Napster pirát nebo průkopník?

Nemáte taky dojem, že jsou v poslední době nějak v módě soudní spory, v nichž
stojí na straně obžalovaných moderní technologie a jejich vynálezci nebo

uživatelé a proti nim táhnou do boje konzervativci, kteří nechtějí přijít o

svůj byznys? Nejlepší půdou pro vedení takovýchto soudních pří je uzemí USA,

kde kauzy rostou snad rychleji než houby, když zaprší. Ve středu pozornosti je

teď případ „Napster versus americký hudební průmysl“, který je nyní projednáván

u odvolacího soudu v San Francisku. Rozhodnutí o osudu Napsteru se může stát

klíčovým precedentem pro vývoj autorských práv i pro další rozvoj různých forem

internetového podnikání. Vypadá to, že instituty jako copyright začínají být

díky internetu v určitých oblastech poněkud zbytečné a mnozí už by je rádi brzy

pohřbili v propadlišti právních dějin.



Když Shawn Fanning vstupoval v pondělí 2. října do soudní budovy, mohli se

fotografové, kameramani a reportéři přetrhnout, aby ulovili alespoň jeden jeho

snímek nebo pár slov. „To je on, ten, co vymyslel Napster!“, šuškalo si

obecenstvo, které před tím vystálo dlouhou frontu na nejlepší místa v soudní

síni. Ano, to byl on, ten studentík, kterému není ještě ani dvacet. Ven nevyšel

ani jako vítěz, ani jako poražený, fotografům opět nezapózoval a rychle se

nechal odvézt černým kadilakem. Zatím, než bude o odvolání rozhodnuto, má

Napster ještě nejméně měsíc na to, aby se pokusil spor s RIAA urovnat. 32

milionů lidí, kteří Napster používají netrpělivě čeká, jestli se představitelé

hudebního průmyslu umoudří a uznají, že jejich působení musí ustoupit novým

možnostem, které přináší internet. Soudci jsou si nepochybně vědomi možných

dopadů vykázání Napsteru na černou listinu, a proto výkon předchozího

rozhodnutí soudkyně Patelové o dočasném zákazu jeho činnosti pozastavili. Je

také jasné, že ať bude znít rozsudek jakkoli, určitě bude proces pokračovat u

Nejvyššího soudu.



Vynést rozhodnutí nebude jednoduché, protože sporných otázek je v tomto případu

velmi mnoho. Žalující strana tvrdí, že Napster vytvořil prostředí pro šíření

pirátských kopií hudebních nosičů a připravoval tak o zisky jejich vydavatele i

autory. Ovšem odpovědnost za to, že někteří uživatelé umožňovali statisícům

ostatních přístup ke svým pirátským fonotékám, lze Napsteru jako systému těžko

přisuzovat. Vše funguje jen na základě kontaktu mezi jednotlivými počítači

uživatelů, tzv. „peer-to–peer“, a žádný centrální server, kde by byly všechny

soubory uloženy a daly by se kontrolovat, neexistuje. Připadá mi to stejně

absurdní, jako kdyby se někdo snažil zrušit poštu na základě tvrzení, že

umožňuje předávat zásilky, jejichž obsahem může být klidně něco kradeného nebo

jinak nezákonného. Ovšem v USA se už snaží i tuto problematiku řešit a

například zákonná odpovědnost ISP za obsah webovských stránek jejich uživatelů

již byla stanovena, dokonce je uveden i postup, podle kterého má probíhat

eventuální likvidace stránek či domén, vůči nimž někdo projeví nelibost.



Na stranu Napsteru se již postavila spousta velkých internetových firem, které

s ním jako s firmou nemají sice nic společného, ale vyřešení principielních

otázek týkajících se především právní odpovědnosti za to, co činí uživatelé v

internetových službách, je samozřejmě i v jejich zájmu. Všechny spřízněné duše

na straně Napsteru jsou jednohlasně proti převádění této odpovědnosti na

provozovatele služeb, nebo dokonce na použité technologie. Neustálý pokrok nás

stále nutí, abychom své schopnosti a způsob práce i života vůbec přizpůsobovali

novým možnostem, a je pochopitelné, že se to občas někomu nelíbí, protože se mu

nechce měnit pohodlný nebo výnosný životní styl. Vždycky to však nakonec

dopadne tak, že ten kdo se nepřizpůsobí vypadává ze hry. V takové situaci se

teď, podle mého názoru, nachází právě ti, kdo jdou Napsteru tak po krku. Snaží

se za každou cenu nepřijít o svůj výnosný byznys a odmítají si připustit, že

nové technologie je dříve či později ze scény nakonec stejně vytlačí. Kdo by se

však vzdával bez boje, že. Tvrzení zástupců nahrávacího průmyslu, že proces

nechtějí vést proti technologii, ale proti organizaci, která zneužívala výplodů

jejich tvůrčí práce, aby připravila vydavatele i umělce o odměnu za jejich

díla, zní sice líbivě, ale…! Nepřipadá vám, že jsou to vlastně sama hudební

vydavatelství, která od umělců někdy dost vypočítavě získávají práva na šíření

jejich děl a těží zisky z jejich práce? Komerční firmy pojímají tzv.

intelektuální vlastnictví jako svou vlastní obchodovatelnou komoditu bez ohledu

na to, zda autor či vynálezce dílo vytvořil jako zaměstnanec firmy či zcela

mimo ni. Původně se s tímto právem obchodovat nemohlo a vždy o něm rozhodoval

výhradně autor nebo vynálezce. Možnost odebrat autorovi přechodně nebo i úplně

právo se svým dílem nakládat se objevila až později a právě nahrávací

společnosti se časem staly obchodníky s výsledky tvůrčí činnosti. Přivlastnily

si právo výhradního držení autorských práv k dílům, která šíří. Autoři

přicházejí o své právo nakládat s dílem, jakmile s nimi podepíší smlouvu o jeho

šíření. Jakou formou bude právo postoupeno, záleží na obsahu smlouvy mezi

autorem a firmou. Tím mohou být hudebníci často zcela zbaveni nejen práva

rozhodovat o své práci, ale i o svých příjmech, takže se pak může stát, že

uznávaný umělec bude díky nevýhodné smlouvě chudý jako pouliční hudebník.



Obhájce Napsteru se také opírá o zákon, který upravuje šíření kopií pro vlastní

potřebu jako legální, pokud na tom dotyčný nijak naprofituje. Proti tomuto

argumentu však žalobci vyrukovali s názorem, že zmiňovaný zákon je již

zastaralý, neboť byl přijat v době, kdy technické možnosti ještě neumožňovaly

tak rychlé kopírování a zpracovávání dat jako dnes. Napster se bránil také

odkazem na dřívější soudní rozhodnutí ve věci Betamaxu, což byl případ řešící

otázku, zda budeme moci používat domácí videorekordéry. Tehdy mohla být tato

technologie zakázána, ale soud rozhodl, že samotná možnost pirátského

kopírování není dostatečným důvodem pro zákaz nově vyvíjených technologií.

Podobné dilema vzniklo také v souvislosti s výrobou přenosných MP3 přehrávačů a

je vidět, že co se týče copyrightu, mají toho právníci ještě hodně na práci.



Díky rychlému vystavování a kopírování digitálních záznamů milióny uživatelů

vzniklo zcela nové prostředí distribuce autorských děl. Právo kopírovat cokoli

pro svou osobní potřebu by měl mít každý člověk, a proto se bude muset změnit i

pojetí copyrightu, a s tím související distribuce autorských honorářů.

Rozhodování o své vlastní práci by se mohla vrátit zpět do rukou autorů a

interpretů. Díky možnostem šířit díla přes internet vede cesta od autorů k

posluchačům nebo čtenářům přímo, a tak by mohli odměnu dostávat rovnou od nich.

Další způsoby odměňování poskytují i nejrůznější distribuční sítě, jejichž

zárodky se rýsují již dnes. Variant technického řešení volné distribuce

nešifrovaných záznamů bude určitě spousta. Mohlo by také odpadnout rozhodování

vydavatelů o tom, komu bude dána šance prorazit a do koho se investovat nebude,

protože internet poskytne možnost získat příznivce všem, kdo na něm svou tvorbu

zveřejní.



Volné šíření záznamů se zatím považuje za pirátství, ale tento přístup by se

mohl brzy díky novým možnostem šíření digitálních záznamů přes Internet změnit.

Zdá se, že tento vývoj nahrávací společnosti poněkud zaskočil a přinutil je

vstoupit doslova do boje na život a na smrt. Hudební průmysl se snaží tendencím

volného šíření děl zabránit šifrováním, které má za úkol vyvinout jejich

sdružení SDMI, zatím však tento pokus nemá žádné výsledky. Cílem tohoto snažení

má být šifrování záznamů a dokonce by mělo jít tak daleko, že budou šifry

zavedeny i do výrobků spotřební elektroniky, stejně jako u DVDéček. V přírodě

platí, že silnější přežijí, jak tomu bude v případě Napster versus hudební

průmysl, se rozhodne soud. Pokud jde o sílu ve smyslu společenské podpory jedné

či druhé strany, můžeme si udělat obrázek podle několika průzkumů. V USA

nepovažuje bezplatné stahování jakýchkoli skladeb za krádež 78 % uživatelů

internetu. U populace celkově uživatelů i neuživatelů Internetu je tento podíl

40 % (35 % soudí, že jde o krádež, 25 % nemá jasný názor). Nemilým zjištěním

pro prodavače hudebních záznamů na Internetu bylo, že jen 15 % stahovačů si je

kupuje. Co se týče ČR, svědčí o postojích u nás například výsledky nedávné

ankety na Lupě, kde asi 92 % lidí s odsouzením Napsteru nesouhlasilo a jen

kolem 2,5 % bylo pro zastavení jeho činnosti.