Cesta do hlubin pevného disku - Jak vypadá zálohování dat zevnitř

Strach často pramení z nevědomosti, a tak jestli se přibližujete ke svému
pevnému disku jen s nábožnou úctou a při pomyšlení na to, co by se mohlo stát,

vám vyvstává na čele studený pot, možná se s námi rádi podíváte, jak to vlastně

všechno je. Kromě pevného disku nahlédneme pod povrch i CD-ROM a DVD diskům a

dalším zálohovacím médiím.

Zapnete-li dnes svůj počítač, okamžitě uslyšíte, jak se jeho hard disk pustí do

práce to je ten bručivý zvuk, který všichni dobře známe. Pevný disk se začíná

otáčet a připravuje se na přenos informací do paměti počítače, odkud k nim má

přístup procesor.

Poté, co zapnete počítač, začne tedy okamžitě přenos potřebných dat, včetně

operačního systému a jeho podpůrných programů, z pevného disku do paměti.

Později, jak otevíráte další soubory a aplikace, jsou tato data přenášena do

operační paměti. Uložíte-li nějaký soubor, zapíše se jeho kopie zároveň na

pevný disk a do operační paměti, takže pokud počítač spadne, máte k dispozici

trvale uloženou záložní kopii.

Mnoha uživatelům samotný pevný disk nestačí, a k ukládání, zálohování či

snadnému přenášení dat mezi více počítači potřebují i jiná média. V dobách, kdy

běžná kapacita pevného disku nepřesahovala 20 MB, byla disketa se svými 1,44 MB

více než dostatečným doplňujícím médiem.

Dnes je ovšem situace jiná. Zatímco disketa ještě stále může posloužit pro

přenesení několika textových či tabulkových souborů z domova do zaměstnání a

naopak, na většinu ostatních souborů její kapacita nestačí. Grafické nebo

multimediální soubory s největší pravděpodobností limit 1,44 MB překročí.

Bylo tedy zapotřebí nalézt alternativní média, která by tuto nevýhodu

odstranila. Přenosných disků je dnes nespočet, a stále se objevují nové. Jejich

kapacita se pohybuje od 100 MB do 70 GB, v závislosti na tom, potřebuje-li

uživatel zálohovat pouze jeden větší soubor nebo celý obsah pevného disku. V

tomto článku se na některé z nich blíže podíváme, abychom vám usnadnili

rozhodnutí, budete-li potřebovat některý z nich zakoupit.



JAK PRACUJE PEVNÝ DISK?

Pevný disk se skládá z řady tvrdých „ploten“ tvořených keramickým nebo

skleněným základem, který je po obou stranách pokryt magnetickou vrstvou. Data

zapisovaná na pevný disk jsou uložena právě v této magnetické vrstvě. Většina

pevných disků se skládá v závislosti na kapacitě disku ze dvou až šesti ploten

připojených k centrální ose, která jimi otáčí.

Mezi plotnami se pohybuje soustava čtecích a zapisovacích hlav, jejichž

prostřednictvím jsou data na pevný disk ukládána a opět načítána. Celý disk je

uložen v neprodyšně uzavřeném ochranném krytu, zabraňujícím vniknutí prachu a

dalších nečistot, které by mohly poškodit hlavy a povrch disku. Kryt také

udržuje tlak vzduchu kolem pevného disku na stabilní hodnotě.

Po instalaci pevného disku do počítače je zapotřebí disk naformátovat, aby bylo

možno na něj ukládat data. Formátováním se disk nejprve rozdělí do oblastí, v

nichž se budou data ukládat, a poté se vytvoří tabulka FAT (file allocation

table), která toto rozdělení zaznamenává. Tabulka FAT by se dala přirovnat k

obsahu knihy jsou v ní uloženy informace o tom, co se kde na pevném disku

nachází. Oblasti pro ukládání dat jsou dále rozděleny do stop a sektorů.

Stopa je úsek na pevném disku, který tvoří kruh, aby se usnadnil přístup k

datům a jejich čtení čtecí hlava může přečíst všechna data náležející do stejné

stopy, aniž by musela změnit polohu. Rozdělení stopy do sektorů potom usnadňuje

čtecí hlavě orientaci v rámci stopy. Každá stopa je rozdělena do sektorů, z

nichž každý má kapacitu 512 KB. Sektory obsahují určité značky, s jejichž

pomocí hlavy rozpoznají kde začít se čtením potřebných dat.

Aby se zrychlilo a usnadnilo načítání velkých objemů dat, jsou stopy na pevném

disku sdruženy do takzvaných „cylindrů“. Cylindr tvoří všechny stopy, které

zaujímají na jednotlivých plotnách vertikálně stejnou polohu, a které tedy může

sestava čtecích hlav postupně přečíst, aniž by se musela pohnout.

Přijde-li řeč na pevné disky, určitě se dříve nebo později setkáte také s

termínem „cluster“. Cluster je skupina sektorů, respektive vyjádření jejich

poloh či adres na pevném disku. V tabulce FAT je zaznamenán seznam souborů

spolu se seznamem clusterů, které jim odpovídají, tj. míst, kde jsou tyto

soubory uloženy. Velikost clusteru závisí na způsobu rozdělení pevného disku.

Více informací o tomto tématu najdete v rámečku „10 TIPŮ PRO LEPŠÍ PRÁCI S

DISKY“.

Dostane-li pevný disk pokyn k vyhledávání dat, vyhledá nejprve požadovaný

soubor v tabulce FAT. Poté řadič pevného disku (mikroprocesor, který je trvalou

součástí disku) nasměruje čtecí hlavu k danému sektoru. Při otáčení ploten jsou

čtecí hlavy udržovány mimo kontakt s povrchem disku proudem vzduchu, jenž je

vytvářen pohybem ploten. Když se otáčení disku zpomalí, čtecí hlavy se dostanou

do kontaktu s magnetickou vrstvou.



KDO SI TO MÁ VŠECHNO PAMATOVAT

Po přečtení jsou informace z pevného disku převedeny do digitální formy, aby

jim počítač rozuměl, a poté jsou poslány do vyrovnávací paměti disku.

Vyrovnávací paměť tvoří součást systému pevného disku, kde jsou data uchována

před další cestou k procesoru nebo k paměti počítače.

Nesmíme si však plést vyrovnávací paměť disku s „kešováním“ na disk, které

nastává v okamžiku, kdy je na něj třeba uložit část operační paměti počítače.

Do této oblasti se však mohou ukládat data, jichž bude třeba v nejbližším

okamžiku, například následující sektory na disku. Tímto způsobem se výrazně

urychluje práce s daty uloženými na pevném disku.

Někdy je ovšem těžké přesně vysvětlit, proč je pevný disk rychlejší nebo

pomalejší. Záleží to většinou na více faktorech, především na rychlosti, kterou

jsou data načítána z povrchu pevného disku (toto je nazýváno stálá rychlost

přenosu dat), a na rychlosti přenosu dat do procesoru nebo paměti počítače

(přenosová rychlost). Stálá rychlost přenosu dat je největší měrou ovlivněna

rychlostí otáčení ploten, vyhledávací dobou a latencí pevného disku.

U každého pevného disku je uvedena rychlost otáčení, která určuje, jakou

rychlostí se otáčí osa, k níž jsou plotny připojeny. Mnoho EIDE (enhanced IDE)

pevných disků uvádí rychlost otáčení od 5 200 do 5 400 rpm (revolutions per

minute, otáček za minutu), ale nejmodernější EIDE disky dosahují až 7 200 rpm.

SCSI (small computer system interface) disky jsou ještě o dost rychlejší, mnohé

z nich dosahují 10 000 rpm.

Vyhledávací dobou se rozumí množství času, jejž potřebují čtecí hlavy, aby se

dostaly k potřebné stopě na plotně. Latence potom znamená časový úsek, za který

se plotna natočí tak, aby se pod čtecí hlavou ocitl požadovaný sektor. Je

zřejmé, že čím rychleji se disk otáčí, tím méně času bude zapotřebí k tomu, aby

se tento sektor dostal do kontaktu s čtecí hlavou. Sečteme-li vyhledávací dobu

a latenci pevného disku, dostaneme jeho přístupovou dobu. Vyhledávací doba,

latence i přístupová doba se pohybují v rozmezí milisekund.

Přenosová rychlost závisí na typu interface, který pevný disk používá, a na

modu, ve kterém pracuje. Většina pevných disků dnes podporuje mod PIO 4 a

Multiword DMA (direct memory access) 2. PIO (programmable input output)

zařizuje načítání dat do procesoru počítače, zatímco DMA má na starosti přenos

dat přímo do operační paměti, aniž by docházelo k zbytečnému zatěžování

procesoru. Jak PIO, tak DMA mají přenosovou rychlost až 16,6 MB/s (megabytů za

sekundu).

Setkáte se nejspíš také s označením pevných disků jako UltraDMA-33 a

UltraDMA-66 (někdy nazývaných ATA-66). Tyto disky podporují maximální

přenosovou rychlost až 33 nebo 66 MB/s. Moderní motherboardy mají podporu

UltraDMA-33 disků, ale s podporou UltraDMA-66 disků se ještě setkáte jen

zřídka. Pokud váš motherboard UltraDMA-66 disky nepodporuje, rychlost takového

disku se automaticky omezí na 33 MB/s.

Je ovšem dobré si uvědomit, že přenosová rychlost je často jen teoretickým

údajem. Má-li disk kupříkladu stálou rychlost přenosu dat 7,9 MB/s, není

většinou zapotřebí ani 16,6MB přenosová rychlost, pokud nepracujeme s většími

objemy dat uložených ve vyrovnávací paměti.



RADY PŘI NÁKUPU

Chystáte-li se zakoupit jakýkoli druh disku, měli byste vzít v úvahu čtyři

věci: velikost disku, jeho výkon, kompatibilitu se systémem vašeho počítače, a

konečně spolehlivost disku.

Při nákupu nového pevného disku záleží ze všeho nejvíce na konfiguraci vašeho

počítače. V dokumentaci k vašemu počítači a v BIOSu si ověřte, které druhy

pevných disků váš motherboard podporuje.

Dále uvažte, jakou kapacitu pevného disku potřebujete. Vzhledem k relativně

nízkým cenám disků v současné době a k minimálním cenovým rozdílům mezi různými

velikostmi disků, je pochopitelně výhodné zvolit disk o větší kapacitě.

Chystáte-li se tedy vyměnit svůj starý pevný disk za nový, bylo by nejlepší

zvolit disk o kapacitě 19–20 GB rozhodnete-li se disk rozdělit, získáte tak

oddíly (partitions) s dostatečně velkou kapacitou a váš pevný disk bude

pracovat efektivně. V případě, že se jedná o nákup druhého pevného disku, který

chcete pouze ke stávajícímu disku přidat, můžete zvolit disk menší.

Spolehlivost pevného disku se většinou liší kus od kusu, což ztěžuje hodnocení

výkonnosti disků. Jak již bylo řečeno, můžete se řídit rychlostí otáčení a

přístupovými dobami, ale není radno považovat přístupové doby za neochvějnou

záruku skutečné výkonnosti hard disku.

Jiným způsobem posouzení výkonnosti pevného disku je jeho interface, tedy

způsob připojení k počítači. Všechny PC motherboardy mají EIDE výstup, ale jen

poměrně malé množství jich má vestavěný řadič SCSI. Pokud váš motherboard nemá

podporu SCSI, budete muset dokoupit SCSI kartu, což značně zvýší náklady na

pořízení disku.

Kvalitní SCSI pevné disky jsou ovšem o dost rychlejší než EIDE disky jejich

rychlost otáčení často dosahuje až 10 000 rpm. Existuje mnoho druhů SCSI disků

s různou rychlostí připojení. Jejich přehled najdete na adrese

www.hardwarecentral.com/har­dwarecentral/print/36/.



PŘENOSNÉ DISKY

Interface přenosných disků je ještě rozmanitější. Například mechaniky Zip je

možné připojit interně přes rozhraní EIDE či k řadiči SCSI, nebo externě pomocí

SCSI, paralelního portu nebo USB (universal serial bus).

Druh rozhraní určuje rychlost připojení zařízení. Mechaniky Zip jsou

nejpomalejší při připojení pomocí paralelního portu, ale při připojení přes

USB, nebo dokonce přes SCSI či interně přes sběrnici IDE, dosahují vyšší

rychlosti. Iomega uvádí pro tato připojení rychlosti o hodnotách 0,8 MB/s, 0,9

MB/s a 2,4 MB/s.

Mechaniky Jaz je možné připojit pouze externě k SCSI. Iomega uvádí maximální

stálou rychlost přenosu dat 8,7 MB/s, minimální potom 4,9 MB/s. Uváděná

přenosová rychlost je 20 MB/s, což je maximální rychlost UltraSCSI připojení.

Pořizujete-li si přenosný disk převážně pro přenášení větších souborů, grafiky

či prezentací z domova do zaměstnání a naopak, tedy nemáte-li v úmyslu ukládat

větší množství dat najednou, bude pro vás nejvýhodnější koupit mechaniku LS-120

nebo Zip. U mechanik Zip je dobré si uvědomit, že 100MB mechaniky je možné

používat pouze pro čtení 100MB disků. Chcete-li používat novější Zip disky o

kapacitě 250 MB, budete potřebovat 250MB mechaniky u obou počítačů, mezi nimiž

data přenášíte.

Máte-li v úmyslu zálohovat velké objemy dat přesahující 500 MB, potřebujete

přenosné disky o větší kapacitě, například Jaz. Tak ušetříte čas nejenom tím,

že nebudete muset disky v mechanice často měnit, ale i zvýšením rychlosti

přenosu dat.

Detailní informace o přenosných discích najdete ve vloženém článku.



10 tipů pro lepší práci s disky



1.Pokud pevný disk zrovna pracuje, nepohybujte s ním. Čtecí hlavy by mohly

narazit na povrch disku a mohlo by dojít k jeho poškození.



2.Disk zbytečně nepřeplňujte. Je-li na disku nedostatek volného místa, nebude

pracovat efektivně.



3.Pravidelně pevný disk prověřujte. Nejběžnějším programem k prověřování disku

je Windows Scandisk. Pravidelným používáním tohoto programu si udržíte přehled

o stavu vašeho disku a odhalíte případné vadné sektory.



4.Disk pravidelně defragmentujte. Windows Disk Defragmenter uspořádá data na

vašem pevném disku tak, aby na sebe navazovala, a tím zrychlí k těmto datům

přístup.



5.Rozdělte si disk. Tabulka FAT16 (používaná Windows 3.1/95) nedokáže pracovat

s oddíly většími než 2,1 GB, takže disky s vyšší kapacitou jej třeba rozdělit

na více oddílů. Novější verze Windows 95 OSR2 a Windows 98 již pracují s FAT32,

která zachází s prostorem na disku mnohem efektivněji.



6.Trocha magie. Chcete-li provozovat více než jeden operační systém nebo

rozdělit data do několika diskových oddílů, mohou vám pomoci různé utility. Pro

lepší práci s oddíly můžete zkusit třeba PartitionMagic a pro práci s více

operačními systémy program SystemCommander.



7.S přenosnými disky zacházejte opatrně. CD-ROM, CD-R, CD-RW a DVD disky jsou

náchylné k mechanickému poškození.



8.Nenechávejte přenosné disky ležet na slunci. Sluneční záření může disky

CD-ROM, CD-R, CD-RW a DVD nenávratně poškodit.



9.Přenosné disky čitelně označujte. Jen tak budete vždy vědět, co se na kterém

disku nachází.



10.Všechna data pravidelně zálohujte. Každý disk může selhat, měli byste proto

mít důležité soubory uloženy alespoň ve dvou kopiích.





Jak pracuje pevný disk

Pevný disk se skládá z řady ploten pokrytých magnetickou vrstvou, na niž se

ukládají data. Kapacita jednotlivých ploten se v dnes rychle zvyšuje, ale pokud

chce výrobce dosáhnout maximální kapacity disku, musí do jeho vnitřku uložit

ploten více. Rozložení struktury dat na těchto plotnách je naznačeno na spodním

obrázku.

Mezi jednotlivými plotnami je umístěna soustava čtecích a zapisovacích hlav,

pomocí nichž se data dostávají na disk a z něj. Hlavy jsou uloženy tak, aby je

při práci disku udržoval proud vzduchu, vytvářený rychlými otáčkami ploten,

bezpečně nad magnetickým povrchem. Celý mechanismus pevného disku je uložen v

ochranném krytu, který nejenže brání přístupu prachových částeček na povrch

disku, ale také slouží pro odhlučnění disku a udržení stabilní tlakové hladiny

vzduchu kolem pevného disku.



Disky do kapsy

Pevný disk je nezbytnou součástí každého počítače většina uživatelů by se ale

jen stěží obešla také bez CD-ROM či DVD (digital versatile disc) disků. Jak

CD-ROM, tak DVD mechaniky používají ke čtení dat z povrchu disku laserový

paprsek. Data jsou vypálena na lesklé straně disku a analyzována pomocí odrazu

laserového paprsku od jeho povrchu.

CD-ROM disky jsou vyrobeny z polykarbonového substrátu, do jehož povrchu jsou

vyleptány jamky. Ty jsou na disku uspořádány do stopy ve tvaru spirály, směrem

od okraje disku ke středu.

Laserový paprsek je po dopadu na aluminiový povrch odražen, ale je rozptýlen

jamkami. Odražené světlo je dále analyzováno čočkou jednotky, převedeno

analogově-digitálním konvertorem a ve formě digitálních dat je pak signál

odeslán do počítače.



ČTECÍ A ZAPISOVACÍ RYCHLOST

První CD-ROM mechaniky měly čtecí rychlost dat 150 KB/s, ale 32rychlostní

mechaniky dokáží číst data až rychlostí 4,8 MB/s. Tohoto zrychlení bylo

dosaženo zvýšením rychlosti otáčení disku. Rychlost otáčení není ovšem možné

zvyšovat donekonečna otáčí-li se disk příliš rychle, začíná vibrovat, což

ztěžuje přesné čtení dat. U starších mechanik se disk otáčel rychleji při čtení

dat na vnitřní části disku, než při čtení dat po obvodu.

Tato technologie, nazývaná CLV (constant linear velocity) měla za cíl dosáhnout

rovnoměrné rychlosti přenosu dat při větším množství jamek na vnější nežli na

vnitřní části disku. Novější technologie, která ji nahradila, CAV (constant

angular velocity), naopak při stálé rychlosti otáčení umožňuje rychlejší čtení

dat umístěných po obvodu disku.

Zpočátku bylo možné vyrábět CD-ROM disky pouze průmyslově. Později byly

vyvinuty zapisovací disky, CD-R, které umožňují ukládání dat běžnému uživateli.

CD-R disky se od CD-ROM liší v tom, že aluminiová vrstva je nahrazena vrstvou

speciální vrstvou, do níž jsou pomocí laseru vypalovány jamky. Reflexní povrch

je tvořen buď tenkou vrstvou stříbrné slitiny, nebo 24karátového zlata.

Vzhledem k tomu, že disky CD-R používají stejný systém jamek a stejné

uspořádání do stopy jako disky CD-ROM, je možné pro jejich čtení používat

standardní CD-ROM mechaniky. Tento systém umožňuje levné a pohodlné

zaznamenávání dat, která navíc dokáže přečíst téměř každý počítač CD-ROM

mechaniky už dnes patří k běžně používanému standardu.

Nevýhodou CD-R disků je, že není možné data na nich uložená přepisovat. Proto

byly vyvinuty přepisovatelné CD-RW disky. Data na těchto discích je teoreticky

možné přepsat více než tisíckrát. Jsou vyrobeny ze stejného materiálu, jenž je

v tomto případě potažen vrstvou chemické látky, která při zahřátí na určitou

teplotu vytváří krystalickou strukturu.

Při zahřátí na ještě vyšší teplotu se struktura této látky mění na amorfní.

Místa, kde zůstala struktura krystalická, odrážejí laserový paprsek stejným

způsobem jako povrch na CD-ROM discích, místa s amorfní strukturou ho

rozptylují obdobně jako jamky.

Aby bylo možné data zapisovat, mazat i číst, musí být mechanika schopná vysílat

laserový paprsek ve třech různých intenzitách. Při nejnižší intenzitě paprsek

data na disku čte, aniž by je měnil. Prostřední intenzita zahřívá disk na

teplotu potřebnou ke vzniku krystalické struktury tím zarovnává povrch a maže

data uložená v místech s amorfní strukturou. Při nejvyšším stupni intenzity se

potom povrch disku zahřívá na teplotu nutnou k přeměně krystalické struktury v

amorfní, což umožňuje zapisování dat. Aby bylo možné číst CD–RW disky v CD-ROM

mechanice, musí být tato mechanika vybavena hlavou typu MultiRead. Starší typy

CD-ROM mechanik a první generace DVD mechanik CD-RW disky číst nedokáží.



DVD DISK S OBŘÍMI PARAMETRY

Hlavní příčinou úspěšnosti DVD disků je jejich velká kapacita. DVD disky

existují ve čtyřech velikostech o kapacitě 4,7 GB, 8,5 GB, 9,4 GB a 17 GB.

Tyto disky umožňují ukládat tak velké množství dat díky větší hustotě stop

jamky na discích jsou vypáleny ve spirále s menšími rozestupy a velikost jamek

je ve srovnání s CD disky také menší. Navíc je možné data na DVD disky

vypalovat ve dvou vrstvách, s tím, že druhá stopa je tvořena spirálou

odvíjející se od středu disku k jeho okraji. Tím se kapacita disku téměř

zdvojnásobí, z 4,7 GB na 8,5 GB.

Data je také možno zapisovat na obě strany disku, čímž se dosáhne skutečného

zdvojnásobení kapacity z 4,7 GB na 9,4 GB. Největší DVD disky mají kapacitu 17

GB. Tyto disky se skládají ze dvou DVD disků „nalepených“ na sebe, což umožňuje

kombinaci obou způsobů zvětšení kapacity. Na disky je pak možno zapisovat ve

dvou vrstvách na každé straně.

Rychlost otáčení DVD disků se může na první pohled zdát nižší ve srovnání s CD

disky, ale při větší hustotě dat dosahuje šestirychlostní DVD disk stejných

přenosových dob jako 32rychlostní CD-ROM. Nově se začínají na trhu objevovat

DVD-R disky, na které je možno data vypalovat, a DVD-RAM disky, které umožňují

přepisování dat.



Vše lze zazipovat

Pokud chcete používat výměnné disky stejným způsobem jako klasickou disketu,

musíte použít disk s velkou kapacitou, jenž navíc umožňuje rychlý zápis a je

dostatečně robustní, aby vydržel trošku tvrdší zacházení. V současné době

existují tři druhy takovýchto disků: jsou to mechaniky a média Zip a Jaz (obě

zařízení pocházejí od firmy Iomega) a dále diskety LS-120 (známé také jako

Superdisk), jejichž mechaniky mají tu výhodu, že čtou i „obyčejné“ 3 1/2palcové

diskety.

Zatímco novější média Zip mají v nenaformátovaném stavu kapacitu 250 MB (ta

starší měla kapacitu „pouze“ 100 MB), tak disky Jaz nabízejí nesrovnatelně

vyšší prostor 2 GB. Posledně zmiňované nosiče LS-120 poskytnou uživateli, jak

název napovídá, úložný prostor o velikosti 120 MB. Z takto rozdílných kapacit

také vyplývá rozdílné použití těchto médií.

Mechaniky Zip a LS-120 lze použít i k zálohování dat, ale nejčastěji slouží

jako prostředek ke sdílení a vyměňování souborů mezi uživateli nebo k přenášení

dat z jednoho počítače na druhý to se týká především objemných multimediálních

aplikací, které by se kvůli své velikosti nevešly na běžnou disketu. Disky Jaz

se na druhou stranu používají stejným způsobem jako přenosné pevné disky,

převážně pak slouží k zálohování a kopírování celého obsahu pevných disků.

Disky Jaz pracují podobným způsobem jako pevné disky mají dvě plotny a zápis

dat se provádí magneticky. Jejich výhodou je však odolný a robustní obal, jenž

chrání obsah disku před mechanickým poškozením.

Média Zip pracují obdobným způsobem jako klasické diskety (i když jsou větší a

tlustší) a data jsou zapisována magneticky. Na rozdíl od disket se však při

zápisu a čtení nepohybuje hlava směrem k povrchu diskety, ale naopak.

Diskety LS-120 vypadají na první pohled stejně jako běžné 3 1/2palcové diskety

a vyhledávání dat pro čtení a zápis se u nich využívá laserového paprsku. Data

se opět zapisují magneticky, takže práce s nimi je obdobná jako u disket či

pevných disků.



Slovníček pojmů



Cluster: skupina sektorů



Čtecí a zapisovací hlavy: zařízení, které umožňuje čtení a zapisování dat na

pevný disk



DMA (direct memory access): umožňuje přenos dat přímo do paměti, aniž by

docházelo ke zbytečnému zatěžování procesoru

EIDE (enhanced integrated drive electronics): standard umožňující připojení

čtyř disků k jednomu počítači



FAT (file allocation table): část disku uchovávající informace o umístění dat

na pevném disku a na disketách; tabulka FAT je jediným způsobem, jak může DOS

lokalizovat data v počítači

Osa: střední část pevného disku, k níž jsou připojeny plotny a která jimi otáčí



Plotny: tvrdé kulaté desky, na nichž jsou uvnitř pevného disku uložena data



Přenosová rychlost: rychlost, kterou se data přenášejí z disku do paměti

počítače nebo do procesoru

Rychlost otáčení: rychlost, kterou se otáčí osa, k níž jsou připojeny plotny

pevného disku



Řadič pevného disku: mikročip kontrolující chod pevného disku



SCSI (small computer systems interface): typ rychlého připojení pevných disků,

mechanik a dalších zařízení, např. skenerů

Stálá rychlost přenosu dat: celkový čas, potřebný k přečtení dat z pevného disku



UltraDMA a UltraATA: standardy, které musí váš disk podporovat, aby dosáhl

přenosové rychlosti 33 MB/s (megabytů za sekundu)

Vyhledávací doba: čas, který potřebují čtecí hlavy k vyhledání dat na disku



Vyrovnávací paměť: paměť tvořící součást pevného disku. Slouží k ukládání dat

před jejich přenosem do procesoru nebo paměti počítače.