Squatteři a jak na ně - když chcete, tak to jde

Internet je širokou veřejností považován za prostor, v jehož rámci je možné
beztrestně provádět kde co. Takřka každodenně se setkáváme s výklady o tom, jak

odporné informace jsou prostřednictvím jeho služeb prezentovány, jak se zde

daří nejrůznějším pirátům, pedofilům, teroristům a jiným živlům. Pokud se tedy

někdo a tím nemyslím nadnárodní korporace, kterým právníci vyčuhují z kapes

cítí být poškozen tím, že nějaký subjekt „pouze“ registroval určité doménové

jméno, může nabýt dojmu, že na takové individuum neexistuje v našem právní řádu

žádný metr. Opak je ale pravdou. Žádný strom neroste do nebe, a pokud se dnes

na internetu cítí být nejrůznější doménoví spekulanti v bezpečí, neznamená to,

že jim nemůžeme za užití instrumentů našeho práva přistřihnout křídla. Z

hlediska právního posouzení konkrétních případů a i z hlediska toho, jak

případně právo vymoci, je důležitých několik momentů, které se týkají systému

přidělování doménových jmen. Ty hrají v neprospěch nejrůznějších deviantních

živlů, a jejich využití v boji proti squattingu (tedy protiprávním registracím

doménových jmen) je nasnadě:





1. princip registrace doménovou autoritou



To, že se doménová jména registrují u doménové autority, je z hlediska

efektivity případného uplatnění práva velice důležité. Subjekt totiž při

registraci uvádí údaje o své identitě a odpadá tak častý problém takzvaných

virtuálních identit, tedy individuí, která sice v prostoru internetu existují,

jejich původce však není možné vystopovat.



Jakmile je registrováno doménové jméno, neměl by být problém dobrat se toho,

komu byla tato registrace provedena. Pokud i přesto nebude možné dohledat toho,

kdo registraci provedl (ani například podle místa, z něhož jsou poskytovány

finance na registrační a udržovací poplatky), je možné vést spor přímo proti

doménové autoritě. Ta se vlastní odpovědnosti samozřejmě všemožně brání,

veškerá její obrana ale může směřovat pouze proti tomu, komu bylo doménové

jméno registrováno s tím a pouze s tím má totiž uzavřené příslušné dohody. V

praxi pak lze úspěšně předpokládat, že obrátíte-li se na doménovou autoritu s

výzvou, aby zrušila registraci některého doménového jména a pohrozíte soudem a

pokud nebude doménová autorita schopná označit toho, kdo doménové jméno

registroval, ze strachu před vlastním postihem (který ji v takovém případě

reálně hrozí), strčí hlavu do písku a registraci sama zruší.





2. jednoznačná identifikace doménových autorit



Vyhrát spor je jedna věc, uplatnit rozhodnutí příslušné instituce v praxi ale

bývá věc druhá a často mnohem obtížnější, než docílení samotného rozhodnutí.

Dlužníci mají po prohraných sporech obvykle tendenci se ztrácet do zahraničí,

jejich majetek se záhadně tenčí a podobně. Ve sporech o doménová jména je to

poněkud jiné primárně rozhodnutí směřuje zpravidla proti narušiteli, jeho výkon

však přísluší doménové autoritě. Ta je pak jednoznačně identifikována, a to

podle toho, pod jakou doménou první úrovně je doménové jméno registrováno.

Pokud je například doménové jméno registrováno pod doménou .cz, bude rozhodnutí

vykonávat doménová autorita CZ-NIC, příkladně pro doménová jména s doménou .com

se pak jedná o ICANN. Je-li součástí rozhodnutí i přiznání náhrady škody nebo

přiměřeného zadostiučinění, je situace obdobná jako při klasických sporech,

tedy jakmile dlužník nesplní dobrovolně, řešit záležitost exekucí.





3. možnost využití rychlé a laciné arbitráže



Zda je možné přímo řešit spor o doménové jméno v rozhodčím řízení, závisí na

přístupu doménové autority. V této souvislosti je třeba poznamenat, že zde je

tuzemské CZ-NIC obrazně řečeno poněkud mimo mísu zatímco spory z doménových

jmen s generickými doménami první úrovně (.com, .org a podobně) už jako na

běžícím pásu řeší specializovaní rozhodci, pod doménou .cz je arbitrážní řízení

jevem zcela nevídaným. Důvodem je fakt, že zatímco subjekty, jež provozují

doménová jména pod generickými doménami první úrovně, jsou smluvně vázány

přiznat ve sporu s třetími osobami pravomoc mezinárodních rozhodců, je tato

možnost ve smlouvě o registraci domény s CZ-NIC ošetřena pouze proklamační

formulí ve stylu „buďte prosím hodní a hezky se mezi sebou dohodněte“. Jistě

pak uznáte, že pravděpodobnost, že by se s vámi nějaký squatter dohadoval na

použití rozhodčího řízení, je velice mizivá.





4. právo platí i na internetu



A last but not least je třeba vyvrátit názor, že to, co se stane v prostoru

sítě internet, je právně nepostižitelné. Právo je totiž systémem s obecnou

společenskou působností, který je dlouhodobě vyvíjen k tomu, aby společenské

vztahy fungovaly ve vzájemné harmonii jestliže se tedy kdekoli (klidně i v

prostoru sítě internet) odehraje něco, čím je křehká rovnováha společenských

zájmů narušena, je právo vybaveno kvalitními a mocnými nástroji k tomu, aby se

s tento stav odpovídajícím způsobem řešil. I když z hlediska technického ještě

v našem právním řádu přetrvávají určité nesrovnalosti či bílá místa, je

konstatování, že právo za nic nestojí, a proto je třeba hledat jiná řešení, jen

bohapustým pivním argumentem. Neznalost práva v této souvislosti nejen

neomlouvá, ale může laikovi způsobit značné újmy, případně zapříčinit, že

příkoří, které je na něm pácháno, nebude účinně zamezeno. Zde dvojnásob platí

jedna ze základních zásad soukromého práva, tedy vigilantibus iura scripta sunt

(právo přeje bdělým), která se nejen projevuje v českém rčení „není žalobce,

není soudce“, ale zračí se též v přísloví z jedné notoricky známé ruské

pohádky: „Kdybys nebyl hlupákem, nestal bys se medvědem.“



Příště se podíváme na nejčastější způsoby doménového squattingu a povíme si,

jak se proti nim bránit. Medvědi se totiž v našich končinách až na pár výjimek

nevyskytují, a navzdory informacím komerčních televizí a rádoby znalců práva

není důvod, aby tomu bylo jinak.