Kouzelná přítomnost - Je to tak ohromující, že si toho ani nedokážeme všimnout

Schopnost nechat se ohromit se v poslední době téměř úplně vytratila z našeho
vědomí. Digitální zázraky se staly obyčejnou rutinou a všechna ta kouzla jsme

se naučili brát jako „normální věc“. Elektronická zařízení, která denně

používáme nejedná se pouze o osobní počítače, ale též mobilní telefony,

přehrávače disků CD a DVD, kapesní elektronické organizační diáře a hrací

konzoly jsou všechno zařízení fascinující složitosti. Avšak z jakéhosi důvodu

stále odmítáme nechat se těmito věcmi ohromit.

Tyto myšlenky mě napadly na konci jednoho večera poté, co jsem se dodíval na

DVD film promítaný na jeden a půl metru širokou promítací plochu pomocí

digitálního projektoru InFocus za 3 000 dolarů. Tento přístroj využívá úžasnou

technologii firmy Texas Instruments nazývanou Digital Light Processing.



Všechno to jsou zrcadla

Nejsem z těch, kdo používají výraz „ohromující“ příliš často a bez rozmyslu.

Činnost systému InFocus se zakládá na čipu obsahujícím půl milionu miniaturních

zrcadélek, která se překlápějí vpřed a vzad rychlostí několika tisíc překlopení

za vteřinu. Obraz se od těchto pohyblivých zrcátek odráží na projekční plochu a

dostává svou barevnou informaci díky tomu, že prochází rotujícím diskem, který

je rozdělen na červené, modré a zelené segmenty. A protože zrcadélka mohou být

pouze v poloze zapnuto nebo vypnuto, odstupňování intenzity barevných tónů se

provádí časovým multiplexorem. Pro každou barvu v každém snímku se zrcadla

zapínají na delší nebo kratší dobu, což je okem a posléze mozkem interpretováno

jako jasnější nebo temnější barevný odstín. Přes všechnu svoji nesmírnou

složitost tento precizně secvičený balet ohromného množství zrcadélek nakonec

poskytuje obraz, který je výjimečně stálý a stabilní.

Tato technologie obzvláště připomíná černou magii, přestože má svůj

mikromechanický aspekt. Avšak jiné technologie, jež bereme jako naprostou

samozřejmost, jsou v každém ohledu stejně neuvěřitelné. Nejenže moderní

procesory například umí dělat inteligentní odhady toho, kterým směrem se bude

program v následujících krocích ubírat, ale umí to dělat se stále se zvyšující

rychlostí a při stále klesajících cenách. Snadno kolem sebe pohazujeme termíny

jako „500MHz procesor“, stejně tak jako naši rodiče mohli ve své době

nevzrušeně mluvit například o „motoru se 350 koňskými silami“. Přitom se ani na

okamžik nepozastavíme nad tím, co oněch 500 MHz vlastně znamená:

nepředstavitelně miniaturní obvody na čipu provádějí stovky milionů operací

každou vteřinu.

Neustálé zvětšování kapacity pevných disků je další forma technické magie. Na

začátku osmdesátých let můj první počítač obsahoval úžasných 10 MB v krabici,

která byla asi tak poloviční velikosti než celý tehdejší IBM PC počítač. Dnes

je můj laptop vážící 1,5 kg schopen pojmout více jak 4 GB. Vždy, když se již

zdá, že hardwaroví inženýři vyčerpali své možnosti, vyrukují tito lidé s něčím

novým co pracuje lépe, laciněji a rychleji.



Potíže se softwarem

Všimněte si, že neustále mluvím pouze o hardwarových inženýrech. Je tomu tak

proto, že se bohužel velmi často stává, že mezi námi uživateli a magickými

schopnostmi hardwaru stojí jedna závažná překážka: software. V systémech, které

dnes běžně používáme, jsou kouzelná technická zařízení, na než jsme si však

ještě nezvykli, protože nejsme schopni přijít na to, jak je přinutit k činnosti.

Vezměte si například takovou věc, jako je infračervený port. Toto zařízení je

standardní součástí prakticky každého notebooku již po celá léta, ale skoro

nikdo ho nepoužívá. Dosáhnout toho, aby se IR porty ve dvou různých počítačích

navzájem poznaly, není příliš obtížné. Avšak přinutit tyto porty, aby dělaly

něco užitečného například aby se jejich pomocí mohly vyměňovat mezi oběma

počítači soubory je zatraceně složitá záležitost. A kdo za to může? Odpověď zní

jasně: software.

Nedávno jeden z mých kolegů, jenž vlastnil soubor, který jsem potřeboval, seděl

hned vedle mně na jakési nudné prezentaci. Oba jsme měli s sebou v podstatě

identické subnotebooky a můj počítač byl již nastaven na úkol přenášet soubory

pomocí IR portu. Avšak nastavování a úpravy „potrubí“ ve Windows na počítači

mého kolegy nám zabraly dobrých 20 minut a několik restartů počítače a to je

ještě nutno vzít v úvahu, že jsem takovou operaci nedělal poprvé, a tudíž v

uváděném čase nastavování není zahrnuto žádné bloudění a omyly.

Infračervený port není jediné bezvadné hardwarové zařízení, jehož efektivní

využívání je sabotováno kvůli špatnému softwaru převážně od firmy Microsoft.

Firma Microsoft byla údajně velmi nadšeným podpůrcem techniky i mechaniky

CD-ROM v polovině osmdesátých let avšak v oněch dobách omezených paměťových

zdrojů byl driver pro CD–ROM skoro tak velký jako celý zbytek operačního

systému.

A až zcela donedávna byly USB porty (zabudovávané do většiny stolních počítačů)

často nestabilní vzhledem k mizerné podpoře ze strany operačního systému.

Microsoft není zdaleka jediným viníkem. Dodavatelé jinak naprosto fantastických

videokaret si často podřezávají větev, na které sedí, tím, že s výtečnou kartou

dodávají driver, jenž prostě nepracuje tak, jak by měl. A pokud se týče

dekódovacího softwaru pro DVD-ROM, všichni víme, jaké je s ním trápení.

Nicméně pokud všechny tyto věci posléze začnou pracovat, děje se tak z důvodů,

kterým většina z nás již není schopna tak docela a úplně porozumět. Okolnost,

že se inženýrům podařilo vytvořit tuto obdivuhodnou a poněkud zvláštní situaci,

je možná jejich nejúžasnějším kouzelnickým trikem ze všech těch, které až dosud

předvedli.



9 0350/DĚD