Proboha, utíkejte! Platební karta!

Stala se mi tuhle docela běžná věc dostal jsem hlad. Protože jsem u sebe neměl
hotovost a blízký obchod přijímal platební karty MasterCard, zašel jsem

dovnitř, naházel do košíku nějaké pití, jídlo a čtivo, dojel k pokladně a

vytasil se se svou platební kartou. Dívka u pokladny, když ji spatřila, chytla

se za hlavu a vykřikla: „Proboha, já věděla, že se něco stane! Co mám dělat?“

zvolala pak na kolegyni u druhé pokladny. „Zavolej vedoucí!“ zněla odpověď.

Dívka tedy vyběhla, za dvě minuty se dostavila s vedoucí, a ta zpod pultu

vyňala strojek na profilované karty. „Kolik to dělá?“ zeptala se. „Já nevím, já

to ještě nenamarkovala, jak se to markuje?“ s hrůzou v hlase odvětila dívka.

„Do kreditu,“ odpověděla vedoucí. Dívka to zkusila. „Nejde to! Co mám dělat?“

Zavolali tedy další prodavačku, která prý včera MasterCardku přijímala, a

věděla jak na to. Ta hartusila, neb zrovna obsluhovala nevidomou zákaznici.

Nakonec namarkovala na druhý pokus můj nákup, a od obou zbývajících pokladen

přiběhly obě pokladní, aby se podívaly, co a jak se tedy správně dělá. Kroužek

nyní, včetně mne, čítal úctyhodných šest lidí. Paní vedoucí slavnostně

nervózními prsty vložila moji kartu do čtečky, přejela ji, a ještě si odběhla

opsat bezpečnostní kód. Všichni přítomní si oddechli operace se podařila.

Nezmiňoval bych se o této historce, kdybych se pár dnů předtím nevrátil ze

služební cesty do Dánska. Opět jsem si připadal jako v dobách komunismu, když

se mně, Čecháčkovi, podařilo vyjet za hranice. Moje MasterCardka mi tam byla

vším díky ní jsem mohl telefonovat (telefonní automaty přijímají jak čipové,

tak karty s magnetickým pruhem), koupit si v automatu lístek na autobus či

vlak, mohl jsem s ní platit v nejzapadlejším stánku s hot dogy (párky v

rohlíku). A kdyby jenom s hot dogy, i se suvenýry, novinami, ve večerkách…

Snad jen u Číňanů, kteří, zdá se, dávají nadále přednost reálným penězům na

dřevo, ji nebrali.

Rozvoj platebních karet (správně by se sice mělo říkat kreditních, ale

prakticky jde o karty debetní viz PC WORLD 10/1998) začal ve světě před

nějakými deseti lety (první debetní karta Maestro byla v USA vydána v r. 1991),

a u nás před sedmi, osmi (Česká spořitelna v roce 1992, rok poté Komerční

banka). Přestože v zahraničí došlo k prudkému nárůstu využití debetních karet,

u nás jde i po osmi letech o nijak se vyvíjící záležitost. Vždyť teprve letos

líný moloch, Česká spořitelna, propojil své stávající bankomaty se sítí

ostatních bank, tak aby byly dostupné a využitelné i pro uživatele karet VISA,

Maestro, MasterCard a dalších nejběžnějších typů. Dosavadní stav se dal označit

jako ostuda České republiky, když na trhu existovala rozsáhlá síť bankomatů,

určená jen pro omezený počet v Česku žijících lidí, zatímco zahraniční turisti

zoufale hledali, kde a jak by si na své, ve světě běžně přijímané karty,

vybrali potřebnou hotovost. Ostatně v zahraničí je člověk s větší hotovostí v

peněžence pokládán nejspíše za zloděje, protože není reálný důvod, aby ji musel

mít.

Koneckonců, ani současná situace ještě stále není růžová, a řadí Českou

republiku v očích zahraničních turistů někam za rozvojové země, v nichž už se

platební karty také staly zvykem. Jedna má známá např. po třídenním putování

peruánskou džunglí využila služeb převozníka, který po ní platební kartu

požadoval. U nás nejenže spousta obchodníků neumí ani základní výrazy v

angličtině či němčině, a naivně se domnívá, že turisté se kvůli nám naučí

česky, ale nedokážou ani nabídnout odpovídající standard služeb. Platební karty

využijete ponejvíce v centru Prahy a v obchodních domech (i když i zde se

připravte na to, že prodavačky na vás budou zírat jako na Marťana, vytasíte-li

se s kartou), v okrajových částech Prahy, v dalších městech republiky (o

městysech a vesnicích raději nemluvě) můžete platební kartu použít maximálně na

čistění špíny za nehty.

Co brání většímu rozvoji platebních karet? Dvě skutečnosti: za prvé monopolní

postavení autorizačního centra ISC Muzo, které nemá na našem trhu, bohužel,

konkurenta; a za druhé nedůvěra českých občanů k novinkám. Zde bych viděl

problém největší. Málokdo u nás, zvláště z řad starších lidí, v sobě najde

odvahu měnit své návyky a učit se novotám. Doposud přece stačila vkladní knížka

a výběr úroků jednou ročně.

Bohužel, pokud chceme, jak o tom svědčí statistické průzkumy, do Evropy, budeme

se muset přizpůsobit nejen v oblasti platebních karet a v rozšíření možností

jejich využití. V zahraničí se stávají běžnými jak karty, tak služby, jež by u

nás možná i banky (či obchody) nabízely, ale předem se bojí laxní reakce české

veřejnosti. Má to snad jen jednu diskutabilní výhodu: Za nějaký rok dva se nás

turisté nabaží, a budeme mít od nich a od celého světa klid. Jejich pohled na

nás totiž bude stejný, jaký máme my kupř. na současné Rumunsko.



9 0527/JL