Levné zrcadlovky. Vyberte si jeden z pěti zajímavých digitálních fotoaparátů(CD)

Člověk ochotný investovat do fotografické výbavy okolo 25 tisíc má dnes dvě
možnosti špičkový kompakt nebo levnou zrcadlovku. V prvním případě získá již v

základním balení vše, co k fotografování potřebuje objektiv s dobrým rozsahem

ohniskových vzdáleností, špičkovou elektroniku, často i slušný videorežim nebo

možnost zaostřit již na vzdálenost několika centimetrů. Mnoho uživatelů ale

vyžaduje především optickou kvalitu.

Mezi hlavní nevýhody kompaktů patří malé snímače generující hodně šumu a

elektronické hledáčky s pomalejším překreslováním scény.

Digitální zrcadlovky se většinou prodávají v sadě s jednoduchým základním

objektivem, který nenabízí velký rozsah ohniskových vzdáleností a ani nijak

ohromující optickou kvalitu. Základní objektiv lze kdykoli vyměnit za jiný, což

je na jednu stranu velkou výhodou zrcadlovek, zároveň to znamená další

investice. Zrcadlovky neumějí točit video, nemůžeme ani fotografovat přes

displej, což pro mnohé uživatele představuje základní vlastnost digitálních

fotoaparátů. O ostření na dva centimetry můžeme jen snít, pokud si nepořídíme

speciální makroobjektivy. Na první pohled se může zdát, že ani kvalita

fotografií na špičkové kompakty nestačí u snímků z některých fotoaparátů chybí

rozjásané barvy a výrazné kontrasty, fotografie působí šedivě. V čem tedy

spočívá výhoda zrcadlovek?

Ve skutečnosti je těchto výhod spousta, jednu věc je ale nutné zdůraznit

využijí je hlavně lidé, kteří to s fotografováním myslí opravdu vážně a

přemýšlejí jak o kompozici, tak i o výsledné podobě snímku, která může

vyžadovat pracné dodatečné úpravy v počítači. Pokud se tím někdo nechce zabývat

a záleží mu na „hezkých fotografiích“ v jakékoli situaci bez úprav, je možné,

že mu dobrý kompakt poslouží lépe. Mezi hlavní výhody zrcadlovek patří velký

snímač, na němž nejsou jednotlivé pixely tak natěsnány jako na miniaturních

snímačích kompaktů, a proto na něm nevzniká tak výrazný šum. U málokterého

kompaktu lze používat vyšší citlivost než ISO 400, u zrcadlovek lze bez potíží

fotografovat i s tak extrémní hodnotou, jakou je ISO 1 600 nebo dokonce i 3

200. Zrcadlovka se tedy uplatní i v divadle, na koncertě, v zoo a na dalších

místech, kde je málo světla a blesk z mnoha důvodů nelze použít.

Velký snímač znamená mnohem větší možnosti práce s hloubkou ostrosti. U

kompaktů prakticky nelze dosáhnout úplně rozostřeného pozadí. Se zrcadlovkou

musíme naopak dávat pozor, abychom udrželi v ostré oblasti celý ústřední motiv.

I tuto vlastnost mohou začátečníci považovat spíše za nevýhodu, zkušení

fotografové ji ale ocení.

Další velkou výhodou je hledáček. Elektronický hledáček (EVF) kompaktů sice

zobrazuje mnohé informace o fotografických hodnotách a třeba i živý histogram,

je ale příliš pomalý a vinou omezeného rozlišení nezachytí drobné detaily.

Vynikající optickou kvalitu hledáčků zrcadlovek ocení zejména milovníci akční

fotografie, kteří u EVF žehrají na pomalé překreslování pohybů.

Poslední podstatnou výhodou zrcadlovek je možnost výměny objektivů tedy opět

vlastnost oslovující pouze opravdové nadšence. Dobrá skla často stojí více než

tělo, nabízejí ale nekonečné množství možností a navíc se neopotřebují tak

rychle jako samotný fotoaparát. Časem lze tedy vyměnit pouze tělo, objektivy

vám ale zůstanou.

V tomto čísle testujeme pět digitálních zrcadlovek nejlevnější kategorie. Platí

pro ně všechny zmíněné výhody a nevýhody, přesto mezi nimi lze nalézt jisté

rozdíly. Více si o nich řekneme v profilech jednotlivých fotoaparátů.



Canon nebo Nikon?

Vítězem testu se nakonec stal Canon 350D. Jeho primát nicméně není jednoznačný

a v mnoha ohledech je dokonce v porovnání s druhým z nejlepších modelů, Nikonem

D70s, sporný.

Oba fotoaparáty mají některé znaky společné, jinde se ovšem zásadně liší a

nelze říci, že by jedno řešení bylo lepší než druhé. Společným znakem je

především kvalita snímků a funkční výbava. Canon nabízí vyšší rozlišení, lepší

rozsah citlivosti a o něco méně šumu při vysoké hodnotě ISO, fotografie z

Nikonu jsou zase mírně ostřejší. I ve funkční výbavě by se našly drobné rozdíly

(předsklopení zrcátka u Canonu vs. lepší synchronizační čas blesku u Nikonu),

jsou ale málo podstatné.

Mnohem významnější je rozdíl v ergonomii. Canon je malý a lehký, Nikon

robustní. Každému uživateli může vyhovovat něco jiného. Výrazně se liší i

ovládání Nikon s dvěma ovládacími kolečky a spoustou tlačítek vyžaduje jistou

zběhlost, pak je ale veškeré nastavení otázkou chvilky. Canon více spoléhá na

LCD displej a menu, což vyhovuje méně zkušeným uživatelům.

Nakonec rozhodla skutečnost, že si Canon lépe rozumí s formátem JPG. Snímky z

něj jsou na první pohled „líbivější“, nemá na rozdíl od Nikonu sklony k

podexpozici. Zkušení uživatelé namítnou, že úprava v počítači je dílem několika

vteřin a výsledek může být mnohem lepší, zejména při fotografování do RAW.

Jistě, ale pokud si fotoaparát pořídí začátečník, vyžaduje většinou co nejlepší

snímky bez zpracování a PC WORLD není časopisem pro fotografické specialisty.

Poslední poznámka: hodnocení se týká jen těl fotoaparátů, nikoli setových

objektivů (Canon 18–55 vs. Nikkor 18–70). Pokud bychom je vzali v úvahu,

jednoznačně by zvítězil Nikon.



Canon 350D

Nástupce legendárního modelu 300D je malý a lehký, navenek se blíží spíše

některému ze špičkových kompaktních přístrojů než největšímu konkurentovi mezi

zrcadlovkami, Nikonu D70s. Canon se zjevně snaží oslovit spíše dosavadní

uživatele kompaktů, kteří malé rozměry jistě ocení. Pro mnohé tradiční

uživatele zrcadlovek je ale 350D naopak až příliš titěrný malíček levé ruky se

na něj při fotografování nevejde, což může leckomu vadit. Situaci částečně řeší

přídavný grip s druhou baterií a spouští pro fotografování na výšku, který

mnozí prodejci nabízejí přímo v základním balení.

Také ovládání působí pro zkušené uživatele trochu nezvykle mnohé parametry se

při nastavení zobrazí na hlavním LCD, nikoli na stavovém displeji, jak bývá

zvykem. Je to méně pohodlné a displej ubírá přístroji energii, lidé zvyklí na

kompakty to ale ocení.

Trochu smíšené pocity z rozměrů a ovládání bohatě vyváží vynikající funkční

výbava. Model 350D nabízí prakticky vše, co lze od fotoaparátu v této třídě

čekat vynikající rozsah citlivosti ISO 100–1 600, sekvenční snímání rychlostí 3

snímky za vteřinu, běžné i kontinuální automatické ostření, možnost ručního

doladění barevné teploty apod. Ve srovnání s největším rivalem od Nikonu chybí

snad jen bodové měření expozice a samostatné asistenční přisvícení pro

automatické ostření ve slabém světle. Canon 350D k tomu používá vestavěný

blesk, což místy působí dosti rušivě. Velkou výhodou je zato možnost

předsklopení zrcátka při fotografování s dlouhými časy, což u Nikonu nenajdeme.

Kvalitě fotografií nelze vytknout prakticky nic, snad jen setový objektiv by

mohl udržet ostřejší kresbu v rozích, ale za to fotoaparát nemůže. Do ISO 400

jsou snímky prakticky bez šumu, při vyšší citlivosti se samozřejmě nějaký

objeví, ale díky vynikající práci snímače typu CMOS je ho méně než u

konkurenčních typů se snímači CCD. Ve srovnání s Nikonem i Minoltou vypadají

fotografie bez úprav v počítači o něco lépe, pochvalu zaslouží automatické

vyvážení bílé. Nároční uživatelé asi i tak dají přednost formátu RAW, i při

běžném fotografování do JPG ale 350D uživatele v drtivé většině odmění

vynikajícími snímky, což u konkurenčních modelů nemusí být vždy pravidlem.

Výbava:4

Výkon:5

Cena:5



Konica Minolta Dynax 5D

Minolta 5D má oproti ostatním testovaným zrcadlovkám jednu neoddiskutovatelnou

výhodu stabilizátor obrazu přímo v těle. K ostatním fotoaparátům je v případě

potřeby zapotřebí koupit stabilizovaný objektiv, který může u dražších modelů

stát o desítky tisíc více než verze bez stabilizace.

Fotoaparát je relativně robustní a těžký, blíží se spíše Nikonu D70 než malým

modelům od Canonu, Pentaxu či Olympusu. Do ruky padne velmi dobře, na pohled i

na pohmat hodně připomíná starší filmové zrcadlovky. Podobně jako Olympus E-300

postrádá Minolta stavový displej, k nastavení veškerých parametrů proto

potřebujeme velký LCD displej na zadní straně. To milovníci intuitivního

ovládání klasických zrcadlovek patrně neocení. Uspořádání displeje není na

pohled zrovna přehledné, nemluvě o energetické náročnosti. Naštěstí displej

díky čidlu automaticky zhasne, kdykoli ho přiblížíme k oku.

Mezi ovládacími prvky najdeme několik příjemných novinek, zejména samostatný

otočný volič pro vyvážení bílé. Uživatelé mají opravdu široké možnosti kromě

automatiky, ruční kalibrace a základních předvoleb mohou nastavit barevnou

teplotu přímo v kelvinech, což je místy k nezaplacení. U předvoleb lze navíc

doladit barvy do chladnějšího či teplejšího tónování. Jen je škoda, že

předvolby nemají samostatné polohy na voliči, prázdného místa je na něm dost.

Velkou pochvalu zaslouží rozsah ISO 100–3 200 s možností volit i ISO 80 pro

noční scény.

K automatickému ostření slouží devět ostřících bodů, tady ale musíme vznést

poměrně závažnou výtku u krajních bodů automatika hlavně ve slabším světle

příliš nezabírala, zaostření trvalo dlouho a často se vůbec nepovedlo. Při

ostření na střed záběru jsme se s problémy nesetkali.

Kvalita fotografií je relativně dobrá i se setovým objektivem, který rozhodně

nepatří ke špičce (omezená nabídka objektivů je celkově jedním z hlavních

nedostatků Minolty). Chromatickou aberaci či jiné optické vady jsme až na

výjimky nezaznamenali, jen ostrosti v rozích mohlo být více, totéž platí pro

soudkovité zkreslení v širokoúhlé poloze. Podobně jako jiné zrcadlovky netrpí

Minolta nijak výrazně šumem, do ISO 400 se s ním nesetkáme vůbec, i při ISO 3

200 se na fotografie dá velmi dobře dívat, částečně je to ale způsobeno

softwarovou redukcí šumu, která se projevuje ztrátou drobných detailů. Oproti

Canonu 350D ale snímky ve formátu JPG vyžadují častěji úpravu v počítači,

především vzhledem k jistým sklonům k podexpozici. Na druhou stranu ale

nedochází skoro k žádným přepalům.

Výbava:4

Výkon:3

Cena:4



Nikon D70s

Jako jediný z výrobců by Nikon v testované kategorii mohl mít dva zástupce. Po

zralé úvaze jsme se rozhodli pro test dražšího z nich. Z testovaných

fotoaparátů je D70s největší a nejtěžší, což mnohé uživatele odradí, majitelé

klasických filmových zrcadlovek ale ocení známé tvary i hmotnost. Zkušenější

fotografy potěší i ovládání, pokud si člověk dokáže zvyknout na spoustu

tlačítek a voličů, jimiž lze měnit jednotlivé parametry. Jako jediný fotoaparát

v testu nabízí D70s hned dvě ovládací kolečka, jejichž výhoda je zřejmá

například v manuálním expozičním režimu jedním se ovládá clona, druhým čas a na

rozdíl od jiných přístrojů nejsou zapotřebí žádné dvojhmaty. Nejdůležitější

hodnoty a parametry se zobrazí na stavovém displeji na horní straně. Zkušení

uživatelé tento systém jistě ocení, začátečníkům nebo dosavadním majitelům

kompaktů však může oprávněně připadat příliš složitý.

Funkční výbava je velmi dobrá, velkou výhodou je nejkratší synchronizační čas

blesku ze všech testovaných přístrojů, tedy 1/500. Potěší i spolehlivé

asistenční přisvícení automatického ostření na přední straně fotoaparátu na

rozdíl od Canonu nebo Minolty není třeba vyklápět blesk. Nevýhodou je naopak

ISO 200 jako nejnižší hodnota citlivosti. Pokud člověk neprohlíží snímky v

detailním přiblížení s lupou v ruce, na žádný šum nenarazí, ISO 100 by se ale

hodilo i z jiných důvodů například když potřebujeme prodloužit expoziční čas v

jasném slunci a clona f32 nestačí.

Na fotografiích si na první pohled všimneme především ostré kresby. Podobně

jako předchozí model je D70s vybaven záměrně slabým antialiasingovým neboli

změkčovacím filtrem, jehož úkolem je snímky mírně rozostřit, a tak zabránit

nežádoucímu efektu jménem moiré (barevná interference v určitých texturách). U

D70s se proto moiré může ojediněle objevit, jeho výskyt je ale natolik řídký,

že ho za skutečný problém nepovažujeme. Mnozí spíše ocení ostré fotografie.

D70s se navíc zpravidla prodává v setu s objektivem 18–70 f3,5–4,5, který

kvalitou ostatní setové objektivy výrazně překonává a kromě občasné vinětace v

nejširším nastavení se mu prakticky nedá nic vytknout. Oproti Canonu 350D ale

fotografie v základním nastavení JPG postrádají sytější barvy a D70s má místy

tendenci k podexpozici. Řešením je úprava v počítači nebo změna obrazových

parametrů ve fotoaparátu na internetu jsou k dispozici nejrůznější uživatelské

grafické křivky, které dovedou charakteristiku JPG snímků zcela změnit, o

formátu RAW nemluvě. Opět ale platí, že méně zkušeným uživatelům nemusí tento

systém vyhovovat.

Výbava:4

Výkon:5

Cena:4



Olympus E-300

Pokud jsme design Canonu 350D charakterizovali jako pokus o sblížení zrcadlovek

s nejvyšší třídou kompaktů, jde Olympus E300 ještě podstatně dále. Popravdě

řečeno na první pohled zrcadlovku svým protáhlým tělem vůbec nepřipomíná,

zejména pokud se na něj díváme zezadu. Hledáček totiž není umístěn přímo nad

objektivem, jak je u zrcadlovek zvykem, ale stranou vývojáři ve snaze najít co

nejextravagantnější tvar obětovali tradiční hranol a místo něj obraz do

hledáčku promítá sada několika zrcadel nastavených v nezvyklých úhlech. Těžko

říci, jaký to má mít praktický smysl, ke kvalitě obrazu v hledáčku nová

koncepce ale rozhodně nijak nepřispěla hledáček je malý, tmavý a scéna je přes

něj vidět ze všech testovaných modelů jednoznačně nejhůře.

To ale není jediná vlastnost, kterou se E-300 od konkurence liší. Jako jediný

má výrazně menší snímač, nejde totiž o obvyklý typ APS-C, ale o vlastní formát

Olympusu 4/3. Má to vliv mimo jiné na přepočet ohniskové vzdálenosti objektivů

veškeré reálné hodnoty musíme násobit dvěma.

Ovládáním připomíná E-300 spíše lepší kompakt než zrcadlovku. Stavový displej

podobně jako u Minolty 5D chybí, všechny parametry proto musíme nastavovat na

LCD displeji. Uživatelé kompaktů jsou na to zvyklí, dlouholetí „zrcadlovkáři“

budou ale patrně žehrat na poněkud nepřehledný systém. Většina funkcí se ovládá

stiskem příslušného tlačítka a otočením ovládacího kolečka vpravo nahoře, k

ovládání mnoha parametrů ale musíme sundat ruku z objektivu, což při

fotografování zdržuje.

Menší snímač podstatně ovlivňuje kvalitu fotografií jeho vinou je na snímcích

přítomen šum v mnohem větší míře, než je u zrcadlovek zvykem. Každý člověk hned

pochopí, proč je v základním menu dostupný jen rozsah citlivosti ISO 100–400 a

pro hodnoty 800 a 1 600 je třeba v menu aktivovat speciální funkci. Nad ISO 400

totiž šum působí hodně rušivě i na monitoru, natož na vytištěných fotografiích.

Kromě vyššího šumu relativně malý snímač výrazněji omezuje možnosti práce s

hloubkou ostrosti. Obraz navíc nevyniká žádnou zvláštní ostrostí, objektiv v

základní sadě

(Zuiko 14–45 mm) trpí zejména v rozích chromatickou aberací. Když k výše

zmíněným výtkám přidáme fakt, že nabídka objektivů pro standard 4/3 je zatím

velice chudá, je zřejmé, proč Olympus E-300 i navzdory velmi atraktivní ceně

neobsadil v našem hodnocení vyšší pozice. Spíše než o plnohodnotnou zrcadlovku

se jedná o model na pomezí mezi touto kategorií a špičkovou třídou kompaktů.

Výbava:3

Výkon:2

Cena:4



Pentax *ist DS

Pentax *ist DS svými rozměry hodně připomíná Canon 350D, je však o něco těžší a

některým uživatelům může lépe padnout do ruky. Výraznou pochvalu zaslouží

hledáček, který je jasný, světlý a především mnohem větší než u ostatních

testovaných fotoaparátů. Při pohledu do hledáčku má člověk dojem, že drží v

ruce klasickou filmovou zrcadlovku, což se o ostatních digitálních přístrojích

rozhodně říci nedá.

Podle stavového displeje na horní straně by se mohlo zdát, že se vývojáři

filmovými zrcadlovkami inspirovali i v ovládání a postavili ho na osvědčeném

systému tlačítek a ovládacích koleček jako u Nikonu. Bohužel ale zůstává u

pouhého dojmu. Již po zběžném prozkoumání zadní stěny je jasné, že se nevyhneme

častým vstupům do menu, tlačítek je totiž na těle pohříchu málo. To, že se i

zcela základní fotografické funkce (citlivost, vyvážení bílé, sekvenční snímání

apod.) ovládají pomocí šipek na zadním LCD jako u běžných kompaktů, nás ale

skutečně zaskočilo. Stavový displej slouží k jedinému účelu v kreativních

expozičních režimech na něm vidíme clonu a čas. Zvolenou hodnotu ISO nebo

aktuální vyvážení bílé při fotografování nevidíme vůbec, kdo chce kontrolovat

nastavené hodnoty, musí do menu. I Pentax tedy přizpůsobuje svůj výrobek méně

zběhlým uživatelům, které může spousta tlačítek a přepínačů spíše odradit. Když

už se výrobce vydal touto cestou, je škoda, že menu není alespoň přehlednější.

Podobně jako Nikon D70s nabízí Pentax citlivost až od ISO 200, což je trochu

škoda. Ještě slabší je nabídka vyvážení bílé k dispozici je automatika, ruční

kalibrace a pár předvoleb, to je vše. Na jemné doladění v rámci předvoleb nebo

dokonce ruční volbu barevné teploty jako u Minolty mohou majitelé *ist DS

zapomenout.

Fotografie v běžném formátu JPG udělají radost lidem, kteří na zrcadlovku

přecházejí z kompaktů jsou ostré, kontrastní a plné živých barev. Po bližším

prozkoumání ale bohužel zjistíme, že tím fotoaparát maskuje některé poměrně

nepříjemné nedostatky obrazového procesoru, především slabší kresbu detailů.

Původně jsme z horší kresby podezírali snímač, ale na fotografiích v „syrovém“

formátu RAW je vše v pořádku, ke ztrátě detailů tedy dochází při převodu do

JPG. Pochvalu naopak zaslouží setový objektiv 16–45 mm nejširší ohnisko má v

přepočtu 24 mm, což jistě potěší milovníky fotografií krajiny a architektury.

Mezi setovými objektivy patří kvalitou k těm nejlepším, což je ale patrné i na

ceně.

Výbava:3

Výkon:3

Cena:3