PRÁVNÍ PROBLÉMY KOLEM INTERNETU

Internet se stal jedním z fenoménů, který významně poznačil

život společnosti na konci 20. století. Dosud mu byla věnována

pozornost především z hlediska technické stránky nebo jako

multiinformačnímu médiu. Pozdější úvahy byly směřovány

futurologicky a filozoficky. Podstatnou náležitostí, aby

Internet překročil práh mezi trávením volného času směrem

k profesionalitě, je vyřešení právních otázek.



Smlouva s providerem



Většina providerů poskytuje službu připojení k Internetu na

základě smlouvy o dílo podle ust. § 536 a násl. ObchZ , a to i

vzhledem k „nepodnikatelům“ (což je přípustné vzhledem k ust. §

262, odst. 1 ObchZ). Teoretickou, leč důvodnou otázkou je, zda

by se nemělo spíše jednat o smlouvu innominátní podle ust. § 269

ObchZ, kdy plnění v podobě poskytnutí připojení k Internetu nelze

dosti dobře zařadit mezi pojmové znaky vyžadované v § 536 ObchZ

(" Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní

smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté

opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek

jiné činnosti." ); chybí tam totiž podle našeho názoru hmotně

zachycený výsledek jiné činnosti.



Ochrana osobních údajů



O tom, že Internet představuje prostředí pro provoz informačních

systémů , není pochyb. Pokud někdo jeho prostřednictvím bude

provozovat informační systém, vztahují se na něj příslušné

předpisy upravující jejich provozování, zejména pak zák. č.

256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.

Půjde tu jak o povinnosti stanovené pro provozování informačních

systémů s tzv. citlivými údaji (§ 16), tak obecné povinnosti

provozovatele, resp. zprostředkovatele, jeho zaměstnanců i

dalších osob (podle § 22), tak v neposlední řadě možnosti obrany

proti jejich porušování ze strany dotčených osob a dalších

fyzických osob (§ 20).



V této souvislosti vyvstává otázka, zda povahu takového systému

má rovněž seznam tzv. jmén domén a seznam mailových adres. Jména

domén mohou označovat autonomní sítě nebo jednotlivé severy

provozované různými osobami (soukromoprávními, ale i

veřejnoprávními) a na serverech se nacházejí WWW stránky – také

tzv. nástěnky – právnických i fyzických osob (např.

www.znalec.cz je nástěnka jednoho z autorů), ale i nepodnikatelů,

například pak vysokých škol, vědeckých institucí a zájmových

sdružení. Podobně i mailová adresa může patřit kterékoliv z výše

vyjmenovaných druhů osob.



Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v ustanovení § 3 zák. č.

256/1992 Sb., podle něhož jsou osobními údaji informace, které

se vztahují k určité [fyzické] osobě. Jména domén jakožto

symbolické názvy prvků sítí Internetu nepochybně neoznačují

fyzické osoby, i kdyby se s jejich jmény shodovala. U mailových

adres můžeme vycházet z toho, že k určení osoby u nás je nutno,

aby byly současně k dispozici nejméně tři údaje, tj. jméno,

příjmení a rodné číslo; je třeba dojít k závěru, že domény,

resp. jejich jména nejsou osobními údaji ve smyslu uvedeného

zákona a jejich seznam nepožívá ochrany podle zák. č. 256/1992

Sb.







Ochrana jména domény



V současnosti je ve vrcholové doméně CZ registrováno okolo 5 500

subdomén 2. úrovně. Ve většině případů se jedná o obchodní jména

firem, popř. zkratky těchto obchodních jmen, v menší míře jsou

jména domén tvořena ochrannými známkami ev. nechráněnými

značkami, majícími ve většině případů přímý vztah k výrobkům či

službám majitele těchto domén. Ovšem vyskytují se i

zaregistrované názvy domén, které nesplňují uvedené předpoklady

a jsou až nápadně zaměnitelně podobné anebo shodné (zda úmyslně,

či nikoliv, ví pouze jejich majitel) s obchodním jménem či

s registrovanou ochrannou známkou jiné firmy či podnikatele, v tom

horším případě se jedná o firmu konkurenta.



Jména domén nejsou upravena žádným zvláštním právním předpisem

(tak jako celý Internet), ale vztahují se na ně platné obecné

právní normy. Jejich přidělování provádí správce národní nebo

generické domény, přičemž celý proces přidělování je podroben

takřka permanentní celosvětové kritice. Do řešení sporů se

zapojila i vláda USA (Green Paper) a – což se dalo očekávat –

její návrh byl podroben kritice především z Evropy a z vlastního

prostředí Internetu.



Zatímco z hlediska přidělování jmen se lze při přihlašování a

registrování domén řídit výlučně pravidlem „kdo dřív přijde, ten

dřív mele“, z hlediska přihlašovatelů je nutné respektovat platné

zákony ČR. Neboť pravidla, která platí pro ochranu obchodních

jmen a ochranných známek, jsou bezpochyby aplikovatelná i pro

ochranu názvů domén . Platná právní úprava obchodního jména je

obsažena v § 8 až 12 ObchZ, dále v ustanoveních ObčZ, kde je v §

19b obsažena obecná ochrana názvu právnických osob, a v ust. § 11

a násl. je upravena obecná ochrana jména fyzických osob a další

osobnostní práva.



Důležité je uvědomit si, že s rozlišovací funkcí obchodního jména

je vnitřně spjata i ochranná (zápovědní) funkce. Ta je vlastní

všem průmyslovým právům, kam právo k obchodnímu jménu v rámci práv

na označení systematicky náleží. Ochrana názvu obchodního jména

- viz § 12 ObchZ – je jednak povahy absolutní, jednak relativní.

Prvá je spjata se vznikem zvláštního právního institutu

obchodního jména firmy, k němuž se upínají subjektivní práva,

druhá se realizuje v rámci práva nekalé soutěže (ustanovení § 44

a násl.). Obsahem práva k obchodnímu jménu je právo jeho subjektu

obchodní jméno užívat, nakládat s ním v mezích stanovených zákonem

(pozitivní složka), a ostatní z užívání shodného nebo

zaměnitelného označení vyloučit (negativní složka). Obchodní

jméno, jakožto kvalifikované označení, je třeba dále odlišovat

od jiných označení podniku, která nepožívají absolutní ochrany –

kupř. označení provozovny, závodu, zkratky ap. Obchodní jméno

může být i součástí ochranné známky.



Právo ochranných známek je upraveno zákonem č. 137/1995 Sb.,

z něhož mj. vyplývá, že doménová jména, která jsou shodná či

zaměnitelně podobná s obchodním jménem, registrovanou ochrannou

známkou či dlouhodobě užívaným nechráněným označení někoho

jiného, porušují práva třetích osob a jsou přinejmenším v rozporu

s dobrými mravy soutěže, tj. naplňují skutkovou podstatu nekalé

soutěže.



Jistým problémem, který nelze přehlédnout, je skutečnost, že

jméno domény na určité úrovni (národní či generické), tj.

například s příponou CZ, lze přidělit jen jednou , zatímco stejná

ochranná známka může patřit v různých třídách výrobků a služeb

různým podnikatelům. Může se tedy stát, že výrobce bot SKOK

vlastnící tuto ochrannou známku pro výrobu a distribuci bot si

zaregistruje doménu „SKOK“. Výrobce energetického nápoje pro

sportovce stejného jména, a rovněž vlastnící ochrannou známku už

nemá šanci.



Informační systémy státních orgánů



Informační systémy, které vedou na základě zákonného zmocnění

státní orgány, lze z hlediska jejich přístupnosti rozdělit do

tří skupin :



a) veřejné, které jsou zásadně přístupné každému, kdo o to

požádá (obchodní rejstřík);



b) systémy přístupné tomu, kdo prokáže právní zájem (např.

matriky, živnostenský rejstřík);



c) systémy přístupné pouze stanovenému okruhu subjektů (evidence

Rejstříku trestů, evidence daní).



V zásadě nic nebrání tomu, aby nebyly údaje obsažené v

informačních systémech první skupiny zpřístupněny

prostřednictvím Internetu. Tuto cestu ostatně naznačilo

zveřejnění obchodního rejstříku, přesněji údaje v něm

obsažených, na Internetu od září 1997 Ministerstvem

spravedlnosti.



Předeslat je třeba, že na Internetu není veden samotný obchodní

rejstřík. Proto např. ve vztahu k zmíněným údajům na Internetu

neplatí ustanovení § 27 odst. 2 ObchZ, podle něhož skutečnosti

zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne,

ke kterému byl zápis proveden. Stejně tak kopie získaná z

Internetu nemá povahu úředního opisu atd. Na Internetu není také

vedena, resp. zpřístupňována sbírka listin, která je součástí

obchodního rejstříku.



Zveřejňování údajů o podnikatelích zapsaných v obchodním

rejstříku na Internetu je nepochybně v souladu se zákonem.

Obligatorně je publikování stanovených údajů uskutečňováno

prostřednictvím Obchodního věstníku (rozsah údajů, které jsou v

něm uváděny, stanoví vl. nař. č. 63/1992 Sb., o Obchodním

věstníku), nicméně z § 33 ObchZ, který zveřejňování ukládá,

neplyne, že by k němu nemohlo docházet i jinými formami .



Komplikovanější je odpověď na otázku, zda vedení uvedených údajů

na Internetu není v rozporu s § 17 písm. a) citovaného zákona,

který ukládá povinnost provozovat informační systém v souladu s

účelem, k němuž byl zřízen . Tato problém vzniká v souvislosti s

tím, že prostřednictvím Internetu lze nyní vyhledávat i jména

jednotlivých osob – nepodnikatelů, kteří jsou zde uvedeni jako

statutární představitelé.



Na jedné straně platí, že obchodní rejstřík je určen k tomu, aby

podával určité informace také o všech fyzických osobách, které

jsou v něm zapsány. Třebaže by žádný soud nemohl splnit

požadavek, aby poskytl výpis všech subjektů, v nichž se jméno

určité fyzické osoby vyskytuje, teoreticky je možné, aby si

zájemce takové údaje opatřil sám. Nyní tak může učinit za dobu

mnohem kratší prostřednictvím výpočetní techniky. Takový postup

není v rozporu s účelem obchodního rejstříku ani tím není

porušován zákon . Toto stanovisko prakticky sdílí mezi jinými i

Ministerstvo spravedlnosti.



Proti tomu však stojí stanovisko, že účelem obchodního rejstříku

není sbírání informací o fyzických osobách a jejich postavení u

subjektů zapisovaných do obchodního rejstříku. 6) Ten je zásadně

určen k poskytování informací o subjektech zde vedených.

Vzhledem k tomu by pak bylo zpřístupnění informací o

jednotlivých osobách prostřednictvím Internetu v rozporu se

zmíněným ustanovením zákona č. 256/1992 Sb.



Pokud by se v budoucnu na Internetu objevily údaje např. z

leteckého rejstříku či plavebního rejstříku, podobný problém by

nevznikl, protože vedení těchto seznamů je soustředěno u jednoho

orgánu a jejich účelem je mezi jinými poskytovat údaje také o

vlastníkovi či provozovateli letadla nebo lodi.



Co se týče i živnostenského rejstříku, mohly by být bez dalšího

zveřejněny na Internetu údaje z té jeho části, která je veřejným

seznamem, jejíž součástí ovšem nejsou osobní údaje živnostníků.



V každém případě by ale bylo v rozporu se zákonem, sloučit

informace o osobách pocházejících z těchto samostatných

informačních systémů a vytvořit tak např. na Internetu nový

informační systém o osobách .



Úřední deska



Speciálním informačním prostředkem je úřední deska. Uplatňována

je především v činnosti orgánů územní veřejné správy a soudů.



Pozornost si zaslouží první oblast vzhledem k tomu, že

řada orgánů veřejné správy má již svoji internetovou adresu, na

níž publikuje nejrozmanitější informace. Nelze vyloučit, že obce

zde budou zveřejňovat svoje obecně závazné vyhlášky a okresní

úřady nařízení, případně i další informace o své činnosti.



Takové sdělení by však nemělo vliv na platnost a účinnost

uvedených předpisů. Podle ustanovení § 16 odst. 3 zák. ČNR č.

367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších

předpisů.



Uveřejnění vyhlášky na Internetu nemůže tedy nahradit její

vyvěšení na úřední desce. V současné době zřejmě I nternet

nepředstavuje další způsob, jímž má být obecně závazná vyhláška

obce ještě uveřejňována (§ 16 odst. 3 zákona o obcích),

vzhledem k tomu, že to ještě není obvyklé.



Obdobně podle § 3 odst. 3 zák. ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních

úřadech, úpravě jejich působnosti a některých dalších opatřeních

s tím souvisejících, musí být nařízení okresních úřadů

vyhlášena, což se děje vyvěšením na úřední desce okresního úřadu

na dobu nejméně 15 dnů, přičemž den vyhlášení je první den

vyvěšení. Vyvěšení na úřední desce je výslovně označeno jako

podmínka platnosti nařízení. Mimo to se nařízení uveřejňují na

úřední desce obecních úřadů působících v územním obvodu

příslušného okresního úřadu.



Patnáctým dnem následujícím po dni vyhlášení nabývá nařízení

účinnosti, není-li stanoven počátek pozdější. Ve výjimečných

případech, jestliže to vyžaduje naléhavý obecný zájem, může

nařízení nabýt účinnosti již dnem vyhlášení.



Rovněž zde nemůže uveřejnění na Internetu nahradit publikaci na

úřední desce.



Na druhé straně ovšem není tato forma uveřejnění uvedených

předpisů v rozporu se zákonem , naopak lze je považovat za

vhodnou formu informování veřejnosti.



Připravovaný poslanecký návrh zákona o svobodě informací a o

změně a doplnění (tisk č. 377 PSP ČR) již s Internetem a jinými

moderními komunikačními prostředky počítá . [Navrhuje se zde mj.:

" Zveřejněním je pro účel tohoto zákona taková podoba informace,

která umožňuje každému vždy znovu informaci vyhledat a získat,

zejména vydáním tiskem nebo na jiném médiu umožňujícím zápis a

uchování informace, vystavením na úřední desce, teletextu nebo

poskytnutím k dispozici nijak neomezenému okruhu žadatelů

jakýmkoliv způsobem, umožňujícím dálkový přístup prostřednictvím

telekomunikačního zařízení (zejména formou přístupu

prostřednictvím sítě Internet)." ] Za současného stavu

dostupnosti Internetu nelze předpokládat náhradu úřední desky

pouze internetovskou vývěskou.



K některým trestněprávním otázkám souvisejícím s Internetem



Povaha Internetu jakožto prostředku, jehož prostřednictvím lze

veřejně šířit informace, je významná v oblasti trestněprávní.

Konkrétně tam, kde se jedná o trestné činy, u nichž je veřejnost

jejich znakem (např. podněcování podle § 164, schvalování

trestného činu podle § 165 odst. 1 a výtržnictví podle § 202

TrZ).



Podle § 89 odst. 4 trestního zákona je trestný čin spáchán

veřejně, je-li spáchán obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného

spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným

způsobem. Internet nepochybně lze považovat právě za „jiný

obdobně účinný způsob ".



Často bývá upozorňováno na to, že na Internetu se objevuje

pornografie , případně i tzv. tvrdá pornografie. Podle § 205

odst. 1 se trestného činu ohrožování mravnosti dopustí ten, kdo

uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí nebo

dováží pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu,

zobrazení nebo jiné předměty ohrožující mravnost, v nichž se

projevuje neúcta k člověku a násilí, nebo která zobrazují

sexuální styk s dítětem, se zvířetem nebo jiné sexuálně

patologické praktiky.



Tohoto trestného činu se lze dopustit také zpřístupněním

pornografických děl písemných, nosičů zvuku nebo obrazu či

zobrazení osobě mladší osmnácti let. Za zpřístupnění je přitom

považováno také promítání a zvuková reprodukce pornografického

díla, což je typické pro Internet. Uváděním pornografických děl

prostřednictvím Internetu je za uvedených podmínek nepochybně

naplňována skutková podstata trestného činu podle § 205, odst. 2

trestního zákona .



Na Internetu se lze setkat také s nejrůznějšími jednáními, která

jsou projevem podpory nebo propagace hnutí prokazatelně

směřujícího k potlačení práv a svobod občanů, nebo hlásající

národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť . Taková

jednání naplňují skutkovou podstatu trestného činu podpory a

propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů (§

260 trestního zákona). Postiženo by přitom mělo být přísněji

podle odst. 2, na jehož základě má být trestán ten, kdo uvedený

čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným

podobně účinným prostředkem, jímž je právě Internet.



Možnost zjištění pachatelů výše uvedených (ale i jiných)

trestných činů v prostředí Internetu není ovšem triviální,

protože autoři či producenti se mohou skrývat pod různými

krycími jmény (alias) doslova po celém světě a podléhat různým

jurisdikcím.



Pomocí Internetu lze spáchat samozřejmě různé trestné činy,

ovšem pouze takové činy jsou trestné, jejichž skutkové podstaty

jsou uvedeny v trestním zákoně . Jsou to např. zásahy do cizích

programů a databází (§ 257a – Poškození a zneužití záznamu na

nosiči informací, § 152 – Porušování autorského práva);

neoprávněné užívání počítače či komunikačního zařízení (§ 249 –

Neoprávněné užívání cizí věci); neoprávněný přístup k datům,

získávání utajovaných informací, tzv. počítačová špionáž

(některá jednání mohou být za určitých okolností postihnuta

podle některých obecně použitelných ustanovení TrZ – např. § 106

ohrožení státního tajemství, § 122 ohrožení hospodářského

tajemství); jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu

s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jednotlivým

soutěžitelům nebo spotřebitelům (viz ust. § 44 a násl. ObchZ,

sankcionované podle § 149 TrZ – Nekalá soutěž); získávání

informací o osobách osobních údajů, porušování předpisů o

ochraně osobních údajů v informačních systémech (zákon č.

256/1992 Sb., o ochraně osobních dat v informačních systémech, §

178 TrZ – Neoprávněné nakládání s osobními údaji); podvodné

transakce s podvodným zbožím, penězi či falešnými identifikacemi

při nákupu a prodeji (podle ust. § 250 TrZ) apod.



Internet a hromadné sdělovací prostředky



K periodikům, která mají značný počet čtenářů na Internetu,

patří internetové noviny Neviditelný pes nebo Svět namodro.

Jejich vydávání je problematické potud, že vycházejí bez

registrace, která podle stanoviska Ministerstva kultury není

možná, vzhledem k tomu, že se podle doslovného znění § 3 zák. č.

81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných

sdělovacích prostředcích nejedná o tiskovinu . Toto stanovisko je

nepochybně správné, nicméně nedává odpověď na otázku, čím

internetovské noviny jsou a zřejmě ji v platné právní úpravě

budeme moci sotva nalézt.



Něco jiného je ovšem fakt, že Internet dnes v praxi plní funkci

rozhlasového a v blízké budoucnosti i televizního přijímače . Jeho

pojem vymezuje § 1 zák. č. 252/1997 Sb., o rozhlasových a

televizních poplatcích tak, že jde o technické zařízení

způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového

vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Vzhledem k této jeho

povaze by měl být uživatelem Internetu placen za podmínek § 2–3

citovaného zákona rozhlasový eventuálně televizní poplatek. Toto

konstatování má ovšem spíše pouze teoretický význam, protože je

v podstatě vyloučeno, aby pošta, která má vést evidenci

přijímačů a zajišťovat vybírání poplatků, zjišťovala, kdo je

uživatelem Internetu.



Internet patří mezi důležité prostředky sloužící k reklamě .

Podle § 1 zák. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a

doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a

televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, se reklamou

rozumí přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé

zboží, služeb nebo jiných výkonů či služeb prostřednictvím

komunikačních médií. Těmito médii jsou vedle televize, rozhlasu,

nosičů audiovizuálních děl, periodického tisku a neperiodických

publikací, dopravních prostředků, plakátů a letáků, také všechny

další komunikační prostředky, umožňující přenos informací.

Internet bude nepochybně právě posledně zmíněným dalším

komunikačním prostředkem.



Vzhledem k tomu musí být v reklamě uskutečňované Internetem

dodržovány jak obecné povinnosti , resp. zákazy stanovené v § 2

zákona, tak i speciální omezení pro tabákové výrobky,

alkoholické nápoje, léčivé přípravky a prostředky zdravotnické

techniky a zbraně a střelivo (§ 3–6 zákona), a jejich porušování

může být postihováno.



Dalším, typicky internetovským způsobem reklamy, je zasílání

nevyžádaných mailů, nabízejících zboží či služby – tzv. spammů.

Jsou nebezpečnější než jejich dopisová písemná obdoba, protože

zahlcují kanály a stránky Internetu, a navíc způsobují škodu

příjemci v podobě zvýšených nákladů na telekomunikační poplatky.



Možnost zjištění původce reklamy či spammu je ovšem opět obtížná.



Internet a telekomunikace



Podle zákona č. 110/1964 Sb. o telekomunikacích ve znění

pozdějších předpisů je poskytování připojení k Internetu

telekomunikační službou podle § 1, písm. d) protože jde o

služby, jejichž poskytování spočívá v přepravě informací pomocí

telekomunikačních zařízení. Podle § 4, odst. 3 telekomunikační

služby, s výjimkou služby telefonní, může poskytovat fyzická

nebo právnická osoba, které byla tato činnost povolena

povolujícím orgánem.



S touto problematikou souvisí i otázka, zda zaslání mailu

konkrétní osobě představuje šíření zpráv a zda mail podléhá či

nepodléhá listovnímu tajemství. Tuto problematiku řeší TrZ ve

svých § 239 – 240. Podle § 239, odst. 1 " Kdo úmyslně poruší

tajemství a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, zasílaných

poštou nebo jiným dopravním zařízením, nebo b) zprávy podávané

telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením,

bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců " . Na otázku,

zda je Internet "jiným takovým veřejným zařízením ", se v

citovaném komentáři praví, že jím je např. dálnopis, telefax,

postfax apod. Podle našeho mínění jde i u Internetu o veřejné

zařízení , a lze se proto domnívat, že i přenos zpráv

elektronickou poštou (nebo obecně jakýmkoliv výběrovým způsobem,

při němž lze jednoznačně definovat osobu, k níž má být zásilka

doručena – např. bankovní interní komunikační sítí, komunikační

sítí armády či vnitra mimo JTS apod.), je prostředím pro

naplnění skutkové podstaty podle § 239 .



Pracovník providera Internetu je navíc podle odst. 2 tohoto

ustanovení pracovníkem "telekomunikační služby ", protože jde o

službu poskytovanou veřejnosti – předplatitelům, a podléhá

trestním sankcím za porušení tajemství dopravovaných zpráv.



Poněkud jiná je situace v ust. § 240 TrZ . Zde nepoužil

zákonodárce z neznámých důvodů obecnější definici, podobně jako v

§ 239 " telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením“, ale

„natvrdo“ zde uvedl pojem " telefonní hovor" . Naskýtá se otázka,

zda digitální přenos prostřednictvím JTS lze považovat za hovor:

mohou spolu hovořit pouze dvě osoby nebo i dva počítače, zda je

ještě hovorem fax a už není mail, či jak tomu je? Tady vidíme

značný rozpor, který nepomýšlí na očekávaný vývoj technických

prostředků . A opět musí jít o úmyslný trestný čin.



Podle informací, jež byly zveřejněny, patří do běžné praxe

zaměstnanců providerů, že čtou (obvykle z dlouhé chvíle, ale

možná nejen proto) poštu svých uživatelů. Pak jsou výše uvedená

varování zřejmě vysoce na místě. (A samozřejmě, vůbec nepřichází

v úvahu smlouva, kterou by dával zájemce o službu připojení

k Internetu souhlas provozovateli, aby mohl – z jakýchkoliv důvodů

- kontrolovat obsah jeho mailové schránky.)



Lze tedy souhrnně říci, že na mail se vztahuje ochrana podle

ust. § 239 TrZ, tzv. listovního tajemství . Těžko tedy lze

z napsání mailu dovodit rozšiřování informací. Z toho vyplývá mj.

skutečnost, že urážlivým mailem zaslaným urážené osobě – a

nikomu jinému – nelze spáchat trestný čin pomluvy podle § 206

TrZ. K naplnění skutkové podstaty tohoto tr. činu by mohlo dojít

v případě, že by urážlivý mail byl zaslán jiným osobám nebo všem

(tzv. „ALL“). Přitom aplikace druhého odstavce není v případě

Internetu nebo E-mailu vyloučena.



Uzavírání smluv prostřednictvím Internetu



Prostřednictvím Internetu lze rovněž obchodovat . Tedy vybrat si

určité zboží, nabízené pod určitou adresou včetně jeho popisu či

fotografie nebo audiovizuální prezentace, absolvovat určitý

počítačový rituál, sledující nezpochybnitelné ztotožnění

kupujícího (prodávající je v nabídce ztotožněn dostatečně),

dodat číslo své mezinárodní platební karty a „byznys“ je

uzavřen. Zboží může přijít opět prostřednictvím Internetu

(počítačový program, ale dnes již i knihy, audiovizuální

nahrávky nebo informace) či poštou. Dochází tu k dosud

nevídanému přímému střetu zcela různorodých právních prostředí .

V této souvislosti je třeba připomenout, že nebude-li sjednáno

jinak, a to je velmi málo pravděpodobné, platí do všech důsledků

právo země, v níž je umístěn server s příslušnou nabídkou .



Další rizika jsou ještě daleko vyšší: sdělením svého čísla

kreditní karty jej vypouštím do prostředí, o němž ani v

nejmenším nemohu tušit, kdo a jak se může připojit na moji

transakci; u bank provozujících styk s klienty přes Internet je

to stejné, jako kdyby svoji síť nabídla desítkám tisíc nebo i

milionů potenciálních (i reálných) hackerů. Přitom obtížná

uchopitelnost Internetu zde prakticky vylučuje zahájit řízení

proti viníkovi na nás způsobeného podvodu či zpronevěry, nemluvě

o velmi obtížném zjišťování a zejména dokazování, kdo tímto

zločincem byl.



Proto je ve všech hovorech o obchodu na Internetu skloňována

problematika bezpečnosti. Bezpečný obchod nebo bezpečné

internetové bankovnictví provozovat lze, ovšem investice na

vybudování takového bezpečného prostředí jsou vysoké a náročné.

Přesto existuje několik nadějných směrů: jedním je zabezpečení

transakcí systémem SET, jiným např. připravovaná banka na

Internetu v ČR.



Jistou překážkou elektronického obchodu je nejasné definování

elektronické komunikace jako přípustné duální formy ke

komunikaci písemné , resp. možnost naplnění požadavku na

písemnost elektronickou komunikací. Tím se zabývá např. Vzorový

zákon o elektronickém obchodu , který vznikl v rámci činnosti

Komise OSN pro Mezinárodní obchodní zákon (UNCITRAL). Účelem

Vzorového zákona je poskytnout národním zákonodárcům komplex

pravidel, jež by se staly přijatelnými v mezinárodním měřítku, a

návod, jakým způsobem lze vzniklé právní překážky odstranit a

vytvořit tak bezpečnější právní prostředí pro obor, jehož název

se ustálil pod pojmem „elektronický obchod ". Principy, stanovené

ve Vzorovém zákoně, mají rovněž posloužit individuálním

uživatelům působícím v oblasti elektronického obchodu při

koncipování některých smluvních ujednání, kterých by bylo možné

použít při překonávání problémů právní povahy v elektronickém

obchodu.



Nedostatečná národní legislativa vytváří překážky pro

mezinárodní obchod, jehož výrazná část se realizuje právě

prostřednictvím moderních telekomunikačních prostředků. Rozdíly

mezi národními legislativami a rozpory při jejich výkladu

ohledně používání komunikačních prostředků se tak mohou stát

výrazným faktorem, omezujícím přístup na mezinárodní trhy. Cíl

Vzorového zákona, který má umožnit či usnadnit provádění

elektronického obchodu a zajistit stejné zacházení jak

uživatelům podkladů v tištěné formě, tak i uživatelům informací

na bázi počítače, má důležitý význam při podpoře ekonomiky a

efektivnosti mezinárodního obchodu. Zařazením procedur

předepsaných ve Vzorovém zákoně do národních legislativ v těch

případech, kdy strany si zvolí používání elektronických

prostředků komunikace, může stát, který tyto procedury přijal,

vytvořit prostředí nezávislé na médiích .



V současnosti můžeme pro obchodování prostřednictvím Internetu

vycházet opět z platných čekých právních norem. Podle § 40 ObčZ

platí: " (3) Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán

jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být

jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví

jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v

případech, kdy je to obvyklé. Písemná forma je zachována, je-li

právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými

prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a

určení osoby, která právní úkon učinila“ . Toto je základní

vymezení, jež klade podmínky pro platnost navazování závazkových

vztahů mezi subjekty prostřednictvím Internetu. Mail je zřejmě

elektronický prostředek, umožňující zachytit obsah právního

úkonu; problémem výše diskutovaným je " určení osoby, která

právní úkon učinila".



U operací, kde rozlišujeme určitá oprávnění jednotlivých osob

(mohou jimi být klienti banky, stejně jako uživatelé Internetu),

je třeba uskutečnit zásadně dva kroky:



1. identifikaci,



2. autentizaci.



V prvním kroku se musí osoba identifikovat, kdo je: názvem účtu,

identifikačním jménem uživatele apod. V kroku druhém je třeba

ověřit (prokázat), že jde skutečně o tuto osobu: občanským nebo

jiným věrohodným průkazem obsahujícím fotografii, již zmíněným

podpisem podle podpisového vzoru, heslem apod. Z hlediska výše

uvedených zákonných požadavků je přitom zhola jedno, jde-li o

postup klasický, nebo pomocí jakýchkoliv technických prostředků.



Elektronické dokumenty a zejména elektronický přenos dat, který

se snaží obchodní transakce zcela dematerializovat a redukovat

na výměnu informací, nastolily otázku digitálních podpisů a

prokazování jejich pravosti s vysokou naléhavostí. Je třeba:



1. doručit data k příjemci, aniž by byla poškozena, upravena

nebo odposlechnuta,



2. prokázat, že odesílatelem je skutečně odesílatel.



Metody, které se proto volí, jsou různé: například banky

používají k potvrzení pravosti platebních příkazů předávaných na

magnetických médiích papírové dokumenty, tzv. konfirmační

dopisy. Klienti některých bank, kteří chtějí podávat příkazy

telefonicky či faxem, musí disponovat kromě identifikace jménem

či číslem účtu také heslem. Nejvhodnějším způsobem se jeví

používání tzv. digitálního podpisu , jenž ovšem proniká teprve

postupně do národních legislativ jednotlivých zemí EU. Otázkou

je, jak se budou soudy vypořádávat s důkazními prostředky v

podobě elektronických záznamů, když i „obyčejné“ papírové

dokumenty a jejich hodnocení jsou mnohdy nepřekonatelnou

překážkou k dobrání se pravdy či meritornímu rozhodnutí.



Závěr



K Internetu je třeba přistupovat střízlivě a opatrně – pokud jde

o možné následky nepromyšleného přístupu způsobem "vše je

dovoleno ". Na druhou stranu, jakmile vezme naše legislativa na

vědomí, že existují i jiné technologie nežli husí brk a papír –

což se velmi pozvolna děje zejména ve speciálních zákonech – lze

očekávat, že přednosti elektronické komunikace zčásti vytlačí

klasické papírové dokumenty a že část našeho života se přesune

do světa Internetu.





Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., přednáší na Fakultě

národohospodářské VŠE a na Policejní akademii v Praze.



Doc. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., je soudním znalcem a docentem

Masarykovy univerzity v Brně. Kromě toho působí i na dalších

vysokých školách v Praze, Brně a Olomouci.



Text byl s ohledem na kapacity PC WORLDu krácen. Článek je

převzat se svolením z časopisu Právní rádce, č. 9/1998.