitní či podvržené.



Hledáme filmy

Na internetu najdeme na webových serverech jen málo kvalitních filmů. Je to

jednak proto, že zabírají stovky megabajtů, jednak proto, že stahování filmů z

nich by způsobilo obrovský datový provoz a z toho plynoucí veliké zatížení

serverů, konečně pak proto, že by to nebylo z mnoha důvodů příliš efektivní.

Nicméně se v Česku našel projekt, který si klade za cíl zpřístupnit pomocí

klasických serverů proudového videa a pomocí formátu Windows Media Video

komerční stahování a prohlížení filmů – jedná se o projekt Starzone.cz,

provozovaný Českým Telecomem v souvislosti s novou nabídkou broadbandového

připojení Internet Expres. Z tohoto serveru je, bohužel pouze pro zákazníky

Telecomu, možné sledovat mnoho zajímavých českých filmů a televizních pořadů.

Bohužel mezi omezení tohoto projektu patří skutečnost, že je určen výhradně

zákazníkům ČT a IOL a také náročnost, která je kladena na rychlost a především

prostupnost internetové linky, vyžadované pro dostatečně kvalitní sledování.

Filmy jsou také chráněny systémem DRM, který znemožňuje jejich volné využívání

a další šíření. To se ostatně týká prakticky všech dalších služeb nabízejících

streamované video na vyžádání – VoD.

Mnohem častěji najdeme filmy pro přehrávání na našem počítači ve výměnných

sítích a nově také v síti BitTorrent. Klasické výměnné systémy, mezi něž patří

síť Fastrack, známá především svým populárním klientem KaZaA, dále například

síť Gnutella G2 však stále představují hlavní těžiště, v němž můžeme hledat

prakticky jakýkoliv aktuální nebo třeba i archivní film.



Jak najdu co chci?

Hledání filmů, především těch celovečerních, má i ve výměnných sítích svá

specifika. Pomocí metaschémat je možné filmy klasifikovat podle velkého počtu

různých kritérií. Mezi oblíbená kritéria patří kromě názvu také žánr, jméno

režiséra, rok vydání nebo stopáž. Populární klientské aplikace umožňují hledání

filmů podle všech těchto kritérií, nicméně zde existuje jedno zásadní omezení.

Ne všechny (na síti) existující kopie daného filmu totiž musí mít vyplněny

všechny „kolonky“, tedy neobsahují kompletní popis. V takovém případě, kdy

popis kompletně vyplněn není, často dochází k tomu, že klient vyhledávací

služby není schopen najít soubor, který se v síti fakticky nachází, ale je v ni

přítomen pod jinou nebo pod nekompletní identifikací.

Dalším typickým a často se opakujícím problémem je výskyt takzvaných „fake“

souborů. To jsou soubory, které podle popisu obsahují jiná data, než jaká v

nich ve skutečnosti najdeme. Většina klientů výměnných služeb dokáže nejen

soubory nacházet a stahovat, ale také hodnotit s tím, že naše hodnocení je k

dispozici dalším uživatelům sítě. Právě hodnocení a možnost vyloučit falešné

soubory ze sdílení umožňuje se jich postupně zbavovat, pokud se vyskytnou, nebo

dokonce vystopovat jejich původce.

Problémem vyhledávání a také problémem stahování je způsob, jak identifikovat

fake, čili falešný soubor, dříve, než jej kompletně stáhneme a tedy

pravděpodobně budeme nabízet dál. Většina klientů P2P má schopnost preview,

tedy zobrazení alespoň části staženého souboru ještě předtím, než celá dávka

sedmi set nebo více megabajtů proteče internetovou linkou. Výhodou tohoto

předběžného zobrazení je, že můžeme vadný soubor najít, identifikovat a

vyloučit ze sdílení dříve, než jej fakticky máme.

Na výměnných sítích se vyskytuje mnoho filmů, které bychom podle kvality

záznamu zařadili do jedné ze dvou kategorií. První z kategorií vzniká přepisem

nebo překódováním záznamu na DVD disku do podoby samostatného AVI souboru,

korespondujícího s jedním z nejpoužívanějších kodeků. Tyto soubory jsou obvykle

označeny jako DVDRIP. Můžeme od nich očekávat vysokou kvalitu záznamu a vysokou

plynulost a homogenitu, ovšem tyto avi soubory budou patřit spíše k těm větším

(dvě CD na jeden celovečerní snímek). Naproti tomu druhá kategorie se vyznačuje

nižším rozlišením, menší velikostí a také mnohem nižší kvalitou. Tyto soubory

jsou označovány jako screenery. Vznikají často pirátským natočením filmu v kině

na digitální kameru a jeho dalším rozšířením po internetu. Pravda, dá se tak

(ilegálně) dopracovat k nejnovějším filmům, avšak za cenu výrazné ztráty

kvality. Záznamy už z principu (někdo tu kameru musí celý film držet) nejsou

příliš kvalitní. Mají tendenci být potemnělé, projevují se u nich nedostatky

způsobené použitým kompresním algoritmem s vysokým poměrem komprimace. Ještě

hůře je na tom v případě takových záznamů zvuk. Objevují se nežádoucí šumy a

ruchy, zkrátka poslouchá se to velice špatně. Kolísá vnitřní hladina hlasitosti

a čas od času může docházet k nepříjemným efektům (třeba když někdo před

člověkem s kamerou náhle povstane nebo zakašle a podobně).

Oba typy jsou od sebe většinou rozlišeny v názvu nalezeného souboru. Pokud toto

rozlišení chybí, je na pováženou, co se to vlastně chystáme stáhnout a co

přesně jsme našli. Do jisté míry můžeme usuzovat podle délky nalezeného

souboru, avšak to je pouze velmi orientační hodnota. Problémem preview je u

většiny klientů skutečnost, že často (podle struktury konkrétního avi souboru)

není možné vytvořit předzobrazení ve stejné kvalitě, v jaké bude soubor po

úplném stažení. Mohou vypadávat jednotlivé komponenty, může chybět zvuk nebo se

dokonce může (podle kodeku) ztrácet barva či komponenty obrazu, který se také

může rozjíždět.

Kromě dvou uvedených typů existuje ještě několik dalších, rozlišených podle

původu, přesněji podle mechanismu vzniku souboru. Tyto typy nebývají nijak

speciálně označovány, liší se stejně jako ripy a screenery velikostí souboru,

rozlišením a především pak kvalitou uloženého filmu. Jsou ale mnohem vzácnější.

Postupem času se ve výměnných sítích vytvořilo několik úzů pojmenovávání filmů.

Soubory mívají velmi dlouhý název, který zahrnuje jejich základní parametry

oddělené tečkami. Mezi tyto základní parametry patří kromě názvu také rok

vydání, typ kodeku (soubor je zjevný z konečné přípony), v některých případech

také zvukového kodeku a identifikace původního autora. Název filmu XYZ může

tedy vypadat například takto:

Xyz.2001.dvdrip.XviD-.mp3.autor.avi

Název nám říká, o jaký film jde, dvdrip identifikuje kvalitu, XviD-mp3 kodek a

z přípony je nám jasné, že jde skutečně o film. Velikost souboru okolo 700

megabajtů nám pak do jisté míry naznačuje, že máme skutečně to, co jsme původně

hledali.

Kromě hledání souborů podle jejich názvů, fragmentů nebo metaschémat v rámci

P2P sítí se nabízí ještě jedna možná alternativa, což jsou konference,

obsahující odkazy. Jedna z nejznámějších, Sharereactor, byla sice nedávno

švýcarskými orgány uzavřena, ale fakticky funguje na mnoha jiných adresách i

nadále, takže akce nebyla tak úspěšná, jak by si asi tito úřadové přáli

(http://www.sharereactor.it). Podobných „reaktorů“ existuje po celém světě

mnohem více. Nabízejí obvykle nikoliv přímo soubory, ale jejich přesné popisy

ve formě odkazů, s nimiž mohou spolupracovat P2P klienty, tedy je mohou začít

přímo automaticky stahovat. Mezi takové linky patří například protokol Magnet;

využívány jsou však i další a stále více roste popularita sítě BitTorrent. Pro

její používání navíc není potřeba speciální klient, ale stačí například

populární Shareaza, která se o ně postará stejně a ve stejném rozhraní, jako o

všechny ostatní podporované sítě.

Obecně platí, že výměnné sítě jsou založeny na vzájemné solidaritě uživatelů a

mohou tedy fungovat jedině v případě, kdy data a filmy nejen stahujeme, ale

také je nabízíme dalším uživatelům. V případě BitTorrentu toto funguje

automaticky a sdílíme minimálně tolik, kolik stahujeme. U ostatních systémů je

dobré nabízet části již stažených souborů už během stahování zbytku, silně to

zvyšuje kvalitu a funkcionalitu celé sítě, jakož i dosažitelnost souboru. Je

ale třeba brát zvýšený ohled na kontrolu, zda stahujeme skutečně to, co

odpovídá popisu souboru a zda vlastně nesdílíme fake. Tím bychom totiž celé

síti jako takové příliš nepomohli. Sporné je rovněž využívání více klientů

najednou, a to spíše z technických důvodů a kvůli omezením, která bychom tím do

sítí a jejich prostoru mohli dostat. To je však již zcela jiný problém.

Velkým zdrojem kvalitních filmů jsou také některé uzly sítí DirectConnect. Pro

jejich použití využíváme speciální klienty (DC+) a musíme znát jejich adresy.

Dalším limitujícím faktorem jsou minimální požadavky na vstup do některých uzlů

(hubů). Mezi tyto požadavky patří především minimální objem sdílených dat a

minimální rychlost připojení k hubu. Obecně však můžeme říci, že na sítích (v

uzlech) DC se setkáváme s mnohem menším množstvím falešných souborů a

nekvalitních filmů. Určitým nedostatkem ovšem je skutečnost, že na DC se při

stahování objevují problémy, mezi něž patří nemožnost prohledávat pro stejnou

kopii zároveň jiné sítě, obtížné navazování spojení a několik dalších neduhů,

které jsou ovšem zapříčiněny samotným principem těchto sítí, s nímž však

nemůžeme nic udělat.

Velmi důležité je při hledání filmů ve výměnných sítích brát v potaz i to, v

jakém jsou tyto filmy jazyce. U většiny nejen hollywoodské produkce narazíme na

soubory v původní angličtině, ale také na množství národních mutací. Za

určitých okolností je možné (pokud neexistuje český dabing) využít kteroukoliv

z těchto mutací doplněnou o adekvátní, tedy české titulky. Na internetu

existuje množství serverů obsahujících soubory s titulky, doporučujeme podívat

se například na http://www.subtitles.cz, kde najdete opravdu bohatý archiv.

Problém je v tom, že titulky jsou často svázány s konkrétním ripem filmu,

přesněji s konkrétní verzí avi. To je ale problematika, která překračuje rámec

tohoto článku. Někdy se tedy stane, že stáhnete více verzí titulků, než se

dopracujete k té, která bude s vaší kopií fungovat nejlépe. Obvykle platí

zásada, že při přehrávání filmů musí

soubor s titulky mít stejný název jako avi a příponu .sub nebo .txt



Další možnosti

Mezi další možnosti patří hledání filmů, respektive odkazů na ně v konferencích

typu IRC nebo ve specializovaných konferencích usenetu. Do IRC konferencí může

být problém se v některých případech dostat a také zde hrozí riziko, že se v

nich setkáme s červy, viry a s obtížnými speciálními boty. V případě usenetu se

zase vyskytovaly falešné odkazy nebo také odkazy na velmi zřídka se vyskytující

korektní kopie souborů, které jsou sice v pořádku, ale je obtížné je fyzicky

stáhnout z důvodu řídkého výskytu na globálních sítích nebo výskytu jen v

jejich místních fragmentovaných částech. Obecně je však nejlepší možností

hledat filmy převážně v globálních sítích typu KaZaA/Gnutella G2, a to pokud

možno pomocí klientů, které jsou schopny stahovat z více takových sítí jeden

soubor (díky vícenásobnému hashování) zároveň. Ideálním klientem pro tyto

případy je známý hack KaZaA Lite (Ressurection) a Shareaza, kombinující obě

varianty sítě Gnutella s eDonkey a dokonce BitTorrent.



Organizujeme videotéku

Poté, co jsme stáhli film, který je správný a dostatečně kvalitní pro naše

potřeby, se nabízí otázka, co s ním. Pochopitelně se na něj podíváme, ale byla

by také veliká škoda ho prostě jen tak vyhodit. Jedna z možností se nabízí

okamžitě – vypálit si ho na CD. Ani tato možnost ovšem není tak jednoduchá, jak

by se na první pohled zdálo, nehledě na skutečnost, že existují i další.

Pokud jsme film stáhli z výměnné sítě, především ze sítě globální, bylo by

velmi férové ho pomocí této sítě ještě nějakou dobu nabízet dále. V tomto

případě se nabízí hned několik možností archivace.



Na pevný disk? Proč ne!

O pevných discích jako o archivačním řešení se začalo mluvit již před nějakou

dobou, avšak pro máloco se toto médium hodí tak dobře, jako právě pro filmy

stažené z internetu. Současné disky s kapacitou desítek až stovek gigabajtů

poskytují obrovský úložný prostor, který navíc může být levnější než klasické

CD. Je to především kvůli velmi výhodné ceně v přepočtu na jeden megabajt

prostoru, vysoké životnosti a spolehlivosti. Disky nemusí být pevně instalovány

v počítačích, pomocí populárních „šuplíků“ je lze dočasně umisťovat jinam a

přenášet. Kromě toho existují i speciální šasi, do nichž můžeme pevný disk

trvale umístit a které dokonale zajistí jeho bezpečí, stejně jako připojení k

počítači v podobě samostatné externí či dokonce interní periferie. Disk má

mnoho výhod. Je velice rychlý, velmi dynamicky je možné se v něm orientovat.

Moderní disky, pokud je umístíme do šasi, jsou také tiché. Připojení jedné

takové jednotky nám dává přístup k řádově desítkám filmů, které na ni uložíme

bez nutnosti měnit média nebo provádět další zásahy. A pokud je potřeba jeden

konkrétní film dostat z disku ven, pak nejjednodušší cesta je uložit ho na CD

nebo na jiné médium.



Paměťová karta? Zatím zajímavost

Paměťové karty umožňující nemechanické ukládání trvalých dat jsou zatím doménou

zejména digitálních fotoaparátů, PDA a také multimediálních přehrávačů. Proč by

tedy nemohly být využity také k ukládání filmů? Na první pohled mají pro

„jednorázový“ přenos nebo archivaci ideální parametry. Obvykle mají minimální

velikost, dosahující u SD/MMC karet rozměrů poštovní známky. Další předností je

nízká cena a velká dostupnost čteček i kompatibilních zařízení. Karty lze

formátovat do systémů, s nimiž je možné snadno a přehledně pracovat jak na PC,

tak na jiných zařízeních.

Bohužel, jejich použití pro filmy, zvláště pak pro filmy, které jsme si sami

stáhli, je zatím problematické. Karty používají paměť typu Flash. Tento typ

paměti nemá pohyblivé díly a přesto dokáže udržet data i po odpojení dodávky

elektrického proudu (na rozdíl od běžně se vyskytujících forem RAM). Jejím

nedostatkem je především nízká přístupová rychlost, která nemusí být vždy

dostatečná pro čtení a dekódování filmu v dostatečném datovém proudu, nutném

pro korektní přehrávání. Problémem je také vysoká cena paměťových karet s větší

kapacitou, potřebnou pro celovečerní film. Díky tomu se tyto karty nehodí pro

archivaci, ale spíše pro přenášení kratšího videa. I tak jsou však v současné

době z hlediska práce s filmy spíše jen exotickým projevem těch, kteří je

považují za projev svého stylu.



Archivace na CD

Vypalování filmů na kompaktní disky nebo DVD je způsobem archivace, který se

nabízí jako první. Kapacita běžného média CD je 700 MB s tím, že je možné ji

pomocí speciálních technik prodloužit (overburn). Klasická komprimace avi

souborů s filmy je nesmyslná a tak zůstává jejich klasické vypalování na média,

popis těchto médií a archivace. Existuje však několik alternativ:

• vytvořit z filmu VCD nebo SVCD,

• archivovat na DVD.

První z nich se hodí v případě, kdy chceme film přehrávat na klasickém domácím

DVD přehrávači, který nepodporuje původně použitý kodek, tj. DivX nebo XviD.

Rekompresi je možné provést pomocí klasického vypalovacího softwaru jako Nero

Burning Rom. Je však třeba počítat s tím, že při ni dojde k dalšímu snížení

kvality záznamu (již MPEG4 je ztrátový algoritmus), že jedno průměrné VCD pojme

maximálně cca 70 minut záznamu a že dekomprese je časově vysoce náročná

záležitost. Problém je rovněž s titulky, které se nacházejí v samostatných

souborech, v některém případě je problém i se samotnými filmy. V případě, že je

film delší než kapacita VCD a přesto jej chceme na tento typ média dostat, je

možné jej „rozstřihnout“ na několik menších komponent, z nichž pak tato média

vyrobíme samostatně. K takovémuto souboru můžeme použít některý z běžně se

vyskytujících editačních programů, výborný je například jednoúčelový

AVI-MPEG-ASF-WMV Splitter (http://www.boilsoft.com). Takto je možné pomocí Nera

a Splitteru vytvořit (S)VCD prakticky z čehokoliv, omezením v případě druhé

možnosti ale je, že vzhledem ke kódování SVCD médií je možné vytvářet je jedině

tehdy, máme-li nainstalovaný speciální a dodatečně placený DVD kódující plug-in

(používá se zde komprese MPEG-2).

Archivace na DVD má jednu velikou výhodu a jeden nedostatek. Výhodou je, že na

jedno DVD se nám obvykle vejdou oba DivX soubory, tvořící jeden standardní

film. Nedostatkem je naopak existence množství různých zapisovatelných DVD

formátů a jejich problematická kompatibilita. Faktem také je, že zatímco CD

mechanikou je vybaveno prakticky každé PC, DVD mechaniky takto rozšířené stále

ještě zatím nejsou.

Klasická CD mohou obsahovat buď pouze samotný film, nebo ještě další nástroje.

Doba, kdy se k filmům připalovaly také kodeky, v nichž byly kódovány, je pomalu

již pryč – jednak proto, že se ubíralo místo na disku, jednak proto, že jsou

dnes již zbytečné. Prakticky každé PC má totiž dostatečnou aktuální sadu

kodeků, které umožňují čtení všech filmů bez potíží.

Jiná je ale otázka úpravy kompaktního disku s filmem tak, aby jej bylo možné

přehrávat tam, kde by to jinak bylo obtížné. Existují přehrávače (třeba

VideoLan), které obsahují zároveň vlastní sadu kodeků. To je výhodné zejména na

starých konfiguracích, které by jinak nebyly samy o sobě schopny film přehrát

vůbec nebo ne dostatečně plynule. Existuje rovněž speciální linuxová

distribuce. Jediné, co dělá, že po spuštění (rozuměj nabootování) z takového CD

se spustí jednoduchý přehrávač ovládaný klávesnicí a ten film přehraje. Díky

tomuto lze přehrávat DivX filmy i na počítačích, které by zejména pro nízký

početní výkon v běžných Windows na něco takového ani nepomýšlely.



Katalog a CD?

Pokud máte pevné připojení k internetu, rychlý počítač a máte rádi

kinematografii, pak se vaše regály s CD již zřejmě utěšeně plní disky se

starými i nejnovějšími filmy. Hledání některého z filmů se pak, zejména když je

na více CD, může stát nepříjemnou nervy drásající akcí trvající až několik

desítek minut. Na tomto místě je dobré si říct, že existuje software, který

můžeme používat spolehlivě jako katalog. Z mnoha různých produktů určených pro

tento účel můžeme například jmenovat českou aplikaci Katalog CD

(http://www.volny.cz/kohou­t.hunac/Katalog.htm), která se pro tento účel hodí

znamenitě. Se skladováním archivních disků ale souvisí ještě jeden zajímavý

aspekt – jaká CD použít.

Na současném trhu je množství různých CD-R a RW médií od různých výrobců. Liší

se cenou, kvalitou a provedením. Asi většina uživatelů se shodne na tom, že

disky za cenu okolo osmi korun za kus budou mít problémy, jimiž disky za dvacet

korun netrpí. Je tomu skutečně tak.

Pro archivaci filmů zabírajících celé CD nebo jeho velikou část je vždy

vhodnější použít kvalitnější média a dávat je do kvalitních obalů. Má to

prozaický důvod. Pokud dojde k poškození záznamové vrstvy u obyčejného média,

na němž je řekněme software, můžeme program z disku dostat ven tak, že jej

zkopírujeme na disk pomocí aplikace, která se pokusí o čtení poškozeného

sektoru jinak, než je to obvyklé, a hlavně mnohonásobně. Pomalu tak můžeme

obejít poškozené místo a dostat se i k tomu, co bychom jinak považovali za

zničené. V případě filmů je ale nutné zajistit, aby byl disk, hlavně když jej

chceme přehrávat přímo z CD, čitelný bezchybně od začátku do konce, a to pokud

možno konstantní rychlostí. Jedině tak lze zajistit dobrý požitek z uloženého

filmu bez problémů, které by v případě některých multimediálních přehrávačů

mohly vést až k jejich zaseknutí a tedy k násilnému přerušení promítání, v

nejhorším případě dokonce k restartu počítače.

Pro tyto účely jsou nejlepší kvalitní média v obalech, které jsou schopny

zajistit jejich oddělení od prachu a vlhkosti. To neplatí o discích v

plastikových sáčcích (nedostačující obal), prodávaných v „cake“ (žádný obal) a

v určité míře o discích v obalech typu slim. Ty jsou sice mnohem tenčí než

klasické široké krabičky typu Jewel a na jednom místě jich lze skladovat mnohem

více, mají však další dvě specifické vady. První z nich je skutečnost, že

nechrání disk mechanicky ani proti prachu zdaleka tak dobře jako „tlusté“

krabice, druhou pak to, že vzhledem k úzkému hřbetu se v nich, zejména je-li

jich více na sobě nebo bezprostředně vedle sebe, mnohem hůře orientuje.

Dá se tedy říci, že pro uskladnění filmu je nejlepší používat značková média

(Verbatim, Imation, Benq) v obalech typu Jewel, tedy v klasických tlustých

krabičkách. Výrazným kladem pak je, že k nim lze velmi často z internetu

stáhnout a vytisknout původní obaly, které bývají u filmů velmi pěkné a jsou

např. distribuovány s DVD disky. Obaly lze na internetu, respektive na webu

najít na několika místech, pravděpodobně nejznámějším a také výchozím je server

http://www.cdcovers.cc.

Filmy lze velmi elegantně obohatit o další doplňující informace. Pravděpodobně

nejobsáhlejším informačním zdrojem, který můžeme běžně využívat, je mezinárodní

databáze informací o filmech na adrese http://www.imdb.org. Pokud vám ovšem

anglická aplikace nedělá dobře, můžete rovněž navštívit stránky

http://tp://cfd.atlas.cz, kde najdete ve velmi přehledné formě mnoho informací

o známých i méně známých filmech, včetně jejich anotací a (což je důležité)

odkazů na dostupné recenze z našich i dalších zdrojů.

S filmem na CD tyto informace lze propojit tak, že je připálíme v podobě

nějakého běžně čitelného typu souboru (text, htm), vytiskneme na booklet (v

případě Jewelu je na něm místa dost) nebo jinak propojíme s obsahem disku.



K čemu potřebujete kodeky?

• Slouží ke kódování a dekódování videa, díky nim se můžeme dívat na filmy.

• Současné kodeky často využívají ztrátový algoritmus MPEG4.

• Nejpopulárnější jsou DivX a XviD, v nich je v kombinaci s MP3 pro zvuk

uložena většina filmů, které běžně seženeme.

Zajímavé odkazy:

http://www.divx.com

http://www.xvid.org

http://www.kodeky.cz



Přehrávače filmů

• Přehrávač je frontend to, co nám udělá skutečné „kino“.

• Zatímco kodeky se starají o zpracování videa, přehrávač nám je zobrazuje a

slouží také k ovládání filmu.

• Základní přehrávač schopný pracovat s videem Windows Media Player je součástí

každé instalace operačního systému Windows, existuje i mnoho alternativ.

Zajímavé odkazy:

http://www.windowsmedia.com

http://sf.net/projects/guliverkli/



PC pro sledování filmů

Minimální konfigurace pro sledování dlouhých filmů (orientační):

CPU: Intel Celeron 366 MHz

RAM: 128 Mb

VGA: stačí onboard

Zvuk: taktéž onboard / AC97

Monitor: 15"

OS: Windows 98/DirectX 9

(v takovém případě je lepší film sledovat z pevného disku)

Optimální konfigurace

CPU: Intel PIII/4

RAM: 512 Mb

VGA: nVidia GeFrorce 2, analogická ATI a vyšší

Zvuk: SB Audigy (5.1)

Monitor: 19"

OS: Windows XP



Jak hledat a stahovat video

Kde najdeme filmy na internetu?

• specializované weby,

• P2P sítě,

• konference s odkazy na filmy

Zajímavé odkazy

http://www.kazaa.cz

http://www.shareaza.com

Projekt Starzone

• Český server patřící Telecomu. Nabízí filmy na komerčním principu.

• Cena zobrazení filmu se pohybuje okolo třiceti korun.

• Kvalita je velmi dobrá, je však nutné rychlé připojení.

• Bohužel pouze pro zákazníky Českého Telecomu.



Slovníček

Broadband – rychlé „širokopásmové“ připojení k internetu, v našich podmínkách

hlavně ADSL.

Cinch/SCART – konektory používané pro přenos AV signálu, respektive

kompozitního videa. V tomto případě je můžeme použít pro přímé propojení

počítače a televizoru.

EAX – systém prostorového audia vyvinutý společností Creative Labs. Je obsažen

v jejich produktech, především v kartách Soundblaster, ale také v kartách

jiných výrobců. Správné nastavení EAX může dojem z filmu vylepšit, špatné ho

naopak dost zkazit.

DVD – Digital Versatile Disc, v současné době norma pro distribuci digitálního

komerčního videa. Široce rozšířen, mimo jiné i proto, že jeho ochrana proti

kopírování a dekódování byla dávno prolomena.

DVD RIP – překódovaná kopie disku DVD. Soubor neobsahuje ochranu před

kopírováním.

IRC – Internet Relay Chat, systém pro on-line diskuse sloužící mimo jiné pro

výměnu odkazů na filmy.

Magnet – systém odkazů obsahujících popis určitého souboru (filmu) a jeho hash.

Díky tomu lze v P2P síti identifikovat konkrétní soubor, aniž by síť musela

získat jeho název na základě jedinečného identifikátoru.



Nahradí PC video?

V poslední době si můžeme všimnout zajímavého fenoménu. Cena DVD přehrávačů,

které si kladou za cíl vytlačit klasická domácí videa, prudce klesá, základní

modely pořídíme bez problému okolo tří tisíc. Stává se dokonce, že DVD

přehrávač pochybné značky můžeme najít jako výhru v soutěži supermarketu nebo

dokonce dostat zadarmo jako pozornost podniku při nákupu jiného, mnohem

dražšího kusu elektroniky.

Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je i fakt, že počítače stále více a více

slouží nejen jako komunikující a počítající stroje, ale jako komplexní centra

domácí zábavy, k níž kino, tedy přehrávání filmů a hudby, často stažených z

internetu, neodmyslitelně patří. Výrobci konvenční zábavní elektroniky na to

reagují tak, že snižují ceny a že do svých výrobků integrují funkce, které

bychom od nich ještě před pár lety nemohli v žádném případě očekávat. Ukázkou

tohoto trendu je pronikání na trh stále většího množství přehrávačů

podporujících kromě DVD a VCD formátů také disky se soubory kódovanými

„pirátským“ DivX či dokonce XviD kodekem. Ačkoliv se tak výrazně rozšiřují

možnosti těchto přehrávačů, zdá se, že mohou sloužit pouze těm, kteří počítač

primárně jako svůj hlavní zábavní domácí přístroj nepoužívají. Kromě přehrávače

totiž potřebujeme pochopitelně televizor, kvalitní reprosoustavu (která jinak

může být klidně součástí počítače) a další komponenty. Díky tomu a díky své

univerzálnosti se tak stále více a více stává obyčejné PC centrem domácí

multimediální zábavy. Centrem výkonným, komunikujícím a skvěle plnícím svůj

účel. Kino tak máme s minimálními náklady vlastně doma všichni. Jediná škoda

je, že nám PC prozatím ještě neumí udělat popcorn nebo donést a otevřít pivo.