Všechno špatně! - Optimalizace zařízení pomocí BIOSu a Windows

Doba, kdy se ještě parametry hardwarových komponent nastavovaly prostřednictvím
přepínačů (tzv. jumperů), je nenávratně pryč. Namísto abychom lezli na zemi po

čtyřech okolo zaprášeného počítače vybaveni baterkou a šroubovákem, můžeme dnes

většinu hardwarových nastavení sledovat v relativním pohodlí na monitoru a

změny provádět pomocí klávesnice nebo myši. I když dnes například neexistuje

žádný Setup BIOSu, jenž by se obsluhoval právě prostřednictvím myši.



V dnešní době můžete provádět většinu hardwarových nastavení pomocí příslušného

softwaru. To je bezesporu velmi pohodlné, ale bezpodmínečně ne vždy jednodušší.

Paměť alokovaná samotnému BIOSu je svou kapacitou extrémně omezená, a i proto

musí běžný uživatel u jednotlivých položek zapomenout kupříkladu na nějakou

podrobnější nápovědu.



Skutečnost, že v BIOSu je uživatel takřka ponechán svému osudu bez rady a

pomoci, s sebou přináší vysoké riziko chybná nastavení BIOSu totiž celý systém

výrazně zpomalí nebo učiní nestabilním. Popřípadě může rovněž dojít k

deaktivování některých důležitých funkcí. Nezřídka dojde k tomu, že se počítač

vůbec nespustí, přitom za to může relativně neškodné nastavení právě v BIOSu. A

právě teď je uživatel donucen provedená nastavení opravit, ovšem nezřídka je

konečným výsledkem jeho snažení poznatek, že propříště udělá nejlépe, když se

provádění změn v BIOSu raději na hony vyhne.



A co ve Windows? Zde by měla být všechna nastavení pro hardwarové komponenty

důkladně zdokumentována. Přesto se Správce zařízení, centrální bod operačního

systému pro konfiguraci hardwaru, omezuje pouze na všeobecná varovná hlášení.

Skutečné osvětlení případných vyskytnuvších se problémů jaksi není žádoucí,

neboť systém plug&play přece všechno zvládne automaticky. Změny konfigurace

prováděné uživateli žádoucí nejsou ovšem v mnoha situacích jsou prostě

nezbytné.





BIOS Setup: Základní řídicí prvek celého počítače



Pro uživatele zvyklého na grafické operační systémy je cesta do Setupu BIOSu

krokem do neznáma. Už klávesa pro vstup do BIOSu se liší počítač od počítače, a

ne každý systém vám ji ukáže při spuštění. K tomu ještě přidejte fakt, že u

rychlých počítačů máte jen velmi málo času, abyste takovou klávesu stiskli.



Při vydařeném vstupu do BIOSu se vám představí nepřívětivé textové prostředí

obsahující zpravidla změť jakýchsi anglických názvů, mezi nimiž se můžete

pohybovat pouze kurzorovými klávesami a klávesami Page Up a Page Down.

Samozřejmě je třeba zapomenout na podporu ovládání myši a českou klávesnici.

Takže pro často zadávané písmeno „Y“ sloužící k potvrzování provedených změn je

třeba použít klávesu Z jedna z nejtriviálnějších překážek, na níž už ztroskotal

nejeden uživatel.



To, jak jsou pro obchodníky s počítači či pracovníky počítačové podpory

jednotlivé položky BIOSu neprůhledné, zjišťujeme opakovaně z vlastní

zkušenosti, když se počítače dostávají ke koncovým zákazníkům bez povolené

interní cache (to se skutečně děje). Tři nebo čtyři položky v menu Features

Setup (nebo podobně) týkající se nastavení cache musí nutně být nastaveny na

parametr Enabled, aby systém rozumně rychle běžel. Když pak jde o další

možnosti nastavení, jako je rozdělení prostředků či DMA kanálů, jsou často i

skuteční odborníci velmi často na pochybách před vyskytnuvšími se problémy.

Problém rozdělení tolika stejných prostředků se objevuje jak v BIOSu, tak ve

Windows. Ale kdo vlastně je v tomto případě „vrchním velitelem“ BIOS, či systém

plug&play ve Windows? Dají se pomocí BIOSu přídavným kartám třeba přiřadit i

hodnoty přerušení, aniž by si následně námi nainstalovaný operační systém

udělal všechno podle sebe?





Windows: Správce zařízení, Ovládací panely a registr



Ve Windows se o nastavení parametrů jednotlivých hardwarových komponent a

celého operačního systému starají dvě instance Správce zařízení a Ovládací

panely. Teoreticky je ještě možná třetí varianta, kterou je přímá editace

registru, do něhož Windows naprostou většinu nastavení ukládají. Dialogová okna

pro nastavení vlastností obrazovky, zvuku, řízení spotřeby, myši a klávesnice v

Ovládacích panelech by si měl každý na svém počítači pečlivě prostudovat, aby

si mohl optimálně nastavit rozlišení monitoru a chování vstupních zařízení.

Tato nastavení zde nebudeme rozebírat, neboť dialogová okna jsou podle našeho

názoru dostatečně jasná, a navíc samotná Windows k nim nabízejí dostatečnou

nápovědu.



Zcela opačná je situace v případě Správce zařízení, který se co se týče své

nepřístupnosti bez problémů vyrovná BIOSu. V článku s názvem Oklamaná Windows

se vám pokusíme objasnit typické problémy, které se ovšem dají vyřešit pouze

při velmi dobrých znalostech chování technologie plug&play a osobitého chování

Správce zařízení. Obdržíte tak například návod, jak z registru odstranit

pozůstatky z používání starých přídavných karet, aby následně nové karty

pracovaly bez problémů. Dále vám prozradíme, za jakých skutečně častých

okolností je naprosto zbytečné vyslyšet požadavek Windows na vložení

instalačního CD. Jako doplněk k tomuto hardwarově zaměřenému článku naleznete

několik řešených problémů, které by vám mohly pomoci, až vám Windows zase

odmítnou dělat to, co po nich žádáte. Aktuálním problémem dneška je například

svérázné chování Windows XP týkající se naprosto nechtěného kopírování

uživatelských kont.







Všechno špatně! (I) Nejlepší triky nastavení BIOSu



Moderní BIOSy nabízejí spoustu parametrů pro nastavení počítače. Jak je ale

naladit? Která nastavení se překrývají s položkami ve Windows?



BIOS (Basic Input Output System) je základním systémem počítače. Po zapnutí

počítače se spouští jako první. Aby byl BIOS po startu bezprostředně k

dispozici je zajištěno jeho umístěním v paměti ROM, která se nachází na

základní desce. Během tzv. operace „Post“ (Power On Self Test) provádí tento

program rozbor všeho nainstalovaného hardwaru, inicializuje jej a kontroluje

jeho provozuschopnost.



Následuje hledání operačního systému. To provádí rutina BIOSu, nazývaná také

Bootstrap Loader, která prohledává v předem definovaném sledu jednotlivé

diskové mechaniky a po nalezení operačního systému jej spouští. Následovně dává

BIOS operačnímu systému a běžícím aplikacím k dispozici další rutiny (například

hodnoty přerušení BIOSu), aby tyto mohly komunikovat s jednotlivými

hardwarovými komponentami. Operační systém MS-DOS, programy pro zjišťování

systémových informací či diagnostické utility používají právě tyto rutiny.

Všechna Windows od verze 95 oproti tomu používají vesměs bez výjimky ovladače,

jež přistupují k hardwarovým komponentám přímo.





Setup: Konfigurační program pro BIOS



U většiny základních desek spustíte Setup BIOSu tak, že při spuštění počítače

stisknete některou z kláves Delete, F1, F2, F10 nebo kombinaci Ctrl+Alt+Esc.

Dávejte pozor na odpovídající informaci na monitoru. Možnosti nastavení v BIOS

Setupu sahají od těch relativně neškodných například pro nastavení režimu

paralelního portu až po ta velmi problematická. Tak například nastavení příliš

vysokého napětí pro napájení mikroprocesoru nebo změna geometrie pevných disků

může mít osudové následky.



I tak se ale v řadě počítačů ukrývají doposud netušené výkonové rezervy, jež se

dají odhalit právě správným nastavením Setupu BIOSu. Nejlepší na tom je, že

pokud víte jak, můžete si tyto změny provést v klidu doma, a to zdarma! Ukážeme

vám, jak si máte svůj BIOS Setup optimálně nakonfigurovat. S těmito nastaveními

vám pak počítač samozřejmě poběží rychle, ale především stabilně.





Tři výrobci, bezpočet variant



Tři velcí výrobci BIOSu AMI, Award a Phoenix dnes bojují o místo na trhu. To

však samozřejmě neznamená, že existují jen tři varianty BIOSu. Každý výrobce

základní desky si víceméně „vaří svoji polívčičku“ zakoupí si zdrojový kód

BIOSu a ten si pak podle chuti a okamžité nálady modifikuje. To je asi ta

hlavní příčina bezpočetných variant manuálů a popisů možných nastavení BIOSu.



Abyste se přesto v tomto zmatku zorientovali, uvádíme vám v tomto článku ty

nejčastější popisy variant BIOSu. Pokud v nastavení BIOSu svého počítače žádnou

takovou položku nenaleznete, hledejte nějakou podobně znějící.







1. Pořadí bootování:Pokud možno nejdříve z pevného disku



Po spuštění počítače BIOS testuje v tzv. operaci „Post“ (Power On Self Test)

základní funkce systému. Pokud celý test proběhne bez chyby, začne BIOS hledat

operační systém, jemuž následně předá řízení (v opačném případě se zobrazí

chybové hlášení).



Vy máte možnost ovlivnit, v jakém pořadí bude BIOS operační systém hledat. Tato

volba se nastavuje prostřednictvím položek First Boot Device, Second Boot

Device a Third Boot Device v menu Advanced Bios Features. Také můžete v BIOSu

narazit na položku Boot Device Priority, Boot Device Sequence, případně na

možnost Boot. Možnosti nastavení se liší podle typu základní desky, ale ve

většině případů platí, že jako bootovací médium se dá použít disketová

mechanika, pevné disky a CD-ROM, DVD-ROM či CD-R(W) mechaniky.



Zpravidla jsou k dispozici ještě možnosti pro bootování z LS-120 či ZIP

mechaniky, pro disky připojené ke řadiči SCSI-Host Adapter a pro bootování z

počítačové sítě. Pouze ty novější základní desky mají BIOS, jenž operační

systém hledá i na zařízeních připojených přes rozhraní USB, jako jsou například

externí CD-ROM mechaniky. Pokud možno si nastavte pro bootování na první místo

pevný disk. Tak probíhá spouštění počítače nejrychleji, neboť BIOS najde

operační systém prakticky okamžitě. Další výhodou je to, že pokud zapomenete v

disketové mechanice disketu, spouštění počítače se tím nezastaví jako v

případě, kdy je jako první nastaveno vyhledávání operačního systému na

disketové mechanice. Rovněž se pak z bootovací diskety nemůže počítač nakazit

žádným virem.



Pevný disk jako první bootovací zařízení nastavíte takto: U položky First Boot

Device nastavte parametr HDD-0, tedy pevný disk, který máte připojen na prvním

IDE kanálu jako Master. Položka HDD-1 pak odpovídá pevnému disku připojenému na

prvním IDE kanálu jako Slave. Pokud má váš Setup položku Boot Device Priority,

musí být na prvním místě zvolena položka Hard Disk Drive. Pořadí bootování vám

doporučujeme měnit pouze v případech, kdy je to bezpodmínečně nutné například

když musíte bootovat z CD mechaniky, jelikož instalujete operační systém, nebo

když provádíte v režimu MS-DOS update BIOSu pomocí systémové diskety.

Nezapomeňte po provedení takové akce zase vrátit nastavení BIOSu do původní

podoby.



U řady notebooků a také u některých desktopů je možno dostat se přímo do

bootovacího menu tak, že při spouštění počítače stisknete určitou klávesu

nejčastěji to bývá F2, F11 nebo F12. V tomto menu však můžete vybírat pouze

mezi disky, které aktuálně existují ve vašem počítači. Změna v pořadí bootování

je však omezena jen na aktuální spuštění počítače při dalším startu se projeví

opět nastavení napevno uložené v Setupu.







2. Rychlejší bootování: Zkraťte testy prováděné BIOSem



Pokaždé, když během dne spustíte počítač, provádí BIOS konfiguraci a testování

počítačových komponent jako jsou procesor, čipová sada a operační paměť. Tento

proces zabere jistou dobu i u dobře vybavených počítačů. To ovšem není nic pro

vaše netrpělivé kolegy, kteří musí nečinně vysedávat před vaším počítačem. Ale

přesto můžete rozumnými nastaveními v Setupu tento test zkrátit na minimum a

tak zkrátit dobu spouštění počítače. Jestliže pouštíte počítač několikrát

denně, ušetříte tak spoustu času.



Nastavte proto volbu pojmenovanou Quick Power on Self Test nebo Quick Boot na

Enabled. U všech variant BIOSu ji najdete v menu Advanced BIOS Features,

případně v menu Boot. Od tohoto okamžiku se bude například operační paměť

testovat pouze jednou, namísto standardních tří průběhů. V případě tohoto testu

můžete být bez obav odhalí totiž bez toho jen skutečně vadné paměťové moduly,

proto stačí tuto kontrolu provést pouze v případě, kdy do počítače

nainstalujete nový paměťový modul (pak výše zmíněnou volbu nastavíte na hodnotu

Disabled). Pokud test nového modulu proběhne v pořádku, pak můžete volbu

nastavit zpět na hodnotu Enabled. Nepravidelně se objevující chyby v operační

paměti, jež často jsou příčinou zatuhnutí počítače, odhalí BIOS opravdu jen

velmi zřídka. Chová-li se váš počítač stabilně, nevystavujete se tedy žádnému

riziku, pokud test zkrátíte.



Zcela bez obav můžete vypustit testování disketové mechaniky. Jinak totiž BIOS

při každém startu počítače prověřuje, zda disketová mechanika používá diskety

se 40 nebo 80 stopami. Nastavte proto v menu Advanced BIOS Features nebo v menu

Boot volbu Boot Up Floppy Seek na hodnotu Disabled. Jestliže ve svém BIOS

Setupu tuto volbu nenaleznete, je již tento test výrobcem základní desky

standardně deaktivován. Řadič disketové mechaniky, který tuto mechaniku ovládá,

je ostatně BIOSem stejně rozpoznán i bez testu. Můžete tedy bootovat z diskety

i v případě, kdy máte volbu Boot Up Floppy Seek vypnutou. Jestli-že by přesto

BIOS nemohl z nějakých důvodů řadič disketové mechaniky nalézt, objeví se

chybové hlášení typu Floppy disk(s) fail nebo Floppy disk controller error.



Na nových základních deskách od firmy Intel, jež jsou k dispozici například na

kompletních systémech firmy Dell, se dá v BIOS Setupu nalézt volba Intel Rapid

BIOS Boot. Nastavíte-li ji na Enabled, rovněž se vám urychlí start počítače.

Intel totiž v tomto případě používá optimalizovaný kód BIOSu, jenž automaticky

test paměti a disketové mechaniky vypíná.







3. Pevný disk: Nastavení parametrů v BIOSu



Aby mohl váš EIDE pevný disk v počítači správně pracovat, potřebuje BIOS znát

jeho důležité parametry. Až potom je možné na disku vytvářet oddíly, formátovat

jej a konečně ukládat soubory. Pro připojení EIDE pevných disků jsou k

dispozici dva kanály primární a sekundární. Disky se připojují pomocí

čtyřicetižilového nebo osmdesátižilového kabelu. Na jeden řadič se dají

připojit dva disky, přičemž jeden pevný disk musí být nastaven jako Master a

druhý jako Slave. Toto nastavení provedete prostřednictvím přepínačů (jumperů)

přímo na pevném disku.



Pro nastavení jednotlivých pevných disků slouží položky s názvy Primary Master,

Primary Slave, Secondary Master a Secondary Slave. Najdete je v menu Standard

CMOS Setup, Standard CMOS Features, případně Main. Nejjednodušší je nastavit

položky pro Type, a je-li k dispozici, také pro položku Mode rovněž zvanou

Access Mode, Translation Mode nebo podobně na hodnotu Auto (pokud u položky

Mode není tato možnost k dispozici, vyberte hodnotu LBA). BIOS potom načítá při

startu všechny parametry přímo z disku. Automatické nastavení funguje v

naprosté většině případů velmi spolehlivě a velmi rychle z tohoto důvodu se ani

nevyplatí hodnoty do BIOSu zadávat napevno. Pokud to v některých případech

opravdu bude trvat o něco déle, doporučujeme u všech neobsazených kanálů

nastavit parametr None -tyto kanály se pak při startu nebudou testovat.



Jestliže vám ale záleží opravdu na každé vteřině, je nutné funkci automatické

detekce pevných disků vypnout. Abyste však nemuseli parametry pevných disků

zadávat ručně, existuje prakticky u každého BIOS Setupu funkce IDE HDD Auto

Detection nebo Enter to Autodetect. Tu naleznete v menu, u kterého se nastavují

zbylé parametry pevných disků, často ale tvoří samostatné menu.



Při startu počítače pečlivě pozorujte obrazovku: Ve většině případů BIOS

zobrazí informace o pevném disku včetně jeho velikosti. Pokud zobrazená

velikost nesouhlasí se skutečnou, pak je BIOS zřejmě příliš starý. To platí

zejména tehdy, když se zobrazí velikost disku o hodnotě odpovídající známým

omezením starších BIOSů 504 MB, 8 GB, 32 GB a 128 GB. Zde většinou pomůže

update BIOSu.



Pokud máte k řadiči připojenou například EIDE vypalovačku, vyberte v položce

Type odpovídající typ mechaniky, je-li takový parametr k dispozici, jinak

nastavte parametr None.







4. Pevný disk: Výkon na hranici možností



Ze všeho nejdůležitější jsou v BIOSu položky pro mod PIO a Ultra-DMA (jedná se

například o PIO Mode a Ultra DMA Mode). Z nich zejména mod Ultra-DMA umožňuje

dosáhnout vysokých přenosových rychlostí. Tyto parametry doporučujeme nastavit

na Auto. Naleznete je většinou pro každý disk odděleně pod položkami s názvy

Primary Master, Primary Slave, Secondary Master a Secondary Slave. Ty se opět

nacházejí v menu Standard CMOS Setup, Standard CMOS Features, případně Main.

Pokud je zde nenaleznete, zkuste menu Chipset Features Setup nebo Integrated

Peripherals.



Setup BIOSu většinou nabízí položky Multi Sector Transfer, Block Mode nebo HDD

Block Mode Sectors. Zde nastavte hodnoty Maximum, Enabled, nebo HDD MAX. Po

přístupu na disk se pak bude načítat několik sektorů současně, což je podstatně

efektivnější, než přenášení dat po jednom sektoru. Ve Windows tato položka

nehraje žádnou roli, neboť Windows komunikují s pevným diskem přímo bez účasti

BIOSu. V prostředí MS-DOS a při spouštění počítače se jistého urychlení

dosáhne. Totéž platí pro položky 32 Bit Mode či 32 Bit Transfer Mode. Máte-li

tuto položku k dispozici, nastavte ji na Enabled.



Asi od roku 1996 nabízí většina disků funkci s názvem SMART (Self-Monitoring,

Analysis and Reporting Technology). Jednoduše řečeno se jedná o možnost, kdy

BIOS může zjišťovat stav pevného disku, samozřejmě pokud je tato možnost

aktivována. V Setupu pro aktivaci této funkce vyhledejte položky Smart, HDD

S.M.A.R.T. Capability, SMART Monitoring, případně S.M.A.R.T. for Hard Disks.

Naleznete je většinou v menu Standard CMOS Setup, Standard CMOS Features či

Main pod položkou týkající se odpovídajícího pevného disku (např. Primary

Master). V některých případech se tato funkce může nacházet i v menu Advanced,

Advanced BIOS Features nebo Advanced CMOS Setup.







5. Operační paměť: Stabilní a rychlá



Při nastavení parametrů operační paměti vůbec nic nezkazíte, pokud zvolíte v

BIOS Setupu položky Load BIOS Setup Default či Load Default Settings. Tyto

volby nastaví pro přístupovou dobu do paměti hodnoty ve prospěch maximální

stability počítače, ovšem za cenu znatelného zpomalení. Přitom právě BIOS Setup

je místo, v němž se dá nastavit tolik parametrů, že se určitě podaří najít

rozumnější kompromis mezi výkonem a stabilitou. Nejdůležitější položky se

nazývají DRAM Frequency, DRAM Clock, SDRAM Capability nebo SDRAM Operating

Mode, případně SDRAM Timing jakož i SDRAM Configuration. Naleznete je v menu

Advanced Chipset Features, Chipset Features Setup nebo Advanced, Chip

Configuration.





Záleží na správné taktovací frekvenci



Dávejte si pozor na to, aby vaše operační paměť pracovala na správné frekvenci.

Z tohoto důvodu zvolte položku Auto. Pokud se váš počítač začne chovat

nestabilně, nastavte ručně položky jako DRAM Frequency nebo SDRAM Operating

Mode například na parametr 100, 100 MHz nebo PC100, pokud máte paměťové moduly

typu PC100-SDRAM. Odpovídající nastavení pro moduly DDR-SDRAM je kupříkladu 266

MHz, když používáte typ PC266 či PC2100.



Mnohé čipové sady (hlavně VIA) mají rozličně taktovánu sběrnici FSB (Front Side

Bus) a operační paměť. Proto je třeba do položek CPU Frequency a DRAM Fequency

zadat odlišné hodnoty. Druhou možností je volba typu System/SDRAM Frequency

Ratio, kde můžete zadat poměr, například 100:133, když máte procesor Celeron

běžící na 100 MHz FSB s paměťovými moduly PC133-SDRAM.



Co se týká vnitřních nastavení samotné operační paměti, je nejlépe je nastavit

na automatiku. To provedete tak, že položku SDRAM Timing, SDRAM Configuration

či podobně znějící nastavíte na hodnotu SPD (Serial Presence Detect). V paměti

SPD se nacházejí údaje výrobce o přístupové době, uspořádání paměti apod. Někdy

se ale může přihodit, že položky SPD nejsou správně interpretovány, nebo že

jsou poškozené. Pak musíte výše zmíněné položky nastavit na Manual a

nejrůznější parametry jako CAS Latency, RAS Precharge jakož i RAS to CAS Delay

otestovat ručně. Velmi často můžete najít spoustu údajů na nálepce paměťového

modulu například PC133 222. Prvních šest znaků určuje typ modulu, tedy PC 133,

a poslední tři číslice informují o optimálních hodnotách pro CAS Latency, RAS

to CAS Delay a RAS Precharge.



CAS Latency je počet taktovacích cyklů, které musí při čtení proběhnout, aby

paměťový modul poskytnul kompletní adresu na výstupu z modulu. Adresa paměti je

definována pomocí řádků a sloupců. Čipová sada nejprve předá přes RAS (Row

Address Strobe) signál pro příslušný řádek. Po uplynutí času označeného jako

RAS to CAS Delay, během něhož se signál přenese, přijde přes CAS (Column

Address Strobe) signál pro příslušný sloupec. Jelikož každý přístup na buňku v

paměti smaže informace v ní, musí se tyto do ní znovu zapsat. Čas mezi výběrem

buňky a zpětným zápisem do ní se označuje jako RAS Precharge. U všech těchto

položek znamená nižší hodnota zvýšení rychlosti počítače, vyšší hodnota zase

zajistí vyšší stabilitu. Posunu v rychlosti počítače dosáhnete také v případě,

když nastavíte položku DIMM Interleave Setting nebo Bank Interleave na hodnotu

Enabled nebo 2way, případně 4way to podle počtu paměťových modulů. Paměťové

moduly jsou organizovány do řad, neboli banků. Při funkci Interleaving jsou

jednotlivé paměťové banky při každém dalším požadavku na přidělení paměti

adresovány tak, aby se informace zapisovaly na adresy v bancích, které jež

nebyly delší dobu adresovány. Interleaving se tedy vyplatí tehdy, pokud máte v

počítači alespoň dva paměťové moduly. Dnešní SDRAM moduly mají většinou dva

nebo čtyři banky, moduly s čipy DDR jeden nebo dva banky. Dávejte proto při

spouštění počítače pozor na hlášení typu SDRAM at Row(s), jež vás informují o

tom, kolik paměťových banků je obsazeno.



Mezi výkonem a stabilitou se můžete rozhodnout také pomocí volby SDRAM Cycle

Time, případně u položek, v nichž se vyskytují zkratky Tras nebo Trc. Většinou

máte na výběr mezi hodnotami 5/7 a 7/9. Tyto hodnoty udávají, kolik taktovacích

cyklů zůstává k dispozici pro na sebe navazující paměťové požadavky, případně

kolik taktů musí uběhnout mezi dvěma přístupy na stejnou paměťovou adresu vyšší

hodnota 7/9 znamená menší rychlost, a tedy vyšší stabilitu.







6. Přidělování prostředků:Věčný problém



Ten, kdo ve svém počítači nemá žádnou starou ISA kartu, se nemusí o přidělování

skromného počtu prostředků počítače vůbec starat. BIOS a operační systém tuto

operaci provedou automaticky s pomocí technologie plug&play nebo ACPI (Advanced

Configuration and Power Interface). To říká teorie. Praxe však vypadá poněkud

jinak. Přidělování prostředků patří k jednomu z věčných zdrojů problémů. Těmito

prostředky se konkrétně rozumí hodnoty přerušení (IRQ Interrupt Request), neboť

ty jsou omezené ze všeho nejvíce. Symptomy ukazující na konflikt přerušení jsou

rozmanité vykřičníky ve Správci zařízení, nefunkční nebo jen sporadicky

fungující počítačové komponenty, případně trhavý pohyb ukazatele myši.



Ačkoliv je trendem co možná největší kontrola zařízení operačním systémem a co

nejmenší vliv BIOSu, přesto se dají mnohé problémy s IRQ vyřešit právě na

úrovni BIOSu. Odpovídající nastavení naleznete většinou v menu PnP/PCI

Configuration, PnP and PCI Setup, nebo Advanced, PCI Configuration. Jestliže po

přidání nového hardwaru počítač nenastartuje, pomůže v některých případech

smazání ESCD dat (Extended System Configuration Data) v Setupu. V nastavení

ESCD totiž BIOS skrývá přidělení systémových prostředků, aby je nemusel znovu

zjišťovat při každém spuštění počítače.



Pro smazání ESCD slouží volby Clear ESCD, Clear NVRAM, Reset Configuration Data

nebo Update ESCD. U nich stačí zvolit parametr Enabled nebo Yes. BIOS tento

parametr po dalším spuštění počítače nastaví obvykle zpět. Pro jistotu byste si

měli pak zkontrolovat, zda se bootování počítače neúměrně neprodloužilo. Volby

PnP OS Installed, Plug and Play Aware OS nebo jim podobné ovlivňují rozdělení

úkolů mezi operačním systémem a BIOSem při konfigurování počítače. Zde nastavte

parametr Yes či Enabled, pokud chcete, aby BIOS řídil pouze zařízení, která

nezbytně potřebuje pro spuštění počítače. Tak dostanou například síťová a

zvuková karta přiděleny svoje prostředky od operačního systému. Když zvolíte

položku No, případně Disabled, nakonfiguruje BIOS všechny komponenty. Praxe

ukazuje, že změna tohoto parametru pomůže vyřešit celou řadu problémů. Takže

pokud se setkáte u svého počítače s nějakými problémy tohoto druhu, zkuste

změnit právě tento parametr.



Zajímavostí v tomto ohledu může být fakt, že kupříkladu u Windows XP, která

bezpochyby mají podporu technologie plug&play, doporučuje firma Microsoft právě

tento parametr nastavit na No, případně Disabled.



Jestliže máte ve svém počítači starou ISA kartu, jež nepodporuje technologii

plug&play, která se konfiguruje pomocí speciálního softwaru, případně pomocí

jumperů, musíte jí prostředky zvlášť vyhradit. K tomu slouží volba IRQ x used

by ISA, kterou nastavíte na Yes, nebo volba IRQ x assigned to, kterou nastavíte

na Reserved, ISA nebo Legacy ISA. Podle druhu Setupu musíte případně položku

Resources Controlled By nastavit na hodnotu Manual, abyste tyto položky

zviditelnili, anebo se přesunout do podmenu IRQ Resources, Resource Exclusion

nebo jim podobných.



K systémovým prostředkům patří také tzv. kanály DMA (Direct Memory Access). S

jejich pomocí si ISA karty vyměňují data s operačním pamětí, aniž by zatěžovaly

procesor. Když váš BIOS nabízí položku DMA x used by ISA nebo podobnou, pak

musíte pro svoji ISA kartu nepodporující plug&play vyhradit také tento kanál.

Pro omezení problémů s IRQ u PCI karet nabízí většina BIOS Setupů možnost

přiřadit PCI slotu určité hodnoty přerušení. Odpovědná za tuto funkci je volba

PCI Slot x nebo Slot x IRQ. Jestliže váš BIOS tuto volbu nemá, případně tato

nevede k cíli, nezbývá nic jiného, než zkoušet PCI kartu postupně zasunovat do

všech slotů ve vaší základní desce.



Windows od verze 95 OSR 2 ale dokáží požadavky na hodnoty přerušení přerozdělit

znovu, a to i když si to vy sami nepřejete. Abyste tomuto chování zabránili,

například když se vyskytnou opravdu velké problémy, můžete tuto funkci s názvem

Řízení IRQ vypnout. K tomu stačí odstranit zatržítko u položky Používat řízení

IRQ. Klepněte si na Ovládací panely, nato poklepejte na ikonu Systém a přesuňte

se na kartu Správce zařízení. Zde poklepejte na ikonu Systémová zařízení a dále

na ikonu Sběrnice PCI. V dialogovém okně se přesuňte na kartu Řízení IRQ. Ve

Windows 2000 a XP je tato karta ve Správci zařízení dostupná při postupném

poklepání na ikonu Počítač a posléze na ikonu Standardní PC, ovšem jen tehdy,

pokud jste operační systém nenainstalovali v modu ACPI. Jak se tohoto modu

zbavíte, vám poradíme v článku Oklamaná Windows











Problémy s přerušením: Co se za nimi skrývá



Stabilní a rychláPomocí signálů přerušení nějaká součást počítače sděluje

procesoru, že potřebuje jeho pozornost, čili že má svoji činnost přerušit ve

prospěch této komponenty. Od toho tedy název Interrupt Request (IRQ) neboli

česky požadavek přerušení. Abychom tato IRQ odlišili od softwarových přerušení,

což jsou vlastně rutiny operačního systému, nazýváme IRQ také hardwarovými

přerušeními.





Zprostředkovatel.



Požadavek přerušení vysílá současně mnoho komponent, ovšem procesor má pro ně

pouze jeden vstup. Proto je zde zavedena úloha jakéhosi zprostředkovatele,

kterým je PIC (Programmable Interrupt Controller). Ten je většinou integrován v

Southbridge čipové sady a mnoho přerušení také přijímat nemůže je jich právě

15. Na obyčejném počítači jsou pro PCI zařízení volná pouze čtyři (IRQ 5, 9,

10, 11). Zbytek je vyhrazen nepostradatelným systémovým zařízením jako jsou

Systémový časovač jakož i různé porty: sériový (IRQ 3, 4), paralelní (IRQ 7),

řadič disketových jednotek (IRQ 6), myš do zásuvky PS/2 (IRQ 12), primární (IRQ

14) a sekundární řadič IDE (IRQ 15). Pokud chcete získat některá volná IRQ,

můžete nepoužívané porty v BIOSu vypnout. Výjimkou jsou moderní Southbridge,

které mají tzv. APIC (Advanced PIC), jenž byl původně určen pro víceprocesorové

systémy. Tak například Southbridge od firmy Intel v čipové sadě 810 mají ve

spojení s víceprocesorovým operačním systémem (Windows 2000, XP) k dispozici až

24 hodnot přerušení.





Dělení je těžké.



Pro zmírnění nedostatku přerušení se mohou PCI komponenty o tato IRQ (alespoň

teoreticky) dělit. To, že v praxi zařízení, která se dělí o hodnoty přerušení,

nepracují, je většinou záležitostí ovladačů. Notorickými nespokojenci jsou

zvukové a televizní karty, a to zvláště tehdy, pokud se musí o IRQ dělit

navzájem nebo se síťovou kartou. Příznaky takových potíží jsou situace, kdy

jedna komponenta buď nefunguje vůbec, anebo vynechává. Také trhavý pohyb

ukazatele myši prozrazuje, že něco není v pořádku. Aby se problémy se sdílením

IRQ pokud možno ještě více zmírnily, zkouší výrobce základních desek volná IRQ

rozložit po slotech pokud možno co nejrovnoměrněji. Většina základních desek

může kvůli použitému Southbridge pracovat se čtyřmi různými IRQ pro PCI

zařízení. Teprve až nové čipové sady se Southbridge, jakou je například ALI

M1535D+ (kupříkladu čipová sada Magik1) a Intel ICH2 (např. čipová sada i845),

nabízejí možnost rozdělit mezi PCI zařízení až osm hodnot přerušení.







7. Grafická karta: Postarejte se o její stabilitu



Komu záleží hlavně na stabilním systému, tomu nepřijde zatěžko obětovat zvýšení

stability na úkor výkonu zvláště když se jedná o grafickou kartu. Pokud má váš

systém potíže při hraní 3D her, měli byste položku AGP Fast Write nastavit na

Disabled. Tuto volbu naleznete v BIOSu v menu Advanced Chipset Features nebo

pod Advanced, Chip Configuration. Tuto možnost nabízejí základní desky, jejichž

čipová sada podporuje mod AGP 4×, což je prakticky u všech základních desek

mladších jak dva roky.



Položka AGP Fast Write by vlastně měla celý systém urychlovat, protože v tomto

modu jdou data z mikroprocesoru a čipové sady přímo ke grafické kartě, aniž by

musela procházet přes operační paměť. Právě ta je u modu AGP 4× úzkým hrdlem

při přenosu dat. Pokud je tedy položka AGP Fast Write povolena, musí ovladače

čipové sady a grafické karty perfektně spolupracovat, jinak dochází k zatuhnutí

počítače. Takže pokud se položky AGP Fast Write nechcete vzdát, měli byste

podstoupit update BIOSu a ovladačů. Ten by měl eventuální těžkosti vyřešit.



Jestliže grafická karta způsobuje zatuhnutí počítače, měli byste mod AGP

otestovat. K tomu vám může do značné míry pomoci volba AGP Mode, příp. AGP

Capability, kterou můžete nastavit ze standardní hodnoty Auto na 2×. Zmíněnou

položku naleznete v menu Advanced Chipset Features nebo v Advanced, Chip

Configuration. Pak ovšem počítejte s tím, že váš počítač na výkonu bude něco

tratit.



Pouze u základních desek s čipovou sadou VIA existuje ve výše zmíněných menu

položka AGP Drive Strength, případně AGP Comp. Driving. Namísto standardní

volby Auto se zde nechá zadat volba Manual a k ní hexadecimální hodnota pro

intenzitu signálu mezi čipovou sadou a AGP. Ta správná hodnota přitom závisí na

typu základní desky, čipové sadě a druhu grafické karty. Nejsnáze ji naleznete

na internetové stránce výrobce vaší grafické karty, kde mohou být některé

doporučené hodnoty uvedeny.



Pro dosažení maximálního výkonu grafické karty slouží položka AGP Aperture

Size, příp. Graphics Window Size. Nárůst výkonu pomocí této volby je však

prakticky zanedbatelný. Tuto položku naleznete v menu Advanced Chipset

Features, nebo Advanced, Chip Configuration. V položce AGP Aperture Size

nastavujete, kolik systémové paměti se má vyhradit pro odkládání dat pro tvorbu

textur. Hodnoty 64 MB nebo 128 MB jsou v pořádku, méně jak 32 MB se

nedoporučuje, jelikož ztráty výkonu jsou v tomto případě na počítači dost znát.







8. Paralerní port: Už žádné problémy s tiskwem



Pokud vaše tiskárna nepracuje správně anebo je poněkud pomalejší, příčina bývá

často ve špatném nastavení v BIOSu. Položky důležité pro tiskárnu naleznete v

menu Integrated Peripherals, případně Advanced, I/O Device Configuration a

jejich názvy jsou Parallel Port, popř. Onboard Parallel Port a Parallel Port

Mode. Prostřednictvím položky Parallel Port se dá nastavit adresa v paměti pro

řadič paralelního portu. Za normálních okolností je nejrozumnější nastavení

Auto pak si tu správnou hodnotu určí BIOS sám. Pokud parametr Auto není ve

vašem BIOS Setupu k dispozici, zvolte hodnotu 378, 378H nebo podobnou. Pak BIOS

nastaví název tohoto portu jako LPT1. Máte-li pouze jeden paralelní port, je

tato hodnota tou správnou. Pro druhý paralelní port, pokud jej máte k

dispozici, pak nastavte hodnotu 278 nebo 278H.



Pod položkou Parallel Port Mode si vybíráte režim, s nímž bude paralelní port

komunikovat. Většina současných tiskáren zvládá bez problému práci v

nejrychlejším režimu ECP (Enhanced Capability Port). Tento režim pracuje v modu

DMA, což znamená, že dokáže přistupovat k paměti přímo, bez potřeby zatěžovat

mikroprocesor. Zdali tomu tak skutečně je, se dozvíte z toho, že se v Setupu

BIOSu zpřístupní položka s názvem DMA Channel nebo podobná, jakmile zvolíte

režim ECP. Pokud nemáte v počítači nainstalovanou ISA kartu, pak v položce DMA

Channel ponechejte standardní hodnotu. Karta ISA totiž obsazuje právě ten DMA

kanál, přes nějž paralelní port komunikuje.



Pro ostatní zařízení kromě tiskáren a skenerů je k dispozici mod EPP. Často zde

můžete najít hodnoty EPP 1.7 a EPP 1.9. Oba parametry se liší jen nevýrazně.

Může se však docela dobře přihodit, že zařízení pracuje bezchybně s verzí 1.7,

ale s verzí 1.9 už ne. V tom případě existuje jen jediná možnost vyzkoušet to.



Aby tyto rychlé mody EPP, případně ECP fungovaly, musí je podporovat řadič,

ovladače a samotné připojené zařízení.



Pokud vám výrobce nemůže podrobněji vysvětlit, proč zařízení připojené k

paralelnímu portu nefunguje, nebo se neustále při komunikaci s ním objevují

problémy například tehdy, když tiskárna vytiskne pouze polovinu stránky, nabízí

se jako alternativa parametr SPP. V Setupu BIOSu se pro toto nastavení používá

také výraz Standard nebo Normal. Pracovní režimy paralelního portu jsou ostatně

zpětně kompatibilní. Takže nová tiskárna by měla na starším počítači,

disponujícím pouze režimem SPP, fungovat bez problémů.







9. Power Management: V BIOSu se nastavuje pouze u starších počítačů



V menu Power Management Setup, případně Power se dá u počítače regulovat

spotřeba elektrického proudu. Zde uvedená nastavení se však projevují pouze u

starších počítačů. Počítače s nainstalovanými Windows 98 SE, ME, 2000 nebo XP a

s BIOSem mladším než dva roky pracují zpravidla s ACPI (Advanced Configuration

and Power Interface). A právě zde určuje operační systém, kdy se počítač nebo

jednotlivé jeho komponenty uvedou do úsporného režimu. Při instalaci nového

operačního systému si tedy musíte dávat pozor na to, abyste měli v položce ACPI

Function, případně IPCA Function parametr Enabled, protože v opačném případě

Windows nainstalují podporu pro Windows APM (Advanced Power Management).



Klepněte si na Ovládací panely, potom poklepejte na ikonu Systém a přesuňte se

na kartu Správce zařízení. Zde stiskněte přepínač Zobrazit podle připojení.

Jestliže zde uvidíte položku ACPI-PC, pak máte funkce pro úsporu elektrické

energie nainstalované. Nalezli jste zde položku Podpora vylepšeného řízení

spotřeby? Pak úsporu elektrického proudu řídí Windows společně s BIOSem. Ke

správné funkci tohoto režimu ale musíte mít v Setupu položku PM Control by APM

nastavenou na Enabled. Řídí-li úsporu elektrického proudu APM, můžete například

pomocí položky HDD Power Down nastavit, kdy se má vypnout pevný disk. Položka

PWR Button, Soft-Off by PWRBTN, Power Button Function nebo Power Button 4 Secs

nám umožňuje nastavit si, jak se bude chovat počítač po stisku vypínače. Při

volbě Soft-Off se počítač úplně vypne, při volbě Suspend se přepne do úsporného

režimu. Ovšem nastavení úsporného režimu je ve Windows přes položku Možnosti

napájení v Ovládacích panelech daleko pohodlnější než pomocí BIOSu.



Jestliže v BIOSu nenaleznete žádnou položku obsahující výrazy ACPI nebo APM,

pak mají úsporu elektrické energie na starosti nastavení skrytá v menu Power

Management. Zde můžete nechat přednastavené parametry, pokud chcete, aby se

počítač přepínal do úsporného režimu co nejčastěji tato volba se nazývá

většinou Max Savings. Opakem je nastavení Min Savings, kdy se počítač přepíná

do úsporného režimu až při delší nečinnosti. Samozřejmě je zde možnost vlastní

konfigurace.







Všechno špatně! (II) Oživení počítače



Když si v konfiguraci BIOSu něco pokazíte, je zle. Za jistých okolností se vám

ani nemusí podařit opět se do BIOS Setupu dostat. Jak počítač znovu oživit?



Jednou z prvních věcí, kterou byste měli u počítače, jenž se chová nestabilně

nebo jednoduše nepracuje, zkusit, je obnovit základní nastavení v Setupu. K

tomu účelu slouží položka Load Setup Defaults nebo Load BIOS Defaults,

popřípadě Safe Settings a podobně. Jestliže situace zašla až tak daleko, že

díky fatálním zásahům do BIOSu počítač nestartuje a vy se nemůžete dostat ani o

Setupu, vždycky ještě můžete smazat CMOS-RAM paměť, v níž jsou nastavení

uložena. Pro tento účel mají prakticky všechny základní desky jumpery nebo dvě

místa (označená například CMOS_Clear nebo Clear RTC), jež je třeba při vytažené

napájecí šňůře zastrčit na několik sekund do odpovídající pozice a pak je

vrátit zpět, případně spojit kusem drátu. Tím dojde k vymazání CMOS paměti.

Někdy je nutné jumpery nechat v pozici pro vymazání a počítač krátce zapnout to

je potřeba porovnat s instrukcemi v manuálu k vaší základní desce. Jestliže

tato cesta nevede k cíli, je možné zkusit na několik hodin vyndat baterii,

která CMOS napájí. Pokud není na základní desce jiná vada, měl by počítač po

této akci znovu nastartovat.





Co dělat v případě, když se nepovede upgrade BIOSu?



Když se vám stane, že při provádění updatu BIOSu zrovna vypnou elektrický

proud, nebo vám počítač zatuhne, je od tohoto okamžiku počítač nepoužitelný. V

této chvíli jsou v obrovské výhodě majitelé základních desek s duálním BIOSem.

Jestliže hlavní BIOS nefunguje, je možné pomocí jumperu nebo klávesové zkratky

bootovat z BIOSu záložního. Velmi dobré vyhlídky máte také v případech, když

váš BIOS obsahuje bootovací blok, který je neporušený. S jeho pomocí pak můžete

snadno BIOS obnovit ze záchranné diskety. Zdali vaše základní deska tuto funkci

podporuje, se dozvíte od výrobce. Principiálně to funguje asi takto:



AMI BIOS: Zkopírujte soubor s BIOSem na čistou, formátovanou disketu a

přejmenujte jej na AMIBOOT.ROM. Spusťte počítač a držte klávesovou zkratku

CtrlHome tak dlouho, dokud neuslyšíte zvukový signál (pípnutí) obrazovka je v

této chvíli stále černá. Po asi 15 sekundách byste měli uslyšet čtyři po sobě

následující zvukové signály, které vám oznamují, že BIOS byl znovu

naprogramován.



BIOS Award: Zkopírujte soubor BIOSu a vypalovací program (také zvaný Flash) na

disketu zformátovanou pomocí příkazu format a: /s. Vytvořte soubor AUTOEXEC.BAT

(v libovolném textovém editoru), který bude obsahovat příkaz Flash program

soubor s BIOSem (například AWFL816.EXE W6528IMS.BIN), a uložte jej na disketu.

Po restartu počítače by se měl BIOS automaticky přeprogramovat. Po asi třech

minutách by měl být celý proces určitě hotový.



BIOS Phoenix: Zde budete muset v určitých případech nastavit některé jumpery na

základní desce do pozice Recovery Mode, abyste mohli bootovat z diskety (Crisis

Recovery Disk), která BIOS obnoví. Tuto disketu, případně program, jenž ji

vytvoří, získáte od výrobce základní desky (na disketě se mimo jiné nacházejí

soubory MINIDOS.SYS a PHLASH. EXE).





Poslední cesta vede k prodejci či výrobci základní desky



Nepomůže-li žádná z výše uvedených rad, musíte zanést základní desku do

opravny. Štěstí budete mít v případě, kdy má vaše základní deska čip s BIOSem

na patici ten se dá za finanční úhradu buď vyměnit, nebo znovu přeprogramovat.

Jestliže je čip s BIOSem na základní desce pevně přiletovaný, musí na opravu

celá deska, a tady jste zcela odkázáni na ochotu prodejce.







Všechno špatně! (III) Oklamaná Windows



Windows za nás udělají mnohá rozhodnutí týkající se nastavení hardwaru. Ve

většině případů to je příjemné, přesto se někdy nevyhnete tomu, že musíte

operační systém trochu oklamat, aby vše běželo tak, jak chcete.



Možnosti nastavení počítačových komponent jsou v operačním systému Windows

velmi rozmanité a v mnoha ohledech i příkladné. Přesto se vyskytují problémy, a

to hlavně tehdy, když se Windows snaží být chytřejší než uživatel sám. Snahou

Windows totiž je spravovat hardware co možná nerušeně a proto se velmi

tvrdošíjně brání jakýmkoliv zásahům zvenčí, a to i v případech vlastního

selhání, například když nějaké zařízení kvůli špatné plug&play instalaci

nefunguje.



Na následujících stránkách naleznete doplňky k článku o optimalizaci BIOSu

týkající se zejména zásahů do konfigurace hardwaru, které přivedly Windows zpět

na správnou cestu. Kromě toho vám ukážeme řešení těch nejaktuálnějších problémů

při práci s Windows 2000 a XP.





1. Výměna hardwaru: Zbytky po ovladačích ve Windows



Problém: Vyměnili jste na svém počítači síťovou kartu. Nato zjišťujete, že jste

ztratili přístup k síti, i když jste v nastavení sítě pomocí ikony Místa v síti

uvedli všechny parametry správně.



Řešení: Vazby síťové karty na všechny síťové protokoly se bez výjimky

zaznamenávají do registru Windows. Jestliže před odstraněním staré síťové karty

neodstraníte jí příslušející položku ve Správci zařízení, zůstávají všechny

odkazy na tuto kartu nadále v registru. Nová síťová karta s nimi většinou nic

nesvede, a z toho důvodu pak spojení se sítí nefunguje.



Pro vyřešení tohoto problému byste tedy museli ve Správci zařízení odinstalovat

všechna síťová zařízení, aby se poté mohla provést síťová nastavení pro novou

síťovou kartu. A právě zde vyvstává onen problém: Stará síťová nastavení jsou v

Ovládacím panelu Windows neviditelná.



Řešení pro Windows 2000/XP: Otevřete si Ovládací panely, poklepejte na ikonu

Systém a přesuňte se na kartu Upřesnit. Zde stiskněte tlačítko Proměnné

prostředí a v poli Systémové proměnné vytvořte prostřednictvím tlačítka

Nová…proměnnou s názvem



devmgr_show_nonpresent_devices



a jako její hodnotu zadejte parametr 1. Potom otevřete Správce zařízení přes

Ovládací panely, ikonu Systém a kartu Hardware a tlačítko Správce zařízení, a v

menu Zobrazit zatrhněte nyní dostupnou položku Zobrazit skrytá zařízení. Nyní

se vám objeví veškerá nainstalovaná zařízení, která již nejsou k dispozici,

jako napůl transparentní položky, jež nyní můžete bez problémů upravovat.

Smažte zde ikonu odpovídající vaší staré síťové kartě a restartujte počítač.

Nakonec byste ještě určitě měli ve vlastnostech sítě (pomocí příkazu Vlastnosti

z kontextového menu ikony Místa v síti) všechna síťová nastavení prověřit.



Řešení pro Windows 95/98/ME je daleko jednodušší. Odkazy na všechna již

neexistující zařízení si můžete zobrazit prostřednictvím Správce zařízení,

pokud Windows spustíte v nouzovém režimu.







2. Instalace ovladačů: Zbytečné vyžadování instalačního CD disku Windows



Problém: Speciálně při nepatrných změnách v konfiguraci hardwaru vyžadují často

všechny verze Windows vložení instalačního CD disku Windows, případně

instalačního CD disku výrobce hardwaru. V případě, kdy je již ovladač daného

zařízení nainstalovaný, se jedná o zbytečnost, která může nadto být poměrně

riskantní to tehdy, když jste mezitím provedli update tohoto ovladače. Typickým

příkladem takového jednání mohou být změny v konfiguraci sítě nebo připojení

USB zařízení, které již systém zná, k jinému USB portu.



Řešení: Když víme, že se příslušný ovladač již v systému nachází, můžeme si

hledání instalačního CD disku ušetřit. Musíme ale systému Windows při hledání

ovladače prozradit, ve které složce se nachází. Většinou se jedná o složky

%windir%\System, %windir%\ Inf, a případně ještě %windir%\Help. Tímto postupem

rovněž zabráníte možným konfliktům mezi novějšími a staršími komponenty

ovladačů.







3. Zmenšený disk: Počítač se systémem PS-DOS



Problém: Koupili jste si nový počítač. Poté, co jste na něj nainstalovali

Windows, zjišťujete, že pevný disk údajně o kapacitě 30 GB hlásí kapacitu pouze

2 GB.



Řešení: Pevný disk má samozřejmě kapacitu 30 GB. Některé firmy však počítače

dodávají pouze s elementárním operačním systémem, například PC-DOS. Možná by

stálo za úvahu dodávat v tomto případě počítač zcela bez operačního systému,

ale to je věc názoru.



Operační systém DOS v libovolné verzi používá starý systém souborů FAT 16.

Tento systém má velikost disku omezenou maximálně na 2 GB. Proto musíte pevný

disk převést na systém FAT 32 nebo NTFS, případně začít úplně od začátku. Pokud

jste doposud nenainstalovali nic vyjma Windows, je zpravidla rychlejší vytvořit

oddíly a zformátovat disk pomocí utility Fdisk a příkazu format c:, a nato

operační systém nainstalovat znovu.







4. Konflikty přerušení: Řešení problémů ve Windows 2000/XP



Problém: Windows přiřazují všem nainstalovaným PCI kartám stejnou hodnotu

přerušení. Vy byste ale chtěli, aby každá z těchto karet měla svoje vlastní

IRQ, aby tak nedocházelo ke konfliktům, když například současně používáte

síťovou a zvukovou kartu.



Řešení: Windows 2000/XP se instalují jako systém ACPI, pokud základní deska

tuto funkci podporuje. ACPI (Advanced Configuration and Power Interface)

podporuje sdílení IRQ adresy, takže se o hodnotu přerušení může dělit několik

zařízení. Když je tedy tato volba v BIOSu aktivována, nastaví Windows všechna

PCI zařízení na přerušení číslo 9. Zároveň Windows blokují všechny pokusy o

samostatné přiřazení hodnoty přerušení, dokonce i když je ručně nastavíte v

BIOSu.



Ani vypnutí položky Používat řízení PCI ve Správci zařízení vám nepomůže

(nicméně dostanete se k ní tak, že poklepete nejprve na ikonu Systémová

zařízení a posléze na ikonu Sběrnice PCI. Výše uvedená položka se nachází na

kartě Řízení PCI). Pouze v operačním systému Windows 98/ME zabráníte touto

volbou tomu, aby Windows svévolně měnila BIOSem přednastavenou konfiguraci

prostředků.



Chcete-li ve Windows 2000/XP získat více možností ke konfiguraci systémových

prostředků, můžete si počítač nastavit jako Standardní PC. V tomto případě

získají všechny PCI karty ve vašem počítači svoje vlastní hodnoty přerušení, a

současně i vy můžete výše popsaným postupem prostřednictvím Správce zařízení

zabránit svévolným změnám v jejich konfiguraci. Může se však stát, že se

počítač při ukončení Windows nebude automaticky vypínat.



Otevřete si Ovládací panely, poklepejte na ikonu Systém a dále na kartě

Hardware na tlačítko Správce zařízení a zde konečně poklepejte na položku

Počítač. Poklepejte na položku Osobní počítač s rozhraním ACPI (Advanced

Configuration and Power Interface) a na kartě Ovladač stiskněte tlačítko

Aktualizovat. Spustí se vám Průvodce aktualizací hardwaru, v němž nejprve

vyberte položku Zobrazit seznam známých ovladačů tohoto zařízení a umožnit

výběr určitého ovladače. Klepněte na tlačítko Další, kterým se posunete o krok

dále k oknu, v němž označte volbu Zobrazit všechen hardware této třídy

zařízení. V okně Výrobci zvolte položku (Standardní počítače) a v okně Modely

vyberte možnost Standardní PC a restartujte počítač.







5. Klávesa Caps Lock: Varování nebo deaktivace



Problém: Také se vám často stává, že omylem při psaní stisknete klávesu Caps

Lock? Od toho okamžiku píšete text velkými písmeny. Až to zjistíte, nezbývá vám

nic jiného, než text napsaný velkými písmeny smazat a napsat znovu.



Řešení: Stisk klávesy Caps Lock se dá opatřit zvukovým signálem. Tak můžete být

akusticky varováni, když tuto klávesu nechtěně zmáčknete. Otevřete si Ovládací

panely a poklepejte na ikonu Možnosti usnadnění. Pokud ji tam nenaleznete,

můžete si ji poklepáním na ikonu Přidat nebo odebrat programy a následným

přesunutím na kartu Instalace Windows nainstalovat při poměrně skrovných

požadavcích na místo na vašem pevném disku. Při poklepání na výše zmíněnou

ikonu Možnosti usnadnění se otevře dialogové okno, obsahující několik karet.

Hned na té první s názvem Klávesnice naleznete v poli Funkce Ozvučení kláves

položku Používat funkci Ozvučení kláves. Při zatržení této položky budete od

této chvíle informováni o stisku klávesy Caps Lock, a tedy aktivování psaní

velkých písmen vysokým tónem. Pokud klávesu Caps Lock stisknete ještě jednou

(čili funkci psaní velkých písmen deaktivujete), upozorní vás Windows na tuto

skutečnost vydáním hlubšího tónu. Patřičné ozvučení probíhá přes reproduktor ve

vašem počítači, takže tato funkce pracuje i na počítačích bez zvukové karty.



Ve Windows NT/2000/XP se dá klávesa Caps Lock podobně jako kterákoliv jiná

klávesa překonfigurovat, případně úplně deaktivovat, pomocí tzv. Scan kódů. To

se provádí v registru Windows pomocí binární hodnoty Scancode Map v klíči

Hkey_Local_Machine\System\Cu­rrentControlSet\Control\ Keyboard Layout. Pro

deaktivaci klávesy Caps Lock je třeba výše zmíněnou binární hodnotu vytvořit a

jako její údaj zadat:



0000000000000000020000000­0003A0000000000



Změna se projeví po restartu počítače.







6. Reproduktor šumí: Odstranění zpětné vazby



Problém: Zkusili jste propojit stereofonní soustavu se zvukovou kartou

počítače. Vše je v pořádku, pouze vždy, když přehráváte na počítači CD nebo DVD

disk, je slyšet poměrně hlučné šumění.



Řešení: Vznik šumu je velmi pravděpodobný v situaci, kdy od zvukové karty

dočasně odpojíte všechna zařízení, která máte jindy obvykle připojená. Pokud

necháte všechny zvukové zdroje odpovídající odpojeným zařízením aktivované,

může docházet ke vzniku zpětné vazby. Proto poklepejte v pravé části Hlavního

panelu na ikonu reproduktoru. Pokud ji tam nenaleznete, otevřete si Ovládací

panely a poklepejte na ikonu Zvuky a multimédia. Na kartě Zvuky zatrhněte

položku Zobrazit ovládání hlasitosti na hlavním panelu (názvy položek se v

tomto případě mohou lišit podle verze Windows).



Při poklepání na ikonku reproduktoru se vám otevře okno Play Control,

obsahující zdroje zvuku. Standardně se ale zde nezobrazují všechny zvukové

zdroje. Pro jejich úplné zobrazení klepněte v menu Možnosti a zde na položku

Vlastnosti. V poli Zobrazit tyto ovladače hlasitosti zatrhněte všechny

existující položky. Nyní se již stačí jenom přesvědčit, že u všech ovladačů

hlasitosti, jež právě nepotřebujete, máte aktivovanou položku Ztlumit.







7. Hudební CD disky: Digitální přehrávání přes druhou CD mechaniku



Problém: Zvukové karty obvykle mívají pro přehrávání hudebních CD disků

analogový vstup. K CD-ROM mechanice se přikládá šedý kabel, jehož

prostřednictvím se mechanika spojuje se zvukovou kartou. Pokud si ale do

systému nainstalujete druhou CD-ROM mechaniku, případně si ji připojíte přes

rozhraní USB, nemůžete tuto již se zvukovou kartou propojit a tedy ani

poslouchat hudební CD disky.



Řešení: Otevřete si Ovládací panely, poklepejte na ikonu Systém a zde se

přesuňte na kartu Správce zařízení. Pod ikonou CD-ROM se skrývají všechny v

systému nainstalované CD-ROM mechaniky. Pokud na některou z nich klepnete

pravým tlačítkem myši, z kontextového menu zvolíte příkaz Vlastnosti a v

dialogovém okně, které se nyní objeví, se přesunete na kartu s názvem

Vlastnosti uvidíte, že máte možnost nastavení digitálního přehrávání CD disků.

Když tuto volbu aktivujete, jdou zvuková data do zvukové karty přes sběrnici

počítače a převádějí se z analogových na digitální a obráceně. To všechno za

běžného provozu Windows a bez potřeby restartování počítače. Takže i když má

vaše zvuková karta pouze jeden analogový výstup, můžete teoreticky poslouchat

hudbu z hudebních CD disků prakticky na libovolném počtu CD-ROM mechanik.



Slovo „teoreticky“ znamená, že bohužel ne všechny CD-ROM mechaniky podporují

digitální přehrávání. Při rozhodování, zda volit digitální či analogové

přehrávání, je také třeba rozvážit fakt, že v případě, kdy konkrétní CD-ROM

mechanika digitální přehrávání podporuje, se při digitálním přehrávání

spotřebovává více systémových prostředků, ale vzhledem k tomu, že se data čtou

v blocích, je zase šetrnější k laseru mechaniky.







8. Duální bootování: Jsou Windows 2000/XP po instalaci Windows 9× mrtvá?



Problém: Máte na svém počítači nainstalovaná Windows 2000/XP. Od té doby, co

jste na tento počítač nainstalovali starší verzi Windows (95/98/ME), však

můžete spouštět pouze Windows 9×. Windows 2000/XP někam zmizela.



Řešení: Při instalaci Windows 9×/ME dochází k přepsání bootovacího sektoru MBR

(Master Boot Record), a tím také k přepisu bootovacího manažeru Windows

2000/XP. Samotná Windows 2000/XP jsou na počítači nedotčena, nedají se však

spustit. Abyste mohli tento dříve nainstalovaný systém zpřístupnit, potřebujete

konzolu pro zotavení systému Windows 2000/XP.



Spusťte počítač pomocí instalačního CD disku Windows 2000 nebo XP. Poté, co

program Setup nahraje všechny potřebné ovladače, můžete si v uvítací obrazovce

zvolit buď instalaci systému Windows (klávesou Enter), či opravu poškozené

instalace (klávesou R). Zvolíte-li opravu poškozené instalace, máte na výběr

dvě možnosti opravu pomocí konzoly pro zotavení systému (pomocí klávesy C),

nebo prostřednictvím procesu záchranné opravy (pomocí klávesy R). Po stisku

klávesy C se objeví přehled všech instalací Windows 2000 nebo XP, pokud jich

existuje více. Zde si vyberete č