Data proti vykradení odolná - Jak se čeho bát?

Internetová, ale i tištěná média zabývající se informačními technologiemi tuto
problematiku probírají již několik let, pomalu, ale neustále. Věc ochrany

autorských práv ve světě IT je nesmrtelným tématem. Soudní causy,

protikopírovací technologie, postupy na jejich odstranění. To vše dává

dohromady informační chaos, ve kterém se vytrácejí některá zajímavá fakta.

Pojďme se na ně dnes podívat.





Aplikace, data, vlastnictví



Intelektuální vlastnictví, tedy vlastně obecná informace, kterou někdo

vytvořil, se od libovolné jiné formy vlastnictví liší v jednom zásadním

aspektu. Zatímco krádež fyzické věci je zcela jasně definována, krádež

informace podle zažité definice krádeží není. Když vezmu něco, co patří někomu

jinému, skutečný majitel to nemůže používat. Když si ale přivlastním informaci,

kterou pouze okopíruji, původního majitele o ni nepřipravím. Jestliže však

skutečný majitel práv k informaci za její poskytnutí požaduje nějakou formu

protihodnoty, vytvořením černé kopie o tuto protihodnotu přichází. I tak je ale

intelektuální krádež, pokud není provedena za účelem vlastního zisku,

přinejmenším diskutovatelným problémem. Nejde o to, co říká psané právo, ale

spíše o realitu práva žitého.



Když se u nás objevily první široce dostupné počítače, neměl téměř nikdo z

jejich uživatelů o autorských právech a povinnostech spojených s užíváním

jejich softwaru žádné ponětí. Počítač sám byl značnou investicí a bral se jako

kus železa, jemuž je nutno vtisknout duši. Sehnat zajímavý program nebo hru

bylo náročné, když se to podařilo, pak cena času a snahy při shánění

představovala investici. Dávat za software peníze bylo, a pro mnoho uživatelů

je dodnes něčím obskurním, téměř nepředstavitelným.



Autoři a distributoři se pochopitelně bránili. Už software, který se k nám

dostával, případně u nás vznikal na počátku devadesátých let, byl primitivním

způsobem chráněn proti okopírování. Běžné aplikace vyžadovaly sériové číslo,

drahé a vysoce specializované programy pak různé hardwarové klíče. Přesto se

kopírovalo dál.



Určitou, mylnou naději konce softwarového pirátství představoval na celém světě

nástup médií CD-ROM na místo do poloviny devadesátých let nejrozšířenějších, a

jediných možných disket. Obrovská kapacita kompaktního disku v podstatě

znemožňovala jeho překopírování na velký počet malých disket. CD-ROM navíc mohl

obsahovat informace jiného charakteru než jen programy a jejich data. Na

monitory počítačů, postupně s jejich technickým vývojem, vstoupily pohyblivé

obrázky a z reproduktorů se ozvala skutečná digitalizovaná hudba. Množství

druhů informací zprostředkovaných IT se zvýšilo.



Nástup zapisovacích CD mechanik, vypalovaček, a postupný pokles jejich ceny i

ceny prázdných médií zhatily všechny naděje na konec pirátství. Přítomnost

multimediálního obsahu navíc znásobila objem kopírovaných informací. Poslední

ranou byl nástup internetu. Velkého množství softwaru, hudby, filmů, ale i

dokumentů, které lze ilegálně, avšak snadno stahovat, nebo sdílet s ostatními

uživateli. Představa, že okopírování není krádeží, zůstala v lidech stále.

Paradoxně, všechny snahy o ochranu před takovým kopírováním mají spíše tendenci

je posilovat, než potlačovat.





Ignorace, boj a rezistence



Téměř každý člověk v západním světě poslouchá každý den hudbu. Z rádia, CD

disků, kazet. Ze všech těchto médií ji může uchovávat, kopírovat, zaznamenávat.

Hudba je informace, a jako k informaci je nutné k ní přistupovat. Prodej,

respektive licencování hudby je ale obchodem, který má miliardový obrat.

Zatímco nahrávání rozhlasového vysílání nebo kopírování kazet přecházely

posledních deset let firmy živící se prodejem hudby v tichosti, nemaje s tím co

udělat, šíření na internetu ve velkém měřítku je vytrhlo z letargie.

Specializované servery, konference a samozřejmě systémy sdílení vyvolaly vlnu

boje proti intelektuálním krádežím.



Softwarové společnosti se s určitou mírou pirátství, tedy ilegálního kopírování

svých produktů, smířily. Počáteční ochrany pomocí sériového čísla ztratily svůj

původní účel. Toto číslo, nebo spíše klíč, plní posledních několik let už jen

identifikační úlohu. Ukázalo se totiž, že proti činnosti jednotlivců a skupin,

které jak sériové číslo, tak další formy ochrany kopií aplikací cíleně

likvidují, není žádná efektivní obrana. Přesto si kvalitní software své kupce

nachází. Většina zisků ze softwaru navíc přichází z licencí nakoupených

firmami. Ty si dnes již pirátství příliš nedovolí, je to pro ně riskantní.



Většina hudby naopak končí u koncových uživatelů. Ti si dnes mohou vybrat.

Jednou možností je nákup kompaktního disku s hudbou, rozuměj informací, která

je zajímá. Další alternativou je vytvořit si kopii od někoho, kdo již stejný

disk vlastní. Mnohem levněji a přitom beze ztráty kvality. Takové šíření je

ovšem teritoriálně omezené. Může se dít jedině mezi známými, nebo alespoň

lidmi, kteří musí přijít do nějaké formy vzájemného kontaktu. A proto se nemůže

dít v masovém měřítku.



Formát MP3 a formy jeho šíření pomocí internetu proto představovaly revoluci.

Informace hudba se najednou stala skladnou, snadno přenosnou, snadno dostupnou.

Kvůli technickým, spíše nesrovnalostem než chybám, bylo MP3 ovšem dlouho

označováno za formát vyvrhelů a také za deformaci, která kazí kvalitu toho, co

uchovává, totiž zvuku.



Když se hudební vydavatelé pustili do soustavného boje proti ilegálnímu šíření

nahrávek, bylo už pozdě. MP3 je podporováno domácí elektronikou, přehrávají je

osobní přehrávače CD, hi-fi věže. I počítač se stal spíše multimediálním

centrem v podstatě o kapacitě domácího kina, než suchým „počítajícím“ strojem.



Lze říci, že většina hardwaru a multimediálního softwaru, který se dnes

prodává, s informačním pirátstvím do jisté míry počítá. Proč by například

zapisovací CD mechaniku potřeboval někdo, kdo pracuje s malým množstvím

informací? Proč by si MP3 přehrávač koupil někdo, kdo není audiofilem a nemá

doma ohromnou sbírku zvukových CD? Proč by se prodávala velká množství

prázdných CD-R médií?





Ochrany a neochrany



Takzvaná chráněná CD jsou v oblasti kopírování informací v poslední době

tématem číslo jedna. Ve světě i u nás existují dokonce speciální časopisy,

které se věnují rozmnožování informací, a které se zabývají mimo jiné

obcházením ochran. Princip ochrany je jednoduchý. Umožnit přehrání obsahu

média, ale neumožnit vytvoření jeho kopie. Stejně tak jako je tento princip

prostý, je i absolutně nedosažitelný. Technologie jako Cactus Data Shield (v

různých verzích), nebo Key2Audio sice brání do jisté míry vytvoření identické

kopie obsahu CD a jeho převedení do formátu snadno manipulovatelných souborů.

Na druhé straně ale ignorují zásadní fakt. Informace, která má povahu zvuku

nebo obrazu, je ve své podstatě informací analogovou. I kdyby se podařilo

zabránit digitálnímu kopírování nebo manipulaci s informací na digitální

úrovni, s finálním zobrazením nelze dělat nic. Právě proto je boj o

nekopírovatelné CD nebo DVD vlastně dopředu prohraný.



Na druhé straně stojí dnes pokusy o pronájem informací prostřednictvím

internetu. Existující půjčovny hudby, filmů a také softwaru, hlavně her jsou

zatím velmi omezené. V podstatě se dá říct, že obsluhují pouze zákazníky z USA,

Kanady a i tak s množstvím problémů. Legálně a za nevelký poplatek si

zpřístupnit například nové hudební album je navíc technicky složité. Soubory

chrání systémy ochrany digitálních práv, DRM. Ty komplikují nakládání s nimi i

v rámci licence. MP3 jsou naproti tomu flexibilní, relativně kvalitní a snadno

dostupné. Snahy jak o omezování uživatele, tak o nabízení alternativních řešení

při legálním přístupu k informacím tak prozatím končí spíše fiaskem než

pozitivně. Může se to někdy změnit?





Práva v zajetí PC



Už několik let se hovoří o možnostech digitálních domácností. Počítač PC, v

současné době jednotné centrum pro používání aplikací, hraní her, sledování

videa a poslechu hudby, má být zatlačen do pozadí. Na jeho místo mají nastoupit

více specializovaná zařízení. Tato koncepce slaví jisté úspěchy na poli her.

Konzole jako Sony Playstation I a II, Microsoft Xbox a další, které se v Evropě

prozatím moc neujaly, slibují snadnou a rychlou zábavu. V pozadí za těmito

marketingovými hesly stojí prostá skutečnost. Koncepce PC, nejrozšířenější

počítačové platformy, znemožňuje účinnou ochranu digitálních práv. Dnes

neexistuje systém, který by dokázal ochránit digitální informaci před

okopírováním. Mimo to ani není prognóza, která by při zachování platformy PC,

tak jak ji známe, takový systém předpovídala. Směrování uživatelského systému k

víceméně jednoúčelovým zařízením vystavěným na jiných platformách je vlastně

krokem stranou. Jestliže nejde vykrádání intelektuálního vlastnictví zabránit

na majoritní platformě, vytvoří se jiná. I tyto pokusy vyznívají do prázdna.

Platformy jsou buďto nevyužívané, jejich ochrana je prolomena a ke kopírování

se využívá konvenční počítač, nebo dokonce dochází k úplnému rozvrácení jejich

technické podstaty. Příkladem toho druhého je právě konzole firmy Sony a

hackovací ModChip. Ten úspěšně prolamuje její ochranu a umožňuje spouštět kopie

originálních CD, připravených na PC. V případě konzole Microsoftu šli útočníci

na bezpečnost zařízení tak daleko, že přístroj lze za určitých okolností v

klasický počítač přímo proměnit.



Existuje ale ještě jiná snaha. Společnosti, které se zásadním způsobem podílejí

na vývoji platformy PC, Intel, AMD a Microsoft, nedávno ohlásily iniciativu,

jež by měla značně posílit možnosti využití systémů DRM. Ochrana práv by měla

být napříště integrována jak do hardwaru, tak do operačního systému a

systémového softwaru. Prakticky by to vypadalo tak, že zatímco zvukové CD by na

počítači bylo možné přehrát, pokus o jeho okopírování by byl přímo na systémové

úrovni zablokován. Totéž by platilo pro sdílení dat po internetu, jejich

poskytování po lokální síti a pro mnoho dalších možností, které si dnes ještě

možná ani neumíme představit.



Je třeba říci, že o něco podobného se společnost Intel už jednou pokusila.

Procesory Pentium III obsahovaly unikátní identifikační řetězec. Ten měl

pomáhat při on-line komunikaci a také se podílet na DRM. Odpor, který se zvedl

mezi zákazníky na celém světě, byl ale tak veliký, že Intel doplnil zmíněný

řetězec o možnost zakázání jeho používání. Tím celá aktivita skončila. Obecně

se má za to, že radikální zásah do struktury PC, a integrace společného

managementu autorských práv by takovým zásahem byla, nemá příliš velkou šanci

na úspěch. Uživatelé by byli omezeni v tom, co dnes považují za normální.

Prakticky by jim neustále stál za zády nějaký systém, nebo přímo jeho lidská

obsluha, který by mohl sledovat, co dělají, respektive o co se pokoušejí.

Možná, že to zní až příliš jako představa George Orwella, nicméně současný

záměr takový doopravdy je.





Ztráty?



Dodavatelé obsahu, hudební vydavatelství, softwarové společnosti a filmoví

distributoři tvrdí, že kvůli ilegálnímu kopírování a především sdílení

přicházejí o částky v miliardách dolarů. To jsou na jedné straně velmi sporná

tvrzení, na druhé ovšem založená do značné míry na pravdě. Softwarové

společnosti, hlavně ty největší, se dávno přizpůsobily. Na poli multimediálního

obsahu je ovšem sváděn boj. Například celý hudební průmysl je globálně tažen

pěticí velkých vydavatelů. Ti se chovají, jako všechny mamutí společnosti,

zkostnatěle. Mají pravdu, že v případě kopírování jejich obsahu jsou v právu a

musí se bránit, metody kterými toho dosahují jsou ovšem jednak neúčinné, jednak

spekulativní. Integrace DRM systémů do konvenčních Audio CD například

představuje porušení formátu kompaktního disku, který je také chráněn patentem.

Hovořit o ztrátách z prodeje, způsobených ilegálním rozšiřováním, je navíc věcí

na hraně racionality, nejsou totiž zveřejňována všechna čísla a i na základě

těch dostupných lze vytvářet pouze odhady.





Konjunktura?



Existuje místo, ve kterém se část ekonomických teorií setkává s technickou

realitou prodeje informací. Toto místo se jmenuje behaviorální psychologie.

Tvrdí, že člověk je vlastně blackbox, černá krabice. Z jedné strany na něj

působí podněty, z druhé vycházejí jeho reakce. Pokud mu nabídneme zboží, koupí

si je. Pokud mu dáme příležitost získat stejné zboží bez placení, ukradne je.

Realita je ale jak se zdá složitější.



Skupiny protestující proti aktivitám ochránců práv v oblasti elektronického

distribuování informací považují tyto ochránce za ztělesnění všeho zla. Firmy,

které distribuce informací živí, pak vidí onoho pomyslného Ďábla ve špatně

zvládnutých zákaznících. Pravda se samozřejmě nenachází ani na jedné straně

houpačky, jejíž pohyb je až příliš tvořen soudními procesy, nesmyslnými

technologiemi a utopistickými vizemi ať již naprostého socialismu, nebo

elektronické zábavní a uživatelské diktatury.



Společnosti podnikající v oblasti distribuce informací chtějí přirozeně

vydělávat. Uživatelé chtějí mít přístup k informacím. Tento přístup má být

snadný, pohodlný a dodané informace musí být po stránce formální i obsahové

kvalitní.



Je velkou otázkou, zda se někdy podaří vytvořit takový bezpečný, pohodlný a

funkční formát distribuce digitálních informací, jakékoliv povahy. Na současné

platformě PC pravděpodobně ne. V budoucnu může vzniknout jiná platforma,

levnější, pohodlnější a přitom bezpečná. Pokud by se ji někomu podařilo

navrhnout a zároveň vymyslet systém, který by umožnil její rychlé rozšíření,

zřejmě by se dotyčný stal velmi rychle miliardářem. Momentálně je bezpečná

ochrana elektronických dat skutečně pouze utopií, se kterou nic nezmůžou ani

DRM systémy, ani snahy o prosazení konzolí, ani represe. Jediné, co mohou

distributoři udělat, je prosazovat své placené kanály kvalitou. Dávat oproti

systémům sdílení nebo možností kopírovat média něco navíc. Jednak kvalitu,

jednak doplňkové služby. Přesvědčit zákazníka, protože žádný donucovací

prostředek to nedokáže. Teprve pak mohou být spokojeni všichni.







Co to je?



DRM Digital Rights Management



Systémy, které mají za úkol ověřovat platnost licencí pro digitální informaci.

Jsou založeny na šifrování, ověřování elektronických podpisů, na časových a

hardwarových omezeních. Mají umožnit bezpečné šíření především filmů, zvukových

nahrávek, ale také softwaru pomocí komunikační sítě. Na druhé straně však

představují omezení uživatelů a ti je prozatím příliš neakceptují. Reálně jsou

totiž snadněji dostupné formáty, které nic takového neobsahují.





Informační pirátství



Ne každá vytvořená kopie informace musí být nutně kopií ilegální. Majitel

legální kopie média s nějakou informací (softwarem, hudbou, filmem) má ve

většině civilizovaných zemí právo na vytvoření kopie záložní. Tento prvek má

být doplněn i do kontroverzního amerického zákona DMCA. Mimo to lze volně šířit

ty informace, u kterých to umožnil majitel jejich autorských práv, u nichž tato

práva již vypršela, nebo která jim vůbec nepodléhají. Rozeznat legální kopii od

ilegální je tak poměrně obtížné, a ochrana proti kopírování to spíše ještě

komplikuje.







Podívejte se



www.cdr.cz – Server, který se zabývá mimo jiné kopírováním informací a

ochrannými mechanismy



www.riaa.org – Organizace chránící autorská práva amerických hudebních umělců.

Patří mezi nejagresivnější a nejčastěji kritizovanou