Squatteři a jak na ně - nebojme se WIPO

Zatímco spory týkající se doménových jmen registrovaných pod doménou první
úrovně .cz se ještě stále (a dlužno podotknout, že bohužel) řeší zejména formou

soudního řízení, je situace co se týče doménových jmen s generickou doménou

první úrovně poněkud odlišná. Součástí smlouvy o registraci a provozu

doménového jména (tzv. Service Agreement) je totiž i takzvaná rozhodčí doložka,

která stručně řečeno zajišťuje, že spory mezi kontrahenty budou řešeny nikoli

ve vleklém a komplikovaném soudním řízení, nýbrž v řízení rozhodčím

(arbitráži). Service Agreement jde však v tomto směru ještě dál, a to

zakotvením povinnosti pro toho, kdo si doménové jméno registruje, přiznat

pravomoc rozhodce i v případě, kdy nárok na užívání doménového jména vznese 3.

osoba. Shrnuto a podtrženo, dávají tato smluvní ujednání možnost komukoli

obrátit se s příslušným nárokem na mezinárodního arbitra. Není tedy třeba

složitě stopovat squattera, pak jej žalovat u soudu v jeho domovském státě, a v

případě úspěchu se ještě modlit, aby doménová autorita verdikt příslušného

soudu uznala a vykonala jej.





Jak na to



Pokud zjistíme, že někdo registroval pod generickou doménou první úrovně

doménové jméno, na jehož užívání máme oprávněný zájem, je cesta, jak se domoci

zrušení nebo převodu registrace, poměrně jednoduchá. Stačí podat žalobu

(stížnost complaint) k některému ze stálých rozhodčích soudů, jejichž

příslušnost se squatter zavázal uznat ve smlouvě o registraci doménového jména.

Nejznámější z těchto institucí je přitom stálý rozhodčí soud při světové

organizaci WIPO, který v současnosti řeší většinu takzvaných „doménových

sporů“ (domain name disputes). Vzhledem k tomu, že počet podaných žalob za

posledních několik let narostl geometrickou řadou, má WIPO vypracován velice

flexibilní systém procedurálních pravidel, která řízení v mnohém usnadňují.

Mezi ně patří například komunikace prostřednictvím e-mailu nebo velice užitečný

institut takzvané formulářové žaloby. Stačí si přitom z domovských stránek WIPO

stáhnout formulář v některém z běžných textových formátů a pouze do něj doplnit

základní údaje, případně jednoduchá skutková tvrzení, a hotovou žalobu poslat

zpět e-mailem. Pak už zbývá jen zaplatit příslušný rozhodčí poplatek (sice

nikoli malý, to je však třeba brát jako daň za rychlost a flexibilitu

rozhodčího řízení) a čekat na vyřešení sporu. Rozhodce pak vyzve žalovaného,

aby se k návrhu vyjádřil, dá pak možnost vyjádřit se ještě žalobci a celé

řízení zakončí vydáním nálezu, který je bez průtahů uznán a vykonán doménovou

autoritou ICANN, respektive její servisní organizací Network Solutions, Inc.





Rozhodné skutečnosti



Úhelným kamenem celého řízení je samozřejmě to, zda squatter obsadil doménové

jméno oprávněně či nikoli. Za tím účelem je v dokumentu Uniform Domain Name

Dispute Resolution Policy (UDRP) formulováno několik znaků, jejichž naplnění je

k převodu nebo zrušení registrace vyžadováno. Žalobce tedy musí prokázat, že

kumulativně nastaly tyto skutečnosti:



1. doménové jméno je shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou nebo jiným

označením, k němuž má navrhovatel práva,



2. žalovaný nemá práva nebo oprávněné zájmy k předmětnému doménovému jménu a



3. žalovaný registroval a užívá doménové jméno ve zlé víře



Ad 1) je třeba prokázat oprávněný zájem žalobce na užívání předmětného

doménového jména. To lze nejlépe v případech, kdy je příslušné jméno

registrováno žalobci například jako ochranná známka nebo jiné zapsané označení.

Žalobce však může prokázat svůj zájem i na základě toho, že předmětné jméno

dlouhodobě užívá, nebo i za pomoci institutů národního právního řádu, které mu

právo na užívání jména zaručují bez ohledu na to, zda je zapsáno v některém

rejstříku či nikoli.



Ad 2) postačí, pokud prostým způsobem vyjádříme, že žalovaný žádná práva k

užívání jména nemá. Je pak na něm, aby prokázal opak, přičemž pokud se o to

pokusí, máme ještě před vydáním rozhodnutí možnost jeho argumenty zpochybnit ve

vyjádření, k němuž nás rozhodce vyzve.



Ad 3) je třeba prokázat takzvanou zlou víru žalovaného, tedy to, že žalovaný

jednal při registraci s úmyslem poškodit žalobce, nekalým způsobem se přiživit

na jeho pověsti nebo měl například v úmyslu žalobce vydírat. Prokazovat zlou

víru je z právního hlediska poměrně problematické, a tak UDRP formuluje

demonstrativním způsobem několik znaků, jejichž výskyt se považuje za doklad

existence zlé víry na straně žalovaného. Pro doložení zlé víry tak například

postačí prokázat, že žalovaný s úmyslem obohatit se nabídnul žalobci nebo

některému z jeho konkurentů doménové jméno k odprodeji.





Inspirace



Způsob, kterým funguje řešení sporů z doménových jmen s generickými doménami

první úrovně, by mohl sloužit za příklad nejedné národní doménové autoritě,

CZ-NIC nevyjímaje. Ve světě se navíc množí případy, kdy národní doménové

autority postupují podobně jako ICANN a sjednávají smlouvy podobné Service

Agreementu s rozhodčí doložkou, která zakládá pravomoc mezinárodního rozhodčího

soudu (nejčastěji právě soudu při WIPO). Jde jen o to pochopit, že hladké a

rychlé řešení sporů mezi provozovateli doménových jmen a 3. osobami přináší v

konečném důsledku užitek i samotné doménové autoritě, a že je tedy v jejím

zájmu touto otázkou se zabývat a neponechávat řešení problému doménových sporů

pouze na obecných právních nástrojích, tedy například jen na soudním řízení.