Jak vám šlape internet?

Už se vám někdy stalo, že jste měli dojem, že vaše domácí připojení k internetu
je nesnesitelně pomalé,ač platíte poskytovateli horentní sumy? Už jste si

zanadávali na pomalé stahování souborů nebo problémy s on-line hrami? Pojďme se

podívat, jak je to s rychlosti internetu,z čeho se vlastně skládá a jak ji

můžeme měřit.



Rychlost připojení k internetu je dnes jedním z nejdůležitějších parametrů, o

které se zájemci o připojení k internetu zajímají a stejně tak je to hodnota,

kterou nejvíce využívají marketingová oddělení internetových poskytovatelů.

Dokonce se stále stává, že rychlost bývá vyvyšována nad jiné, mnohdy

důležitější parametry.

Ale ani samotná rychlost udávaná v kilobitech/megabitech maximální propustnosti

linky k uživateli a od něj není jednoduchým a jediným parametrem. Skládá se

přinejmenším z několika dalších prvků.



Není rychlost jako rychlost

Údaj o rychlosti připojení k internetu tak, jak se s ním setkáváme v reklamách,

je do značné míry vágní. Představuje nejvyšší teoretickou propustnost daného

typu připojení. U DSL služeb to mohou být řádově až megabity za sekundu. Tím se

ovšem myslí kapacita uživatelské linky daná použitou technologií.

Reálně se propustnost linky a maximální rychlost přenosu dat přes ni může

výrazně odlišovat v obou směrech, obvykle ovšem směrem dolů. To je dáno

několika faktory, které mohou ono líbivé číslo dosti drsným způsobem zkrátit.

Patří mezi ně mimo jiné:

( Systém vyhrazeného/sdíleného zajištění konektivity do sítě.

( Definice minimální a maximální propustnosti

( Míra nadužití (agregace) linky.

( FUP (Fair Use Policy).

( Asymetrie připojení.

( Technické limity použitého zařízení.

( Limity konektivity operátora.

( Hardwarové a softwarové limity na straně klienta.

Jen málokteré připojení máme skutečně pouze pro sebe. Většinou se o danou

kapacitu dělí více uživatelů, nebo dokonce více místních sítí. Hezkým příkladem

jsou metody mobilního bezdrátového přístupu (tj. u nás především GPRS/ /EDGE a

CDMA), kdy se reálná rychlost linky mění v závislosti na tom, kolik uživatelů

je v dosahu dané základnové stanice. Uživatelé sdílejí její kapacitu připojení,

a tím je určována i jejich reálná rychlost.

Podobný způsob se využívá i pro připojení prostřednictvím „vylepšené“ telefonní

linky, tedy pomocí služeb typu xDSL (u nás opět v asymetrické variantě ADSL).

Více klientů v tomto případě sdílí pevně stanovenou míru konektivity do sítě.

Samotné rozdělení jednoho pásma mezi více uživatelů není problém, pokud

uživatelé linku „nespotřebují“. Například výběr pošty prostřednictvím protokolu

POP3 nebo surfování na webu ji tolik nezabere. Přenosová kapacita je o dost

vytíženější při sledování streamovaných médií. Aby mohlo stramování fungovat,

musí totiž být mezi serverem a klientem vytvořeno stálé připojení o určité

kapacitě. Pak tedy dochází k jeho trvalé alokaci v neprospěch ostatních členů

sítě.

Vůbec největším „žroutem“ jsou výměnné sítě a agenti pro stahování velkých

souborů. Tyto systémy vyjma alokace kapacity linky rovněž generují provoz

související s jejich vnitřní údržbou. Při použití P2P si síť předává navzájem

množství informací mezi jednotlivými klienty, a tak dochází k vytváření velkého

počtu spojení o malé kapacitě, čímž se zahlcuje připojení i v případě, že

celkový součet rychlosti downloadu ani zdaleka nedosahuje mezní kapacity

dostupné propustnosti.

Výsledkem může být, že zatímco jeden klient v rámci sdílené linky intenzivně

torrentuje, dalším nemusí pořádně fungovat základní služby včetně mailu.

Poskytovatelé internetu to pak využívají jako vhodnou záminku pro zavádění tzv.

Fair Use Policy (FUP). Je primárně určena k omezení limitu přenášených dat,

přičemž poskytovatelé internetu předpokládají, že běžný uživatel nedokáže při

„obyčejné“ práci s internetem překonat určitou hranici datového přenosu.

Zcela typickým opatřením aplikace FUP je například násilné snížení maximální

rychlosti připojení viníka. To se obvykle děje jednou ze dvou metod. Buď

dochází k „tvarování provozu“, kdy jsou uživateli zpožďovány pakety na jeho

rozhraní, nebo jsou tyto pakety rovnou zahazovány.

Otázkou samozřejmě je, co znamená „obyčejná“ práce, zda se vztahuje například

na čím dál oblíbenější hraní on-line her či přenosy videa či po ftp. Myslíme

si, že slibovat například 2Mb připojení s tím, že při jeho plném využívání

překročíte limit daný FUP za dva dny, je minimálně klamavá reklama. Rozhodně to

není fér v případech, kdy FUP zavede poskytovatel jednostranně bez změny

smlouvy a maximálně o tom chudáka uživatele informuje. Před podepsáním smlouvy

o dodávce internetu si tedy pečlivě prozkoumejte zvláště část věnovanou FPU a v

případě, že ve smlouvě není, informujte se o tom, zda se ji poskytovatel

nechystá aktivovat. Jinak se totiž z vašeho 2Mb připojení po pár hodinách

plného provozu stane drahý, ale pomalý drát s přenosovou rychlostí poštovních

holubů. Nezbude vám pak než velkou část měsíce klečet na pomalém hrachu a

čekat, až se nad vámi poskytovatel s přelomem měsíce, v lepším případě po

týdnu, ustrne a opět otočí kohoutkem.

Například společnost UPC se svým internetem Chello stáhne své připojení „plus“

po překročení 40GB měsíčního limitu na ubohých

56 Kb/s. 4megabitová linka umožňuje stahování dat přibližně rychlostí 400 KB/s,

takže teoreticky při plném přenosu je kapacita daná FPU (40 GB) vyčerpána již

za 28 hodin stahování.

Pokud jde o odezvu, tak rychlost připojení k internetu tak, jak bývá uváděna,

také nemá nic společného s realitou. Některé metody připojení (týká se to všech

mobilních, a v počátcích také například kabelové televize, smrtelně tím trpí

například přenos dat prostřednictvím satelitu) se sice holedbají vysokou

rychlostí, ale současně dlouhým reakčním časem. Pojem „rychlost“ tak dostává

zabrat především v případě, kdy bychom chtěli hrát zmíněné on-line hry, nebo

při telekonferencích v reálném čase. Dlouhá reakční doba na druhou stranu

nevadí službám pro stahování souborů nebo výměnným sítím a textové komunikaci

prostřednictvím aplikací pro Instant Messaging či chat. Jen málokterá z u nás

běžně užívaných metod přístupu na internet je symetrická. Naprostá většina je

představována asymetrickými linkami. Co to znamená? Že maximální, ať už

konstrukční či omezená rychlost připojení se ve směru k uživateli a od něj

liší. Aby mohl internet fungovat, musí být všechny jeho prvky připojeny

obousměrně. V praxi je ale situace taková, že mnohem více využíváme služby

převážně stahující data než takové, které data odesílají (to pochopitelně

neplatí v případě, kdy bychom chtěli doma provozovat jakýkoliv server, a také v

případě výměnných sítí, kde je optimální poměr staženého k odeslanému 1:2). Pro

většinu uživatelů je však rychlost stahování dat důležitější.

Většinu typů připojení lze v jednom směru urychlit za cenu snížení maximálního

výkonu ve směru opačném a právě tohoto jevu asymetrická připojení využívají.

ADSL tohoto principu využívá asi nejokatěji, ale setkat se s ním můžeme stejně

u mobilních připojení, u bezdrátových sítí ale například i u 56Kb modemu

(rychlost uploadu je pouze 33,6). Asymetrie připojení má přitom výrazný vliv na

kvalitu jeho použití v případě, že užíváme službu, která si tohoto rozdílu

„všimne“. Tedy takovou, jež určuje typ připojení podle pomalejšího z obou směrů

komunikace.

Posledním parametrem rychlosti připojení k síti, o kterém se zmíníme podrobněji

(i když jich existuje ještě řada), je postavení ISP, tedy firmy, která vám

přístup k internetu zajišťuje. Technickým prostředkem jsme totiž připojeni

právě k ISP, ale tento operátor musí být nějakým způsobem spojen s okolním

světem – tedy přímo nebo přes další subjekty do internetu, do některé z

hlavních linek tvořících páteř celosvětové sítě. Na úrovni ISP tak dochází k

vyššímu typu sdílení připojení – všichni zákazníci se jednoduše musí podělit o

jeden koláč.

Kromě rychlosti linky, kterou ISP disponuje, rozhoduje o dosažených výkonech

také jeho umístění. Nebýt například českého peeringového centra (NIX), tak by i

prosté otevření webu umístěného na českém serveru trvalo uživateli v síti

jiného provozovatele kořenové linky velmi dlouho. V prostředí internetu je

propojeno vše se vším, ale ne všechny cesty jsou stejně dlouhé. A i když

existují centra jako NIX, často se můžeme setkat s tím, že propojení mezi dvěma

body, které jsou od sebe fyzicky nedaleko, může vést přes polovinu zeměkoule.

Navíc po stezkách mnohem pomalejších. I na internetu platí, že reálná rychlost

je dána vždy bodem nejužšího hrdla.



Jak si změřit připojení?

Především je naivní domnívat se, že všechny parametry svého připojení můžeme

shrnout do věty „mám doma megabit“, aniž bychom se dopustili stejného

zjednodušení, jakého se dopouštějí ISP ve svých reklamách. Měřit můžeme

jednotlivé veličiny, ale informace o těchto veličinách je velmi důležitým a

užitečným vodítkem, pokud si chceme udělat celkový obraz o tom, „jak rychle nám

to vlastně šlape“.



Odezva běžně používaných serverů

Ve Windows se nachází příkaz „ping“. Je založen na odesílání požadavku

stanovenému serveru a následném čekání na jeho odpověď. Výsledkem operace je

čas (v milisekundách) potřebný pro cestu paketu k serveru a zpět od něj –

zpracování příkazu vzdáleným serverem také vyžaduje určitý čas, ale ten je

vzhledem k technice moderních zařízení irelevantní. „Pingováním“ běžných

serverů můžeme zjistit mnohé: jak prostupná je cesta mezi těmito servery a

námi. Pokud zjišťujeme odezvu lokálního serveru poskytovatele, pak se dozvíme

mnohé o obsazení naší lokální linky. Nejzajímavější je ale porovnat dvě hodnoty

pingu získané z relativně blízkého a vzdálenějšího serveru. Z jejich poměru

totiž můžeme usoudit na obsazení „vnitřní“ a „vnější“ linky našeho

poskytovatele. Hodnoty jsou nejvýhodnější v okamžiku, kdy jsou nejnižší.

Doba potřebná pro překonání datové trasy mezi dvěma objekty je užitečnější jako

vodítko k vlastní rychlosti v případě, kdy víme, jak dlouhá cesta byla

doopravdy překonána. Pro tyto případy je vhodný další příkaz ve Windows (řady

NT). Jmenuje se „tracert (IP serveru)“ a zobrazí nám jak délku „cesty“ k

zadanému bodu, tak trasu této cesty. Jak jsme si dříve řekli, tato trasa se

může velmi výrazně lišit u různých ISP (za určitých okolností i v rámci

jediného) a má tak podstatný vliv na celkový výkon našeho připojení.



Jaké servery pingovat?

Pro zjištění prostupnosti místní trasy doporučujeme zkusit nadřízený objekt

vlastního ISP. To nám řekne, jak dlouho trvá dostat se „ven“. Pokud chcete znát

„běžnou rychlost“, pak zkuste některý oblíbený webový server (u nás seznam.cz,

v zahraničí třeba yahoo.com). Existují i specializované servery, které najdeme

například na univerzitách. Stejným způsobem můžeme testovat i počítače v místní

síti, pingový server je jakýkoliv stroj v rámci internetu, ale ne všechny nám

musí nutně odpovědět.



Použití speciálních nástrojů.

Kromě příkazů ve Windows existují i speciální nástroje, které plní podobný

účel. Součástí Norton SystemWorks je například aplikace Norton System Doctor.

Ta měří množství parametrů počítače s Windows a jedním z parametrů, na které se

umí soustředit, je právě zjišťování prostupnosti sítě. NSD umí zobrazit

výsledné časy serverů několika různými formami, z nichž asi pro uživatele

nejzajímavější je obligátní ručička tachometru nebo vyplňující se graf.

Existuje samozřejmě množství dalších nástrojů na měření odezvy serverů, stačí

se podívat po internetu. Moc pěkný a zadarmo je například program PPing tools.



Jak jsme na tom s průtokem?

Maximální rychlost připojení dobře zjistíme tak, že se pokusíme stáhnout velký

soubor z dostatečně stabilního zdroje, který od nás není v infrastruktuře sítě

tolik vzdálen. Většina download managerů a dokonce i ty, které jsou součástí

prohlížečů a operačních systémů, umí zobrazit informaci o tom, jak rychle je

přenášen stahovaný soubor v aktuálním vlákně. Jestliže je to možné, nastavíme

vlákno tak,aby využívalo maximální dostupnou rychlost a současně utlumíme

ostatní aplikace používající internet. Dozvíme se, jakou rychlost při stahování

lze vyvinout. Kumulovaná varianta tohoto testu, tedy využití více vláken, může

však vést k určitému rozostření výsledků. Použití více vláken totiž může být v

konečném důsledku až kontraproduktivní.

Co lze rovněž snadno zjistit, je celkové množství dat, která projdou našim

připojením. Operační systémy obsahují nástroje určené k měření využití sítě. V

moderních Windows se k nim dostaneme tak, že vyvoláme správce úloh (ve většině

případů po stisknutí Ctrl+Alt+Del). Ve Správci úloh se nachází záložka Sítě s

grafem znázorňujícím připojení. Tento „metr“ je ale velice nepřesný, ukazuje

přibližné hodnoty a navíc ještě v procentech využití síťového adaptéru. Pro

skutečné měření aktuálního průtoku sítí se příliš nehodí.

Naštěstí ale existují alternativy. Jednou z nich je již zmiňovaný Norton System

Doctor, jde to ovšem i zadarmo. Konkrétně doporučujeme utilitku RxTx, která vám

formou jednoduchého grafu ukáže, kolik dat právě protéká vaším síťovým

rozhraním, i to, jakého maxima se podařilo dosáhnout. Podobné měření mají

integrovány i aplikace pro použití výměnných sítí, například oblíbená Shareaza.

Jako měřič ovšem může fungovat kupříkladu i známý a používaný program Net

Limiter, nebo dokonce administrační rozhraní některých firewallů a síťových

adaptérů, především u bezdrátových sítí. Zkrátka a jednoduše, možností je mnoho.



Měření z webu

Kromě aplikací existují i speciální weby určené k měření rychlosti, respektive

odezvy a maximálního průtoku naší linkou. Asi nejoblíbenějším a v tuzemsku

nejpoužívanějším je server DSL.CZ, který může kromě toho nabídnout i

statistické informace o rychlosti českého internetu a mnoho dalších,

doplňujících a bezesporu užitečných dat. Jak postupovat při jeho použití?

Jednoduše. Nejprve vypněte aplikace, které komunikují prostřednictvím internetu

a spotřebovávají výkon vaší linky. Pak otevřete v prohlížeči, pokud možno v

jeho jediném okně, adresu www.dsl.cz a v menu vlevo vyberte položku Speedmeter

(přímý odkaz na měření by byl http://www.dsl.cz/rychlost.php). Následuje proces

testování prostupnosti vašeho připojení, který trvá několik okamžiků. Délka

měření se liší v závislosti na několika různých faktorech. Po dokončení se opět

načte titulní stránka serveru, přičemž v její pravé části se nachází

(poloreklamní) budík, který vám po napínavém stoupání ukáže rychlost. Je

potřeba opět dodat, že se jedná o orientační, velmi orientační hodnotu a že

hodnoty zjištěné tímto serverem se mohou i v poměrně krátkých časových úsecích

lišit. To ale patří mezi jeho vlastnosti a je s tím potřeba počítat.



Jak používat ping ve Windows

( stiskněte tlačítko start

( vyberte položku Spustit

( zadejte „cmd“ a potvrďte dialog

( použijte ping (název serveru), tracert (název serveru)



Nástroje

Řadu užitečných nástrojů k měření rychlosti připojení naleznete na našem CD

nebo na stránce: http://lists.gpick.com/pa­ges/Bandwidth(Tools.htm