Zábava roku 1999

aneb o čemkoliv, co kdo může považovat za zábavu pro nadcházející rok





Psát o zábavě může být zřejmě tím nejzábavnějším, co člověk může

dělat. Pochopitelně pojem zábava je výslovně subjektivní

záležitost, závisející na povaze a možnostech dotyčného člověka.

Navíc zábavno se může velmi rychle měnit. Konkrétně: televizní

hra založená na krvelačném honění křížků kolečky byla jistě

příčinou zhouby mnoha herních fanatiků, dnes by ovšem někoho

uspokojila jen stěží. Otazník samozřejmě visí nad obráceným

směrem – nadchnuly by dnes klasické hity někoho před desítkou

let? Většinou se nabízí kladná odpověď, nicméně ta není tak

samozřejmá. Grafika a zvuk se stávají dokonalejšími a

přitažlivějšími.



Hry se ale stávají rychlejšími, krvelačnějšími a také neskonale

obtížnějšími. Rychlost reakcí a schopnost řešit základní

zápletky děje se tu předpokládají, vzhledem ke studijní přípravě,

kterou předpokládané hráčské obecenstvo prošlo. Krvelačnost

potom nemusí být adekvátní slovo pro výsledek týmu psychologů

(či spíše psychiatrů?) spolupracujících na vývoji hry.

Explicitní grafika, podprahové obrazové a zvukové vjemy, mohou

v herním zaujetí představovat až nebezpečný útok na nervy. Pokud

jste se již někdy u hry krčili či uhýbali v reálu neexistujícím

střelám, víte přesně, o čem tu je řeč.



Extrémním příkladem náročnosti hry potom mohou být letecké

simulátory. V ještě televizním herním pravěku bylo spíše

problémem, jak pomocí tlačítka ty symboly vůbec na obrazovce dát

do pohybu. O pár let dál do českých domácností přišlo Atari

(oproti ZX se snadněji dostupnými joysticky a podobným

vybavením) a najednou mezi úspěšným a neúspěšným pilotem

nerozhodovala hrubá motorická schopnost, ale spíše instinktivní

chápání principů vztlaku a funkčnosti klapek. Vlastnictví

manuálu k danému „letadlu“ tady již mohlo znamenat rozhodující

bod ve vztahu k simulátoru – jasně si vzpomínám na okamžik, kdy

jsem to pochopil. Nebyl jsem schopen přistát s jakýmsi čmelákem,

zatímco příbuzný, skutečný letec, to zvládl napoprvé, jen co

zjistil, jak se ovládají jednotlivé prvky stroje.



V současné době s nejlepšími simulátory dostáváte dokumentaci,

která se blíží reálným manuálům letadla a při adekvátní výbavě

se na nich dá připravit ke skutečným pilotním zkouškám. Nároky

jsou ovšem u tohoto typu softwaru náležitě hardwarově-žíznivé,

k tomu se ale ještě dostaneme.



Za zábavné u počítače uživatel může považovat vůbec možnost

vlastní kreativity, ať už je to kreslení, 3D modelování nebo

stříhání nadigitalizovaných filmů. Hodně aktivní přístup potom

vyžaduje skutečné začlenění počítače do domácnosti ve smyslu

domácí automatizace, která je velkým hitem v bohatších zemích.



Za finančně úspornou potom můžeme považovat již dlouho a

zdlouhavě nastupující konvergenci mezi světem počítačů a

konzumní elektroniky, kde stále častěji – de facto i de jure –

máte tentýž přístroj, a často vlastně i tytéž tchajwanské čipy,

v místnosti několikrát.



Hrubé svaly rovná se dostatečný rozum



Nejdříve se ale věnujme oblíbenému tématu u zábavy – hrubým

výkonnostním svalům počítače (podotýkám, že na čistou tematiku

her má IDG specializovaný časopis GameStar). U procesorů

v poslední době panují dosti výjimečné ceny, za necelých 30 000

Kč můžeme získat stroj kategorie 300 MHz, i když to zrovna

nemusí být Pentium II. V nižší cenové kategorii se totiž

nashromáždila nabídka navzájem si konkurujících procesorů, ať už

jde o AMD K6 s vlastní multimediální instrukční sadou nebo

procesory Celeron firmy Intel. U Celeronu připomínám jejich

schizofrenii u 300 MHz – klasická varianta 300 neobsahuje žádnou

cache level 2, zatímco varianta označovaná jako 300A má 128KB

cache pracující na frekvenci procesoru. Cenový rozdíl tu ani

nedosahuje výkonnostního rozdílu a Celeron 300 je naprosto

neperspektivní, zatímco 300A bez problémů konkuruje Pentiu II

300.



V této konkurenci si AMD vede zdatně, vše ovšem závisí na míře

podpory softwaru pro AMD architekturu instrukcí 3Dnow! Ta

nedávno získala značnou posilu v podobě DirectX 6.0, která ji

přímo podporuje. Většina her však nebyla až dosud pro DirectX

psána, takže stejně i nadále budeme závislí na ochotě vývojářů

optimalizovat své produkty pro „kdejaký“ standard, který se na

trhu objeví. Pokud si vzpomenete na historii MMX, zjistíte, jak

dlouho trvalo, že přišel „ten správný“ MMX software.



Nové kolo téhož problému ovšem čeká Intel, když někdy v březnu

uvede procesor Katmai, s novou verzí multimediálních instrukcí

KNI (Katmai New Instructions – proti staršímu MMX2 pošetilé

označení, nicméně název MMX se jiným výrobcům nepodařilo

zakázat, takhle to snad půjde, že). Při „běžné“ frekvenci 450

MHz to budou právě na 3D orientované instrukce a optimalizovaný

software, který rozhodne o výsledném výkonu (jako obvykle

otazník).



Do té doby se tedy budeme muset spokojit s možnostmi Pentia II na

400–450 MHz. Ty ale na 100MHz motherboardech stojí za to. Značné

části požadavků softwaru se zde dá vyhovět softwarovou cestou –

většina her jinak stojících a padajících na 3D akcelerátoru zde

dosahuje 30 f/s. Totéž potom platí o softwarovém dekódování DVD

videa a prostorového zvuku. Při detailním pohledu ale nárůst her

není tak velký, jak bychom očekávali – podle Intelu nejsou

současné hry na realitu hrubého výpočetního výkonu a žádné

pomocné akcelerace připraveny.



Během této čekací doby ovšem do tohoto výkonu doroste i levný

Celeron, pro rok 1999 se počítá s frekvencemi 300–400 MHz, při

plném vybavení cache pamětí.



Multifunkční karty



Separátně od toho se však vyvíjejí i 3D akcelerátory a zejména

plnokrevné grafické karty, kde právě na trh přichází nová

generace, dobře reprezentovaná novými kartami Matrox postavenými

na firemním čipu G200. Díky výkonu jediné čipové sady je přitom

stále jednodušší navrhovat multifunkční karty. Karta jako Marvel

200TV tak integruje do jediného AGP slotu 2D/3D kartu s TV

výstupem, TV tunerem (americká varianta) a pochopitelně

zachytáváním videa. V případě G200 přitom můžete hrát varianty

her obohacené o nekomprimované textury v rozlišení 800×600

(plných 30 f/s vám ovšem zajistí jen osazení karty 16 MB SDRAM).

Slot AGP mimochodem od jisté doby již pravidelně prokazuje u 3D

grafiky rozpoznatelný výkonnostní náskok pro PCI řešením, a tady

tomu není jinak.



Podobně plně vybavené varianty karet ovšem nalezneme i u jiných

výrobců. Totéž platí o podpoře DVD přehrávání, které je většinou

softwarové (jsou akcelerovány některé operace přibalovaného

přehrávače, jako je ATI Soft DVD, XingDVD nebo PowerDVD),

zatímco nabídka hardwarových modulů je slibovaná na počátek roku

1999.



Podotýkám, že nejde o žádnou chiméru, během přípravy článku pro

sesterský časopis IDG o DVD jsem s překvapením zjistil, že

softwarové přehrávání DVD nenápadně dozrálo k plné použitelnosti.

Z 5násobného DVD-ROMu Toshiba jsem byl na Pentiu II 266 pomocí

softwaru PowerDVD prakticky bez zadrhnutí – v závislosti na

intenzitě pohybu v dané scéně – schopen pouštět DVD tituly

s neuvěřitelnou čistotou obrazu a zvuku, tak jak je dokázala

prezentovat trinitronová obrazovka počítačového monitoru a

připojená věž s AV receiverem. Nepříliš drahé DVD karty by ovšem

téhož měly dosáhnout bez ohledu na procesor.



Velká obrazovka televizoru tu zůstává výhodou, obzvlášť má-li

poměr 16:9. Pokud bychom skutečně začali svou konvergenci

počítače s elektronikou myslet vážně, tady bych navrhoval neváhat

investovat do 16:9palcového televizoru – za 40 000 pořídíte

velmi slušnou 100Hz Nokii, ostatně 20 000 ušetříte na DVD

přehrávači. Jste-li bohatí, pořiďte si libovolný projektor,

všechny funkce včetně teletextu vám obstará počítač.



Moderní zvuk



Poslední složkou naší počítačové hifi věže je samozřejmě zvuková

karta, často oprávněně předmět opovržení. Poslední PCI modely,

zejména jako Creative Lab Sound Blaster Live, nabízejí více než

100dB odstupy od šumu, digitální vstupy a výstupy a hardwarovou

podporu prostorového zvuku. Pokud připojíte moderní DVD-ROM přes

digitální kabel (levnější CD přehrávač neseženete), získáte

velmi slušnou aparaturu, s příslušným dekodérem přehrávající i

poslední hifi výkřik, CD s DTS zvukem (zvuk AC-3 se na CD

nepoužívá). Sound Blaster Live navíc podporuje přímý výstup do

čtyř reproduktorů – jde o čtyři kanály, nikoliv jen slabé efekty

strkané do zadních kanálů v Dolby Prologic. (Podpora DP je

triviální, takže ji ani nikdo nezmiňuje.) Jako obvykle je tu

ovšem nezbytná podpora hardwarových služeb softwarem, u SB Live

je obzvláště podařená svým prostorovým zvukovým polem hra

Unreal. Doufejme, že s novými procesory dorazí i AC-3

kódování/dekódování v reálném čase, kterém nám chybí ke kompletní

AV aparatuře (více viz článek Prolomte bariéry obyčejného zvuku

v rubrice Hardware – pozn. red.).



Když už jsme byli u technologie DVD, jež nám přináší obraz

komprimovaný metodou MPEG-2, nemůžeme přehlédnout zvuk v MP3

(MPEG 1, Layer 3), nejkontraverznějším komprimačním formátu roku

1998. Obdobně normě 2 dokáže tento MPEG velmi dobře komprimovat

proměnný datový tok a to ztrátově, nicméně s ohledem na oblasti

zvuku, kde chybějící či zkreslená data nevnímáme. Ovšem

algoritmy MP-3, stejně jako odpovídající software, jsou zdarma

na Internetu. Totéž platí i o celé řadě CD titulů, které někdo

digitálně extrahoval a uložil v komprimaci MP3 1:10 (3 MB na

píseň, při 16 bitech; stereo; 44,1 KHz; 128 Kb/s), což je

pochopitelně legálním úrazem. To je ostatně důvod, proč hudební

průmysl se zoufale snaží prosadit Liquid Audio jako budoucí

standard pro komprimované audio. Má totiž zabudovanou podporu

pro ochranu kopií a copyrightu.



Pozdě… MP3 se již stal standardem. Jediným protivníkem mu bude

právě dokončený MP4, který je modernější, lepší, nicméně zpětně

nekompatibilní. A co se týče legality, podle firmy Diamond

Multimedia je legální downloadovat licencované MP3 soubory

z Internetu a také vyrábět vlastní – dokud jsou z vaší CD kolekce

a používáte je pro vlastní potřebu. A proč zrovna citovat DM? Je

to právě tato společnost, která právě začala distribuovat

(vyhrála soudní při o možnost jeho prodeje) MP3 přehrávač, což

je 70g krabička (odstup 95 dB) se sluchátky a 1–3hodinovou

paměťovou kartou na MP3 soubory. Je očividné, že nic založeného

na rotujících součástkách, včetně minidisku, nemůže nikdy

rozměrově ani hmotnostně konkurovat. A i kdybychom zůstali u CD

- s MP3 máte šanci si z vlastní těžce získávané kolekce disků

Beatles vytvořit jednocédečkovou variantu (včetně textů, hrací

doba 32 hodin). Kvalita MP3 se přitom blíží klasickému CD, takže

variantami koupě hudby budoucnosti asi budou MP3 nebo DVD Audio

a CD vypadne ze hry?



Jinak se o DVD blíže zmiňuje článek Vítejte do světa DVD

v rubrice Hardware, a o formátu MP3 text v rubrice Komunikace

s názvem MP3 zní skvěle.



Závěr



Co k tomu dodat? Jsme ve světě počítačů, takže nejsme omezeni

vybavením čipy a nápady výrobců. Budete-li vše provozovat na

jednom počítači, můžete mít jednotné ovládání, virtuální, ale i

reálné (žádné IR přeslechy). Tuner se vám může zaktivovat ve

zvolenou dobu, totéž platí o nahrávání filmu na disk či o

automatickém získávání hodnot akcií z teletextu. Pokud vám má

pohybový detektor spustit záznam se štěkotem vašeho superbuldoka

(v živé podobě je manželky nesnášejí), nemusíte pájet, nýbrž

programovat. Na domácí automatizaci ostatně existují již

osvědčené standardy jako je třeba X10, přenášející informace

jejich modulací na elektrickou síť. Software dodávaný

k SoundBlaster Live umožňuje nejen současně hrát hru a poslouchat

CD (tuner.), ale dokonce jednotlivé virtuální zdroje zvuku

umisťovat do konkrétních pozic okolo sebe.



Tyto možnosti tu jsou, dokonce jsou jednotlivé komponenty stále

více ochotné spolu spolupracovat. Stále máme po celý rok 1999 co

dělat a připravovat. Já začnu s montáží „otřesových induktorů“ na

mé křeslo a zakoupením joysticku s force feedbackem. A co vy?











D-VHS, starý recept s novou chutí?



Možná jste si povšimli prvních nesmělých zmínek o technologii

D-VHS v denním tisku nebo hifistických časopisech. Principiálně

jde o klasickou videokazetu, na kterou jsou ovšem videodata

zaznamenávána digitální cestou. Částečně to můžeme považovat za

pokus zachránit staré videomagnetofony (analogová data jsou na

kazetě také) ve zlém světě DVD. A částečně je to pravda, kvalita

VHS obrazu přece jen patří do 20. století, a především pro

nejbližší rok nebudeme doma na DVD nahrávat, což je náležitě

ohromné mínus.



Pro oblast počítačovou se tu ovšem otevírají nové možnosti.

Leckdo ze čtenářů používá různé zálohovací kazetopáskové

jednotky, principem nepříliš vzdálené, já bych tu ale spíše

připomněl stařičké 8bitové Commodory, ke kterým šikovné ruce

nadšenců vyvinuly technologii záznamu dat na videokazetu.

Vzhledem ke klasickému toku dat 2 400 b/s na nekvalitní CC

kazetu zázrak z jiného světa.



Jestliže se nyní podíváme na D-VHS firmy JVC, konkrétněji na

dnes nejkapacitnější videokazetu DF-420, získáme médium schopné

„absorbovat“ až 44 GB dat. Uvědomme si, že právě v této době je

na trhu jediný formát zapisovatelného DVD, s kapacitou 2,6 GB na

jednostranném disku, s často vyjadřovanými pochybnostmi o jeho

kompatibilitě a morální životnosti. O všech ostatních formátech

se zatím více mluví, než se něco koná. Nejviditelnější,

nejserióznější krok nakonec možná udělala firma TDK za stranu

médií – ohlásila disk DVD-RAM s nahrávací kapacitou 4,7 GB na

jedné straně. Takže teď už pro rok 1999 zbývá jen maličkost –

vyvinout mechaniku, která těmi menšími bity bude na disky TDK

schopná zapisovat, pokud možno kompatibilně s DVD-ROMem i

klasickým DVD Videem.



Souboj mezi výrobci bude jistě zajímavý, zcela určitě ještě

nějakou dobu budou uživatelům zkoušet věšet podivné formáty na

nos – jak by se vám líbilo kupovat si CD-R mechaniku s kapacitou

300 MB (30 minut audio), která by navíc nebyla kompatibilní s CD

přehrávači? Psychologicky nejzaručenější úspěch bude mít

pochopitelně právě formát založený na rovnoprávném soužití

s nahranými DVD médii, což znamená podle počtu stran a vrstev

kapacitu 4,7; 8,5; 9,4 a 17 GB.



Mimochodem, povšimněte si tu zajímavého, nicméně pochopitelného

trendu. Vývoj mechanik pro čtení vždy tlačí spotřební

elektronika, zatímco jejich zapisovatelné protějšky se vždy

nejdříve objeví v podobě počítačových komponent. Za současného

stavu se objevují prototypy pro „konzumní“ zápis na DVD, nicméně

výhradně v podobě kamkordérů a 8cm disků.



Stále tu ovšem máme očividné kapacitní vítězství D-VHS. To má

nevýhody ve svém nepočítačovém původu, a především vzhledem k

problematickému vyhledávání podél pásky, omezujícího ji tak

pouze na archivační účely. Pokud jste ale někdy pocítili choutky

vyrenderovat si nějaký animovaný film, tady máte jedinečnou

šanci, jak jej levně uložit. Totéž platí o možnosti záznamu dat

z bezpečnostních systémů domu, včetně kamer. Páskové zálohovací

jednotky u domácích uživatelů počítačů přílišného úspěchu

nedosáhly, pokud by ovšem současně šlo o domácí videomagnetofon,

kdo ví…