Jste skutečně skuteční? aneb Identita na Internetu

…on zapomněl, že celý život je jen sada obrázků v mozku, u nichž není žádný
rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které se zrodily

z vnitřních snění, a není proč cenit si jedněch víc než druhých.

H. P. LOVECRAFT, STŘÍBRNÝ KLÍČ, překlad STANISLAVA POŠUSTOVÁ



Možná že jste se v minulých číslech PC WORLDu dozvěděli něco o programech iRC,

ICQ a o chatovacích serverech. Víte již, jak tyto služby používat, jak je

konfigurovat, ale víte o nástrahách jejich použití opravdu všechno?



Přátelé

Určitě měl každý z nás u počítače volné chvilky, kdy se mu nechtělo nic

pořádného dělat a nejraději by si sedl k čaji a popovídal si s kamarády. Jenže

přátelé jsou daleko, odezva na e-maily se počítá řádově na dny a na člověka

padá tíseň. Po chvíli přemýšlení si najde nějakou službu, kde si může popovídat

s lidmi, kteří jsou na tom obdobně jako on. Nejprve nalistuje nějaké diskusní

fórum a opatrně sleduje šelest na síti. Pak se odváží něco napsat a nakonec mu

dojde, že vůbec, ale vůbec nemusí vystupovat jako on, František Novák, s jednou

manželkou a třemi dětmi, bydlící na špinavém sídlišti a živící se nudnou

programátorskou rutinou, ale jako například Fred, Čechokanaďan v nejlepších

letech, umělec vystavující svá díla v galeriích New Yorku… V další fázi si s

hrůzou uvědomí, že stejně jako on může vystupovat pod úplně jinou identitou

kdokoli. Třeba že jeho kolega vystupuje jako černoška pod jménem Madona, se

kterou po síti flirtoval a která se na včerejší schůzku nedostavila (není divu,

že?). Teď mu nezbývá, než aby se z toho zbláznil, protože s takovou paranoidní

představou nemůže dlouho žít.



Identita

Předešlý případ je samozřejmě extrémní, ale právě v krajnostech se problém

většinou projeví ve vší nahotě. Teorie her nám dává v podobě tzv. „Vězňova

dilematu“ odpověď na otázku, jaké bude zastoupení „pravdomluvných“ a „lživých“

jedinců (tyto dvě krajnosti jsou samozřejmě tím nejjednodušším modelem,

zájemcům o podrobnější studium doporučuji např. knihu R. Dawkinse Sobecký gen).

Poměr „lhářů“ a „pravdomluvných“ samozřejmě záleží na výchozích podmínkách a na

zisku z jednání. Uvádí se, že zastoupení lidí, jež uvádějí na Internetu

informace o sobě lživě, dosahuje čísla 40 %. A to v tomto průzkumu není

zahrnuto celé spektrum lidí, kteří své virtuální Já pouze částečně přikrašlují.

Průzkumy a sociologické studie jsou jistě krásná a zajímavá věc, ale položme si

zásadní otázku, otázku, kterou si kladli filozofové, básníci a umělci dávno

před námi. Skutečně záleží na skutečnosti? Opravdu nám záleží na tom, je-li náš

partner, s nímž komunikujeme po síti, stejný jako jeho obraz v reálném světě?

Vždyť v případě, že si s někým rozumíme, přece nezáleží na tom, čím je, jaké má

vzdělání a tituly, kde pracuje, jaké má pohlaví, ale právě jen a jen na jeho

virtuální projekci. Internet nám dává možnost být skutečně takovými, jakými být

chceme, neomezováni fyzickým vzhledem a společenskými vazbami. Umožňuje nám

opravdové „spříznění duší“.

Provedl jsem anketu na několika diskusních fórech různé úrovně. Většině

uživatelů chatů nezáleží na tom, zda jejich protějšek je takový, jak vystupuje

v elektronickém rozhovoru i ve skutečnosti (snad bych měl používat jiné slovo,

neboť co je to vlastně ta skutečnost?). Jeden uživatel na moji otázku, jak se

dívá na to, že polovina žen na chatech jsou chlapi, výstižně napsal: „Pro účel

chatu na tom přeci vůbec nezáleží!“.

A jak vidí své vystupování na chatech jejich uživatelé? Jejich značná část má

vytvořeno více identit. Podle lidí, kteří mi o svém působení v Síti poskytli

důvěrné informace (toho si vždy u svých přátel važte, neboť pravidlo číslo

jedna říká, nikdy nevyzraď kým opravdu jsi), mají alespoň dvě identity, se

kterými vystupují. Jedno tzv. „dobré Já“, s nímž se účastní intelektuálně

náročnějších diskusí, a pak „špatné Já“, které jim umožňuje bez ztráty image

vstupovat diskusí na choulostivější témata. To, jak silně je toto dělení

zafixované v podvědomí chatovací komunity, je patrné z následujícího případu.

Vstoupil jsem do jednoho chatroomu se svojí virtuální osobností, která byla

laděna do melancholických tónů, abych optimistickým proslovem pozdvihl náladu

jednomu depresivnímu uživateli. Vzápětí se mi na hlavu sesypala snůška e-mailů,

obviňující mě z toho, že to už nejsem já, že se chovám úplně jinak, než jak

bych měl, že jsem někomu tuto osobnost ukradl, a že jestli ji nevrátím

původnímu majiteli, zavolají na mě správce systému (mimochodem, nepřipomíná vám

to inkvizici?! Stačí zaměnit několik nepodstatných reálií…). Po mém

vysvětlení, že moje identita má prostě více poloh než jednu, následovaly

nezištné rady, jak si založit další virtuální osobnost, která by zbytečně

nepoškozovala image té původní. A pak se snažte nebýt schizofrenní.



„Mí internauté mi rozumějí“

Poslední dobou se čím dál víc objevují v denním zpravodajství informace o

lidech, kteří propadli závislosti na Internetu. Podívejme se na tuto

problematiku detailněji. Většina lidí žije ve společnosti, stýká se s jinými

lidmi a vytváří si určité sociální vazby na své okolí. Z masy společnosti si

každý z nás vyděluje osoby, které jeho život citově obohacují, své přátele.

Může se stát, a také se často stává, že většina lidí, kteří objeví kouzlo

Internetu a chatů, stanou se členy nové komunity a naleznou v ní nové přátele.

Komunikují s nimi pouze přes elektronické kanály a plně jim to dostačuje. Kdo

se přistihl, jak zoufale čeká, až ICQ zasignalizuje přihlášení jeho známého,

nebo neustále kontroluje přišlou poštu, ví dobře, o čem hovořím. Většinou však

se tento výkyv samovolně vrátí do normální podoby a člověk se přestane fixovat

pouze na komunikaci po Síti, už třeba jen tím, že se se svými internetovými

přáteli setká ve skutečnosti. Například na serveru Mageo (www. mageo.cz) se

pořádají pravidelné schůzky identit v kavárnách a klubech a všichni se znají

pod jménem své virtuální osobnosti. Závislost v pravém smyslu se u nich

nevyvine.

Podle psychologů a jejich výzkumů se silná internetová závislost projevuje u

lidí, kteří měli se závislostí většinou problémy v minulosti. Závislí lidé

tráví na Internetu tolik času, že jim to znemožňuje žít normální život,

zanedbávají rodinu, práci, studium. Podle odborných studií skupiny psychiatra

Nathana Shapira trpěli lidé v jím zkoumané skupině velmi často maniakálními

depresemi, přičemž se v průběhu jejich dosavadního života vyskytlo průměrně pět

psychických poruch. Polovina pacientů podléhala sociální fobii, která se

projevuje tím, že osoba jí trpící se neustále a neopodstatněně obává, že se na

veřejnosti znemožní. Maniakální deprese, úzkostné stavy, alkoholismus se pojily

se závislostí na Internetu, bohužel však není jasné, jestli je mezi nimi

příčinná souvislost, a případně jaká.

Mezi postiženými „internetovou závislostí“ (kterou záměrně uvádím do uvozovek,

protože není doposavad uvedena na seznamu oficiálně uznávaných závislostí) je

například muž, jenž strávil u Internetu sto hodin týdně a který ignoroval svou

rodinu a zanedbával kontakty se svými přáteli. Nebo lze uvést příklad studenta

vyloučeného ze školy, protože nechodil na přednášky a trávil celé dny na

Internetu. Když na týden zmizel, našla ho policie nakonec v počítačové

laboratoři, kde celou dobu proseděl. Zdrojem těchto informací je ČTK a

pocházejí z USA, avšak podobné případy se stávají i u nás, sám vím o několika

studentech, kteří mají na koleji zavedenou pevnou linku a právě kvů-li

Internetu zanedbávali náročná studia natolik, že nesložili zkoušky a byli

nuceni opustit univerzitu. Nikdo se u nás tomuto fenoménu podrobněji nevěnoval,

a tak zde není k dispozici žádná studie.



Anonymita? Žádná!

Jakou anonymitu nám skýtají moderní komunikační prostředky? Prakticky žádnou.

Nechám na vašem posouzení, zda je to dobře či špatně, mně to však nahání hrůzu.

Porušování soukromí je velice nebezpečnou věcí a nezáleží na tom, zda je

porušováno poskytovatelem nějaké služby (typickým příkladem je volný přístup

správců systému do osobní korespondence na jednom nejmenovaném českém

chatovacím serveru), či internautem naivně se domnívajícím, že mu síť poskytne

svoji ochranu. V současné době probíhá soudní spor mezi ženou poškozenou tím,

že někdo podal na Seznamku (www.seznamka.cz) inzerát s jejím telefonním číslem

a ona byla obtěžována desítkami telefonátů denně, a oním zadavatelem. Server je

totiž auditován, eviduje v souborech všechny požadavky na něj vznesené, a tak

není neřešitelný problém najít adresu počítače, přes který byl inzerát zadán

(jen můžeme žasnout nad naivitou zadavatele, vždyť například inzerát podaný do

novin pod falešným jménem by se dohledával daleko hůř). Je výborné, že pojem

ochrany soukromí na Internetu dorazil i k nám.

A ještě dvě poznámky pro paranoiky: mobilní telefony vydávají (pokud nejsou

deaktivované) informaci o tom, kde se nacházejí, a protože síť mobilních

telefonů je segmentová, tudíž vlastně udávají polohu svého majitele. Jistá

severská tajná služba takto získávala informace o pohybu všech (!) nositelů

mobilů. Co se týče telefonování, nepomůžete si ani telefonní kartou. Každá má

totiž unikátní číslo a dá se dohledat, jaké všechny hovory byly pomocí ní

uskutečněny. Za vcelku logického předpokladu, že voláte nejčastěji domů a do

zaměstnání, jste velmi snadno dohledatelní.

Začali jsme tím, jak si snadno můžete vytvořit úplně jinou identitu. A končíme

sloganem „Ať děláte co děláte, stejně vás dostanou“. Tak ať je to co nejpozději!



9 0219/JL



Slovníček pojmů:

Chat – (angl.) povídat si, hovořit, besedovat s někým, nenuceně vykládat.

Chatroom – virtuální místnost, místo, kde se odehrává chat. Většinou bývají

tematicky zaměřeny.

Identita – to, co činí jedince tím, čím je a odlišuje jej od ostatních.

Nick – přezdívka, na chatech jméno vaší virtuální osobnosti.



Desatero uživatele chatu:

1 Nikdy neprozrazuj svoji identitu.

2 Nikomu nevěř.

3 Každá druhá žena je chlap.

4 Nepokradeš cizí identitu.

5 Nezačneš konverzaci slovy „Je tam někdo“.

6 Jaký nick si zvolíš, takovým jsi člověkem.

7 Pravda je věc relativní.

8 Jdeš-li na sraz, vždy si připrav výmluvu, proč se nemůžeš zdržet.

9 Pokročilá schizofrenie je výhodou.

10 Jen paranoici přežijí.

V souvislosti s bodem 1. můžete autora desatera najít na chatu Seznamky

(www.seznamka.cz) pod nickem „Krysař“.



Zeptali jsme se dvou nezávislých specialistů v oblasti IT na jejich názor v

otázce užitečnosti chatu. Oba mají dlouhodobou zkušenost s používáním této

služby.





Považujete chat za užitečný?

NĚKDY Mgr. Jan Muzikář, správce počítačových učeben PřF UK ANO Mgr. Aleš Vojnar,

Lotus Notes Developer

Co se mu líbilo nejvíce

Jednoduchost ovládání. Anonymita. Možnost popovídat si s lidmi, kteří by se jinak normálně

nepotkali. Anonymita.

Co se mu líbilo nejméně

Nízká úroveň debat. Nízká rychlost, z které vyplývá asynchronní rozhovor. Cena za

připojení z domova.

Vysvět lení

Moje drahá sestra odjela před nedávnou dobou do USA. Je počítačový analfabet

(mám ji rád, ale je to tak). Po několika dnech se jí začalo stýskat a začaly

chodit e-maily. Asi za týden přišlo: „Čau brácho, objevila jsem X-chat, už jsem

se zaregistrovala, tak bychom se chatli.“ To tedy koukám! Kvůli časovému posunu

jsem nažhavil počítač až pozdě večer a světe div se, ono to fungovalo.

Rozhovor se odehrával poněkud asynchronně, občas nám do něho vlezl nějaký

vetřelec, občas se to „zakouslo“. Jak jsme si sdělovali tajnosti přes oceán,

koukám, že se připozdívá. Strávili jsme chatováním celou věčnost, ještě že

nemusím platit za připojení.

Kdeže loňské sněhy jsou, kdy v Americe vznikaly zárodky Internetu jakožto

nástroje pro výměnu vědeckých informací. Obliba chatu stoupla i v počítačových

učebnách na naší fakultě, a muselo dojít k omezení přístupu na něj. Často jsem

v počítačové učebně sledoval tento, jak ho jeden kolega nazval, nejodpornější

druh zábavy. Připadalo mi, že jde o další druh závislosti. Debaty zjevně

postrádaly jakýkoli smysl, zdálo se mi, že jde pouze o to být „in“.

Chat je prostředek k zábavě a odpočinku. To první se dá říct především s

ohledem na studenty a finanční sebevrahy, kteří surfují z domova, to druhé s

ohledem na zaměstnance.

Myslím že každý zaměstnavatel by měl pochopit, že je věcí veskrze pozitivní,

když si prací vyčerpaný zaměstnanec odskočí na půl hodiny na Internet, aby

zrelaxoval a nabral nových tvůrčích sil při nezávazném rozhovoru na některém

chatu. Málokde si člověk tak rychle odpočine a přijde na jiné myšlenky než

právě tam.

Jednou z nejúžasnějších věcí na chatu je ale možnost vybrat si svou přezdívku a

osobnost, s jakou na něm chci vystupovat. Skoro každý chce být někým trochu

jiným, než je, a Internet mu to umožní. Každý má možnost vyzkoušet si na

vlastní kůži, jak na něj budou reagovat ostatní, pokud se bude chovat tím a tím

způsobem, bez ohledu na to, jak vypadá, ale pouze podle toho, jaký je. V

souvislosti s tímto aspektem internetového bytí vyslovuje řada lidí obavy, zda

účast na internetovských chatech a možnost tvořit novou identitu nepohltí

nakonec dotyčného natolik, že ztratí kontakt s realitou a jediným opravdovým

světem pro něj bude jen ten virtuální. Osobně se domnívám, že taková šance je

asi stejně pravděpodobná jako v případě nadměrného holdování dílkům červené

knihovny anebo fantasy hrám na hrdiny. Nejlepším důkazem toho jsou hojně

navštěvované internetové srazy skupinek z jednotlivých chatů, které se konají

velmi často, a není zbytí, než na ně vyslat své skutečné tělo.





Názor psychologa

prof. Stanislav Bor, dipl. psych., specialista psychologie vztahů, Zürich

„Nic není bez jedu a všechno je jed. Dávkování ale rozhoduje o tom, zda je něco

nebezpečně jedovaté“ (Paracelsus)

Maškarní bály a karnevaly mají, podobně jako chaty na Internetu, odlehčující

psychofunkci, protože člověk se na určitou dobu může stát někým jiným a

vyklouznout tak ze svého všedního trápení.

Účastníci chatů jsou podobni hospodským štamgastům. Ti pravidelně navštěvují

hospodu či lokál, ne aby holdovali alkoholu, ale především proto, že tam jsou

si pro jejich život výjimečně se všemi rovni. Nejenže si tykají, ale nikdo se

jich většinou neptá na jejich sociální postavení. Společné hodiny štamgastů

jsou časem, ve kterém jsou méně uondáni životem, mnohem zábavnější než u

rodinného stolu, a protože není přímých svědků jejich životních proher, mají

také více sebedůvěry.

Internet rovněž pokrývá některé z potřeb „Nekonečného pekelcování místy, kam

nepatřím“ (F. Halas). Míra intimity zde není omezována, neboť neexistuje přímé

nebezpečí být přistižen při přikrašlovaní skutečnosti. Internet je zcela

neočekávanou možností denního či nočního snění.

Jestliže by někdo ztratil schopnost žít mimo karneval, mimo hospodu či mimo

Síť, stává se právě ve smyslu Paracelsových úvah někým, jehož život je ohrožen.

Může se totiž dosti snadno stát, že fiktivní existence je mnohem atraktivnější

něž životní realita, a při jistých neurotických předpokladech se dá počítat s

nevolí se do reality vracet; je dokonce možné, že takto postižený člověk

přestane rozlišovat mezi skutečností a fikcí.