Squatteři a jak na ně - co bychom rádi? 6 díl

To, že jsme si v minulých dílech našeho miniseriálu stručně řekli, co se v
oblasti registrace doménových jmen smí a co nikoli, je sice hezké, nicméně k

čemu by byl zákonný zákaz, pokud by nebylo možné si jeho dodržování vynutit.

Právní teorie v této souvislosti hovoří o dvojici pojmů právo a nárok. To, že

máme na něco, případně k něčemu právo, totiž samo o sobě nemusí znamenat, že si

toto právo můžeme za patřičné asistence státu rovněž vynutit. Typickým

příkladem práva bez nároku jsou takzvané naturální obligace, z nichž

nejznámějšími jsou nároky ze sázek a her. Pokud se vám tedy stane, že na

kolegovi vyhrajete při pokeru např. automobil nebo závazek, či že vaši tchyni

vezme na dvouměsíční dovolenou, máte na svoji výhru samozřejmě právo, nicméně u

soudu byste se svým nárokem rozhodně neuspěli.



Většina ostatních práv však o nárok ochuzena není a mezi taková se řadí i práva

na ochranu jména, firmy, práva chránící soutěžitele a spotřebitele proti

nekalosoutěžnímu jednání a konečně i práva z ochranných známek a jiných

chráněných označení tedy práva, jichž se, jak jsme si řekli v minulých dílech,

můžeme dovolávat proti squatterům a jiným pochybným existencím. Při vznášení

nároků ale musíme dávat pozor na to, zda nám je zákon pro konkrétní případ

poskytuje či nikoli zde by byl ale výklad poměrně složitý, a tak nezbývá než

odkázat na radu odborníka.





Nárok na zdržení se a na odstranění následků



Tyto dva základní nároky mají společné to, že jejich cílem je odstranění

nežádoucího jednání nebo jeho projevů. Zatímco právo na odstranění následků

jednání působí spíše do minulosti a má vztah k jednání, které se již

uskutečnilo a jehož následky se již nějakým způsobem projevily, je nárok na

zdržení se zaměřen spíš k budoucnosti a jeho cílem je znemožnit škůdci, aby

nadále páchal to, co páchá.



Rozlišování mezi těmito dvěma nároky v právu doménových jmen není zcela

jednoduché. Pokud například vzneseme nárok na převod registrace, dojde tím

částečně k nápravě závadného stavu a zároveň se tím znemožní squatterovi

pokračovat v jeho činnosti (tedy squatu našeho jména). Tím se však nemusíme

příliš zabývat, neboť soudu stačí, označíme-li svůj nárok dostatečně určitým

způsobem. Nemusíme přitom specifikovat, zda se jedná o nárok na zdržení se, na

odstranění následků nebo jiný. Nemusíme se rovněž děsit toho, že v různých

zákonech jsou tyto dva nároky označeny různými slovy (zdržení se, upuštění, a

podobně), jejich povaha je totiž v podstatě stejná.





Nárok na náhradu škody



Právní teorie rozlišuje dva základní druhy škod, a to takzvanou škodu skutečnou

(lat. damnum emergens) a ušlý zisk (lat. lucrum cessans). Škoda je obecně

hmotná újma, která objektivně existuje a její velikost a koneckonců i existenci

samotnou je možné prokázat exaktními prostředky. Pokud tedy budeme žádat

náhradu škody, musíme se připravit na to, že budeme soudem vyzváni k tomu,

abychom svůj nárok náležitě doložili takzvané důkazní břemeno totiž v těchto

případech leží vždy na tom, kdo náhradu žádá. Klíčovým pojmem pak je zde

určitost jestliže budeme žádat ušlý zisk, není možné doložit nárok pouze

slovním vyjádřením ve stylu „asi bych vydělal něco okolo“, ale je nutné počítat

a počítat, a to na základě přesných údajů.



Všechno uvedené hraje v právu doménových jmen bohužel proti poškozeným.

Komunikační potenciál, o nějž jsme kvůli squatterům připraveni, případně

ekonomický potenciál internetového projektu, který ještě nevzniknul, se totiž

zpravidla přesně spočítat nedá. To samozřejmě neznamená, že bychom náhradu

škody žádat nemohli typickým příkladem je prokazatelný pokles tržeb kvůli

výskytu parazita (viz minulý díl) platí pouze, že pokud svůj nárok jako náhradu

škody označíme, musíme se připravit na to, že jej budeme muset náležitě doložit.





Nárok na přiměřené zadostiučinění



Pro případy, kdy újmu nelze vyjádřit v penězích, zná právo institut takzvaného

přiměřeného zadostiučinění. Ten se nám může v doménových sporech velice hodit,

neboť je stavěn právě na případy, kdy újma je charakteru nehmotného, nicméně je

možné ji nějakým způsobem zmírnit nebo nahradit. To, že nám někdo zabránil v

kvalitní komunikaci, že poškodil naše dobré jméno nebo že zabránil vzniku

slibného projektu, jsou právě případy tohoto typu. Při žádosti o přiměřené

zadostiučinění samozřejmě rovněž předkládáme důkazy, neboť existenci újmy

prokázat musíme. Už ale není nutné prokazovat její výši. Poněkud

benevolentnější charakter institutu zadostiučinění se však projevuje v tom, že

soud má v jeho přiznání zcela volné ruce. Jestliže tedy prokázaná výše škody

zavazuje soud k jejímu přiznání, neznamená prokázaná nehmotná újma v tomto

směru pro soud žádnou povinnost. Způsob zadostiučinění a tudíž i to, zda bude

přiznáno v peněžní nebo nepeněžní formě, je tedy plně na úvaze soudu.



A last but not least: O výše uvedených nárocích platí, že ve valné většině

případů je lze uplatnit kumulativně. Tento postup pak v praxi nelze než

doporučit. Jakmile se tedy rozhodnete svůj nárok vznést, zapřemýšlejte nejprve

nad tím, co všechno byste od squattera mohli požadovat. Je přitom poměrně

běžné, že v případech podobných doménovým sporům, jsou vznášeny všechny

jmenované nároky vedle sebe, přičemž soud pak rozhoduje, který z nich a v jaké

výši přizná, a který nikoli. O tom, jak svůj nárok soudům případně jiným

institucím přednést, bude pak příští díl.