Jak dlouho budeme sdílet? - Budoucnost jedné zajímavé techniky

Čistě akademicky


Systémy pro sdílení informací fungovaly mnohem dříve, než byl vytvořen dnes

mrtvý, ale o to více mytizovaný Napster. Měly své klientské programy, řídicí

servery a dokonce vyhledávací mechanismy. Nebyly ale určeny široké veřejnosti.

Jejich služeb využívala hlavně akademická obec, vzácně se v první polovině

devadesátých let objevovaly jako přívěšek v softwaru lokálních sítí větších

firem. Jejich výhoda byla zřejmá. Prostředek nacházející se na libovolném

počítači připojeném do sítě byl dostupný v kterýkoliv okamžik ostatním

uživatelům, aniž by byl uskladněn v nějakém centrálním serveru. Server jen

zprostředkovával vyhledávání a v některých typech sítí nemusel být přítomen

vůbec. Bohužel, konstrukce těchto systémů neumožňovala zapojit do nich velké

množství uživatelů. I kdyby to možné bylo, neexistovala pro nic takového

potřeba. Údaje, které se sdílely, byly poplatné tomu, jací byli uživatelé.

Elektronické knihy, dokumenty, vzácně něco jiného. Na univerzitách, tam kde se

k systémům sdílení dostali studenti a mladí lidé, samozřejmě i ilegální kopie

počítačových programů a posléze hudba. Právě někde zde se zrodil nápad vytvořit

P2P systém globálních rozměrů.





Metoda XXI. století



Teprve už zmiňovaný Napster (i když v rámci internetu nebyl nikdy jediným)

otevřel cestu ke sdílení informací mezi neomezeným množstvím uživatelů. Ve

spojení se zvukovým formátem MP3, pro který byl určen, a takzvaným efektem

sdíleného nárůstu způsobil ohromné rozšíření sdílení hudebních souborů. Jeho

prostřednictvím bylo možné si na svůj počítač stáhnout prakticky cokoliv, co

nabízela světová hudební scéna, bez ohledu na žánr, interprety a popularitu

obojího. Napster se stal symbolem a také absolutně převládajícím systémem. Svou

konkurenci na vrcholku popularity zcela zastínil. A to mu podrazilo nohy.



Hudební vydavatelství a distribuční společnosti, mající zájem na prodeji co

největšího počtu zvukových nosičů (CD, kazet), zpočátku sdílení hudby na

internetu zcela ignorovaly. Dnes je těžké odhadnout proč tomu tak bylo,

pravděpodobně ale proto, že sdílená hudba ve formě souborů nebyla fyzicky

svázána s konkrétním nosičem (diskem, kazetou), který by se dal prodat.

Zaběhané mamutí hudební společnosti, tvořící tak zvanou Velkou pětku, si byly

svou většinou na trhu tak jisty, že nepovažovaly sdílení souborů se svými

chráněnými díly, jinak evidentně pirátské, za nebezpečí. Když ale začaly jejich

vlastní prodeje klesat, a když sdílení označila za krádež například populární

rocková kapela Metallica, objevil se nad Napsterem černý oblak.





Časy zlé, a vlastně dobré



Soudní i zákulisní tahanice mezi provozovateli Napsteru a organizacemi

chránícími autorská práva vedly nejprve k filtrování sdílených souborů

(chráněné nebylo možné stahovat) a nakonec k zastavení celého systému. Právě

zde se ukázala jeho veliká slabina. Klientské programy byly totiž bezvýhradně

závislé na centrálních serverech. Jejich vypnutí znamenalo také konec P2P sítě,

bez tzv. indexů byla nepoužitelná. Zajímavé však bylo, že ještě v době, kdy

Napster fungoval, se pro něj objevily speciální patche. Tato „vylepšení“

přidávala do klientského programu možnost vybrat si server, ke kterému se

připojí. Napster tak přežil v podobě sítí z něj odvozených. Mnohem menších, co

se do počtu uživatelů i obsahu týče, přesto však funkčních.



Konec Napsteru měl bezesporu jednu obrovskou výhodu. Na místo jediné, doposud

prakticky monopolní sítě se mohlo drát několik jiných, konkurenčních. Postupem

času se vytvořil systém podsítí. Existují prakticky dva nejrozšířenější systémy

pro P2P Fastrack a Gnutella. Klienti podsítí, které tyto systémy používají, si

mohou vyměňovat informace (rozuměj hudbu, aplikace, filmy, atd.) nejen mezi

sebou, ale také mezi uživateli sítí založených na stejném protokolu. Mimo to

existuje několik projektů, jež se snaží mezi těmito dvěma systémy vytvořit

přechod.



Také některé principy fungování sdílení se od pádu Napsteru (a zejména

bolestného ukončení sítě Audiogalaxy v červnu 2002) změnily. Centrální servery

jsou stále přítomny (a dají se tudíž vypnout), sítě na nich ale nejsou už zcela

závislé. Indexy, seznamy souborů ke sdílení a další informace o síti, nezbytné

pro její provoz, mohou být zpracovávány do značné míry přímo klientskými

programy. Nic ale zatím není stoprocentní.





RIAA se nevzdává



Napster, Audiogalaxy. To jsou dva nejznámější výměnné systémy, které už

ukončily svůj provoz díky postupu hudebních vydavatelů, respektive jejich

zastřešujících organizací. Na řadě jsou další známá jména. Kazaa, Morpheus. A

tak dále. Zavírání jednotlivých P2P systémů ale jak se zdá nemá na sdílení jako

takové žádný vliv. Provoz dvou největších sítí představuje podle některých

odhadů 40–60 % celkového datového toku na internetu a to nejsou zdaleka malá

čísla. Systémy se navíc zdokonalují. Jsou čím dál tím méně závislé na

serverech, a tudíž přestávají být snadno deaktivovatelné.



Vydavatelství přesto dále vedou svůj boj. Chtějí omezovat možnosti používání

sdílení na univerzitách, na podnikových systémech, dokonce v prostředí

veřejných ISP. Využívají k tomu především právního systému USA, kde sídlí nebo

donedávna sídlila většina provozovatelů P2P. Známá Kazaa dokonce proto „utekla“

k jiné společnosti do Austrálie. Další budou následovat.



Dochází ale k něčemu neočekávanému. Organizace typu RIAA (Recording Industry

Association of America) narážejí stále více na odpor vůči svému snažení.

Protestují nejen jednotlivci, ale také nevládní organizace, a dokonce

politikové. Poté, co „velká pětka“ dostala astronomickou pokutu za kartelovou

dohodu s koncovými prodejci, se navíc množí názory o legalitě, avšak

amorálnosti jejich soudů. V průběhu prázdnin a září loňského roku začaly být

některé P2P sítě zavalovány speciálními červy a falešnými soubory. I tento jev

dávají mnozí za vinu podzemnímu boji RIAA se systémy sdílení. A i když

oficiální důkazy neexistují a asi ani nebudou existovat, mnohé napovídá, že by

tomu mohlo tak skutečně být. Zdá se proto, že se povaha boje vydavatelů se

sdílením hudby začíná měnit, nebo rozšiřovat.





Blízká budoucnost



Bylo by nepravděpodobné, kdyby se všechny současné P2P sítě dožily řekněme roku

2004. Soudy jsou v plném proudu, důležitá stání s provozovateli těchto sítí

propukla v prosinci 2002 a další budou na jaře následovat. Jejich rozhodování

ale není jednotvárné (nelegální, zakázat), už jen proto, že samotné sítě zákony

žádné země neporušují. Ilegální je totiž výměna souborů chráněných autorským

právy mimo licenci, nikoliv výměna jako taková. Studie ukazující na možnost, že

v současnosti v důsledku sdílení prodej hudebních alb neklesá, ale stagnuje

nebo stoupá, zlehčují některé argumenty ochránců copyrightu.



P2P jako takové ale zcela jistě existovat nepřestane. Uživatelé zrušených sítí

se přestěhují k jiným v rámci stejného nebo jiného systému, jejich data

zůstanou v P2P zachována. Vydavatelé zřejmě proti sdílení jen tak bojovat

nepřestanou, ačkoliv existují náznaky a dokonce i prohlášení o tom, že si

uvědomují nesmyslnost tohoto boje.





Budoucnost vzdálenější



Sdílení souborů, najmě hudebních, je společenský fenomén. To je mnohem více,

než kdyby šlo o hračku několika tisíc adolescentů nebo dočasnou módní vlnu. V

budoucnosti je proto nevyhnutelné, aby to co je dnes v zásadě ilegální, dostalo

v rámci používání internetu svůj řád. Spekuluje se o možnosti univerzálních

licencí, experimentuje se s placenou hudbou nebo placenými P2P systémy.

Možnost, že by se vydavatelům a jejich ochranným organizacím podařilo sdílení

zcela rozložit nebo vytlačit na okraj zájmu, je mizivá a i sami ochránci

autorských práv to vědí. Samotná represe nemá smysl, vytvoření zcela

otevřeného, ale nějak zpoplatněného systému však ano. Likvidace několika

dalších P2P sítí bude mít za následek, jak jsem již napsal, přesun jejich

uživatelů k jiným, ale také zdokonalení samotného sdílení tak, aby bylo

prakticky nemožné je zastavit. To již nyní existuje u uzlových sítí Direct

Connect. Tak jak se možnosti uživatelů internetu co se kvality a rychlosti

připojení týče zvětšují, stoupá i využití sdílení. Uživatel je člověk, jenž

hledá hudbu a nabízí za ni tu, kterou již má. Pro něj není sdílení nic

ilegálního. To je lidský rozměr, se kterým nikdy žádný vydavatel nepočítal, a s

nímž také nic neudělá. Sdílet se tedy bude i nadále, jen systémy se mohou

měnit. A ještě velmi dlouho.