SEZNAMTE SE S HIGH-ENDEM

SYSTÉMY PRO PROFESIONÁLNÍ ZPRACOVÁNÍ OBRAZU







Speciální efekty, střih, znělky, reklamy, triky. To jsou všechno

termíny, které téměř každý čtenář slyšel. Ti z vás, kdo se

zabývají nějakou formou více či méně amatérského nebo

poloprofesionálního zpracování pohyblivého obrazu z videokamery

- ať analogovými metodami nebo pomocí nějakého běžně dostupného

softwaru – mají pravděpodobně pocit, že jsou téměř profesionály

v oboru, a že jejich systémy jsou (snad kromě výkonu) podobné

technologiím, které se používají ve studiích známých ze

závěrečných titulků filmů.



Málokdo má ale opravdu přesnější přehled o tom, co za techniku

používá běžná praxe (nebo televizní stanice) a jak se vyrábí

grafika užívaná v televizi, znělky anebo reklamy či hudební

klipy. A proto vám přinášíme několik článků, které jsme

připravili ve spolupráci s jedním z předních světových výrobců,

britskou firmou Quantel a jejím českým zastoupením 20–20 Vision

Graphics. Seznámíme vás s jednotlivými oblastmi profesionálního

zpracování pohyblivého i statického obrazu, ale na příkladech z

české tvorby vám přiblížíme i praktické nasazení těchto

technologií a jejich přednosti, možnosti i výsledky (pro

ilustraci, na systémech Quantel se zpracovávaly trikové sekvence

mnoha filmů a většiny reklam, např. Guliverovi cesty, Zítřek

nikdy neumírá, Pidilidi, Ztraceni ve vesmíru atd.).





Důležitá poznámka k terminologii



Většina technologií pochází ze zemí, kde se převážně mluví

anglicky a není proto divu, že se anglická terminologie přenáší

i do běžné mluvy odborníků v našich zemích. Některé termíny

odpovídají zavedeným českým ekvivalentům, které se používají

řadu let, ale některé nové postupy, funkce a techniky – zejména

digitálních systémů – svůj český překlad nemají a není ani

ustálené pravidlo, jak je vlastně označovat. Většinou se používá

„počeštěný“ anglický termín, který při fonetickém přepisu

doslova bije do očí (jak se vám líbí třeba běžně používaný

termín „keyfrámovatelný“, nebo by bylo lepší „kýfrámovatelný“ či

„obrázkoklíčovatelný“ v případě, že originál v angličtině je

„keyframable“). Nezlobte se tedy prosím, pokud některé části

textu nebudou zcela dokonale česky znějící, anebo pokud si

nebudeme jisti, jak daný termín správně napsat. Mluva odborníků

ve střižnách může laikovi připadat jako další verze brněnské

hantýrky. Posuďte sami na příkladu jako je: „Včera jsem měl

problémy s vyklíčováním těch frejmů, které chtěli pro ident na

halu, a jak to bylo zablurovaný, musel jsem to vyházet z peků a

poslat to na šérovanej disk na henryho, až jim skončila

frekvence a udělat korekce fetlem, protože starej korektor s tím

nebyl schopný pohnout a ty barvy vybrat – a ty storybórdy by

dneska jinak nebyly.“

Doufáme, že po přečtení pár článků nebude pro naše čtenáře

podobná mluva žádný problém a počítačové „experty“, kteří náš

časopis nečtou, strčí znalostmi do kapsy.





Co je to high-end?



Poměrně často užívaným termínem v oblasti profesionální techniky

je anglické slovní spojení high-end. Mnoho výrobců technologií

pro institucionální sféru touží po proniknutí na trhy ovládané

několika předními firmami, proto své poloprofesionální systémy

označují jako „highendové“ a často nezasvěcený zákazník nebo

zájemce nemá jasno v tom, co vlastně high-end znamená. Přesná

definice pojmu „high-end“ se hledá těžko, ale zjednodušeně tak

můžeme označit zařízení a technologie v oblasti audia a videa,

které jsou navrženy bez kompromisů co se týče použité

technologie a výkonu, i bez ohledu na cenu. Jinak řečeno, jde o

systémy, které nabízejí absolutně nejvyšší výkon a možnosti ze

všech kategorií bez jakéhokoliv omezení (snad jen současným

stavem vývoje a výroby) bez ohledu na to, co takové systémy

stojí.

Celá věc má řadu dalších aspektů – například to, že tyto

špičkové technologie ztrácejí oproti jiným systémům svou hodnotu

mnohem méně i v průběhu delšího časového období. Ale i zde jsou

výjimky, jak to už na světě bývá. Ne všechna nejdražší řešení

jsou ta nejvýkonnější – ale u profesionálních systémů vstupují

do hry i další nesmírně důležité faktory: zejména spolehlivost a

stabilita systému. Takže v následujících kapitolách se budeme

zabývat převážně opravdovými high-end systémy.



Co je postprodukce, broadcast.?



Běžní počítačoví „znalci“ označují většinou všechny obory

zpracování videa nebo filmového obrazu slovem „animace“ a

televizní grafiku jako „titulky“. Zdá se tedy, že bližší

seznámení s kategoriemi techniky i prací bude namístě.

Nejzákladnější rozdělení by mohlo být na práce v oblasti

televizního vysílání (TV broadcast), videodesign, video a

filmová postprodukce. Postprodukčními pracemi bývá prakticky

všechno, co se týká zpracování již natočeného materiálu včetně

střihu, barevných korekcí, efektů atd. – tedy vše, co se

nepořídí přímo během natáčení. Vzhledem k možnostem dnešních

postprodukčních systémů řada režisérů spoléhá na dodatečné

zpracování a natáčí přímo s tím, že se natočený materiál výrazně

upraví pomocí digitálních postprodukčních metod.





Základní práce, se kterými se seznámíme



Zpracování statického obrazu pro TV vysílání, film a video

Still pictures neboli stills

-

Tvorba identity TV programu, volné práce s pohyblivým obrazem

Video design

-

Střih, kompozice a efekty pohyblivého videa

Editing, compositions & video effects

-

Filmové kompozice a efekty, transfery na filmový pás

Digital opticals for movies, film effects & compositions





High-end systémy, které dokáží zpracovat náročné požadavky

kladené profesionálním nasazením, se dají poměrně velice přesně

specifikovat na:

- nelineární on-line střihové systémy

- efektová on-line střihová pracoviště

- systémy pro obrazové kompozice a videodesign

- střihové videoservery a distribuční servery

- video-paint systémy pro statickou televizní grafiku a její

odbavování do vysílání

- filmové efektové a kompoziční systémy



Většina systémů se nedrží striktně v hranicích těchto kategorií

a nabízí určitý „přesah“ funkcí a možností. U tak drahých a

specializovaných systémů si většina zákazníků pořizujetakové,

které pokud možno co nejpřesněji splní požadavky na jejich

nasazení v¦provozu, a všechno navíc už jen zatěžuje systém nebo

obsluhu a zvyšuje cenu. Velice úzká specializace systémů v

high-end kategorii je proto typickým znakem.



Videoobrazové formáty



Pro alespoň základní orientaci v profesionálních obrazových

formátech používaných ve video a TV aplikacích se nevyhneme

trošce technických údajů. Základním standardem, který definuje

parametry digitálního zpracování v profesionálních

videoaplikacích, je formát ITU-R 601. Jedná se o celosvětově

používaný standard pro systémy s 625 i 525 obrazovými řádky.

Tento standard definuje způsob vzorkování signálu: 4:2:2 s

frekvencí 13,5 MHz a 720 vzorky jasu (luminace) v aktivní

obrazové řádce, s osmi nebo desetibitovou digitalizací. Typů

vzorkování jasové a rozdílových barvonosných složek existuje na

trhu několik (4:1:1, 4:2:0, 4:4:4, 4:4:4:4.) – další

podrobnosti jsou v PC WORLDu 1/99. Pro informaci si stačí

zapamatovat, že způsob vzorkování videosignálu 4:2:2 (Y, R-Y,

B-Y) je používán v celosvětovém standardu digitálního videa

ITU-R 601 (zkráceně 601).



Kam s tím



Zásadní otázkou je způsob ukládání tohoto digitálního signálu na

archivní média – což jsou nejčastěji pásky.

Nejvyšší metou, ke které se dá v rozlišení a kvalitě obrazu

dospět, je formát D1. Ten ukládá na 19mm pásku digitální signál

formátu 601 pomocí vzorkování standardem 4:2:2 v délce až 94

minut. Díky velmi velké šířce pásma při nahrávání barvonosných

složek, téměř bezeztrátovému kopírování a duplikování, je tento

formát ideální pro postprodukční práce a vzhledem k podpoře

téměř všech profesionálních zařízení – jako jsou přepisové

systémy, diskové rekordéry a efektové systémy – odpadají jinak

obtížně řešitelné integrační problémy. Nicméně rekordéry formátu

D1 patří k nejdražším na světě, a to je důvod, proč nejsou

příliš často k vidění v televizních aplikacích. Pouze špičkové

české postprodukční firmy v nejvyšší kategorii jsou tímto typem

rekordéru vybaveny.

Kromě D1 je možné v praxi vidět řadu dalších digitálních formátů

(D2, D3, D5..), však nejsou v praxi tak rozšířené jako D1,

alespoň co se postprodukce týká.

Další užívané formáty digitálního záznamu již používají nějakou

formu komprese, jež znamená více či méně patrné ztráty při

vícenásobném kopírování a znemožňuje náročnější barevné korekce,

klíčování a efekty. Podrobnosti o nich jste mohli číst v článku

„Co znamená DV dnes?“, v PC WORLDu 1/99.

V zásadě je jasné, že čím menší komprese se používá a čím více

se použitý formát blíží k bezkompresnímu zpracování videa 601,

tím lépe.



Co byste měli znát



Jedním z nejčastěji používaných termínů, s nímž se můžete

setkat, je střih. Snad s výjimkou sportu je nutné jakýkoliv jiný

videomateriál před dokončením nějakým způsobem sestříhat.

Střihových metod je několik a existují mezi nimi podstatné

rozdíly. Pro pochopení postupů používaných na současných

profesionálních střihových pracovištích se musíme podívat na

jejich podstatu.



Lineární



Základem lineárního střihu je materiál přehrávaný nebo nahrávaný

na pásku. Protože přístup k materiálu na pásce není možný jiným

způsobem než lineárním, je nutné přehrávat materiál v pořadí, v

jakém byl reálně natočen. Ačkoliv se lineární střižny se

používaly přibližně od konce padesátých let do začátku

osmdesátých, nebyly tak označovány, protože jiný způsob střihu

než lineární neexistoval. S příchodem nelineárního střihu

vznikla potřeba tuto starší metodu odlišovat, a tak se tradiční

střihová pracoviště označují jako lineární. Jejich základní

nevýhodou je nemožnost přímo vložit mezi dvě sestřižené sekvence

další materiál, aniž by bylo nutné již hotový střih dělat znovu

nebo kopírovat. Neustálé přetáčení materiálu, hledání míst

střihu znamenají obrovské časové ztráty. Princip nemožnosti

jakýchkoliv oprav a změn odsunula tento typ střižen do pozadí,

nicméně nejen u nás se tímto způsobem střihu ještě můžeme

setkat, a to zejména z finančních a organizačních důvodů.

Typická pracoviště jsou tvořena dvěma příspěvkovými

videorekordéry a jedním nahrávacím rekordérem, titulkovacím

zařízením a efektovou jednotkou (typicky zoom, pohyb obrazu po

pozadí, rotace, perspektiva a jiné 3D efekty, blur.). Ovládání

celého pracoviště se provádí z ovládacího pultu neboli režie

(switcher), která také řídí nájezdy videorekordérů.



Nelineární



Nelineární střih nepoužívá pro záznam pásek, ale většinou média

založená na diskových technologiích – umožňuje rychlý přístup

ke stříhanému materiálu. Na trhu je řada systémů, které

používají více či méně technologicky dokonalé diskové subsystémy

a nejrůznější stupně komprese. Nejvyšší třídou jsou systémy

založené na diskových polích s možností skutečně náhodného

přístupu k uloženému obrazovému materiálu a nepoužívající žádnou

kompresi.

Nejvyšší forma střihu je tzv. on-line střih – umožňuje provádět

libovolné střihové práce v plné kvalitě, a v případě on-line

střižen s náhodným přístupem k obrazovému materiálu pak

prakticky řeší střih bez jakýchkoliv kompromisů – co se postupu

práce týče. Ovšem pro časově náročné operace, jako je prohlížení

a výběr natočeného materiálu a základní střih, je využití

on-line střižen příliš drahé, a tak se pro tyto operace

využívají levnější off-line střihová pracoviště. Výstupem z

on-line střihového pracoviště je poté hotový materiál z pohledu

videa okamžitě připraven pro vysílání nebo pro distribuci.

Princip off-line střihu je založený na faktu, že v mnoha

případech není nutné při přípravě výsledného střihu pracovat

celou dobu s nejdražším on-line střihovým systémem, ale stačí

využít poměrně levných zařízení z kategorie off-line pro

přípravu a základní výběr scén a střihových míst. Výsledkem je

soubor s tzv. EDL kódem, což znamená Edit Decision List – tedy

seznam s přesným postupem, jak provést sérii střihů podle údajů

časového kódu. Tento soubor se ukládá na běžnou disketu a

předává se se vstupním materiálem ke zpracování v on-line

střižnách, kde lze automaticky nebo ručně provést nejen sérii

těchto střihů (tzv. conforming), ale upravit prakticky cokoliv v

kterémkoliv střihu, provést barevné korekce, efekty atd.

Nejčastěji používané formáty EDL jsou CMX 3400 a 3600, ale na

trhu existuje řada softwarových konvertorů, které jeden formát

EDL převedou na jiný (používaný jinými systémy).

Moderní nelineární střihové pracoviště dnes tvoří jeden

videorekordér (nejčastěji formátu Digital Betacam) a integrované

střihové pracoviště s patřičnou diskovou kapacitou. Vzhledem k

tomu, že většina těchto systémů dokáže velice efektivně a snadno

stříhat video- i audiomateriál, bývají tyto systémy doplněny o

řízený mixážní pult, který se kombinuje s ovládáním ve střihovém

softwaru. Zvukový materiál je ukládán a zpracováván digitálně, a

tak jsou pracoviště vybavena vstupními (A/D) a výstupními (D/A)

převodníky. Datový formát používaný pro digitální audio je

definovaný standardem AES/EBU. V případě audia se dříve nebo

později setkáte s termínem embedded audio, což znamená, že

zvukový záznam je zakódovaný do obrazového a vystupuje nebo

vstupuje do systému na stejném SDI konektoru, což zjednodušuje

propojení zařízení ve střižnách. Zmíněný standard SDI (Serial

Digital Interface) je založený na 10bitovém interfacu s datovým

tokem 270 Mb/s digitálního videa se 4 × 4 zvukovými stopami. SDI

interface používá standardní 75ohmové konektory BNC a koaxiální

kabel (většinou speciálně určený pro SDI spojení) s maximálním

spojením signálu na vzdálenost až 200 m.



Efekty, korekce, grafika.



Tradiční lineární střihové systémy umožňovaly jen velice omezené

korekce a efekty. Tato omezení vychází z principu těchto

střižen. O moderních úpravách obrazu se tvůrcům mohlo jen zdát.

S příchodem high-end on-line nelineárních pracovišť se situace

během velice krátké doby zcela změnila a ústup od lineárního

střihu byl doslova revolucí, která bohužel postavila majitele

poměrně drahých lineárních systémů do složitého postavení.

U nás je situace ještě horší kvůli neodpovídajícímu poměru ceny

za práci – v nejlepším případě 50 % cen obdobného zahraničního

pracoviště – přičemž cena zařízení, která tvoří hlavní část

nákladů, je stejná. O kvalitě strategického plánování vypovídá i

skutečnost, že zájem tuzemských subjektů o nové technologie

patří v porovnání velikosti trhu s vyspělými evropskými zeměmi

mezi nadprůměrné, ale rozhodnutí se často dělají naprosto

nepochopitelná, bez důkladné analýzy a testování nabízených

zařízení. Ale to už je o něčem jiném…

Moderní on-line nelineární střižny nabízejí nejen fantastické

barevné korektory , které pracují nezávisle v barevném prostoru

YUV a dokáží na obrazové sekvenci selektivně nahradit s

maximální přesností vybranou skupinu barev (např. jen barvu

rtů), provádět nejrůznější efekty včetně tzv. particle efektů

(struktura ohně, kapek tekutiny), rozostření obrazu téměř v

reálném čase včetně směrového rozmáznutí obrazu (directional

blur) a pohybového rozostření (motion blur).

Možnosti těchto efektů a korekcí jsou prakticky neomezené,

stejně jako veškeré 3D efekty jako jsou prohýbání a zvlnění

obrazu, rotace obrazu v prostoru atd. Velice důležitým faktorem

pro výběr konkrétního systému jsou i funkce sledování určitého

místa obrazu v sekvenci ( tracking ), což se používá pro stanovení

dráhy pohybu určitého objektu nebo části obrazu v¦prostoru, a na

tuto dráhu lze pak určitým způsobem aplikovat jiný statický

obraz nebo jiné video a vytvořit tak např. novou etiketu výrobku

i při pohybu originálního obrazu v prostoru nebo mimo obrazovku.

Velice důležitou skupinou funkcí je klíčovací modul , který se

používá pro vymezení určité části scény pro kompozici s jiným

obrazovým materiálem. Pro špičkové klíčovací moduly není problém

vyklíčovat poloprůhledné objekty (voda, vzduch, oheň, kouř,

průhledné látky.) s neuvěřitelnou kvalitou a velmi rychle.

Umožňují definovat pomocí vektorových křivek kam až pozadí ve

scéně sahá (garbage matte), a v případě záběrů s okolím pozadí

lze tuto křivku kdykoliv upravit.

Většina efektů a barevných korekcí je tzv. keyframovatelná

(keyframable – pokud někdo zná lepší české slovo vysvětlující

tento termín, budu velice rád, když se ho dozvím – pozn.

autora). Jde o to, že lze automaticky definovat počet obrazových

políček, na kterých se bude daný efekt nebo korekce provádět, a

lze (pomocí křivky) definovat průběh (nejčastěji aplikované

množství) té či oné korekce či efektu v čase. Takže se dá snadno

stanovit, že daná barevná korekce bude pozvolna aplikována na

prvních padesáti snímcích a plynule zmizí během dalšího sta

políček. Průběh je znázorněn graficky jako křivka, kterou lze

upravit a definovat tak nový průběh dané funkce.

Grafické elementy jako jsou vektorové křivky, čáry, obrazce a

texty jsou vytvářeny ve většině případů vestavěným video-paint

systémem s téměř neomezenými možnostmi, včetně uživatelsky

definovatelných sad štětců a efektů. V některých systémech je

počet vrstev těchto grafických elementů a jejich efektů včetně

pohybu v prostoru zcela neomezený. Písmo je nejčastěji

vektorové.

Záměrně jsme se zatím nezmínili o vlastních střizích . Kromě

základní sady stíraček a prolínaček , definovaných americkou

organizací SMPTE (Society of Motion Picture and Television

Engineers), lze totiž vytvářet tisíce uživatelských efektových

střihů omezených jedině fantazií tvůrců. Přesné místo střihu,

stejně jako počáteční a konečná pozice střihu jsou volně

definovatelné a kdykoliv upravitelné. Posunovat lze počet

obrazových políček skrytých pod vlastním střihovým místem před i

za střihem, stejně jako odpovídající zvukové stopy. Protože se

žádný materiál neztrácí, lze se kdykoliv vrátit k originálu nebo

jakkoliv upravit průběh střihu (změnit soupisku).

Efekty a střihy by nebylo možné provádět bez možnosti vrstvit

video, tzn. mít alespoň jednu vrstvu pohyblivého videa nad

pozadím, které tvoří také pohyblivé video. Některé systémy

umožňují provádět např. posuny části nebo celého obrazu jen ve

vrstvách, další dokáží provést např. 3D posun i ve vrstvě

základní. Počet těchto vrstev je různý – záleží na potřebách pro

konktrétní aplikaci. Ryze střihové systémy mívají dvě až pět

vrstev, efektové střižny pro komerční práci až osm vrstev.

Efektové kompoziční systémy pro videodesign existují i v

99vrstvém provedení, a na trhu je nyní i efektová střižna bez

omezení počtu aktivních vrstev. Pochopitelně záleží nejen na

přáních zákazníků, ale i na jejich finančních možnostech,

protože každá vrstva radikálně zvyšuje nároky kladené na

hardware systému a na jeho stabilitu a potažmo na finance.



Hardware a software



Z předchozího textu jasně vyplynulo, že nároky kladené na

profesionální pracoviště jsou obrovské a datové toky a kapacity

kladou extrémní požadavky na systémový návrh. Někteří výrobci

využívají výkonné obecné pracovní stanice (SGI, NT, často i

Apple) s doplněním o speciální hardware (videosubsystémy a

disková pole), a snaží se využít poměrně dostupný a více či méně

spolehlivý a stabilní hardware a operační systém pro chod

vlastních softwarových aplikací.

Na straně druhé stojí ryze jednoúčelově navržené systémy, které

sice používají aplikační software, ale ten není aplikován na

obecný hardware, nybrž na speciální, vysoce výkonné hardwarové

systémy, navržené za jediným účelem – nabídnout maximální výkon

při maximální stabilitě. Soupeření mezi oběma variantami je

nekončící boj, ale faktem zůstává, že pro nejnáročnější aplikace

je zejména z důvodů stability systému výhodnější dedikovaný

jednoúčelový systém – tzv. black box, který navíc oproti obecným

počítačům nabízí mnohem delší morální životnost.

Výrobci softwarového aplikačního vybavení musí do výzkumu a

vývoje svých technologií investovat prakticky stejné prostředky,

jako vývojáři jednoúčelových systémů. Firmy bez špičkového

výzkumného centra nemají šanci na přežití a zanedbání nebo

omezení vývoje se krutě vymstí a pro firmu může znamenat i konec

existence, v¦lepším případě sloučení s jinou, což nedávné

případy dokazují (konec Scitexu a video divizí HP i

Kodaku-Cineon).



Pro a proti



Zákazníci kupující si obecný hardware a aplikační software,

chtějí využít výhodu, kterou jim dává jednak volný výběr

softwaru, a jednak možnosti upgradovat svůj systém podle nabídek

vývoje počítačového hardwaru a vývoje operačních systémů.

Teoreticky je to dobrá cesta, ovšem v praxi je situace poněkud

odlišná. Především jednotliví výrobci aplikací i hardwaru

potřebují prostředky na výzkum a vývoj nových technologií – a

levné upgrady, které očekávají zákazníci, jim tyto prostředky

nedodají. Proto dochází k situacím, že nová verze softwaru

pracuje jen na nové verzi operačního systému, jenž ovšem ke

svému chodu vyžaduje i nový hardware. Díky této spirále

nekonečných upgradů se počáteční „výhodné“ ceny během doby

stávají neskutečně drahým zbožím.

Navíc kombinací minimálně dvou dodavatelů (hardwaru a softwaru)

vznikají problémy. Kdo pak zodpovídá za vyřešení problémů

spojených s praktickým používáním daného systému? Obvykle

výrobce hardwaru argumentuje tím, že neručí za to, jak stabilní

a kvalitní aplikace napíší softwarové firmy, a tyto zas v

případě problémů argumentují problémy s operačním systémem nebo

samotným hardwarem, což není v jejich kompetenci… Obecně se

udává, že náklady na údržbu a technické inovace se v případě

počítačových pracovišť pohybují až do výše 40 % z pořizovací

ceny ročně.

Nečekané akvizice v oblasti výrobců profesionálních systémů

založených na bázi obecného hardwaru (např. Discreet Logic,

Scitex DV, Textronics DS), nepřispěly ke klidnému spánku jejich

zákazníků, kteří často ani nevědí, jestli se jejich aplikace

bude ještě vůbec vyvíjet a jestli se dočkají konečně funkční a

stabilní verze.

V případě jednoúčelových systémů sice uživatel nemůže na

takovém stroji současně zpracovávat video, hrát hry a vést

účetnictví – ale to také nebyl důvod, proč si takový systém

pořizoval. V high-end aplikacích jde o bezkompromisní řešení, a

tím obecné počítačové systémy nejsou. Navíc jednoúčelový

hardware, navržený např. na střih videa v reálném čase, bude

poskytovat stejný výkon i během několika let a v případě, že

výrobce dodává nové verze softwaru a v případě potřeby i

upravené hardwarové komponenty, pohybuje se morální životnost

těchto systémů v řádu desítek let. Například repasované a

upgradované systémy Quantel se prodávají za 80 – 90 % pořizovací

ceny zcela nových systémů a výrobce na ně nabízí stejné záruky

jako na stroje nové.

Neméně důležitým faktorem je snazší diagnostika problémů,

opravitelnost, spolehlivost a stabilita jako taková. To je také

důvodem jejich obliby, kterou neotřásly ani výrazné pokroky ve

vývoji nových počítačů a procesorů. Dokonce se mi zdá, že po

obrovském rozčarování řady uživatelů počítačových systémů,

jednoúčelové systémy posilují svou pozici na trhu.

V dalším článku se zaměříme podrobněji na aplikace v oblasti

videodesignu, popovídáme si s některými českými tvůrci o jejich

praktických poznatcích z této oblasti a podíváme se i na

umělecké aspekty práce s high-end systémy.

Budeme velice rádi, když nám zašlete své názory, dotazy a

připomínky k tomuto tématu a na vaše dotazy zveřejníme odpovědi

příslušných odborníků (pište na adresu redakce, či emailem na

pcworld@idg.cz).