Má výměna P2P naději? - možné alternativy vývoje

Výměnné sítě jsou v současné době stále ještě považovány za semeniště
počítačových, respektive informačních pirátů. Do jisté míry tomu tak je, množí

se však i názory, že zčásti kvůli jejich kriminalizaci ze strany hudebního a

filmového průmyslu.



Nedávná doba přinesla poměrně velký zvrat ve snahách o legální odstavení

některých výměnných sítí. Poté, co se zábavnímu průmyslu nepodařilo zastavit

síť Kazaa provozovanou společností Sherman Networks, dočkaly se u Kalifornského

oblastního soudu i Grokster a Streamcast Networks. Jejich produkty (Grokster a

Morpheus) tak mohou fungovat i nadále, nezatíženy předběžným opatřením, které

na ně chtěli zástupci žalobců uvalit.



Tento krok je oslavován jako triumf výměnných sítí. Hlavním argumentem obhajoby

bylo, že jejich provozovatelé neovlivňují a ani nemohou ovlivnit, co všechno

vlastně uživatelé sdílejí, a že zajištění legality nabízených dat je tedy zcela

v kompetenci uživatelů. Pravdou ovšem je, že u současných decentralizovaných

sítí už tyto firmy ztratily i větší část kontroly nad jejich provozem jako

takovým.





Současný stav



Výměnné sítě jsou doslova přecpány terabajty informací publikovaných ke stažení

v rozporu s autorským právem. To je na jednu stranu obrovské a v masové míře

praktikované porušování zákonů s využitím nejmodernější komunikační

technologie. Tento nesporný fakt ovšem přináší i pozitiva. Především, nutnost

společností zabývajících se distribucí zábavy zamyslet se nad svým, značně

zkostnatělým způsobem distribuce, licencování a placení. Na pořad dne přichází

také otázka ceny, respektive předřazenosti poplatků za použití, v případě

koncového uživatele za poslech nebo zhlédnutí díla.



Možnosti provozovatelů výměnných sítí kontrolovat, co se na nich děje, jsou

dost omezené. Například síť Fastrack (Kazaa) je založena na systému vzájemně

propojených uzlů a „superuzlů“ spravujících její obsah. Každý klient má funkce

nutné pro provoz obou těchto částí a rozhodnutí, kterou z nich bude, provádí

víceméně automaticky. Ačkoliv existuje způsob, jímž by provozovatel teoreticky

mohl vyřadit síť, prakticky se o jeho účinnosti dá pochybovat. Sherman totiž

neovládá všechny klienty. Existuje přinejmenším několik verzí Kazaa Lite, které

jsou pozměněny, a byť se navenek chovají identicky, mnoho jejich vnitřních

funkcí je upraveno směrem k většímu pohodlí a větší svobodě uživatele. V

ostatních sítích je tomu podobně, a i když ne, snahy omezovat obsah by ke

crackům zcela jistě dříve či později vedly.



Nicméně existují i pokusy o nabízení legálního a kontrolovaného obsahu. Asi

nejmarkantnější jsou opět u Kazaa, nicméně Lite verze klientů se jim brání, a

„zlatý“ obsah chráněný DRM a přednostně zařazovaný do vyhledávacích front

prostě ignorují.



A tak se sdílí cokoliv. Ve stavu, kdy výměnné systémy používají miliony

uživatelů po celém světě a s copyrighty si hlavu příliš nelámou, již je, nebo v

dohledné době nastane konec soudních pokusů o restrikce, nebo akademických

debat o ilegalitě. I když se organizace jako RIAA jistě ještě pokusí zaútočit

na koncové uživatele, jsou jejich reálné šance na úspěch ve smyslu rapidního

snížení aktivity výměnných sítí prakticky rovny nule.





Blýskání na časy



Na začátku zmiňované soudní rozhodnutí přineslo několik velkých pozitiv, ani ne

tak technických, jako spíše psychologických. Jestliže je sdílení „ilegálních“

dat skutečně do jisté míry produktem kriminalizace systémů, může jejich

legalizace přispět k opačnému efektu. Pomocí P2P lze nabízet například

shareware, tiskové zprávy, v případě hudby pak klidně celá nejnovější alba s

tím, že ten kdo je bude chtít, si stejné album koupí on-line, nebo na fyzickém

nosiči ve vyšší kvalitě. I jednotlivci, kteří s malou kamerkou „kopírují“ filmy

přímo z kina, přispívají k jejich vyšší návštěvnosti (po zhlédnutí zašuměné

digitalizované kopie výborného filmu roste chuť se na něj podívat ve skutečném

biografu, nebo si koupit DVD).



Jestliže je výměna v současné době úhlavním nepřítelem zábavního průmyslu, může

být v budoucnu paradoxně jeho největším spojencem. Dodnes neexistuje spolehlivý

model, jímž by bylo možné platit za autorská díla, která se ve výměnných

systémech ocitnou. Sice již existuje několik pokusů o on-line distribuci

především hudby, ty ale narážejí na dva problémy.



Prvním je implementace technické ochrany (DRM) stažených skladeb. Druhým právě

systém placení. Kombinace obojího vede k tomu, že se tyto systémy masově

nerozšíří. Uživatel je otravován a omezován Digital Rights Managementem u

něčeho, za co předtím zaplatil. Paušální platby zatím americkým uživatelům,

kteří mohou z takových služeb profitovat nejvíce (a obvykle jako jediní),

připadají vysoké, platby „per song“ jako v podání služby Applu jsou zase

nepohodlné a omezující. Existuje řešení?



Řada nadšenců, ale i technických odborníků je přesvědčena, že ano. Jmenovalo by

se „univerzální licence“. Uživatelé výměnných systémů, nebo jejich

provozovatelé v závislosti na obchodním modelu by platili paušální částku

vydavatelům, respektive jejich zástupným organizacím, a výměnou za to by mohli

zcela legálně sdílet cokoliv. Pro vydavatele by to představovalo solidní a

stálý zdroj příjmů, pro uživatele pak pohodlí, svobodu a zároveň čisté svědomí.



Jedním dechem je ale třeba dodat, že velcí vydavatelé na univerzální licenci

plošně v nejbližší době zřejmě nepřistoupí. Zatímco pesimisté říkají, že nikdy,

optimisté věří, že čas ještě neuzrál a pokusy výměnné sítě uzavřít, jejich

uživatele zastrašit a ISP společnosti donutit k jejich bojkotu neskončily. V

současné době ale existuje ještě jeden strašák, aktuálně sice stojící v pozadí,

ovšem velmi významný.





Černý kůň



Jmenuje se Gnutella, a jde dnes již o velmi starou a osvědčenou výměnnou síť.

Nemá jediného provozovatele, je dokonale decentralizována, existuje k ní mnoho

různých klientů. Kvůli historickým okolnostem a technickým výhodám konkurence,

jako je Kazaa nebo Direct Connect, se tato síť snad s výjimkou již zmiňovaného

klienta Morpheus dnes neřadí mezi nejvyužívanější. Má však mnoho skrytých

výhod, které z ní činí favorita pro budoucnost v případě masivního útoku

vydavatelů. Především, je zcela decentralizovaná. Nelze ji ovládat, nelze ji

vypnout. Ustojí dokonce i snahy ISP o eliminaci sdílení, tedy v určité míře a

při použití nového protokolu. Je snadné pro ni tvořit klienty, protokol je

snadno dostupný. Lze ji upravit a v podobě „malých“ sítí využívat například v

podnicích nebo omezených skupinách uživatelů, stejně tak jako v globálním

měřítku. Lze se oprávněně domnívat, že právě ke Gnutelle by se uchýlila větší

část uživatelů jiných systémů v případě jejich odstavení. Navíc, teoreticky je

možné i konvergovat více protokolů do klienta jediného, a tak vytvořit

univerzální prostředí pro sdílení, jaké v náznacích již existuje například u

systému WinMX nebo u veřejného Instant Messagingu.



To jsou dnes ovšem pouhé spekulace. Je pravdou, že možný nárůst Gnutelly je

těžko představitelný při existenci mnohem pohodlnějšího Fastracku a relativně

malého využití možností sítě Morpheem. Stejně však zůstává jednou z hlavních

možností vývoje do budoucna, možná že ne univerzálně, ale za určité shody

okolností určitě.





Svět nabílo



Způsobem, jak vytlačit nelegální obsah, je dodat kvalitní legální a takové

podmínky, na které budou uživatelé ochotni přistoupit. To vyžaduje ze strany

nahrávacích společností vyvinout jistou snahu. Jsou zde přeci jen pro své

uživatele a zákazníky, nikoliv zákazníci pro ně. P2P je polyfunkční koncept, a

byť je v současné době využíván k distribuci pirátských nahrávek a softwaru,

nemusí tomu tak být vždy. Obchodní podmínky založené na univerzální licenci a

na pochopení potřeb koncových zákazníků, využití jejich vlastních prostředků

pro distribuci (na tom je P2P od počátku založeno) a také dodání kvalitního

obsahu a zajímavých nabídek z kontrolovaných zdrojů by mohlo přinést nemalé

peníze, spokojené a dlouhodobě platící zákazníky. Kromě toho také čistý a

průchodný způsob realizování se menších a alternativních uměleckých skupin za

cenu rozumně nízkých investic, krátkého výrobního i distribučního cyklu

nahrávek, a nejen jich, potenciálně značné penetrace mezi příjemce kultury,

kteří byli v posledních desetiletích až příliš často zaměňováni za dojné krávy,

přinášející takřka neomezený tok finančních prostředků do kapes

zprostředkovatelů.



Tentýž koncept by mohl platit také pro distribuci nového softwaru. S malými

náklady na serverové vybavení, s rozumně zvládnutým systémem registrací a

propůjčování licencí založeným na nízkých cenách, důvěře v zákazníka a vysoké

kvalitě. To vše je pochopitelně rovněž hypotéza.



Lze ale očekávat, že ji budou velké firmy dříve nebo později stejně nuceny

přijmout za svou. Zatímco sektor firemních zákazníků se totiž chová v zásadě

předvídatelně, kontrolovatelně a korektně, spotřebitelé, tedy jednotliví lidé

požadují něco jiného a chovají se také jinak.



Soudní kauza výměnných systémů ještě ani zdaleka neskončila. Jednak se vede

prozatím převážně na americkém území, jednak se díky tamějším zákonům a

principům fungování práva může uměle prodlužovat. Poslední rozhodnutí ovšem

přineslo jeden velký krok kupředu. Ukázalo, že průmysl nemůže jednoznačně,

přehledně a snadno diktovat soudnictví, jaké technologie lze a jaké nelze

využívat koncovými uživateli jen na základě jejich zájmů. Lze očekávat, že v

jiném než americkém prostředí, zejména v Evropě a Asii by podobná rozhodnutí

přicházela také, mnohem rychleji a efektivněji.



To, co se nyní zdá jako prohra vydavatelů a velká výhra pirátů, může být

dobudoucna výhrou všech. Vydavatelům totiž otevře oči a přinutí je hledat

alternativy. Ty, které zde byly popsány, ale také možná jiné, o nichž ještě

dnes nevíme, nebo o nichž se diskutuje jen velmi okrajově. Co se s výměnnými

systémy dlouhodobě stane, dnes není schopen říct nikdo. Trochu jisté je, že

nezaniknou v důsledku aktivity zábavního průmyslu, trochu více jisté je i to,

že budou časem transformovány na univerzálnější, průhlednější a také autorům

více vydělávající služby.