Squatteři a jak na ně - vzhůru do světa

Až doposud jsme se v našem seriálu zabývali případy, kdy práva, k jejichž
porušení může formou registrace doménových jmen dojít, mají základ v českém

právním prostředí. V tomto dílu se vydáme na krátký výlet do vod takzvaného

mezinárodního práva soukromého, přičemž se zejména zaměříme na případy, kdy

registrace doménového jména může ve vztahu k našim subjektivním právům a

povinnostem obsahovat takzvaný mezinárodní prvek. V našem případě bude tímto

mezinárodním prvkem skutečnost, že squatter, nebo doménová autorita jsou ve

vztahu k nám cizinci.





Squat národního doménového jména s mezinárodním prvkem



Ještě než se pustíme do doménových jmen s generickými doménami první úrovně,

dotkneme se případů, kdy sporné doménové jméno má sice národní doménu první

úrovně (příkladně .cz nebo .sk), přitom je však buďto sám squatter, nebo

doménová autorita ve vztahu k nám cizincem.



Jak jsme si již připomněli v druhém dílu našeho seriálu, je obecně možné kromě

squattera hnát k odpovědnosti za protiprávní registraci doménového jména i

samotnou doménovou autoritu. To nám dává výhodu v případě, kdy si např. německý

podnik zaregistruje doménové jméno pod národní doménou .cz. Zde, i když mi tuto

radu bude CZ-NIC bezpochyby zazlívat, je možné ponechat squattera tam, kde je,

a bránit se žalobou proti CZ-NICu u českého soudu. Faktické důvody k takovému

postupu není třeba příliš rozmazávat řízení u domácího soudu je v mnohém

jednodušší a tudíž i levnější. Co se právních důvodů týče, na jejich

diskutování zde není dostatek místa, a tak se laskavý čtenář spokojí s

konstatováním, že zde jsou.



Obdobným způsobem jako ve výše uvedeném příkladu můžeme řešit situaci i v

opačném případě, kdy nás český subjekt poškodí registrací doménového jména s

cizí národní doménou (příkladně .de). Zde opět není třeba chodit s žalobou k

německému soudu, ale můžeme žalovat přímo zde. Problémem však v tomto případě

bude zajistit vykonatelnost českého soudního rozhodnutí za hranicemi České

republiky. Pokud totiž soudní spor vyhrajeme a squatter bude hrát mrtvého

brouka (tedy sám nenapraví závadný stav příkladně tedy sám nezruší registraci),

musíme nechat český rozsudek uznat a vykonat v Německu, což znamená absolvovat

relativně dlouhou proceduru, navíc s nejistým výsledkem.



Obecně tedy platí, že ideální je žalovat příslušné porušení práv u toho soudu,

v jehož jurisdikci je příslušná doménová autorita na ni totiž bude zpravidla

veden výkon rozhodnutí. Pokud máme možnost žalovat alespoň squattera u domácího

soudu, lze tento postup rovněž doporučit, je však třeba počítat s tím, že výkon

rozhodnutí je v takovém případě zdlouhavý a problematický.





Generické domény



Jako generické domény první úrovně (generic Top Level Domains gTLD) označujeme

domény, jejichž administraci neprovádí národní doménové autority, ale přímo

centrální doménová autorita ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and

Numbers). Jedná se zpravidla o tří či víceznakové domény, jako .com, .biz, .org

a podobně. Počet generických domén první úrovně v poslední době (od roku 2001)

dramaticky vzrostl, a tak jsme se dočkali domén první úrovně jako

například .aero, .coop, .museum, nebo nejnověji .pro. Pro každou z výše

uvedených domén platí poněkud jiná pravidla registrace a v konkrétních bodech

se liší i jednotlivé registrační procedury záleží přitom zejména na tom, pro

jaké použití a komu je doména určena (viz tabulka).



ICANN se při definici podmínek registrace pro doménová jména pod novými

generickými doménami první úrovně v mnohém poučila z dřívějších zkušeností a

následkem toho je, že registrační procedura byla ve snaze o minimalizaci

následných sporů obohacena o mnoho institutů a kontrolních mechanismů. Smyslem

určitých složitostí v registračních procedurách přitom není šikana žadatelů,

ale právě jen omezení, případně vyloučení případů poškozování subjektivních

práv, a to zejména ve formě doménového squattingu.



I když se pravidla registrace pro jednotlivé typy doménových jmen s generickými

doménami první úrovně vzájemně dosti odlišují, zůstala úprava řešení

registračních sporů v podstatě jednotná, a stejně tak je jednotná i procedura,

které v případě, že se chceme dovolat ochrany před zásahem do našeho

subjektivního práva, můžeme použít. O tom, kde a za jakých podmínek tak můžeme

učinit, si povíme příště.