Internet guru

(Guru)



A vaše internetová bezpečnost?

(Bezpečnostní rizika uživatele sítě Internet)



Když se před několika lety mluvilo o zabezpečení dat uložených

ve vašem osobním počítači, šlo především o to, aby k nim

nezískal přístup někdo, kdo by eventuálně měl příležitost s ním

přímo manipulovat, či na něm (vzhledem k nedostatku

„drahocenných“ přístrojů či přirozenému režimu pracoviště)

pracoval spolu s vámi. S příchodem lokálních sítí se tento okruh

lidí sice rozšířil, ale v zásadě nepřesahoval hranice jednoho

pracoviště či organizace. S rozvojem Internetu, který ve své

podstatě znamená velice masivní propojování počítačů do jediné

celosvětové sítě, se však otázky bezpečnosti značně rozšířily. K

vašemu počítači může teoreticky přistupovat kdokoliv z několika

desítek milionů uživatelů sítě, a to bez ohledu na to, kde na

světě se nachází. Také vy sami aktivně odesíláte údaje s různým

stupněm důvěrnosti a důležitosti po této celosvětové síti, aniž

byste věděli, kudy přesně poputují a kdo všechno by k nim mohl

cestou získat přístup.

K výše uvedeným otázkám často zaujímají začínající uživatelé

Internetu jeden ze dvou krajních přístupů: buďto označí Internet

za nebezpečné anarchistické prostředí, které nelze k seriózní

práci využívat, nebo jakákoliv bezpečnostní rizika zcela

ignorují a prakticky vůbec se o ně nezajímají. Protože ,stejně

jako v každodenním životě, je pravda někde uprostřed, pokusím se

vás v následujícím článku seznámit z hlavními otázkami

internetové bezpečnosti – pokud možno tak, abyste si mohli sami

udělat základní představu o tom, do jaké míry by pro vás bylo

vhodné se vlastní bezpečností při práci v síti zabývat.



Heslo



respektive autentizace přístupu uživatele pomocí jména a hesla

je u mnoha běžných internetových služeb základním klíčem

k jejich využívání – pomocí přístupového hesla se můžete

připojit k uzlu poskytovatele, přes heslo vám poštovní server

umožní vyzvednout si svoji poštu, pod heslem se připojujete přes

FTP či FrontPage Extensions při aktualizaci svých webstránek

atd. Pro samotné používání hesel a jejich tvorbu je proto

důležité dodržovat určitá pravidla, aby se předešlo možnosti

jejich snadného odhalení či vyzrazení, z nichž ta základní

najdete v článku „10 tipů pro používání hesel“ v rubrice

Internet FAQ.

Kromě nich bych zde chtěl zdůraznit jednu důležitou věc –

přístupové heslo k jakékoliv službě je vždy navýsost privátní

záležitostí uživatele/zákazníka. Je v pořádku, že při zavedení

vašeho účtu vám sice poskytovatel služby přidělí nějaké heslo,

protože nějaké budete pro první přihlášení (připojení) zajisté

potřebovat, ale od tohoto okamžiku je jeho podoba čistě vaší

záležitostí. Poskytovatel by vám každopádně měl umožnit vaše

heslo kdykoliv změnit, a to přímo a bez jeho účasti (např.přes

speciální WWW rozhraní příslušného serveru) a vaším bytostným

zájmem je heslo měnit tak, aby platilo takové, které zná co

nejužší okruh kompetentních osob.

Pokud se při požadavku na možnost změny hesla setkáte

s neochotou či dokonce výmluvami typu „to nejde tak jednoduše“,

raději jděte o dům dál. Nemusí to sice ještě znamenat, že jste

narazili na elektronického gaunera, ale i technická nedokonalost

poskytovaných služeb, kterou to také může předznamenávat, není

zrovna záviděníhodnou předností.



Spojení se serverem



S problémem možného vyzrazení vašeho hesla úzce souvisí samotná

technická realizace spojení s příslušným serverem. Internet

totiž vznikal jako armádní a později akademická síť – v prvním

případě se příliš nepočítalo s v podstatě veřejným přístupem a

ve druhém nebylo co tajit (vědci se o své poznatky zpravidla

dělí dobrovolně už v zájmu své práce). Výsledkem toho je, že

většina standardně používaných aplikací/protokolů (Telnet pro

vzdálený terminálový přístup, POPx pro vyzvedávání pošty či FTP

pro kopírování souborů) přenáší po síti veškerá data v otevřené

podobě, pouze za účelem přenosu nasekaná a obalená odpovídající

hlavičkou paketu. To se týká jak přenášených, tak provozních dat

včetně přihlašovacího jména a hesla.

Když k tomu přidáme, že v naprosté většině případů je (poštovní

či WWW) server, s nímž komunikujete, někde úplně jinde a že po

trase procházejí tyto pakety přes mnoho různých počítačů, je

evidentní, že z technického hlediska existuje bezpočet

příležitostí, jak se k těmto datům – tedy vašemu přihlašovacímu

jménu a heslu – dostat.

Navíc bývají součástí přenosové cesty lokální sítě jednotlivých

uzlů Internetu, které zpravidla používají sdílené přenosové

médium (typickým zástupcem je standardní koaxiální kabel pro

Ethernet). Základní vlastností takového média je fakt, že

v okamžiku, kdy pomocí něj komunikují dva počítače, mohou

přenášená data číst i všechny ostatní počítače v síti. To okruh

možných vyzvědačů rozšiřuje z uživatelů několika až několika

desítek (většinou specializovaných) počítačů, zajišťujících

samotný přenos vašich dat, na stovky a možná tisíce uživatelů

stanic a správců serverů připojených do lokálních sítí, jimiž

vaše data na své cestě putují.

Technika získávání informací pomocí monitoringu provozu v síti,

označovaná jako „packet sniffing“ (doslova očichávání paketů,

ale existují i další, technicky odlišné metody monitorování) je

značně propracovaná a pro jakoukoliv platformu existuje množství

utilit, které tuto činnost automatizují. Pokud má zvěd přístup

k tomu správnému počítači, stačí když si vybere, čí komunikaci

(rozuměn z jakého počítače) bude sledovat a zda ho zajímají

přístupy k e-mailu či FTP. Program se pak postará o vše sám a na

konci období sledování vyprodukuje seznam jmen a hesel, která se

mu podařila odchytit.

Chcete-li si být jisti, že k něčemu podobnému nemůže dojít (tedy

že např.váš správce sítě či kolega z vedlejší kanceláře si

nemůže prohlížet vaši poštu; nebo vám měnit webstránky),

používejte pouze šifrovanou komunikaci se serverem. Pro její

technické zabezpečení existují různé standardy, z nichž

nejrozšířenější jsou v prostředí UNIXu protokol SSH (Secure

SHell, který původně vznikl jako šifrovaná verze Telentu) a na

PC protokol SSL (Secure Sockets Layer, navržený firmou

Netscape). Jejich uplatnění v praxi záleží jednak na dostupnosti

klientské aplikace s implementací příslušného standardu, jednak

na podpoře odpovídajícího protokolu na straně serveru. Splnění

první podmínky je pro Telent a e-mail poměrně snadné –

v sharewarových kolekcích lze nalézt hned několik emulátorů

terminálu s podporou SSH a komunikaci přes SSL podporuje většina

moderních programů pro práci s elektronickou poštou, poněkud

horší je situace u FTP, kde je při striktních požadavcích na

bezpečnost mnohdy snazší přenášet data přes terminálovou relaci,

zabezpečenou pomocí SSH. Druhá podmínka záleží na poskytovateli

služby a svědčí o jeho kvalitách. U seriózní firmy by měla být

samozřejmostí, nebo by alespoň nemělo činit nepřekonatelné

problémy příslušnou podporu nainstalovat na požádání.



Bezpečný Web



Obdobná situace jako při vzdáleném přístupu k počítači či

poštovní schránce nastává i při vyplňování a odesílání formulářů

přes WWW. Zde máte možnost rovněž využít už zmíněného standardu

SSL (Secure Sockets Layer), respektive protokolu HTTPS

(HyperText Transport Protocol, Secure – verze protokolu HTTP,

zabezpečená prostřednictvím SSL; adresa/URL stránek, které

komunikují přes SSL pak začíná https://). Jejím použitím můžete

vyřešit zabezpečení dat po cestě, nikoliv však další problém,

jímž je zaručená identifikace partnera, s jehož serverem

komunikujete.

Proč? Inu, protože vaším partnerem např.při nákupu zboží, není

konkrétní osoba za pultem konkrétního, více či méně známého

obchodu, ale pouze počítač kdesi v síti, jehož prostřednictvím

se lze mimořádně snadno (rozhodně snadněji než v reálném světě)

vydávat za někoho úplně jiného. Většina systémů bezpečné

komunikace má proto implementován mechanismus ověřování

totožnosti prostřednictvím nezávislé třetí osoby – certifikační

autority. Ta, zjednodušeně řečeno, prolustruje – rozuměno podle

úředních dokladů ověří totožnost osoby, která o to požádá, a

vydá jí speciální klíč, jehož prostřednictvím si může tyto

informace zaručeně ověřit kdokoliv, kdo o šifrovanou komunikaci

se serverem dané osoby požádá.

Když se rozhodnete na Internetu nakupovat, dojde záhy také na

placení. Aby samotný proces platby nekomplikoval transakci

natolik, že dojde ke ztrátě hlavní výhody nakupování on-line,

jeho pohodlnosti a rychlosti, musí být také pokud možno on-line.

Jedinou slušně operativní variantou, která doznala navíc

slušného rozšíření ještě před boomem elektronického obchodu, je

úhrada objednaného zboží prostřednictvím platebních karet.

Kromě rizika zneužití údajů třetí osobou, kterému lze zabránit

kvalitním šifrováním přenášených dat (viz výše), existuje ještě

riziko jejich zneužití neseriózním obchodníkem (podle čísla

karty může inkasovat omezené částky kterýkoliv obchodník, který

na to má smlouvu se svou bankou).

Tuto variantu řeší systémy přímé elektronické autorizace

jednotlivých transakcí, jež probíhají přes centrální server

banky, a obchodník v takovém případě vůbec nedostane číslo vaší

karty do ruky (on-line placení je pak bezpečnější než platba

v obchodě či restauraci). Jedním z perspektivních systémů tohoto

typu, jehož pilotní projekt běží i v ČR, je SET (Secure

Electronic Transaction – ověřovací systém a komunikační

protokol, vyvinutý společnostmi MasterCard a Visa).

Pokud nechcete čekat na masové rozšíření SET a ani se při

nákupech omezovat na pár známých, zaručeně seriózních obchodů,

připadá v úvahu ještě novinka posledního roku – e-banking. Pokud

totiž máte po Internetu on-line přístup k vašemu bankovnímu účtu

(ať již v čistě internetové bance – u nás Expandia , nebo

v klasické bance nabízející tuto službu), můžete vybrané zboží

zaplatit převodem přímo ze serveru obchodu, a on už se o

provedení úhrady se serverem banky na základě vašich

(bezpečnostním systémem banky ověřených) pokynů dohodne sám.



Listovní tajemství



Doposud jsme se zabývali pouze přenosem dat mezi vaším počítačem

a příslušným serverem. V případě elektronické pošty to však

nestačí. Poštu totiž odesíláte na „nejbližší“ poštovní server

vašeho poskytovatele, který se postará o doručení zásilky do

schránky adresáta prostřednictvím jednoho nebo více dalších

poštovních serverů.

Ochránit samotný obsah zprávy je pak možné dvěma způsoby, nebo

jejich kombinací. Je to zašifrování jejího obsahu – buďto

symetrickou, nebo nesymetrickou šifrou (obojí mí své výhody i

nevýhody – podrobnosti viz některá ze stránek o PGP a šifrování,

uvedených ve vloženém článku) a využití tzv. „steganografie ".

Steganografie (pojmenovaná složením řeckého steganos (skrytý,

tajný) a graphy (písmo, nákres) je metoda utajení, která se

snaží zamaskovat utajované sdělení tak, aby náhodný příjemce

vůbec nepoznal, že zpráva příslušné informace vůbec obsahuje –

tedy něco jako tajný vzkaz neviditelným písmem. Technická

realizace spočívá v zakódování textu zprávy do souboru

binárních, nejčastěji multimediálních dat – např.obrázku,

zvukového záznamu, videosekvence apod., tak, aby na první pohled

nebylo nic patrné. Příjemce, který ví, že soubor obsahuje

skrytou zprávu, ji pak může extrahovat pomocí speciálního

programu.

Hlavním důvodem vzniku steganografie byla potřeba důvěrné

komunikace u uživatelů, kteří mají přístup pouze k nešifrované

poště (např.na pracovišti, kde je zaměstnavatelem zakázáno

používání šifrovaných zpráv, nebo to dokonce nedovolují zákony

konkrétní země), ale nikdy nevíte, kdy se může hodit i vám.



Internet a viry



Pokud používáte Internet delší dobu, tak jste určitě obdrželi

nejeden varovný e-mail ve stylu: "POZOR! Důležité! Zprávy

z předmětem XXXX obsahují zákeřný virus, který smaže veškerá

data na vašem počítači! Takovou zprávu nečtěte, ale ve vlastním

zájmu okamžitě smažte! Tento dopis ihned rozešlete všem vašim

partnerům jako varování před hrozícím nebezpečím!“.

Po technické stránce není popisovaný způsob nakažení virem možný

a jeho původní odesilatel by vlastně měl být stíhán pro šíření

poplašné zprávy. Přesto se vždy najde dostatek dobrovolných

„spolupachatelů“, kteří takové varování šíří do omrzení dál,

takže jej ti aktivnější z nás mnohdy obdrží nezávisle z několika

stran. Nezbývá než zopakovat, že jakýkoliv počítačový virus je

část programu schopná replikovat sama sebe, a nemůže se v žádném

případě aktivovat bez spuštění hostitelského programu – tedy

nikoliv pouhým přečtením textu zprávy došlé e-mailem.

Možnost nakažení virem „z Internetu“ však samozřejmě existuje –

je však stejná jako při jakékoliv jiné činnosti, při níž si

s jinými uživateli předáváte programové soubory – byť jen

textové dokumenty ve formátu editoru umožňujícího

makroprogramování (např. ale nejen MS Word). Pokud vám tedy

přijde zpráva uložená ve wordovském' formátu jako příloha

(připojený soubor) e-mailové zprávy, můžete dojít k rozšíření

makroviru, ale až v okamžiku, kdy takový dokument otevřete ve

Wordu bez předchozí kontroly – stejně jako když získáte (jedno

zda z Internetu či od kamaráda) novou hru či sharewarovou

utilitu, a aniž ji zkontrolujete na přítomnosti viru, ji

nedočkavě spustíte.

Důsledná prevence výskytu počítačových virů tedy jednoznačně

nesouvisí s využíváním Internetu, ale vždy a všude stojí a padá

s ověřováním důvěryhodnosti zdrojů, od nichž přebíráte programy

či datové soubory, jež mohou programový kód obsahovat, a

v důsledné kontrole a sledování případných projevů činnosti virů

tak, aby případná nákaza byla co nejdříve odhalena.



I vy jste v síti vidět



Asi jste se již někdy alespoň doslechli o útoku hackerů na ten

či onen populární WWW server. Možná si také říkáte, že pokud

nebudete provozovat vlastní server, respektive dokud se nestane

natolik populární, aby se jeho pokoření stalo pro hackery

zajímavé z prestižních důvodů, přímo se vás to netýká. To ale

není tak docela pravda. Jistě se na váš počítač v kanceláři

nevrhne nějaké hackerské eso, ale klidně se může stát cílem

kanadského žertíku ať již někoho z vašich známých, či nějakého

náhodného hackera začátečníka.

Váš počítač připojený do Internetu je totiž také z Internetu

vidět, a i když nemá jméno (ať již vůbec, nebo zdaleka ne tak

populární jako třeba ), zcela jistě má konkrétní číselnou

adresu, podle níž mu servery, které navštívíte, vracejí vámi

požadovaná data. Jinými slovy, s vaším počítačem lze komunikovat

úplně stejně, jako s kterýmkoliv jiným serverem – záleží pouze

na tom, zda někdo, kdo o to má zájem, zná jeho přesnou adresu a

co mu na svém počítači umožníte provádět vy sami.

Popisování všech možných rizik by vydalo na samostatný článek,

ale jen namátkou:

˙pokud máte ve Windows 9× zapnuté sdílení disků bez ochrany

heslem prostřednictvím protokolu TCP/IP, může se po nich

procházet kdokoliv, kdo zná adresu vašeho počítače (kterou mohl

získat např.z chat serveru, na němž jste si právě popovídali

s kamarádem z Košic).

˙máte-li na svém počítači nějaký osobní WWW server, třeba jen

kvůli ladění návrhu vašich stránek, zkontrolujte si, zda nemáte

zapnutý přístup k obsahu adresářů, či dokonce jako disk WWW

serveru nefiguruje váš disk C: (pokud tomu tak není, ještě

nemáte vyhráno, protože některé servery mohou obsahovat chyby,

jež umožní přístup na vaše disky, aniž by bylo cokoliv podobného

nastaveno a není od věci prohledat archivy příbuzných news, zda

ten váš server nějako takovou chybou oplýval a zda je

k dispozici její oprava (patch – záplata).

˙pokud někoho (třeba v již zmiňovaném chatu) namíchnete, mohl by

se vám pomstít útokem typu DoS (Denial of Service – odepření

služby). DoS je metoda útoku, kdy se využívá chyb v systémových

programech (např.podpoře síťové komunikace) k částečnému

ochromení či úplnému „umrtvení“ či zresetování napadeného

počítače. Pokud v té chvíli nemáte zrovna čerstvě uložené

rozpracované dokumenty, máte stejnou smůlu jako, když dojde

k nečekanému výpadku dodávky elektřiny.

Nejúčinnější ochranou proti útokům zvenčí (pokud samozřejmě

pomineme úplné odpojení) je sledování zpráv o bezpečnostních

slabinách operačního systému, který používáte (pokud pracujete

ve větší firmě, je to typická náplň práce vašeho správce sítě) a

co nejrychlejší získání a instalace jejich oprav – s časem od

zveřejnění chyby totiž silně roste počet vtipálků, kteří se o ní

dozvědí, a mohli by ji zkusit proti vám využít.

Druhou, neméně důležitou součástí ochranných opatření je

maximální využívání funkcí pro protokolování síťového provozu do

ztv. log-souborů, z nichž může odborník v mnohých případech

zjistit adresu počítače pachatele, a následně jednak zakázat

přístup z této adresy do vaší sítě (pokud máte firewall či

proxy-servr s funkcemi firewallu), a případně si i stěžovat na

tuto činnost jeho poskytovateli připojení.



Čeho se (až tolik) nebát?



Aby slabší povahy nezdvihly na konci článku oči v sloup a

náměsíčně neodkráčely, mumlaje cosi o jakési Sodomě, pokusím se

uvést několik příkladů, kdy není nutné se strachovat:

˙při solidně zašifrované komunikaci s důvěryhodným partnerem

˙pokud pro běžné úkony (vyzvednutí pošty, kopírování souboru na

webserver) používáte

˙cookies, čili záznamů, které si mnohé servery dělají do

pracovního souboru vašeho prohlížeče – zpravidla jim stejně

nikdo jiný než autor příslušného serveru nerozumí a není bez

nich možné realizovat spoustu užitečných funkcí

˙JavaScriptu a Java apletů na WWW stránkách, protože definice

tohoto jazyka je právě kvůli bezpečnosti záměrně omezena

v oblastech, které by bylo možné zneužít. Pokud to jde, jedná se

vždy o díru v konkrétní implementaci, která může být kdekoliv.

A nezapomeňte – k útoku či špionáži je potřeba jak přístup

k tomu správnému počítači, tak značné odborné znalosti a

především motivace – tedy znalost možné oběti či kořisti. Pokud

tedy nejste mezinárodním tajným agentem, po němž pasou hned tři

kontrarozvědky najednou, můžete se stát obětí spíše kamaráda

správce než kohokoliv jiného. Velikost Internetu co do počtu

uživatelů tady totiž hraje více pro vás – vždyť proč by měl

někdo, kdo vás vůbec nezná útočit zrovna na vás.



–

Vložený článek



Zajímavé tuzemské stránky, související s bezpečností



PGP (Pretty Good Privacy)

Stránka Petra Bílka o systému PGP (Pretty Good Privacy).

http://www.fi.muni.cz/~bilek/pgp.html



PGP Public Keys Server

Český server zpřístupňující databázi veřejných klíčů systému

PGP, provozovaný brněnskou firmou SkyNet, která je distributorem

produktů Network Associates, Inc.

http://www.pgp.cz/



Bezpečnost pro všechny, soukromí pro každého



Nehynoucí seriál volně navazujících článků na téma počítačová

bezpečnost, připravovaný předními našimi odborníky pro časopis

Computerworld.



WWW stránky o problematice šifrování

Zajímavá stránka Leoše Housera, věnované praktickým otázkám

ohledně šifrování.

http://www.mujweb.cz/www/leosh/



Security Resources

Přehled zdrojů Internetu, věnovaných počítačové bezpečnosti,

vytvořený V. Matyášem ml. a Michalem Vojkůvkou na fakultě

informatiky brněnské Masarykovy univerzity.

http://www.fi.muni.cz/usr/ma­tyas/seclinks.html



Unix Security Archiv

Archiv zdrojů zaměřený na praktické informace o bezpečnosti pod

UNIXem, ale i Windows na serveru slovenské firmy net.security.





I. Certifikační autorita

Stránka elektronické certifikační služby I.CA, provozované

společností PVT.

http://www.ica.cz/



Certifikační autorita Acron Communications

Další certifikační autorita, tentokrát u firmy Acron

Communications.

http://secure.communications.cz/



SemTel – Telnet emulator

Český sharewarový klient pro Telnet od Jana Tomáška, vybavený

podporou OTP – S/KEY(One Time Password) a šifrovaného spojení

přes SSL (Secure Sockets Layer).

http://mujweb.cz/web/toma­sek/semtel_cz.html



Data Security Management

Webstránky papírového dvouměsíčníku o bezpečnosti informačních

technologií, zaměřeného na manažry informačních systémů.



Pradl Miroslav – POČÍTAČOVÉ VIRY

Stránka o virech, zejména praktických zkušenostech s nimi.





Stránka o počítačové infiltraci

Skvělé antivirové stránky Igora Háka (více informací, než jste

doufali).



-



(On Net)

Vyplatí se pevná linka?

(pár námětů k zamyšlení nad přednostmi připojení pevnou linkou)



Máme za sebou začátek roku, na nějž se většina z nás asi nedívá

těmi nejrůžovějšími brýlemi. Pro uživatele Internetu začal

nechvalně proslulým zdražením místních telefonních hovorů o 62,5

%. Navrhovaný (v době psaní tohoto článku zatím prakticky

nerealizovaný) tarif Internet 99 není pro seriózní aktivní

využívání sítě skutečnou výhrou, protože v nejfrekventovanější

(pracovní) době znamená zdražení také. Za hodinu, strávenou

v síti po modemu, tak zaplatíme přes den 78 Kč (standardní

tarif), nebo něco přes 52 Kč (tarif Internet 99 – záleží jak se

při vašem charakteru provozu promítne impuls „navíc“ za

sestavení spojení).

Jak ve srovnání s (internetově) vyspělým světem, tak pro ne

zrovna nejbohatší kapsu domorodce, se jedná o částky značně

vysoké, a je tudíž namístě hledat nějaké výhodnější řešení. Pro

každého, kdo aktivně využívá Internet jako jeden z hlavních

pracovních nástrojů (ať již v obchodě nebo konkrétním oboru), se

jím může stát klasická pevná linka. Zkusme se proto podrobněji

podívat na jednotlivé aspekty tohoto typu připojení:



Bonus, který nejde vyčíslit



Než se pustíme do strohého vypočítávání skutečných nákladů na

připojení či stažení určitého objemu dat ze sítě, je namístě

shrnout výhody, které s sebou přináší pevná linka jako taková.

Jejich přímý ekonomický dopad se dá jen velmi těžko vyjádřit,

ale rozhodně není zanedbatelný – konečně posuďte sami:

a) připojení 24 h denně – to sice zní jako otřepaná fráze, ale

skrývá v sobě velký rozdíl ve stylu práce s Internetem. Protože

váš počítač je (z podstaty připojení) neustále on-line, nemusíte

hlídat čas strávený v síti nebo se snažit jej co nejvíce využít

stahováním a čtením spousty zdrojů najednou. Naopak můžete práci

kdykoliv bez problémů přerušit a za libovolně dlouho pokračovat

ze stejného stavu, v jakém jste skončili, a samozřejmě odpadá i

problém s dovoláním se na modem poskytovatele, kde je obsazeno

sice výjimečně, ale podle Murphyho zákonů právě ve chvíli, kdy

spojení potřebujete velice akutně. Pokud potřebujete stáhnout

větší objem dat (např.instalační sadu většího softwarového

balíku) – není nic snazšího, než spustit stahování (download)

před odchodem z práce – do rána se i na nejpomalejší

asynchronní lince (19,2 Kb/s) podaří stáhnout desítky MB.

Základní komunikační prostředek Internetu – elektronická pošta,

se stává podstatně efektivnější, protože zásilka nečeká, až se

připojíte a vyzvednete obsah schránky, ale „chodí“ přímo na váš

počítač s odezvou (v tuzemsku) řádu jednotek minut. V mnoha

případech tak může být e-mail náhradou telefonu nebo faxu, a to

dokonce efektivnější, protože nečekáte, až a zda to někdo zvedne

či vás přepojí, nikoho nevytrhujete a nejste vytrhováni z práce

zvonícím tyranem, atd. Pro přímou komunikaci lze samozřejmě

využít mnoho dalších prostředků od chatu, přes ICQ až po IP

telefonování a videokonference, a všude platí výhoda, že když se

váš partner odmlčí, nestojí vás to žádné „impulsy navíc“.

b) připojení celé sítě – plnohodnotné připojení pevnou linkou,

tedy přímé propojení lokální sítě uživatele s internetovým uzlem

poskytovatele s sebou přináší výhody především

technicko-organizačního charakteru. Protože připojením vlastně

vzniká další uzel Intenetu přímo na vašem pracovišti, můžete ve

vlastní režii provozovat mnohé služby, které jsou při připojení

přes modem doménou poskytovatele a ten si je nechá pochopitelně

zaplatit. Patří sem především provoz vlastního poštovního

serveru, což vám umožní vytvářet libovolný počet neomezeně

velkých schránek (limitem je pouze váš hardware), libovolně je

konfigurovat (přesměrování, více jmen pro jednu schránku – tzv.

aliasing, automatické odpovídání, atd.) a provozovat vlastní

elektronické konference.

Teoreticky můžete také provozovat (co do počtu a kapacity)

neomezeně rozsáhlý park serverů pro další služby – především

pro WWW prezentace. Ty ale v případě, že je navštěvuje větší

počet čtenářů (kvůli tomu je koneckonců děláte) a dochází

k současným přístupům z mnoha míst, generují velkou přenosovou

zátěž. To pak slabší linku brzy přetíží a servery se stanou

velmi těžko dostupné. V takovém případě je vhodné přesunout

konkrétní server na páteřní síť některého z poskytovatelů

připojení.

Další výhodou připojení celé sítě je možnost sdílení již jednou

stažených dat (např.webstránek odborného časopisu) uživateli

všech počítačů v síti pomocí vyrovnávací paměti na serveru –

tzv. proxy-cache. Ta zajistí, že jednou stažený obsah stránky je

uchován, a při dalším požadavku od jiného uživatele je zaslán

již pouze v rámci rychlé lokální sítě. Lze sice namítnout, že

toto je možné i při připojení sítě přes modem, ale vzhledem k

„šetření impulsů“ to má podstatně menší efekt než na pevné lince.



Kolik a za co?



I přes výše popsané výhody zůstává nejdůležitější otázkou

ekonomická rentabilita. Vzhledem k neustálému poklesu cen

pevných linek a růstu telefonních poplatků se odpověď i na tuto

otázku stává poměrně jednoznačnou. Při ceně za hodinu připojení

rychlostí 33,6 Kb/s (nedělejme si příliš velké iluze s 56k

modemy v kombinaci s tuzemskými linkami a značně vysokými

náklady na dovybavení menších uzlů) okolo 54 Kč na telefonních

poplatcích a měsíčních platbách za asynchronních pevné linky od

cca 1 500 až 2 500 s limitem přenosu a 6–8 tisíc při

neomezených přenosech dat se pevná linka vyplatí již při dvou,

respektive šesti hodinách připojení v pracovní dny, přičemž

veškeré výhody popsané v předchozím odstavci máte navíc

v podstatě zdarma.

Zavedení pevné linky, byť minimální kapacity a s limitem přenosu

dat v ceně, stojí podle mého názoru za to, už kvůli výše

popisovaným výhodám. Případného poplatku za přenesené MB nad

limit se při bližším pohledu není třeba obávat, protože je

z principu výhodnější, než poplatek za čas strávený v síti po

telefonu – platíte totiž skutečně přenesená data a nikoliv čas,

v němž byste je snad mohli přenést. Při průměrné kvalitě

modemového spojení a běžném provozu převážně z českých serverů

totiž stojí 1 MB na telefonních poplatcích něco mezi 7 a 15 Kč

v závislosti na dosahovaném vytížení linky, přičemž spodní

hodnota předpokládá vytížení blízké teoretickému maximu.

Synchronní pevné linky s kapacitou od 64 Kb/s jsou sice o

poznání nákladnější, ale také (už z principu přenosu dat)

výkonnější. Pokud budeme vycházet ze stejných minimálních

požadavků na komfort práce jednoho uživatele, lze na jednu

asynchronní linku 33,6 Kb/s připojit 3–4, kdežto na linku 64

Kb/s 12 až 18 současně pracujících uživatelů. Obecně lze říci,

že je vhodnější připojit stejný počet uživatelů jednou silnější

linkou než po skupinách více slabšími, takže tam, kde to místní

poměry vyhovují, je vhodné uvažovat např.o agregovaném připojení

více firem. Každý z účastníků tak totiž při stejných nebo

dokonce nižších nákladech na realizaci i provoz připojení získá

vyšší komfort, spočívající především v daleko větším špičkovém

přenosovém výkonu – jinak řečeno, pokud stahujete 1 MB

v okamžiku, kdy zrovna nestahuje nikdo jiný, můžete jej stáhnout

za polovinu času a méně, než kdybyste měli vlastní slabší

připojení za srovnatelné peníze.

Při úvahách o výhodnosti pevné linky stojí za to vzít v úvahu i

nepřímé efekty, z nichž bych chtěl zdůraznit především dva: za

prvé, zavedením pevné linky se stane Internet přístupnějším pro

všechny členy vašeho pracovního týmu, což je bude motivovat

k jeho zvládnutí a lepšímu využívání a přinese profit především

v následujících letech, kdy bude komunikace prostřednictvím sítě

nezbytností, a za druhé, při srovnatelných nákladech zaplatíte

většinu do kapsy poskytovatele, který přenáší data z vašeho

města do zbytku světa, a valnou část zisku reinvestuje do

zkvalitnění sítě a nikoliv do kapsy monopolního telefonního

operátora, jenž nás o svých zájmech a způsobu hospodaření

přesvědčuje denně a není proto třeba dalšího komentáře.

Do ekonomických úvah samozřejmě patří také náklady na realizaci

tzv. „poslední míle“ připojení, tedy komunikační trasy z budovy,

kde je uzel poskytovatele do sídla jeho zákazníka. Tady je mnoho

různých možností (hlavní jsme rozebírali již v minulém

pokračování této rubriky), a záleží především na místních

podmínkách.

Obecně lze říci, že náklady velmi vzrůstají se vzdáleností od

uzlu poskytovatele, tedy typicky od města, které je centrem UTO

(Uzlový Telefonní Obvod). Za hranicí 3–7 km od centra totiž

končí jak MTO (Místní Telefonní Obvod) a s ním i možnost

pronájmu pevné telefonní linky za 1 050 Kč měsíčně (cena za

dvoudrátové vedení přes jednu telefonní ústřednu, platí již řadu

let a ani od letošního ledna zatím nedošlo ke zdražení) a

zároveň je to i hranice maximálního dosahu centrálních bodů

levnějších rádiových sítí.



Jiné alternativy



Samozřejmě že neexistuje pouze volba mezi připojením přes modem

a pevnou linkou (ať již realizovaná přes pronajatý komunikační

okruh nebo rádiovým či jiným dvoubodovým spojem). Pro mnohé

uživatele zůstává pevná linka buďto příliš drahá, nebo

nerentabilní vzhledem k charakteru jejich provozu. Zkusme se

proto podívat na dvě další varianty připojení, které připadají

v tuzemsku prakticky v úvahu (ale nejsou dostupné ve všech UTO,

v nichž jsou klasické přístupové body Internetu):

První z nich je připojení prostřednictvím linky ISDN, která je

z pohledu přístupu do sítě ekvivalentem klasického modemového

připojení komutovanou linkou – spojení se navazuje pouze na

bodu vlastního přenosu dat, ale z hlediska samotného přenosu

odpovídá více synchronní pevné lince s garantovanou kapacitou

64, resp. 128 Kb/s (při využití obou kanálů základní přípojky

pro přenos dat). Oproti normálnímu telefonu je zde vyšší paušál

za pronájem linky (852 Kč měsíčně) i za připojení (nejlevnější,

patrně křížově dotovaná, cena u Telecomu, dělá za neomezený

přístup 1 189 Kč). Dohromady pak představuje náklady cca 2

tisíce korun + standardní impulsy počítané za každý 64Kb kanál.

Za těchto podmínek je zajímavou alternativou především pro ty

uživatele, kteří nepravidelně nárazově přenášejí větší objemy

dat, ale celkový čas strávený v síti není velký.

Zajímavá může být i pro další skupinu uživatelů, jejichž provoz

se vyznačuje sezónností (např.prázdniny ve škole), ale jistě by

se bylo možné s většinou poskytovatelů dohodnout na podstatné

slevě při značně omezeném provozu na klasické pevné lince

v určitých měsících.

Druhou, letos již alespoň v některých místech reálnou,

alternativou je připojení prostřednictvím rozvodu kabelové

televize. Ten se na straně uživatele, připojeného kabelovým

modemem, chová jako lokální síť a nabízí poměrně přístupné

propojení (větší část investic do rozvodů se již zaplatila

z provozu TV) s poměrně vysokou přenosovou kapacitou (řádu

Mb/s). Jedná se sice o zajímavou náhradu drahých

telekomunikačních služeb, ale pro připojení počítačové sítě, kde

lze očekávat velké potenciální zatížení poskytovatele, to

představuje jen náhradu jiného druhu spojení. Poplatky za

neomezené připojení sítě určitou rychlostí se zde proto nemohou

příliš lišit od standardních pevných linek, ale zákazník má

možnost ušetřit na vlastní realizaci spojení, zajména u

rychlostí od 64 Kb/s výše. Jiná ovšem bude situace u připojení

jednotlivých domácích uživatelů (k nimž předvším vedou stávající

rozvody), kde lze díky vyloučení nejdražšího článku – poplatků

za telefonní hovory – očekávat tarify výhodné jak pro koncové

uživatele, tak pro poskytovatele.



-



(Heureka)

Někdo to už našel!

aneb „Tematické přehledy internetových zdrojů“



Určitě to znáte – pokud v Internetu nehledáte zcela konkrétní

informaci nebo informační zdroj, jsou vám i ty nejrafinovanější

vyhledávací nástroje k ničemu. Vy se totiž potřebujete

zorientovat v určité, více či méně přesně definované, oblasti

lidského snažení – konkrétním oboru nebo jeho části. To

znamená, že potřebujete přehled o novinkách, stejně jako pomoc

pro orientaci v terminologii či základní informace o stěžejních

autoritách, projektech a technologiích. Zkrátka kolekci několika

nej-odkazů na zdroje, které tohle všechno pokryjí.

Tady vám může opravdu efektivně pomoci pouze na slovo vzatý

odborník – specialista na danou oblast, který je navíc aktivním

uživatelem Internetu! Nelekejte se však předčasně, s největší

pravděpodobností ho nebudete muset pracně shánět a draze platit

- stačí, když s určitou dávkou elánu a trochou štěstí najdete

pár přehledů, jež na požadované téma již někdo zpracoval:



Tematické přehledy zdrojů

jak lze asi souhrnně označit stránky, které se pokoušejí mapovat

určité téma nebo oblast v prostředí Internetu, totiž obsahují

značnou přidanou hodnotu. Jejich tvůrci – bez ohledu na to, zda

jimi byli nadšenci nebo vysoce kvalifikovaní specialisté – do

nich totiž uložili (a při aktualizaci dále vynakládají) značné

úsilí, z něhož můžeme čerpat plnými doušky. Přehledy můžeme

podle jejich geneze a z ní plynoucích užitných vlastností

rozdělit na:

Sekce všeobecných katalogů, které jsou asi nejnavštěvovanější

podobou takových přehledů, mají hlavní výhodu v tom, že je

snadno najdeme – stačí navštívit příslušné sekce pár

nejznámějších regionálních a světových katalogů (Seznam, Katalog

Atlasu, Yahoo, Newhoo, Lycos, InfoSeek, Excite, ..) a během

několika minut máte slušný přehled za minimum času. Pokud ale

jednotlivé sekce projdete podrobněji, získáte oprávněný dojem,

že to jaksi „není ono“.

Struktura i náplň všeobecných katalogů jsou totiž značně

poplatné způsobu jejich vzniku a údržby – jednotlivé kategorie

vznikají systémem shora-dolů (nová podkategorie se zpravidla

zavádí v okamžiku, kdy je v databázi již dostatek záznamů

„opravňujících“ jejich existenci), zodpovědní redaktoři (pokud

vůbec existují – dovolit si je totiž může pouze větší a dobře

prosperující katalog) se zpravidla starají o více rubrik

současně a jejich hlavním cílem je co největší rozsah databáze,

jako hlavní argument pro přilákání návštěvníků a tím i

inzerentů. V databázi proto převládají ty zdroje, jejichž tvůrci

se nějakým způsobem sami přičinili o jejich zařazení – tedy

především komerční projekty, kdežto mnohé i velmi kvalitní a

v odborných kruzích známé zdroje, vznikající např.na akademické

půdě, zde mohou zcela chybět.

Na druhou stranu může být příslušná sekce opravdu velkého a

podrobného katalogu jako je Yahoo, dobrým „halvním“ odrazovým

můstkem, a naopak nejrozsáhlejší národní nebo regionální katalog

poměrně vyčerpávajícím přehledem místních zdrojů.

Bookmarky , neboli záložky, tedy ty nejživější přehledy, které

snad každý z uživatelů WWW vytváří a neustále doplňuje přímo ve

svém prohlížeči, mohou být velmi hodnotnými tematickými

přehledy, zejména pokud je vytvořil odborník nebo opravdový

nadšenec v rámci práce ve svém oboru, nebo dokonce na vlastním

projektu. Protože Netscape a některé další prohlížeče ukládají

bookmarky jako jeden přímo použitelný soubor ve formátu HTML, je

pro jejich uživatele velmi snadné umístit aktuální verzi svých

záložek na webu a mnozí tak opravdu činí. Hlavní předností a

zčásti i nevýhodou bookmarků je, že je sestavuje jediný člověk

- najdete je pro téměř jakoukoliv, i velmi speciální oblast,

ale zpravidla těžko si mohou činit nárok na vyčerpávající či

reprezentativní výběr.

Specializované katalogové servery a oborové on-line databáze

jsou posledním typem přehledů. Díky užší specializaci jsou

zpravidla vysoce kvalitní, ale úměrně s růstem míry specializace

- potažmo kvality, se snižuje možnost jejich financování formou

reklamy, a v mnoha případech se jedná o čistě profesionální

placené zdroje informací.



Jak je najít?



Příslušné sekce nejpopulárnějších katalogových serverů celkem

snadno, stačí napsat (resp. ) a v hierarchické struktuře

nakráčet příslušnou větví do požadované úrovně členění. Horší je

to v případě nalezení kvalitních úzce specializovaných přehledů:

AltaVista , respektive každý, podobně vybavený fulltextový

vyhledávací server, který podporuje vyhledávání v závislosti na

struktuře HTML dokumentu (hledání slov v titulku, odkazech atd.)

je pro naše účely vhodným pomocníkem. Pokud budeme hledat

např.bookmarky zaměřené na problematiku internetové bezpečnosti,

stačí v AltaVistě napsat následující dotaz: (title:bookmarks AND

„internet security“) a s poměrně velkou pravděpodobností

dostanete seznam osobních stránek s bookmarky obsahujícími sekci

nadepsanou „internet security“ (slovo bookmarks doplňuje

Netscape do hlavičky HTML souboru s bookmarky automaticky, což

umožňuje skvělé „zacílení“ dotazu).

Další, poměrně úspěšnou metodou je využití hledání v rámci

odkazů vedoucích z hledaných stránek dál. To může posloužit

v případě, že z dané oblasti znáte několik zdrojů, jež by

v solidním přehledu neměly chybět. AltaVista má pro tento případ

parametr link , který určuje, že řetězec za ním se bude hledat

v URL odkazů. Pro vyhledání přehledů vyhledávacích služeb pak

při znalosti adres nejznámějších z nich (viz vložený článek)

stačí zadat např.následující dotaz:



(link:searchenginewatch.com AND link:www.directoryguide.com AND

link:www.beaucoup.com).



Máte-li blíže ke katalogům stránek, pak patrně přivítáte

existenci specializovaných katalogů, zaměřených výhradně na

vyhledávací služby, oborové katalogy a databáze. Můžete je najít

buďto výše naznačeným dotazem na fulltextový prohledávač,

v příslušné sekci obecného katalogu (např. ) nebo v nich

samotných, protože většina obsahuje i sekci věnovanou dalším

podobným katalogům.



Stejným způsobem vám mohou posloužit i tzv. registrační služby

(dobře je najdete např.podle řetězce „subnit“ v adrese nebo

titulku hlavní stránky), které zajišťují hromadnou registraci

snových webstránek do několika stovek katalogů a vyhledávacích

služeb najednou. Na jejich stránkách totiž většinou najdete

(jako referenční informaci) přehled služeb, do nichž jsou

schopny vás zaregistrovat. Sice tam (z celkem pochopitelných

komerčních důvodů – vesměs se jedná o placené služby) většinou

nenajdete přímo odkazy na jejich stránky, ale najít konkrétné

server podle jeho názvu je s většinou fulltextových prohledávačů

hračka.



*** Vložený článek ***



Seznamy vyhledávacích služeb



SuperSeek



Oborově tříděná databáze přibližně 1 200 katalogů a dalších

vyhledávacích služeb.





Beaucoup Search Engines



Přehled vyhledávacích služeb, řazený jak podle jejich

regionální, tak i oborové příslušnosti. Obsahuje rovněž na 1 200

odkazů včetně mnoha českých katalogů.

http://www.beaucoup.com



DirectoryGuide



Další ze známnějších „metakatalogů“, tentokrát řazený podle

oblastí zájmu, obdobně jako Yahoo či jeho česká obdoba Seznam.



Easy Searcher



Vyhledávací centrála (Easy Searcher 1) a přehled vyhledávacích

služeb a databází (Easy Searcher 2) s nabídkou cca 300 odkazů,

řazený podle příbuznosti při jejich praktickém využití – podle

oblastí i typu hledaných informací.





Search Engine Watch

Skvělý zpravodajsko-publicistický server, úzce specializovaný na

vyhledávací služby a jejich používání.



W3 Search Engines

Obsáhlý seznam nejužitečnějších vyhledávacích nástrojů na WWW.





Yahoo – sekce „Searching the Web“

Sekce legendárního katalogu Yahoo, věnovaná všemu okolo

vyhledávání na WWW.



Přehledy hledačů u některých domácích i zahraničních

registračních služeb



-



(HTML)

Zřiďte si virtuální doménu!

(aneb jak ušetřit za provoz několika menších domén)





Máte nápad na zajímavé WWW stránky – nemůžete si dovolit do

jejich provozu příliš investovat a zároveň se nechcete zříct

registrace vlastní domény? Pak jsou virtuální domény právě pro

vás!



Co je virtuální doména?



Pokud jste někdy procházeli nabídky amerických firem týkající se

webhostingu, možná jste narazili na kategorii služeb označovanou

jako „virtual webhosting“ či „virtual domain“, která se od

standardní nabídky lišila nápadně nižší cenou. O co se přesně

jedná?

Provoz každého plnohodnotného WWW serveru je zapotřebí přidělení

vyhrazené IP adresy včetně zajištění směrování paketů na tuto

adresu. To samo o sobě přináší náklady v podobě zpoplatnění

obsazeného adresového prostoru a režie routeru poskytovatelem

připojení. Pro samotný provoz webstránek, které se mají pouze

„natáhnout“ návštěvníkovi, jenž zadá příslušné doménové jméno,

je však možné, aby jeden server se společnou IP adresou sdílelo

více webovských projektů. Stačí, když bude příchozí požadavek

podle doménového jména správně přesměrován do příslušného

adresáře. To lze zajistit buďto odpovídající konfigurací WWW

serveru u poskytovatele (pokud tento virtuální domény přímo

podporuje – např. novější verze APACHE), nebo náhradními

prostředky, jak je uvedeno dále.



Hlavní výhoda



Bezesporu největší výhodou tohoto řešení je úspora prostředků na

straně poskytovatele služby, samozřejmě promítnutá do koncové

ceny. V USA se pro zákazníky, kteří se spokojí s virtuální

doménou, pohybuje mezi dvaceti až čtyřiceti procenty.

V domácích poměrech, kde většina poskytovatelů tuto službu

nenabízí, je „svépomocné“ zřízení ideálním řešením zejména

v případě, že chcete pro více menších projektů využít

pokročilejších vlastností „dražších“ variant webhostingu,

zahrnujících možnost vytváření aktivních stránek a použití

databází.

Pokud se běžná nabídka hostování na MS IIS s podporou ASP a

ADO/ODBC, která při 50 MB diskového prostoru a 6 poštovních

schránkách v ceně stojí 990 Kč rozdělí mezi tři účastníky

(lhostejno zda několik kamarádů ze školy či skupina advokátních

kanceláří), získá každý z nich vlastní doménu se všemi

možnostmi, 16 MB disku a dvěma poštovními schránkami za

bezkonkurenční cenu 330,– Kč měsíčně.



Jaká jsou omezení?



Hlavní, i když dnes již ne příliš závažné omezení, je požadavek

na podporu komunikace protokolem HTTP verze 1.1, který

nepodporují některé starší prohlížeče. Pro správnou funkci budou

návštěvníci vašich stránek muset využívat Netscape Navigator od

verze 2.0, MS Internet Explorer od verze 3.0, nebo AOL Browser

od verze 2.5, což představuje celosvětově okolo 95 % všech

používaných prohlížečů.

Další nevýhody jsou spíše kosmetického rázu a lze je vyřešit

vhodnými technicko-organizačními opatřeními. Patří sem především

společná statistika (log-soubor) přístupů a nutnost používat

jména poštovních schránek, která budou jedinečná v rámci všech

domén sdílejících stejnou IP adresu.



Zřízení svépomocí



Pokud váš poskytovatel služeb WWW nemá v nabídce přímo

poskytování virtuálních domén, můžete si za určitých okolností

pomoci sami – stačí, pokud vám bude umožněno zřídit si k vaší

stávající doméně alias – tedy další doménové jméno, směřující

na váš existující virtuální server.

Pak můžete v případě, že máte podporu generování stránek pomocí

skriptů na straně serveru (nejčastěji ASP), zajistit

bezproblémové směrování, fungující ve všech prohlížečích. Pokud

máte možnost vytvářet pouze statické stránky, lze přesměrování

zajistit na straně prohlížeče s využitím JavaScriptu (musí být

v prohlížeči povoleno jeho spouštění, jinak přesměrování

nefunguje).

Příklad obou variant (jeden server sdílejí dvě domény –

prvni.cz a druha.cz ) je uveden ve vloženém článku.



**** Vložený článek *****



Pozor na pojmy!



Virtuální doména – doména, jejíž základní služby (WWW a mail

server) jsou sdílené s jednou nebo několika dalšími doménami.

Všechny virtuální domény sdílející stejné servery mají stejnou

IP adresu – z hlediska záznamů v DNS (Domain Name System) se

jedná o různá jména téže domény – aliasy.

Virtuální server – server (ve smyslu proces/služba), který

sdílí stejný fyzický počítač s dalšími servery. Každý virtuální

server má přidělenou vlastní IP adresu a z hlediska komunikace

se chová naprosto stejně jako fyzický server.

Webhosting – služba zajištění provozu virtuálního WWW serveru

pro prezentaci zákazníka, který nemá dostatečně dimenzovanou či

vůbec nevlastní pevnou linku do Internetu.



**** Vložený článek *****

Příklad přesměrování na straně serveru – ASP skript:

(kód je nutné umístit na začátek souboru ještě před hlavičku

HTML)



<%

if Request.ServerVariables(„HTTP_HOST“) = „prvni.cz“

Then Response.Redirect „/prvni/“

if Request.ServerVariables(„HTTP_HOST“) =

Then Response.Redirect „/prvni/“



if Request.ServerVariables(„HTTP_HOST“) = „druha.cz“

Then Response.Redirect „/druha/“

if Request.ServerVariables(„HTTP_HOST“) =

Then Response.Redirect „/druha/“

%>



Příklad přesměrování pomocí na straně klienta – JavaScript:

(kód umístěte na začátek těla HTML dokumentu – za tag <BODY>)



<SCRIPT LANGUAGE=„JavaScript“>

<!-

if (location.hostname == „prvni.cz“ || location.hostname ==

„www.prvni.cz“)

{ window.location = „/prvni/default.htm“; else

if (location.hostname == „druha.cz“ || location.hostname ==

„www.druha.cz“)

{ window.location = „/druha/default.htm“; else

}}window.location = „noredir.htm“;

//->

</SCRIPT>



-



(iFAQ)

Internet FAQ

(odpovědi na otázky čtenářů ohledně užívání Internetu)



FTP a WWW přes e-mail



V č. 11/98 vyšel v rubrice Internet GURU článek „Co s e-mailem“,

popisující možnosti stahování souboru z FTP a celých webstránek

z WWW serverů přes e-mail. Rád bych se s touto problematikou

seznámil podrobněji, a tak prosim o informaci, zda existuje

nějaká literatura v češtině, zejména český překlad „helpu“ pro

některé „stahovací“ servery. Jiří Vlasák < >



Bohužel vás příliš nepotěším, v citovaném článku uvedený přehled

SESEK – Seznam e-mailových služeb a elektronických konferencí

< , sice obsahuje stručný popis základů používání některých

služeb, ale ucelená publikace v češtině/slovenštině pokud vím

doposud nevyšla.

Určitým vodítkem vám však může být (také ve zmiňovaném článku

zmiňovaná) příručka „Doctor Bob's Guide to Offline Internet

Access od Boba Rankina, kterou si v české verzi "PŘÍRUČKA

DOKTORA BOBA pro NEINTERAKTIVNÍ PŘÍSTUP NA INTERNET“ od Martina

Slunéčka můžete vyžádat zasláním prázdné zprávy s předmětem send

accmail.cz na adresu BobRankin@mhv.net .



Připojení přes kabelovou televizi



V listopadovém čísle PC WORLDu jsem si přečetl článek v oddíle

iFAQ – 10 tipů o možnostech upgradu připojení k Internetu.

Velmi mne zaujala možnost kabelového připojení, ale bohužel jsem

nebyl schopen sehnat jakýkoliv kontakt na společnost, která by

jej nabízela – prosím proto o poskytnutí bližších informací.

Filip Žalud < >



Připojení do Internetu přes rozvody kabelové televize je zatím

poměrně problematické ze dvou důvodů: jednak se jedná o poměrně

drahou technologii – ceny kabelových modemů by se měly

přiblížit těm klasickým až v příštím roce – a jednak obousměrný

přenos dat představuje pro operátora kabelovky další investice

do infrastruktury sítě (řádu stovek tisíc na jedno malé

sídliště).

Během letošního roku se však očekává jak ve světě, tak v ČR

poměrně rychlý rozvoj v této, doposud poměrně panenské oblasti.

V současnosti nabízejí podle mně známých informací připojení po

kabelové televizi společnosti: Dattel/DattelKabel + NetForce

(Praha 4, 10, 12 13, Děčín a výhledově Praha 6 a 7, pilotního

projekt v lednu 1999), Telcom + CESNET (Kralupy nad Vltavou, v

provozu), Self Servis + MoraviaNet (okolí Brna Šlapanice,

Ivančice), SÍŤ, s.r.o. (Ostrava).

Další aktuální informace o problematice kabelových modemů a

dalších alternativách realizace „poslední míle“ připojení můžete

získat na ISDN serveru (stačí na adrese zadat hledání pro Typ

článku – Kabelové modemy) či Mobil serveru, v seriálu článků

věnovanému alternativám ke službám SPT Telecom na adrese .



Hostování celého serveru



Se zájmem jsem si přečetl články o Internetu v PC WORLDu 12/98 a

měl bych následující dotaz: právě totiž stojím před otázkou, kam

umístit svůj WWW server (jedná se mi o pronájem celého stroje

pro provoz rozsáhlejší databázové aplikace). Protože mám různé

nabídky, ale u těch nejvýhodnějších si nejsem jist, zda tam není

nějaká „bota“ (zkušenost mě naučila, že slevanení nikdy

zadarmo), chtěl bych se zeptat na vaše zkušenosti. Vladimír Fux

< >



Protože sám řeším podobný problém, mohu nabídnout několik

aktuálních postřehů:* jestliže je někde paušální cena za měsíc

spolu s limitem přenosu dat, ale bez udání ceny za nadlimitní

přenosy, tak to zavání omezením přenosového pásma pro váš

server, tak aby výsledný limit byl maximální teoreticky možný

přenos dat. To může být výhodné pouze pro málo navštěvované

servery, jež přesto potřebují zpřístupnit rozsáhlé databáze. Pro

službu, která se snaží získat co nejvíce návštěv, je to smrtící,

protože v provozních špičkách je prakticky nedostupná.* pokud se

časem stane váš server populární a bude mít návštěvnost (jako

Seznam, post.cz, a další), tak bude zajímavý i pro poskytovatele

a půjde patrně získat individuální podmínky. Dá se říci, že

populární server je proprovidery zajímavý jednak jako

reklama/reference, a jednak jako argument pro připojování

subproviderů (to ale platí o větších poskytovatelích jako je

Global One, GTS, EBONE atd.) Každopádně začít se musí za nějaké

přijatelné peníze jako „řadový“ zákazník.* připojení vlastního

serveru bych osobně vybíral z nabídek typu paušál za připojení s

limitem přenosu v ceně + poplatky za 1GB přenosu navíc (podrobně

bych se informoval o skutečné šířce pásma od serveru až do NIX a

způsobu měření). Zajímavé nabídky mají např.GTS, Global One a

VOL.* při výběru poskytovatele je také rozumné sledovat historii

stěhování známých serverů, např.post.cz po trase CESNET → LUKO

Czech-Net ->Video On Line (mnohé inforamce tohoto typu získáte

na http:// ).* pro menší projekt by mohla jako startovací

varianta postačovat i některá z lepších nabídek webhostingu na

sdíleném serveru (Czechia.cz, WebServery.cz, atd.), ale

s náročnějším projektem zde velmi záhy narazíte na technická

omezení (praktická zkušenost – vy nemáte žádná práva a správce

na vás buď nemá čas nebo vůbec neumí to co po něm chcete). Pokud

byste vystačil s ASP + accessovskou databází přes ADO, mohlo by

to jít. Hlavně žádné „nestandardní“ požadavky na správce a pozor

na nabídku – věta přístup k databázím může klidně znamenat, že

„by to snad mohlo někdy nějak jít“, ale nečekejte, že to přes

víkend rozchodíte (a ještě ke všemu na konkrétní databázi).*

nakonec ještě zbývá zvážit možnost pronájmu serveru v USA. Tato

varianta, která byla výhodná tak přede dvěma až třemi lety, je

opět zajímavá – mnozí domácí poskytovatelé mají dnes již

propustnější linky do zahraničí než do NIX. Ceny se pohybuji od

cca 200 USD za měsíc.



Rychlost stahování souboru přes modem



Jaká je vlastně rychlost při přenášení souborů z Internetu přes

modem? Máme modem COURIER v-everithing, x2, připojení přes

běžnou telefonní linku (poskytovatel je IOL). Modem je nastaven

podle návodu na max. rychlost, 115 000 bitů (tu během přenosu

zobrazuje), ale rychlost stahování z Intrnetu se zobrazuje v

rozmezí 2,2 – 4,0 KB/sec. Ing. Babický < >



Vámi uváděná rychlost 115 Kb/s je parametrem sériového spojení

mezi vaším PC a modemem, které musí být kvůli případné

několikanásobné kompresi přenášených dat o hodně rychlejší než

samotný přenos mezi vámi a modemem poskytovatele. Ta má při

oboustranné komunikaci maximální limit 33,6 Kb/s. Při stahování

modemem s podporou 56k se na dobré tuzemské lince pohybuje

praktický efektivní přenos mezi 42 a 44 Kb/s.

Dále si je třeba uvědomit, že rychlost sériové komunikace se

udává v bitech , kdežto stahování v bytech (což je osminásobek),

že asynchronní přenos mezi modemy i komunikační protokol použitý

pro stahování, mají určitou režii. Vámi udávané rychlosti

odpovídají slušnému provozu rychlostí 33,6 Kb/s (modem 56 K se

na našich linkách mnohdy na vyšší rychlost