Plíživá televizní revoluce

Digitální televize naplno ještě letos?
Málokdo zřejmě pochybuje, že po době kamenné, bronzové, železné a průmyslově

revoluční dnes panuje období křemíkové, jinak též nazývané digitální. Všichni

již používáme digitální telefony, ať pod zemí či vzduchem vedoucí, digitálně

fotografujeme, digitálně filmujeme, mnozí digitálně platíme a korespondujeme, a

přesto nám cosi chybí. Je s podivem, že plné digitalizaci prozatím v tuzemsku

unikal pro mnohé přítel nejbližší, televizní vysílání. Ale tempo doby je

neúprosné, a proto se pojďme podívat, jak to s digitálním televizním vysíláním

vlastně bude.



Televizní vysílání se v tuzemsku, stejně jako na zbytku Zeměkoule, od svého

počátku do přelomu tisíciletí v principu příliš nezměnilo. Od pionýrských dob

20.-40. let 20. století, kdy televizní technika dostávala svůj tvar a první

pokusné přístroje byly postupně nahrazovány lepšími a použitelnějšími, se v

zásadě nezměnil nejen způsob vytváření obrazu na televizních obrazovkách, ale

také princip přenosů samotných obrazových dat. Jedinou zásadní proměnu přineslo

pochopitelně barevné vysílání, neboť pro jeho realizaci bylo nezbytné někam do

vysílaného signálu „nacpat“ i ony barevné složky (jak si ještě přiblížíme), ale

vzhledem k samotné podstatě věci to znamenalo jen určitou modifikaci. Po celou

tu dobu se totiž vysílalo analogově, tedy prostřednictvím klasické modulace

rádiových signálů. A právě tomuto způsobu přenosu nyní silně zvoní hrana, a to

dokonce i u nás. Aby nám závažnost přechodu na digitální vysílání byla naprosto

zřejmá se všemi důsledky, pochopitelně si jeho principy přiblížíme podrobněji.



Jak asi tušíte či dobře víte, televizní obraz je snímán a následně vytvářen

pomocí rastrování výsledná obrazová informace je našemu snadno oklamatelnému

zraku předkládána jako mozaika sestavená z 625 nebo 525 řádků (podle používané

normy) a několika stovek sloupců (typicky mezi 300 a 500), která je průběžně

vykreslována bod za bodem, a to po vodorovných řadách. Každý takový obrazový

element musí v případě barevného televizního zobrazení obsahovat namíchanou

informaci o výsledném poměru složek RGB, tedy červené, zelené a modré. Tvůrci

všech dnes používaných norem se s problémem vyrovnali v zásadě podobně tím, že

oddělili složku jasovou (tedy jak moc bude daný bod zářit) a barvotvornou

(definuje chytrým způsobem kombinaci barvotvorných složek RGB). Navíc je zde

samozřejmě ještě přiřazen zvukový kanál, jehož náročnost je však ve srovnání s

obrazovým přenosem poměrně malá. Tento postup byl zvolen proto, že bylo třeba

po přechodné období udržet kompatibilitu se staršími černobílými přístroji, jež

využívaly jasovou složku. Klíčovou vlastností je způsob přenosu těchto

obrazových bodů, přesněji jejich složek: informace o každém elementu jsou na

přenosový kanál řazeny sériově. Aby byla obrazová iluze stravitelná okem, musí

tedy dlouhá fronta obrazových dat odsýpat velmi rychle. Přesněji tak rychle,

aby bylo možné za 1 s sestavit 50 nebo 60 tzv. půlsnímků, tedy zhruba 25 celých

snímků v jediné vteřině. Po celých téměř 70 let, co klasická televize vysílá,

se pro přenos těchto dat využívá klasické analogové bezdrátové šíření signálu.

Podstatou je tedy „klasický“ vysokofrekvenční rádiový signál s určitou nosnou

frekvencí, která je tzv. modulována (upravována) prostřednictvím dalších

složek, jež právě vypovídají o jasu, barvě a zvuku. Protože bylo nutné přenášet

na tehdejší podmínky enormní datové toky, odpovídaly tomu i zvolené parametry.

Dodnes jsou využívána jako televizní pásma takové oblasti rádiového spektra,

jejichž nosné frekvence dosahují desítek až stovek MHz, což byly svého času

opravdu velmi krátké vlny s označením VHF a UHF. Podobný způsob přenosu si žádá

silné vysílače s poměrně hustým pokrytím celého území, což je i jeden z důvodů,

proč nemáme tolik celoplošných televizních stanic. Jen pro hrubou orientaci

dodejme, že používané frekvence pásma VHF (very high frequency, velmi vysoká

frekvence) leží zhruba mezi 30 a 300 MHz a nachází se v něm kromě televizních

kanálů též běžné rádiové přenosy „FM“ mezi 88 a 108 MHz. Pásmo UHF s ním pak

sousedí, s frekvencemi mezi 300 MHz a 3 GHz, a najdete v něm ony televizní

kanály označené typicky čísly mezi 21–69. Všímavější z vás jistě rozpoznali, že

na svém „nejrychlejším“ konci zahrnuje toto pásmo také „proslulou“ frekvenci

2,4 GHz s technologiemi jako Bluetooth či Wi-Fi, ale své kanály zde mají rovněž

mobilní operátoři (900, 1 800 a 1 900 MHz) či datová síť CDMA (450 MHz). Zde

jsme mimo jiné již na samé hranici tzv. mikrovlnného pásma.

Použití analogové přenosové cesty s sebou přineslo pochopitelně řadu zádrhelů.

Jedním z nich je výhradní využití každého televizního frekvenčního kanálu, jenž

byl přidělen, pro daný televizní přenos: do jediné „cesty“, která je typicky

široká 8 MHz, lze „zuby nehty“ umístit obrazovou a zvukovou část pro jedinou

přenášenou stanici, i tak však dochází kvůli dost „těsné“ modulaci jasové a

barevné složky k jisté degradaci barevné informace. Přestože to vypadá, že

obecný potenciál počtu kanálů je vysoký, situaci komplikuje další nepříjemnost

v podobě interferencí. Stručně řečeno, aby diváci na svých přístrojích

nezaznamenávali třeba nežádoucí efekty v podobě duchů, neměly by vysílače v

dosahu přijímací antény distribuovat signál pro stejný televizní program v

totožném frekvenčním kanále, neboť pro degradaci příjmu stačí už samotný fakt,

že vysílání jednoho vysílače se samo různě odráží a k příjemci dorazí díky tomu

jako značně roztříštěná ozvěna z různých směrů. Tato podmínka si vynutila

sestavení mozaiky, kdy na jednotlivých vysílačích jsou pro dané stanice

vybírány střídavě různé frekvence (kanály) a vy třeba musíte „Novu“ ladit doma

a u babičky pokaždé někde jinde. Vzdálenost mezi vysílači, jež pro jednu

stanici použijí totožný kanál, bývá často hodně přes 100 km. Z výše uvedených

skutečností je zřejmé, že množina vysílacích kanálů se nám dosti redukuje a pro

skutečně plošné pokrytí toho v rukou nemáme až tolik, čehož důsledkem je právě

dosti obezřetný způsob přidělování licencí pro takto vzácná pásma. Ve světle

těchto nepříjemností posléze oceníte některé ze zásadních výhod digitálních

přenosů.



Digitální TV: co se tedy mění?

Protože již máme představu, jak pracuje klasické vysílání od sejmutí obrazu až

po jeho opětovné vykreslení na obrazovce, a to včetně trampot na přenosové

trase, nastal čas vysvětlit, jak se od tohoto způsobu liší ona nová digitální

varianta. V první řadě je potřeba pochopit, že digitalizace probíhá na dvou

„frontách“, a to u přenášených dat jako takových a posléze na samotné přenosové

trase. Oba problémy si vysvětlíme odděleně.

Než se pustíme do obšírnějšího popisu, věnujme také trochu prostoru

standardizaci těchto nových řešení. Pro případ, že se budete těmito

technologiemi dále zabývat, uveďme, že tuzemské digitální TV vysílání je a bude

realizováno v souladu s úspěšnou kolekcí norem DVB (digital video

broadcasting). Tato soustava dokumentů a standardů, jež vznikly jako otevřený

projekt, byla mimo jiné publikována a zakotvena evropským standardizačním

institutem ETSI a třeba vedle technologie GSM představuje jednu z

nejúspěšnějších přijatých a publikovaných norem této organizace.

Samotná kolekce norem zahrnuje řadu souvisejících řešení: šíření digitálního

televizního vysílání pomocí satelitů popisuje DVB-S, kabelové sítě zahrnuje

DVB-C a tzv. terestrické (pozemní či spíše přízemní) šíření TV signálu definuje

DVB-T. Poslední zmíněný standard je předmětem našeho dalšího zájmu a dále

uváděné popisy se vztahují právě na tuto normovanou technologii: právě ona

popisuje využití vybudované sítě vysílačů a přidělených tradičních televizních

vysílacích kanálů pro digitální přenosy.

Pro úplnost dodejme, že pochopitelně nejde o jediný světový standard. V USA,

kde jsou tradičně mírně napřed, byl již dříve zprovozněn digitální televizní

přenos pomocí standardů podle ATSC, a třeba Japonci zase mají normy ISDB.

Zajímavé je, že s postupem doby se evropský DVB prosazuje stále více i na úkor

ATSC, a to přesto, že přišel s významným zpožděním.



Digitální obsah

Stejně jako u digitálních fotoaparátů či kamer vás asi napadlo, že jedním z

prvků digitalizace televizních záznamů je samotné převedení původních

rastrovaných obrazových dat na modernější digitální formát. Již několik let

tomu tak skutečně je, a tak vlastně došlo k paradoxní situaci: na počátku

řetězce jsou digitální kamery, zpracování v televizní režii je digitální a

teprve před vysíláním do éteru k divákům se již plně digitalizovaná podoba

převádí na analogovou formu pro klasický přenos a zobrazení na přijímačích,

třeba podle normy PAL.

Digitální televizní kamery pracují podle očekávání se snímači jsou opravdu 3,

pro každou barevnou složku jeden, a výsledkem záznamu je tedy kolekce snímků,

složených z „tradičních“ pixelů o potřebné barevné hloubce (typicky 16 bitů).

Digitální kamery dovolují snímat jak obraz klasických rozměrů (SDTV) s poměrem

4 : 3, tak modernější formáty s vyšším rozlišením a poměrem stran 16 : 9 (tzv.

HDTV). Po následném uložení obrazu v podobě digitální informace a přimíchání

digitalizované zvukové stopy následuje řada úprav datového toku na výsledný

standard studiového formátu SDI, jehož šířka pásma je (!) 270 Mb/s, což jistě

sítí neprotlačíme! Takže na řadu přichází komprese, a to v osvědčené podobě:

MPEG2. Účinné postupy tohoto standardu dokáží původní strašidelně působící

záplavu dat redukovat v poměru až cca 40 : 1 na snesitelný datový tok, avšak

nezapomeňme, že se jedná o kompresi v principu ztrátovou a její zvolená míra

obraz více či méně degraduje. Zde hodně záleží na zvolených vstupních

parametrech. Takto upravený digitální signál je již připraven pro tzv.

multiplexování.



Proč je multiplexování důležité?

Zcela klíčovým přínosem je skutečnost, že díky progresivním metodám modulace a

dříve popsané kompresi informací je možné do jediného tradičního televizního

kanálu „nacpat“ mnohem více dat, jež typicky mohou zahrnovat 4–6 vysílacích

stanic a navíc ještě řadu datových služeb. Jak se dále zmíníme, použití

tajemného modulování OFDM s sebou přináší jakýsi zisk v podobě vyšší kapacity

přenosového kanálu. Nejde však o výhodu ledajakou, neboť kapacita vzroste velmi

významně podle nároků na výslednou kvalitu obrazu se totiž do takto

přepravovaného vysílání namísto jediného přenosu směstnají zároveň třeba až 4

stanice, při troše skromnosti však i 6 stanic najednou! A to je výborná zpráva,

neboť ve spojení s použitím dále vysvětlené jednofrekvenční sítě se kapacita

velmi výrazně otevírá dalšímu využití. V praxi to znamená možnost poskytnout

licence mnoha novým subjektům a tím televizní trh zásadně rozšířit.

Ale zpět k technologii: abychom do jediného kanálu všechna data „nacpali“,

musíme provést onu operaci, označovanou jako multiplexování. Ta probíhá vlastně

dvakrát. V prvním kole se vezmou komprimovaná data obrazu a zvuku jedné stanice

a smíchají se dohromady, spolu s dodatečnými datovými službami (teletext a řada

dalších), do jednoho toku. Následuje multiplexování na druhé úrovni, kdy se

datové proudy několika předem dohodnutých stanic podobně prolnou ve výsledné

řečiště, jež bude přenášeno po samotném přiděleném televizním kanále.

Tento způsob uspořádání dat má pochopitelně přímé důsledky na diváka a jeho

možnosti. Podle dostupných vysílačů ve vašem okolí si totiž budete moci naladit

ty stanice, jejichž multiplexovaná směs k vám po naladěném kanále doputuje. Ona

předem definovaná kombinace stanic, jež zahrnuje nerozlučně spjaté programy, se

proto často označuje jako „multiplex“. V budoucnu tedy už nebudeme ladit

„jedničku na 46. kanále“, ale třeba „multiplex C“, čímž bude řečeno jak číslo

kanálu (bude jednou v budoucnu, doufejme, na celém území stejné), tak škála

stanic, jež budeme moci sledovat.

O tom, jak tuhý boj v tuzemsku právě probíhá o zařazení do plánovaných

multiplexů, si můžete přečíst v dalších odstavcích.



Digitální trasa

Velmi významnou proměnou rovněž prochází v případě přechodu na digitální

vysílání celá přenosová trasa, což vede k některým revolučním novinkám.

Vysílače a přijímače digitální TV totiž pracují s přidělenými televizními

kanály zcela odlišným způsobem a dokáží přenést mnohem větší množství užitečné

informace. Jak je to možné?

Na rozdíl od přenosu klasickým způsobem, kdy dochází k analogové modulaci nosné

rádiové vlny jinými signály do výsledného tvaru (nebo spíše patvaru), je

prováděna modulace v případě vysílání podle standardu DVB-T digitálně, a to

navíc pomocí technologie OFDM. Fungování těchto strašidelně znějících řešení si

v hrubých rysech naznačíme. Samotná modulace OFDM je založena na postupu, kdy

původní širší nosné pásmo (jediný frekvenční kanál o určité šířce) je rozdělen

na bohatou škálu subkanálů s mnohem užším vymezením. Nejde však o žádné

„troškaření“ v případě varianty, jež funguje u nás, se jedná o zhruba šest

tisíc úzkých pásem, jež pracují současně na společném úkolu. Tato soustava

jednotlivých subkanálů (představujte si je klidně třeba jako tlustý svazek

hadiček) zajistí, že původní obrovský balík dat, přiváděný sériově (už jsme

digitální, takže bit za bitem), je rozprostřen do paralelně se sunoucí laviny.

Protože pásma jsou úzká, je pochopitelně potřeba pracovat na každém z nich

opatrně a pozvolna, takže proud v jednotlivých „hadičkách“ se zpomalí. Díky

jejich celkovému úhrnu však vlastně dojde po sečtení celkové kapacity oproti

předchozí analogové variantě, vázané na klasické postupy, k výslednému navýšení.

Jednou z vynikajících vlastností modulace OFDM je snášenlivost vysílaného

signálu, jenž přichází z více vysílačů na stejném kanále. To, co je při

tradičním analogovém šíření problém, zde naopak vyhovuje: pokud je stejný

program šířen na určitém kanále z více směrů, přijímač je schopen si signály

poskládat dohromady a získat vlastně výsledné zesílení. Tato schopnost dovoluje

realizovat dosud nemyslitelný scénář, a to celoplošné vysílaní určité stanice

tak, že její signál bude naladěn na všech vysílačích na stejný kanál s tím, že

příjemci v daném místě získají dostatečný signál ze všech vysílačů v

„doslechu“. Této vymoženosti se říká též jednofrekvenční sítě a představuje po

očekávané likvidaci analogových přenosů z hlediska využití televizních kanálů

zářnou budoucnost. Další velkou výhodou přenosu pomocí OFDM je určitá mobilita:

i při použití jednoduchých antén lze takto šířený signál spolehlivě odchytávat

třeba ve vlaku či automobilu, což jistě časem nabude na významu.

Otázku praktického příjmu signálu na straně diváka si popíšeme v dalších

částech článku.



Úplně nová televize? HDTV

Pokud jste pozorně sledovali předchozí řádky, asi vám neuniklo, že přes

veškerou oslavu digitalizace na různých frontách jsme prozatím nepřekonali

jednu zásadní překážku. Ano, na výstupu po různých multiplexovacích postupech a

digitalizaci signálu je na našem televizoru opět a zase jen televizní obraz,

odpovídající původní a vlastně již dosti staré normě PAL nebo SECAM, případně

NTSC. A možná si kladete otázku, jestli, když už se s tím tak páráme, by

nestálo za to vymyslet nový standard pro snímání a zobrazování samotné.

Obzvláště když nové způsoby modulace nám poskytují více místa pro přenášená

data.

Logická úvaha samozřejmě již před časem dala vzniknout řadě projektů, z nichž

několik je rozhodně dotaženo do použitelného konce. Nový formát kvalitního

televizního přenosu HDTV (high-definition television) jde očekávanou cestou,

tedy především zvýšením rozsahu obrazové informace. Pokud uvážíme klasickou

normu PAL a její rastr třeba jako 768 × 576 bodů, pak HDTV nabízí formáty 1 280

x 720 či ještě větší 1 920 x x 1 080, což je opravdu významný posun. Jak jsme

výše zmínili, současné digitální kamery tento formát umí snímat přímo, a je

tedy věcí dohody, zda se vysílání ve formě HDTV dostane do vysílací sítě.

Průkopníky v této oblasti byli Japonci, kteří dokázali „nacpat“ HDTV do

analogového vysílání již v roce 1990, v USA pak začali v roce 1998, ovšem s

digitálním přenosem. V tuzemsku to nevypadá nijak nadějně, neboť digitální

multiplexy budou z pragmatických důvodů raději využity pro více stanic najednou

v původním, nižším rozlišení.



Stav v ČR: kam jsme zatím dospěli?

Protože zavádění digitálního televizního vysílání není žádnou letošní

převratnou novinkou, ale dlouhodobým procesem, jenž v řadě zemí již dospěl

poměrně daleko, podíváme se v protikladu k technologickým záležitostem na

faktickou situaci v České republice. Abychom měli vývoj v tuzemsku zasazen do

příslušných souvislostí, pozastavme se na úvod u klíčových událostí na cestě k

digitalizovanému vysílání.

Již před více než deseti lety, v roce 1994, byla ratifikována první část

evropských norem DVB pro digitalizované televizní vysílání, ovšem pouze ve

variantách DVB-S a DVB-C, tedy pro satelitní a kabelové vysílání. Samotná norma

DVB-T

pro terestrické šíření signálu, o nějž nám tentokrát především jde, byla

schválena v roce 1997. První opravdové komerční vysílání bylo zahájeno ve Velké

Británii 15. listopadu 1998 a ta se tak stala v evropském regionu průkopníkem.

Následovalo v dubnu 1999 Švédsko, pak Německo, v roce 2001 Finsko a dále třeba

Nizozemí, Švýcarsko či Itálie. Dokonce došlo již i na „definitivní řešení“,

neboť na území německého Berlína bylo v roce 2003 zcela odpojeno analogové

vysílání. Do budoucna bude technologie DVB-T nasazena především v evropských

zemích, Austrálii (již běží), jižní Africe, Indii či Singapuru (také již běží),

v případě kabelové varianty DVB-C pak došlo k rozšíření třeba i v Asii, Africe

a řadě jihoamerických zemí. Celkově se úplný útlum analogového vysílání v

evropském prostředí předpokládá kolem roku 2010, po dlouhé době tedy také

zaniknou normy PAL/SECAM. Pro úplnost dodejme, že severoamerický kontinent se

vydal svou cestou již v roce 1993, kdy byl schválen odlišní standard ATSC

(nástupce NTSC), jenž dal ještě před koncem tisíciletí vzniknout více než

stovce takto vysílajících stanic.

A nyní pojďme zpět do domácích podmínek. Digitální terestrické vysílání na

našem území bude mimo veškerou pochybnost realizováno ve shodě s normou DVB-T,

jako jinde v Evropě. Nezůstalo však jen u teorie, neboť zkušební provoz v

souladu s touto normou již běží řadu let. V roce 1999 to byly jako první České

radiokomunikace, jež na vlastní náklady po přidělení licence Radou pro

rozhlasové a televizní vysílání zahájily zkušební provoz vysílání DVB-T, a to

na 25. kanálu v podobě jednofrekvenční sítě. Ještě ve stejném roce obdržela

licenci a začala vysílat v obdobném režimu společnost Czech Digital Group,

jejíž zkušební multiplex naladíte na 46. kanálu. Třetím hráčem v této testovací

skupině je pak Český Telecom, vysílající třeba v Praze na 64. kanálu. Právě on

byl prvním, kdo experiment rozšířil i na území města Brna.

Když testy tak úspěšně a dlouho běží, co vlastně brání plnohodnotnému nasazení?

Inu, jak už je v těchto zeměpisných šířkách zvykem, trochu úřednický šiml,

trochu politikaření. V zásadě jde o to, že o dalším vývoji rozhoduje Rada pro

rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), jejíž přístup byl více než opatrný. Na

jedné straně bylo potřeba projednat řadu aspektů na zahraniční úrovni, neboť

šíření signálu se nesmí dostat do konfliktu se stejnými technologiemi v

okolních státech a ve frekvenčních pásmech pro terestrické televizní vysílání

je patřičně těsno. Na stranu druhou do hry jistě vstoupily zájmy tuzemských

zainteresovaných subjektů, neboť spuštění vysílání prostřednictvím DVB-T s

sebou přinese více televizních programů, tedy roztříštění divácké obce a na to

navazující možný úbytek sledovanosti dosud nemnoha komerčních stanic.

Právě ve dnech, kdy čtete tyto řádky, v pravém smyslu slova dochází na „lámání

chleba“. Již dříve RRTV oznámila, že v tuzemsku budou k dispozici pro první

fázi plnohodnotného provozu celkem tři kanály multiplexy, obsahující vysílání

vždy několika televizních a rozhlasových stanic. Tyto jsou označovány písmeny

A, B a C. Multiplex A, již dnes připravovaný k přenosu Českými

radiokomunikacemi, byl po řadě tahanic prozatím vyčleněn pro veřejnoprávní

službu, což momentálně vyvolává silnou reakci ze strany komerčních

velkoplošných stanic. Na obsazení multiplexů B a C vypsala RRTV před koncem

loňského roku licenční řízení, na něž reagovaly desítky subjektů, a celé

martyrium bude pokračovat tzv. veřejným slyšením zájemců o licence, jež bylo

naplánováno na přelom května a června letošního roku. Pak se tedy uvidí, jaké

programy a stanice vlastně začnou vysílat.

Techničtí „řešitelé“ vysílání jsou již také víceméně vybráni. Multiplex A,

jehož pokrytí by od počátku mělo zasáhnout zhruba 70 % území s výhledem až na

97 %, budou provozovat České radiokomunikace. Druhý multiplex B pak spadá pod

provozovatele Czech Digital Group a na jeho signál se mohou těšit diváci v

Praze, středních a východních Čechách a části jižní Moravy. Třetím

provozovatelem multiplexu C by pak mohl být Český Telecom. U každého multiplexu

se počítá se čtyřmi pozicemi pro televizní stanice, zbylý datový tok zaberou

rádiová vysílání a část kapacity zůstane blokována pro budoucí použití.

Zajímavé je, že především z důvodu nutnosti prozatímní koexistence s

analogovými kanály nebudou tyto sítě koncipovány na celém území jako

jednofrekvenční, ale vysílače v různých regionech budou pracovat na několika

odlišných frekvencích. Klíčová je bezesporu informace, že multiplexy B a C

rozhodně nejsou a v nejbližší době nebudou celoplošné, takže berte v potaz

plánované mapky pokrytí signálem.

Zdá se, že pokud úřednický šiml příliš nezařehtá, mohli bychom se v České

republice nejpozději začátkem roku 2006 reálně dočkat plnohodnotného

digitálního televizního vysílání. Přejme Radě dobrou ruku při rozhodování.

Závěrem

Jak je z výše uvedeného patrné, terestrické šíření signálu televizního vysílání

v digitální podobě je i u nás „na spadnutí“. Máte-li zájem, můžete

experimentovat i dnes, a nejste-li až tak nedočkaví, nic vám v nejbližším roce

neuteče. A jen na upřesnění: téma jsme tím samozřejmě nevyčerpali, takže k

některým zajímavým technologiím se třeba v budoucnu vrátíme.



Co budete opravdu potřebovat?

Možná jste k předchozím odstavcům přistoupili s určitou rezervovaností, třeba

jste je prošli jen zběžně, neboť jste hledali právě tuto část. Co se pro mne

jako tradičního televizního diváka vlastně změní? Jsou na místě nějaké obavy?

Mám se připravit na investice?

Rádi bychom do řad našich čtenářů vrátili klid, a proto zde uvádíme základní

situace, v nichž se jako „spotřebitel“ televizního vysílání můžete ocitnout.

Pokud si přečtete alespoň tyto odstavce, zjistíte, že ani v jednom případě

nejsou prozatím obavy na místě nechcete-li, nic nehrozí, a chcete-li, můžete

vzít peníze či kreditku a vyrazit za nákupy.



Případ 1: Nic takového nechci

Začněme scénářem nejpesimističtějším: z určitých důvodů si digitální přenosy

televizního signálu prozatím nezískaly vaše sympatie, a proto vás zavedení

podobné technologie do praxe nezajímá. V takovém případě se o své tradiční

vysílání nemusíte obávat, neboť jak televizní stanice veřejné služby (tedy ČT),

tak komerční subjekty ještě po několik let rozhodně klasické analogové vysílání

nezruší. Důvody jsou v prvním případě v podstatě „státoprávní“ ČT musí

obsluhovat prakticky všechny občany, a to bude v případě digitálního šíření

signálů ještě chvilku trvat. V ostatních případech jsou důvody ryze pragmatické

komerční stanice se ze dne na den přece nezbaví části diváků, kteří

digitalizaci nepodlehli nebo jsou mimo signál, neboť by se připravily o

sledovanost a potažmo o klíčové zisky z reklamních časů. Čekání na dostatečné

pokrytí území digitálním vysíláním a také penetrace potřebné technologie v

domácnostech se jistě protáhne na několik let. Podle současných odhadů by i při

nejrychlejším průběhu mohlo začít postupné vypínání analogových kanálů v letech

2006–2007 a definitivní ukončení se pak plánuje zhruba mezi léta 2009–2012. Pak

už bude nezbytně nutný přechod alespoň na následující variantu.

Tedy nemáte-li dnes zájem, nic vám nehrozí, netřeba nic kupovat a netřeba se

čehokoliv obývat, a to v horizontu několika nejbližších let.



Případ 2: Nechci vyhodit televizi

Pokud jste popsaným výhodám digitalizovaných přenosů alespoň teoreticky

podlehli a uvažujete o příjmu tohoto signálu, neboť vás třeba zaujal potenciál

připravovaných stanic, možná si říkáte, že přece nevyhodíte svou stávající

telebedýnku. Vždyť je třeba zánovní, navíc má velkou obrazovku a stála dost

peněz! A přitom by vás digitální kanály zajímaly!

Buďte zcela bez obav. Nová, plně „digitální“ televize není pro příjem

digitalizovaného vysílání v žádném případě nutnou podmínkou. Již dnes, kdy je v

tuzemsku nový způsob vysílání v pokusné fázi, je k dispozici i na běžném

spotřebním trhu řada koncových převodních zařízení, díky nimž lze digitálně

doručený signál konvertovat na klasický, tedy třeba ve shodě s normou PAL.

Jinými slovy a zjednodušeně, na jedné straně je dosavadní anténní vstup,

použitelný i pro digitalizovaný příjem, na straně druhé výstup s analogovým

signálem a připojený klasický televizor. Takovéto zařízení, jemuž se běžně říká

set-top-box, je již dnes možné bez obtíží zakoupit i v tuzemsku a v cenové

relaci kolem 3 000 Kč si budete moci i vybrat. Rostoucí cena u dalších modelů

je pak zhruba odrazem rostoucích technických možností, takže nechybí třeba

modely s pevnými disky pro průběžný záznam částí přenosů atd.

Tedy chcete-li jít do toho, prozkoumejte mapy pokrytí současným

(experimentálním) či budoucím signálem a těch pár tisícovek si připravte.

Stávající televizor ještě určitě užijete v plné parádě!



Případ 3: Jdu do toho naplno

Pokud nejste „troškaři“ a nové technologie rádi využíváte bezezbytku se vším

všudy, pak právě pro vás je určena varianta s plnohodnotným digitálním

televizorem. Na trhu jsou již i u nás k dispozici „klasické“ televizory

(myšleno spíše provedením), jež obsahují technologii pro zpracování digitálního

signálu DVB-T. Tím pochopitelně odpadá potřeba kupovat set-top-box či jiné

krabičky se shodnou funkcionalitou. Ani v tomto případě se však nemusíte obávat

nějak razantního kroku, jehož důsledkem bude ztráta zpětné kompatibility:

digitální televizor běžně podporuje oba typy vstupu, tedy jak digitalizovaný,

tak analogový signál, a rozhodně si poradí s oběma variantami. Na druhou stranu

si při koupi podobného dárečku budete moci následně užít některých „lahůdek“,

jako je velmi kvalitní zvukový „doprovod“ či přidružené datové služby. Ani

tento krok tedy není doprovázen žádnými zásadními komplikacemi.



Případ 4: Mám PC a televizi nechci

Jste-li nepřátelé televizních přijímačů v tradičním provedení a dáváte přednost

sledování či záznamu televizního vysílání prostřednictvím „nejčistší“

digitalizace, tedy na počítači, i pro vás máme uspokojivé zprávy. Pakliže jste

již majiteli televizní karty pro PC, bude tu jediný zádrhel je potřeba ji

nahradit novějším typem, jenž podporuje zpracování signálu DVB-T. Odpovídající

hardware je dnes již dostupný v široké škále variant, ceny začínají zhruba od 2

500 Kč a jistě si vyberete i podle způsobu použití. Interní karty jsou

připojovány přes PCMCIA či PCI rozhraní, externí, často velmi esteticky

působící „krabičky“ pak běžně připojíte přes rozhraní USB 2.0. K dispozici jsou

i víceúčelová multimediální „centra“ s pevnými disky a operačním systémem,

obvykle na bázi Linuxu. I zde bezesporu další vývoj připraví zajímavá

překvapení.







Zajímavé adresy



Digitální sekce Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

http://www.rrtv.cz/digita­lizace/index.html



Digitalizace podle Českých radiokomunikací, řešitele multiplexu A

http://www.cra.cz/main.php?pa­geid=221&lang=3



Czech Digital Group bude provozovat multiplex B

http://www.digitv.cz/Czech/ppframe.htm



Digitální televize podle Českého telecomu, řešitele multiplexu C

http://www.telecom.cz/fir­my/digitalni_televi-ze/index.php

Obchod s technikou pro DVB-T v češtině.

dvbtshop.net



Stránky digitalizace ČT

http://www.czech-tv.cz/ct/digital/index.php



Oficiální stránky skupiny DVB

http://www.dvb.org