Na sítě s Ritou - Moderní síťové technologie a propojování sítí

9. pokračování současné trendy v komplexních sítích


V poslední části našeho seriálu se zastavíme u rozlišení a aplikací kvality

služeb v rámci komplexní intersítě. Podíváme se na definici kvality služeb

(QoS) a jejich řešení v IP sítích (protokoly MPLS, RSVP a Diff-Serv).





Přepínače a směrovače jejich místo v moderních sítích



V předchozí části jsme se do hloubky věnovali propojování sítí a naznačili

vývoj technologií i zařízení pro maximalizaci výkonu rychlosti přenosu paketů

sítí. Doplňme ještě, kam se jaká zařízení z hlediska svého charakteru hodí v

rámci propojených sítí. Přepínače na třetí vrstvě stále více vytlačují tradiční

směrovače z páteře podnikových sítí, protože jsou postaveny především s ohledem

na rychlost vnitřního přepínání paketů mezi porty. Nicméně hodí se pouze na

propojování lokálních sítí, podporují jejich segmentaci a podsíťování.



Pokud je třeba řešit propojení s rozlehlými sítěmi, nezbude než opět volit

tradiční směrovač. Kromě přístupu k rozlehlým sítím a možností agregace

sériových spojů směrovače také řeší potřebu multiprotokolové podpory a

integrace hlasu a dat v sítích podnikových. Přepínače na třetí vrstvě většinou

podporují pouze protokol IP nebo IP v kombinaci s IPX; navíc jim chybí většina

možností podporovaných v programovém vybavení směrovačů. Tou nejdůležitější

výhodou směrovačů oproti přepínačům (i těm na třetí vrstvě) zůstává základní

vlastnost segmentovat sítě do domén pro všeobecné vysílání (broadcast).

Přepínaná síť tvoří jednu doménu pro vysílání na všeobecnou adresu a přepínače

nedokáží účelně členit nebo blokovat toto vysílání, takže se většina paketů

určených všem skutečně ke všem stanicím také dostane (a zaplaví přitom síť).



Tradiční směrovače soustřeďující své schopnosti do softwarového řešení se

posouvají na okraj komplexních sítí, kde agregují provoz z přístupových míst,

přidělují paketům potřebné značky tak, aby mohly být dále zpracovány vysoce

výkonnými zařízeními páteřní sítě, která většinu svých funkcí vykonávají v

hardwaru.





Kvalita služby (QoS) a třída služby (CoS)



Kvalita služby je podle doporučení ITU-T E.800 definována jako „souhrnný

výsledek výkonnosti služby, který určuje stupeň spokojenosti uživatele služby.“

Vzhledem ke složitosti specifikování, co vše zahrnuje „spokojenost uživatele“,

se většinou kvalita služby (Quality of Service, QoS) v prostředí IP, někdy

nazývaná třída služby ( Class of Service, CoS), charakterizuje výkonností toku

paketů jednou nebo více sítěmi. Cílem je doručit pakety mezi koncovými

uživateli podle určitých kritérií. QoS se odvozuje z několika veličin, mezi

nimi z dostupnosti služby, zpoždění a odchylek ve zpoždění, propustnosti,

ztrátovosti paketů.



Chování distribuovaných aplikací, jejichž prvky spolu komunikují

prostřednictvím komunikační sítě, je závislé na časových charakteristikách

komunikačního spojení, jako jsou zejména propustnost a zpoždění. Jde například

o aplikace z oblasti videokonferencí, telefonie, ale i běžné služby v rámci

TCP/IP typu Telnet, FTP či WWW. Uživatel aplikace samozřejmě očekává, že mu

bude aplikací poskytnuta určitá kvalita služby (QoS) definovaná v pojmech na

aplikační úrovni, jako např. celková doba přenosu dat, počet obrázků za

sekundu. Aplikace může poskytnout definovanou kvalitu služeb, pokud použitá

platforma propojující její komponenty rovněž poskytuje propojení s definovanou

kvalitou.



Technologie zajištění QoS jsou cíleny zejména na následující aplikace:



- citlivé na odchylky ve zpoždění video,



- citlivé na zpoždění hlas,



- citlivé na ztrátu paketů video.



Podrobnější požadavky jednotlivých typů provozu v sítích jsou uvedeny v Tabulce

Citlivosti různých typů dat v síti.



Na podporu kvality služeb bylo založeno fórum výrobců, Quality of Service Forum

(QoSF, http://www.qosforum.com/).



Technologie dodržování kvality služeb se týkají jak technických, tak

programových složek sítě; jako jednotlivých složek i jako celku. Kromě toho se

QoS týká různých vrstev protokolové architektury: spojové vrstvy lokálních sítí

(IEEE 802.1p a 802.1Q), diferencovaných služeb (DiffServ) a protokolu RSVP

(Resource Reservation Protocol) pro TCP/IP a technologie MPLS (Multiprotocol

Label Switching). Dosažení požadované kvality služby tedy předpokládá

spolupráci všech síťových vrstev a koncovou spolupráci síťových prvků, tj. přes

celou síť. A to také znamená, že maximální kvalita služby bude záviset na

nejslabším článku celé sítě. Protože pod pojmem QoS se zejména myslí šířka

přenosového pásma, je třeba poznamenat, že mechanismy v rámci QoS pracují s

šířkou pásma dané sítě, nedokáží žádnou další šířku pásma poskytnout, ale

dokáží efektivně hospodařit s tím, co je dané, aby se maximálně vyhovělo

požadavkům jednotlivých aplikací. Jinými slovy, mechanismus zajištění QoS

alokuje síťové prostředky pro určité datové toky. Jednou z nejjednodušších

alternativ k implementaci QoS je získat maximální potřebnou šířku pásma. To

však je stále problém, dokud nebudou existovat vysoce kapacitní přenosové sítě

založené na progresivní technologii WDM (Wave Division Multiplexing).



QoS je založena na síťové politice, která v sobě zahrnuje do značné míry prvky

managementu sítě, bezpečnosti i směrování v síti. A jedná se skutečně o

politiku, protože kvalita služeb ve svém důsledku třídí provoz do jednotlivých

tříd (front s různou prioritou a různým zacházením). Pokud datové pakety putují

pouze vlastní sítí, problém je podstatně jednodušší, než když putují přes různé

sítě, Internet, poskytovatele přístupu k Internetu. Různé sítě používají různá

zařízení a software na přenos dat a neexistuje jediný normalizovaný způsob, jak

označit data pro označení jejich priority. Sami výrobci a poskytovatelé

síťových služeb se často nemohou shodnout ani na terminologii: pro QoS mohou

používat pojmy jako „management šířky pásma“ či „policy management“.





QoS řešení v LAN versus WAN



Spojová vrstva u lokálních sítí (na rozdíl od ATM) nepodporuje a nerozlišuje

QoS provozu zkoumáním jednotlivých rámců. Jedinou výjimkou tvoří Fibre Channel,

jehož jedna služba (třída 4) zajišťuje QoS. Nelze proto očekávat ani od

gigabitových verzí Ethernetu nebo Token Ring spolehlivé zajištění doručení

rámců a kvalitu služeb (bez ohledu na vysokou podporovanou rychlost), které je

naproti tomu zcela vlastní ATM. Podobně vzniká problém při podpoře provozu

citlivého na rychlost přenosu a doručení: Gigabit Ethernet nemá možnost dát

takovému druhu provozu přednost před „objemovým přenosem“ (velkých souborů

apod.). U Gigabit Ethernetu se této problematice již musela věnovat pozornost

kvůli kombinaci různých typů provozu v síti (přenos hlasu, obrazu a dat) a

jejich odlišným nárokům na přenos, zejména z hlediska zpoždění.



Pro možnost upřednostnění provozu, který vyžaduje rychlé zpracování a přenos

(např. hlas nebo video), lze použít mechanismus členění provozu podle priorit

do několika front (mechanismus definuje norma IEEE 802.1p), čímž běžný provoz

nenáročný na zpoždění (např. přenos souborů) může dát přednost prioritní

komunikaci. Přesto je třeba i nadále vnímat jemný rozdíl mezi přidělením

priorit datovému provozu a zajištěným doručením dat. QoS známé z ATM může

zajistit určitou šířku pásma pro konkrétní přenos dat, a tím zajišťuje jejich

doručení do cíle (do určité doby). Priorita u lokálních sítí umožňuje pouze

upřednostnit určitá data vůči ostatním přenášeným informacím, ale jejich

doručení do předvídatelné doby nikoli.



ATM umí šířku pásma efektivně rozdělit tak, aby bylo transakčně orientovaným

protokolům v reálném čase umožněno rychlé odbavení, a navíc používá přenosové

jednotky (buňky) konstantní malé délky, zatímco lokální sítě podporují rámce

různých délek (v intervalu povoleného minima a maxima). Pro ukázku toho, že

pojem QoS je velmi široký, uveďme situaci právě v rámci ATM, kde jsou do

kvality služeb v širším smyslu zahrnuty všechny následující kategorie a

veličiny (podrobnější popis viz ATM Forum Traffic Management Specification 4.0):



- typ služby (Service Category): CBR (Constant Bit Rate), VBR (Variable Bit

Rate), UBR (Unspecified Bit Rate), ABR (Available Bit Rate)



- parametry QoS: CLR (Cell Loss Ratio), CTD (Cell Transfer Delay), CDV (Cell

Delay Variation)



- popis toku dat (Traffic Description): PCR (Peak Cell Rate), SCR (Sustained

Cell Rate), MCR (Minimum Cell Rate), MBS (Maximum Burst Size).



Síťové protokoly, zejména protoko IP, nebyly stavěny tak, aby zajišťovaly samy

o sobě kritéria spadající pod kvalitu služby, protože jejich hlavním úkolem je

podpora doručení paketů (datagramů). Protokol IP sice nabízí několik typů

služeb (ToS, Type of Service) specifikovaných (volitelně) přímo v datagramu,

které mohou znamenat různé zacházení s datagramem (např. z hlediska

minimalizace zpoždění na cestě v síti), ale ty se z hlediska zvýšení nároků na

zpracování zejména ve směrovačích prakticky nepoužívají. Proto se v poslední

době věnuje značná pozornost možnostem přizpůsobení IP pro zajištění

konkrétních hodnot QoS podle požadavku uživatelů/zákazníků.



Řešení podpory QoS v rychlých sítích se týká zejména:



- oddělení provozu podle určité klasifikace do jednotlivých front, příslušné (a

jednotné) konfigurace směrovačů a přepínačů v síti,



- dohledu nad provozem vstupujícím do sítě a jeho označování,



- filtrace výstupního provozu podle bezpečnostních pravidel a ochrany proti

přetížení sítě,



- aktivního řízení výstupních front,



- algoritmů pro ničení/zahazování paketů,



- monitorování úrovní provozu na každém výstupním rozhraní.





Multiprotocol Label Switching



Prudce rostoucí objem přenášených dat na všech úrovních Internetu vedl výrobce

směrovačů k hardwarovým řešením, která jsou schopna velmi rychle přepojovat

datagramy na základě cílové adresy. Modifikace směrovacích rozhodnutí na

základě zdrojové adresy či jiných polí záhlaví datagramu IP (např. TOS,

směrování odesílatelem) pak buď nejsou vůbec podporovány, anebo jsou

realizovány jiným, obvykle značně pomalejším mechanismem.



Obecným trendem posledních let je proto přechod na novou komunikační

architekturu, která přesouvá podstatnou část operací nad datovými toky

směrování, administrativní strategie, QoS, účtování do okrajových částí

komplexní sítě. Vnitřní uzly sítě jsou pak optimalizovány pro co nejvyšší

přenosové rychlosti, tzn. jsou jim ponechány jen jednoduché funkce, které mohou

být efektivně implementovány přímo v hardwaru.



Jedním z podstatných prvků této nové architektury je technologie Multiprotocol

Label Switching MPLS. Jejím základním principem je oddělení standardních

směrovacích informací, získaných obvykle prostřednictvím některého směrovacího

protokolu, od vlastního předávání paketů. Směrovače na okraji domény MPLS

pakety přicházející zvenčí (všechny nebo jen definovanou podmnožinu) opatřují

značkami pevné délky. K přidělení značky lze kromě směrovací tabulky využít i

další informace, jako požadavky na QoS, administrativní preference apod. K

výměně informací o přidělených značkách mezi sousedícími směrovači se používá

protokol LDP (Label Distribution Protocol). Každá značka má pouze lokální

účinnost na každém spoji mezi dvěma směrovači účastnícími se MPLS (označovanými

jako LSR, Label Switching Router). Jakmile je paketu na okraji domény MPLS

přidělena značka, používá se k jeho předávání velmi rychlý algoritmus

přepojování na základě jednoduché tabulky: paket se značkou L1 přicházející

přes rozhraní R1 se opatří novou značkou L2 a předá se na rozhraní R2.



MPLS reprezentuje technologii převádění paketů, v níž je rozhodnutí o směrování

založeno na značkách pevné délky (label) odvozených z jednotlivých datových

toků (per-flow), které jsou vkládány mezi záhlaví spojové a síťové vrstvy

paketů. Účelem MPLS je jednak zvýšení výkonnosti (rychlosti směrování), a

jednak zajištění vyšší pružnosti při výběru cesty (vhodné pro tvorbu

virtuálních privátních sítí). MPLS vyžaduje u mezilehlých systémů (např. ATM

přepínačů) podporu směrovací funkce, neboť zviditelňuje vnitřní transportní

přepínací infrastrukturu (např. ATM) i na úrovni síťové vrstvy.



V případě IP nad ATM bude každý ATM spoj viditelný také jako IP spoj a ATM

přepínače budou rozšířeny o implementaci funkce IP směrování. Pro výběr

tranzitní směrovací cesty je pak použito IP směrování, přičemž tyto tranzitní

směrovací cesty jsou označeny posloupností značek, na něž můžeme pohlížet jako

na jakési lokálně definované směrovací indikátory.



MPLS je pak implementováno pomocí přepisování značek paketu při jeho průchodu

sítí. Paketům vstupujícím do prostředí MPLS je přiřazena lokální značka a

odpovídající výstupní rozhraní (podle lokální směrovací politiky). Další MPLS

přepínač pak provede převedení paketu v závislosti na jeho značce podle své

lokální převáděcí tabulky, která určuje jednak jeho odpovídající výstupní

rozhraní, a jednak novou hodnotu značky paketu. Lokální převáděcí MPLS tabulka

tedy jednoznačně určuje směrovací rozhodnutí tak, že pro každou lokální/vstupní

hodnotu značky paketu přijatého z určitého rozhraní jednak přiřazuje, do

kterého výstupního rozhraní má být tento paket dále směrován, a jednak definuje

novou hodnotu lokální/výstupní značky (která přepisuje původní hodnotu lokální/

vstupní značky). Tato lokální převáděcí MPLS tabulka je generována z kombinace

informací získaných z lokálně používaného (IP) směrovacího protokolu a

protokolu distribuce značek implementovaného mezi jednotlivými MPLS přepínači.



MPLS také umožňuje elegantní integraci různých technologií přenosu na spojové

vrstvě, například Ethernet, SDH (Synchronous Digital Hierarchy), DWDM (Dense

Wave Division Multiplexing) a v neposlední řadě ATM, jež pro účely přenosu IP

paketů můžeme zařadit do druhé vrstvy. Pokud daná technologie používá vlastní

značky pevné délky (to je třeba případ identifikátorů VPI/VCI, Virtual Path

Identifier/Virtual Channel Identifier, v ATM), může MPLS používat tyto značky.

Jinak se použije speciální zapouzdření a značka se zapíše do vnější hlavičky.

Kombinace MPLS s ATM tak nabízí cestu k jistému kompromisu v dlouholetém sporu

mezi zastánci ATM a IP. Přepínače ATM se účastní výměny směrovacích informací,

tj. stávají se z nich LSR. Díky tomu se fyzická topologie ATM sítě objevuje i

ve třetí vrstvě, což při jiných realizacích IP nad ATM není obvyklé. Při

použití MPLS nad ATM ovšem odpadá signalizace okruhů mezi koncovými stanicemi,

okruhy VC pro MPLS se sestavují pouze na základě výměny informací o přidělených

značkách pomocí protokolu LDP, tedy mezi sousedícími LSR.



Na specifikacích a implementaci MPLS v sítích se podílí nově zřízené MPLS Forum

(http://www.mplsforum.org/).





Resource Reservation Protocol



Na podporu zajištění šířky pásma pro určitý tok IP datagramů (jak pro IPv4, tak

IPv6) existuje protokol pro rezervaci prostředků RSVP (Resource reSerVation

Protocol, RFC 2205, 2210–2212). Protokol využívá cílová stanice, která očekává

určitá data a chce si pro ně zajistit zaručený průchod sítí. Protokol pak

postupně signalizací zjišťuje po celé cestě sítí všemi směrovači až ke zdrojové

stanici, zda vyžádaná šířka pásma může být pro daný tok přidělena (v jednom

směru), jinými slovy zkoumá možnost komunikace za daných podmínek (call

admission). RSVP není směrovacím protokolem, ale na parametrech a informacích

ze směrovacích protokolů je životně závislý, zejména ve složitých topologiích

např. s asymetrickým směrováním nebo směrováním založeném na politice.



RSVP podporuje provoz jak mezi dvěma uzly, tak ve skupině. Rezervace síťových

prostředků se týká pouze komunikace v jednom směru, pro obousměrný provoz je

proto potřeba provést dvě rezervace odděleně. Za rezervaci zodpovídá příjemce,

který určuje parametry a zajišťuje její provedení. Rezervace s neprovádí jednou

provždy, ale i v průběhu komunikace musí být dynamicky aktualizována (změny v

aktivní topologii sítě odražené ve směrování alternativními cestami, zrušení

rezervace apod.). RSVP poskytuje různé modely rezervace: pro zajištění

spolehlivého přenosu mezi dvěma body řízením zátěže (RFC 2211) a pro

garantované maximální zpoždění při přenosu v daném pásmu (RFC 2212).



RSVP je v současnosti preferovaným mechanismem pro signalizaci QoS v

podnikových sítích, zejména pro služby typu hlas po IP (Voice over IP, VoIP),

IP video streaming a videokonference. Protokol garantuje šířku pásma

prostřednictvím vybudování cesty mezi koncovými uzly s dohodnutými parametry

udržovanými ve specifikaci toku v každém směrovači a přepínači na třetí vrstvě.

RSVP nabízí jedinečnou přednost v tom, že nepřipouští žádný nadbytečný paket, a

pásmo je tak dostupné pro jiné volání nebo spojení po téže cestě.



V rámci sítě reagují na RSVP požadavky pouze některé uzly, zatímco ostatní musí

být zkonfigurovány tak, aby alespoň transparentně propouštěly. Signalizační

zprávy se používají pro identifikaci uživatelských aplikací a uživatele

požadujícího QoS, typu služby a objem požadovaných prostředků. Uzly spolu

komunikují prostřednictvím dvou typů zpráv:



- resv specifikuje požadavky na vytvoření, změnu nebo zrušení rezervace

prostředků;



- path nese informace od odesílatele nebo jiného uzlu sítě (max. možné

parametry rezervace, potvrzení nebo zamítnutí žádosti o rezervaci, výzva k

aktualizaci rezervace, chybová hlášení).



Požadavek při průchodu sítí může být nakonec přijat nebo odmítnut. Pokud je

přijat, musí se použít mechanismy na rozlišení toku dat, alokovat příslušné

služby a oznámit uživateli o rozhodnutí o přidělení šířky pásma. Vzhledem ke

složitosti implementace protokolu RSVP v rozsáhlých sítích a jeho prací s

každým jednotlivých tokem dat se uplatňuje zejména v hraničních prvcích páteřní

sítě.





Differentiated Services



Nová specifikace IETF definuje tzv. diferencované služby Diff-Serv

(Differentiated Services), které slouží k rozčlenění služeb podle jejich nároků

na síť. Podle specifikace (RFC 2474) se využívá z pole ToS v datagramu IP místo

původních 3 bitů pro IP precedence celých 6 bitů umožňujících 64 tříd služby

(7. a 8. bit jsou rezervovány pro použití v aktualizacích managementu nebo

směrování, nebo pro explicitní oznámení o zahlcení v IP podle RFC 2481). Šest

bitů pole se používá jako kódové místo (Diff-Serv Code Point, DSCP) v každém

směrovači nebo přepínači podporujícím Diff-Serv na dané cestě, aby vyvolal

dohodnuté chování. Nová specifikace je zpětně slučitelná s původní definicí

záhlaví IPv4 (RFC 1349) a IPv6 (jedna skupina hodnot odpovídá hodnotám IP

precedence).



Diff-Serv pracuje následovně: jakmile se provoz dostane do sítě, je

klasifikován (označen) na hranici sítě a přidělen k agregátu chování (Behavior

Aggregate, BA), tj. seskupení paketů (toků dat) s podobným chováním. Označení

chování se zakóduje do místa DSCP a zkoumá je klasifikátor (funkce Diff-Serv

identifikující pakety podle třídy, k níž patří). Klasifikátor pro označený

paket provede úpravu provozu, včetně měření, označování a odstraňování

označení, úpravu provozu a zahazování paketů na základě hodnoty DSCP a

nastavené politiky sítě.



Ve specifikaci pro Diff-Serv se definuje také vazba mezi označením paketů a

předdefinovaným (minimálním) chováním v rámci každého síťového zařízení na

cestě. Každý směrovač nebo přepínač na třetí vrstvě má definované chování (Per

Hop Behavior, PHB), pokud se objeví více požadavků na jeho zdroje, jako

vyrovnávací paměť nebo šířku pásma. Definice rozeznává:



- urychlené předávání (Expedited Forwarding, EF) požadované chování pro daný

typ služby (např. u VoIP minimální ztráty, latence, kolísání a dostupná šířka

pásma),



- zajištěné předávání (Assured Forwarding, AF, RFC 2597) IP služba modelovaná

podle služby CIR v rámci Frame Relay. Služba je navržena tak, aby zajistila

přenos datagramů IP sítí garantovanou rychlostí. Používá transportní protokol

TCP a pracuje na základě stanovení priorit pro různé kategorie provozu. V

případě zahlcení sítě pak předem určený typ paketů bude kandidátem na zničení.

IP datagramy mohou využívat čtyři nezávisle zpracovávané třídy pro AF. V rámci

každé z těchto tříd může mít datagram přidělenu jednu ze tří úrovní priorit

zničení. Každá třída má přiděleny určité zdroje pro přenos datagramů (velikost

vyrovnávacích pamětí a šířku pásma), tak aby každá aplikace měla dostatek

zdrojů potřebných pro svoji správnou funkčnost.



Mechanismus Diff-Serv se ve srovnání s RSVP používá tam, kde je problém se

škálovatelností, protože Diff-Serv agreguje jednotlivé toky dat do jednoho, a

proto není třeba ošetřovat každý jednotlivý tok zvlášť.





MPLS, RSVP a Diff-Serv jak se vzájemně snášejí



Jakmile existuje více variant řešení jednoho problému, je potřeba zjistit,

podle čeho nejvhodnější alternativu pro danou situaci vybrat, a také, zda více

variant může existovat vedle sebe a pokud možno spolupracovat. MPLS může

využívat RSVP jako svůj signalizační protokol. RSVP lze použít na okrajích

sítě, zatímco v páteřní části se může implementovat Diff-Serv. RSVP může

pracovat v rámci síťových domén, zatímco provoz mezi doménami může být

podporován Diff-Serv a MPLS.



Nicméně je dobré si ujasnit některé záležitosti kolem jednotlivých protokolů a

metod, které jsou dnes doporučeny IETF. Především jak se liší MPLS od

Diff-Serv? Obě řešení jsou dnes v pokročilém stádiu normalizace IETF a obě

používají značení paketů pro jejich členění podle priorit. Ale Diff-Serv

pracuje na síťové vrstvě, zatímco MPLS o vrstvu níž, na vrstvě spojové. To by v

podstatě mohlo znamenat, že se vzájemně vylučují. Avšak MPLS může pracovat jak

s Diff-Serv, tak bez, a také Diff-Serv může pracovat nad sítěmi s MPLS, přičemž

MPLS zařízení mohou přidělit značky pro přepínání až po zpracování instrukcí

Diff-Serv v záhlaví IP datagramů.



Podporovat QoS znamená především dobře zvládnout složitost definování,

stanovení a udržování síťové politiky, a to může být úkol přesahující možnosti

některých organizací. QoS také vyžaduje modernizaci hardwaru a softwaru

propojovacích zařízení s nezanedbatelným riskem neslučitelnosti řešení od

různých výrobců.



Náš seriál o síťových technologiích, v němž jsme se podívali pod pokličku

moderních komplexních sítí stavební kameny sítí, sítě lokální a rozlehlé,

architektura TCP/IP i propojování sítí, končí. Věřím ale, že tím nekončí

čtenářský zájem o tuto problematiku a že i v tomto časopise o počítačích sítě

zapustily své kořeny jako nedílná součást moderní komunikační infrastruktury.

Pokud máte vy, čtenáři, náměty na další síťově orientovaná témata, můžete je

adresovat buď přímo mně, nebo redakci časopisu.



Autorkou seriálu o sítích je Ing. Rita Pužmanová, CSc., specialista na

propojování komunikačních sítí, (rita@ieee.org).







Seznam použitých zkratek



ABR – Available Bit Rate

AF – Assured Forwarding

BA – Behavior Aggregate

CBR – Constant Bit Rate

CDV – Cell Delay Variation

CLR – Cell Loss Ratio

CoS – Class of Service

CTD – Cell Transfer Delay

Diff-Serv – Differentiated Services

DSCP – Diff-Serv Code Point

DWDM – Dense Wavelength Division Multiplexing

EF – Expedited Forwarding

LDP – Label Distribution Protocol

LSR – Label Switching Router

MBS – Maximum Burst Size

MCR – Minimum Cell Rate

MPLS – Multiprotocol Label Switching

PCR – Peak Cell Rate

PHB – Per Hop Behavior

QoS – Quality of Service

QoSF – Quality of Service Forum

RSVP – Resource reSerVation Protocol

SCR – Sustained Cell Rate

ToS – Type of Service

UBR – Unspecified Bit Rate

VBR – Variable Bit Rate

VPI/VCI – Virtual Path Identifier/Virtual Channel Identifier

WDM – Wave Division Multiplexing