Evropská Unie: Informační společnosti vstříc

Ať již se Česká republika stane členem Evropské unie v roce 2003, nebo až o

několik let později, jedno je po nedávném vstupu ČR do NATO jisté v průběhu

postupného začleňování České republiky do evropských struktur budou mít její

občané, neziskový sektor i komerční sféra možnost více a více těžit z

nejrůznějších rozvojových programů Evropské unie, mezi nimiž sehrávají stále

významnější roli rozvojové programy zaměřené na všestrannou podporu rozvoje

informační společnosti. „Evropané“ si konečně uvědomují, že není možné, aby se

nadále rozšiřovala propast mezi starým kontinentem a Spojenými státy, pokud jde

o pozornost věnovanou vědě a výzkumu a zavádění nových poznatků do praxe.

Rostoucí pozornost, kterou Evropská unie věnovala stále širšímu využití

pokročilých informačních a komunikačních technologií (dále jen ICT) v komerční

i neziskové sféře, se již v uplynulém desetiletí promítala mj. i do rostoucího

objemu finančních prostředků vkládaných do podpůrných programů. Prostřednictvím

těchto programů orgány Evropské unie podporovaly a podporují nejrůznější

výhonky rašící informační společnosti.

S blížícím se koncem tisíciletí přitom šíře záběru i rozsah těchto podpůrných

programů citelně rostly, přičemž díky probíhající transformaci tuzemské

ekonomiky a díky postupnému začleňování České republiky do celoevropských

struktur se tyto podpůrné programy stále více otevíraly nejen subjektům ze

státní správy a neziskového sektoru, ale i některým komerčním subjektům, které

se zabývají vývojem a nasazováním řešení na bázi nejnovějších informačních a

komunikačních technologií.

Vize jménem eEurope

8. prosince 1999, tj. jen několik málo dní před příchodem roku 2000, byly tyto

aktivity Evropské unie zastřešeny ohlášením iniciativy „eEurope: informační

společnost pro všechny“, kterou zformuloval tým kolem finského člena Evropské

komise Erkki Liikanena coby klíčový prvek dlouhodobé strategie modernizace a

zvyšování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.

Není tedy divu, že tři hlavní cíle iniciativy eEurope jsou velmi ambiciózní

cílem je totiž zajistit pro všechny občany, domácnosti, školy, podniky či úřady

možnost „on-line“ komunikace v digitální éře, vybudovat digitálně „gramotnou“

Evropu podpořenou podnikatelskou kulturou, schopnou financovat a rozvíjet nové

myšlenky, a konečně také dosáhnout toho, aby probíhající změny byly sociálně

citlivé a přispívaly k růstu spotřebitelské důvěry a k posilování sociální

soudržnosti.

K dosažení těchto cílů vytyčila Evropská komise 10 prioritních oblastí, jejichž

rozvoj hodlá ve spolupráci s orgány členských států EU, podnikovou sférou i

občany podpořit především. Takřka všechny tyto priority přitom spojuje jedno a

to maximální důraz na všestranné využití Internetu jako integrujícího prvku

rozvoje informační společnosti jak na horizontální, tj. např. mezistátní,

regionální, mezioborové, mezipodnikové i mezilidské úrovni, tak také na všech

úrovních vertikálních, tj. např. při komunikaci občanů s úřady, spotřebitelů s

dodavateli nebo investorů s nositeli podnikatelských projektů. Do několika

těchto priorit se přitom promítly také sociální ohledy, jejichž důsledkem je

důraz na využití pokročilých informačních a komunikačních technologií při

integraci ohrožených společenských skupin, jako jsou například zdravotně

postižení, sociálně slabí, příslušníci menšin či občané z ekonomicky či jinak

problémových regionů.

Za takto formulovanými cíli a prioritami se přitom skrývá široké spektrum

podpůrných programů Evropské unie i jejích jednotlivých členských států, z

nichž některé jsou součástí iniciativy eEurope přímo, jiné pak tuto iniciativu

odrážejí nepřímo v rámci sady nejrůznějších kritérií, podle nichž je poskytnutí

případné podpory a její celkové výše posuzována.

Kudy a kam tečou penízeLubomír Karpecki

Obecně lze podpůrné programy Evropské unie rozčlenit do tří základních oblastí.

Do první skupiny patří programy zaměřené na podporu monitorování rozvoje

informační společnosti a na podporu sdílení získaných informací, znalostí a

zkušeností. V tomto případě se orgány Evropské unie podílejí na financování

takto zaměřených projektů až do výše 100 % celkových nákladů, přičemž

realizátory takovýchto projektů mohou být jak subjekty z neziskové sféry, tak

komerční firmy, které tyto projekty realizují pro orgány Evropské unie „na

zakázku“. Příkladem takovéhoto projektu je např. projekt European Survey of

Information Society (viz dále).

Druhou skupinu tvoří programy zaměřené na rozvoj informační společnosti v

neziskové sféře a ve státní správě a samosprávě. Také v tomto případě orgány

Evropské unie se mohou na takto zaměřených projektech podílet až do výše 100 %

celkových nákladů, přičemž financování probíhá formou grantů.

Poslední, třetí skupinu tvoří programy, jejichž cílem je podpořit rozvoj

informační společnosti v komerční sféře. V tomto případě se orgány Evropské

unie podílejí na celkových nákladech projektu maximálně do výše 50 %. Představy

o bruselských úřednících rozhazujících peníze daňových poplatníků „spřáteleným“

komerčním subjektům přitom vyvrací propracovaný systém několikanásobného

„jištění“.

Po výběru projektů, které nejlépe splňují kritéria příslušného rozvojového

programu, totiž obvykle následuje zpracování tzv. „studie proveditelnosti“.

Teprve na jejím základě je stanovována míra finanční participace Evropské unie,

která se maximální výši participace, jež je v rámci daného podpůrného programu

předem dána, obvykle pouze více či méně blíží.

Serióznost a solventnost realizátora projektu je přitom většinou prověřována

dvěma vzájemně nezávislými způsoby. Financování totiž v těchto případech

zprostředkovává formou úvěru některá z renomovaných komerčních bank. Ta přitom

nese nezanedbatelné riziko, že pokud nebude projekt dokončen nebo nedosáhne

stanovených objektivně ověřitelných cílů, nedojde k refundaci poskytnutých

finančních prostředků orgány Evropské unie, a splácení poskytnutých finančních

prostředků tak bude nutné vymáhat na realizátorovi projektu obdobně, jako tomu

bývá v případě běžných komerčních úvěrů. Není tedy divu, že si zainteresovaná

banka (jejíž souhlas je v takovýchto případech podmínkou) prověřuje realizátora

projektu možná ještě důkladněji než samotné orgány Evropské unie.

European Survey of Information SocietyLubomír Karpecki Jak již bylo zmíněno

výše, patří mezi projekty, které Evropská unie financuje v plné výši, i ty,

které slouží k monitorování rozvoje informační společnosti a k následnému

sdílení relevantních informací, znalostí a zkušeností. Jedním z klíčových

projektů tohoto typu je projekt Evropského průzkumu informační společnosti

(European Survey of Information Society, zkráceně ESIS).

Realizaci projektu Evropského průzkumu informační společnosti odstartovala

Kancelář na podporu informační společnosti (Information Society Promotion

Offfice, zkráceně ISPO) Evropské komise na začátku roku 1997.

Cílem tohoto projektu je vytvoření a rozvíjení databáze projektů, které

přispívají k rozvoji informační společnosti, a v neposlední řadě také nezávislý

sběr informací o takto orientovaných aktivitách realizovaných veřejnými

institucemi i soukromým sektorem na evropské, národní, regionální nebo místní

úrovni.

Dalším cílem projektu ESIS je průběžné monitorování a analýza rozvoje

konkurenčního prostředí v sektoru telekomunikací, sledování a analýza vývoje

dalších ukazatelů rozvoje informační společnosti a v neposlední řadě též

zpracování a zveřejnění informací o klíčových subjektech a veřejných i

soukromých subjektech již poskytujících či potenciálně schopných poskytnout

infrastrukturu, služby a aplikace podporující rozvoj informační společnosti. Na

základě úspěchu první fáze projektu ESIS, která probíhala pouze v členských

státech Evropské unie, a také na základě následných žádostí od místních

subjektů bylo na přelomu let 1997/1998 rozhodnuto rozšířit projekt ESIS i na

střední a východní Evropu a na teritorium středomoří.

ESIS II: Evropa to není jen EU

Druhá, rozšířená etapa projektu ESIS, která byla pod označením ESIS II zahájena

v březnu 1999, bude probíhat až do března roku 2001. V této etapě je projekt

ESIS realizován již ve 25 zemích, a to decentralizovaně. Pro každou zemi byl

Evropskou komisí vybrán na základě výběrového řízení lokální kontraktor, který

garantuje realizaci na úrovni příslušného státu či regionu. Projektový tým,

který má na starosti řízení celého projektu na celoevropské úrovni, je pak

zodpovědný za koordinaci projektu a za centralizaci a syntézu dat i

jednotlivých lokálních výsledkových zpráv. Jádrem projektu ESIS II je přitom

evidence projektů na podporu informační společnosti, které jsou definovány jako

„interaktivní projekty se sociální dimenzí, které inovačním způsobem využívají

informační a komunikační technologie k širokému spektru účelů a které zároveň

poskytují uživatelům vzdálený přístup“. Každý lokální kontraktor shromažďuje

informace o takovýchto projektech pomocí jednotných dotazníků, které vyplňují

autoři nebo manažeři jednotlivých projektů. Shromážděná data jsou soustřeďována

v databázi, která je spolu s dalšími výstupy projektu ESIS II zpřístupněna na

adrese http://www.ispo.cec.be/esis a která mj. obsahuje i informace o osobách a

organizacích, které se na realizaci projektů na podporu informační společnosti

podílely. Vyhledávací mechanismus přitom umožňuje představitelům Evropské unie

i široké veřejnosti přístup k této databázi v režimu on-line, a to z různých

úhlů pohledu. Kromě evidence projektů jsou v rámci projektu ESIS II na lokální

i evropské úrovni zpracovávány a následně publikovány také analytické zprávy,

které obsahují informace a analýzy vývoje regulace a liberalizace, přehled

iniciativ propagujících rozvoj informační společnosti, kontakty na klíčové

osoby a organizace, přehledy hlavních „síťových“ prostředků ve veřejném

sektoru, statistické analýzy databáze projektů na podporu informační

společnosti, základní indikátory rozvoje webových služeb a konečně též základní

fakta a indikátory aktuálního stavu a potenciálu dalšího rozvoje informační

společnosti.

Jak je z obsahu a z rozsahu výstupů projektu ESIS II patrné, slouží tento

projekt nejen jako prostředek nezávislého monitorování stavu rozvoje informační

společnosti v Evropě ze strany orgánů Evropské unie, ale také (a to především!)

jako nástroj, který umožňuje všem veřejnoprávním i soukromým subjektům

porovnávat své aktivity a projekty s těmi, které již jsou realizovány v téže či

v jiných zemích nebo které jsou realizovány na meziregionální úrovni, a na

základě těchto srovnání pak navazovat kontakty a partnerství směřující k

přípravám a realizaci programů nebo projektů nových. Díky rozšíření projektu

ESIS II i na regiony střední a východní Evropy a Středomoří se přitom tento

projekt stal také cenným nástrojem pro rozvoj dialogu a spolupráce mezi

subjekty z těchto regionů a subjekty z Evropské unie.

Projekt ESIS II v ČR

Jako realizátor projektu ESIS II na území České republiky byl orgány Evropské

unie vybrán mezioborový tým, jehož jádro tvoří pracovníci Ústavu informatiky

FAST Vysokého učení technického v Brně spolu s dalšími osobnostmi sdruženými v

mezioborovém Centru pro elektronický obchod (CEO).

Klíčoví členové tohoto projektového týmu zodpovídají za realizaci projektu ESIS

II v oblastech, v nichž dlouhodobě působí a které důvěrně znají. Projekt ESIS

II tak v ČR komplexně pokrývá oblast vzdělávání, oblast státní správy a

samosprávy, oblast veřejné informační a komunikační infrastruktury a konečně

také oblast komerční sféry a médií.

Jak je z rozdělení kompetencí jednotlivých členů realizačního týmu patrné, je

hlavním úkolem tohoto týmu komplexní monitorování aktuálního stavu rozvoje

informační společnosti v ČR ve všech výše naznačených oblastech od

nejrůznějších aktivit státní správy až po nejvýznamnější aktivity v komerčním

sektoru, a to včetně různě zaměřených iniciativ propagujících rozvoj informační

společnosti v ČR. Monitorování všech těchto aktivit přitom probíhá v rámci

pravidelných čtvrtletních cyklů, které průběžně doplňují a aktualizují první

dílčí výstupy projektu ESIS II za ČR, které byly orgánům Evropské unie předány

na přelomu září a října 1999. Tyto výstupy jsou průběžně publikovány, a to jak

přímo na webovém serveru Kanceláře na podporu informační společnosti Evropské

komise (viz http://ispo.cec.be /esis), tak také na webových stránkách

Virtuálního informačního parku (viz http://www.park. cz/esis). Zde také mohou

subjekty, které realizují projekty či propagační iniciativy na podporu

informační společnosti, získat elektronické verze dotazníků, po jejichž

vyplnění a zaslání zpět mají šanci být zařazeni do celoevropské databáze.

(Nejen) Česká republika očima Evropské unieLubomír Karpecki

Srovnání výstupů, které byly získány během prvních šesti měsíců realizace

projektu ESIS II na území České republiky, s výstupy projektu ESIS II z jiných

států střední a východní Evropy naznačuje, že stejně jako v jiných oblastech

není Česká republika žádným „středoevropským tygrem“ ani ve stále ostřeji

sledované oblasti rozvoje informační společnosti. I když je jádrem projektu

ESIS II především evidence projektů a propagačních iniciativ na podporu rozvoje

informační společnosti, je zatím na statistickou analýzu dosud evidovaných

projektů v ČR i v ostatních zemích střední a východní Evropy přece jen příliš

brzy.

Důvod je jednoduchý počet evidovaných projektů má totiž v průběhu realizace

projektu ESIS II tendenci růst spíše exponenciálně tak, jak roste povědomí o

tomto projektu a jeho přínosech mezi odbornou veřejností. Analýza dosud

zaevidovaných projektů by tak mohla přinést výsledky spíše zavádějící.

Naopak v případě výstupů, které shrnují základní fakta a indikátory rozvoje

informační společnosti v jednotlivých státech střední a východní Evropy, má

informační hutnost nově podchycených informací spíše tendenci klesat.

Příčinou je skutečnost, že fakta a indikátory, které se podaří podchytit v

prvních měsících realizace projektu, zachycují poměrně přesně nejen aktuální

stav, ale také dynamiku rozvoje informační společnosti v předchozích letech,

jejichž extrapolace (samozřejmě při respektování příslušných souvislostí a

vazeb) dává tušit, kterým směrem se bude ubírat další vývoj, takže průběžné

aktualizace těchto základních faktů a indikátorů již nepřinášejí nějaké

zásadnější zvraty, a jejich hodnota tak tkví spíše v dalším zpřesňování a

dílčím doplňování získaných informací.

Právě nyní, tj. po více než půlroční realizaci projektu ESIS II v ČR, je tak

patrně nejvhodnější doba k detailnější analýze a srovnání základních faktů a

indikátorů, které naznačují aktuální stav a klíčové trendy rozvoje informační

společnosti v ČR.

Východ ve znamení růstu

Výstupy projektu ESIS II za střední a východní Evropu sice zahrnují trojici

pobaltských států, avšak nezahrnují ani Rusko a dalších postsovětské republiky,

ani Slovensko, Chorvatsko a Srbsko. Proč tomu tak je, je zřejmé na podzim roku

1998, kdy se zadání projektu ESIS II rodilo, nahlížely orgány EU na „vynechané“

státy jako na státy, které tehdy „patřily do Evropy“ spíše svou geografickou

polohou než rozvinutostí své demokracie.

Přestože minimálně ve dvou ze zmiňovaných případů (na Slovensku a nejnověji i v

Chorvatsku) k zásadnímu obratu ve směřování společenského vývoje v těchto

zemích došlo, na jejich nezařazení do projektu ESIS II to již zřejmě nic

nezmění, neboť je jen velmi nepravděpodobné, že by byla realizace tohoto

projektu zahájena v některé ze zmiňovaných zemí až dodatečně uprostřed jeho

dvouletého cyklu (což mj. velmi názorně dokumentuje, co může způsobit

promeškání nabízející se šance byť jen o pár měsíců, jako tomu bylo v případě

Slovenska).

I při respektování těchto omezení projektu ESIS II však přináší analýza jeho

výstupů za „pokrývané“ země střední a východní Evropy již na první pohled

některá zjištění, která naznačují mimořádnou dynamiku rozvoje podhoubí pro

vznik informační společnosti ve všech sledovaných zemích dohromady.

Jen v letech 1996 až 1999 totiž vzrostl počet telefonních linek ve sledovaných

státech střední a východní Evropy o úctyhodných 78 %, takže na konci roku

připadalo na 100 obyvatel 35,1 telefonní linky (což je však ve srovnání s

vyspělými státy stále ještě relativně velmi málo).

Na tomto růstu se přitom rozhodující měrou podílel extrémní růst počtu

provozovaných mobilních telefonů, který se ve sledovaných státech v letech 1996

až 1999 téměř zdevítinásobil, takže na konci roku 1999 se mobilní telefony na

celkovém počtu telefonních hovorů podílely již téměř 27 %!

Fakt, že provozovatelé pevných telefonních sítí ve sledovaných státech stále

rychleji ztrácejí svůj dominantní podíl na velmi lukrativním telekomunikačním

trhu, přitom zjevně není dán pouze výhodami mobilních sítí z hlediska jejich

uživatelů i provozovatelů, ale do značné míry také přetrvávající tuhou

monopolizací na straně provozovatelů pevných telefonních sítí. V této oblasti

nám totiž předpokládanou částečnou demonopolizaci k 1. 1. 2001 a plnou

demonopolizaci někdy na přelomu let 2002 a 2003 může obyvatelstvo drtivé

většiny ostatních sledovaných států střední a východní Evropy jen tiše závidět

jak totiž vyplývá z reportů, které v rámci projektu ESIS II podchycují stav

liberalizace telekomunikací a rozvoje alternativních sítí, dočká se ve stejném

termínu jako obyvatelstvo ČR výraznější demonopolizace v oblasti sítí pevných

telefonních linek pouze obyvatelstvo Estonska a Slovinska. V ostatních

sledovaných státech má k demonopolizaci dojít až minimálně o rok (v Maďarsku),

o dva roky (v Rumunsku a Bulharsku) či dokonce až o pět let (v Makedonii)

později!

Poněkud lepší situace tak v současnosti panuje snad jen v Polsku, kde již byl

provoz lokálních sítí liberalizován v oblasti dálkových přenosů však v Polsku

bude až do roku 2003 platit omezující podmínka, že operátoři v této oblasti

musejí být minimálně z 51 % v polském vlastnictví. Téměř srovnatelná dynamika,

jako je tomu v případě rozvoje telekomunikací, byla ve sledovaných státech

střední a východní Evropy zaznamenána i v oblasti růstu počtu provozovaných

osobních počítačů. Jejich počet se totiž v letech 1996 až 1999 zvýšil o cca 79

% až na celkových téměř 12 milionů (z nichž je však zatím stále ještě jen malá

část provozována domácími uživateli). Počet provozovaných osobních počítačů,

který připadá na 100 obyvatel, se tak ve sledovaných státech v letech 1996 až

1999 zvýšil z cca 6,7 na 12 i to je však ve srovnání s vyspělými státy stále

ještě poměrně málo.

ČR: Není proč jásat

Jak vyplývá ze srovnání výše zmíněných základních předpokladů rozvoje

informační společnosti a trendů jejich vývoje v jednotlivých sledovaných

státech střední a východní Evropy, není na tom Česká republika sice nijak

špatně, avšak na druhé straně také není sebemenší důvod k jásotu.

Proč tomu tak je, naznačuje zejména srovnání situace v ČR se situací ve

Slovinsku, které ve většině sledovaných ukazatelů předstihuje ČR ještě mnohem

výrazněji, než by bylo možno odvozovat ze srovnání základních ekonomických

ukazatelů, jako je hrubý domácí produkt na obyvatele či jeho kupní síla. Např.

oproti 52 telefonním linkám na 100 obyvatel v ČR se totiž Slovinsko může

pochlubit již 76 linkami na 100 obyvatel. Také podíl mobilních telefonů na

celkovém počtu telefonních linek je ve Slovinsku citelně vyšší, neboť ke konci

roku 1999 dosahoval již cca 44 %, zatímco v ČR to bylo ve stejné době „jen“ 28

%. O tom, že přetrvávající okázalé sebevědomí některých výrazných exponentů

tuzemské politické reprezentace uplynulého desetiletí nemá příliš reálné

opodstatnění ani v oblasti podmínek pro rozvoj vyspělé informační společnosti,

přitom svědčí také skutečnost, že stagnace a recese tuzemské ekonomiky se v

uplynulých letech projevila mj. i tím, že v obou výše zmíněných ukazatelích již

ČR předstihlo také Estonsko, kde se počet telefonních linek na 100 obyvatel

pohybuje kolem 61, přičemž podíl mobilních telefonů činí cca 41 %!

Není tedy divu, že zejména ve Slovinsku se ještě výrazněji než v ČR projevuje

prudký pokles tržního podílu tamního monopolního operátora pevných telefonních

sítí, což by snad mohlo být pro Český Telecom a jeho plány dalšího výrazného

zvyšování paušálních poplatků v příštím roce výrazným mementem zejména když pro

něj nijak lichotivě nevyznívá ani srovnání míry digitalizace telefonních sítí,

kde byla ČR předstižena nejen Slovinskem, Maďarskem i Polskem, ale dokonce i

Bulharskem, Bosnou a Albánií!

Podobně je tomu také v případě srovnání ČR s nejvyspělejšími ze sledovaných

států střední a východní Evropy, v dalších základních ukazatelích rozvoje

podhoubí informační společnosti. Co do počtu provozovaných osobních počítačů na

100 obyvatel se totiž ČR řadí s hodnotou 10,7 osobních počítačů na 100 obyvatel

dokonce mírně pod průměr všech sledovaných států, když byla v tomto ukazateli

výrazně předstižena nejen ekonomicky rozvinutějším Slovinskem (s 25 PC na 100

obyvatel), ale také ekonomicky relativně slabším, avšak velmi dynamicky se

rozvíjejícím Polskem (s 13,7 PC na 100 obyvatel).

Nijak proto nepřekvapuje, že všechny tyto skutečnosti se již začínají promítat

i do klíčových ukazatelů rozvoje informační společnosti, jimiž jsou zejména

nejrůznější objektivně měřitelné relativní ukazatele využití Internetu. Ke

konci roku 1999 již totiž ČR zaostávala např. za Polskem i Estonskem mj. i v

počtu registrovaných internetových domén. Ztráta dřívějšího náskoku ČR v

oblasti „internetizace“ společnosti oproti některým ostatním sledovaným státům

střední a východní Evropy je přitom patrná také ze statistik, zachycujících

míru „internetizace“ školství, zdravotnictví, veřejných knihoven či muzeí, kde

je dnes ČR celkově srovnatelná nebo zaostává nejen ve srovnání se Slovinskem,

ale např. také ve srovnání s celkovým průměrem pobaltských republik.

0 0617 / jaf