20 kroků ke stabilnímu počítači

Představte si, že pracujete na složitém a velmi důležitém dokumentu nebo na
nějaké komplikované tabulce v Excelu. Najednou monitor zčerná, a všechna vaše

práce je ztracena. Takovým katastrofám však můžete snadno předejít.



Pocit beznaděje, který přijde v okamžiku, kdy se po zatuhnutí obrazu na

monitoru ještě pokoušíme uložit vše, co se dá, snad zná z vlastní zkušenosti

každý uživatel. Velmi často se něco takového stává především experimentátorům a

těm, kdo rádi zkoušejí, co všechno jejich počítač vydrží a snaží se z procesoru

a grafické karty doslova vyždímat co se dá. U takových uživatelů se však vesměs

jedná o záměr, tj. většinou upřednostňují co možná nejrychlejší systém na úkor

stability. Přesto ani běžní uživatelé, kteří svůj počítač neženou až do

krajnosti, nejsou před nebezpečím zatuhnutí a z toho vyplývající potenciální

ztráty dat, uchráněni. Kolikrát stačí už velmi malá změna, například instalace

nové karty či hry, a už se ze spolehlivého počítače stane stroj nestabilní.

Chcete-li se výše zmiňovaným rizikům vyhnout a počítač si nakonfigurovat tak,

aby vám stabilně pracoval i při delším chodu, pak vám snad pomohou naše

následující tipy. Rozhodnete-li se jich využít, stane se váš systém odolnější

vůči zatuhnutí a bude vás to stát jen trochu času a pouze výjimečně minimální

investice. Pro otestování stability vašeho počítače vám může pomoci i software,

který naleznete na našem CD.



Hardware

Upravujete-li fotografie pořízené z dovolené, je ve vašem počítači zaměstnána

nejen grafická karta a mikroprocesor, ale i operační paměť a pevný disk. Má-li

PC za těchto podmínek pracovat stabilně, musíte vzít do úvahy dvě okolnosti.



• Nový hardware potřebuje důkladné otestování

Pokud vám leží na srdci stabilita počítače, měli byste mít na paměti základní

pravidlo: Never touch a running system Nikdy nezasahujte do funkčního systému.

Ale jak se říká, změna je život. Nastanou situace, kdy je třeba přidat do

počítače nové zařízení. Po instalaci byste však měli důkladně otestovat nejen

tuto novou komponentu, ale i všechna stávající zařízení. Jen tak se dozvíte,

zda se nové zařízení do systému harmonicky včlenilo, nebo jestli právě ono dělá

potíže a vyvolává problémy. V každém případě se nezapomeňte podívat do Správce

zařízení. Dostanete se do něj přes Ovládací panely poklepáním na ikonu Systém.

Na záložce Hardware pak stiskněte tlačítko Správce zařízení. V něm se

podívejte, zda u žádné komponenty není ani žlutý otazník, ani červený křížek,

neboť ty označují problémy s ovladači, popřípadě s přerušením. Jestliže je

hlášena chyba u karet PCI a AGP, pak pravděpodobně používají stejnou hodnotu

přerušení. Bohužel existuje více volných míst pro přídavné karty, než je hodnot

přerušení. Proto se často musí dvě PCI karty, popřípadě jedna PCI a jedna AGP

karta, podělit o jednu hodnotu přerušení. Teoreticky by mělo toto sdílení

přerušení (Interrupt Sharing) fungovat bez problémů, ale někdy si přesto

ovladače dvou komponent takříkajíc lezou do zelí. Tehdy byste pokud možno měli

naposledy do systému přidanou kartu vyjmout a dát ji v ideálním případě do

takové pozice na základní desce, aby si získala svoje vlastní přerušení nebo

aby se dělila o přerušení s komponentou, která je k ní přátelštější. Správnou

pozici karty ale získáte pouze experimentováním. Způsob rozdělování přerušení

je uveden v manuálu k základní desce.



• Přetaktování a stabilita nejdou dohromady

Pokud chcete mít na počítači stabilní systém, pak zapomeňte na všechno, co jste

kdy slyšeli na téma přetaktování. Přetaktovaný systém totiž téměř vždy značí

potenciálně nestabilní systém. Čím je vyšší frekvence, tím více se zahřívají

jednotlivé komponenty, jako procesor, čip grafické karty nebo operační paměť.

Výkonné chladiče a větráčky dokáží takto vzniklé teplo sice zredukovat, přesto

nebezpečí nestability není zdaleka zažehnáno. Dalším nezanedbatelným faktem je

skutečnost, že vyšší teplota u některých komponent nemusí nutně jednotlivé

součástky poškozovat, ale vyšší frekvence u nich způsobuje větší procento chyb.



Software

Nestačí jen aby pracoval stabilně pouze hardware počítače musí si také v

maximální možné míře rozumět se softwarem, což u počítače představuje hlavně

operační systém a ovladače. Mimo to se nestabilní komponenty dají odhalit právě

prostřednictvím vhodných utilit.



• Základním kamenem je stabilní operační systém

Sázíte-li na jistotu, pak jste v každém případě na správné straně, pokud

pracujete s operačními systémy Windows 2000 a XP. V této době jsou to

nejstabilnější operační systémy Windows, jež jsou na rozdíl od Windows 98 či ME

založeny na vyspělejší technologii serverových operačních systémů NT. Tomu,

komu pak skutečně záleží na stabilitě, jasně doporučujeme Windows XP. Mají

totiž dokonalejší technologii plug&play, a jsou tedy maximálně optimalizována

pro automatické rozpoznávání a integraci nového hardwaru. Kromě toho Windows XP

rozpoznají daleko více hardwarových komponent než serverově orientovaná Windows

2000.



• Pravidelné updaty udržují Windows stabilní

Udržujte systém v tom nejaktuálnějším stavu tím, že budete pravidelně sledovat

nejnovější patche a updaty na internetové stránce Microsoftu na adrese

http://www.microsoft.com/cze/. Jeden příklad za všechny: Windows 2000 a XP

podporují pevné disky s kapacitou nad 127 GB, ovšem pouze tehdy, pokud máte ve

Windows XP nainstalovaný Windows XP Service Pack 1(a) a u Windows 2000

minimálně Service Pack 3. Pokud nainstalujete tak velký disk do systému bez

výše uvedených updatů, pak vám hrozí nejen větší riziko zatuhnutí systému, ale

musíte dokonce počítat s možným rizikem ztráty dat. Velké disky jsou totiž

adresovány 48 bity, na rozdíl od těch menších, které jsou adresovány 28 bity.

Tento problém zvládnete až s pomocí nového updatu ve spojení se vhodnou

základní deskou.



• Odstranit se musí nejen staré komponenty,ale i jejich ovladače

Pokud nějakou starou komponentu z počítače odstraníte, pak nezapomeňte

odinstalovat i její ovladače. V nejlepším případě stejně jen zabírají místo, v

tom horším pak způsobují kolize s ovladači nějaké jiné nové součástky, a

zvyšují tak riziko zatuhnutí vašeho počítače. Zvláště časté jsou konflikty s

ovladači komponent stejného druhu, například tedy pokud vyměníte svoji starou

ISDN kartu na novější model. V následujících řádcích popíšeme, jak takový starý

software odinstalovat.

1. možnost: Pro většinu zařízení existuje nějaká odinstalační rutina. Často ji

naleznete v Ovládacích panelech, pokud poklepete na ikonu Přidat nebo odebrat

software. V seznamu nainstalovaných programů si vyberte tu aplikaci, která

odpovídá odebírané komponentě, a stiskněte tlačítko Změnit nebo odebrat. Druhou

možností je prozkoumat nabídku Start, kde v položce Programy naleznete položku

Odinstalovat <n aplikace>.

2. možnost: Jestliže jste nenašli žádnou rutinu pro odinstalování programu,

odeberte hardware přes Správce zařízení. Ve Windows XP a 2000 ji spustíte přes

Ovládací panely poklepáním na ikonu Systém. V dialogovém okně se přesuňte na

záložku Hardware a stiskněte tlačítko Správce zařízení. Zde ve stromu

jednotlivých skupin zařízení vyberte tu skupinu, do níž odebíraná komponenta

patří, například Grafické adaptéry, a rozbalte ji klepnutím na tlačítko +. Pak

si označte danou komponentu, klepněte na ni pravým tlačítkem a z kontextového

menu vyberte příkaz Odinstalovat.



• Odstraňte z počítače zbytky ovladačů

Odinstalační rutiny často neodinstalují všechny ovladače kompletně. Dokonce i

když Správce zařízení už odebranou komponentu neukazuje, je možné, že se někde

v systému nacházejí ještě zbytky ovladačů. Smažte je, jinak by vám mohly v

systému vyvést pořádnou neplechu.

1. možnost: Ze všeho nejdříve si spusťte Průzkumníka a prohledejte na pevném

disku všechny programové složky. Narazíte-li na složku, která připomíná nějakou

vámi odstraněnou hardwarovou komponentu většinou ji poznáte podle názvu,

popřípadě jména výrobce pak takovou složku bez obav smažte.

2. možnost: Odinstalační rutina většinou po sobě zanechává v registru alespoň

informace o ovladačích. Ty můžete nalézt v registru podle jména výrobce či

podle názvu komponenty. Ruční mazání přes Editor registru (spustíte jej přes

nabídku Start/Spustit, když do políčka Otevřít zadáte příkaz regedit)

doporučujeme pouze zkušeným uživatelům. Dříve, než začnete v registru

vyhledávat vysloužilé ovladače a mazat je, měli byste si celý registr

zazálohovat. Ostatně stačí jedna jediná chyba, a můžete ochromit celý systém.

Postup při záloze registru naleznete například na adrese

http://www.ddm.svitavy.cz/ca­sopis/pocitace/new5/two.htm.



• Od Microsoftu „požehnané“ ovladače slibují stabilitu

Od časů Windows 98 testuje Microsoft ovladače v tzv. Windows Hardware Quality

Lab. Jestliže vám nejde o nic jiného než o stabilitu, měli byste používat pouze

ty ovladače, které zmiňovaný test úspěšně složily a jsou tedy nositeli

certifikátu WHQL. Při testech Microsoft prověřuje, zdali ovladače komunikují s

Windows bezproblémově, tedy například, zda se poté, co byl aktivován úsporný

režim, celý systém vrátí zase zpět do aktivního režimu. Právě v tomto bodě se

často vyskytují problémy. Naproti tomu se vůbec netestuje, jak dobře daný

ovladač podporuje hardwarovou komponentu. Rovněž ani schopnost ovladače

spolupracovat s dalšími aplikacemi či hrami se netestuje. Je pravdou, že ty

nejaktuálnější ovladače se objevují většinou bez toho, aby byly testovány

Microsoftem. Jejich výrobci je totiž raději co nejrychleji poskytnou svým

zákazníkům, než aby několik týdnů čekali, až složí testy WHQL. Kvůli zmíněné

prodlevě si také ne každý výrobce dává své ovladače „posvětit“ Microsoftem. Z

výše napsaného tedy vyplývá, že i v případě používání netestovaných ovladačů

nemusíte mít o stabilitu počítače vážnější obavy jejich kvalita je většinou

dobrá. Zase je pravda, že Microsoftu nebudou dávány k otestování ovladače,

které sice obsahují funkce zvyšující výkon komponent, ale za tu cenu, že mohou

způsobovat problémy s Windows. Pokud si tedy chcete být naprosto jisti,

sledujte, zda vámi instalované ovladače byly Microsoftem certifikovány.



• Jak nalézt nepodepsané ovladače

Pro vyhledání nepodepsaných ovladačů klepněte na tlačítko Start/Spustit a do

políčka Otevřít zadejte příkaz sigverif. Potvrďte stiskem tlačítka OK. Pak

například ve Windows XP a 2000 stiskněte tlačítko Upřesnit a na záložce Hledat

vyberte položku Vyhledat další soubory, které nejsou digitálně podepsané, a

umístěte zatržítko před volbu Včetně podsložek. Nyní se přesuňte na záložku

Protokolování a umístěte zatržítko před volbu Uložit výsledky ověření podpisů

do souboru protokolu. Jako složku se soubory ovladačů zvolte \System32\Drivers.

Po klepnutí na tlačítko Spustit se začne vyhledávat. Po skončení vyhledávání se

objeví výsledky, které jsou rovněž uloženy v souboru SIGVERIF.TXT. Naleznete

jej na systémovém disku ve složce, v níž máte nainstalována Windows. Soubor si

můžete otevřít i přes tlačítko Zobrazit protokol na záložce Protokolování

aplikace pro ověřování podpisů (již zmiňované SIGVERIF.EXE). V seznamu pak

hledejte ve sloupci Status výraz Nepodepsán.



• Jak získat podepsané ovladače

Vyhledávání pomocí utility Sigverif odhalilo, že jste si do počítače

nainstalovali nepodepsané ovladače (viz tip č.8). Ty byste chtěli nahradit

ovladači podepsanými. Ze všeho nejdříve tedy musíte zjistit, ke kterému

zařízení ovladače patří. Naneštěstí se to vůbec nedá poznat podle výrobce

hardwaru ani podle názvu komponenty, protože název souboru ani jedno, ani druhé

neobsahuje. Proto si v Průzkumníku nechte zobrazit obsah složky, v níž byly

ovladače testovány a jejichž seznam byl v souboru SIGVERIF.TXT (v předchozím

tipu se jednalo o složku System32\Drivers). Klepněte pravým tlačítkem na

soubor, který byl označen v souboru SIGVERIF.

TXT jako nepodepsaný, a z kontextového menu zvolte příkaz Vlastnosti. Na

záložce Verze pak klepněte na položku Společnost. V poli Hodnota se pak ukáže

výrobce souboru, a tím je vlastně určen i hardware, k němuž soubor patří. Nyní

stačí na internetové stránce výrobce vyhledat nový ovladač. Pokud jej výrobce

označí jako WHQL či podepsaný, je Microsoftem schválený pro práci ve Windows.

Pokud takový údaj chybí, dozvíte se zpravidla při instalaci ovladače, zda je

podepsaný či ne. Windows XP a 2000 mají standardně přednastaveno, aby při

instalaci nepodepsaných ovladačů vždy nejprve zobrazila varovné hlášení.



• Odhalte nestabilní komponenty pomocí softwaru

Předpokládejme, že jste svůj počítač důkladně prověřili, zda se v něm

neobjevují problémy s ovladači či s přerušením, ale přesto se počítač nadále

chová nestabilně. Dalším možným zdrojem problémů může být špatné nastavení v

BIOSu (viz další tipy) nebo nedostatečné chlazení. Ale v danou chvíli doslova

tápete a nevíte, která komponenta vás zlobí. Nainstalujte si speciální utilitu

a prověřte stabilitu jednotlivých komponent. Jednou z osvědčených a

mnohostranných utilit je kupříkladu aplikace Sandra Standard 2004, kterou

naleznete na internetové adrese http://www.sisoftware.co.uk, případně na našem

CD(San2004.SP1–9104-Win32-OCA.exe, 6,66 MB)



BIOS

Vedle operačního systému je BIOS jediným programem, který ze všeho nejvíce

ovlivňuje hardware počítače. V BIOS Setupu si můžete nastavit základní

parametry a tak odhalit slabiny, které váš systém dělají nestabilním.



• Spousta nepříjemností se vyřeší updatem BIOSu

Aktualizací BIOSu se dá odstranit spousta problémů. Pokud jste zrovna

instalovali nový hardware, vězte, že nové procesory či moderní velkokapacitní

pevné disky bývají korektně rozpoznány až po instalaci nejnovějšího updatu

BIOSu. Dále vyřešíte problémy se stabilitou počítače, především tehdy, pokud

BIOS chybně inicializuje čipovou sadu nebo operační paměť. Na druhou stranu

byste neměli aktualizaci BIOSu provádět bezdůvodně. Informujte se proto

nejdříve na internetových stránkách výrobce vaší základní desky, jaké výhody

vám update přinese. Aktualizace BIOSu je totiž vždy spjata s jistou dávkou

rizika.



• Důležité kroky před updatem BIOSu

Pokud by vám počítač během updatu zatuhnul, je to s ním velmi zlé. Nerozběhnete

ho ani restartováním, ani žádným z tipů uvedených v rámečku Ochromení počítače

po změně nastavení v BIOSu. Když vás něco takového potká, pak několik rad

najdete v článku Oživení počítače, který byl publikován v PC WORLDu 6/2002 na

straně 36.

Rozhodně byste nikdy neměli aktualizovat BIOS na počítači s nestabilním

operačním systémem. Je potřeba systém vždy nejprve co možná nejvíce

stabilizovat. Pokud jste se například pokoušeli zvýšit výkon PC přetaktováním

procesoru či nastavením „příznivějších“ parametrů pro operační paměť v BIOSu,

měli byste všechny takové provedené změny vrátit zase zpět, alespoň na dobu

provedení updatu. Jestliže se váš počítač stal méně stabilním kvůli nově

přidanému hardwaru, musíte jej pro provedení updatu z počítače odebrat a

odinstalovat jeho ovladače.



• Update BIOSu: Raději v klasickém DOSu než pod Windows

Vedle obvyklého provedení updatu BIOSu v prostředí DOSu nabízí celá řada

výrobců základních desek rovněž utility, které dokáží spustit update BIOSu i v

prostředí Windows. Vzhledem k tomu, že Windows obvykle hardware počítače

zatěžují více než DOS, je zde pravděpodobnost odhalení nedostatků komponent

daleko větší než v DOSu. Máte-li jen trochu pochybností o stabilitě vašeho

počítače, měli byste aktualizovat BIOS raději v prostředí MS-DOSu.



• Zvolte si jistější standardní nastavení

Způsob nakonfigurování vašeho počítače při jeho startu je uveden v BIOS Setupu.

Pokud sázíte na jistotu, vyberte v BIOSu standardní nastavení parametrů. Jedná

se hodnoty, které jsou svým způsobem konzervativní, takže žádnou z komponent

nepřetěžují. Nastavení všech parametrů na standardní hodnoty provedete pomocí

položky BIOSu s názvem Load Setup Defaults, Load Fail-Safe Defaults či Load

Setup Defaults. Zmiňované položky se nacházejí se v hlavním menu BIOSu nebo v

podmenu položky Exit. Ale pozor! Nezapomeňte si před použitím zmíněné volby

poznamenat všechny vámi nastavené parametry u všech položek BIOSu. Jestliže

zároveň nechcete přeinstalovávat Windows, pak volby APIC Mode, ACPI Function,

USB-Legacy a Hyper-Threading (většinou se nacházejí v menu Advanced, Main či

Power) před opuštěním BIOSu nastavte na původní hodnoty. V opačném případě se

budou při dalším spuštění Windows pokoušet nainstalovat pro všechen hardware

jiné ovladače, což nemusí vždy dopadnout korektně. Stejně tak si nastavte zpět

pořadí médií, v jakém se má z nich pokoušet bootovat odpovídající volba se

nachází v menu Advanced či Boot.

Nemůžete se do BIOSu dostat, jelikož se na obrazovce neukazuje klávesa, kterou

musíte stisknout, abyste se do BIOSu dostali? Pak postupně zkoušejte klávesy

<delete>, <f1>, <f2>, <f10>, popřípadě klávesovou zkratku <ctrl><alt><esc>.

Některá z variant určitě bude ta pravá. Chcete-li si provedené změny uložit,

zvolte menu Exit Saving Changes nebo Save&Exit Setup. Někdy budete ještě

dotázáni na stisk klávesy <y> (Yes), abyste potvrdili, že si skutečně přejete

změny uložit. Pozor na to, že BIOS vychází vždy z amerického rozložení

klávesnice, takže pro potvrzení změn vlastně musíte stisknout na české

klávesnici klávesu <z>.



• Operační paměť: Záleží i na správném časování

Pokud řadič paměti příliš rychle zaměstnává operační paměť, je stabilita celého

systému tatam. Optimální parametry pro přístup do paměti získává BIOS z čipu

paměti (SPD-EEPROM) umístěného na paměťovém modulu. Aby mohl BIOS načíst údaje

z paměti EEPROM, musí být položka BIOSu DRAM Configuration, případně DRAM

Timing nastavena na variantu SPD nebo Auto. Zmiňovanou položku naleznete

většinou v menu Advanced, Chip Configuration, Chipset Features nebo podobném.

Pokud jste si zvolili v BIOSu nahrávání standardních parametrů (viz tip č.14),

je obvykle tato volba na tuto možnost nastavena.



• Když automatika zklame,přijde na řadu ruční práce

Někdy je časování operační paměti i přes automatickou konfiguraci nastaveno

příliš příkře. Bývá to zejména v případech, kdy je někde v BIOSu nebo v

samotném SPD čipu chyba. Někdy pomůže update BIOSu (viz tipy č.11–13), jinak je

třeba parametry operační paměti nastavit ručně. Níže popisované parametry,

které je nutné nastavit, se mohou v závislosti na typu desky lišit v názvu.

Zkontrolujte si v menu Advanced, Chip Configuration, případně Chipset Features,

zda hodnoty pro parametry Clock (někdy také Frequency nebo Mode), CAS Latency,

RAS to CAS Delay (někdy také TRCD) a RAS Precharge Time (někdy také TRP)

odpovídají údajům uvedeným na paměťovém modulu. Tyto údaje jsou většinou na

nálepce nalepené přímo na modulu. Před pomlčkou je uveden typ paměti, ze které

se odvozuje hodnota pro parametr Clock. Pro paměti typu PC100 a PC1600 by měl

být parametr Clock nastaven na 100 MHz, moduly PC133 a PC2100 běží na 133 MHz,

PC2700 na 166 MHz a konečně PC3200 pracují na frekvenci 200 MHz. Další údaje

jsou za pomlčkou. Například parametr PC2100U-2533 znamená, že se jedná o modul

typu PC2100 s CAS Latency rovnu 2,5 taktu, RAS to CAS Delay a RAS Precharge

Time se rovnají 3 taktům. Pokud tyto hodnoty nesouhlasí s těmi v BIOSu, je

třeba položku zmiňovanou v tipu č. 15 nastavit z parametru Auto na Manual nebo

User Define a zadat sem správné hodnoty. Další informace k tomu, která

nastavení jsou optimální, pak získáte na internetových stránkách výrobce

paměťových modulů.



• Operační paměť: Příručka pro konfiguraci neexistuje

Chybí vám u paměťového modulu nálepka s potřebnými parametry? Nebo si myslíte,

že i přes správně nastavenou konfiguraci je za zatuhnutí počítače odpovědný

(nově nainstalovaný) paměťový modul? Pak je třeba zaexperimentovat si s

hodnotami parametrů, uvedenými v tipu č. 16. V podstatě lze říci, že vyšší

hodnoty znamenají větší stabilitu. Jedná se totiž hlavně o tzv. latenci, neboli

čekací dobu. Čím větší hodnota, tím více taktů má paměť k dispozici pro

vykonání nějakého úkolu. Operační paměť tedy pracuje pomaleji, což se projeví

ve zvýšené stabilitě systému.



Chlazení

Možná to znáte z vlastní zkušenosti, že když dlouho zůstanete v sauně, tak se

pak na nohou necítíte dvakrát jistě. Stejně tak se chová i váš počítač. Je-li

mu moc horko, ani on se nechová stabilně. Chladicí systém počítače musí být

dostatečně výkonný, aby dokázal bez problémů odvést teplo produkované

jednotlivými komponentami.



• Monitorování hardwaru: Jak měřit teplotu

Jakmile do počítače nainstalujete nebo vyměníte nějakou komponentu,

přetaktujete procesor nebo pracujete za horkého letního dne na počítači v

kanceláři bez klimatizace, nemusí chladicí systém počítače stačit. Proto je

nutno čas od času kontrolovat, jak se počítač během silného zatížení zahřívá.

Mějte přehled i o teplotě v místnosti, aby se vám případná porucha větráčku

nestala takříkajíc osudovou.

Jestliže se vám nechce kvůli kontrole teploty rozmontovávat celou počítačovou

skříň a chtěli byste si raději hlídat teplotu jednotlivých komponent, je třeba

se spokojit s integrovanými teplotními senzory většina základních desek je

vybavena dvěma i více senzory (viz manuál k základní desce). Hodnoty teplot na

těchto senzorech se dají zjistit pomocí monitorovacího softwaru. Velmi dobrým

je kupříkladu freeware Motherboard Monitor, který naleznete na internetu na

adrese http://mbm.livewiredev.com, popřípadě na našem CD (MBM5360.EXE, 1,92

MB). K dispozici je i instalační soubor s jazykovými moduly, v němž si lze

nastavit též češtinu (MBM5360LANGUAGE.EXE, 487 KB).

Zmíněná utilita běží permanentně na pozadí a sleduje teplotu a činnost

větráčku. Přitom zároveň hlídá, zda nejsou překročeny spodní či horní hranice

teploty či otáček. Hraniční hodnoty si ale musíte zadat sami. Naleznete je u

výrobců jednotlivých počítačových komponent. Informace týkající se procesorů

AMD a Intel naleznete v rámečku Mezní hodnoty: Teplejší by váš procesor být

neměl.



• Test stability: Počítač ve stresu

Když se počítač při běžné práci chová stabilně a nevyvolává žádné konflikty,

neznamená to, že se tak bude chovat i při velké zátěži. Jeho chování můžeme

prověřit testem stability. Ten otestuje všechny komponenty až do krajnosti.

Vhodnými utilitami jsou například programy Passmark Burn In Test, který testuje

všechny důležité komponenty počínaje procesorem a grafickou kartou konče, a

program Hot CPU, jenž je zaměřen zejména na testování procesoru a základní

desky. První zmíněný program si můžete stáhnout z internetové adresy

http://www.passmark.com nebo vám jej nabízíme na našem CD (BITPRO.EXE, 1,30

MB). Aplikaci Hot CPU 4.1 naleznete na internetové adrese http://www.7byte.com,

anebo rovněž na našem CD jako soubor HOTCPU.EXE o velikosti 1,59 MB. Počítač

ale můžete vystavit i dlouhodobější zátěži. Grafickou kartu důkladně prověříte

při hraní her s 3D grafikou a na procesor stačí samotné prostředky Windows,

například program Kalkulačka (nabídka Start, Programy, Příslušenství). Zkuste

například při vědeckém zobrazení nechat spočítat faktoriál nějakého velkého

čísla (tlačítko <n>) a nechte těchto výpočtů běžet několik současně tak, že si

spustíte Kalkulačku několikrát a na každé instanci programu necháte běžet

nějaký složitý výpočet.



• Co můžete dělat proti přehřátí počítače

Pokud dojdete k závěru, že nestabilita vašeho počítače může pocházet z

přílišného přehřívání, je potřeba se zabývat příčinami. Začněte okolím

počítače. Padá-li přímé sluneční světlo přes okno přímo na počítač nebo stojí-

li tento těsně vedle topení, je řešení vskutku jednoduché přemístěte jej jinam.

V opačném případě je chlazení počítače nedostatečné. Vypněte počítač, sundejte

kryt a udělejte si přesný obrázek o rozložení jednotlivých komponent uvnitř.

Jaké máte chladiče, a kolik jich je? Jaké je jejich rozmístění? Jakým způsobem

proudí vzduch přes vnitřek skříně a okolo komponent? Pokud máte ve skříni změť

kabelů, pokuste se je poněkud urovnat a spojit tak, aby nepřekážely proudícímu

vzduchu. Dost také pomůže namontování dodatečného větráčku. Velmi důležitou

roli pak hraje jeho správné umístění, jež musí podporovat předpokládaný směr

proudění vzduchu (viz obrázek). Jinak je lepší pořídit výkonnější větráčky

přímo na jednotlivé komponenty (procesor, pevný disk, grafickou kartu).





Ochromení počítače po změně nastavení v BIOSu



Stačí jedna nechtěná změna v BIOS Setupu, a počítač je ochromen. Co dělat v

situaci, když se nemůžete do Setupu dostat, abyste takové chybné nastavení

opravili? Většina výrobců základních desek již provedla taková opatření, která

umožní v případě podobných situací nahrání standardního nastavení. Přesný

postup naleznete v manuálu k vaší základní desce, popřípadě přímo u výrobce

(zavolejte si na tel. číslo podpory nebo si vyhledejte informace na

internetových stránkách). Můžete také vyzkoušet následující postupy.

Varianta č. 1: Mnohé základní desky si všímají toho, když systém při startu

zatuhne. Pokud se to při startu stane několikrát za sebou, automaticky se

nahrají standardní nastavení. Vyzkoušejte proto, zda se problém nevyřeší sám od

sebe po několika za sebou jdoucích pokusech o spuštění počítače.

Varianta č. 2: Některé základní desky nahrají standardní hodnoty, pokud budete

mít během startu počítače stisknutou klávesu <insert>. Varianta č. 3: Pokud má

vaše základní deska jumper (přepínač) nazvaný CLEAR_CMOS nebo podobný, můžete

jeho prostřednictvím vymazat obsah paměti CMOS (do ní BIOS ukládá různé údaje

mimo jiné i vaše nastavení). Pak BIOS nahraje standardní parametry. Paměť

vymažete, pokud při vytažené zástrčce ze zásuvky umístíte jumper do pozice

způsobující vymazání paměti. Většinou stačí nechat jumper v této pozici 5

sekund, někdy je třeba počkat minutu počkejte proto vždy raději o něco déle.

Varianta č. 4: U mnoha základních desek můžete vyndat baterii, která napájí

paměť CMOS. Bez proudu CMOS paměť svá data ztratí a vymaže se za normálních

okolností to trvá od několika minut do několika hodin. Někdy je třeba provést

variantu č. 3 i č. 4.



Oživení počítače



Když si v konfiguraci BIOSu něco pokazíte, je zle. Za jistých okolností se vám

ani nemusí podařit se znovu do BIOS Setupu dostat. Jak nyní počítač znovu

oživit?



Jednou z prvních věcí, kterou byste měli u počítače, jenž se chová nestabilně

nebo jednoduše nepracuje, zkusit, je obnovit základní nastavení v Setupu. K

tomu účelu slouží položka Load Setup Defaults nebo Load BIOS Defaults,

popřípadě Safe Settings a podobně.

Jestliže situace zašla až tak daleko, že díky fatálním zásahům do BIOSu počítač

nestartuje a vy se nemůžete dostat ani o Setupu, vždycky ještě můžete smazat

CMOS-RAM paměť, v níž jsou nastavení uložena. Pro tento účel mají prakticky

všechny základní desky jumpery nebo dvě místa (označená například CMOS_Clear

nebo Clear RTC), které je třeba při vytažené napájecí šňůře zastrčit na několik

sekund do odpovídající pozice a pak je vrátit zpět, případně spojit kusem

drátu. Tím dojde k vymazání CMOS paměti. Někdy je nutné jumpery nechat v pozici

pro vymazání a počítač krátce zapnout to je potřeba porovnat s instrukcemi v

manuálu k vaší základní desce. Jestliže tato cesta nevede k cíli, je možné

zkusit na několik hodit vyndat baterii, která CMOS napájí. V příručce je tato

baterie často označena jako CMOS Power. Pokud není na základní desce nějaká

jiná vada, měl by počítač po této akci znovu nastartovat. Nyní stačí výše

zmíněným postupem nastavit v Setupu základní parametry.



Co dělat v případě, když se nepovede update BIOSu?

Když se vám stane, že při provádění updatu BIOSu zrovna vypnou elektrický

proud, nebo vám počítač zatuhne, je od tohoto okamžiku počítač nepoužitelný. V

této chvíli jsou v obrovské výhodě majitelé základních desek s duálním BIOSem.

Jestliže hlavní BIOS nefunguje, je možné pomocí jumperu nebo klávesové zkratky

bootovat z BIOSu záložního. Velmi dobré vyhlídky máte také v případech, když

váš BIOS obsahuje bootovací blok, který je neporušený. S jeho pomocí pak můžete

snadno BIOS obnovit ze záchranné diskety. Zdali vaše základní deska tuto funkci

podporuje, se dozvíte od výrobce. Principiálně to funguje asi takto:

AMI BIOS: Zkopírujte soubor s BIOSem na čistou, formátovanou disketu a

přejmenujte jej na AMIBOOT.ROM. Spusťte počítač a držte klávesovou zkratku

<ctrl><home> tak dlouho, dokud neuslyšíte zvukový signál (pípnutí) obrazovka je

v této chvíli stále černá. Po asi 15 sekundách byste měli uslyšet čtyři po sobě

následující zvukové signály, které vám oznamují, že BIOS byl znovu

naprogramován. BIOS Award: Zkopírujte soubor BIOSu a vypalovací program (také

zvaný Flash) na disketu zformátovanou pomocí příkazu format a: /s. Vytvořte

soubor AUTOEXEC.BAT (v libovolném textovém editoru), který bude obsahovat příkaz

<flash program> <soubor s biosem> (například AWFL816.EXE W6528IMS.BIN),

a uložte jej na disketu. Po restartu počítače by se měl BIOS automaticky

přeprogramovat. Po asi třech minutách by měl být celý proces určitě hotový.

BIOS Phoenix: Zde budete muset v určitých případech nastavit některé jumpery na

základní desce do pozice Recovery Mode, abyste mohli bootovat z diskety (Crisis

Recovery Disk), která BIOS obnoví. Tuto disketu, případně program, jenž ji

vytvoří, získáte od výrobce základní desky (na disketě se mimo jiné nacházejí

soubory MINIDOS.SYS a PHLASH.EXE).



Poslední cesta vede k prodejci nebo výrobci základní desky

Pokud nepomůže žádná z výše uvedených rad, musíte zanést základní desku do

opravny. Štěstí v neštěstí budete zcela jistě mít v případě, kdy má vaše

základní deska čip s BIOSem na patici ten se dá za nějakou finanční úhradu buď

vyměnit, nebo znovu přeprogramovat. Jestliže je čip s BIOSem na základní desce

pevně přiletovaný, musí na opravu celá základní deska a tady jste zcela

odkázáni na ochotu prodejce.



Mezní hodnoty: Teplejší by váš procesor být neměl



Jaká teplota je kritická? Pro teplotu procesorů existují doporučení od výrobců,

Intel je uveřejňuje na adrese

http://www.intel.com/desig­n/Pentium4/guides/index.htm?i­id=ipp_dlc_procp4

p+es_guide& a AMD v tzv. Thermal Data Sheets na adrese http://www.amd.com. Pro

většinu současných procesorů doporučují AMD i Intel na svých stránkách

maximální teplotu 70°C, jedná se však o tzv. hodnotu T(case). Upozornění:

Teplotní senzory mohou být u různých typů procesorů na různých místech, a

samotná hodnota teploty velmi záleží na tom, kde ji měříte. Hodnota T(case) je

teplota, kterou u procesorů AMD naměříte v jádře procesoru a u procesorů Intel

mezi jádrem procesoru a kovovým krytem. Na obou výše zmíněných internetových

stránkách získáte podrobnější informace k různým měřicím místům a hraničním

hodnotám teplot.

Firma AMD uvádí v tzv. Thermal Data Sheeets rovněž teplotu okolí, tzv.

T(ambient). Ta má pro většinu procesorů AMD hodnotu 42°C. Tento údaj však není

pro provozuschopnost procesoru nijak relevantní, neboť nic nevypovídá o

provozní teplotě.

Intel pro procesor Pentium 4 na 3,2 GHz rovněž doporučuje maximální teplotu

okolí 42°C (viz internetovou adresu

http://ftp://download.intel­.com/design/Pentium4/guides/25216101­.pdf).

Pro zajímavost: Procesory v noteboocích musí obecně snést vyšší teploty než

jejich kolegové ve stolních počítačích. V malých počítačích totiž není dost

místa na proudění vzduchu. Tak například Intel pro většinu notebooků udává

hodnotu T(case) 100°C a AMD 95°C.



</soubor></flash></home></ctrl></in­sert></n></z></y></esc></al­t></ctrl></f10></f2></f1></de­lete></n>