Squatteři a jak na ně - do boje!

Minule jsme si stručně pověděli o tom, co po squatterech a nejrůznějších jiných
podvratných živlech chtít, a nyní se zaměříme na jednotlivé způsoby, jak toho

dosáhnout. Na úvod je třeba připomenout, že zatímco doposud jsme se pohybovali

v intencích takzvaného hmotného práva, které, stručně řečeno, odpovídá na

otázky „co?“ a „komu?“, přesouváme se nyní do bouřlivých vod takzvaného práva

procesního. To pro změnu odpovídá na otázku „jak?“ a v podstatě nám dává návody

k tomu, jak použít státního donucení, abychom ochránili svá práva a vynutili si

na ostatních splnění jejich povinností.



Pro subjekt, který se začne u státních orgánů domáhat ochrany svých práv, je

důležité uvědomit si, že proces uplatnění nároků je samostatnou právní oblastí,

v níž subjekty nabývají zvláštní práva a mají zvláštní povinnosti. Oddělení

„hmoty“ od „procesu“ je přitom prastarým a propracovaným principem, rozvinutým

téměř k dokonalosti již v antických dobách římským právním systémem.



Znát procesní práva a povinnosti je přinejmenším stejně důležité, jako znát

práva a povinnosti práva hmotného. Neznalost procesu totiž může vést k tomu, že

nárok není uplatněn správně, a dotyčný o své právo (byť objektivně existující)

prostě a jednoduše přijde. Naopak skvělá znalost procesní úpravy vede u

špičkových odborníků z právní praxe i k tomu, že jsou schopni vymoci splnění

takových právních povinností, které objektivně vůbec neexistují. Mnohdy přitom

nejsou důvodem, jak je to někdy nesprávně interpretováno, mezery právního řádu

nebo neschopnost či úplatnost soudů, ale pouze a jen rozdílná úroveň procesních

znalostí soupeřících stran.





Sebeobrana, svémoc



Nepříliš šťastnou možností, jak odolávat výpadům squattera, je obrana vlastními

silami, v soukromém právu označovaná jako svémoc nebo též někdy svépomoc.

Mechanismy, které zde v našem případě fungují, však nejsou k sebeobraně příliš

vhodné a de iure ji v podstatě vylučují. Bránit se útokem proti samotné

registraci je dle práva vyloučeno, neboť squatter se schovává za doménovou

autoritu. Útok proti němu by pak musel být v podstatě veden proti DNS, tedy

proti systému provozovanému právě doménovou autoritou ta by se ale v případě,

kdybychom se o napadení DNS pokusili, mohla ozvat a je třeba dodat, že

oprávněně. Občanský zákoník sice v ! 6 možnost užití sebeobrany v případě

bezprostředně hrozícího zásahu do práva připouští, je třeba si však uvědomit,

že takový zásah nesmí mít povahu útoku proti 3. osobě, v tomto případě proti

doménové autoritě.



Nepřímou sebeobranu nabízí v podstatě pouze obchodní zákoník v ! 50 odst. 2, a

to jen pro případy, kdy jsme okolnostmi (zde typicky jednáním squattera)

donuceni k tomu, abychom se bránili ve formě zlehčování. V praxi je však opět

aplikace tohoto ustanovení poněkud problematická a s ohledem na vlastní dobrou

pověst a i s ohledem na to, že taková obrana nemusí být efektivní, opět není

vhodné ji doporučit.





Paragrafy rychlého nasazení



Při současném stavu našeho soudnictví, kdy se spisy hromadí a projednávání i

triviálních případů se neúnosně vleče, je použití takzvaných paragrafů rychlého

nasazení (jak o nich hovoří Hajn) vhodnou a zejména efektivní metodou okamžité

obrany. Je však třeba postesknout si nad tím, že první z těchto paragrafů, tedy

! 5 občanského zákoníku, se v praxi uplatňuje minimálně. Toto ustanovení nám v

podstatě dává možnost v případě, že někdo očividně poruší pokojný stav (zde

formou registrace doménového jména), zajít k místně příslušnému orgánu veřejné

správy a požadovat, aby takový zásah zakázal nebo uložil obnovení předchozího

stavu. Nedovolil bych si samozřejmě čtenáře od toho zákonného postupu

odrazovat, je však faktem, že místně příslušné orgány veřejné správy (typicky

radnice) o existenci citovaného ustanovení buďto vůbec nevědí, nebo nejsou

schopny či ochotny je naplňovat. V praxi to tedy funguje v podstatě tak, že

domáhat ochrany se sice lze, ochrana však zpravidla nepřichází.



Předběžná opatření jsou naproti tomu velice vhodným a v praxi často užívaným

způsobem, jak zmírnit nebo omezit negativní dopady jednání squattera. Požádat o

vydání předběžného opatření je třeba u místně příslušného soudu a taková žádost

musí mít formu podání (o tom, jak by podání mělo vypadat, si povíme příště). V

případě, že vydání předběžného opatření shledá soud důvodným, může nařídit

druhé straně, aby příkladně přestala doménového jména užívat, nebo aby na

cílovém místě zamezila přístup k závadnému obsahu oporu k tomu dává ! 76 odst.

1 písm. f) občanského soudního řádu. Důležité je, že se vydání předběžného

opatření můžeme domáhat i vůči 3. osobě, zde vůči doménové autoritě, a to na

základě ustanovení ! 76 odst. 2 občanského soudního řádu.



Je však třeba si uvědomit, že předběžné opatření samo má dočasnou a zatímní

povahu neřeší tedy náš spor se squatterem, jen dočasně omezuje nepříznivé

dopady jeho útoku. Je tedy nutné dávat pozor zejména na to, abychom předběžné

opatření navrhovali tak, aby nemělo trvalý charakter. Nelze tedy požadovat

vydání předběžného opatření například na zrušení nebo převod registrace, ale

například pouze na zdržení se užívání nebo o blokaci přesměrování DNS. Zrušení

nebo převod registrace můžeme žádat až ve vlastním sporu.



Předběžné opatření je nástrojem, který je v praxi velice oblíben. Soudy přitom

předběžná opatření nařizují ochotně a ku prospěchu věci, a dobré praktické

zkušenosti s předběžnými opatřeními máme již i v otázkách doménových jmen.



Nyní jsme se o soud jen letmo „otřeli“, příště se už po hlavě pustíme do

vlastního sporu.