Seznamte se s high-endem - Systémy pro profesionální zpracování obrazu

Speciální efekty, střih, znělky, reklamy, triky. To jsou všechno termíny, které
téměř každý čtenář slyšel. Ti z vás, kdo se zabývají nějakou formou více či

méně amatérského nebo poloprofesionálního zpracování pohyblivého obrazu z

videokamery ať analogovými metodami nebo pomocí nějakého běžně dostupného

softwaru mají pravděpodobně pocit, že jsou téměř profesionály v oboru, a že

jejich systémy jsou (snad kromě výkonu) podobné technologiím, které se

používají ve studiích známých ze závěrečných titulků filmů.



Málokdo má ale opravdu přesnější přehled o tom, co za techniku používá běžná

praxe (nebo televizní stanice) a jak se vyrábí grafika užívaná v televizi,

znělky anebo reklamy či hudební klipy. A proto vám přinášíme několik článků,

které jsme připravili ve spolupráci s jedním z předních světových výrobců,

britskou firmou Quantel a jejím českým zastoupením 20–20 Vision Graphics.

Seznámíme vás s jednotlivými oblastmi profesionálního zpracování pohyblivého i

statického obrazu, ale na příkladech z české tvorby vám přiblížíme i praktické

nasazení těchto technologií a jejich přednosti, možnosti i výsledky (pro

ilustraci, na systémech Quantel se zpracovávaly kompozice a vizuální efekty

mnoha filmů a reklam, např. Zlaté oko, Zítřek nikdy neumírá, Pidilidi, Ztraceni

ve vesmíru atd.).



Co je to high-end?

Poměrně často užívaným termínem v oblasti profesionální techniky je anglické

slovní spojení high-end. Mnoho výrobců technologií pro institucionální sféru

touží po proniknutí na trhy ovládané několika předními firmami, proto své

poloprofesionální systémy označují jako „high-endové“ a nezasvěcený zákazník

nebo zájemce často nemá jasno v tom, co vlastně high-end znamená. Přesná

definice pojmu „high-end“ se hledá těžko, ale zjednodušeně tak můžeme označit

zařízení a technologie v oblasti audia a videa, které jsou navrženy bez

kompromisů co se týče použité technologie a výkonu, i bez ohledu na cenu. Jinak

řečeno, jde o systémy, jež nabízejí absolutně nejvyšší výkon a možnosti ze

všech kategorií bez jakéhokoliv omezení (snad jen současným stavem vývoje a

výroby) bez ohledu na to, co takové systémy stojí.

Celá věc má řadu dalších aspektů například to, že tyto špičkové technologie

ztrácejí oproti jiným systémům svou hodnotu mnohem méně i v průběhu delšího

časového období. Ale i zde jsou výjimky, jak to už na světě bývá. Ne všechna

nejdražší řešení jsou ta nejvýkonnější avšak u profesionálních systémů vstupují

do hry i další nesmírně důležité faktory: zejména spolehlivost a stabilita

systému. Takže v následujících kapitolách se budeme zabývat převážně

opravdovými high-end systémy.



Co je postprodukce, broadcast?

Běžní počítačoví „znalci“ označují většinou všechny obory zpracování videa nebo

filmového obrazu slovem „animace“ a televizní grafiku jako „titulky“. Zdá se

tedy, že bližší seznámení s kategoriemi techniky i s prací bude namístě.

Nejzákladnější rozdělení by mohlo být na práce v oblasti televizního vysílání

(TV broadcast), videodesign, video a filmová postprodukce. Postprodukčními

pracemi bývá prakticky všechno, co se týká zpracování již natočeného materiálu

včetně střihu, barevných korekcí, efektů atd. tedy vše, co se nepořídí přímo

během natáčení. Vzhledem k možnostem dnešních postprodukčních systémů řada

režisérů spoléhá na dodatečné zpracování a natáčí přímo s tím, že se natočený

materiál výrazně upraví pomocí digitálních postprodukčních metod.

High-end systémy, které dokáží zpracovat náročné požadavky kladené

profesionálním nasazením, se dají poměrně velice přesně specifikovat na:

- nelineární on-line střihové systémy

- efektová on-line střihová pracoviště

- systémy pro obrazové kompozice

- videodesign

- střihové videoservery a distribuční servery

- video-paint systémy pro statickou televizní grafiku a její odbavování do

vysílání

- filmové efektové a kompoziční systémy.

Většina systémů se nedrží striktně v hranicích těchto kategorií a nabízí určitý

„přesah“ funkcí a možností. U tak drahých a specializovaných systémů si většina

zákazníků pořizuje takové, které pokud možno co nejpřesněji splní požadavky na

jejich nasazení v provozu, a všechno navíc už jen zatěžuje systém nebo obsluhu

a zvyšuje cenu. Velice úzká specializace systémů v high-end kategorii je proto

typickým znakem.



Videoobrazové formáty

Pro alespoň základní orientaci v profesionálních obrazových formátech

používaných ve video a TV aplikacích se nevyhneme trošce technických údajů.

Základním standardem, který definuje parametry digitálního zpracování v

profesionálních videoaplikacích, je formát ITU-R 601. Jedná se o celosvětově

používaný standard pro systémy s 625 i 525 obrazovými řádky. Tento standard

definuje způsob vzorkování signálu: 4:2:2 s frekvencí 13,5 MHz a 720 vzorky

jasu (luminace) v aktivní obrazové řádce, s osmi nebo desetibitovou

digitalizací. Typů vzorkování jasové a rozdílových barvonosných složek existuje

na trhu několik (4:1:1, 4:2:0, 4:4:4, 4:4:4:4.) další podrobnosti jsou v PC

WORLDu 1/99. Pro informaci si stačí zapamatovat, že způsob vzorkování

videosignálu 4:2:2 (Y, R-Y, B-Y) je používán v celosvětovém standardu

digitálního videa ITU-R 601 (zkráceně 601).



Kam s tím

Zásadní otázkou je způsob ukládání tohoto digitálního signálu na archivní média

což jsou nejčastěji pásky.

Nejvyšší metou, ke které se dá v rozlišení a kvalitě obrazu zatím dospět, je

formát D1. Ten ukládá na 19mm pásku digitální signál formátu 601 pomocí

vzorkování standardem 4:2:2 v délce až 94 minut. Díky velmi velké šířce pásma

při nahrávání barvonosných složek, téměř bezeztrátovému kopírování a

duplikování, je tento formát ideální pro postprodukční práce, a vzhledem k

podpoře téměř všech profesionálních zařízení jako jsou přepisové systémy,

diskové rekordéry a efektové systémy odpadají jinak obtížně řešitelné

integrační problémy. Nicméně rekordéry formátu D1 patří k nejdražším na světě,

a to je důvod, proč nejsou příliš často k vidění v televizních aplikacích.

Pouze špičkové (i české) postprodukční firmy v nejvyšší kategorii jsou právě

tímto typem rekordéru zpravidla vybaveny.

Kromě D1 je možné vidět řadu dalších digitálních formátů (D2, D3, D5..), však

nejsou v praxi tak rozšířené jako D1, alespoň co se postprodukce týká.

Další užívané formáty digitálního záznamu již používají nějakou formu komprese,

jež znamená více či méně patrné ztráty při vícenásobném kopírování a znemožňuje

náročnější barevné korekce, klíčování a efekty. Podrobnosti o nich jste mohli

číst v článku „Co znamená DV dnes?“, v PC WORLDu 1/99.

V zásadě je jasné, že čím menší komprese se používá a čím více se použitý

formát blíží k bezkompresnímu zpracování videa 601, tím lépe.



Co byste měli znát

Jedním z nejčastěji používaných termínů, s nímž se můžete setkat, je střih.

Snad s výjimkou sportu (kdy se přepínají pohledy) je nutné jakýkoliv jiný

videomateriál před dokončením nějakým způsobem sestříhat. Střihových metod je

několik a existují mezi nimi podstatné rozdíly. Pro pochopení postupů

používaných na současných profesionálních střihových pracovištích se musíme

podívat na jejich podstatu.



Lineární

Základem lineárního střihu je materiál přehrávaný nebo nahrávaný na pásku.

Protože přístup k materiálu na pásce není možný jiným způsobem než lineárním,

je nutné přehrávat materiál v pořadí, v jakém byl reálně natočen. Ačkoliv se

lineární střižny používaly přibližně od konce padesátých let do začátku

osmdesátých, nebyly tak označovány, protože jiný způsob střihu než lineární

neexistoval. S příchodem nelineárního střihu vznikla potřeba tuto starší metodu

odlišovat, a tak se tradiční střihová pracoviště označují jako lineární. Jejich

základní nevýhodou je nemožnost přímo vložit mezi dvě sestřižené sekvence další

materiál, aniž by bylo nutné již hotový střih dělat znovu nebo kopírovat.

Neustálé přetáčení materiálu, hledání míst střihu znamenají obrovské časové

ztráty. Princip nemožnosti jakýchkoliv oprav a změn odsunul tento typ střižen

do pozadí, nicméně nejen u nás se tímto způsobem střihu ještě můžeme setkat, a

to zejména z finančních a organizačních důvodů. Typická pracoviště jsou tvořena

dvěma příspěvkovými videorekordéry a jedním nahrávacím rekordérem,

titulkova-cím zařízením a efektovou jednotkou (typicky zoom, pohyb obrazu po

pozadí, rotace, perspektiva a jiné 3D efekty, blur). Ovládání celého pracoviště

se provádí z ovládacího pultu neboli režie (switcher), která také řídí nájezdy

videorekordérů.



Nelineární

Nelineární střih nepoužívá pro záznam pásek, ale většinou média založená na

diskových technologiích umožňuje rychlý přístup ke stříhanému materiálu. Na

trhu je řada systémů, které používají více či méně technologicky dokonalé

diskové subsystémy a nejrůznější stupně komprese. Nejvyšší třídou jsou systémy

založené na diskových polích, s možností skutečně náhodného přístupu k

uloženému obrazovému materiálu a nepoužívající žádnou kompresi.

Nejvyšší forma střihu je tzv. on-line střih umožňuje provádět libovolné

střihové práce v plné kvalitě, a v případě on-line střižen s náhodným přístupem

k obrazovému materiálu pak prakticky řeší střih bez jakýchkoliv kompromisů co

se postupu práce týče. Ovšem pro časově náročné operace, jako je prohlížení a

výběr natočeného materiálu a základní střih, je využití on-line střižen příliš

drahé, a tak se pro tyto operace využívají levnější off-line střihová

pracoviště. Výstupem z on-line střihového pracoviště je potom hotový materiál z

pohledu videa okamžitě připraven pro vysílání nebo pro distribuci.

Princip off-line střihu je založen na faktu, že v mnoha případech není nutné

při přípravě výsledného střihu pracovat celou dobu s nejdražším on-line

střihovým systémem, ale stačí využít poměrně levných zařízení z kategorie

off-line pro přípravu a základní výběr scén a střihových míst. Výsledkem je

soubor s tzv. EDL kódem, což znamená Edit Decision List tedy seznam s přesným

postupem, jak provést sérii střihů podle údajů časového kódu. Tento soubor se

ukládá na běžnou disketu a předává se se vstupním materiálem ke zpracování v

on-line střižnách, kde lze automaticky nebo ručně provést nejen sérii těchto

střihů (tzv. conforming), ale jakkoliv upravit průběh střihu, provést barevné

korekce, efekty atd. Nejčastěji používané formáty EDL jsou CMX 3400 a 3600, ale

na trhu existuje řada softwarových konvertorů, které jeden formát EDL převedou

na jiný (používaný jinými systémy).

Moderní nelineární střihové studio dnes tvoří jeden videorekordér (nejčastěji

formátu Digital Betacam) a integrované střihové pracoviště s patřičnou diskovou

kapacitou. Vzhledem k tomu, že většina těchto systémů dokáže velice efektivně a

snadno stříhat videoi audiomateriál, bývají tyto systémy doplněny o řízený

mixážní pult, který se kombinuje s ovládáním ve střihovém softwaru. Zvukový

materiál je ukládán a zpracováván digitálně, a tak jsou pracoviště vybavena

vstupními (A/D) a výstupními (D/A) převodníky. Datový formát používaný pro

digitální audio je definovaný standardem AES/EBU. V případě audia se dříve nebo

později setkáte s termínem embedded audio, což znamená, že zvukový záznam je

zakódovaný do obrazového a vystupuje nebo vstupuje do systému na stejném SDI

konektoru, což zjednodušuje propojení zařízení ve střižnách. Zmíněný standard

SDI (Serial Digital Interface) je založen na 10bitovém interfacu s datovým

tokem 270 Mb/s digitálního videa se 4 × 4 zvukovými stopami. SDI interface

používá standardní 75ohmové konektory BNC a koaxiální kabel (většinou speciálně

určený pro SDI spojení) s maximálním spojením signálu na vzdálenost až 200 m.



Efekty, korekce, grafika

Tradiční lineární střihové systémy umožňovaly jen velice omezené korekce a

efekty. Tato omezení vycházejí z principu těchto střižen. O moderních úpravách

obrazu se tvůrcům mohlo jen zdát. S příchodem high-end on-line nelineárních

pracovišť se situace během velice krátké doby zcela změnila a ústup od

lineárního střihu byl doslova revolucí, která bohužel postavila majitele

poměrně drahých lineárních systémů do složitého postavení.

U nás je situace ještě horší kvůli neodpovídajícímu poměru ceny za práci v

nejlepším případě 50 % cen obdobného zahraničního pracoviště přičemž hodnota

zařízení, která tvoří hlavní část nákladů, je stejná. O kvalitě strategického

plánování vypovídá i skutečnost, že zájem tuzemských subjektů o nové

technologie patří v porovnání velikosti trhu s vyspělými evropskými zeměmi mezi

nadprůměrné, ale rozhodnutí se často dělají naprosto nepochopitelná, bez

důkladné analýzy a testování nabízených zařízení. Ale to už je o něčem jiném…

Moderní on-line nelineární střižny nabízejí nejen fantastické barevné

korektory, které pracují nezávisle v barevném prostoru YUV ale dokáží i na

obrazové sekvenci selektivně nahradit s maximální přesností vybranou skupinu

barev (např. jen barvu rtů), provádět nejrůznější efekty včetně tzv. particle

efektů (struktura ohně, kapek tekutiny), rozostření obrazu téměř v reálném čase

včetně směrového rozmáznutí obrazu (directional blur) a pohybového rozostření

(motion blur).

Možnosti těchto efektů a korekcí jsou prakticky neomezené, stejně tak veškeré

3D efekty jako jsou prohýbání a zvlnění obrazu, rotace obrazu v prostoru atd.

Velice důležitým faktorem pro výběr konkrétního systému jsou i funkce sledování

určitého místa obrazu v sekvenci (tracking), což se používá pro stanovení dráhy

pohybu určitého objektu nebo části obrazu v prostoru, a na tuto dráhu lze pak

určitým způsobem aplikovat jiný statický obraz nebo jiné video a vytvořit tak

např. novou etiketu výrobku i při pohybu originálního obrazu v prostoru nebo

mimo obrazovku.

Velice důležitou skupinou funkcí je klíčovací modul, který se používá pro

vymezení určité části scény pro kompozici s jiným obrazovým materiálem. Pro

špičkové klíčovací moduly není problém vyklíčovat poloprůhledné objekty (voda,

vzduch, oheň, kouř, průhledné látky) s neuvěřitelnou kvalitou a velmi rychle.

Umožňují definovat pomocí vektorových křivek kam až pozadí ve scéně sahá

(garbage matte), a v případě záběrů s okolím pozadí lze tuto křivku kdykoliv

upravit.

Většina efektů a barevných korekcí je tzv. keyframovatelná (keyframable pokud

někdo zná lepší české slovo vysvětlující tento termín, budu velice rád, když se

ho dozvím pozn. autora). Jde o to, že lze automaticky definovat počet

obrazových políček, na kterých se bude daný efekt nebo korekce provádět, a lze

(pomocí křivky) definovat průběh (nejčastěji aplikované množství) té či oné

korekce či efektu v čase. Takže se dá snadno stanovit, že daná barevná korekce

bude pozvolna aplikována na prvních padesáti snímcích a plynule zmizí během

dalšího sta políček. Průběh je znázorněn graficky jako křivka, kterou lze

upravit, a definovat tak nový průběh dané funkce.

Grafické elementy jako jsou vektorové křivky, čáry, obrazce a texty jsou

vytvářeny ve většině případů vestavěným video-paint systémem s téměř

neomezenými možnostmi, včetně uživatelsky definovatelných sad štětců a efektů.

V některých systémech je počet vrstev těchto grafických elementů a jejich

efektů, včetně pohybu v prostoru, zcela neomezený. Písmo je nejčastěji

vektorové.

Záměrně jsme se zatím nezmínili o vlastních střizích. Kromě základní sady

stíraček a prolínaček, definovaných americkou organizací SMPTE (Society of

Motion Picture and Television Engineers), lze totiž vytvářet tisíce

uživatelských efektových střihů omezených jedině fantazií tvůrců. Přesné místo

střihu, stejně jako počáteční a konečná pozice střihu, jsou volně definovatelné

a kdykoliv upravitelné. Posunovat lze počet obrazových políček skrytých pod

vlastním střihovým místem před i za střihem, stejně jako odpovídající zvukové

stopy. Protože se žádný materiál neztrácí, lze se kdykoliv vrátit k originálu

nebo jakkoliv upravit průběh střihu (změnit soupisku).

Efekty a střihy by nebylo možné provádět efektivně bez možnosti vrstvit video,

tzn. mít alespoň jednu vrstvu pohyblivého videa nad pozadím, které tvoří také

pohyblivé video. Některé systémy umožňují provádět např. posuny části nebo

celého obrazu jen ve vrstvách, další dokáží provést např. 3D posun i ve vrstvě

základní. Počet těchto vrstev je různý záleží na potřebách pro konktrétní

aplikaci. Ryze střihové systémy mívají dvě až pět vrstev, efektové střižny pro

komerční práci až osm vrstev. Efektové kompoziční systémy pro videodesign

existují i v 99vrstvém provedení, a na trhu je nyní i efektová střižna bez

omezení počtu aktivních vrstev. Pochopitelně záleží nejen na přáních zákazníků,

ale i na jejich finančních možnostech, protože každá vrstva radikálně zvyšuje

nároky kladené na hardware systému a na jeho stabilitu, a potažmo na finance.



Hardware a software

Z předchozího textu jasně vyplynulo, že nároky kladené na profesionální

pracoviště jsou obrovské a datové toky a kapacity kladou extrémní požadavky na

systémový návrh. Někteří výrobci využívají výkonné obecné pracovní stanice

(SGI, NT, často i Apple) s doplněním o speciální hardware (videosubsystémy a

disková pole), a snaží se využít poměrně dostupný a více či méně spolehlivý a

stabilní hardware potažmo operační systém pro chod vlastních softwarových

aplikací.

Na straně druhé stojí ryze jednoúčelově navržené systémy, které sice používají

aplikační software, ale ten není aplikován na obecný hardware, nybrž na

speciální, vysoce výkonné hardwarové systémy, navržené za jediným účelem

nabídnout maximální výkon při maximální stabilitě. Soupeření mezi oběma

variantami je nekončící boj, ale faktem zůstává, že pro nejnáročnější aplikace

je zejména z důvodů stability systému výhodnější dedikovaný jednoúčelový systém

tzv. black box, který navíc oproti obecným počítačům nabízí mnohem delší

morální životnost.

Výrobci softwarového aplikačního vybavení musí do výzkumu a vývoje svých

technologií investovat prakticky stejné prostředky, jako vývojáři

jednoúčelových systémů. Firmy bez špičkového výzkumného centra nemají šanci na

přežití, a zanedbání nebo jakékoliv omezení vývoje při současné konkurenci není

prakticky možné.



Pro a proti

Zákazníci, kupující si obecný hardware a aplikační software, chtějí využít

výhodu, kterou jim dává jednak volný výběr softwaru, a jednak možnosti

upgradovat svůj systém podle nabídek vývoje počítačového hardwaru a vývoje

operačních systémů. Teoreticky je to dobrá cesta, ovšem v praxi je situace

poněkud odlišná. Především jednotliví výrobci aplikací i hardwaru potřebují

prostředky na výzkum a vývoj nových technologií a levné upgrady, které

očekávají zákazníci, jim tyto prostředky nedodají. Proto dochází k situacím, že

nová verze softwaru pracuje jen na nové verzi operačního systému, jenž ovšem ke

svému chodu vyžaduje i nový hardware. Díky této spirále nekonečných upgradů se

počáteční „výhodné“ ceny během doby stávají neskutečně drahým zbožím.

Navíc kombinací minimálně dvou dodavatelů (hardwaru a softwaru) vznikají

problémy. Kdo pak zodpovídá za vyřešení problémů spojených s praktickým

používáním daného systému? Obvykle výrobce hardwaru argumentuje tím, že neručí

za to, jak stabilní a kvalitní aplikace napíší softwarové firmy, a tyto zas v

případě obtíží argumentují problémy s operačním systémem nebo samotným

hardwarem, což není v jejich kompetenci… Obecně se udává, že náklady na

údržbu a technické inovace se v případě počítačových pracovišť pohybují až do

výše 40 % z pořizovací ceny ročně.

Nečekané akvizice v oblasti výrobců profesionálních systémů založených na bázi

obecného hardwaru (např. Discreet Logic, Scitex DV, Textronics DS pozn.

redakce), nepřispěly ke klidnému spánku jejich zákazníků, kteří často ani

nevědí, jestli se jejich aplikace bude ještě vůbec vyvíjet a zdá se dočkají

konečně funkční a stabilní verze.

V případě jednoúčelových systémů sice uživatel nemůže na takovém stroji

současně zpracovávat video, hrát hry a vést účetnictví ale to také nebyl důvod,

proč si takový systém pořizoval. V high-end aplikacích jde o bezkompromisní

řešení, a tím obecné počítačové systémy nejsou. Navíc jednoúčelový hardware,

navržený např. na střih videa v reálném čase, bude poskytovat stejný výkon i

během několika let, a v případě, že výrobce dodává nové verze softwaru a v

případě potřeby i upravené hardwarové komponenty, pohybuje se morální životnost

těchto systémů v řádu desítek let. Například repasované a upgradované systémy

Quantel se prodávají za 80–90 % pořizovací ceny zcela nových systémů, a výrobce

na ně nabízí stejné záruky jako na stroje nové.

Neméně důležitým faktorem je snazší diagnostika problémů, opravitelnost,

spolehlivost a stabilita jako taková. To je také důvodem jejich obliby, kterou

neotřásly ani výrazné pokroky ve vývoji nových počítačů a procesorů. Dokonce se

mi zdá, že po obrovském rozčarování řady uživatelů počítačových systémů,

jednoúčelová zařízení posilují svou pozici na trhu.

V dalším článku se zaměříme podrobněji na aplikace v oblasti videodesignu,

popovídáme si s některými českými tvůrci o jejich praktických poznatcích z této

oblasti a podíváme se i na umělecké aspekty práce s high-end systémy.

Budeme velice rádi, když nám zašlete své názory, dotazy a připomínky k tomuto

tématu a na vaše dotazy zveřejníme odpovědi příslušných odborníků (pište na

adresu redakce, či emailem na pcworld@idg.cz).



9 0106/DĚD





Důležitá poznámka k terminologii

Většina technologií pochází ze zemí, kde se převážně mluví anglicky a není

proto divu, že se anglická terminologie přenáší i do běžné mluvy odborníků v

našich zemích. Některé termíny odpovídají zavedeným českým ekvivalentům, které

se používají řadu let, ale některé nové postupy, funkce a techniky zejména

digitálních systémů svůj český překlad nemají a není ani ustálené pravidlo, jak

je vlastně označovat. Většinou se používá „počeštěný“ anglický termín, který

při fonetickém přepisu doslova bije do očí (jak se vám líbí třeba běžně

používaný termín „keyfrámovatelný“, nebo by bylo lepší „kýfrámovatelný“ či

„obrázkoklíčovatelný“ v případě, že originál v angličtině je „keyframable“?).

Nezlobte se tedy prosím, pokud některé části textu nebudou zcela dokonale česky

znějící, anebo pokud si nebudeme jisti, jak daný termín správně napsat. Mluva

odborníků ve střižnách může laikovi připadat jako další verze brněnské

hantýrky. Posuďte sami na příkladu jako je: „Včera jsem měl problémy s

vyklíčováním těch frejmů, které chtěli pro ident na halu, a jak to bylo

zablurovaný, musel jsem to vyházet z peků a poslat to na šérovanej disk na

henryho, až jim skončila frekvence a udělat korekce fetlem, protože starej

korektor s tím nebyl schopen pohnout a ty barvy vybrat a ty storybórdy by

dneska jinak nebyly.“

Doufáme, že po přečtení pár článků nebude pro naše čtenáře podobná mluva žádný

problém a počítačové „experty“, kteří náš časopis nečtou, strčí znalostmi do

kapsy.





Základní práce, se kterými se seznámíme:

- Zpracování statického obrazu pro TV vysílání, film a video

Still pictures neboli stills

- Tvorba identity TV programu, volné práce s pohyblivým obrazem

Video design

- Střih, kompozice a efekty pohyblivého videa

Editing, compositions & video effects

- Filmové kompozice a efekty, transfery na filmový pás

Digital opticals for movies, film effects & compositions