Internet guru

V sekci Vemte na to síť se budeme věnovat přínosu Internetu pro uživatele
digitálního fotoaparátu; Kdo hledá dnes přináší pohled tak trochu z druhé

strany a popisuje vše, co byste neměli opominout, aby případní zájemci co

nejsnáze našli právě vaše webstránky, a Když se řekne… je věnováno webovským

zkratkám „URL“ a „HTML“. Na závěr v sekci Internet FAQ opět odpovíme na několik

vašich dotazů, a tradičních 10 tipů tentokrát věnujeme problematice pevného

připojení s poplatkem za skutečně přenesená data.

Příjemné počtení vám přeje Jan Čáp

<internet>; <http:></http:>.

Jak neuvíznout…

Internet po kabelu aneb „pevná linka do každé rodiny“

Na sklonku roku 1998 se všeobecně předpokládalo, že následující rok (1999) bude

přelomem v rozšíření nabídky připojení prostřednictvím rozvodů kabelové

televize. Měla tomu napomoci jednak postupující standardizace na poli

kabelových modemů, a jednak náběh sériové výroby u velkých dodavatelů

telekomunikační techniky, který měl stlačit ceny modemů hluboko pod 500 USD –

nejlevnější modely mezi 200 a 300 USD.

Konal se ale celosvětově předpokládaný boom i v České republice, nebo ne?

Rozvody kabelových televizí jsou dnes téměř ve všech městech a mnohdy i ve

větších (bývalých střediskových) obcích. Většina měst je také pokryta sítí

alespoň některého poskytovatele připojení. Přesto jen málokdo z nás, kdo jsme

„na kabelu“, dostal v uplynulém roce konkrétní či dokonce neodolatelně

zajímavou nabídku na připojení do Internetu.

Máme se těšit na světlejší zítřky? A co všechno vlastně takové kabelové

připojení obnáší? Na tyto i mnohé další související otázky se vám pokusím

odpovědět v tomto článku.

Nejste v Praze? Nevadí!

Pokud sledujete rubriky aktualit počítačových magazínů či internetová

zpravodajství z oboru, máte asi někdy dojem, že snad každá progresivní

technologie vzniká za mořem a s určitou technickoobchodní prodlevou se dostane

i do Prahy, ale mnohdy už téměř vůbec nepostupuje do regionů? To je do určité

míry pochopitelné – hlavní město skýtá dodavatelům největší koncentraci

potenciálních zákazníků na jednom místě. Jakmile se ale trh nasytí a

produkt/služba zlevní, je dobrý každý další zákazník.

Jak je tomu u připojení po kabelu? V podstatě všude jinak – i jedno sídliště ve

městě se od druhého může diametrálně lišit. Připojit vás totiž může kterýkoliv

ISP, ale potřebuje k tomu mít možnost využít kabelových rozvodů, které

zpravidla vlastní příslušná kabelová televize. (V některých státech USA již

bylo uzákoněno, že na rovnocenný přístup do kabelových sítí mají nárok všichni

ISP působící v dané lokalitě.) Ve větších aglomeracích, kde většinou působí

větší a silnější kabelová společnost, se poskytovatelem zpravidla stává ona

sama, respektive její specializovaná divize (DattelKabel, ElsatNet…). V

menších městech, kde je menší společnost, tato zpravidla vlastní/provozuje

několik samostatných sítí, pokrývajících nejlukrativnější lokality (jednotlivá

sídliště). Ta má většinou zájem poskytnout svoji existující síť pro další

využití partnerovi, který se bude o starat o samotný internetový provoz

(připojení, pronájem modemů, instalaci a servis připojení). V jednom městě se

tak klidně můžete po kabelu připojit přes různé – zpravidla lokální – ISP, v

závislosti na konkrétní lokalitě.

Většina velkých i menších místních projektů je zatím ve stádiu testovacího

provozu, nicméně první nabídka služeb již existuje, jen možná není ještě

propagována s plnou intenzitou. Pokud je ve vašem městě uzel/přístupový bod

alespoň jednoho ISP – obvykle v centru UTO – a máte přípojku kabelové televize,

je velmi pravděpodobné, že se nabídka připojení připravuje nebo dokonce již

zkouší. Zeptejte se vašeho „kabelového opera“ – možná budete příjemně

překvapeni.

Jak to celé funguje?

Síť kabelové televize představuje v podstatě rozsáhlé (pokrývající zpravidla

celé sídliště o několika stech až tisících přípojek) rozvody vysokofrekvenční

kabeláže, vybavené potřebným počtem rozbočovačů a zesilovačů, tak aby byl

zajištěn kvalitní přenos televizního signálu až do koncových přípojek.

Ústředním místem sítě je tzv. distribuční centrum, odkud se „krmí“ signálem

jednotlivých programů, přivedeným optikou či přijímaným přímo z družice.

Samotný koaxiální kabel přitom může sloužit i k přenosu dat jako jedno sdílené

médium – podobně jako zejména dříve budované lokální sítě ethernet, využívající

50ohmový koaxiální kabel (známý jako „thin ethernet“).

Pro přenos dat je pouze potřeba síť dovybavit. Na straně

poskytovatele/provozovatele o centrální jednotku, zajištující řízení a správu

datového provozu, a na straně uživatele příslušným koncovým zařízením,

označovaným jako kabelový modem. Ten v podstatě zajišťuje jednak samotné

přizpůsobení komunikace mezi síťovou kartou vašeho počítače a kabelovým

rozvodem, a jednak umožňuje ve spolupráci s centrální jednotkou řízení celého

provozu (např. nastavení rychlostních limitů apod.).

Achillova pata – zpětný kanál

Vzhledem k tomu, že rozvody kabelové televize nebyly primárně navrženy pro

distribuci informace/signálu oběma směry (protože TV se pochopitelně vysílá

pouze z centra k divákovi), je většina stávajících kabelových sítí na našem

území ve stavu, který vyžaduje dodatečné investice do sítě samotné.

Zjednodušeně řečeno, v modernějších kabelových sítích lze vcelku bez problémů

některé kanály vyhradit pro přenos dat opačným směrem, je však nutné všechna

místa rozvodu obsahující aktivní prvky doplnit o zesilovače pro přenos tohoto,

tzv. „zpětného“ kanálu.

Při budování tuzemských kabelových sítí jsme z hlediska Internetu měli štěstí i

smůlu zároveň. Sítě totiž vznikaly v době, kdy dostupné technologie obousměrnou

komunikaci sice nevylučovaly, ale vzhledem k omezeným finančním zdrojům většiny

investorů byly vybavovány jen tím nejnutnějším zařízením, umožňujícím

distribuci programů.

V praxi to znamená, že i v případě, že na vašem rozvodu je připojení již

nabízeno a prvním zákazníkům dokonce funguje, můžete vy čekat týdny nebo

dokonce měsíce na to, až provozovatel kabelové televize dovybaví právě vaši

větev rozvodu. Podle informací od naší místní kabelovky je dnes situace taková,

že vzhledem k masovému nasazování datových komunikací je větším problémem

akutní fyzický nedostatek příslušných komponent, než výše nákladů na tuto

investici.

Co připojení obnáší?

Pro připojení budete potřebovat ve vašem počítači běžnou ethernetovou síťovou

kartu s výstupem pro kroucenou dvoulinku (TP – Twisted Pair) a kabelový modem

vyhovující technologickému standardu používanému ve vaší kabelové síti. S

běžným modemem pro telefonní linku má ale kabelový modem společné pouze jméno,

které dostal asi proto, že je to taky „krabička, přes níž se do počítače

přenášejí data“. Technologicky je to něco zcela jiného a také jej ani běžně v

počítačovém obchodě nekoupíte.

Jako koncovému uživateli vám stačí vědět, že modem by vám měl doporučit a v

naprosté většině případů i dodat poskytovatel připojení, přičemž hlavní formou

jeho poskytnutí by měl být pronájem nebo prodej na splátky. Můžete si ho

samozřejmě také koupit za hotové, ale vzhledem k tomu, že se většinou stále

jedná o částku nad deset tisíc korun a že výběr značky/typu (a tím i cenu)

ovlivňuje především poskytovatel podle svých dalších záměrů, je forma

dlouhodobějších splátek, či ještě lépe pronájmu, serióznější nabídkou.

Po instalaci a zprovoznění připojení by se váš počítač měl začít chovat stejně,

jako kterékoliv PC v lokální síti připojené do Internetu pevnou linkou. Odpadá

vám tedy neustálé připojování a odpojování, obsazená telefonní linka, a zejména

závody o maximální využití doby připojení, dané časovou tarifikací

telefonického připojení. Internet se tak z něčeho luxusního, co si můžete

dovolit jen hodinku denně po deváté večer, stane obratem něčím, co je kdykoliv

po ruce a co „chleba nežere“, pokud se začtete do nějaké zajímavé stránky.

A jaká je rychlost? Teoretické maximum je stejné jako u koaxiálního ethernetu,

tedy 10 Mb/s pro download (ze sítě k vám) a v řádu stovek KB pro upload (směrem

od vás). Protože ale jde o sdílené médium, jsou v praxi dosahované maximální

hodnoty okolo 1,5 Mb v rámci kabelové sítě a okolo 500, respektive 128 Kb pro

download/upload z Internetu (pochopitelně za předpokladu dostatečně silné

přípojky k ISP). Navíc většina operátorů, aby snížila možnost zahlcení sítě ve

špičkách, nabízí pouze omezené pásmo – typicky 64 Kb/s. V těchto případech se

prakticky dostanete na zhruba 9, resp. 4 KB/s (download/upload), což je pořád

téměř dvojnásobek propustnosti běžně dosahovaného spojení pomocí 56k modemu.

Co je doma, to se počítá…

A jak se za připojení po kabelové televizi platí? Většina stávajících nabídek

určených pro domácnosti – kde většinou není přijatelný vysoký měsíční paušál –

je postavena tak, že za používání přípojky/pronájem modemu je účtována paušální

sazba řádu stokorun a k tomu se platí za každý MB dat, přenesený z Internetu

mimo kabelovou síť. Cena MB dat se přitom zhruba rovná cenám obvyklým u

počítaných pevných linek a je typicky v rozmezí 3–5 Kč.

Tato, na první pohled možná vysoká, částka není přehnaná. Při běžném režimu

práce je výhodnější než telefonické připojení v rámci tarifu Internet 2000 (viz

tabulka) a při přepočtu podle kursu zhruba odpovídá i ceně za MB, účtované za

vysokorychlostní připojení v USA (s tím rozdílem, že za „vysokorychlostní“ se

tam považuje rychlost řádu stovek Mb/s).

Možná vás napadne, proč to není za paušál jako připojení po telefonu?

Vysvětlení je vcelku jednoduché: u telefonického připojení nemusí český

poskytovatel (jehož struktura provozních nákladů je přeci jen výrazně odlišná

od amerického) hlídat/zpoplatňovat dobu připojení, jelikož to za něj spolehlivě

dělá počitadlo impulsů u Telecomu. Oproti tomu v kabelové televizi, kde lze

dosahovat velkých přenosových rychlostí a za „poslední míli“ neplatíte téměř

nic, je účtování podle skutečně přenesených dat jedinou možnou, a oproti

jednotnému paušálu (kde méně aktivní uživatelé doplácejí na „upíry“) i

spravedlivější alternativou.

Protože při poplatcích odvíjejících se od objemu přenesených dat, a nikoliv od

doby připojení, se od základu mění většina pravidel jak „ušetřit za připojení“,

připravili jsme pro vás v dnešních 10 tipech takový „remake“ tipů na úsporná

opatření právě s důrazem na tento způsob zpoplatnění.

Bezpečnostní rizika

jsou u kabelového modemu srovnatelná s jinými typy permanentního připojení.

Velký rozdíl je především v tom, že uživatel, který měl svůj jediný počítač

pouze občas připojený přes telefon pod dynamicky se měnící adresou, se najednou

stává trvalým účastníkem celosvětové sítě a jeho počítač je nyní teoreticky

přístupný v lokální síti pokrývající část města.

Pokud tedy nemáte s provozem počítače v síti zkušenosti, je namístě seznámit se

alespoň se základy sdílení prostředků vašeho počítače a s nejčastějšími

možnostmi vzdáleného přístupu na něj. Nastavení práva čtení i zápisu pro

kohokoliv na disk C zkrátka není tou nejlepší variantou, a pokud se stane váš

počítač středem zájmu nějakého nenechavce ze sousedství, může přijít na řadu i

nějaký ten osobní firewall. Ale to je již námět na samostatný článek.

Závěrem

Současná nabídka připojení přes kabelovou televizi je ideální alternativou pro

permanentní domácí připojení, které za srovnatelnou cenu poskytuje řádově lepší

komfort práce a lepší využití možností Internetu než připojení telefonické.

Jakmile totiž nepočítáte minuty, můžete celou síť rázem považovat za příruční

zdroj informací, kde kromě zpravodajství běžně hledáte i předpověď počasí, nebo

třeba spojení v jízdním řádu (a dokonce kvalitněji a levněji než voláním na

informace ČD). Elektronická pošta, přístupná 24 hodin, nebo komunikační

nástroje typu ICQ vám také mohou začít v mnoha případech nahrazovat telefon. A

k Internetu můžete pustit bez nepřetržitého dozoru i menší ratolesti bez toho,

abyste trnuli hrůzou, kolik to bude stát.

Z hlediska nákladů je cena koncipována většinou tak, aby byla v době silného

telefonního provozu vždy výhodnější než poplatky za telefon a za rok, po

liberalizaci telekomunikačního trhu se dá očekávat i daleko větší příklon k

rozumně vysokým paušálním poplatkům. Do té doby je ideální kombinovat oba druhy

připojení (kabel a telefon), s tím, že po telefonu se vyplatí přes noc nárazově

stahovat větší objemy dat.

A abych nezapomněl, pokud o pár bloků od vás bydlí třeba váš kolega, s nímž

pracujte na společném projektu, může vám kabelovka zajistit jinak těžko

realizovatelné propojení blížící se pomalejší lokální síti.

V kostce

Výhody

permanentní připojení 24 hodin denně/ /7 dnů v týdnukomfort práce díky ceně

nezávislé na době trvání přenosu nezablokovaná telefonní linkastabilní spojení

bez výpadkůmožnost lokální komunikace s jiným účastníkem na stejném segmentu

Nevýhody

vyšší investice/paušál než u telefonu (závisí na konkrétní nabídce)při větší

zátěži je v době mimo špičku zpravidla dražší než telefonické

připojeníbezpečnostní rizika – celý blok se chová jako jedna lokální síť

Za babku…

Nadstandard pro WWW – Kde vzít a …nekrást?

V minulém pokračování Internet guru jsme se na tomto místě věnovali službám

poskytujícím webhosting zadarmo. Jejich hlavní nevýhodou je, že bývají většinou

koncipovány pouze pro umístění statických stránek, bez možnosti zajištěné

výraznější interaktivity (některé renomované sice nabízejí sadu jednodušších

skriptů, nicméně nabídka je všude poměrně chudá). Jak jsem slíbil minule,

budeme se proto dnes věnovat možnostem, jak mnohé věci uspokojivě vyřešit bez

toho, aby bylo nutné přemístit stránky k některé z placených služeb.

Skripty v prohlížeči

Jedním ze způsobů, jak učinit váš web interaktivním, je použití skriptu

(JavaScript, DHTML) vykonávaného na straně klienta – tedy přímo prohlížečem na

počítači návštěvníka. Nevýhodou tohoto řešení, které předurčuje jeho uplatnění

spíše pro jednodušší funkce, je fakt, že skript funguje pouze v rámci jedné

stránky a nemůže ukládat data na serveru. Na druhou stranu jde jeho režie zcela

„k tíži“ počítače uživatele, takže se výborně hodí pro realizaci různých

vizuálních efektů.

Pomocí JavaScriptu můžete např. odeslat obsah formuláře prostřednictvím

emailového klienta na počítači návštěvníka, přepočítat obsah ručně vyplněného

objednávkového formuláře, ovšem třeba plnohodnotný „nákupní košík“ z něj

nevyčarujete.

Pokud však řešíte drobnost, na kterou by mohl JavaScript stačit, a nechcete

ztrácet čas vytvářením již dávno objeveného, zkuste navštívit některý z

archivů, věnovaných JavaScriptu a DHTML (např.Dynamic Drive

<http:></http:> nebo slovenský Javascript

<http:></http:>.

CGI hosting

Od samotného vzniku rozhraní CGI (Common Gateway Interface), navrženého původně

především pro zpracování obsahu formulářů umístěných na WWW stránkách, vynikaly

na Webu veřejně přístupné archivy až rozsáhlé knihovny volně použitelných CGI

skriptů (zpravidla v jazyce C nebo Perl), řešících nejčastěji využívané

aplikace.

Právě z nich se, vzhledem k postupující masovosti tvorby WWW stránek a čím dál

nižší odborné erudovanosti jejich autorů, postupně vyvinuly služby, které

umožňují využít až několik desítek hotových skriptů (ať v podobě klasických CGI

skriptů, nebo v podobě skriptů v kódu stránky, přímo prováděných serverem –

ASP, PHP).

Ty jsou přitom nejen umístěny, ale i spouštěny ze serveru provozovatele služby,

takže pro jejich využití stačí webmasterovi prostor pro statický web a dodržení

pokynů pro zakomponování do HTML kódu jeho stránek. Tyto přitom většinou nejsou

o mnoho složitější než umístění obyčejného počitadla nebo tlačítka

propagujícího oblíbenou službu. Nejznámější služby tohoto typu – viz vložený

článek.

Redirect – lepší jméno pro Web

Kromě omezení na tvorbu v podstatě statických stránek je druhou hlavní

nevýhodou hostingu zadarmo poměrně komplikovaná adresa vašeho webu, bez

možnosti provozovat jej pod vlastní doménou byť třeba třetího řádu.

Pro řešení tohoto problému však také existuje mnoho služeb, které nabízejí

rezervaci adres v podobě adresářů nebo domén třetího řádu pod některými

lukrativními doménami, s možností nastavení jejich přesměrování na vaši hlavní

stránku. To má hned dvě výhody: jednak můžete uvádět stručnou adresu, ať máte

stránky umístěné kdekoliv na Internetu, a jednak vám zůstává stejná adresa, i

když změníte poskytovatele hostingu. Nemusíte tedy na změnu upozorňovat

návštěvníky a starat se o změny odkazů v databázích hledačů.

Služby tohoto typu najdete i v doméně cz – např. REDIRECT. CZ

<http:></http:> nebo REDIRECT.XNET.CZ <http:></http:>,

nabízející volbu adresáře v doménách co.je.to a kdo.je.to, nebo doménu třetího

řádu třeba pod zde.cz.

Mnoho podobných služeb najdete pochopitelně i v zahraničí, takže vybrat si

přiléhavé a dobře zapamatovatelné jméno, které se vám navíc bude i líbit, by

při troše píle neměl být problém. Začít můžete na serveru V3 <http: come.to></http:>

(adresáře v doménách go.to, move.to, surf. to, atd.), anebo na TSX

<http:></http:>, který je centrálou pro technologicky orientované stránky.

Většina větších serverů nabízí také přesměrování nebo hostování poštovní

schránky odpovídajícího jména, takže třeba ke jménu go.to/pardubice obdržíte i

schránku s adresou pardubice@go.to.

VYBRANÉ SERVERY NABÍZEJÍCÍ ZDARMA TZV. CGI HOSTING

Agum Network

http://www.agum.com

Cgi2Gohttp://www.cgifreebies.com/

Hosted Scriptshttp://www.hostedscripts.com/

mycgiserverhttp://www.mycgiserver.com

Vemte na to síť…

Digitální fotografie – Informace a služby pro fotografování nové generace

Chystáte se pořídit si digitální fotoaparát, nebo vám ho dokonce nadělil

Ježíšek? Pak určitě nezapomeňte na mnohdy opomíjenou výhodu digitálně

zpracovávaných obrázků a na to, že se dají v počítači nejen uchovávat a

modifikovat, ale zejména prostřednictvím počítačové sítě sdílet, posílat,

vyměňovat atd.

Na Internetu tak, kromě spousty specializovaných stránek přinášejících

informace ze světa digitálního fotografování, najdete mnohdy i četné zajímavé

služby – zejména tzv. digitální fotolaby, jejichž sběrny můžete navštívit

on-line, aniž byste museli vstát od stolu. Pro upload všeho co „namačkáte“ je

sice modemové spojení poměrně pomalé, ale poslat deset či dvacet vybraných

fotek ke kvalitnímu tisku s předchozí korekcí a následným zalaminováním či

nařezáním na „puzzle“ je věc bezesporu zajímavá, zvlášť pokud se vám to podaří

přímo o dovolené z internetové kavárny.

Zahraniční weby

Kupovat nový přístroj nebo nechat si „vyvolat“ pár fotek je spíš záležitost pro

naši národní doménu, ale pro nejčerstvější informace se rozhodně vyplatí zajít

do zahraničí, kde je digitální fotografie přeci jen rozšířenější.

Začít byste bezpochyby měli na serveru „digital photography review“

<http: http: net></http:> Phila Askeye, který

přináší aktuální novinky z oblasti včetně pravidelných přehledů

nejprodávanějších aparátů v Mekce digitální fotografie – Japonsku.

Další informace o fotoaparátech bez filmu najdete pochopitelně v příslušné

sekci CNETu <http:>, v

Digital Camera Magazinu <http:></http:>, digitální temné komoře na

adrese <http:></http:>, anebo na „PCPhotoREVIEW“ <http:></http:>
pcphotoreview.com/>, kde je vše o produktech souvisejících s digitální

fotografií.

Přehled nejen jednotlivých tipů fotoaparátů, ale i tipy, triky a osobní

zkušenosti nabízí Steve's Digicams <http:></http:>, nebo

magazín o digitální fotografii Megapixel <http:></http:>.

A až se nabažíte technologických zázraků jako takových a začnete přemýšlet, jak

na to, aby vaše digifotky také za něco stály, navštivte začátečnicky

orientované „ShortCourses in Digital Photography“<http:></http:>
com/>, přečtěte si digitální fotosloupek Arthura Bleicha

<http:></http:>, nebo navštivte digitální větev populárního

fotografického serveru „Better Photo“ na adrese

<http:>.

Pokud se zabýváte digitálním zpracování obrazu profesionálně (alespoň třeba

jako zadavatelé tiskových předloh), pak je pro vás server PixelPhoto

<http: com></http:>, orientovaný na digitální zpracování obrazu v

propagaci a reklamě.

A přestože většině z vás připadá „digiťák“ jako horká technologická novinka, u

firmy Canon to vidí jinak a mají již ve svém „CANON CAMERA MUSEU“ sekci

„Digital CAMERA“ <http:>.

Domácí zdroje

Přestože u nás ve „fotokinu“ na digitální fotoaparát téměř nenarazíte, na

českém Webu již lze najít pár hodnotných stránek věnovaných digitální

fotografii. Mezi prvními si zaslouží vaši pozornost sekce Digitální fotografie

na serve

ru GRAFIKA <http:></http:> a stránky mj. i nadšeného

„digigrafa“ Ondřeje Neffa „DigiNeff“ <http:></http:>.

Především recenze fotoaparátů a tiskáren i s trochou teorie pak najdete ve

fotografické sekci serveru Periskop

<http:> a také na převážně

klasicky orientované Fotozóně <http: fotozona.cz></http:>.

Kromě toho se digitálu široce věnují i mnohé nepočítačové papírové časopisy,

jako je DIGITAL revue <http:></http:>, PiXEL

<http:></http:> či Stereo & Video <http:></http:>, na jejichž

stránkách však převládají informace o obsahu papírového vydání a informace o

předplatném.

Obchody a fotolaby

Přelom roku připravil kromě vyšperkovaných novinek i pár prvních vlaštovek

solidních aparátů v cenové hladině okolo 10 000 Kč, a tak asi většina z vás už

začne uvažovat o reálné koupi. Doposud nás ale „digitály“ zřejmě tak mnoho

nekupovalo, protože opravdu dobrý specializovaný elektronický obchod na českém

Webu nenajdete.

Většina nabídek se skrývá v klasických obchodech s fotografickým vybavením nebo

počítačovou technikou – nectností obou je pak poměrně úzký sortiment na jednom

místě (proto jsme pro vás raději připravili přehled odkazů na servery

jednotlivých výrobců – viz vložený článek).

Přesto zmíním například Fotoobchod <http: cz></http:>, kde najdete

solidní sortiment fotopapírů pro inkoustové tiskárny, nebo PiXEL Direct

<http: pixel.cz></http:>, který se orientuje zejména na grafiku pro Web.

Jedinou výjimkou je první specializovaná prodejna digitálních fotoaparátů AARON

<http:></http:>
cz/>, kterou však bude, stejně jako každý jiný kamenný obchod, lepší navštívit

v Praze osobně. Jediné, co byste zatím mohli na českém Internetu nakoupit bez

problémů, jsou paměťové karty například na <http: pameti.cz></http:> nebo

<http:>.

S čím se však v druhé polovině uplynulého roku doslova roztrhl pytel, to jsou

digitální fotolaby. Údajně „První internetový minilab“ provozuje na adrese

<http: dtpstudio.cz> DTP studio již od

prázdnin (jestli je opravdu první, se můžete přesvědčit na stránce „Seznam

digitálních minilabů“ na <http:>).

Vytisknout fotografie si však můžete nechat také ve vybraných pobočkách

AUTOCONTu <http: cz>, u známé firmy CDFOTO

BLER <http:></http:>, nebo u mnohých začínajících a regionálních

digilabů, jako je FOTO ONLINE! firmy MATE computer <http:></http:>

nebo brněnská prodejna/ateliér FOTO u JAKUBA

<http:>. Prestižní doména digilab.cz je zatím

(konec listopadu 99) bohužel pouze rezervovaná.

Weby výrobců

Canonhttp://www.canon.cz/Prod­FV.htmlhttp://www.canoneu­ropa.com/products/products

.html (odkazy „Digital Cameras“)http://csweb.cre­.canon.co.uk/en/search.html

(vyhledávací centrála)

Epsonhttp://www.epson.cz/pro­dukty/fotoaparaty/index.htmhttp://www­.epson.com/cam_

scan/

Fujihttp://www.fujifilm.cz/http://www­.fujifilm.com/

Kodakhttp://www.kodak.cz/http://www­.fotoworld.cz/

Minoltahttp://www.minolta­.cz/http://www.minolta.com/dp/in­dex1.html

Nikonhttp://www.nikon.cz/di­gitaln.htmhttp://www.klt.co­.jp/Nikon/Lineup/index.htm

l

Olympushttp://www.olympus­.cz/produkty/digitalni.di­vize.htmhttp://www.olympu­samer

ica.com/p.asp?s=12&p=16

Sanyohttp://www.sanyodigital.com/

Sonyhttp://www.sel.sony.com/SEL/con­sumer/ss5/generic/digitali­maging/

Toshibahttp://www.toshiba­.com/taisisd/dsc/

YASHICAhttp://www.yashica­.cz/http://www.yashica.com/di­gital/Kdo hledá…

KDO HLEDÁ …

Aby také našli vás…aneb vyhledávání z druhé strany

Doposud jsme se v této části Internet guru věnovali pouze různým aspektů

vyhledávání informací pomocí různých typů vyhledávacích služeb. Co je ale

vhodné udělat pro to, aby se i vaše stránky (lhostejno či komerční nebo

věnované netradičním koníčkům) daly v pavučině co nejsnáze najít?

Doménové jméno

tvoří podstatnou část adresy (ne-li celou adresu) stránek a je vhodné, pokud do

určité míry přesně vystihuje náplň webu, který skrývá. Platí to především

tehdy, je-li možné použít buďto výstižný obecný název, nebo jméno zavedené

firmy či výrobku.

V ostatních případech nezáleží ani tak na konkrétním jménu, jako na tom, zda si

je lze snadno zapamatovat – nesmí být tedy ani příliš dlouhé, ani příliš

kostrbaté (svého času jsem se nestačil divit doméně rfstsp.cz, na níž byla

prezentace Reifeisen stavební spořitelny). Jméno samo o sobě totiž (na rozdíl

od šaty – člověk) ještě web nedělá. Ten může postavit na nohy pouze kvalitní

obsah. Pokud ho má, je však neméně důležité, aby návštěvník neměl příště

problém vrátit se kvůli krkolomné adrese.

Titulek stránky,

přesněji text, který se skrývá v HTML tagu TITLE v hlavičce dokumentu a v

prohlížeči vcelku nenápadně zobrazuje jako název okna prohlížeče, je

důležitější, než se na první pohled může zdát. Právě on je totiž ve všech

automaticky vytvářených indexech internetových hledačů uváděn jako název

stránky, bez ohledu na to, co jste napsali (byť těmi největšími písmeny) na

začátek textu těla (za tagem BODY).

Mnohé editory přitom tag title vyplní při zakládání dokumentu nějakým

implicitním textem, jako je „Untitled“, „New document“ či

„c:/wwwrot/web2/hotindex.htm“ (jméno souboru na lokálním disku). Pokud jej sami

neaktualizujete na něco smysluplnějšího a co nejvíce výstižného (= ne příliš

dlouhého), nemůžete se divit, že potenciální návštěvník vaši stránku ve výpisu

nalezených okamžitě a bez nejmenší známky zájmu přeskočí.

Navíc mnohé hledače dávají slovům v titulku dokumentu vyšší váhu než těm v

dalším textu, takže dobře napsaný titulek může upřednostnit vaší stránku v

seznamu relevantních odkazů!

Metatagy

jsou součástí HTML hlavičky a mnohé mají svůj význam právě při vyhledávání. U

standardního atributu HTTPEQUIV dbejte na položku Contenttype, identifikující

formát (text/html) a použité kódování znaků, a na Content-language, určující

jazyk, v němž je psán viditelný text na stránce. Pokud obě hodnoty uvedete

správně, předejdete v mnoha případech chybnému zařazení či znakové konverzi

stránky při automatickém zpracování jejího obsahu robotem.

Druhá skupina volně definovaných hodnot, uvozovaná atributem NAME, má dvě

poměrně zaužívané položky sloužící právě pro lepší orientaci hledačů. Je to

„Description“, obsahující stručný popis obsahu/zaměření stránky v přirozeném

jazyce, a „Keywords“, obsahující seznam klíčových slov, usnadňujících věcné

zařazení stránky do databáze (při vyhledávání, respektive třídění výsledků

hledání jim některé hledače dávají vyšší prioritu).

Tyto poměrně užitečné konvence jsou bohužel často zneužívány méně seriózními

tvůrci, např. pornografických stránek, k jejich neoprávněné propagaci. Snadno

se tak můžete při hledání třeba pomocí AltaVisty setkat se stránkami, které

mají nacpaný titulek slovem download, nebo v popisu/klíčových slovech desetkrát

uveden řetězec MP3, přestože nemají s digitální hudbou společného vůbec nic.

Pouze zneužívají slova, která jsou podle statistiky uživateli hledačů

nejčastěji zadávána.

Registrace u hledače

(a ne každý hledač ji umožňuje) má jednu hlavní funkci – je to způsob jak

příslušnému robotovi, který vytváří indexy katalogu, sdělit, aby zavítal rovnou

na vaši stránku. A to pravděpodobně dřív, než by se k ní dostal po odkazech z

jiných stránek nebo při procházení seznamu domén druhé úrovně. Případné

„zrychlení“ může být tím větší, čím větší je záběr indexů a čím tedy trvá déle,

než je hledač celé zaktualizuje.

Kromě toho je pochopitelně důležité mít co nejlépe zpracovaný jak titulek

stránky, tak metatagy, protože to je jediná cesta, jak může autor stránek

alespoň nepřímo ovlivnit obsah databáze odkazů a indexu hledače.

Registrace u katalogů

je spíš o tom, kolik katalogů a jak vytrvale dokážete zvládnout. Snad každý

katalog má vlastní aparát pro přidání odkazu v podobě jednoho či řetězce

několika formulářů. Výhodou je, že si můžete zvolit vlastní text názvu i popisu

vaší stránky, který v případě, že je výstižný a pravdivý, nedozná ani po

redakčních úpravách správcem databáze podstatných změn.

Některé katalogy (u nás například Atlas) dokonce v zájmu větší aktuálnosti

zařazují takto přidané dotazy do ostré databáze okamžitě, nicméně platí za to

značnou měrou účelově zkreslených odkazů (např. dáte-li na začátek názvu „1“,

budete v seznamu odkazů v příslušné kategorii nahoře, a pokud tak již někdo

učinil před vámi, pořád vám zbývá třeba pomlčka nebo obyčejné znaménko +, %,

apod.). Jak tyto na první pohled neseriózní odkazy působí na potenciální

návštěvníky, asi netřeba zdůrazňovat.

Největší problém u rozsáhlejších katalogů, na nichž jsou přidávané odkazy ručně

redigovány, je poměrně vleká prodleva mezi požadavkem na zařazením a skutečným

zařazením odkazu do ostré databáze katalogu. Ta je naneštěstí tím větší, čím

rozsáhlejší/populárnější – a samozřejmě také z hlediska propagace zajímavější –

katalog je. U nás drží neslavný primát v době trvání zařazení Seznam, ve světě

je to populární Yahoo.

Na to si dokonce „webmastři“ vymysleli takovou fintu – odkaz zařadí raději do

některé národní/regionální (třeba australské) mutace Yahoo, kde je vzhledem k

menšímu přísunu zpracován a zařazen během pár týdnů a při synchronizaci

databází mezi servery se na hlavní Yahoo propracuje do dvou měsíců, zatímco při

přímém vložení požadavku na http://www.yahoo.com/ je odezva často půlroční nebo

také delší.

KDYŽ SE ŘEKNE…„URL"a "HTML“

Internetové pojmy, jak je ve slovníku nenajdete

URL

- je zkratka od Uniform Resource Locator (původně Universal Resource Locator).-

je označení pro standardizovanou podobu jedinečné adresy informačního zdroje v

Internetu.- je to, co vidíte v adresové řádce prohlížeče- je řetězec v podobě

[protokol]://hostitelská_do­ména[:port]/[cesta/jméno_sou­boru], který pro Web

typicky vypadá takto: http://www.firma.cz/ceníky/tis­kárny.html.

- je to, co by u centrální stránky serveru mělo být co nejkratší a dobře

zapamatovatelné, a co se díky doplňování implicitního protokolu a portu

prohlížečem a podávání implicitního kořenového dokumentu serverem smrsklo na

samotné doménové jméno

- je mnohdy, zejména u stránek generovaných za provozu z centrální databáze,

silně nepřehledná změť znaků, sloužících jako parametry pro skript, který

zobrazenou stránku vygeneroval

- je to, čím jsou nacpány databáze vyhledávacích služeb a také to, co na

Internetu zastarává rychleji, než počítače k němu připojené. (Pokud jste si

řekněme před půl rokem udělali nějaký speciální výběr odkazů na určité téma,

čítající několik desítek položek, pravděpodobně dnes zjistíte, že zhruba

polovina stránek již neexistuje nebo byla přemístěna a má zcela jiné adresy.)

HTML

- je zkratka pro HyperText Markup Language- je soubor značek sloužících k

formátování dokumentu na WWW, tak aby je mohly různé prohlížeče na různých

platformách zobrazit co nejvěrněji.

- je to, co obaluje URL aby to „vypadalo“, a to, co uvidíte, pokud si ve vašem

prohlížeči zvolíte View/[Page]Source, respektive Zobrazit/Zdrojový kód

- je něco, co „pravý“ webmaster ovládá nazpaměť stejně jako „opravdový“

programátor strojový kód procesoru

- je ta část dokumentu, kterou komfortní WYSIWYG (What You See Is What You Get)

HTML editory natáhnout klidně i na trojnásobek nezbytně nutné délky

- je kód, jejž nikdy nemůžete odladit tak, aby stránka vypadala naprosto shodně

v poslední verzi Netscape Navigatoru i Internet Exploreru.

iFAQ…Internet FAQ

Odpovědi na dotazy čtenářů ohledně užívání InternetuDiakritika v emailu

Na čem záleží, když je emailová zpráva psána s diakritikou (háčky a čárkami),

zda dojde v pořádku nebo s chybně zobrazenou češtinou?

Příčinou známého „šifrování“ češtiny je fakt, že původní návrhy komunikačních

protokolů Internetu nepočítaly s přenášením jiné než anglické abecedy v kódu

ASCII (American Standard Code for Information Interchange). Ten používá

sedmibitové kódy znaků (čísla 0–127) a mnohé systémy nepodporují/nezaručují

správné předání osmibitových kódů, používaných pro kódování znaků národních

abeced.

A tak zdaleka ne všechny mailservery, kterými může odeslaná zpráva procházet,

jsou schopny přenášet všech osm bitů a zprávy, a proto je pro správnou funkci

třeba převést všechny osmibitové znaky na sekvence znaků sedmibitových. To

umožňuje standard MIME (Multipurpose Internet Mail Extensions), který zavedl

standardní označování struktury zpráv a umožňuje blok textu označit jednak

identifikací kódování, a také buďto jako sedmibitová, čistě osmibitová či do 7

bitů kódovaná osmibitová data. Na straně příjemce se tato data automaticky

převedou zpět.

Pro kódování 8bitových znaků do 7 bitů existuje buďto systém známý pod

označením Base64 (každá trojice znaků je převáděna na čtveřici zaručeně

sedmibitových znaků), jenž je vhodný nejen pro textová data (nemusí nutně jít

pouze o text) obsahující převahu osmibitových znaků, a systém QuotedPrintable

(7bitové znaky jsou ponechány, 8bitové nahrazeny sekvencí uvozovač +

dvouznakový šestnáctkový kód), který má vyšší režii, ale u textů, kde je

8bitových znaků zpravidla menšina, ne až tak dramatickou.

V poslední době, kdy je stále větší procento instalovaných serverů schopno

přenášet osmibitové kódy, je ideálním řešením použití tzv. 8BITMIME. Je to nové

rozšíření protokolu SMTP, pracující tak, že v případě předávání zprávy serveru,

který podporuje 8 bitů, je zpráva předána standardně, a v případě, že

přijímající server 8 bitů nepodporuje, je zpráva před odesláním automaticky

zakódována jedním z výše uvedených mechanismů.

Jak tedy správně posílat správy s diakritikou? Ideální je, můžete-li využít

8BITMIME. Pokud je nepodporuje váš klient, stačí, když je muí SMTP server,

který využíváte a kterému pak můžete předávat správně označená plně 8bitová

data pomocí standardního MIME (u klienta nastavíte odesílání jako 8 bitů).

Pokud tuto možnost nemáte, posílejte zprávy zakódované jako QuotedPrintable (v

surovém stavu je zpráva čitelnější), nebo přinejhorším v Base64. Oba způsoby

zprávu sice prodlouží, ale je to jediná možnost jak mít jistotu, že po cestě

nebude poškozena.

Vyčerpávající informace o problematice používání češtiny nejen v emailu, ale i

na WWW a v počítačových aplikacích vůbec, můžete získat na stránkách Čeština

<http:></http:>, resp. <http:></http:>, z nichž

jsem čerpal při psaní tohoto příspěvku.

Privátní webstránky Provozuji stránky určené pouze úzkému okruhu lidí a nechci,

aby o nich věděl, respektive k nim měl přístup kdokoliv cizí. Jak to mohu

zabezpečit?

Co se týče popularity konkrétní stránky, ta je vždy přímo úměrná kvalitě a

úsilí věnovanému její propagaci. V tomto ohledu se tedy nemusíte obávat, že

když budete stránky důsledně „tajit“, že se samy od sebe stanou středem zájmu

návštěvníků. Jedinou možností jak by se na ně mohl někdo zatoulat, je, že je

najde pomocí vyhledávače automaticky indexujícího celý WWW prostor (viz

následující dotaz).

Co se týče zákazu přístupu, každý adresář či konkrétní soubor statického webu

je umístěn na konkrétním počítači s operačním systémem/systémem správy souborů/

www serverem, umožňujícím přidělovat k němu přístupová práva jednotlivým

uživatelům. V konfiguraci WWW serveru či operačního systému potom můžete

požadované adresáře či soubory nastavit jako přístupné pouze konkrétnímu

uživateli nebo skupině uživatelů – případný náhodný návštěvník pak bude před

natažením stránky prohlížečem dotázán na zadání uživatelského jména a hesla.

U stránek generovaných zcela automaticky pomocí CGI skriptů, ASP či PHP je pak

autentifikace uživatele pro přístup k jednotlivým částem webu otázkou

programové realizace příslušných skriptů, které mohu, ale nemusí využívat

prostředky operačního systému, pod nímž pracují.

Windows 98 jako WWW server v intranetuUvítal bych nějaký typ na software,

pomocí nějž lze z Windows 98 udělat server pro intranet, konkrétně pro

publikování webových stránek v lokální síti.

Nejsnazší cesta je nainstalovat MS PWS (Personal Web Server), který je součástí

instalace Windows od Win 95 OSR2. Na instalačním CD Windows 98 je jeho

instalace v adresáři ADDONS/PWS. Tento server je však určen především pro účely

ladění webů, které cílově poběží pod MS IIS (Internet Information Server) a

Windows NT na pracovní stanici webmastera/programátora. Jako takový umí vyřídit

v čase pouze jeden požadavek (zpracovává jen jeden thread), takže pokud právě

podává/generuje stránku, případný požadavek od dalšího uživatele je vyřízen až

po ukončení toho předchozího. Proto je v případě, že nepotřebujete nutně

všechny vlastnosti IIS (především ASP skripty), lepší použít nějaký program z

bohaté nabídky sharewarových webserverů pro Windows (např. český PinkNet

WebServer).

Jak nebýt v hledačích Ve výsledcích hledání určitých vyhledávacích služeb se

objevují některé dílčí stránky mého webu, na něž by „zvenku“ (odjinud než z

hlavní stránky) neměly vést žádné odkazy. Jak tomu zabránit?

Vyhledávací služby lze rozdělit na dvě hlavní kategorie – ručně vytvářené

katalogy a hledače automaticky indexující celý Web. Do těch prvních je spíše

problém se dostat (na Yahoo trvá zařazení i několik měsíců), těm druhým je

velmi obtížné přístup zamezit, neboť samy procházejí všechny odkazy a domény

druhé úrovně.

Pokud nechcete striktně zakázat veřejný přístup k vašemu webu (viz předchozí

příspěvek), nemůžete mít nikdy jistotu, že se zařazení stránek do indexu

hledače vyhnete.

Jedinou možností je využít konvence, které jsou určeny právě pro účely

informování automatických robotů o tom, že si jako autor stránek nepřejete

jejich zařazení do indexů. Pro označený celých webů nebo substromů slouží

textový soubor robots.txt, umístěný v kořenovém adresáři WWW serveru. Musí

obsahovat dva typy položek (řádků): Useragent:, obsahující seznam identifikací

robota (jsou v hlavičce http požadavku robota, hvězdička * znamená jakýkoliv

robot), a Disallow:, označující zakázané adresáře. Obsah souboru, zakazujícího

indexovat cokoliv, by tedy vypadal následovně:

Useragent: *Disallow: /

U jednotlivých stránek lze tyto informace uvést také přímo v hlavičce HTML jako

tagy META. Pokud uvedete , sdělujete

robotům, aby vynechaly aktuální stránku, použitím
CONTENT=„nofollow“> požadujete, aby robot zaindexoval aktuální stránku, ale

neprocházel odkazy na ní uvedené. Úplný zákaz indexování substromu pak vypadá:

a lze jej nahradit také
NAME=„robots“ CONTENT=„none“>.

Veřejné ProxyserveryNevíte o nějakém přehledu veřejných proxyserverů? Některé

jste již uváděli, ale hodil by se mi průběžně aktualizovaný seznam na WWW.

Máte pravdu, některé adresy jsem již uváděl v souvislosti s možným zrychlením

natahování určitých stránek přes proxyservery s výhodným umístěním vůči vám i

předmětu vašeho zájmu. Tehdy jsem nezmínil další důležitý aspekt – posílení

anonymity surfaře. Server, na který přistupujete, dostane adresu proxyserveru a

nikoliv přímo IP vašeho počítače, takže je vás obtížnější vystopovat.

Opravdu dobrých seznamů podobného typu je jako šafránu, ale naštěstí mohu

doporučit server slovenských kolegů na adrese <http:></http:>, který

se věnuje problematice informační bezpečnosti a udržení souktomí v Internetu.

Moderní IP adresy Co jsou IP adresy pro tzv. interní použití, které to jsou a k

čemu se hodí?

Máte pravděpodobně na mysli tzv. neveřejné IP adresy, které jsou určené pro

interní použití v TCP/IP sítích, jež nejsou přímo propojeny se zbytkem

Internetu. Tyto adresy, definované v dokumentu RFC (Request For Commnet) číslo

1918, se využívají především ve firemních intranetech a vůbec pro adresování v

sítích oddělených od Internetu přes firewall či router/proxyserver zajišťující

překlad adres (NAT – Network Address Translation).

Na rozdíl od veřejných IP adres nemusí být jejich použití na lokální síti

výlučné v rámci celého Internetu, a tedy o ně nemusíte žádat a za jejich

přidělování uvnitř vlastní sítě si zodpovídáte sami. Příslušný standard pouze

zajišťuje, že je nebude využívat žádný přímo přístupný počítač, a tudíž nebude

ve veřejné části sítě docházet ke konfliktům.To se však nemusí týkat pouze

správců podnikových sítí, ale třeba i malých sítí domácích o dvou či třech

počítačích, připojených do Internetu pomocí vytáčeného modemového spojení

sdíleného přes programy jako je WinRoute či WinProxy.

Ve třídě A jsou pro toto použití vyhrazeny adresy začínající 10 (10.x.x.x), ve

třídě B je rozsah adres 172.16.xx. xx – 172.31.xx.xx, a ve třídě C pak

192.168.x.x.

Peníze za surfování V poslední době se objevují v inzerátech nabídky na placení

za surfování po Internetu – např. <http: mujweb.cz></http:> a mnoho

dalších. Zajímalo by mne, jak to vše ve skutečností funguje a zda je to v

souladu s platnými českými právními předpisy.

Prozkoumání souladu podobných nabídek s naším právem by si jistě vyžádalo

náročnou právní expertízu, která je pochopitelně mimo naše možnosti. Nicméně

lze předpokládat, že pokud by se nejednalo o zřejmý podvod či porušení např.

některých daňových předpisů (za jejich dodržení odpovídáte jako příjemce peněz

vy), nebude s největší pravděpodobností existovat žádná úprava, která by

konkrétní aspekty podobných aktivit řešila. Je to totiž klasický příklad

dalekého předstihu technologie a jí umožněného faktického dění před jak naší,

tak světovou legislativou.

Co se týče konkrétních provozovatelů, nejznámější je patrně AllAdvantage

<http:></http:>, ale už existuje několik dalších, kopírujících

jeho vzor. Jedná se o projekty využívající podobného principu jako poskytování

počítačů či připojení k Internetu zadarmo za podmínky sledování reklam.

Jejich společnou slabinou je nutnost sehnat poměrně velký počet abonentů, tak

aby se jejich reklamní dosah vyrovnal alespoň středně velké televizní stanici.

Pak mohou využívat všech výhod počítačového zpracování a interaktivity a

nabízet velmi dobře cílené kampaně. Projekty tohoto typu jsou vlastně snahou

získat maximální klientelu, bez nutnosti velkých počátečních investic, jakými

jsou např. počítače zdarma. Většina jich je již několik měsíců ve stadiu

„nabírání klientů“, zpravidla systémem MLM (LultiLevel Marketing, jako např.

HerbaLife), kdy ten, kdo získá další klienty, dostává také část z jejich

provize.

Jaká je tedy naděje na skutečné fungování podobného systému? Podle mého názoru

mají jeden či dva nejúspěšnější možnost dosáhnout takového počtu dostatečně

lukrativních klientů, aby se jim dařilo získávat inzerenty a tudíž ekonomicky

přežít. Pro koncového klienta to však ani v tomto ideálním případě neznamená

obrovský bezpracný příjem – spíš se bude jednat o příjem, který jen stěží

vynahradí vynaložené úsilí a dosažené nepohodlí. V zemích jako je ČR, kde

koncový uživatel zpravidla platí za čas připojení či přenesená data, se může

jednat i o zcela nerentabilní nabídku, protože nabízená částka mnohdy ani

nepokryje náklady na připojení přímo související se stahováním reklam. I v

případě časově neomezeného připojení lze předpokládat, že klientela z východní

Evropy bude pro provozovatele tou méně žádanou/placenou, vzhledem k poměrně

malé kupní síle a horší dosažitelnosti zákazníků z USA.

Shrnuto: nemusí se vždy jednat o vyložený podvod, ale přilepšení k rodinnému

rozpočtu to pravděpodobně nebude žádné nebo minimální.

Kolik je uživatelů? Chtěl bych se zeptat, kolik je v současné době uživatelů

Internetu v ČR, případně kde lze takovou informaci získat. Velice by mi to

pomohlo.

Skutečný počet reálných osob používajících Internet se (možná až na

nadcházející sčítání lidu) nedá přesně zjistit. K dispozici jsou pouze různě

kvalifikované odhady, jejichž čísla se diametrálně liší jak v závislosti na

definici toho, kdo je považován za uživatele, tak na použité metodice.

V průběhu loňského roku proběhlo několik průzkumů, z nichž asi nejzajímavější

byl proveden v rámci BMI (Březen Měsíc Internetu) ve spolupráci týdeníku Profit

a serveru Monitor <http:>. Tento průzkum využíval

metodu zjištění jedinečných návštěvníků nejznámějších tuzemských serverů pomocí

záznamů v cookies prohlížeče a vykázal následující počty: celkový počet

uživatelů za období měření: 496 494, průměrný týdenní počet uživatelů: 197 896,

průměrný denní počet uživatelů v pracovní den: 73 687 a počet uživatelů, kteří

přistupují nejméně jednou týdně: 58 638.

Další informace, z nichž je možné při odhadech vycházet, jsou pochopitelně

počet registrovaných hostů (trvale připojených počítačů/modemů), kterých je

okolo 80 tisíc, a Index vývoje návštěvnosti zveřejňovaný auditorskou firmou

DCCI <http:>, jenž však odráží i větší intenzitu

používání Internetu stávajícími uživateli.

Naproti tomu průzkum uveřejněný renomovanou mezinárodní společností IDC (který

na sklonku roku 1999 rozpoutal poměrně bouřlivou debatu ohledně odhadů počtu

uživatelů) uvádí, že k 1. červenci roku 1999 bylo v ČR celkem 292 000 uživatelů

Internetu, přičemž uživatele definuje jako osobu, která se v předchozích šesti

měsících alespoň jednou připojila.

Přitom z hlediska plánování ekomerce a ostatních, čistě internetových aktivit,

je rozhodující, kolik lidí používá Internet opravdu rutinně a každodenně

(stejně jako je minimální vliv svátečních řidičů na celostátní spotřebu

benzínu). Ten je však poměrně malý a lze je na sklonku roku 1999 odhadnout

někde mezi 100 a 150 tisíci uživateli, zatímco lidí, kteří používají Internet

pouze okrajově, ale nějakou vlastní zkušenost mají, je zhruba pětinásobek.

WWW akcelerátory pro Windows Již několikrát jste se v Internet guru zmiňovali o

použití akcelerátorů připojení kvůli lepšímu „kešování“ a možnostem blokování

reklamy a komfortního procházení již navštívených stránek off-line. Jaké

konkrétní programy můžete doporučit pro použití ve Windows?

Z vlastní zkušenosti mohu pro jednotlivý počítač s Windows 9× doporučit

kombinaci programů NetSonic <http: web3000.com>, který zajišťuje funkci

velmi rychlé společné cache (vyrovnávací paměti) pro všechny instalované

prohlížeče, včetně skvělé podpory prohlížení stránek off-line, a programu

AtGuard <http:></http:>, jenž funguje jako blokátor reklam a osobní

firewall.

Pro Windows NT (kde NetSonic nepracuje) a která bývají častěji nasazována v

roli přístupového serveru sítě, pak obdobně funguje kombinace WinRoute

<http: tinysoftware.cz></http:> (NAT/proxy/firewall) a programu Naviscope

<http:></http:>, doplňujícího funkce blokování reklam a DNS cache.

10 tipů

Jak na připojení placené podle objemu dat

V roce 1999 se u nás poprvé ve větší míře rozšířily různé druhy

vysokorychlostního permanentního připojení, které je zpoplatňováno poměrně

nízkým měsíčním paušálem a poplatky za objem skutečně přenesených dat. Režim

práce a pochopitelně i způsoby efektivního využití takové služby se od dobře

známého telefonického připojení (placeného za čas připojení) značně liší.

Dnes tedy přinášíme 10 tipů určených především uživatelům/zájemcům o připojení

pomocí bezdrátových sítí, rozvodů kabelové televize a tzv. počítaných pevných

linek (klasická pevná linka, placená v závislosti na skutečně generované

zátěži). Dozvíte se, na co byste se měli předem informovat u svého

poskytovatele, a především na co si je třeba dát pozor, aby účet za připojení

byl co nejméně podobný tomu, který jste dříve platili za telefon.

1. Co přesně se měří?

Předem se přesně informujte, jaké jsou podmínky a metodika měření. Především na

jaké úrovni se přenosy měří (fyzická komunikační trasa nebo protokol IP), které

přenosy (ve smyslu odkudkam) jsou měřené, a měří-li se veškerá data nebo pouze

jeden směr (většinou se měří pouze ten silnější – zpravidla download).

Pokud by se měřily přenosy na úrovni fyzické komunikace, bude v nich zahrnuta

většina režie protokolů vyšších vrstev, možná i včetně případného opakovní při

chybách přenosu (typicky u klasické počítané pevné linky), a naměřený objem

bude zhruba o 20 až 30 procent větší než skutečná efektivní zátěž z pohledu

uživatele.

Také je důležité vědět, od kterého místa v síti jsou přenosy zpoplatňovány –

např. v sítích kabelové televize, kde se třeba celá čtvrť může chovat jako

jedna lokální síť, by měly být placené pouze přenosy mimo tuto síť a v jejím

rámci by je měl zahrnovat paušál. Stejně by poskytovatel, který měří přenosy na

úrovni protokolu IP, mohl teoreticky (zatím to nikdo nedělá) odlišně

zpoplatňovat přenosy v rámci vlastní sítě, „tuzemský styk“ v rámci peeringu s

ostatními domácími sítěmi a přenosy z/do zahraniční.

Pokud je přenosové médium sdílené (LAN a podobně se chovající rádiové a

kabelové sítě), zjistěte/ověřte si, zda existuje/funguje mechanismus vazby vaší

IP adresy na konkrétní fyzické zařízení u vašeho počítače (síťovou kartu,

kabelový modem). Na běžné lokální síti jsou IP adresy přidělovány staticky

pouhým nastavením na straně klienta, takže je možné, aby v době, kdy máte

vypnutý počítač, přenášel data na váš učet (vaši adresu) jiný uživatel stejného

segmentu sítě.

2. Jak se platí přenosy nad limit?

Poplatky za přenosy dat se v naprosté většině případů skládají ze zvýhodněné,

předem placené sazby za určitý předpokládaný objem přenosů v měsíci a z

poplatku za přenos dat nad tento limit.

Nadlimitní přenosy jsou pak zpravidla účtovány po určitých krocích s platbou za

každý započatý blok dat. Nastává tak podobný efekt jako při větší délce

tarifikačního impulsu u telefonu, kdy vlastně vždy zaplatíte o něco více než

skutečně odeberete. Protože přesné sledování čerpání takového limitu je velmi

obtěžující a v praxi neudržitelné, je velmi důležité, po jak velkých krocích se

„data navíc“ účtují. Obecně lze říci, že pro firemní připojení je přijatelné

maximum 100 MB a pro domácí ještě řádově méně – jednotlivé MB až do max. 20 MB.

3. Chtějte on-line statistiku

Pokud budete platit přímo úměrně vaší „spotřebě“, měli byste mít také možnost

ji během měsíce průběžně kontrolovat. Seriózní poskytovatel by vám měl umožnit

přímý přístup k okamžité aktuální statistice vašeho připojení, přinejhorším vám

umět poskytnout aktuální data jednou za 24 hodin.

Kromě toho byste měli mít ve smlouvě jasně uvedeno, jak se objem počítá – dejte

si pozor na přesnou definici násobných jednotek, které nejsou u bitů/bajtů

násobkem 1 000 ale 1 024. To pak u jednoho MB představuje rozdíl 48 576 bajtů

(tedy necelých 48 KB) a u GB už úctyhodných 73 741 824 bajtů (zhruba 72 MB).

4. Chtějte a dělejte mirrory

Už jsme se zmínil o tom, že uvnitř místní sítě poskytovatele by přenos dat

neměl být v podstatě vůbec, nebo jen mírně a paušálem, zpoplatňován. To platí

jednak pro přenosy mezi dvěma zákazníky, a také pro přenosy z místních serverů

poskytovatele.

Právě na nich by měl solidní dodavatel pro své zákazníky – v rámci paušálního

poplatku – zřídit mirror (zrcadlo) nebo alespoň průběžně aktualizovaný výběr

posledních verzí nejpoužívanějšího volně šiřitelného softwaru, abyste každý

nový upgrade o několika desítkách MB nestahovali za drahé peníze. Je to vlastně

i v jeho zájmu, protože tím snižuje zátěž svojí sítě a navazujících národních/

mezinárodních přípojek. A pokud máte připojenu střední a větší podnikovou síť,

vyplatí se vám něco podobného zřídit a udržovat i na vlastním serveru v rámci

firemního intranetu.

5. Sledujte provoz

Pokud má přes vaše připojení přístup do Internetu více uživatelů nebo jej

dokonce sdílí více počítačů, nelitujte námahy a prozkoumejte vaše možnosti

měřit zátěž generovanou jednotlivými uživateli/počítači.

Je to v podstatě obdoba potřeby tarifikátoru telefonních hovorů už tam, kde

rodinný telefon „zalehnou“ dospívající ratolesti, o větších komunitách nemluvě.

Do určité míry máte u počítače výhodu – nepotřebujete žádný drahý tarifikátor

ani nadstandardní služby Telecomu, na druhou stranu není výběr/dostupnost

vhodných programů pro Windows zrovna ideální. (Doufám, že v některém z příštích

pokračování Internet guru se najde prostor na jejich podrobnější přehled.)

6. Ani bajt nazmar

Pokud platíte za dobu připojení (např. telefon), je pro vás pochopitelně

nejvýhodnější přenést v daném čase co největší objem dat – vyplatí se investice

do rychlejšího koncového zařízení (modemu), připojování mimo špičku, kdy není

síť přetížená atd. Platíte-li za přenesená data, je naopak jedno, kdy je

přenesete, ale nesmí přijít ani bajt nazmar.

Tohoto problému jsme se již dotkli u vytváření zrcadel často stahovaných

souborů. Pro běžný provoz, který se vyznačuje vzájemně nekoordinovanou

aktivitou jednotlivých prohlížečů/uživatelů, je ideální nasazení automatické

vyrovnávací paměti (cache), v níž se budou uchovávat především WWW stránky a k

nim náležející obrázky (u těch je chache obzvlášť užitečná, protože mnohé

grafické prvky pravidelně navštěvovaných stránek se zpravidla příliš

neobměňují).

Každý prohl</http:></http:></http:­></http:></http:></http:></http:></http:></http:­></http:></http:></http:></in­ternet>