Na sítě s Ritou - Moderní síťové technologie a propojování sítí

V minulých dílech seriálu o síťování jsme se zaměřovali na základní stavební
prvky sítí, logické principy komunikace v sítích pomocí protokolů, na rozdíly

mezi lokálními a rozlehlými sítěmi. V předchozí části se věnovala pozornost

nejrozšířenější protokolové architektuře TCP/IP. Nyní se konečně dostáváme ke

klíčové problematice tvorby komplexních „intersítí“ propojování síťových

segmentů. Podíváme se na možnosti propojování sítí prostřednictvím různých

propojovacích zařízení (opakovače, přepínače, mosty, směrovače a brány) a na

jejich výhody a nevýhody. Největší pozornost věnujeme směrování v intersítích,

jeho principům a algoritmům. Vzhledem k našemu zaměření na TCP/IP se zastavíme

u plejády směrovacích protokolů podporujících směrování datagramů IP v

podnikových sítích či Internetu.

Směrování jako jediná forma propojování sítí?

V úvodním dílu tohoto seriálu jsme viděli, že za úspěšné přenášení paketů

(datagramů) síťových protokolů mezi jednotlivými síťovými segmenty je

zodpovědná síťová vrstva. Funkce směrování je hlavní náplní práce právě na

třetí, síťové vrstvě. Směrování je funkce, která umožňuje nalezení cesty v

intersíti od zdrojové stanice k cílové stanici (nebo skupině stanic). K tomu je

potřeba v první řadě síťová (logická) adresace, která každou stanici připojenou

k síti (resp. každé síťové rozhraní) jednoznačně identifikuje s ohledem na

příslušnost k podporovanému síťovému protokolu (IP, IPX, AppleTalk, OSI) a na

umístění v konkrétním (fyzickém) segmentu, který je označen adresou (číslem)

sítě či podsítě.

Pokud by dvě stanice, které spolu chtějí komunikovat, byly připojeny na různé

síťové segmenty a přitom by sdílely stejné číslo IP sítě (nebo v případě

podsíťování číslo podsítě, viz minulá část seriálu), pak by směrování mezi

těmito dvěma segmenty nemohlo probíhat. Směrovač, který by zmíněné segmenty

propojoval, by totiž neměl podle čeho zjistit, kde se cílová stanice nachází a

co má učinit, aby se k ní pakety pro ni určené dostaly. Zajímá ho pouze adresa

sítě (podsítě), v níž stanice leží, nikoli celá její IP adresa a samozřejmě

nejlepší cesta k cílové síti (podsíti). Proto kromě síťové adresace je pro

směrování nezbytná znalost směrovacích informací, tj. dostupných sítí (podsítí)

a možných cest do nich. Tato znalost je směrovačům dodána buď manuálně

(statické cesty jako prostředek statického směrování), nebo dynamicky formou

směrovacích protokolů (dynamické směrování).

Vzhledem k tomu, že jednak ne všechny používané protokolové architektury

podporují potřebné logické síťové adresování (např. SNA, NetBIOS) a že mohou

existovat také jiné důvody, proč propojovat fyzické segmenty (prodloužení

dosahu sítě, změna ze sdíleného do přepínaného přístupu k přenosovému médiu),

existují kromě směrování i jiné možnosti propojování. Kromě směrovačů jako

typických mezilehlých síťových prostředků na síťové vrstvě se proto mezi

prostředky propojování sítí řadí následující aktivní prvky (liší se podle

vrstvy, na níž komunikaci mezi dvěma síťovými segmenty provádějí):

- opakovače (označované někdy jako rozbočovače, koncentrátory, jindy

distributory) pracují na fyzické vrstvě;

- mosty a přepínače pracují na spojové vrstvě;

- brány pracují na aplikační vrstvě.

Opakovače

Opakovače jsou nejméně inteligencí vybavená zařízení, protože pracují výhradně

na nejspodnější vrstvě síťové architektury, fyzické vrstvě. Mezi jejich

základní charakteristiky patří, že:

- regenerují signál z jednoho segmentu do druhého (nejenom signál opakují, ale

i zesilují, a to včetně kolizního signálu u Ethernetu či chyb),

- neprovádějí žádná rozhodnutí na základě obdrženého signálu (nerozeznávají

vysílání na všeobecnou adresu apod.), neprovádějí kontrolu chyb (tato funkce se

provádí na vyšších vrstvách architektury), nepoužívají vyrovnávací paměť,

- nepodporují komunikaci v režimu plného duplexu (pouze v režimu polovičního

duplexu),

- pracují pouze v prostředí lokálních sítí (stejného charakteru), kde

prodlužují povolenou délku LAN segmentů, nebo umožňují zvýšit počet připojených

stanic (např. u Ethernetu),

- zvyšují zpoždění v síti, a proto se na ně vztahují omezení v návrhu sítě

(počet opakovačů a omezení topologie sítě s opakovači).

Typickým příkladem užití opakovače je síť Ethernet, IEEE 10BASE-T, která je

budována s centrálním rozbočovačem jako základním stavebním kamenem samotné

lokální sítě. Nahrazuje se jím tradiční pojetí sítě Ethernet (10BASE-2 nebo

10BASE-5) na základě sběrnice koaxiálního kabelu jedinou sběrnicí uvnitř

rozbočovače. Rozbočovač musí plnit všechny požadavky přístupové metody CSMA/CD,

proto je zodpovědný i za regeneraci kolizního signálu na všechny své „větve“.

Kromě toho se opakovač u „nejpomalejšího“ Ethernetu využívá pro fyzické

prodloužení segmentu, a tím dosahu sítě. V tomto případě má Ethernet kvůli

metodě detekování kolizí v souvislosti se zpožděním signálu v médiu omezen

rozsah sítě s opakovači (pravidlo 5–4–3): lze propojovat mezi sebou maximálně 5

segmentů pomocí 4 opakovačů tak, že pouze 3 segmenty slouží pro připojování

stanic a zbylé 2 segmenty jsou propojovací (viz Obrázek 1: Maximální rozsah

sítě IEEE 802.3 s opakovači).

U sítě Fast Ethernet jsou specifikovány dvě třídy opakovačů, I a II. Opakovače

třídy II jsou určeny pro propojování stejných lokálních sítí o 100 Mb/s (v

jedné kolizní doméně mohou pracovat maximálně dva opakovače třídy II), zatímco

třída I rozšiřuje schopnost opakovače ještě o převod signálu z jednoho typu

kódování do jiného, a proto je počet opakovačů této třídy v jedné kolizní

doméně omezen na jeden.

Gigabitový Ethernet jde ještě dále a specifikuje opakovač, jehož funkce jsou

již na hranici mezi opakovačem a přepínačem (proto se mu říká distributor s

vyrovnávací pamětí, buffered distributor). Především umí ukládat data do

zabudované vyrovnávací paměti (jiný opakovač tuto schopnost nemá, a pokud

nestačí přijímat bity, prostě je zahazuje) a následně je vysílat dál. To

samozřejmě umožňuje kontrolu chybovosti dat. Kromě toho však distributor

provádí řízení toku a spravedlivé přidělování šířky pásma jednotlivým

připojeným stanicím.

Rozbočovače se vyvinuly z jednotlivých zařízení používaných samostatně do

variant stohovatelných (stackable), které umožňují jejich vzájemné propojení

(po vyvedené vnitřní sběrnici), a tím budování komplexnějších sítí. Rozbočovače

umožňují jen „prodloužení“ segmentů lokálních sítí opakováním signálu na

fyzické vrstvě, ale ještě neumožňují segmentovat síť do menších kolizních

domén, neboť pracují výhradně v jedné a téže kolizní doméně (u Ethernetu). V

sítích Token Ring každá stanice provádí jako jednu z funkcí regeneraci signálu

v kruhu, proto se žádné samostatné opakovače nepoužívají.

Mosty

Na spojové vrstvě (zejména na podvrstvě MAC) lze propojovat síťové segmenty

pomocí dvou typů zařízení, mostů a přepínačů.

Mosty se objevily na počátku osmdesátých let a byly prvními zařízeními skutečně

propojujícími sítě a podsítě. I když se zpočátku orientovaly na přímé

propojování lokálních sítí, později se normalizovala i jejich možná podpora

propojování lokálních sítí na dálku, prostřednictvím přenosového média jiného

typu (např. páteřní síť FDDI nebo sériový spoj).

Teprve v průběhu devadesátých let se vyvinuly přepínače pro lokální sítě, které

sdílejí s mosty celou řadu společných vlastností, ale jejich účel a použití s

mosty nejsou shodné. Ve skutečnosti se nejedná o propojovací zařízení, ale o

vylepšené řešení jednotlivých lokálních sítí: místo tradičního sdíleného

přenosového pásma pro všechny připojené sítě se vyhrazuje celé pásmo malé

skupině stanic, nebo dokonce stanici jediné.

Tato dvě zařízení, přestože se jejich místo v intersítích liší, sdílí

následující společné rysy vyplývající z práce na spojové vrstvě:

- přepínají a filtrují rámce (filtrace v tomto smyslu znamená oddělení

„lokálního“ provozu bez nutnosti zásahu mostu od „vzdáleného“ provozu, který si

vyžaduje práci mostu a přepnutí rámce ze vstupního na odlišný výstupní port),

- rozhodují se na základě fyzických adres příchozích rámců a svých tabulek

adres,

- provádějí kontrolu rámců z hlediska chyb a specifické řízení toku,

- vykonávají úkoly vyplývající z příslušných metod přístupu (CSMA/CD „boj o

médium“ u Ethernetu, předávání tokenu u Token Ringu), a jsou tak plně závislé

na typu propojované sítě,

- podporují multiprotokolové prostředí (jsou nezávislé na síťových a vyšších

protokolech), a proto umožňují propojování sítí s nesměrovatelnými protokoly

jako SNA, NetBIOS či LAT.

Mosty pracují v režimu ulož a pošli (store and forward), protože musí nejprve

rámec celý přijmout a teprve následně zpracovat na základě cílové MAC adresy

pro rozhodnutí o přepnutí mezi porty (příp. na základě dalších polí použitých

pro filtraci). Režim práce mostům umožňuje kontrolovat rámce z hlediska chyb

(na základě pole kontrolního součtu). Most, na rozdíl od opakovače, nepropustí

chybné rámce (např. nepřípustně krátké nebo dlouhé). Most běžně nemá schopnost

provádět fragmentaci rámců při přechodu z jednoho média na jiné, pokud

nepodporují stejnou maximální velikost přenosové jednotky. Např. při přechodu

ze sítě Token Ring do sítě Ethernet rámec o maximální délce pro Token Ring (4

000 oktetů v případě přenosové rychlosti 4 Mb/s) nemůže být přenesen po síti

Ethernet (maximální délka rámce je omezena na 1 500 oktetů), a bude proto

zničen.

Mosty také vzhledem k vrstvě, na které pracují, jsou závislé na typu sítí, jež

propojují. Nejčastěji se jedná o propojení homogenní, tj. stejných lokálních

segmentů. Ve složitějším případě vzniká heterogenní síť. Navíc se může jednat o

propojení přímé (lokální), nebo vzdálené. V průběhu používání mostů se

vytvořilo několik kategorií mostů, které se liší podle typu lokálních sítí,

které propojují (viz Tabulka: Typy mostů).

Transparentní mosty

Transparentní (neboli učící se) mosty se používají pro prostředí Ethernet.

Mosty se učí fyzické umístění stanic v síti prostřednictvím zdrojových adres v

rámcích přicházejících na jejich porty. Pomocí sledování rámců si průběžně

budují a aktualizují tabulku adres a k nim příslušných portů (za nimiž se

stanice nachází). Na základě cílových adres rámců porovnaných s tabulkou adres

se pak rozhodují, zda rámec zůstane „lokální“ (za most se nedostane, protože

cílová stanice je na stejné straně mostu, odkud rámec přišel), nebo zda je

třeba ho poslat dále do sítě (cílová stanice se nachází za jiným než zdrojovým

portem mostu). Tato varianta nastává i v případě, kdy most cílovou adresu

nezná, nebo kdy se jedná o všeobecnou adresu MAC (hexFFFF. FFFF.FFFF).

Transparentní most, jak název napovídá, je pro koncové stanice připojené k síti

neviditelný a ty se mohou domnívat, že vždy komunikují se stanicemi na stejném

síťovém segmentu. Most bere na sebe zodpovědnost za všechny funkce s propojením

segmentů. Protože se při přenášení rámců prostřednictvím mostu nevyužívá

síťových adres (logicky oddělujících adresu sítě nebo podsítě od adresy samotné

stanice), ale ploché fyzické adresace typu MAC, výsledná síť je vlastně jednou

doménou (jednou IP sítí nebo podsítí), v níž se šíří přenos rámců na všeobecnou

adresu.

Vzhledem k tomu, že každý transparentní most propustí rámce s všeobecnou

adresou, mohlo by snadno dojít k zahlcení sítě výhradně těmito rámci, pokud by

se v síti s transparentními mosty nacházely smyčky. Na obrázku Smyčka v síti s

transparentními mosty je uveden případ dvou paralelních mostů propojujících dva

stejné segmenty (smyčka v síti), kdy by jediný rámec vygenerovaný stanicí A na

všeobecnou adresu způsobil zahlcení sítě neustále kolujícími dvěma kopiemi

původního rámce. Mosty totiž nemají schopnost zjistit, zda zmíněný rámec jimi

již prošel, a zachovají se vždy stejně: pošlou ho všemi svými výstupními porty

kromě příchozího.

Podobná situace by však nastala i v běžném případě individuálně adresovaného

rámce určeného pro stanici B, vyslaného stanicí A. Rámec by byl podle platné

tabulky adres v mostech 1 a 2 poslán na segment Ethernet 2. Stanice B by svůj

rámec obdržela, sice duplicitně, ale v pořádku. Nicméně oba mosty by druhou

kopii příslušného rámce, putujícího segmentem Ethernetu 2, dostaly rovněž.

Nemusely by sice s rámcem jako takovým nic dělat, protože cílová stanice (B)

teď leží v lokálním segmentu, ale musely by změnit údaj ve své tabulce adres:

zdrojová stanice rámce, stanice A, již nesídlí na segmentu Ethernet 1, ale na

Ethernetu 2. Tato informace je zcela zřejmě nesprávná, a neumožnila by ani

odpověď stanice B stanici A, neboť rámec pro stanici A by byl považován za

lokální. Další rámec vygenerovaný stanicí A by opět vyvolal změnu v tabulce

adres a následný zmatek při předávání rámců mezi oběma stanicemi a segmenty.

Proto není dovoleno, aby se v sítích s transparentními mosty vyskytovaly

jakékoli smyčky, které by mohly způsobit zahlcení sítě. Topologie sítě bez

smyček je zajištěna protokolem kostry (Spanning Tree Protocol, STP)

specifikovaným v IEEE 802.1d, který automaticky zajišťuje průběžnou komunikaci

mezi jednotlivými mosty prostřednictvím protokolových datových jednotek mostů

(Bridge Protocol Data Unit, BPDU), zjišťování topologických smyček a jejich

odstraňování pomocí blokování některých portů mostů. Protokol automaticky

vybírá tzv. kořenový most (s nejvyšší prioritou), od něhož si každý jiný most

počítá vzdálenost svých jednotlivých portů. Na základě zjištění paralelních

cest k síťovému segmentu (smyčky), se zablokuje port nebo všechny porty

paralelních mostů, kromě jediného (s nejkratší cestou ke kořenovému mostu).

Každý segment lokální sítě tak bude dostupný z každého uzlu sítě právě jedinou

cestou. Zablokované porty jsou v záloze pro případ, že by používaný port nebo

most přestal být funkční, potom by došlo k novému „výpočtu“ topologie.

Protokolové datové jednotky mostu se generují každé 2 s, aby byla zajištěna

znalost okamžitého stavu sítě a v případě potřeby se opět vybudovala síť bez

smyček „přepočítáním“ topologie.

Přestože není v principu dovoleno využívat paralelních cest mezi segmenty

lokálních sítí propojených transparentními mosty podle protokolu STP, někteří

výrobci na svých mostech dovolují využití rozložení zátěže do paralelních cest,

které se však z hlediska protokolu musí jevit jako cesta jediná. Tato

konfigurace má význam především při propojování sítí přes sériové spoje.

Source Route Bridging (SRB)

Most s cestou od zdroje (source route ) se používá pro prostředí Token Ring, a

užívá zcela jiný přístup k věci, než most transparentní. V tomto případě je to

zdrojová stanice, která je zodpovědná za většinu činností spojených s nalezením

cesty k cílové stanici sítí propojenou mosty, zapamatování si cesty a také za

identifikaci této cesty v rámci určeném dané cílové stanici.

SRB se samozřejmě odehrává na spojové vrstvě, ale IBM jako tvůrce SRB

naneštěstí začala používat ve své metodě některé pojmy, které přísluší síťové

vrstvě:

- route rozuměj cesta přes mosty a mezilehlé kruhy,

- source routing neznamená směrování, ale zjišťování cest k cíli zdrojovou

stanicí,

- packet rozuměj rámec.

SRB pracuje následujícím způsobem. Pokud zjistí zdrojová stanice, že cílová

stanice není stanice připojena ke stejnému kruhu (průzkum na lokálním kruhu

nepřinesl odezvu), musí zjistit, jaké možnosti cest k cílové stanici existují.

Vyšle výzkumný paket (explorer packet) pro zjištění všech možností cest sítí,

výzkumný rámec putuje všemi mosty a kruhy, dokud se nedostane k cílové stanici

(viz Obrázek 3: Zjištění cest v síti se SRB). Všechny mosty na cestě

zaznamenávají své identifikační číslo a označení následujícího kruhu přímo do

výzkumného paketu (s vyloučením duplikace, tedy smyček). Cílová stanice po

obdržení výzkumných paketů vrátí všechny po cestě, kterou přišly. Po návratu

výzkumných paketů (jednoho nebo více podle počtu cest v síti) je třeba vybrat z

cest tu nejlepší. To se děje podle jednoho z následujících kritérií: první

výzkumný paket, který se vrátil do vysílající stanice, označuje nejrychlejší

cestu; paket s nejmenším počtem kruhů a můstků na cestě označuje nejkratší

cestu; paket s největší přenosovou jednotkou (MTU) označuje nejprůchodnější

cestu. Zvolená cesta se zaznamená v paměti jako pole RIF spojené s konkrétní

cílovou stanicí.

Zdrojová stanice pak při jakékoli komunikaci s cílovou stanicí vkládá informaci

o cestě přímo do datového rámce Token Ring ve formě identifikace posloupnosti

kruhů a mostů na cestě. Popis cesty je umístěn do pole informací o cestě

(Routing Information Field, RIF) v rámci Token Ring ihned za zdrojovou adresu

(před datové pole). Existenci pole RIF označuje první bit zdrojové adresy:

pokud je nastaven na 1, je v rámci pole RIF přítomno, v opačném případě nikoli.

IBM a později IEEE 802.5 limitují délku cesty v síti se SRB na 7 mostů a 8

kruhů (IBM) a 13 mostů a 14 kruhů (IEEE). Platí ještě další podstatné omezení:

most může mít nejvýše dva porty pro podporu SRB. Protože se běžně používají

mosty pro Token Ring s vyšším počtem portů, tato situace se řeší tak, že uvnitř

mostu se vytvoří tzv. virtuální kruh, k němuž se připojují všechny porty mostu

jakoby přes další, virtuální vnitřní mosty (viz Obrázek 4: Vnitřní struktura

víceportového SRB mostu). Virtuální kruh i virtuální mosty uvnitř mostu jsou

pak platnou součástí cesty v síti.

Mosty se zapouzdřením

Transparentní mosty ani mosty SRB nemusí být vždy propojeny přímo, ale mohou se

propojovat na větší vzdálenost. K tomu se používá buď páteřní síť FDDI, nebo

sériové spoje (viz Obrázek 5: Transparentní mosty propojené sériovým spojem).

Při tomto způsobu propojení se využívá zapouzdření rámců Ethernet nebo Token

Ring do rámce příslušného konkrétnímu transportnímu médiu a jeho použitému

protokolu (např. FDDI, HDLC, LAPB). Ve skutečnosti jde o tunelování, tj.

zapouzdření jednoho typu rámce do rámce jiného typu. Transportní prostředí

poskytuje tunel, kterým se přenášejí rámce jinak nesrozumitelné v tomto

prostředí (např.stanice připojená k transportnímu prostředí FDDI nerozumí rámci

takto přenášenému mezi propojenými sítěmi).

Při volbě tohoto typu propojování prostřednictvím mostů je třeba brát v úvahu

řádový rozdíl mezi přenosovými rychlostmi sériových spojů a lokálních sítí,

neboť takové transportní prostředí se může snadno stát úzkým místem

způsobujícím zahlcení sítě.

Heterogenní lokální prostředí

Jakmile se vedle sebe nacházejí lokální sítě obou odlišných typů, Ethernet a

Token Ring, pak je to pro propojování na úrovni spojové vrstvy nejtvrdší

oříšek. Vzhledem k odlišnostem nejen těchto dvou typů sítí (formát rámce,

řízení přístupu k médiu a význam řídicích polí v rámci, velikosti rámce apod.),

ale i způsobu využití mostů, je třeba přistoupit ke složitějším řešením. V

jednodušší variantě, transparentní source routing, most (Source Route

Transparent, SRT) ovládá dva moduly, jeden pro podporu transparentního mostu a

druhý pro podporu SRB. Mohou k němu být připojeny sítě typu Ethernet a Token

Ring, ale dokáže pouze propojovat rámce obsahující pole RIF pomocí SRB a vedle

nich transparentně převádět rámce bez pole RIF. Nedochází tedy ke komunikaci

mezi těmito dvěma světy.

Pokud je třeba dosáhnout úplného propojení a umožnit vzájemnou komunikaci mezi

sítěmi typu Token Ring a Ethernet, tj. mezi všemi připojenými stanicemi

vzájemně, je třeba použít překladové mosty (translational). Mosty s překladem

by měly řešit všechny odlišnosti mezi rámci dvou rozdílných sítí (maximální

délka, odlišná pole, apod.), pořadí přenosu bitů a metodou přístupu k médiu,

ale vzhledem ke složitosti a nemožnosti mapovat všechny funkce sítě Token Ring

do sítě Ethernet, některé záležitosti se prostě nechávají stranou. Vzhledem ke

složitosti převodu, který není normalizován a každý výrobce jej řeší po svém,

lze téměř ve všech případech (i v tomto případě platí nadále výhodná

nezávislost práce mostů na vyšších protokolech, např. mohou přenášet bez

problémů datagramy IP vedle paketů IPX) doporučit pro propojování odlišných

typů sítí směrovač než překladový most.

Využití mostů

Závěrem lze shrnout, že i v současných sítích mohou mosty najít uplatnění,

především v následujících případech:

- v intersíti se používají některé z protokolů, které směrovat nelze

(neobsahují logickou síťovou adresaci),

- intersíť používající síťové protokoly, které lze směrovat, je rozsahem malá a

lze předpokládat její izolovanou činnost.

V současné době se samostatné mosty zdaleka nevyskytují tak často, jako před

několika lety, neboť je začaly nahrazovat schopnější a dražší směrovače. Funkce

mostů jsou dnes, ale téměř povinně součástí multiprotokolových směrovačů

(původně s označením brouter, bridge-router).

V následující části se budeme věnovat postavení a práci přepínačů v sítích a

uplatnění a principům činnosti směrovačů.

Autorkou seriálu o sítích je Ing. Rita Pužmanová, CSc., specialista na

propojování komunikačních sítí, (rita@ieee.org).

Výhody a nevýhody komunikačních mostů

Výhody

- segmentace sítě do menších kolizních domén

- rozšíření sítí, které dosáhly svého fyzického limitu (např. délky segmentu u

Ethernetu)

- přechod mezi sítěmi s různou přenosovou rychlostí (např. dvou sítí Token Ring

o rychlostech 4 Mb/s a 16 Mb/s)

- schopnost propojení segmentů sítí s protokoly nesměrovatelnými (např. SNA,

rodina protokolů firmy DEC jako LAT, protokol NetBIOS)

- propojení síťových segmentů s různými síťovými architekturami (např. sítí s

TCP/IP a Novell NetWare)

- nižší cena, malé nároky na konfiguraci mostu a správu sítě

Nevýhody

- podpora jediné domény pro rámce na všeobecnou adresu

- neschopnost fragmentace rámců (některá firemní řešení podporují fragmentovat

IP datagramy)

- závislost na médiu (typu lokální sítě a metody přístupu k médiu)

- omezená schopnost filtrace (zejména na základě MAC adres nebo typu síťového

protokolu)

Seznam použitých zkratek

BPDU – Bridge Protocol Data Unit

CSMA/CD – Carrier Sense Multiple Access with Collision Detection

FDDI – FiberDistributed Data Interface

HDLC – High Data Link Control

LAPB – Link Access Procedure Balanced

MTU – Maximum Transmission Unit

RIF – Routing Information Field

SNA – Systems Network Architecture

SRB – Source Route Bridging

SRT – Source Route Transparent

STP – Spanning Tree Protocol