Internet guru

<internet@guru.cz>



(Guru)



Internet za babku



(O bezplatných službách a jejich využívání)



Každý, kdo se hodlá skutečně zapojit do Internetového cvrkotu

potřebuje dvě základní věci: fyzický přístup do sítě, respektive

k počítači který je do Internetu připojen a svojí síťovou

existenci, tedy schránku pro elektronickou poštu, svoje stránky

WWW a další navazující služby, jako je reklama nebo statistika

přístupů.



To první získáte zadarmo jen těžko, několik pokusů o poskytování

přístupu do sítě zdarma (financovaného pouze z reklamy) tady již

sice bylo, konkrétně v USA a Velké Británii, nicméně většina

skončila fiaskem a žádný z dosud z existujících nelze označit za

jednoznačně úspěšný. Pokud tedy nejste zrovna student školy kde

vás do sítě pustí v rámci studia i případné zájmové činnosti,

budete muset alespoň za základní připojení (přes modem)

zaplatit, ale teoreticky už za nic jiného.



Co můžete mít zdarma?



Pod pojmem bezplatná služba se pro potřeby tohoto článku rozumí

služby, jejichž poskytování je obvykle zpoplatňováno, ale

existují i alternativy poskytované za určitých podmínek

bezplatně. Zadarmo lze dnes na Internetu snad všechno, co

naleznete v ceníku ISP (až na samotný přístup do sítě), a k čemu

byste jinak potřebovali pevnou linku nebo vlastní či pronajatý

server připojený na některou z páteřních sítí. Je tomu opravdu

tak, pokud si projdete nějaké ty seznamy „free“ služeb (pár je

jich uvedeno ve vloženém článku), zjistíte že kromě obvyklých

služeb, jako jsou e-mailové schránky a prostor pro webstránky

existují i bezplatné služby pro zřízení elektronických

konferencí, vedení DNS záznamů vaší domény, zřízení FTP archivu

a mnohé další.



Jak to funguje?



Jednoduše. Stejně jako většinu slev a zdarma získaných věcí

v našem komerčním světě, hradí i bezplatné internetovské služby

reklama. A to především konvenční, v podobě reklamního proužku na

stránkách, kudy musíte projít při vyzvednutí pošty, nebo přidané

k obsahu vašich vlastních, na serveru zdarma umístěných stránek.



Další, v poslední době stále populárnější forma reklamy

prostřednictvím zdarma poskytovaných služeb je sponzoring, kdy

poskytováním určité služby zdarma chce konkrétní firma zvýšit

svoji popularitu. Tato forma je pro uživatele služeb samozřejmě

příjemnější, protože je samotné i návštěvníky jejich stránek

méně obtěžuje než klasická inzerce. Typickým příkladem je nová

služba serveru Atlas, který zdarma poskytuje přímo přístupné

schránky elektronické pošty o doposud „nevídané“ velikosti 10 MB

bez toho, že by reklamu rozesílal, nebo jakkoli nutil uživatele

k jejímu zhlédnutí. Dostatečnou satisfakcí mu rozhodně bude fakt,

že desetitisíce jeho abonentů budou využívat a tudíž všude

uvádět adresy, jejichž součástí jsou domény atlas.cz a mujweb.cz .



Pro a proti



Jako všechno zdarma, mají také Internetové „free“ služby mnohé

klady a zápory.



Ke kladům patří pochopitelně především jejich nulová cena, která

umožňuje realizovat celým zástupům nadšenců mnohé nekomerční

projekty, které by jinak nemohly vzniknout. Mnohé služby však

s sebou přinášejí i další drobné výhody – např. učitou formu

propagace stránek v katalogu celého serveru a podobně.



Rubem tohoto typu služeb je, kromě již zmíněného obtěžování

reklamou, především nulové ceně přímo úměrná nulová záruka.

Služba sice funguje, ale provozovatel za její nepřetržitou

dostupnost, bezporuchový provoz a případnou ztrátu dat žádným

způsobem neručí.



A co komerční využití?



Jde to, ale…! Naprostá většina služeb tohoto typu stojí a padá

se sledovaností reklamy, takže cílem je vždy získání co

největšího počtu abonentů – komerční využití proto u naprosté

většiny zakázáno není. Na druhou stranu není zpravidla nijak

podporováno – jinými slovy, pomineme-li již zmíněné problémy se

spolehlivostí, tak s tím co lze získat zdarma, lze je těžko

vytvořit dojem stabilní nezávislé firmy.



Pro začínající „garážovou“ firmu je určitě jakákoliv úspora

nákladů (zejména na propagaci) lákavá, nicméně s nulovými náklady

nelze pořídit vlastní doménu (už jen samotná registrace je

zpoplatněna) a na vizitce se adresa

http://www.mujweb.cz/www/kudrna/ nevyjímá nejlépe, zvlášť když

každý trochu zběhlejší uživatel Internetu ví, že na této adrese

jsou stránky umístěny zdarma („vždyť nemají ani na vlastní

doménu“).



Přesto může být pro začínajícího podnikatele – třeba studenta,

který rozvíjí svoje aktivity spolu s dokončováním studia na

vysoké škole – částečné využití „free“ služeb značnou úsporou.

Může totiž svojí firmě zřídit minimální prezentaci s vlastní

doménou v ceně doslova pár set korun, a vhodným způsobem ji

„obalit“ využitím bezplatných služeb, tak aby mu pokud možno

nedělali ostudu (vždyť právě několik megabytů beta-verze jeho

nového softwarového produktu si podle odkazu na www.kudrna.cz

klidně může zájemce stáhnout třeba ze serveru Geocities).



P.S. Jedinou opravdu bezproblémově komerčně využitelnou „free“

službou jsou systémy pro výměnu reklamních proužků (viz vložený

článek).







Bezplatné služby v ČR



e-mail



ATC Organizér



První český free-email, doplněný o diář a „připomínač“, přístup

ke schránce přes WWW zdarma, nebo protokolem za poplatek.



http://email.atc.cz/



MAIL.ATLAS.CZ



Nová služba Atlasu – první úplně free-mail, přístup ke schránce

10 MB z e-mail klienta zdarma.



http://mail.atlas.cz/



POST.CZ



Nejznáměnjší e-mailová služba zdarma, přístup ke schránce 2 MB

přes WWW rozhraní, protokolem za poplatek



http://www.post.cz/



REKLAMA



BillBoard.cz



Systém výměny reklamních proužků sice s poměrem 1:2 (za 2

shlédnutí u vás 1 shlédnutí jinde), ale solidní spolehlivostí a

komfortem.



http://www.billboard.cz/



Mr. Linx



Renovovaný sytém výměny reklamních proužků doplněný o sledování

návštěvnosti serveru.



http://mr.linx.cz



Wexl



Jedna z mnoha služeb PinkNetu, jako jediná je opravdu zdarma, tj.

vyměňuje reklamu 1:1, nicméně je dnes asi nejméně komfortní

službou svého druhu.



http://www.wexl.cz/



NA VRCHOLU



Nezávislá služba sledování návštěvnosti vašeho serveru,

vytvořená firmou 4WeB.



http://www.navrcholu.cz/



TopList



Další, méně komfortní služba sledování návštěvnosti.



http://www.toplist.cz/



WWW



Free Web



Server nabízející 10 MB diskového prostoru, avšak pouze pro

nekomerční účely.



http://freeweb.bohemia.net/



MůjWEB



První služba svého druhu u nás, v současnosti nabízí na serveru

zdarma prostor 1,5 MB.



http://www.mujweb.cz/



Přehledy bezplatných služeb



Centrum bezplatných služeb



http://www.geocities.com/Si­liconValley/Way/6730/



Free Services on ‚Net



http://www.v-soft.cz/free/



Grátis



http://gratis.pinknet.cz



-------



(On Net)



Zřídíme vám doménu ;-)



(K čemu je a co obnáší vlastní doména?)



Už vám nabízeli vaši vlastní doménu na Internetu? Nebo jste při

pročítání ceníků služeb jednotlivých poskytovatelů naráželi na

položky jako registrace domény 2. řádu za příplatek a podobně?

Co tedy znamená „mít doménu“? Odpověď se vám pokusíme dát

v následujícím článku:



Doména je, když



se nějaká část sítě Internet nazve konkrétním jménem, aby se

informace o cestě ke konkrétnímu počítači (serveru) podobaly

běžné „světské“ adrese, pro člověka podstatně srozumitelnější

než počítačové 194.212.19.56 (fyzická adresa počítače

v Internetu). Název vaší domény určuje podstatnou část jak adresy

vaší prezentace na WWW, tak vašich schránek pro elektronickou

poštu.



Adresa počítače v podobě tzv. doménového jména vypadá (jak jistě

víte) jako seznam jmen oddělených tečkami. Jednotlivá jména

(domény) jsou si vzájemně podřízená, a to zpravidla tak, aby

vyjadřovala strukturu odpovídající části sítě. První zleva je

nejvyšší (tzv. top-level) úroveň, kam patří národní domény

jednotlivých států (naše je cz) a původně americké, dnes z větší

části mezinárodní – domény edu (vzdělávání), net (síť), org

(organizace), mil (vojenství), gov (státní správa) a com

(komerční subjekty). Další úroveň či úrovně odpovídají

jednotlivým organizacím a jejich částem, provozujícím příslušné

uzly sítě a poslední v řadě je zpravidla jméno konkrétního

počítače. Např. počítač, na kterém se provozuje WWW server

táborské katedry Jihočeské univerzity, má adresu

horac.ta.jcu.cz , tedy počítač „horác“ na táborské (ta) katedře

Jihočeské univerzity (jcu) v České republice (cz). Pokud

struktura doménových jmen kopíruje fyzickou strukturu sítě, jako

je tomu třeba u české akademické sítě CESNET, lze ze jmen dvou

počítačů vyčíst i celou cestu mezi nimi vyměňovaných dat v síti.



Samotný převod jmen na konkrétní adresy, podle nichž počítače

navzájem komunikují, zajišťuje v Internetu distribuovaná jmenná

služba DNS (Domain Name Service), která pracuje na principu sítě

navzájem komunikujících jmenných serverů, přičemž každý server

„zodpovídá“ za jména počítačů ve své doméně, a požadavky na

adresy serverů z jiných domén (které není schopen sám vyřídit)

směruje na server nadřízené, nebo příslušné podřízené domény.



S nástupem komerčního využívání Internetu, tedy zejména

prezentace firem a reklamy na síti, začala dominovat funkce

doménového jména jako orientačního bodu. Jak známo, je Internet

původně především vojenská a akademická síť a jména domén

odpovídající umístění a organizační struktuře nejsou (např.

vysokých škol) na závadu, protože se od nich očekává pouze

funkčnost a nikoliv propagační efekt.



Naproti tomu u komerční organizace se název a umístění její

internetové existence – domény, stává součástí její image,

protože e-amilová adresa ve tvaru jmeno@domena je dnes prakticky

povinou součástí obsahu vizitek, a prezentace firmy na WWW pak

nedílnou součástí kontaktních informací vedle telefonu a faxu.



Nejvyšší doménový úřad



Ještě než se vrhneme do vymýšlení toho nejpřitažlivějšího či

nejprestižnějšího názvu, je dobré vědět, jak to s těmi doménami

vlastně je. Nárok zaregistrovat si vlastní doménu, má dnes

v podstatě každý subjekt (jak fyzická osoba – jednotlivec, tak

právnická osoba – organizace). Musí však splnit několik

technicko-administrativních podmínek: musí být trvale připojena

do Internetu nebo alespoň mít v trvale připojené síti pronajatý

počítač, na němž bude zajištěno fungování domény po technické

stránce (DNS server, mail-server…), a musí mít trvalé bydliště

nebo sídlo na území státu, v jehož národní doméně bude chtít svou

doménu zaregistrovat. V mezinárodních doménách (com, org, net…)

může svoji doménu zaregistrovat kdokoliv.



Každá doména, která nepatří konkrétnímu subjektu (tedy všechny

domény nejvyšší úrovně), má svého správce – zpravidla státní

nebo jinou neziskovou organizaci, jež zabezpečuje jak

administrativu okolo registrací, tak provoz jmenných (DNS)

serverů pro doménu. Pro Českou republiku je takovou autoritou

sdružení CZ NIC (CZech Network Information Center), na nějž je

správa domény delegována celoevropskou organizací RIPE

www.ripe.net , která spravuje evropský adresový prostor

Internetu. Pro tradiční mezinárodní domény je obdobnou autoritou

středisko InterNIC www.internic.net , provozované americkou

organizací NETWORK SOLUTIONS.



Jak se bude jmenovat?



To je jednoduché, tak abyste se nemuseli za své adresy stydět a

aby vás každý našel. Před volbou jména a umístění domény je

dobré znát některé konvence, které se týkají obou krajních jmen

v adrese (doménovém jménu) počítačů:



Konec jména , tedy doména nejvyšší úrovně, je poměrně jednoznačně

určen národní doménou příslušné země (u nás cz ). U organizací

s mezinárodní působností či firem s exportními ambicemi se

předpokládá, že kromě národní domény budou mít svoji i pod com

nebo org . V těchto doménách je však poměrně plno, takže některé

státy (např. Polsko, Tchaj-wan…), respektive správci jejich

národních domén přistoupili k provozování domén druhého řádu pod

doménou národní, se jmény odpovídajícími nejfrekventovanějším

mezinárodním doménám – např. com.tw , org.pl a podobně. Na toto

členění existují různé názory a správní autority mnoha zemí

(včetně ČR) je zahrnuly mezi zakázané domény, aby zbytečně

nedocházelo ke zmatkům v adresách.



Začátek jména, respektive adresy, se u většiny on-line služeb

z historických důvodů zpravidla odvozuje od názvu příslušné

služby – tedy WWW pro server World Wide Web (ale stejně ftp pro

FTP server). Tato konvence je natolik rozšířená, že pokud

alespoň trochu zkušený uživatel sítě hledá vaši webstránku,

rozhodně vyzkouší www.jménodomény.cz .



Další zajímavostí je fakt, že oba nejrozšířenější prohlížeče

automaticky doplní neúplné jméno erveru tak, že před jméno

doplní WWW a za něj com , což je jeden z dalších důvodů pro

registraci domény pod mezinárodní komerční doménou com –

ušetříte případným návštěvníkům vypisování části jména. Je také

dobré pamatovat na to, že do hry mnohdy vstupují i překlepy –

třeba známý server Seznam funguje kromě standardní adresy

www.seznam.cz i na adresách začínajících ww. a wwww. (dvě a

čtyři dvojitá w). Při volbě samotného jména nezapomeňte na

nejčastější překlepy v něm (např. obligátní česká záměna z a y) a

zvažte registraci druhého jména s překlepem, aby se na vaši

prezentaci dostali i ti, jimž se takový překlep povede (u

nejznámějších zahraničních serverů toho mnozí spekulanti využili

k vlastnímu zviditelnění – podobným způsobem je dokonce využívána

adresa WWW serveru samotného Bílého domu.



Jméno však v mnoha případech nemusíme vybírat pouze pro firmu

jako takovou, ale třeba pro konkrétní projekt (např. nový

časopis). Tady je pak zpravidla vhodnější upustit od archaické

konvence www v názvu a pojmenovat server i doménu třeba tak, aby

odpovídala názvu projektu – např. muj.casopis.cz . Poštovní

server přitom můžete umístit jak do domény druhé, tak třetí

úrovně (nebo obou) a dosáhnout tak požadovaného tvaru e-mailové

adresy. Třeba doména obchod.firma.cz může hostit server s e-maily

konkrétních zaměstnanců ( kovarik@obchod.firma.cz ), kdežto pod

firma.cz můžete provozovat server s obecnými a neměnnými adresami

jako obchod@firma.cz , která je přesměrována na skutečnou adresu

současného obchodního ředitele.



Kdo dřív přijde…



ten (si) dřív (na) mele. Toto každému asi dobře známé přísloví

(i jeho parafráze) platí v přidělování doménových jmen do

puntíku. CZ NIC i InterNIC prostě zaregistrují novou doménu

každému, kdo o to požádá, a uhradí správní poplatek. Samozřejmě

není možné, aby pod stejnou nadřízenou doménou existovala dvě

shodná doménová jména, takže pokud se jako ta vaše jmenuje

firma, podnikající třeba v jiném oboru (nebo se s vaším jménem

třeba kryje její zkratka) a zaregistrovala doménu dříve, nic

naplat, náleží jí. Jedinou výjimkou, pro niž existují už i u nás

existují precedenční soudní případy, je varianta, kdy se jedná o

(zpravidla spekulativní) registraci názvů shodných se známými

značkami nebo ochrannými známkami, jako je Coca-Cola a podobně.



Jednou z prvních aktivit při zřizování vlastní domény tedy musí

být ověření, zda jsou vytipovaná jména ještě vůbec volná. K tomu

slouží centrální databáze evidující záznamy o již registrovaných

doménách, které spravují již zmíněná střediska RIPE-NCC (národní

domény evropských států) a InterNIC (mezinárodní domény). Pro

jejich prohledávání můžete použít formuláře buďto přímo na

jejich serverech (viz vložený článek), nebo některý z formulářů

na domácích vyhledávacích nebo registraci zajišťujících

serverech (osobně doporučuji co nejpřímější přístup do databáze,

protože není nic snažšího, než napsat skript pro obsluhu

takového „počeštěného“ formuláře a číhat, až přijdou ty pravé

nápady a rychle provádět spekulativní registrace a nabízet

odprodej již registrovaných domén).



Co to stojí a za co se platí?



Zřízení a provoz vaší vlastní domény jsou dvě poměrně rozdílné

věci. Zřízení potřebujete zejména proto, aby vám někdo neobsadil

doposud volné jméno v určité doméně (nepř. rampelnik.cz ), kdežto

samotný provoz on-line služeb (webserveru, mail-serveru…),

k nimž se má pomocí domény přistupovat, je věcí poměrně

komplikovanou a budeme se mu věnovat v příštím pokračování této

rubriky, které bude zaměřeno na služby označované jak WebHosting

- tedy pronájem (zpravidla virtuálních) WWW a e-mail serverů a

provoz domén zákazníků na počítačích poskytovatele.



Vlastní zřízení domény spočívá ve dvou úkonech – provedení

registrace u registrační a autority a zaplacení příslušného

správního poplatku, a zřízení záznamů o doméně na dvou

nezávislých DNS serverech, aby se vaše doména tvářila jako

existující i po technické stránce (tedy aby při pokusu o spojení

byl nalezen konkrétní počítač, bez ohledu na to, zda na něm je

fungující server určité služby, např. WWW, či nikoliv).



Samotnou registraci u CZ-NIC můžete při troše snahy provést sami

(instrukce na www.nic.cz ), přičemž prvotní registrační poplatek

ve výši 900 Kč – a roční udržovací ve stejné výši – v letošním

roce české NIC ještě z organizačních důvodů nevybírá. Výše

poplatku, která zhruba odpovídá obdobným poplatkům v USA, poněkud

převyšuje skutečné náklady na provoz centrálního DNS a údržbu

národní databáze, nicméně sehrává i úlohu jediné, obecně

akceptovatelné překážkou proti hromadným spekulativním

registracím zejména obecných názvů.



Provoz DNS serveru, který musí být pro vaši doménu správně

nakonfigurován ještě před podáním žádosti o registraci, můžete

zajistit (ve firmě připojené pevnou linkou) sami, nebo to za

učitý režijní poplatek zařídí váš poskytovatel WWW služeb. Praxe

u firem zaměřených na WebHosting je taková, že provoz samotného

DNS až do fyzického spuštění webserveru se hradí v rámci

jednorázového poplatku (300–1000 Kč) za služby registrace

domény, u poskytovatelů připojení se zpravidla za provoz DNS

serveru platí určitý měsíční paušál.



Jako na všechno, existuje v zahraničí i pro provoz několik DNS

bezplatných (free) služeb/serverů (viz vložený článek). Jejich

využití je však u seriózního projektu velmi diskutabilní, neboť

nefungující DNS může být důvodem ke zrušení registrace domény, a

v takovém případě, pokud si ji stihne zaregistrovat někdo jiný,

můžete o dobré jméno definitivně přijít.







Linky ohledně domén:



CZ-NIC



Oficiální server českého střediska NIC – CZ-NIC, z.s.p.o.



http://www.nic.cz/



DOMÉNY.CZ



Služba registrace a provozu domén společnosti Globe Internet, s.r.o.



http://www.domeny.cz/



RIPE Network Coordination Centre



Správní středisko celoevropského sdružení poskytovatelů

Internetu RIPE (Reseaux IP Europeens), zastřešující správu DNS a

adresového prostoru sítě v celé Evropě.



http://www.ripe.net/



InterNIC



Středisko InterNIC, provozované americkou vládou prostřednictvím

společnosti Network Solutions, Inc. – registrace domén pod com,

net, org, ..



http://www.internic.net/



Free DNS



Adresy dvou namátkou vybraných bezplatných služeb pro provoz DNS.



www.apollonet.net/freedns.html



http://soa.granitecanyon.com/



-------



(Heureka)



Navigátoři



(Nejen letadla a ponorky potřebují navigaci, aneb průvodci

brouzdalů)



O tom, že jedna z hlavních hlavní předností Internetu – fakt, že

umožňuje publikovat cokoliv a komukoliv, se často obrací proti

jeho uživatelům v podobě záplavy různých zdrojů s velmi

proměnlivou kvalitou, už bylo napsáno mnoho. Nicméně problém,

jak na Internetu najít informace na požadované téma a

v odpovídající kvalitě, zůstává, lépe řečeno bobtná do stále

větších rozměrů.



Vedle dvou klasických a notoricky známých způsobů hledání na

Webu – použití katalogů (Yahoo, Seznam…) a fulltextových

indexů obsahu (AltaVista, Atlas…) webstránek, se již nějaký

čas rozvíjejí i další směry. Mnohé z nich se od klasických

vyhledávacích serverů liší především tím, že se jedná o pomocné

aplikace integrované přímo do prostředí prohlížeče WWW, kde jsou

uživateli bezprostředně nápomocni při hledání relevantních

odkazů na nové zdroje.



V dnešním, tak trochu recenzním pokračování rubriky o hledání, se

pokusím představit zajímavé zástupce této kategorie: nový

„metahledač“ Infoseek express a navigační službu Alexa Internet ,

jejímž autorem je Brewster Kahle, který v roce 1992 založil

společnost WAIS a od roku 1995 se věnuje archivování obsahu

světového Internetu.



Express infoseeku



není žádnou převratnou novinkou co se týče způsobu hledání –

jedná se o klasický „metahledač“ (tedy nástroj pro automatické

vyhledávání prostřednictvím existujících vyhledávacích služeb,

který se postará o rozeslání dotazu a následné sjednocení

výsledků hledání), a podobné služby či windowsovské aplikace

nejsou ničím neznámým. Čím je však Express revoluční, je jeho

provedení – podle členění na služby (servery) a aplikace

(pracující na vašem počítači) totiž není ani ryba, ani rak.

Jedná se v podstatě vyhledávací server doslova a do písmene

přenesený na váš počítač, který z centrálního serveru Infoseeku

dostává pouze pravidelné aktualizace, týkající se jak přehledu

vyhledávačů a jejich možností, tak samotného nástroje.



Výsledkem této koncepce je nástroj, který maximálně těží

z relativně velkého výkonu moderního osobního počítače, a přitom

si zachovává příjemné uživatelské rozhraní webovské aplikace.

Instalace Infoseek expressu je zdarma ke stažení přímo

z centrálního serveru http://www.infoseek.com/ , respektive

http://express.infoseek.com/ (instalace po spuštění na vašem PC

zajistí stažení celého produktu a jeho integraci do obou

nejrozšířenějších prohlížečů). Samotný Express se po spuštění

stane lokálním WWW serverem, který s vaším prohlížečem komunikuje

na adrese http://localhost:1234/ a který stejně jako kterýkoliv

jiný vyhledávač nabízí své služby včetně záplavy inzerátů (tady

dokonce nejsou škodné ani jednotlivé vyhledávací služby, jejichž

výsledky express využívá – na stránce výsledků se totiž

zobrazují inzeráty ze všech, z nichž Express obdržel výsledky).



Celý Express je navržen jako jakýsi pomocník pro vyhledávání

informací v Internetu, který vám ze své databáze, rozdělené do

desítek kategorií či oblastí zájmu, nabídne seznam a možnost

přímého hledání ve stovkách nejrůznějších databází od slovníků,

přes kursy akcií až po databáze sharewaru. Vždy si však musíte

vybrat jeden konkrétní zdroj, ve kterém budete právě hledat.



Hledání na WWW je, i když se tváří jako jedna z mnoha kategorií,

zcela samostatnou kapitolou. Tady se Express chová jako skutečný

metahledač, jenž zprostředkovává hledání přes vybrané servery (k

dispozici jsou všichni velikáni – AltaVista, Excite, HotBot,

Infoseek, Lycos, WebCrawler a Yahoo!) a výsledky sloučí do

jednotného tvaru, samozřejmě bez duplicit. Navíc express

umožňuje to, co vám žádná jiná vyhledávací služba nabídnout

nemůže (je to dáno tím, že jeho server běží na vašem počítači a

filtruje při prohlížení jak seznam výsledků, tak jednotlivé

nalezené stránky) – nabízí vám podbarvení výskytů nalezených

slov, takže se na rozsáhlejší stránce daleko rychleji

zorientujete.



Co říci závěrem? Infoseek Express je uživatelsky velmi příjemná

aplikace pro komfortní prohledávání Webu, která vám mnohdy může

pomoci nalézt i mnohé další zajímavé databáze či specializované

servery. Její největší předností je podle mne právě její

přívětivé rozhraní – vžďyť, ruku na srdce, každý z nás si určitě

zvykl spoléhat se jen na jeden konkrétní vyhledávací nástroj

často jen proto, že mu bylo jeho provedení prostě sympatické.



Alexa Internet



Než se budeme věnovat samotné Alexe, musíme zmínit její

sesterský projekt, o který se služby Alexy z velké části opírají

- Internet Archive. Jak jsem se již zmínil v úvodu, jedná se o

projekt Brewster Kahle, zakladatele společnosti WAIS, jenž se od

roku 1995 snaží archivovat obsah celého Internetu (konkrétně

obsah všech WWW a Gopher serverů, elektronických konferencí a

archivů volně přístupného softwaru). Celý archiv je mamutí

databází uloženou na optických discích a digitálních páskách o

celkové kapacitě řádu několika TB (milionů GB, respektive

miliard MB) a odráží vývoj obsahu síťových zdrojů za poslední

tři roky. (***alexa.bmp***)



Samotná Alexa je ještě ambicióznější projekt databáze, sledující

navštěvovanost jednotlivých WWW serverů a pohyb „brouzdalů“ mezi

nimi. Ve spojení s databází Internet Archive je velmi rafinovaným

pomocníkem v případě, že hledáme informaci, o které víme, že na

Webu určitě je, a přesto ji nemůžeme najít.



Samotná Alexa je subtilní aplikace, jež je (v době psaní článku

ve verzi 3.0 beta) volně dostupná na adrese

http://www.alexa.com/download . Po instalaci se „usídlí“ v okně

prohlížeče jako úzká lišta, na níž se průběžně zobrazuje jedna

ze tří hlavních kategorií informací (nebo jejich mix):



Related Links je asi nejužitečnější funkcí celé Alexy, protože

na základě statistické analýzy informací o obsahu stránek

z Internet Archivu a pohybu uživatelů mezi nimi dokáže poměrně

slušně nabídnout několik obsahově nejvíce příbuzných stránek.

Přestože zastoupení informací o serverech z domény .cz je,

vzhledem k její určité „odlehlosti“ a poměrně malé popularitě

Alexy mezi domácími uživateli, poměrně malé, dokázala Alexa z

osmi souvisejících stránek k serveru jednoho z našich

poskytovatelů http://www.bohemia.net/ nabídnout šest (t.j. 75 %)

opravdu k tématu – byly to stránky CESNETu, GTS, NetForce, PVT,

NIX a internetového zpravodajství News On Net. Tak dobrý

výsledek, který je možná zapříčiněn i tím, že server je umístěn

v poněkud „známější“ doméně net , není sice pravidlem, nicméně i

v případě, kdy je v archivu podkladů méně, se Alexa snaží seč může

- k Českému informačnímu serveru CZECHIA doporučila (evidentně

podle fonetické příbuznosti názvů) jako související CzechWeb,

czechexchange.cz, Českou Televizi, czechin.cz, a dokonce i

pohled na Václavské náměstí.



Site Statistics je soubor statistických údajů, týkajících se

navštíveného serveru. Jsou sledovány/hodnoceny kategorie Trafic

(návštěvnost podle požadavků na největší světové cache), Votes

(obliba mezi uživateli Alexy, vyjádřená poměrem počtu hlasů),

Links (počet stránek, z nichž vede na server odkaz), Speed

(relativní rychlost přístupu – samozřejmě z „amerického“

pohledu), Freshness (aktuálnost vyjádřená frekvencí změn stránek

na serveru) a velikost serveru v počtu stránek přístupných

protokolem HTTP.



V této statistice se asi nejnavštěvovanější tuzemský server

Seznam umístil mezi 100 000 nejnavštěvovanějšími servery světa;

Alexa 'ví‘ o 108 stránkách které na něj odkazují, a jako

související odkazy k http://www.seznam.cz vám nabídne stránky o

ČR (jak české, tak ze světa), zpravodajské servery jako třeba

Neviditelného psa a konkurenční vyhledávač Atlas.



Poslední možnost – Site Registration , je přehledný soupis

informací o vlastníkovi domény, ve které se právě pohybjete,

získaný z odpovídajících registračních databází a doplněný o

dokaz na mapu systému MapBlast.



Kromě uvedených informací si můžete přečíst krátké

hodnocení/recenze navštíveného serveru od jiných návštěvníků,

a/nebo se sami touto formou podělit s ostatními o své zkušenosti

- vše se opět ukládá do centrální databáze.



Poslední zajímavou vlastností Alexy, kterou stojí za to

vyzdvihnout, je možnost prohlížení starších verzí stránek z

Internet Archive v případě, že narazíte na neplatný odkaz.

Vzhledem k tomu, že podle statistiky zmíněného archivu je

průměrná životnost dokumentu na Internetu 75 dnů (po kterých se

objeví už jen notoricky známé chybové hlášení „404 Document not

found“), se jedná o rozhodně velmi zajímavou možnost.



Na závěr pro ty z vás, kteří se (jako konec konců všichni zkušení

uživatelé) zuby-nehty bráníte „zaneřádění“ svých Windows

přehršlem různých utilit a k brouzdání sítí používáte Netscape,

mám dobrou zprávu: Klient Alexy je od verze 4.06 respektive 4.5

integrován do samotného prohlížeče a skrývá se pod novou funkcí

„What's Related“.



----------



(HTML)



Optimalizováno



(On-Line pomocníci pro vytváření webstránek)



Práce WebMastera je zajímavá, ale také velmi náročná – musí

totiž své stránky optimalizovat nejen tak, aby lahodily oku, ale

také z mnoha různých hledisek: kompatibilitou počínaje a dobrou

„indexovatelností“ vyhledávacími službami konče. Pokud na to

všechno nechcete být sami, můžete vyzkoušet některé on-line

pomocníky. Ti dnes umějí všechno: provádějí syntaktickou

kontrolu a optimalizaci HTML kódu, kontrolu kompatibility s

různými prohlížeči, správnosti odkazů, rychlosti natahování,

optimalizaci velikosti obrázků, automatické generování

grafických prvků i celých inzerátů, optimalizaci stránky

(zejména meta-tagů) pro vyhledávací roboty, a mnohé další…



A všechny mají jednu velkou výhodu – můžete je použít rovnou,

aniž byste museli na svůj počítač „pokusně“ instalovat desítky

sharewarových utilit. Tady jsou odkazy na některé z nich:



Doctor HTML



http://www2.imagiware.com/RxHTML/



GIF Wizard



http://uswest.gifwizard.com/



MediaBuilder



http://www.mediabuilder.com/index.html



Netmechanic



http://www.netmechanic.com/



SiteInspector



http://www.siteinspector.com/



SubmitShack



http://www.submitshack.com/



TableMaker



http://www.bagism.com/tablemaker/



The Banner Generator



http://www.coder.com/crea­tions/banner/banner-form.pl.cgi



The JPEG Wizard



http://www.jpegwizard.com/



W3C HTML Validation Service



http://validator.w3.org/



WebTechs Validation Service



http://valsvc.webtechs.com/



---------



(iFAQ )



Internet FAQ



(odpovědi na otázky čtenářů ohledně užívání Internetu)



Vážení čtenáři, protože do poněkud „předsunuté“ uzávěrky tohoto

čísla se od minule sešlo jen pár vašich prvních dotazů (které

samozřejmě pečlivě evidujeme), rozhodli jsme se posunout „ostrý“

start Internet FAQ do příštího čísla. O rady však ani na Vánoce

nouze nebude – v rámci sekce tipů dnes otiskujeme článek s

podtitulem " 10 tipů jak nenaletět providerovi „.



Takže neváhejte a pište. Dotazy můžete zasílat nejlépe přímo

elektronickou poštou na adresu uvedenou v záhlaví článku nebo

poštou/faxem do redakce PC WORLDu.



(10 tipů, na co nenaletět poskytovateli, aneb ISP latina)



Stejně jako každý obor lidské činnosti má i připojování

k Internetu svá nepsaná pravidla, fígle a odbornou latinu,

zkrátka všechno, co lze dohromady označit za informace potřebné

pro tzv. "znalost poměrů“. Tam, kde se střetávají zájmy

prodávajícího (znalého poměrů) a kupujícího (poměrů neznalého),

je vždy široké pole pro řekněme vytváření dojmu něčeho z něčeho

jiného, nebo dokonce z ničeho a využití tohoto efektu v boji o

zákazníka. Prostě to, co je napsáno v nabídce, není tak úplně

lež, ale také to není tak úplně pravda.



V dnešní kolekci tipů se s vámi pokusím podělit o vybrané postřehy

a zkušenosti z nabídek českých poskytovatelů připojení a

webhostingu.



Konektivita



Konektivita, neboli „propojenost“ sítě, je jedním z hlavních

ukazatelů kvality služeb a závisí na počtu a propustnosti spojů

(počtu kvůli možnému výpadku jednoho spoje a propustnosti kvůli

rychlosti komunikace) jak do zahraničí, tak do sítí jiných

českých poskytovatelů (tzv. peering). Zatímco údaje o počtu a

kapacitě spojů do zahraničí jsou poměrně transparentní a většina

poskytovatelů je ve svých nabídkách standardně uvádí, s peeringem

je to přeci jen o něco horší (neb se tam musí dohodnout čeští

poskytovatelé, tedy „kohouti na jednom smetišti“). Peering, tedy

vzájemné propojení dvou autonomních sítí, může být v zásadě

realizován dvěma způsoby, a to přímým propojením centrálních

uzlů dvou sítí, nebo jejich připojením na peeringové středisko

(v Čechách NIX – Neutral Internet eXchange, www.nix.cz ), v rámci

něhož se opět individuálně domlouvají a technicky realizují

příslušná propojení (ale hromadně, a tudíž levněji).



Nás však především zajímá, jak informace o peeringu jednotliví

poskytovatelé uvádějí. Běžně bývá o peeringu uváděn údaj typu

„linka X Mb/s do NIX“, který má však poměrně malou vypovídací

hodnotu. Předně NIX je sdružení poskytovatelů, které samo

rozhoduje o přijetí nových členů, takže zavést linku si do něj

může i čekatel na členství, ale to ještě neznamená, že bude brzy

nebo vůbec přijat za člena (SPT Telecom přijali až napotřetí).

Pokud je poskytovatel řádným člemen NIXu, opět to však neznamená

(díky stanovám usavujícím NIX jako platformu pro možnou

spolupráci), že má realizované propojení se všemi, či vůbec

alespoň s některým dalším členem – to je otázkou dvoustranné

individuální dohody.



Seriózní informace o stavu peeringu tedy obsahuje údaj o

peeringu mimo NIX, členství v NIX, o kapacitě spoje do NIX a

počtu/výčtu sítí, s nimiž je propojení v NIX realizováno. A abych

nezapomněl, od letošního roku existuje ještě třetí varianta

„peeringu“ – připojení dvou poskytovatelů na stejný uzel

nadnárodní sítě, která má přípojné místo v Praze. Je to ale

takový peering-nepeering – data při průchodu z jedné sítě do

druhé sice neobíhají půl zeměkoule, ale spoje jsou zřízeny, a

tudíž také značně zatíženy přenosy dat z/do zahraničí a

propojení tohoto typu je sice lepší než vůbec žádné, ale

zpravidla o poznání horší než skutečný dvoustranný pering v NIX

nebo mimo něj.



Počet přístupových bodů



Dalším z hlavních kritérií hodnocení kvality služeb dodávaných

ISP (Internet Service Providers) je dostupnost jejich sítě,

udávaná zpravidla v podobě počtu/seznamu přístupových bodů. Ta

vypovídá o tom, jaké území (kolik UTO – Uzlových Telefonních

Obvodů) síť pokrývá, a tudíž odkud ji budeme moci využívat ať

již při cestách nebo pro jednotlivé filiálky firmy.



Jenže samotné číslo nic nevypovídá o tom, zda budete skutečně

mít možnost se pod svým jménem a heslem a přihlásit do sítě

z kteréhokoliv přístupového bodu. Poskytovatel totiž musí tuto

vlastnost sítě (tzv. roaming) technicky i smluvně realizovat – a

to jak mezi jednotlivými uzly své sítě, tak s jinými

poskytovateli v jiných zemích. Tuzemský roaming uvnitř vlastní

sítě někteří poskytovatelé nabízejí v základní ceně, někteří za

příplatek a někteří (zpravidla kvůli technicko-organizačním

komplikacím) vůbec.



Proč se vůbec zmiňujeme o UTO, a ne o městech a obcích? Inu

proto, že již před téměř dvěma lety, kdy bylo dokončeno

zavádění časových místních tarifů, bylo pásmo místních hovorů

rozšířeno z MTO (Místní Telefonní Obvod) na celé UTO a za

jednotný poplatek voláte jak z jednoho konce města na druhý, tak

mezi městy ve stejném UTO, byť jsou vzdálena třeba 30 km).

Poskytovatelé se tak pochopitelně snaží pokrýt především co

nejvíce UTO, aby umožnili modemový přístup za místní tarif co

největšímu počtu zákazníků. Těm je také pochopitelně jedno, kde

konkrétně v jejich UTO je přístupový bod umístěn. Tedy až do

doby, než se začnou zajímat o připojení, byť slabou, ale přeci

jen pevnou linkou. Ta se totiž nejčastěji, a v mnoha případech i

nejsnáze a nejlevněji, realizuje pomocí pronájmu pevného

telefonního okruhu od Telecomu. A tady se platí jednak za počet

překlenovaných telefonních ústředen (rozdíl poplatků v okresním

městě i 1:3), ale hlavně za počet překročených MTO, kterých může

být v UTO naskládáno vedle sebe i 5 nebo 6. Stejné připojení

pevnou linkou 33,6 Kb/s vás pak ve městě („přes ulici“) vyjde na

1 200 Kč , kdežto mezi vzdálenými městy ve sejném UTO někde mezi

8 a 14 tisíci korunami!



Samostatnou kapitolou na téma počtu přístupových bodů bylo a

stále do určité míry je počínání spt Telecom při realizaci

internetové sítě pro službu Internet OnLine (IOL). Ta se totiž

velmi rychle stala sítí s největším počtem přípojných bodů, ale

bez vybudování potřebné infrastruktury. Princip je jednoduchý –

čísla na něž volají uživatelé v UTO, v němž zrovna není fyzicky

provozován přístupový bod IOL, jsou na ústředně automaticky

přesměrována na linky nejbližšího skutečného uzlu. Zákazník

platí místní telefonní tarif a Telecom ušetří na investicích

nemalé prostředky, a přitom neprodělá na přesměrování hovorů,

protože si tuto poměrně nákladnou službu (volaný, tedy

poskytovatel platí rozdíl tarifu mezi spojenými místy) platí sám

sobě. Rubem pro zákazníka je v tomto případě možné zhoršení

kvality modemového spojení při komunikaci na větší vzdálenosti,

které je denní realitou pro mnohé uživatele IOL v menších městech.



Dial-up připojení rychlostí do 56 Kb/s nebo ISDN



Většina poskytovatelů má jednotný ceník služeb pro celou síť,

v němž se dočtete, že neomezený přístup přes modem do rychlosti

56 Kb/s je nabízen za pevný paušální poplatek XXX Kč měsíčně.

Zavedení nové technologie (upgrade nebo výměna modemů) však není

zadarmo a realizace digitálního spojení uzel-telefonní ústředna

(nutná podmínka pro využití technologií umožňujících překročení

rychlosti 33,6 Kb/s) také něco stojí, takže většina existujících

sítí nabízí tyto vymoženosti pouze na vybraných uzlech

(zpravidla velkých – Praha, Brno). Ve vašem okresním městě však

platí pouze jedna strana citované ceníkové položky – paušální

cena omlouvaná slůvkem „do“. Na to, jaké možnosti připojení

momentálně nabízí ten který uzel, je nejlépe se informovat

konkrétně, včetně dotazu na technologii používanou u 56Kb

modemů, případně i na jejich značku. V některých případě možná ke

svému překvapení zjistíte, že uzel, ke kterému máte nejblíže,

vám nabídne pouze modemy 33,6, či dokonce že nebylo upgradováno

ani na těch 33,6 a maximální dosažitelná rychlost je 28,8 Kb/s.



Také ale není třeba poskytovatele hned kamenovat, vždyť pro

stávající stav jistě existuje spousta objektivních

důvodů: upgrade není vzhledem k vytížení uzlu rentabilní nebo

dokonce v místě není digitální ústředna (podobně ISDN, které je

zatím zavedeno jen v několika desítkách měst). Je však třeba si

dát pozor na firmy kde se snaží takové informace za každou cenu

tajit (někteří poskytovatelé se rádi schovávají za SPT Telecom a

tvrdí, že spojení je pomalé kvůli nekvalitním linkám).



Dial-up připojení pro lokální síť



Připojení lokální sítě prostřednictvím sdílení modemového

připojení jednoho počítače (požadavky ostatních se přes tzv. ARP

proxy server „tváří“ jako vlastní požadavky připojeného pécéčka)

je technicky jednoduchá a běžně známá a využívaná věc. Z pohledu

poskytovatele je to však poněkud problém – takový „zákazník“

generuje přirozeně větší celkovou a především špičkovou zátěž

sítě, než brouzdal na jediném počítači, ale technicky je

poskytovaná služba identická a není tudíž možnost, jak větší

počet připojených počítačů zjistit a zpoplatnit.



Když odhlédneme od samozřejmého střetu mezi logicky

maximalistickými požadavky zákazníka a rovněž samozřejmými

kritérii rentability provozu, je připojení lokální sítě služba,

která by měla při minimálních nákladech zajišťovat co nejvíce

z komfortu pevné linky. V praxi solidní poskytovatel nabídne v ceně

modemového připojení lokální sítě vyhrazenou IP adresu na svém

serveru, kde pro zákazníka provozuje virtuální poštovní

(případně za příplatek i WWW) server pro jeho doménu, tak aby

fungovala doménová pošta stejně jako u připojení pevnou linkou a

zákazník si ji mohl příležitostně (několikrát denně) vyzvedávat

přes modem. V ceníku takového poskytovatele naleznete buďto

„komutované/dial-up připojení lokální sítě“, nebo možnost

připlatit si k normálnímu modemovému připojení za pevnou IP

adresu a další služby (registraci a provoz domény, směrování

pošty, atd.).



Takové řešení je oboustranně výhodné a dnes je nabízí za rozumné

ceny většina poskytovatelů. Přesto se ještě můžeme setkat

(naštěstí již méně často) s přístupem, kdy se vás poskytovatel

snaží smluvně zavázat k tomu, abyste přes modem nepřipojovali

více než právě jeden počítač, a/nebo vám prodat dražší modemové

připojení pro celou síť bez výše uvedených služeb. Tento

přístup, kdy máte platit víc v podstatě proto, že dodavatel si

myslí, že byste víc platit mohli a tudíž měli – nenabízí za

vyšší cenu více a/nebo lepší služby, lze označit za v podstatě

neseriózní a poskytovateli, který na něčem podobném trvá, je

lépe se vyhnout.



Připojení pouze pro e-mail



Další, v poslední době se rozmáhající službou je levný přístup

k Internetu omezený pouze na používání elektronické pošty,

respektive plný přístup mimo špičku (v noci a o víkendu) a ve

špičce pouze k poště.



Cena malá, možnosti pošty poměrně velké (viz článek „Co s

e-mailem?“ v minulém čísle). Na co si ale dávat pozor? Především

na dvě věci: velikost schránky a způsob omezení přístupu.



Velikost poštovní schránky, tedy velikost místa na disku

poštovního serveru, které je vyhrazeno pro příjem vaší pošty, je

hlavním omezujícím faktorem. A to zejména pro využívání takových

serverů, které uživatelům zpřístupňují po e-mailu další

internetové služby, jako je stahování a zasílání webstránek nebo

souborů z FTP archivů poštou – do schránky velké 1 MB prostě

1,5MB soubor neuložíte (nehledě na to, že se kódováním do formy

přílohy k dopisu pravděpodobně ještě natáhne). Naštěstí jsou už

dnes běžné 2 až 10MB schránky.



Způsob omezení přístupu ke službám sítě pouze na poštu je ještě

důležitější. Může být realizován v zásadě třemi způsoby:



1) Máte možnost se připojit pouze archaickým unixovým poštovním

protokolem UUCP, který podporuje pouze přenos poštovních zpráv.

Toto řešení umožňuje příjem a odesílání pošty pouze pomocí

serveru poskytovatele připojení, kde má zákazník svůj

účet/schránku, a dnes je zajímavé pouze pro uživatelé některých

konkrétních unixových systémů.



2) Můžete používat veškeré protokoly, ale vaše komunikace je

omezena pouze na jeden konkrétní počítač – poštovní server

vašeho poskytovatele. V tomto případě je důležitá co největší

velikost vaší schránky, protože ke schránkám, které si můžete

zřídit na některých free-mailových serverch (např.

mail.atlas.cz ), se tímto připojením nedostanete. Tato varianta

je v případě větší (několikamegabajtové) schránky dobrým

kompromisem mezi kvalitou služby a výsledným zatížením sítě.



3) Vaše připojení je omezeno na používání standardních protokolů

SMTP (Simple Mail Transfer Protocol) a POP3 (Post Office

Prtotocol 3), ale bez omezení přístupu na jen na určité

počítače. To vám umožňuje používat různé poštovní servery po

celém světě a využívat tak (díky „free“ službám) téměř libovolný

počet i kapacitu poštovních schránek. Tato varianta je pro

zákazníka nejkomfortnější, ale vzhledem k možnosti přímého

přístupu k libovolnému poštovnímu serveru a s tím spojenou

možností vyšší zátěže sítě ve špičkách, může být pro

poskytovatele nevýhodná.



Poplatky za zřízení a provoz domény



A dostáváme se do kategorie služeb bezprostředně souvisejících

s prezentací na síti. Každý připojený subjekt či internetový

projekt má samozřejmě zájem mít v síti osobitou, a přitom dobře

zapamatovatelnou adresu, čili dobře pojmenovanou doménu (viz

článek „Zřídíme vám doménu“).



K tomu potřebujete, kromě určitého nutného technického zázemí,

také provedení registrace a zaplacení správních poplatků správci

domény, pod níž je vaše doména zaregistrována. V ČR, respektive

pro doménu cz , je správcem nově ustavená organizace CZ-NIC,

která stanovila již vloni na podzim poměrně nová pravidla pro

schvalování registrací v „americkém“ duchu kdo dřív přijde.



Protože vznik CZ-NIC provázely a rozjetí jeho ostrého provozu

ještě provázejí značně komplikované porodní bolesti, do konce

letošního roku prakticky nefungovalo a stanovené poplatky (800

Kč jednorázově za zřízení a 800 Kč ročně udržovací) nikdo

nevybíral. Přesto je mnozí poskytovatelé WWW a provozovatelé

registračních služeb vybírali od svých zákazníků předem podle

schematu: cena = vlastní za administrativu a provoz DNS

serverů+zisk + poplatek CZ-NIC. Ti serióznější je záhy poté, kdy

zástupci vznikajícího CZ-NIZ prohlásili, že poplatky za rok 1997

a pravděpodobně i 1998 nebudou kvůli skluzu v administrativním

rozjezdu CZ-NIC fakturovány, jiní si je ponechali jako zálohu a

prý je za své zákazníky uhradí, jakmile je CZ-NIC začne vybírat.



Jenže záloha ve výši 1 600 za jednu doménu na více než jedne rok

není záloha, ale solidní bezúročná půjčka, u některých opravdu

neseriózních firem (viz známý případ pana Šimka a jeho firmy

M.S.Computing) dokonce nevratná. Za skutečné uhrazení poplatku

přitom podle pravidel registrace domén ručí v konečné fázi vždy

vlastník domény, bez ohledu na to, zda a kdo se za něj tento

závazek zavázal uhradit.



Registrace domény



U registrace doménového jména ještě zůstaneme. Protože pro

neodborníka je samotný proces registrace poměrně složitou

záležitostí, nabízí většina poskytovatelů v rámci zřízení

fungující domény i vyřízení administrativy okolo její

registrace. Ta spočívá ve vyplnění a postupném odeslání několika

formulářů, jejichž obsah je podkladem pro aktualizaci centrální

celoevropské databáze domén u sdružení RIPE www.ripe.net . Ta

obsahuje záznam o vlastníkovi domény (firmě či jednotlivci) a

třech kontaktních osobách, tzv. správci (admin-c), technikovi

(tech-c) a správci primárního DNS serveru (zone-c).



První dva záznamy – vlastník a správce domény, by měly vždy

obsahovat název a zodpovědnou osobu skutečného vlastníka domény,

kdežto další dvě kontaktní osoby by měly být technici vlastníka

nebo poskytovatele připojení, tedy osoby přímo zodpovědné za

technickou stránku provozu domény. První kontaktní osoba je

totiž oprávněna k nakládání s doménou, respektive jejím záznamem a

musí vyjádřit svůj souhlas s jeho případnou změnou (změna

vlastníka, nebo osob zodpovědných za technickou stránku provozu

- tedy poskytovatele).



Zda tomu tak opravdu je, doporučuji ihned po registraci vaší

domény třetí stranou zkontrolovat (databáze RIPE je volně

přístupná přes WWW rozhraní a formuláře pro vyhledávání

informací o doménách naleznete i na serveru DOMÉNY.CZ

http://www.domeny.cz/region.html nebo na Vyhledávací centrále

Seznamu hledej.seznam.cz). Někteří neseriózní poskytovatelé WWW

se totiž snaží „pojistit“ si zákazníka tím, že jako

administrátorský kontakt nebo dokonce vlastníka uvedou sami sebe.



WebHosting a podpora databází



WebHosting, neboli služba pronájmu virtuálního WWW serveru na

počítači připojeném k některé z páteřních sítí Internetu, prožívá

letos v ČR značný boom, a to se všemi jeho důsledky. Patří mezi

ně především značný pokles cen za prezentaci v síti a zároveň,

s nástupem firem-nováčků do této oblasti, problémy s technickou

realizací a zákaznickou podporou.



Pokud chcete na síť umístit především statické webstránky, máte

velký výběr na bezplatných serverech, a ani v případě komerční

prezentace u některého z poskytovatelů WWW pravděpodobně nebudete

mít s touto základní a nejjednodušší variantou potíže. Drama

nastává teprve v případě, že chcete na WWW spustit celou aplikaci

a potřebujete provozovat aktivně se měnící stránky a databázové

zpracování jejich obsahu, respektive když se od ceníkových

položek, mnohdy „opsaných z krabice od Windows NT server“

dostanete k praktické realizaci projektu.



Tu zjistíte, že v oblasti, která je pro vás samotné poměrně nová,

je správce serveru vašeho poskytovatele ještě větším

„greenhornem“ než vy, a navíc ho vaše dotazy příliš nezajímají

(nemá čas jen na vás nebo prostě neví – no a co). Vy jste si

sice vybrali nejdražší variantu s inzerovanou podporou pěti SQL

databází, ale nikdo vám již nezdůraznil, že jde jen o ovladače

rozhraní ODBC (Open DataBase Connectivity) a samotné databázové

servery nejen že nejsou v ceně, ale firma je ani standardně

neprovozuje, a kvůli jedinému „splašenému“ zákazníkovi je jaksi

zřizovat nehodlá. Můžete se také setkat s nabídkou kombinace

produktů/možností a operačních systémů, která je sice lákavá,

ale technicky vůbec nebo obtížně a pouze výhledově

realizovatelná – na jednom serveru si například v objednávce

služeb vedle podpory ASP/ADO můžete zvolit operační systém

Linuxu, a samozřejmě dostanete účet na počítači s Windows NT a

IIS.



Jediné, co vám při výběru poskytovatele v takové šlamastyce

zbývá, je důsledně vyžadovat reference na zákazníky, kteří

podobné nabídky s úspěchem využili a fungující aplikaci v rámci ní

k plné spokojenosti rozběhli. Přeji vám při tom hodně štěstí.



Server na páteři, ale data na disku



V posledním tipu se zmíním o jednom „zajímavém“ triku, který

letos zavedl jeden z tuzemských poskytovatelů, a to pro službu

WebHostingu v podobě umístění serveru zákazníka na své páteřní

síti. V základní, poměrně lákavé ceně, je podle nabídky zahrnut

přenos dat do XX GB za měsíc (nic neobvyklého, přenosy dat prostě

něco stojí). Zajímavá je však metoda, která zajišťuje „dodržení“

tohoto limitu – omezení maximální rychlosti přesunu dat na a

z serveru, asi tak, jako kdyby byl „schovaný“ za poměrně

zatíženou 64Kb linkou. A výsledek? Samozřejmě totální zahlcení

serveru už při několika současných návštěvách – jednoduše

naprostá negace jeho umístění na páteřní síti.



Je sice pravda, že umístit na síť cizí (zejména erotický) server

bez jakýchkoliv omezení se může poskytovateli vymstít, ale

seriózní způsob je jednak uvedení přesných podmínek v nabídce

(omezení je takové, že celkový měsíční limit přenášených dat by

bylo možné překročit pouze při cca 101 % teoreticky možného

zatížení), a především stanovení rozumného limitu a poplatků za

jeho překročení, na rozdíl od nucení zákazníků platit za něco,

co nemají prakticky šanci vůbec využít.



Poučení: připojení serveru na centrální uzel páteřní sítě ještě

nemusí nutně znamenat, že se data z jeho disku dostanou ke svým

uživatelům (články ke čtenářům, software k zákazníkům…).



Co má společného WWW a DPH?



Inu, spor o to, jaká sazba daně z přidané hodnoty se má

uplatňovat u jednotlivých služeb souvisejících s prezentací firem

na WWW. Ty lze v zásadě rozdělit na tvorbu/zpracování webstránek

a jejich umístění/pronájem místa na serveru.



Pro obojí je totiž (různým výkladem zákona) možné aplikovat jak

5%, tak 22% sazbu DPH. Tvorba stránek může totiž být, jako běžná

služba, zdaněna 5 nebo jako reklama 22 %. Stejně tak samotný

hosting jako služba hromadného zpracování dat za 5, nebo jako

pronájem za 22 %.



Já osobně se přikláním k názoru, že věcně správné je uplatňovat u

obojího nižší, tedy 5 % sazbu, a jakákoliv snaha o vyšší zdanění

mi připomíná časy z dob zavádění DPH, kdy úředníci v polovině

republiky chtěli uplatňovat sazbu 22 % na software, protože je

na disketách. Nyní tedy budeme opět uplatňovat 22 % na služby,

neb jsou provozovány na (dokonce vzájemně propojených!)

počítačích. Bohužel v tomto smyslu existují již mnohá rozhodnutí

finančních úřadů a dobrozdání autorizovaných auditorů, a mnohé

firmy pod jejich nátlakem již 22 % standardně účtují..



Pokud máte k této otázce co říci, rád uvítám vaše názory a

připomínky na internet@guru.cz . P.S: tlačte na svého

poslance/senátora, ať s tím něco udělá.