Multimédia

Multimédia je již nepochybně docela opotřebovaný termín, na

který už většina čtenářů a uživatelů nebude příliš reagovat.

V trendech již zřejmě nemá smysl radovat se nad novými podobami

dat v hrách či na WWW stránkách. Takových komprimačních

mediálních metod jsou dnes stovky či možná tisíce a každý týden

přibývá nová, zaručeně lepší než ty dosavadní. Podobné věci se

dnes naštěstí uživatelů již příliš nedotknou, protože naše

pracovní prostředí (nějaký ten prohlížeč či přehrávač nebo jiná

komponenta operačního systému) se převážně dokáže zaktualizovat

samo.







Zvuk, obraz, video







Praktické použití zvuku, obrazu, videa je dnes docela samozřejmé

a není zase takový problém nalézt příklady využívání taktilních

informací či dokonce EEG a podobných podivností. To opravdu

rozhodující je ovšem konvergence a skutečné rozmazávání hranic

mezi činnostmi a formáty používanými v našem analogovém a

v počítačovém digitálním světě. To ovšem vyžaduje aktivitu

především na straně velkých firem, které se musí navzájem

shodnout v podpoře nových přístupů k chápání jejich služeb a

produktů. Právě tady je ale jejich ochota nepříliš průkazná a je

stimulována pouze nasycováním stávajících trhů a pokroky

v oblasti ochrany vlastnických práv.



Jak jsme si sdělili v úvodu, je pryč to počáteční „pionýrské“

nadšení nad možnostmi multimédií. Podobné záležitosti se již

nedají prodávat tzv. „early adopters“ (tedy bláznům a nadšencům,

sponzorujícím prodej první vlny výrobků) a je skutečně třeba

nabídnout něco řadovým uživatelům. Převedeno na konkrétní

případ, všechny ty filmové šoty zaznamenané formou AVI či

QuickTime filmů a přehrávání v okénku pověstné poštovní známky

(dobrá, díky zoomování archu známek) možná přidaly něco na

atraktivitě her a některých encyklopedických titulů,

nevygenerovaly ale příliš mnoho přímých zisků pro jejich

producenty a zcela určitě se nedotkly nepočítačových

spotřebitelů. Řešení přináší samozřejmě technologie DVD, která

umožňuje počítačům i spotřební elektronice přehrávat filmové

šoty zaznamené v digitální formě, a to v kvalitě přesahující

běžnou televizní produkci. To je ovšem takřka marketingové

souvětí, protože o DVD toho bylo nepochybně více řečeno a

napsáno, než vyšlo vlastních titulů.



Digitální data a jejich ochrana



Současná realita DVD je poměrně pozitivní v USA a Japonsku, kde

se prodej titulů a přehrávačů dává do pohybu. Optimistické

informace o jakémsi boomu ovšem nemůžeme brát příliš vážně,

protože jejich tón je většinou stimulován překvapením, že se

vůbec něco prodává. Rychlému nástupu nenapomáhá roztříštěnost

formátů, obrazových (normální a Divx disky), zvukových (PCM,

MPEG-2 Audio, Dolby Digital, DTS) a prodejních zón (sedm), a to

nemluvíme o formátech DVD-R. Něco se mění k lepšímu: např. Divx

disky, kde musíte zaplatit dolary za každé přehrání filmu, budou

zřejmě naprostým fiaskem pro své iniciátory, nad zvukovými

stopami v MPEG-2 audio už nemusíme přemýšlet, a co se týče zón,

takový DVD titul Robocop přehrajete v amerických i evropských

přehrávačích, pokud už jste si rovnou přes specializované

on-line prodejny nepořídili „code free“ přehrávač. U DVD audio

disků se ale výrobci neráčili dohodnout a v současné době uvádějí

na trh paralelně vzájemně nekompatibilní tituly, takže kupující

oprávněně váhají, zda nový přehrávač zvládne nové audiodisky.



Nás Evropany to ovšem nemůžeme příliš otrávit, protože žádný

marketingový nástup DVD techniky se nekonal, přestože nějaké ty

modely a disky si můžeme sehnat i u nás. Všechna tato zpoždění

jsou o to nepříjemnější, že se blíží nástup HDTV, tedy televize

s větším rozlišením, než nabízí současné DVD. Digitální vysílání

HDTV přitom např. odpovídající američtí provozovatelé musí

zahájit do konce tohoto roku, pokud nechtějí přijít o svou

licenci. DVD a její nahrávatelné podoby se tak mohou velmi

rychle stát zastaralými.



DVD má pochopitelně jednu velkou vadu v očích výrobců, a to je

potenciální možnost generování nelegálních kopií velmi slušné

kvality. Proto ty potíže s nástupem, dostatečným počtem DVD

titulů a několikanásobnými ochranami proti kopírování. V podstatě

se opakuje situace s videomagnetofony, které se prosadily jen

přes mrtvoly filmových studií (či spíše členů jejich vedení), a

přitom dnes videokazety přinášejí více peněz než projekce filmů

v kinech. U digitálních médií ovšem musíme počítat s tím, že

jejich prosazení v konzumní elektronice půjde jen za doprovodu

masivních ochran před nelegálním kopírováním.



Tady ovšem žádné rozhřešení v podobě nějakého trendu nepřichází,

závisí vždy na konkrétní realizaci ochrany. Za současné praxe

totiž není pro skutečného piráta, disponujícího slušnými

finančními prostředky, problémem obejít všechny stávající

ochrany, zatímco běžný uživatel může na ochranu titulu doplatit

sníženou kvalitou prezentace. Stačí zmínit ochranu Macrovision,

která se používá u videokazet i analogového výstupu DVD a která

by měla zabránit vytváření kvalitních kopií, při minimálním

vlivu na kvalitu přehrávání. Její používání se rozšiřuje, tak

jak její nové verze vznikají pro aplikaci v oblasti CD-ROM a

DVD-ROM titulů. Je přitom ověřenou skutečností, že její

přítomnost v signálu z videa může degradovat obraz (např. viz

narušení synchronizace obrazu na horním a dolním okraji

obrazovky). Antipirátské slogany typu „nenechte se okrádat“

potom u filmového fandy vzbudí jen smutný úšklebek, když zjistí,

že kvalita koupené originální videokazety je viditelně podřadná

ve srovnání s neoficiální kopií z LaserDisku.



Něco trošičku jiného (a řešící jinou kategorii problémů) je

watermarking, zaklíčovávání informací o copyrightu do vlastního

díla. Při korektních postupech je možné zapsat velmi slušné

množství informací o autorovi do obrázku, aniž by se pro lidské

oko něco viditelně změnilo. O těchto metodách jsme již v PC

WORLDu psali, konkrétně na příkladu Photoshopu. Ukrývání

informací bylo samozřejmě náležitě prostudováno během studené

války, tady jsou ovšem navíc kladeny nároky na obtížné

odstraňování těchto dodatečných dat – ani kopírování z papírové

předlohy či ořezávání by je nemělo poškodit. Tyto techniky se

již běžně používají u obrázků a filmů, zatímco u zvuku teprve

nastoupí s objevením se audio DVD.



Ve všech těchto případech ovšem algoritmy využívají jakési

„bitmapovosti“ či náhodnosti dat, kde jistá míra šumu nemůže

uškodit. Zcela horkou novinkou je však aplikace watermarku na

data vektorová (více deterministická, chcete-li). Např. tokijská

rešeršní skupina firmy IBM nedávno vyvinula technologii

označovanou jako DataHiding, která umožňuje ukrývat podpisy

autorů třeba do 3D modelů. V takovém případě je prostor pro

informace navíc získáván z jemných modifikací složitějších částí

modelů (například mírnými posuvy spojnic stěn, které nesvírají

pravý úhel.). Takto vytvořený umný model krávy potom bude vždy

nést značku svého kravína, až už jej pokryjete texturou,

zmenšíte, zkosíte či provedete nějakou podobnou topologickou

„kulišárnu“. To je skutečně značný pokrok v oblasti

prokazatelnosti autorských práv v digitální podobě šířených děl.



Pokud by se čtenáři zachtělo něco intelektuální ekvilibristiky,

podobný postup by v budoucnosti mohl sloužit k ochraně

složitějších algoritmů, či dokonce matematických a fyzikálních

vzorců. K tomu by stačilo přimíchat něco nadbytečných informací,

např. podle určitého klíče sem tam něco odečíst a přičíst či

složitěji přidávat k nule konvergující řady, takže výsledek by

zůstával korektní, a přitom ani po triviálních úpravách by

vzorec byl „ocejchován“. (O-hó!)



Něco konvergence



O konvergenci se v souvislosti s průmyslem počítačů a domácí

elektroniky mluví už dlouho. Hlavním motorem je skutečnost, že

klasické mechaniky CD-ROM se od svých hifi bratříčků příliš

neliší, totéž platí o počítačových monitorech a nověji také

jednotkách DVD-ROM. U některých domácností tak dochází

k očividnému převybavení elektronikou. Nejenže je to často

nehorázné plýtvání penězi, ale také časem a prostorem, protože

místnosti se často mohou změnit v bludiště vyplněné podivnými

skulpturami a plazícími se klubky kabelů – vzpomínáte si na

pohřební místnost z Dobyvatelů ztracené archy? Každý člen

domácnosti musí být vybaven mapou a precizními návody s pořadím

stisknutí knoflíků (samozřejmě je to jednoduché: nejdříve

zapnete receiver a televizor, potom DVD a nyní je třeba přepnout

vstup televizoru na AV a receiver do Dolby Digital).



V této oblasti ale došlo ještě k podstatně většímu zpoždění než u

DVD – logicky, teprve splynutí počítačových koutků s domácími

kiny přinese něco skutečně nového a vývoj je tedy vázán na

rozšíření DVD-ROMů a odpovídajících obrazových/zvukových karet.

Dosavadní pokusy proto nebyly příliš úspěšně, ať už mluvíme o PC

Theater (firem Compaq a RCA) či Destination (Gateway), v obou

případech jde o drahou a ničím zvláštní kombinaci počítače

s větším klasickým televizorem, který zvládne nějaké to SVGHA

rozlišení.



Tím spíše je třeba vytáhnout z masy všednosti počin firmy

Philips, jež se svým DVX8000 Multimedia Home Theater zřejmě

otevřela závody ve skutečném počítačovém zbrojení dosud spíše

nepočítačových výrobců. A zde je základní koncept DVX8000.

Receiver nabízí Dolby Digital a Pro Logic zvuk, AM/FM rádio plus

přepínání vstupů a ovládání hlasitosti. Jednotka DVD zajišťuje

přehrávání DVD, DVD-ROMů, CD a CD-ROMů. Počítačová komponenta se

stará o „běžné počítačování“, o luxusnější formu ovládání celého

přístroje a mimochodem přímo zasahuje do finálních úprav obrazu.

K ovládání můžete použít buď bezdrátovou počítačovou klávesnici,

nebo klasiku v oblasti dálkových ovládání – programovatelné

dálkové ovládání Maratz RC-2000.



Podtrženo a sečteno, ač DVX8000 stojí pro nás nepříjemných 5 000

dolarů, nahrazuje kombinaci DVD přehrávače za 1 000, počítače

kategorie 3 000 a receiveru za 2 000 dolarů. Zapomenout ale

nesmíme na finální korekce obrazu, které jsou nezbytné při

velkoplošných projekcích – stejně kvalitní line doubler by stál

10 000 dolarů, zatímco zde speciální DSP obvody zastoupilo

jediné Pentium MMX. Je třeba si uvědomit, že součástí koncernu

Philips je i Maratz, známý výrobce špičkové domácí elektroniky

– všechny dosavadní recenze skutečně naznačují, že poměrem

kvalita zvuku a obrazu/cena se podařilo klasické kombinace hifi

přístrojů překonat cca 3krát! DVX je ale skutečně příliš mladá

novinka, a tak možná největší slabinou je množství chyb

v softwarové vrstvě počítače, což je však jen otázka času.



QuickTime a další.



Až dosud jsme mluvili o highendových a ještě sofistikovanějších

věcech, na konec článku se ale přece jen podívejme „dolů“, na

novinky systémové, abychom uspokojili i zájemce o nějaké nové

multimediální formáty a platformy.



O nové verzi multimediální architektury Apple, QuickTime 3.0,

jsme již na stránkách PC WORLDu mluvili. Poprvé je kompletně

k dispozici pro Windows 95/NT řešení, které se osvědčilo na všech

platformách profesionálně zpracovávajících obraz a zvuk. Jeho

instalace se z Internetu downloadovaly docela dobře, během tří

měsíců to bylo přes 24 mil. kopií, což je více než slušné. Do

tohoto počtu patří samozřejmě především zdatnější uživatelé,

kteří si prostě pořídili něco, o čem věděli, že chtějí.

Mohutnější vlnu budou tvořit ti pasivnější, kteří nějakou formu

instalace obdrží s produktem, jejž QuickTime využívá. Tady by

rozšíření měla napomoci především akceptovatelná licenční

politika firmy Apple. Připomeňme ovšem, že podle posledních změn

je k dispozici bezplatná verze QuickTime 3.0, která neumí ukládat

(a tudíž nenabízí ani export a import formátů, právě velmi

silnou vlastnost QT). Kompletní verze Pro vás přijde na několik

dolarů. Malý problém potom představuje zpětná kompatibilita

s některými staršími aplikacemi, z důvodu které budete muset mít

nainstalovaný i QuickTime 2.1.2 for Windows, jenž může

způsobovat nějakou tu systémovou neplechu.



QuickTime sám o sobě ale není zase tak geniální, ovšem je to

dnes nejsilnější multimediální platforma, pro kterou existuje

řada komprimačních codeců, speciálních utility apod. Nedávno byl

zvolen za základ pro přenos formátu typu MPEG-4, horkou novinkou

je PuppetTime, architektura navržená pro vytváření a animování

digitálních loutek, také někdy označovaných jako digitální herci

či avataři. Uzavřená speciální řešení samozřejmě již existovala

dříve, teprve dnes se ale dostává podobný nástroj do rukou

dolních 100 milionů. Potenciál je obrovský, PuppetTime by mohl

vést k rozšíření se miniaturních virtuálních světů, které by na

rozdíl od stále jaksi klimbajícího VRML mohly jednoznačně

rozšířit virtuální on-line interface obchodů a vůbec firem

poskytujících nějaké služby.



A ještě – když už jsme u QuickTime – co jaksi firma Apple

nestihla ve verzi 3 zrealizovat, jsou tzv. hot spot, tedy

interaktivní hyperlinky klíčované do obrazu. Příležitosti se tu

proto chopila IBM se svou technologií HotVideo, která

polopaticky řečeno dokáže popisovat časovou a prostorovou lokaci

odkazu v daném datovém proudu a svázat s ním potřebné prostředky.

Výsledkem by měly být např. WWW videokatalogy, s možností

potenciálního šíření do prodejních satelitních kanálů (v

kombinaci s interaktivní televizí) apod.



Malý krámek hrůz



Místo nějakého shrnování předchozího nástinu vývoje se nakonec

zastavme u příkladu dění, které probíhá zcela mimo pozornost

běžného pozorovatele a přitom bude mít přímý dopad na praktické

využívání předchozích záležitostí. Ano, jak jste již všichni

pochopili, jde o problematiku kabeláže, která trápí každého

fandu do hifi, zatímco domácím počítačům se více méně vyhnula.

Pokud ale začínáme mluvit o různých kombinacích

computero-video-audiopřístrojů, musíme zapomenout na různé

koaxiály či izolované dráty, a bavit se na úrovni RCA či BNC

nebo dokonce SCART konektorů pro S-Video či komponentní video,

totéž potom platí pro 5+1kanálové zvukové vstupy/výstupy.



To se však stále ještě držíme v analogovém světě. Počítače jsou

vůbec plné z něj převzatých reliktů: stačí si uvědomit klasický

výstup pro monitory, který je – jak jinak – analogový. To možná

dávala smyslu u běžných monitorů, ale co takové nastupující LCD

displeje? Tady už to funguje skutečně podivným způsobem –

počítačová karta převede digitální videodata do analogového

signálu, ten se pošle do LCD displeje, jenž provede jejich

zpětnou konverzi do digitální formy souřadnic bodů a jejich

jasu, a potom již přímo adresuje nějaké ty polovodičové prvky

své zobrazovací matrice. (Podobně se chovají velkoplošné

televizory a line-doublery, provádající nějaké digitální kejkle

s obrazem).



Takhle to v budoucnosti zřejmě skutečně nepůjde, prozatím se ale

bohužel výrobci nestačili dohodnout na nějaké té univerzální

optické – digitální – kabeláži, a jako obvykle v tom začíná být

chaos. Nejnadějněji se dnes tváří rozhraní FireWire, jehož vývoj

byl ale prozatím zmrazen z důvodu čekání na nějakou tu

antikopírovací ochranu dat, o kterých jsme mluvili na počátku.