Nastal čas neurotechnologií

V poslední době se v médiích poměrně často skloňují pojmy jako neuroimplantát,
neurotechnologie, BCI (Brain-Computer Interface) či cyberware, eventuálně se

poněkud dryáčnicky mluví o čipech v hlavě. Jaké perspektivy přinášejí podobné

technologie? Je jejich uplatnění záležitostí několika příštích let, nebo se vše

prozatím nachází v oblasti spekulací patřících spíše do vědecko-fantastické

literatury?

Cyberware bychom mohli zjednodušeně definovat jako biologické rozhraní mezi

člověkem a počítačem ten se tak de facto stává součástí živého systému.

Známý robotik, vizionář a teoretik umělé inteligence (a podle svých odpůrců pak

showman, ne-li rovnou šarlatán) Kevin Warwick hovořil při své lednové návštěvě

Prahy o tom, že cyberware výrazně zjednoduší využitelnost obrovských

výpočetních prostředků současných computerů. Uváděl příklad s kalkulačkou dnes

musíte k provedení výpočtu čísla složitě vyťukat přes jeden interface, a přes

totéž rozhraní opět přečíst výsledek. Jistě by bylo zajímavé mít kalkulačku

přímo v hlavě, minimálně kvůli zrychlení celého procesu. To může znít jen jako

kuriozita, nicméně pokud byste takto myšlenkou ovládali automobil, mohlo by mít

dosažené zrychlení cenu lidského života. A pro člověka, který tráví většinu

pracovní doby komunikací s počítačem, by nějaké efektivnější rozhraní nebylo

sice otázkou života a smrti, ale produktivity rozhodně ano. Právě interface

představuje totiž často úzké hrdlo.

Teoreticky by takto mohla být do naší hlavy přidána hned celá řada podobných

„modulů“ třeba slovníky cizích jazyků, paměťové karty s obsahem encyklopedií

nebo různá rozšíření smyslových schopností, jako je vidění v infračervené či

ultrafialové oblasti spektra. Mohli bychom pak vstřebávat poznatky rychleji a

snad i příjemnější formou, odpadlo by únavné memorování informací namísto snahy

o pochopení látky atd.



Trochu filozofie

Pokud nám mozek slouží v tom smyslu, že vykonává určité funkce, není žádný

důvod, proč jej nedovybavit o žádoucí rozšíření. Zde ale mimochodem narážím na

problém poněkud filozofičtější povahy: Co přesně myslíme tím, když říkáme, že

mozek slouží „nám“? Cožpak „my“ existujeme ještě někde mimo onen mozek a šedá

hmota je pro nás prostě externím zařízením, obdobným té výše zmíněné kalkulačce?

To je samozřejmě otázka spíše pro filozofy, propojení biologického a

kybernetického světa však samozřejmě k takto laděným úvahám vysloveně svádí.

Nakonec se podobné úvahy mohou vyhrotit až do otázky, zda někdy bude možné

„kyborgizovat“ člověka celého, převést vědomí do digitálního světa a dát mu tak

třeba šanci na nesmrtelnost. Odpůrci namítají, že mysl je nutně nějak vtělená a

existuje pouze v interakci s vnějším světem a díky těmto nutným interakcím

(které jsou ovšem vážnou překážkou nesmrtelnosti) ji nelze nějak separovat. Pak

zase následuje kontranámitka, že mozek převedený do křemíku, ač by snad nebyl

nesmrtelný, by stejně vzhledem ke své životnosti představoval významné zlepšení.

Prozatím nechme filozofii být. Rozdělme teď vnímání podle toho, zda při něm

interagujeme s „normálním“ vnějším světem, nebo s digitálními artefakty. Druhá

varianta je pro nasazení cyberwaru mnohem snazší. Předchůdcem budoucích

technologií jsou brýle, které promítají člověku film přímo na sítnici. Zítra by

se podle Warwicka mohly přeměnit v zařízení, jež by umožnilo download filmu,

hudby či webové stránky z internetu a jejich přehrání přímo v hlavě. Warwick

jde ještě dál a zmiňuje se o tom, že podobná komunikace přímo mezi mozky,

jakási moderní forma telepatie, by se mohla ustavit i mezi lidmi.

Jednou z motivací pro podobné úsilí je podle Warwicka opět snaha vyhnout se

interfacu, který v tomto případě nepředstavuje myš, monitor či klávesnice, ale

lidský jazyk plný „nedokonalostí“, dvojznačností a metafor. Odpůrci by zde

ovšem mohli namítnout, že porozumění přirozenému jazyku je naopak základním

atributem inteligentních systémů, a právě tudy by se měla ubírat cesta vývoje

umělé inteligence (a rozhodně se nesnažit jazyk nějak „obcházet“).

Narazili jsme tedy opět na filozofii. Pak zde ale zůstává i zcela praktická

otázka, jak vlastně takovou komunikaci mozek-mozek zrealizovat. Když se dnes

mezi mozky dvou dobrovolníků kopírují třeba signály EEG, lze jimi přenášet

takové informace jako světelné vjemy. K přenosu myšlenek je odtud ještě poměrně

daleko. Navíc se dá předpokládat, že na úrovni vyšší nervové činnosti budou

mezi lidmi existovat podstatnější rozdíly, než co se týče vnímání bílého

světla. Jednou z možností je třeba postupná synchronizace, kdy by lidé zprávy

předávané jako elektrické impulsy doplňovali textem to je ovšem zatím skutečně

spíše sci-fi.



Pomoc pro postižené

Úvahy o cyberwaru či neuroimplantátech mohou mít zcela praktické výsledky.

Zatím jsme vycházeli z toho, že určitý vjem/subjektivní proces nějak koreluje s

elektrochemickými stavy našeho mozku. Pokud vidím záběr filmu, znamená to

určitý proces probíhající v síti neuronů. A opačně, nějaká podobná změna

mozkové aktivity odpovídá třeba za moji snahu pohnout rukou nebo kurzorem na

obrazovce.

Tím se dostáváme k aplikacím určeným pro lidi nějak zdravotně postižené. V

první fázi jim tímto způsobem půjde (zčásti už jde) zprostředkovat přístup k

moderním komunikačním technologiím sem patří třeba pohyb kurzorem realizovaný

„myšlenkami“, nebo obecněji tzv. vizuální klávesnice, kdy může být snímán i

pohyb oka. V další etapě přijdou na řadu umělá kolečková křesla či robotické

končetiny.

Obdobně se zmírňují dopady smyslových postižení neurotechnologie může nabídnout

nejen nové smysly, ale i vrátit ty ztracené. K dispozici jsou prototypy

nabízející umělý sluch nebo tzv. oční protézy. V nejjednodušším případě jde o

náhradu fotoreceptorů silikonovým čipem, který transformuje dopadající paprsky

do elektrických impulzů; těmi odpovídajícím způsobem stimuluje gangliové buňky

a ty přenášejí obrazovou informaci dále do mozku. Ambicióznější projekty se

pokoušejí rovnou o robotickou náhradu celého oka.

Obecně lze říci, že nahradit implantátem by mělo být možné v zásadě každý

orgán; příslušný obor se nejčastěji označuje jako bionika.

Na tomto místě snad stojí za to si uvědomit, že popsané aplikace vracejí

postiženým jejich „přirozené“ schopnosti; robotická umělá ruka pro ochrnutého

člověka je díky tomu technologií společensky mnohem přijatelnější než třeba ona

kalkulačka v hlavě. Rozvoj cyberwaru jinak často naráží na hradbu iracionálního

odporu a strachu z „čipů v hlavě“. Technooptimisté se tyto postoje a obavy

snaží rozptýlit právě tím, že ukazují očividnou užitečnost propojení

biologického organismu s počítačem pro takto vybaveného člověka. Pokud pak

někdo argumentuje, že umělé oko, ucho či robotická paže jsou nepřirozené, musel

by stejně tak odmítat brýle, naslouchátko nebo hůl.



Pohyb na dálku

Snímání pohybu má smysl nejen v případě postižení. Robot nějak kopírující

pohyby svého operátora představuje významný přínos v prostředí nějak

nebezpečném. Tak by třeba obsluha jaderného reaktoru nebo průzkum cizí planety

mohly být realizovány robotem řízeným myšlenkami. Tímto způsobem by se dosáhlo

přesnosti manipulace odpovídající člověku; operátor by přitom byl vybaven

systémem virtuální reality, tj. jeho smysly (nebo rovnou příslušná mozková

centra) by musely být zásobovány daty z robotových senzorů.

Je také jasné, že armády těch států, které se snaží minimalizovat vlastní

lidské ztráty, by obdobným způsobem měly zájem o digitální vojáky-roboty,

ovládané z bezpečí vojenské základny. Totéž by se hodilo třeba i pro řízení

letadel; v obou případech by byla klíčová efektivita komunikace mezi mozkem

člověka a kamerami či dalšími senzory bojového systému.



Zvenku, nebo zevnitř?

Rozhraní cyberwaru lze do mozku vpravit operačním zákrokem, což bylo již

úspěšně realizováno třeba u opic. U člověka bychom samozřejmě upřednostňovali

méně invazivní metody, třeba se senzory přikládanými na pokožku. Takové

implantáty již před několika lety dospěly i do fáze klinických zkoušek. Oproti

systémům přímo voperovaným, nabízejí externí zařízení bohužel mnohem menší

rozlišovací schopnosti.

Jaké jsou výsledky? Warwick při svém známém experimentu s implantovaným čipem

již získal robotickou ruku, která svírala či otvírala pěst stejně jako

končetina lidská. Vše se opět provádělo snímáním EEG. Umělou ruku bylo navíc

možné ovládat i přes internet na vzdálenost 500 km a pokud bychom do celé

konstelace zahrnuli ještě nějakého hackera, dostali bychom ideální suroviny pro

tvůrce béčkových hororů či thrillerů.



Začátek cesty

Kevin Warwick k dosud popisovaným technologiím poznamenává, že se jedná

skutečně pouze o začátek jakkoliv umělá ruka představuje pro svého majitele

nesporný přínos, kybernetická zařízení mohou rozšířit lidské duševní schopnosti.

Poměrně neurčitě definovaná oblast těchto snah je pak svázána s různými směry a

hnutími; tak se lze třeba setkat s označeními extropiánství, transhumanismus,

eugenika či fyzikální eschatologie. Některá z těchto označení používají jejich

příznivci, jiná jsou míněna hanlivě či ironicky a patří do arzenálu odpůrců.

Zastánce těchto směrů každopádně spojuje technooptimismus a přesvědčení, že

naše současná biologická omezení nás nemusí omezovat provždy není důvod, proč

by se evoluce zrovna námi měla zastavit, eventuálně ustrnout v biologické fázi.

Zájem vědců o možnosti rozšíření lidských duševních schopností je samozřejmě

dán i povahou jejich vlastní profese.

Druhou stránku věci pak představuje úvaha, že rychlý vývoj prodělává i svět

kolem nás. Podle Warwicka či světoznámého fyzika Stephena Hawkinga je další

evoluce člověka jedinou možností, jak může lidský druh konkurovat umělé

inteligenci a oba vědci předvídají, že ta povstane už ve velmi blízkém časovém

horizontu.

Warwickovu vizi jsme již představili; Hawking je naproti tomu přesvědčen, že

vhodnější cestu než neuroimplantáty by mohly představovat cílené genetické

úpravy. Netřeba dodávat, že všechny tyto vize mají i vlivné odpůrce, ať už mezi

zastánci všemožných „návratů k přírodě“ nebo různých náboženství. Určitou

skepsí se netají ani řada vědců, podle kterých mají podobné technologie dosud

velmi daleko k praktické použitelnosti.

Jak jsme v tomto článku viděli, některé výsledky neurotechnologií už ovšem

použitelné jsou. Hranice mezi realitou a fantazií pak samozřejmě zůstává

nejasná.