Vítejte do světa DVD, dekódování a nahrávání DVD-ROM podruhé

V únorovém čísle vyšel můj článek věnovaný obecnější problematice DVD-ROM,
ovšem šitý podle střihu mechaniky Toshiba SD-M1202, která také tamtéž dostala

ocenění TOP produkt měsíce. Většina komentářů vycházela ze srovnání a analogií

ze světa mechanik CD–ROM, ať už šlo o rychlost přenosu dat, vyhledávání nebo

třeba digitální extrakce zvukových stop. Z řady důvodů toho ale bylo málo

řečeno o filmové stránce DVD problematiky, teď však ten čas nepochybně nadešel.

Konvergence počítačové a domácí elektroniky je již po dlouhá léta oblíbeným

tématem, a teprve na přehrávání filmů na počítači se dá skutečně demonstrovat.

A tak tedy demonstrujme.

Řekněme čistě teoreticky, pochopitelně že chcete sledovat doma filmy na DVD a

chcete jít cestou počítačového řešení. To je zcela určitě levnější, ale také o

„něco“ složitější, než případ přímé investice do kompletního domácího kina,

sestávajícího s 16:9 televizoru, AV receiveru a plnokrevného DVD přehrávače.

Nadefinujme si nyní a rozeberme ono „něco“, co nás uživatele dělí od

uspokojivého přehrávání filmů na našem domácím počítači.

Na samém počátku je obstarání si DVD titulů, které je čistě otázkou odhodlání

sehnat si je můžete si je půjčit v několika existujících půjčovnách nebo si je

prostě koupit. Cenové relace nejsou tak zlé, pokud je srovnáte s videokazetami

v originálním znění. Zjistíte, že stojí řádově stejně, tedy 800–1 000 Kč.

Jejich životnost a kvalita je přitom někde úplně jinde. Co je třeba zdůraznit a

co ukazuje praxe nejste omezeni na tituly vyhrazené pro přehrávače Regionu 2

(Evropa, Japonsko), kterých byl vylisován skutečně mizivý počet. Pokud si

budete chtít dovézt libovolný z cca 5 000 existujících titulů (region 1–6), jde

to docela snadno a legální cestou.

Druhým krokem jsou DVD mechaniky, jaké jsou běžně v prodeji, a ty nejlepší

stojí řádově 5 000 Kč (jedna šestina plnokrevného DVD přehrávače). Vcelku je

jedno, zda jde o SCSI či IDE mechaniku, rozhodující je spíše rychlost, jež

současně naznačuje generaci DVD-ROMů (viz zmiňovaný článek z únorového PC

WORLDu). Kritické ale je, že některé současné mechaniky již ve firmwaru

obsahují blokování přehrávání „cizích“ disků tedy z jiného regionu. To není

případ mnou preferovaných Toshib, můžete se s tím však setkat u některých typů

mechanik od firmy Panasonic obzvláště pozor na ty bundlované s Creative PC-DVD

Encore 5X kitem a nejspolehlivější je ujistit se speciální utilitou. Ke čtení z

mechaniky budeme potřebovat speciální program DVD player. Na kvalitě jeho kódu

bude záviset, jak plynule bude přehrávat film, s jakou vizuální a akustickou

kvalitou. V některých případech vám nabídne funkce, které ani docela luxusní

DVD přehrávač nezvládne. Totéž ostatně dobře známe z přehrávání CD na počítači

(názvy písniček, podmíněné přehrávání atd.)



Obraz

DVD player má poměrně komplikovanou úlohu. Musí přečíst obsah DVD disku a

uložený proud dat rozdělit na obrazovou, zvukovou, případně další složku.

Obraz, či rozlišení většiny videotitulů, odpovídá oknu 720 × 480 nebo 704 × 480

bodů, které je měněno 24–30krát za sekundu. Nemá smysl zacházet do detailů, jen

si uvědomme, že tady mluvíme o problematice prokládaného/neprokládaného obrazu,

a charakteristika obrazového výstupu závisí na zdroji a způsobu zpracování

obrazu kodérem MPEG-2. Nezapomeňte, že PAL má snímkovou frekvenci 25 f/s (frame

per sec), NTSC 30 f/s, ale většina filmů Hollywoodu je natáčena na filmový pás

s 24 políčky za sekundu. Univerzálnost videovýstupu DVD přehrávače to

neovlivňuje a NTSC televizor tedy nepotřebujete, s jistými „artefakty“ se však

při nevhodném přehrávači můžete setkat. (U některých programů můžete v

expertním modu volit metodu dekódování mimo automatický režim se pro obraz

zakódovaný z prokládaného signálu používá tzv. „Bob“ mod, při filmovém původu

je to „Weave.“). Ale zpátky do jednodušší reality. Pro dokonalé přehrávání

obrazu budete potřebovat rozlišení 800 × 600, v případě obrazu 16 : 9 raději 1

024 × 768 bodů. Fyzická velikost obrazovky je čistě vaše filosofická a finační

záležitost. Pochopitelně čím větší, tím lepší. Pokud má vaše grafická karta

videovýstup, je to bod pro vás a můžete si připojit libovolné televizní či

projekční zařízení. Opět vás ale musím varovat až na výjimky vidovýstupy

běžných karet podporují pouze mod 640 × 480, což znamená naprostou degradaci

obrazu.

Co se týká barevného rozlišení, běžný televizní signál obsahuje cca 16bitové

barvy, pro přehrávání DVD určitě ale volte 24či ještě lépe 32bitové rozlišení,

při němž karty nabízejí hardwarovou podporu pro alfa-kanál a další speciální

efekty, které využijeme.

Tím nevyhnutelně končíme u schopností grafické karty. Pokud je skutečně úplně

obyčejná, bude všechno záviset na výkonu procesoru. Jde totiž o výkon opravdu

na hranici možností běžného PC hardwaru a softwaru. Velmi stručně shrnuto, bez

speciálních akcelerací potřebujete minimálně pomoc procesoru o pracovní

frekvenci 266 MHz, raději ale 350 MHz pro sledovatelné přehrávání obrazu. Pro

uvažovaný typ výpočtů MPEG-2 není ani tak nezbytný vysoký výpočet matematické

jednotky procesoru, jako spíše podpora speciálních multimediálních instrukcí.

To dnes znamená buď architekturu MMX (Pentim MMX, Pentium II), 3DNow! (AMD

K6–2) či nejnověji KNI (Pentium III).

Tady už rozhoduje volba DVD přehrávače, a nakolik je pro který procesor

optimalizován. Z těch čistě softwarových jmenujme Cinemaster, Compaq, PowerDVD,

VaroDVD, WinDVD, Xing a Zoran kde nejdoporučovanější jsou Cinemaster a

PowerDVD, s nimiž mám nejlepší zkušenosti já. Stejně tak jsou ale

optimalizovány pro určité grafické čipsety, které jim mohou pomoci s hodně

speciálními výpočty (např. tzv. motion compenzation). Některé přehrávače jsou

občas distribuovány v upravených verzích, jež pracují pouze s kartami ATI či

třeba pouze s čipsety Sis6326, a v jiném případě se nespustí. To je ovšem hodně

riskantní přístup, který často vede k ignorování i oné „korektní“ karty.

Ať už výpočet probíhá jakkoli, na samém konci čeká tzv. overlay. To už

popisujeme vlastní zobrazení videoobrazu v okně přehrávače. V technologicky

ideálním případě přehrávač vyplní okno speciální klíčovací barvou, kterou až

grafický čipset karty nahradí jím generovaným obrazem. Vedlejším výsledkem

ovšem je, že „Print screen“ přestává fungovat na otiscích obrazovky naleznete

opět jen tu růžovou. Pokud jsem tedy chtěl tento text oživit obrázky z filmů,

které jsem si ráčil za drahé peníze pořídit, musel jsem vyměnit CardExpert 6326

(hardwarové overlay, IDCT akcelerace pro MPEG-2, jinak žádný zázrak) za Matrox

Mystique (rozhodně žádná podpora pro DVD), aby PowerDVD začal klíčovat sám a

PrintScreen opět fungoval.

Z hlediska kvality obrazu je nejlepším přístupem pořízení si speciální

hardwarové karty, která se postará o dekódování obrazu i zvuku uveďme např.

Cinemaster, Dxr2, HollywoodPlus, LS220, Mpact, STB Theatre, TrueBlueDVD. To už

ale znamená výrazné dodatečné investice a značný risk nekompatibility (z

vlastních zkušeností nemohu doporučit STB Theatre), a také z hlediska velmi

rychlého vývoje bych tady doporučoval počkat. Navíc, vedlejšími efekty bývá

pouze hardwarové klíčování, degradace výstupního obrazu algoritmem Macrovision

a často také uniregionálnost přehrávání.



Zvuk

V předchozím odstavci jsem poprvé zmínil problematiku zvuku, která bývá řadou

uživatelů zanedbávaná, přičemž ale výrazně přispívá k prožití filmu. Okamžité

rozběhnutí přehrávání zvuku nebývá problém, stačí mít nainstalovánu slušnou

zvukovou kartu. Zvuk může ovšem být na DVD uložen až v kvalitě 24 bitů a

snímkovací frekvenci 96 KHz, kdy opětovně narazíme na hardwarové limity

přehrávače a výkonu procesoru/karty.

Nezapomeňte, že zvuk je u DVD filmu uložen několikakanálově, buď analogovým

algoritmem Dolby Prologic (střední, dva přední a jeden zadní kanál), nebo Dolby

Digital (také AC-3 střední, dva přední, dva zadní kanály a jeden kanál pro

subwoofer). Současná generace softwarových přehrávačů dokáže dekódovat obě

normy. V prvním případě se využije stereovýstup vaší zvukové karty. Ten

připojíte do AV receiveru s Dolby Prologic dekoderem, a již jen posloucháte.

Novinkou ovšem je podpora AC-3, A3D a DS3D u PowerDVD 1.5, musíte však mít

zvukovou kartu, která má digitální výstup, na nějž připojíte optickým či

digitálním kabelem AC 3 dekodér. Formátu A3D či DS3D můžete využít třeba v

případě zvukové karty Sound Blaster Live jež je schopna přímého připojení čtyř

reproduktorů, a ušetříte za AV receiver i dekodér, za cenu kompromisu počtu

kanálů zvuku.

Na kterou zvukovou multikanálovou normu jsem zapomněl? Ono je jich asi tisíc,

tak alespoň ještě DTS, která se pomalinku začíná na DVD a CD discích

prosazovat. Bohužel proti 384 Kb/s u AC-3 může datový tok věnovaný zvuku

přesáhnout až 1 Mb/s, a tak na software můžete zapomenout. Podle neověřených

informací však alespoň nová verze karty HollywoodPlus zvládne poslat do

digitálního výstupu i data DTS. Při těchto požadavcích či možnostech využití

počítače si ovšem brzy začnete uvědomovat, jak vám vadí ta kupa motorků, které

se vám v počítači točí a bzučí, bzučí a bzučí. Tím spíše, že u počítačového

monitoru sedíte blíž než u klasického televizoru. Doporučit lze snad jen

takovou hardwarovou a systémovou konfiguraci, která dokáže při nečinnosti

„uspat“ pevné disky a snížit otáčky ventilátorku procesoru. To je ovšem téma na

několikastránkové FAQy. Štěstím alespoň je, že při přehrávání filmu na DVD

pracuje mechanika DVD-ROM pouze základní rychlostí. Při přenášení dat se totiž

třeba právě Toshiba točí 6× rychleji a její šum tomu také odpovídá.



Závěrečné titulky

Po veškerém teoretizování a instalacích si tedy konečně můžeme sednout a užít

si filmového příběhu. Bude ve formátu 4 : 3 či 16 : 9, v milionech barev a v

Hz, o kterých se vašemu televizoru může jen zdát. Bude v prostorovém zvuku, v

jazyce a s titulky podle vaší chuti. Nebude degenerovat po několika přehráních,

jako je tomu třeba u vašich originálních videokazet. Nebudete se muset

rozčilovat nad ignorantstvím českých překladatelů a dabingů. A pokud si např.

někdo z evropské distribuční sítě nebude myslet, že China Ghost Story nebo

podobný kultovní film stojí za převedení do Regionu 2, nevadí. Doba

nezvednutelné železné opony je dávno ta tam.

Užijte si to jako já.



Poděkování za moje „užití si věci“ patří firmě Servodata za zapůjčení mechaniky

Toshiba, grafické karty CardExpert a firmě Mr. Mac, se kterou jsem

spolupracoval na dovozu titulů Regionu 1.



9 0223/JL